Listopad 2004

Nečekaný úder BSE. Britové se obávají, že sedí na časované bombě

Jaroslav Petr

Lidská forma nemoci šílených krav opět nepříjemně překvapila. Ve Velké Británii se dosavadní poznatky o této nemoci postavily na hlavu: objevil se případ člověka, který se nakazil chorobou prostřednictvím transfuze. A to se dosud považovalo téměř za vyloučené. Navíc nakažený patřil mezi šedesátiprocentní většinu Britů, kterým dodnes odborníci slibovali klidný spánek, protože jim nemoc nehrozila. Všechny dosavadní oběti této nevyléčitelné choroby totiž měly stejný druh genu, který v lidském těle ovlivňuje náchylnost k infekcím. Poslední nakažený ale překročil hranice navzdory tomu, že měl díky genovému fondu patřit mezi „nenakazitelné“.

Tyto informace jsou podobně průlomové, jako když se před deseti lety ukázalo, že při konzumaci mozku „šílené krávy“ se lidé mohou nakazit smrtelným onemocněním označovaným jako nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy choroby (nvCJD).

Nejhorší možnost

Zpráva o novém případu poplašila zejména Velkou Británii, protože se odhaduje, že miliony Britů zkonzumovaly miliony infikovaných hovězích mozků. Kolik z nich se nakazilo, zůstává záhadou. Choroba se totiž připravuje k finálnímu smrtícímu úderu dlouhé roky. Prozatím padlo nvCJD za oběť 148 lidí. Je to jen příslovečná špička ledovce? A jak velký tenhle „ledovec“ asi je? První odhady se pohybovaly kolem tři čtvrtě milionu nakažených lidí. Později byl strop odhadů sražen na 140 tisíc a nejoptimističtější verze tvrdí, že výskyt choroby kulminoval již v roce 2000, kdy zemřelo v Británii na nvCJD 28 lidí. Pokud je tato optimistická vize správná, mohl by se celkový počet obětí vyšplhat nejvýš na několik stovek.

Vše ale připomíná věštění z kávové sedliny. Dokud nebudeme vědět, jak dlouho choroba v nakaženém člověku „spí“, než udeří, bude těžké určit, jestli mají Britové to nejhorší za sebou, nebo je to teprve čeká. V současné době stojí nvCJD Brity mnohem méně životů, než kolik si jich každoročně vyžádají dopravní nehody na britských silnicích, ale pocit, že celá země možná sedí na časované bombě, tím nijak neslábne. Zvláště, když se začíná ukazovat, že cesty nemoci mohou být opravdu nevyzpytatelné.

Přitom se dlouho předpokládalo, že lidé si díky svým předkům, kteří si s gustem pochutnávali na svých bližních, vytvořili obranu proti nákaze lidskou formou „nemoci šílených krav“. Kanibalismu totiž zdaleka neholdovali jen středoameričtí Karibové (Canibové), jejichž jméno přivezly posádky lodí Kryštofa Kolumba do Evropy jako synonymum pro lidojeda. Kanibalismem se zabývali už před bezmála 800 tisíciletími pravěcí lidé ze španělské Atapuerky, četné stopy po něm najdeme i v pravěké Africe a dalších koutech světa. Zřejmě největší pozornosti dosáhli novoguinejští lidojedi z kmene Fore, kteří za svůj zvyk projevovat nebožtíkům lásku konzumací jejich tělesných ostatků platili smrtelným onemocněním kuru. Foreové viděli příčinu choroby v uřknutí.

Americký lékař slovensko-maďarského původu Carleton Gajdusek ale v roce 1966 zjistil, že tohle „uřknutí“ je bezpochyby infekční a vyznačuje se nezvykle dlouhou inkubační dobou trvající několik let. Vznik choroby připsal tzv. pomalým virům, za což následně obdržel Nobelovu cenu. Nebyl ani prvním, ani posledním nobelovským laureátem, který se ve svém životním objevu zmýlil. Jeho omyl napravil v osmdesátých letech americký lékař Stanley Prusiner, který jako původce kuru a mnoha dalších podobných chorob určil priony. I on dostal za svůj objev Nobelovu cenu, i když zpočátku neměl se svou teorií na růžích ustláno.

Foreové se nakazili z mozků příbuzných. Truchlící pozůstalí se pokaždé láskyplně podělili o tělo oplakávané oběti „uřknutí“ a choroba se šířila jako lesní požár. Za posledních sto let si kuru v nárůdku čítajícím 20 000 lidí vyžádalo 2500 obětí a některé vsi skoro vylidnilo. Zákaz rituálního kanibalismu sice chorobu vymýtil, ale nesprovodil ze světa všechny výše zmiňované nemoci. Podobnými chorobami trpí i ovce, kozy, norci, jeleni a od počátku osmdesátých let i skot.

Teď, když se potvrdilo, že dědictví po lidojedech nechrání spolehlivě ani před „lidskou BSE“, nabízí se otázka, k čemu byla lidojedům varianta odolné bílkoviny, když jim nakonec neskýtala úplnou ochranu. Evoluční teorie nabízí jednoduché vysvětlení. V přírodě a v životě přírodních národů není důležité dožít se vysokého věku, ale především zplodit početné potomstvo. Genetická změna zajistila nakaženým lidojedům odklad nevyhnutného konce a dopřála jim čas ke zplození potomků. To stačilo, aby se prosadila a rozšířila po celém světě.

To nechce klid

Dnes tedy odborníci řeší další oříšek, který před ně tato choroba postavila. Případ muže (totožnost zůstává utajena), který je popsán v úvodu, začal před pěti lety, kdy dostal transfuzi krve od člověka, u něhož následně propukla nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nedávno přišel o život způsobem, který zpráva ve vědeckém časopise The Lancet neupřesňuje, ale jenž neměl žádný vztah k této chorobě. Při pitvě a následném vyšetření byly v těle muže nalezeny namnožené priony. Choroba u něj sice ještě nepropukla, ale byl už nakažen. Dědictví lidojedů tedy poprvé nezafungovalo.

„Rozhodně není důvod k panice,“ říká přední britský expert na „lidskou BSE“ James Ironside v rozhovoru pro britský časopis New Scientist, „ale představa, že to nejhorší už máme za sebou, se naneštěstí ukazuje jako mylná. V poslední době sice případů ubývalo, ale v budoucnu můžeme očekávat opětovný nárůst, protože zatím zřejmě onemocněli jen ti, kteří byli k chorobě zvlášť náchylní.“ Vzhledem k tomu, že zhoubná nákaza byla předána prostřednictvím darované krve, Velká Británie okamžitě zpřísnila už beztak velmi tvrdou kontrolu transfuzí. „Bohužel, tak už to s touhle chorobou chodí. Ze všech špatných možností vždycky nastane ta nejhorší,“ říká Ironside.

(Respekt)