Listopad 2004

Čeští Němci se hlásí o svá dědictví

Luděk Navara, Jan Vaca

Příběh bratrů Schäferových: jejich rodina pomáhala zajatcům, přesto jako Němci přišli o majetek. Příběhy českých Němců se často navzájem podobají. I ti, kteří mají doklady, že se za války ničím neprovinili, neměli později příliš radostné osudy. Přišli o majetek či vysokoškolské diplomy. Dnes se hlásí o svá dědictví, či o odškodnění. Mají ho dostat?

Na začátku bylo udání. Nacistický režim, stejně jako ten pozdější komunistický, udavačům přál. Udání způsobilo, že rodina byla najednou v troskách: matka skončila ve vězení, otec byl poslán do první linie, kde pochopitelně padl. "V roce 1943 byli oba rodiče pohnáni před říšský válečný soud. Prý pomáhali válečným zajatcům," vypráví Ernst Schäfer, který dnes žije v Rumburku stejně jako jeho starší bratr Karel.

Pomoc spočívala v tom, že zajatcům dávali příděly jídla stejné jako sami sobě. O to méně odvedli Hitlerově říši a v době přídělového lístkového systému a přísných kontrol tak vlastně mařili zásobování potravinami. Udal je soused.

"Každý ze zajatců měl svou místnost a do lágru si chodili jen pro poštu. Byli tam Francouzi, jedna rodina Poláků, Ukrajinka... Jedli s námi u stolu, brali jsme je jako součást rodiny," vypráví Karel Schäfer.

Otcovy stopy mizí na východě

Otec obou bratrů, který měl českou matku a absolvoval i českou školu, měl statek v Dolním Jindřichově, což je sice dnes Česko, ale za války to byly Sudety, tedy německá říše. Říšský válečný soud se konal v Litoměřicích. Rozhodl nacisticky přísně. Matku poslali na 18 měsíců do koncentračního tábora. Otec dostal dva roky, ale nakonec ho potrestali jinak: poslali ho na frontu.

"V roce 1943 narukoval a v roce 1944 napsal, že nemá naději, že se vrátí. S matkou se prý na začátku domluvili, že se bude snažit dostat do zajetí," popisuje Ernst Schäfer. Což se mu nepodařilo. Ale vzhledem k tomu, že na statku chyběl hospodář a potraviny válčící Německo zoufale potřebovalo, matka si vymohla alespoň něco: odklad nástupu trestu. Někdo totiž hospodařit musel.

"Matku poslali soudci do koncentráku na osmnáct měsíců. Zachránilo ji, že se o náš statek neměl kdo starat. Musela pak každých šest měsíců žádat o odklad, aby nemusela do koncentráku. To ji zachránilo. Že jsme byli tehdy malí kluci a sestře bylo jen několik měsíců, ale vůbec nehrálo roli." V červnu 1944 byl otec prohlášen za nezvěstného. "Vůbec nevíme, kde je pochován," říkají bratři.

I jeho konec je obestřen tak trochu tajemstvím: u jednotky totiž byli Schäferové dva, a když posílali dopisy domů, tak to popletli. Ale nejpravděpodobněji zemřela hlava rodiny někde v Lotyšsku. "Bratr nechal žádat Červený kříž o pátrání, ale přišla zpráva, že ho nenašli. Matka čekala do roku 1950, pak ho nechala prohlásit za mrtvého," říká Ernst.

Mezitím přišel konec války, na který se všichni tak těšili. "Když válka skončila, byla matka samozřejmě ráda, jenže to přišel pětačtyřicátý," říká Ernst. Jednoho dne v tom osudovém roce jim řekli, že je nástup a smí si vzít patnáct kilogramů věcí na osobu. Tak nastoupili a šli. Za nimi zůstal jejich statek, který rodina vlastnila od doby Marie Terezie. Na jeho přestavbu si dokonce museli půjčit. Tak splatili půjčky a byl konec války.

Odsun

"Jako děti jsme to vůbec nechápali. Vůbec jsme nevěděli, co se děje, pro nás to bylo úplně nepochopitelné," vypráví Ernst Schäfer. V pětačtyřicátém mu bylo devět let. Jeho staršímu bratrovi už dvanáct. Statek zůstal za nimi a jejich majetek v něm. Včetně dobytka. Němce odvedli, dvakrát je prošacovali čeští vojáci či dobrovolníci. Vzali jim poslední cennosti a poslali za hranice. "Vedle nás jeli jezdci na koních, říkali, že jsou svobodovci. My jsme všichni byli vyjukaní. To víte, chlapi nebyli, jen ženy a děti," vypráví bratři. Ale za hranicí, v Sasku, to kupodivu nebylo lepší. Tamní Němci před nimi vždy zavírali dveře.

