Listopad 2004

Město na objednávku

Michal Mocek

Městu ZAMOŠČ na polsko-ukrajinských hranicích se dodnes pyšně říká Padova severu. Kdo je navštívil, mohl získat pocit, že se ocitl někde v Toskánsku nebo v nížině okolo Pádu.

V jednom ohledu se polský magnát Jan Zamojský moc nelišil od dnešních ropných šejků. I on chtěl mít uprostřed zaostalé země špičkové dílo své doby. Toužil po něčem takovém, co poznal za svých studií v Itálii, jejíž kultura určovala tehdy, v druhé polovině 16. století, tón pro celou Evropu. A dostal to. Jeho přání bylo rozkazem. Za pouhých dvacet let vyrostlo v rovinatém kraji na pomezí dnešního Polska a Ukrajiny město budící dojem, jako by ho někdo přenesl z vršků Toskánska nebo z nížiny okolo Pádu. A Zamošč si dodnes pyšně říká "Padova severu".

Italský architekt Bernardo Morando postavil polské město podle zásad hlásaných nejuznávanějšími odborníky své doby. Snažil se, aby v rovině s několika vesnicemi, žijícími podle věkovitých tradic, vyrostlo město racionální, funkční a také krásné. Stavěl Zamošč jako mocnou pevnost, jako obchodní křižovatku i jako středisko kultury, umění a vzdělanosti. Město má proto i třetí nejstarší univerzitu v Polsku.

Mnoho z renesanční krásy Zamošče už zmizelo - město bylo po staletí pevností a tomu se museli přizpůsobit i měšťané. Už jen pár domů na Velkém náměstí vystavuje své vysoké, bohatě zdobené štíty - u ostatních musely být strženy. Člověk musí zajít pod bílá podloubí klenoucí se na tenkých žlutavých žebrech, aby viděl, jak město vypadalo v čase své největší slávy. Ani z elegantní magnátské rezidence, která dominovala městu, nezbylo nic - byla zbořena, aby udělala místo vojenské nemocnici. Také renesanční opevnění stavěná podle italské školy nahradily novější bastiony - a i z těch už zbylo jen málo.

Snad jen radnice s majestátním schodištěm se nad náměstím vypíná stejně pyšně jako v době slávy rodu Zamojských. Muž, který to vše platil, byl jedním z nejbohatších a také nejmocnějších mužů Polska. Zazděná brána v městských hradbách připomíná, jak jeho vůle a schopnosti rozhodly o tom, že na polský trůn neusedl arcivévoda Maxmilián Habsburský, příbuzný císaře Rudolfa II., nýbrž švédský král. Brána byla podle pověstí zazděna poté, co jí prošel arcivévoda Maxmilián, kterého Jan Zamojský zajal v bitvě u Byčiny. Arcivévoda měl být podle pověsti poslední, kdo tudy prošel - zazdění brány mělo zvěčnit magnátův triumf. Jan Zamojský však nebyl magnát od narození. Byl to magnát-selfmademan. Po předcích zdědil pouhé tři a půl vesnice. Když umíral, patřilo mu šest měst a přes 150 vsí - to vše v době, kdy půda a nevolníci byli pro většinu lidí jediným uznávaným bohatstvím.

Město, které postavil, se proto nestalo chátrajícím zázrakem uprostřed pustiny. Více než sto let prosperovalo. Procházka po ulicích Zamošče ještě dnes vysvětlí, proč - je kousek od náměstí bohatě zdobená synagoga, jejíž stavitelé nebyli od ostatních měšťanů izolováni v žádném ghettu. O kousek dál kdysi stál arménský kostel. Pravoslavný kostel svatého Mikuláše, sloužící řeckým kupcům, dnes sice patří řádu redemptoristů, ale to platí jen dvě staletí. Jan Zamojský postavil město nejen jako nedobytnou pevnost, která odolávala kozákům i Švédům, nýbrž také jako místo, kde měli žít bok po boku nejrůznější lidé nejrůznějších vyznání. Stačilo, když přispívali k rozkvětu města. Bez židovských, arménských, řeckých či čerkeských kupců a handlířů by se Zamošč nikdy nestala bohatým městem a východiskem cest na Ukrajinu, do Turecka či do Ruska. Jan Zamojský to věděl - nebyl to jen mocný a bohatý muž jako mnozí jiní. Byl to také velmi vzdělaný člověk, který znal Evropu. Díky tomu se stal mocným. A díky tomu vzniklo město Zamošč.

(MFDNES)