Listopad 2004

Slunovrat za polárním kruhem

Miloš Ondrášek

Na Aljašku jsem přiletěl koncem jara, již z letadla jsem viděl zasněžené čepice hor. Pro sníh mají Inuité (Eskymáci), původní obyvatelé na samém severu této země, čtyřicet výrazů, to svědčí o tom, jakou úlohu hraje v jejich životě. Zima trvá zde osm měsíců. Jižně od polárního kruhu se rozprostírají oblasti, kde se usadily různé eskymácké a indiánské kmeny. Pobřeží a zázemí Aljašského zálivu je lemováno pohořími. Jazyky sněhu spadají i v létě z vrcholů až k patám hor a často k moři. Fjordy se příkře a hluboce zařezávají do horských masivů, růžence ostrovů a ostrůvků zdobí pobřežní vody a rozdělují oceán spletí úzkých průlivů na úplná bludiště.

Je to ráj při hladině i nad ní skotačících kytovců (běluh, plejtváků, kosatek) a ploutvonožců (lvounů, lachtanů, mrožů). Ptáků bylo na Aljašce napočítáno přes čtyři sta druhů, zmíním se jen o jednom z mnoha, které jsem viděl, byl to orel bělohlavý. Z Pacifiku a Aljašského zálivu vanoucí vlhký vítr vytváří husté mlhy pokrývající vody i zemi. Bledě modrá ledovcová pole se tyčí jako hradby, prudce spadají do moře a zásobují je třeskutě se uvolňujícím ledem, voda je pak plná ker. Tak snad vypadala i naše země v době ledové.

Řidič malého autobusu jedoucího z Anchorage do aljašských hor vykládal místo obvyklých nejapných vtipů a žetovných příhod o svých dvou malamutech. Zapřáhá tyto eskymácké psy do saní na "šlitáž" po zasněžených pláních. Zeptal se mne, zda mám také psy a zda před saněmi běží vedle sebe či za sebou a jaké botičky jim dávám na zmrzlém sněhu. Nedůvěřivě pak reagoval na moje tvrzení, že v zemi odkud jsem přijel, se již psi k tahu nepoužívají. Dobře si však vzpomínám, že jsem ve svém předválečném dětství vidíval bernardýna zapřaženého do řeznického vozíku rozvážejícího zboží. Bernardýn byl miláčkem všech dětí v ulici. Na Aljašku byly začátkem 19. století, kdy tam vypukla zlatá horečka, dopraveny ze Sibiře lajky, mezi ně patří i huskies (v jednotném čísle husky), proslavení psi používaní k tahu saní. Jsou silného a svalnatého rámce střední velikosti s dlouhou bílou srstí s černými znaky. Oči mají hluboko zasazené, jsou tak poněkud chráněny v nepříznivém počasí. Na Aljašce ani nezáleží na psí kráse, ale na schopnosti k tahu, vytrvalosti a odolnosti. Spřežení vede obyčejně jeden pes a za ním je zapřaženo dalších šest nebo i více párů, postroje jsou vždycky z provazů jak malíček silných.

Aljaška je rozryta širokými řekami a poseta velkými jezery a rozlehlými bažinami.Od jara do podzimu tam bylo cestování obtížné, pokud vůbec možné, bez cest a silnic a navíc mračna komárů. V zimě to bylo snažší, všechno zamrzlé a bez obtížného hmyzu. Podle ruského vzoru psí spřežení dopravovala jak lidi, tak poštu a náklady. V roce 1925 vypukla epidemie záškrtu mezi Eskymáky na Sewardově poloostrově oblévaném vodami Beringovy úžiny. Čukotské moře bylo zamrzlé a lodní doprava vyloučena, pilot letadla pro špatné počasí odmítl startovat a tak z místa nedaleko města Fairbanks vyrazily se sérem nákladní sáně tažené dvaceti psy na cestu 1100 km dlouhou. Za pět dnů se mohlo očkovat. Tehdejší americký president Coolidge vyznamenal huskies zlatými medailemi a vedoucí pes Balto má sochu v Novém Yorku.

