Listopad 2004

Karel Kašpárek: Cením si toho, že jsem přežil

Luděk Navara

Kdybych znovu žil, nejednal bych jinak, než jsem jednal, říká bývalý šéf české sekce RFE Karel Kašpárek.

Přijel jsem tam okamžitě po výbuchu. Bomba u budovy Svobodné Evropy v Mnichově explodovala 21. února 1981 ve 21.50. Pamatuji si to přesně. Zavolali mne domů, abych se tam dostavil. Já byl v té době vedoucím zpravodajského oddělení československé sekce a nálož vybuchla právě u toho křídla budovy. Když jsem tam přijel, vše bylo zavalené troskami, vznášel se tam ještě prach a byl také všude kolem. Když jsem slyšel, že tři naši lidé byli těžce zraněni, jeli jsme za nimi hned do nemocnice. Jeden z nich později dával ten výbuch do souvislosti se zazvoněním telefonu, ozval se bezprostředně předtím. Ale němečtí vyšetřovatelé to později nepotvrdili.

Dnes víme, že za výbuchem byla teroristická skupina Johannese Weinricha, který je teď souzen v Berlíně. Maďarské bezpečnosti vděčíme za seznam členů skupiny, kterou tehdy financovali zřejmě Rumuni. Obávaný terorista Carlos tehdy seděl v Budapešti a s Weinrichem si telefonoval.

Já byl tehdy předsedou zaměstnanecké rady a vzpomínám si, že jsme se snažili pro zraněné zorganizovat nějakou účinnou rekonvalescenci. Nechci, aby mé vyprávění působilo příliš dobrodružně a napínavě, snažím se být v tomto spíše zdrženlivý. Ale když dnes, poté, co se otevřely archivy, vím, co se všechno kolem mne a Svobodné Evropy dělo, tak si cením vůbec toho, že jsem přežil. A že jsem se tak dožil i pádu komunismu.

Narodil jsem se v rodině obyčejného obecního úředníka v Olešnici na Moravě. Rodiče mi za tvrdých podmínek umožnili studovat na gymnáziu. Jenže přišla okupace a po maturitě jsem ve studiu nemohl pokračovat, nacisté vysoké školy zavřeli. Za války jsem pracoval v zemědělství v mém rodném kraji. Později se tam objevili partyzáni. A jednou, těsně před koncem války, německá armáda obklíčila vesnici Rozsochy. Nahnali nás do školy, já byl mezi desítkou lidí, které podezřívali ze spolupráce s partyzány. Museli jsme sedět ve třídách, v lavicích jako školáci. Čekali jsme na výslech, já měl jít jako osmý. Jenže ve stejné třídě jako já seděl i jejich velitel a jeho podřízení za ním chodili a německy mu hlásili, co vypovídali ostatní. A já to všechno slyšel! Nikoho prostě nenapadlo, že v té zapadlé vesničce bude někdo umět německy. Takže jsem měl výhodu a při svém výslechu jsem mohl vypovídat podle toho, co řekli ostatní. Tak jsem přečkal do konce války, ještě nás občas hlídala německá tajná služba. Ale ta pak najednou zmizela a přišla Rudá armáda.

Mohl jsem se vrátit do Brna a studovat na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Ale hned po válce jsme viděli, že demokracie je slabá a červené prapory začínají převažovat nad těmi bíločervenými s modrým klínem. Říkali jsme si, tomu se musí čelit, a tak jsem se rozhodl vstoupit do lidové strany. Podobně tehdy uvažoval i Pavel Tigrid, který až do roku 1948 pracoval v lidoveckém tisku.

Byl nejvyšší čas. KSČ dávala najevo, že chce ovládnout vědu a kulturu, tak jsme založili na všech univerzitách kluby lidových akademiků. Stal jsem se jejich předsedou. Pořádali jsme shromáždění, kde jsme varovali před snahami KSČ uchopit moc. Na semináře jsme zvali zástupce velvyslanectví USA, Británie a Francie. A byly to zcela otevřené akce - mohli tam všichni studenti, i členové KSČ.

