Listopad 2004

Čeští exoti v Evropě

Jiří Pehe

Jakmile vrcholový český politik vytáhne paty do blízkého nebo vzdálenějšího zahraničí, nezbývá těm z občanů, kteří jsou vnímaví k mínění „ciziny“ o České republice, než tiše doufat, že nedojde k trapasu. V minulém týdnu jsme měli hned tři příležitosti se stydět.

Nejprve premiér Stanislav Gross vyjel k sousedům. Hosté byli zdvořilí, premiér nic výrazně nepokazil, ale veteráni středoevropské politiky si jistě mysleli své, když měli tu čest s politickým dorostencem, který nevládne žádným světovým jazykem a pronáší pouze obecné fráze o přátelství mezi našimi národy. Žádný velký „průšvih“ se nekonal, ale pocitům trapnosti nebylo snadné se ubránit.

Pak odjel na státní návštěvu Španělska prezident Václav Klaus. Nevynechal jedinou příležitost, aby nenakopl Evropskou unii v zemi, která je známa svou proevpropskou orientací a které vstup do EU nesmírně pomohl. Pohovořil o údajně neexistující evropské identitě, kritizoval evropskou ústavu, pochválil existenci státních hranic jakožto údajné záruky svobody jedinců a budoucnosti národních států.

V tónu téměř apokalyptickém český prezident varoval, že odbourávání národních hranic „je tragický a strašný omyl, který může Evropu zničit". Přidal i hořkosladký vtip o tom, že kdyby se v rámci snah o vytvoření jakési evropské kultury začaly psát europohádky, raději by emigroval do Patagonie nebo na Madagaskar. Tedy do míst, kam chtěli Čechy údajně vysídlit nacisté. Trochu nechutná narážka, pravda.

Euronaivisté, jak nazývá příznivce evropské integrace „eurorealista“ Klaus, by měli začít apelovat na evropské spisovatele, aby nějaké europohádky rychle vymysleli. Náš pan prezident by odjel na Madagaskar, kde by si v poklidu četl do konce života Miltona Friedmana. Pravda, hranic by si v té zemi omývané Indickým oceánem pořádně neužil, takže těžko říci, zda by se cítil dostatečně svobodně. Každopádně bychom se nemuseli třást strachy, zda se na příští zahraniční cestě bude zase vřele usmívat na nějakého středoasijského diktátora, nebo bude jen xenofobně poučovat západoevropany o zlech evropské integrace.

Do třetice všeho špatného: Vladimír Špidla při slyšení v Evropském parlamentu. Slušný člověk s nulovým charismatem. Umí prý francouzsky, mluvil ale česky. A to tak obecně a nudně, že málem uspal i české komunisty. Naneštěstí jen málem, protože nakonec si komunističtí europoslanci nenechali ujít příležitost, aby se před zraky europarlamentu nepokusili vyprat nějaké to české domácí politické prádlo. K tomu nutno dodat, že české politické prádlo je notně zašlé a poněkud zapáchá provincialismem. I Špidla vypadal dosti provinciálně, úřednicky šedě. Snad se světu za hranicemi české kotliny nakonec přizpůsobí.

Bohužel tyto tři příklady nejsou ojedinělé. Stačí si vzpomenout na hrůzu, kterou každý Čech, strachující se o pověst svého národa, zažíval kdykoliv se do zahraničí vypravil bodře žoviální Miloš Zeman. Například česko-německé vztahy se z některých jeho bonmotů ještě dodnes úplně nevzpamatovaly.

Měli jsme i Václava Havla. Ten naopak budil v zahraničí bezmezný obdiv. Doma se to mnohým ale nelíbilo. Byl prý zbytečně přeceňován, ten nepolitický politik a moralista, hlasatel pravdy a lásky. Ve skutečnosti jeho hlavním hříchem bylo, že se příliš vymykal českému průměru. České republice údajné přeceňování Havla ovšem nijak neškodilo. Naopak byla vnímána prizmatem jeho zahraniční slávy a reputace, takže se jevila mnohým pozorovatelům ze zahraničí poněkud idealisticky. Teď už se nejeví a dlouho nebude.

Havel odešel a v novém dějství se naplno zvedla opona nad jevištěm s poněkud jinou politickou garniturou. Nyní nás na nejvyšší úrovni reprezentují pouze „realisté“ a pragmatici. Z nějakého důvodu jsou všichni prototypy české malosti. Jeden je zcela šedý a nevýrazný. Druhý je mužem bez vlastností na universální použití. Třetí je narcistický nabob, kterému ještě nedošlo, že ho ve velkém světě berou jen jako postkomunistický folklór.

Spolu s nimi se jako postkomunistický folklór začíná jevit i Česká republika, kde už zase spousta lidí začíná věřit v český národní mesianismus. Tedy v to, že jsme jaksi lepší než ostatní a máme navíc než na slušnou existenci v rámci EU, která nás jen brzdí v našem rozletu. Čím to ale, že národ tak výjimečný má tolik politiků, kteří budí rozpaky, jakmile se ocitnou za hranicemi své výjimečné země?

(www.pehe.cz)