Psi a sáně ale z Aljašky nevymizeli i když letecká a automobilová doprava je podstatně nahradila. Zaměstnanci národních parků objíždějí v zimě na saních taženými psy svěřená území, turisté vyjíždí za přírodními krásami a pak je tady Iditarod! Tak se jmenovala vesnice Indiánů na stejnojmenné řece, v roce 1908 tam bylo objeveno zlato. Jeho vidina přitahovala tisíce lidí, prošlapala se stezka a zůstalo jí toto pojmenování. Iditarod dnes znamená závod psích spřežení, v roce 1969 trať uběhli za tři týdny. Při posledním závodu, kterého se zúčastňují desítky družstev, trasu dlouhou 1850 km z Anchorage do Nome vítěz urazil za devět dnů. Hlavní správa tohoto závodu je v místě zvaném Knik u města Wasilla, nachomýtl jsem se tam v den srazu psovodů, psů a příznivců, mnoho jsem se dozvěděl, uviděl, uslyšel a ucítil.

Pod nejvyšší americkou horou Denali (Mt. McKinley, 6187 m) jsem bydlel ve srubu, kolem kterého tekla divoká řeka. Na tabuli tam bylo napsáno, že podle přesvědčení místních Indiánů kmene Tanana pak ten, kdo se ponoří do této řeky na patnáct minut, již nikdy neonemocní. Pro mne by to definitivně platilo, po čtvrthodině v této ledové vodě bych se odebral do věčných lovišť, kde panuje bez nemocí jen nekonečné blaženství.

Aniž bych na posmrtné pocity čekal, těšil jsem se z aljašské přírody, smrkových lesů, bříz, olší, vrb, borůvčí. V době mého cestování zvláštní druh topolu uvolňoval vzduchem poletující bavlně podobná vlákna. Vysoce rostoucí vlčí bob, jemně namodralé pomněnky a "skunk cabbage" - rostliny s dužnatými stonky nesoucí žluté květy, z kterých vyrůstaly jakési nazelenalé ostře páchnoucí jehnědy, tam patřily do rostlinné říše. Pichlavý "Devil's Club", ďáblův kyj, roste zde na mokřiskách a k mému překvapení patří do rodiny ginseng, žen-šen, z jehož umletého mrkvovitého kořene se připravuje čaj, leckde uznávaný to všehoj.

Na Aljašku jsem ale přijel, abych zejména viděl medvědy. Měl jsem s nimi již jakousi zkušenost, ta první byla nabytá v Národním divadle v Prodané nevěstě. Pak jsem je viděl v medvědinci na zámku v Českém Krumlově, v Indii se mi naskytla smutná podívaná na medvěda s kovovým kroužkem v líci a napojeným řetízkem, za pár rupií ho medvědář nechal tancovat. Ještě otřesněji na mne pak působili malí černí asijští medvědi, kteří se v Barmě a Číně chovají v těsných klecích. Po lokalizování jater ultrazvukem se jim kanylou odebírá žluč platící tam pro unavené pány za životabudič. Těmto medvědům hrozilo vyhynutí, dříve se jednoduše ulovili a zabili pro lahvičku žluče bez jakýchkoliv medicinálních vlastností. Zachránil je vývoj vědy, v tomto případě ovšem aplikovaný kuriózním směrem. Medvědi nepatří do klecí.

Beringova expedice se vylodila na Aljašce v roce 1741 a prohlásila ji za území ruské lovecké společnosti. Spojené státy odkoupily od Rusů tuto državu v roce 1867 za 7,2 miliony dolarů. Udivilo mne, jak je stále silný vliv ruské kultury a zejména pravoslaví v této zemi Eskymáků a Indiánů, téměř v každé osadě najdeme kostel s cibulovitou věží, je plný ikon a zaznívají z něj ortodoxní zpěvy, někdy rusky, někdy anglicky. Mnoho obyvatel evropského původu má ruská jména, i když rusky již neumí, mnoho ostrovů je pojmenováno po nějakém Rusovi, tak podobně města a ulice. Názvy hotelů a hospod připomínají samoděržaví a v obchodech se suvenýry plno bábušek - hraček. Doufám, že ruská država českých zemí se tak projevovat nebude.

