Listopad 2004

Lidstvo už přežilo úder z vesmíru, ale i leccos jiného

Michal Mocek

Bojíme se katastrof - úderů z vesmíru, obřích vln a zemětřesení, jaderné války... Naposledy se nám hrozba, která by mohla být fatální, připomněla tento týden při průletu asteroidu Toutatis kolem Země. Ale lidstvo už pár takových pohrom přežilo - prozatím mělo tužší kořínek než obří, hrůzu budící dinosauři.

Ti vymizeli z povrchu planety někdy před 65 miliony let a řada vědců spojuje jejich zánik s dopadem asteroidu, po němž dodnes zůstal obří kráter na mexickém poloostrově Yucatan. Jak však nyní potvrdily družicové záznamy, zhruba stejně velké vesmírné těleso dopadlo před 780 tisíci lety na Antarktidu - a (skoro) nic se nestalo.

Pravda, půlka Antarktidy dosud nese stopy po úderu z kosmu. "Na rozdíl od jiných případů však nebyla ve starých horninách objevena vrstvička prachu či popela, která by dokumentovala tuto událost. Možná k nějakým škodám a k vyhynutí určitého množství organismů došlo, zatím však o tom nemáme žádné důkazy," uvedl autor tohoto objevu, profesor Frans van der Hoeven z univerzity v nizozemském Delftu.

Prapračlověk homo erectus měl prostě štěstí. Kusy planetky, která se rozpadla nad Antarktidou, dopadaly na ledový štít. Spousta vody se z něj odpařila, hladiny moří se zvedly aspoň o půl metru. Prachu, který by zastínil Zemi před Sluncem, se však do atmosféry mnoho nedostalo. Ledovce, které obklopovaly Antarktidu, ztlumily obří vlnu tsunami, kterou dopad asteroidu pravděpodobně vyvolal, takže ke vzdáleným břehům Evropy či Severní Ameriky dospělo možná jen nějaké to šplouchnutí. Planeta i pralidé navíc zažívali v té době jednu z ledových dob. Byli tedy připraveni na různé strázně.

Hůře to pro lidi vypadalo o 700 tisíc let později. To už džungle i savany světa brázdili naši bezprostřední předkové. Nějaký čas se však zdálo, že zmizí stejně jako dinosauři. Katastrofický řetěz událostí v jejich případě možná rozpoutal výbuch sopky, po které dodnes zůstalo jezero Toba na indonéském ostrově Sumatra. Jezero je větší než celá Morava a tomu odpovídala i síla výbuchu, k němuž došlo před 74 tisíci lety byla to údajně největší sopečná erupce za poslední dva miliony let.

Indický poloostrov byl poté překryt až třímetrovou vrstvou sopečného popela a Zemi ovládla na řadu let "jaderná zima". To je termín, který je obvykle spojován s jadernou válkou, při níž může masové užití atomových zbraní vyvolat takové změny klimatu, že tuhá zima nekončí ani v létě. Opravdu velké sopečné výbuchy však bývají stejně silné nebo ještě daleko silnější než zkáza, kterou mohou způsobit lidé.

Vědci z Ruské akademie věd a z dvou amerických univerzit tvrdí, že záhy poté, před sedmdesáti tisíci lety, přežívaly na celé planetě už jen dva tisíce našich přímých předků. Jiní odborníci se domnívají, že krize nebyla tak drastická - počet dávných lidí prý klesl "jen" na třicet tisíc. Ihned však dodávají, že pokles pod hranici deseti tisíc exemplářů by znamenal skoro jistý zánik.

Kdo ví, jak tyto události přispěly k tomu, že člověk je dnes jediný přeživší člen své vývojové větve. Jeho poslední blízký předek, neandertálec, definitivně zanikl před třiceti tisíci lety. Snad všichni biologové naříkají nyní spíše nad tím, jak člověk přispívá k nynější, údajně šesté vlně masového vymírání tvorstva na této planetě.

(MFDNES)