Chvíli se motali na německé straně hranice, a když se matka šla jednou podívat zpátky, řekli jí, ať se vrátí, že prý smí. Tak se vrátili. Byl to smutný návrat do domova, který už nebyl domovem. Za žebřiňákem z Německa šla matka, babička, dva bratři a jejich dvě sestry. "Ale do našeho jsme už nesměli, už tam byl správce. Byl to student, choval se slušně, jako člověk byl dobrý, ale zemědělství nerozuměl," popisují bratři. Bydleli ve vedlejším baráku a matka, aby se uživila, šla pracovat do zemědělství. Pracovala za čtyři stovky tehdejších poválečných korun. Alespoň něco, rodina na tom v té době byla opravdu špatně. "Když mne správce poslal se stovkou pro pivo a řekl, že si zbytek můžu nechat, byl jsem šťastný," říká Ernst.

Jenže pak bylo v pohraničí hůř a hůř. Z východu přišli volyňští Češi, samotná rodina Schäfrových dokonce dvakrát skončila v lágru. "Ale správce nás vzal zpět, neměl nikoho, kdo by se o statek staral," líčí Karel Schäfer.

Tehdy on i ostatní sourozenci museli začít chodit do české školy. Půl roku jim trvalo, než vůbec začali rozumět. Nebylo to nic příjemného, navíc rodina musela být kontrolována. "Nerad na to člověk vzpomíná. Když se dělaly kontroly, stalo se, že někdo vzal dítěti flašku mléka, vylil ji a řekl, že takoví parchanti nemají mléko zapotřebí," vypráví Ernst Schäfer.

A změnilo se i okolí. V Rumburku zůstala asi desetina původního německého obyvatelstva a Němců pořád ubývalo. A bezprostředně po válce zažívalo pohraničí drancování jak za třicetileté války. Zlatokopové z vnitrozemí přijeli, a když měli, co potřebovali, zase zmizeli. Stejně tak se střídali správcové na statku Schäfrových, který už byl jejich jen podle jména. Historie sahající k Marii Terezii už neměla evidentně žádnou cenu. V roce 1950 dostává statek v pořadí třetí správce. Ten vydržel nejdéle a statek nakonec získal a po roce 1989 restituoval.

Mezitím se bratři Schäfrovi protloukali životem: jako synové soukromého rolníka, navíc s příbuznými v Německu to měli dopředu prakticky ztracené. Dostat se na studium pro ně bylo obtížné, stali se z nich řemeslníci. Jeden byl elektrikář, druhý pracoval v továrně. Navíc hned na vojně skončili u pomocných technických praporů (PTP), kam se posílali jen nespolehliví lidé. Nic na tom nezměnilo, že v roce 1950 jim vrátili občanství a Ernstovi Schäfrovi napsali automaticky do občanského průkazu Arnošt. A národnost: česká. Když se ohrazoval, že přece není Čech, ale Němec, řekli mu: "To máte jedno."

Zatímco sestry se odstěhovaly (jedna do západního Německa, druhá do Prahy), bratři se od pádu komunismu pokoušejí dostat zpět statek v Dolním Jindřichově. Ale především okolní pozemky. Jenže zatím jen chodí od úřadu k úřadu a od soudu k soudu. "V roce 1992 jsem přišli na pozemkový úřad a vysmáli se nám. Doslova. Když jsme Němci, tak co prý chceme. A že už o to žádala dcera třetího poválečného správce. Ta to dostala hned," popisují oba bratři.

Rodná hrouda

Jejich rodinný statek zahrnoval především pole, ale také kus lesa, louky, rybník a pozemky, na kterých jsou dnes domky či zahrady. Zastavěné parcely Schäfrovi nechtěli (kvůli dobrým sousedským vztahům) a žádají alespoň zbytek. Pozemky, které jsou zčásti i ve vlastnictví města Rumburku nedaleko státní hranice s Německem. Celkem 44 hektarů. Ze statku zbyla už jen jediná budova, stodola dávno vzala za své. Zůstala po ní jen vyrovnaná plošina, na níž stodola stála. A ve statku dnes žijí cizí lidé.

Když Schäfrovi nepochodili s požadavky na pozemkovém úřadu, zkusili to u soudu. Jejich případ si ovšem jednotlivé instance přehazují jako horký brambor. Navíc jejich soudní spor vzbudil v kraji rozruch - každý si tam dovede představit, co by to znamenalo, kdyby se o své majetky začali soudit všichni předváleční němečtí majitelé. Případ je nyní u okresního soudu v Děčíně.

"Osobně proti bratrům Schäfrovým nic nemám, znám jejich osud. Je jejich právo, že se rozhodli obrátit se na soud. Já ale na druhou stranu zastupuji město a musím hájit jeho majetek," říká Jaroslav Sykáček, starosta Rumburku.

Náprava křivd?

Zatímco řešení soudního sporu je v nedohlednu, Schäfrovi by teoreticky mohli mít nárok na odškodnění, o kterém pro české Němce uvažují někteří vládní představitelé. Samozřejmě, že oba bratři tyto snahy sledují. A moc tomu nevěří: "Abychom řekli na rovinu, moc si od toho neslibujeme. Česká vláda na to měla patnáct let, a nic!"

(MFDNES)