Ale vraťme se k medvědům. Dostal jsem se k nim vlakem, malým autobusem, lodí, hydroplánem a pak pěšky na malý ostrov hodinu letu od Kodiaku. Pětimístné letadélko přistálo na moři a k břehu jsem se nad kolena brodil, molo tam nebylo. Bylo po odlivu, břeh byl bahnitý a z dálky jsem viděl hnědé medvědy, grizzly. Taková byla moje přezdívka ve skautských letech, další důvod, proč jsem mezi nimi. Skutečně mezi medvědy. Přiblížil jsem se k medvědici s dvěmi mláďaty, dal jsem jí o sobě vědět. Šel jsem nejprve shrbeně velmi zvolna a tiše, pak v kleče, jako na pouti, fotografoval jsem v leže, aby si nemysleli, že je ohrožuji. Vybírali z bahna měkkýše, za mlže mne nepočítali a nechali mne na pokoji. Medvědí matka ale dobře o narušiteli věděla, občas zvedla hlavu a zamručela "neruš nás". Měl jsem u sebe píšťalu k pochybné výstraze a pepřový rozprašovač k ještě pochybnější obraně. Návod pravil: "Nech šelmu přiblížit na krok a po větru stříkej do očí." Dobrá rada, ale když se vítr obrátí, sprej jde přímo do mého obličeje.

Na gumovém člunu jsem při jiné příležitosti, za polárním kruhem, plul přítokem Yukonu, po kterém před sto lety lidé prahnoucí po rychlém zbohatnutí připlouvali ke zlatonosným polím. Průvodce mne na gumovém člunu dopádloval k místu, kde končila splavnost kolových parníčků a odtud se zlatokopové vypravovali dále buď pěšky anebo na koních řečištěm řeky, cesty tam nebyly. Nejsou tam dosud. Komárů ale tolik jako v době zlaté horečky. Měl jsem obličejovou síť a repelenty. Lidé, kteří sem pronikli před stoletím a neměli žádnou chemickou obranu, komáry ignorovali. Tomu se obdivuji, někteří ale údajně při pochodu rozdělávali každých deset kroků oheň z vlhkého listí a stoupli si do kouře. Dýmka nacpaná hrubým tabákem byla téměř nutností.

Místo, kam jsme dopluli po této řece, zvané Koyukuk, bylo v době zlaté horečky překladištěm, zůstalo tam mezi vegetací několik hroutících se a vegetací zarůstajících srubů, sloužily jako noclehárna, obchod s veškerým nutným zbožím a dokonce v jedné chaloupce byl nevěstinec. To mi vyprávěl průvodce, po boku se mu proklatě nízko houpal Colt .375 Magnum, to místo s oblibou navštěvovali medvědi, byli tam odedávna doma.

Medvědi jsou nyní na Aljašce chránění a zastřelit se mohou pouze v případě napadení člověka. To se stále stává. Lidé a zvířata si na sebe postupně zvykají, proti oknu malého hotelu, kde jsem bydlel, byla houpačka a skluzavka pro děti.V noci, tma ale nebylo, za polárním kruhem v tu dobu slunce nezapadalo, jsem uslyšel jakýsi hluk, podívám se ven, na skluzavce se shora dolů i zdola nahoru šinula dvě medvíďata a samice (Američani jí říkají "cow" kráva nebo"sow" prasnice) dohlížela. Cirkusové představení bez manéže a bez biče krotitele.

Na Aljašce dnes žije kolem 40 tisíc medvědů, jsou to všežravci. Patnáct let je zpravidla hranice medvědího života v divočině, medvědice je plodná od osmi roků a medvíďata se osamostatní po třech letech. Kdysi se v Americe medvěd hnědý a grizzly pokládali za dva druhy, nyní jsou oba klasifikováni jako Ursus arctos. Na rozdíl od dnešní americké zoologické literatury česká systematika druhově stále odlišuje medvěda hnědého od grizzlyho, kterého nazývá medvědem sveřepým (Ursus americanus horribilis).

Jen ze zajímavosti připomínám, že k medvědům hnědým také patří brtník - k zahlédnutí v Tatrách a snad i na Beskydech. Podle mého pozorování mají medvědi hnědí na Aljašce barvu srsti od světlé, řekl bych blond, po velmi tmavohnědou až téměř černou, nad lopatkou je vidět dobře znatelný hrb. Tam, kde se medvědi živí měkkýši a lesními plody, jsou menší hmotnosti. K řekám, kterými táhne losos, aby se vytřel ve vyšším povodí, medvědi houfně směřují. Lososy loví s překvapující obratností, potrava bohatá na bílkoviny se pak projeví ve váze dosahující u samců přes sedm metráků , vysocí jsou až tři metry. Po skončení tahu lososů se medvědi přesunou do tundry s dozrávajícícmi bobulemi.