Ale to se nám už komunisty ovládaná tajná policie pokusila znemožnit činnost. Vyrobila dokument, v němž nás obvinila, že na seminářích připravujeme protistátní akce. Dokument dostal Gottwald a koncem roku 1947 se obořil na místopředsedu strany Františka Hálu, proč něco takového trpí. Žádal ho, aby zakročil. Museli jsme na to reagovat. Usnesli jsme se, že předložíme seznam řečníků a obsah přednášek a budeme žádat od Gottwalda omluvu. Musí se omluvit, říkali jsme si, ale mýlili jsme se. To už se blížil rok 1948 a vše směřovalo ke střetu s KSČ. Vytýkali jsme vedení lidové strany přílišnou povolnost vůči komunistům. Dokonce jsme se obávali, že jednou nakonec podlehne tlaku a výhrůžkám komunistů a zastaví úplně naši činnost.

V prosinci 1947 jsem dostal pokyn, abych se dostavil do Prahy k místopředsedovi a tehdejšímu ministru pošt Františku Hálovi. Předseda Šrámek byl tehdy nemocný, tak většinu věcí vyřizoval on. Očekával jsem, že mne ministr požádá, abych rezignoval, a zastaví činnost klubů lidových akademiků. Jenže k mému velkému překvapení se to nestalo. Ministr mne požádal, abych diskrétně navštívil představitele spřátelené Slovenské demokratické strany a sdělil mu, že hrozí násilné radikální akce komunistů, protože se tato strana snaží všemi prostředky převzít moc. Hála žádal slovenské demokraty o společnou akci proti snahám komunistů.

Po chodbách v budově Slovenské národní rady jsem musel jít tiše, protože místopředsedu strany Cvinčeka prý komunističtí povereníci sledují! Jenže on na Hálův návrh reagoval ustrašeně. Řekl, že činitelé jeho strany jsou sledováni kroku a že by jakákoli akce proti komunistům vedla k zastavení činnosti obou stran. Odjížděl jsem sklíčen, deprimován. Věděl jsem už, jaký bude výsledek zápasu, k němuž dojde! Takže jsem upozorňoval přátele, že komunisté připravují puč, a upozorňoval i Hálu. "Proč s tím nejdete ven?" ptal jsem se ho. Odpověděl, že lidová strana je pod silným tlakem komunistů už od roku 1945.

Takže přišel únor, komunistický puč a po něm pomsta namířená proti takzvaným nepřátelům socialismu, která byla dlouho připravována. Já jsem následky pocítil bezprostředně. Dostal jsem dopis tehdejšího akčního výboru na fakultě, že jsem z fakulty vyloučen. A nejen to, že jsem navždy vyloučen ze studií na všech vysokých školách v Československu.

Byl to rozsudek, se kterým se nedalo nic dělat. Ale já nechtěl odejít do exilu. Vždyť já byl tehdy jedním z těch, co si mysleli, že se to za šest měsíců obrátí! Pak jsem začal dostávat zprávy, že se mnou chtějí udělat proces. A někteří mi naznačovali, abych odešel, to bylo tak v dubnu, v květnu.

Mezitím se mne komunisté rozhodli potrestat - poslali mne do trestného oddílu v černouhelném Ostravsko-karvinském revíru. Při odvodu jsem viděl lékaře, jak nikoho neprohlíží, jen posunuje dál a schvaluje. Až u mne se zastavil. Znal jsem ho z brněnské Nemocnice u Milosrdných bratří, kde jsem praktikoval. "Co tu děláš?" ptal se. "Jdu do trestného oddílu," říkám. Řekl mi, že mi napíše takovou diagnózu, že nikam nepůjdu. Takže do dolů jsem nešel, ale věděl jsem, že zůstat v Československu také nemohu. Kolegové, které StB vyslýchala, mne upozornili, že mne tajná policie viní z takzvané protistátní činnosti. Benediktinský opat ve Starém Brně mne žádal, abych odešel. Tak jsem čekal na vhodnou příležitost.