Dalším medvědím druhem je Ursus americanus americanus, v češtině má dva zoologické termíny, jeden podivnější než druhý: baribal černý anebo baribal muskva. Na Aljašce není tak rozšířený jako jeho hnědý bratranec, je podstatně menší a váží kolem metráku. Někteří jsou černí, jiní od krémově žlutých po skořicově černé. Nemají hrb a vyznačují se přímým obličejovým profilem, tak jsem je rozlišoval od hnědých. To specialistům nestačí, měří objem korunky zadní horní stoličky, Bůh je ochraňuj. Přiblížení a pozorování tzv. modrých medvědů žijících na několika málo ledovcích je obtížné. Jejich srst je černá se stříbřitým leskem. Lední medvědi žijí na nesnadno přístupném severu Aljašky na pobřeží Beaufortova moře. Všechny druhy medvědů v listopadu vyhledávají skrytá doupata, ve kterých přezimují v hlubokém spánku, probudí se velmi hladoví v dubnu nebo květnu.

Na Aljašce jsem se setkal se zvířetem, které nejen že jsem před tím nikdy neviděl, ale ani o něm neslyšel. Nazývají ho tam "musk ox", myslel jsem si tedy (ox v angličtině znamená buď hovězí dobytče anebo specificky vůl), že jde podle vzhledu o menší druh bizona. Není to tak, toto zvíře patří k ovcím, zoologická systematika je označuje Ovibos americanus moschatus a jak jsem později vypátral, česky pižmoň aljašský patřící do čeledě vidlorohých. Je to podsaditý přežvýkavec s velkou hlavou, krátkým krkem a nízkými končetinami. Býci, jak se jim na Aljašce říká, jsou to ovšem berani, neměří v kohoutku více než 150 cm a dosahují váhy čtyř metráků, rohy měří kolem 60 cm a jsou zakrouceny dolů podél spánkových kostí. Kráva, či spíše bahnice, je vždy menší. Náhodou jsem viděl lebku tohoto zvířete, nadočnicové oblouky byly neobyčejně vysoce vyklenuté, nepochybně slouží jako ochrana ve sněhové vánici a snad i před nízkým a ostrým sluncem. Kostní podklad nozder měl několik dutin v jakémsi labyrintu určeném k ohřátí nadechnutého mrazivého vzduchu, v zimě teplota klesá na -55°C. S touto okolností souvisí i osrstění, je tmavohnědé a spadající téměř k zemi, kryje uši a téměř celý ocas. Pod touto hrubou srstí je velmi jemná podsada, vlna, která přes léto líná.

Pro aljašské Indiány je odedávna velmi cenná, pletou z ní svetry, šály a čepice, které dnes prodávají po 150 amerických dolarech. Vlně říkají "qiviut" a tvrdí, že je osmkrát teplejší než ovčí vlna a že je bez konkurence. Totéž jsem slyšel v Indii o vlně zvané pašmina, je získávaná z rouna divoce žijící kozy kašmírské, které bohužel hrozí právě pro tuto vlnu vyhynutí. S pižmoněm je to poněkud jiné, na Aljašce začínají s jeho faremním chovem. Ve volné přírodě se pižmoni sdružují do 20 až 30hlavých stád a cestují za pastvou do velkých vzdáleností. V peruánských Andách zase platí, že vlna spředená ze stříže velbloudovitých zdomácnělých vicuní, alpak a zejména divoce žijících guanaco patří k nejjemnějším a nejteplejším.

O jelenovitém losu se na Aljašce tvrdí, že je člověku nebezpečnější než medvěd. Když jsem v lese toto prapodivně vypadající zvíře potkal, skrčil jsem se za kmen smrku. Stálo na vysokých nohách, které nesly krátké tělo a na dlouhém krku velkou hlavu s bizarně spadajícím nosem, nebo chcete-li mulcem, nejpodivnější byly obrovské lopatovité parohy. Byl to býk a odhadoval jsem ho na šest metráků živé váhy. Losi žili kdysi v českých pralesech, naši předkové se k nim nezachovali hezky.

Viděl jsem pak aljašských losů mnoho, často se pásli na vodním rostlinstvu v jezerech, kde stáli s nozdrami ponořenými pod vodu. Pro severské Indiány byl los životně důležitým zvířetem, dával jim maso, kůži a paroží k výrobě různého nářadí a ozdob. V 19. století byly losí stavy silně decimovány, na zlatonosných polích a v nových osadách to byl jediný zdroj živočišné potravy. Dnes losy ohrožuje automobilový provoz, některé úseky dálnic jsou v noci osvětleny, aby řidiči přecházející zvířata z dálky uviděli. Jejich vypreparované lebky a zejména lopatovité parohy často tvoří výzdobu loveckých srubů.