Našli jsme spolehlivého člověka na jižní Moravě, který měl příbuzné na rakouské straně hranice, a v noci z 1. na 2. srpna 1948 mne převedl poblíž Valtic do rakouské obce Bernhardsthal. Odtud jsem se dostal do Vídně, kde mi představitelé rakouské lidové strany vystavili falešnou legitimaci, abych se dostal na Západ, protože východní část Rakouska byla okupována sovětskou armádou.

Rakousko na tom tehdy nebylo ekonomicky dobře, tehdejší český životní standard byl vyšší. Ale co mne překvapilo, Rakušané ani Němci nebyli vůbec připraveni na vlnu uprchlíků z Československa. "Proč utíkáte, když je po válce?" ptali se.

Dostal jsem se do francouzské zóny, kde jsem díky znalosti němčiny získal funkci ve správě uprchlického tábora a mohl studovat na univerzitě v Innsbrucku. Právě tehdy jsem dostal nabídku dělat dopisovatele pro Rádio Svobodná Evropa. Získal jsem americké občanství a střídavě pobýval v Evropě a v USA, v New Yorku. V rádiu jsem byl nejdřív dopisovatelem, pak redaktorem, poté vedoucím zpravodajství a nakonec vedoucím československé sekce. Také jsem působil jako předseda zaměstnanecké rady. Velmi si vážím toho, co mi jako poděkování za práci v této funkci napsal prezident Svobodné Evropy a dřívější americký senátor James Buckley: že přes všechny snahy našich nepřátel jsem přispěl k hladkému provozu stanic Svobodné Evropy a Svobody.

Hned od počátku mé práce ve Svobodné Evropě však bylo jasné, že rádio bude cílem operací StB. Dodatečně jsem později zjišťoval, co všechno proti nám komunisté plánovali. 2. března 1956 byla v politbyru ministrem vnitra Barákem předložena zpráva o Svobodné Evropě a akcích proti ní. Je to konkrétní důkaz, že tajná policie byla jen výkonným orgánem KSČ a že všechny tyto akce financoval proti své vůli a bez svého vědomí daňový poplatník! Například agent, který se přiznal, že poléval auta louhem a do zámků pracovníků rádia strkal sirky, za to dostal odměnu 48 tisíc západoněmeckých marek.

Vím, že čtyři pětiny agentů evidovaných v Československu toho ve skutečnosti moc neudělaly, ale ta jedna pětina dokázala způsobit opravdu velkou škodu. Donášeli, udávali, dokonce zapříčinili i zatýkání občanů. A také vím, že mnozí jsou i dnes ve veřejné správě ve významných funkcích a jsou vydíratelní.

Mezi našimi lidmi je pořád jistá nedůvěra vůči exilu. Na druhé straně určitě nelze tvrdit, že všichni uprchlíci měli jen politické důvody. Ty důvody byly opravdu různé a někteří, když emigrovali, vyprávěli o svém pronásledování, a pak, když získali azyl a občanství, si zase upravili vztah s komunistickým Československem a jezdili sem vyprávět, jak se jim na Západě žije dobře. Prostě nejde zevšeobecňovat, ale našich lidí doma se to přirozeně dotklo.

Zažil jsem nacismus i komunismus. Nacisté se chovali surověji, ale násilí komunistů zase někdy víc zabolelo, protože se ho dopouštěli lidé naší krve. A ještě chci říci jedno, kdybych znovu žil, žil bych stejně a nejednal bych jinak, než jsem jednal.

***

Novinář, ředitel RFE, Karel Kašpárek

* narodil se 14. června 1923 v Olešnici na Českomoravské vysočině

* studoval gymnázium v Brně, později Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Během studia působil v lidové straně, vedl kluby lidových akademiků; po únoru 1948 byl komunistickým akčním výborem navždy vyloučen ze studií na všech vysokých školách v Československu

* začátkem srpna 1948 odešel do exilu, začal pracovat jako dopisovatel Svobodné Evropy a později jako redaktor

* od poloviny sedmdesátých let byl vedoucím zpravodajství československé sekce, v letech 1988 a 1989 úřadujícím ředitelem československé sekce Svobodné Evropy

* nyní je v důchodu a žije s manželkou v Mnichově; má americké občanství

(MFDNES)