Karibu patří k sobům, to ovšem jsem jako skaut nevěděl, když jsme u táboráku lkali "účel je veliký, život je malý, ó caribou". Není snadné ho spatřit, je nazýván nomádem severu. Nebýt obrovského paroží vypínající se jako počítadlo s násobilkou, by to bylo spíše nenápadné zvíře. V létě hledá útočiště v hustém lese ve vyšších polohách, aby unikl náletům komárů a bodalek. A útokům vlků, ti si na karibu troufají. Slyšel jsem o podívané, když více než dvacet tisíc karibu překračovalo řeku Noatak při migraci na jih. Něco podobného jsem viděl v jihoafrické Botswaně, když se stěhovalo podobně početné stádo pakoňů.

U potoka jsem se obdivoval hrázi, kterou jako obratní inženýři postavili bobři, stromy kácí přehryzáním kmene zespodu a současně shora, ořezávají je jako dvě tužky špičkami k sobě. Rodák ze severomoravského města Zábřeh Eskymo Welzl, který na přišel Aljašku někdy před první světovou válkou, zde obchodoval zejména s bobřími a vydřími kožkami. Vzhled vydry mi připomínal malé strašidlo. S těmito zvířaty se pojí mytologie Indiánů kmene Tlingit. Když se v pusté krajině ztratí lovec, má to na svědomí Kuštaka, nelítostně zlý duch - napůl vydra, napůl člověk. Jako náš vodník vláká oběť do svého hájemství, z kterého není návratu.

Na výšlapech do hor jsem potkával veverku, kunu, lišku a zvíře, kterému na Aljašce říkají "porcupine" - dikobraz. Znám tato zvířata z Afriky a Indonésie, jaksi se mi to nezdálo, k podřádu dikobrazočelistních patří čtyři čeledě a v jedné z nich, s prapodivným názvem urzonovití je zařazeno 12 druhů včetně tzv. aljašského dikobraza, urzona kanadského (Erethizon dorsatum). To ale nebyl můj poslední živočichozpytný hlavolam na polárním kruhu.

Na příkře spadajících skalních stěnách se pasou pro svou podobnou bílou barvu a životní prostředí dva zaměnitelné druhy turovitých přežvýkavců. Je to jednak elegantní ovce aljašská (Ovis dalli), kozli se vyznačují masivními dolů stočenými rohy, které samozřejmě neshazují jako jelenovití. Je to podívaná sledovat dva kozly zaklesnuté rohy do sebe bojující o kozu a hierarchické postavení ve stádě. Poměrně malými a vztyčenými růžky a dlouhou bílou srstí se vyznačuje Mountain Goat - horská koza, jinak se tomuto zvířeti na Aljašce neříká a v knihách nepíše. Je to horolezecký akrobat. Po jistém uvažování, doufám že správným, jsem toto zvíře určil jako kamzíka běláka amerického (Oreamnos americanus). Je přes úplně jiný vzhled a biotyp v zoologické systematice zařazen vedle dříve zmíněných pižmoňů a úplně jinde než tatranský kamzík. Kdo se má v tom zvířecím babylonu vyznat!

Čeleď turovitých se dělí na podčeledě chocholatek, přímorožců, buvolců, bahnivců, srnčích antilopek, impal, pravých antilop, koz-ovcí a turů, dohromady je to 137 druhů zvířat a mezi nimi jsem našel i běláka. Z toho jeden může být jelen.

Jeden z ostrovů v zálivu Yakutat nese jméno Tadeo Haenke. Zastavoval jsem se u Haenkeho domu často během mého působení ve veterinární službě v nejsevernějších Čechách. Dům na náměstí v Chřibské nesl pamětní desku připomínající, že se tam Haenke narodil v roce 1761. Budila tehdy marné touhy po dálkách. Tadeáš Haenke se stal během svých studií na Vysokém učení pražském prvním vzduchoplavcem v Čechách, když se v balonu vznesl nad Stromovku.Proslavil se ale jako mořeplavec. Dostal se v povolání botanika na španělské korvetě kapitána Malaspina v roce 1793 jako první návštěvník z Čech do Austrálie. Potom se zúčastnil vědeckých výprav do Jižní, Střední a Severní Ameriky. Na Amazonce jako první běloch popsal viktorii královskou. Na pobřeží Aljašky studoval lišejníky.