Listopad 2004

Nepřišel už čas přihlásit se k východnímu odboji?

Zbyněk Petráček

K jakým konkrétním tradicím boje za svobodu se hlásit? K jakým z nich naplno a k jakým s rezervou? To je navýsost aktuální otázka v zemi, jež se chystá oslavit 15. výročí svržení totality, leč v mnoha ohledech své minulosti nemá dosud jasno. To neplatí jen pro bratry Mašíny, ale de facto i pro východní odboj za druhé světové války – byl skutečně autentický, nebo již od počátku připravoval cestu k moci komunistům?

Letošní šedesátky – po Normandii, Varšavě a Slovenském národním povstání – dostihly i Česko, ač se nynější výročí týká lokality vzdálené stovky kilometrů na východ. Ve středu 6. října si připomeneme bitvu v Dukelském průsmyku (či karpatsko-dukelskou operaci, jak komu libo). Právě tam překročily jednotky Svobodovy armády hranice republiky, aby půl roku poté došly až do Prahy. Otázka stále visí ve vzduchu: Patří tato operace plně a bez váhání do tradice českého boje za svobodu?

Na první pohled určitě ano – už proto, že jedním dechem říkáme první, druhý a třetí odboj. Jenže zatímco první odboj je ve veřejném a mediálním světě bohatě zastoupen příběhy legionářů a třetí odboj především již zmíněnými bratry Mašíny, reflexe druhého odboje jako by se v posledních patnácti letech týkala jen českých letců RAF a alegorického osvobozování Plzně. Východní armáda zůstávala spíše doménou komunisticky laděných nostalgiků. Musí to tak zůstat? Zdá se, že doba dozrála na prolomení této ideologické bariéry.

Z Buzuluku do škol

Slyšíme-li Dukla, většině lidí se vybaví armádní fotbalový klub – pro některé spjatý s komunistickou érou, pro jiné s úspěchy československého sportu. Jiní si vzpomenou na svá žákovská léta, kdy na základní školy chodili ideologicky vzpomínat veteráni od Dukelského průsmyku takovým způsobem, že celkem úspěšně vyvolali jakýsi blok vůči této tradici.

Přes to všechno budiž řečeno zcela jasně: Zatímco dnes již zakotvil v povědomí fakt, že největší hromadnou vraždou českých občanů v historii bylo zplynování tzv. rodinného tábora v Osvětimi (3792 obětí v noci z 8. na 9. březen 1944), ještě je třeba připomínat, že zřejmě nejkrvavější bitvou naší vojenské historie byla právě karpatsko-dukelská operace (podle některých údajů 2389 padlých Čechoslováků). Tito lidé padli za svobodu své vlasti i celé Evropy. A nic na tom v principu nemění otázky, které se ještě dnes derou na světlo.

Proč na začátku této operace nahradili Sověti ve velení československého sboru Jana Kratochvíla Ludvíkem Svobodou? Snad proto, že Svoboda méně hleděl na ztráty a hnal vojáky po stalinsku do krvavé řeže? Nebo snad proto, že byl už tehdy kryptokomunistou, což se projevilo v roce 1948, kdy se odmítl bránit puči, a pak za normalizace? Proč operace mířila přes krajně náročný karpatský oblouk, když snadnější trasa by vedla na Ostravu? Slovenskému národnímu povstání stejně nepomohla a z plánovaného necelého týdne se protáhla na 82 dnů. To jsou témata pro historiky, kteří tu mají volné pole působnosti.

Černé a bílé ovce

Slýcháme argument, že z východní armády se rekrutovalo hodně stalinistů, kteří se pak vyřádili v 50. letech. Ale to není tak jednoznačné.

Za prvé: Své černé ovce měly všechny odboje. Ještě jsou v živé paměti peripetie s posledním žijícím legionářem Aloisem Vocáskem, který se stal za německé okupace členem Vlajky. A v Británii se našel Karel Čurda, který zradil parašutisty po atentátu na Heydricha. Tak proč se divit tomu, že ve Svobodově armádě byli i stalinisté?

Za druhé: Příběh východního odboje je mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát podle zjednodušených interpretací. Příkladem je osud podplukovníka Františka Skokana, sociálního demokrata tělem i duší. Dne 6. října 1950, právě když Klement Gottwald vyhlásil dukelské výročí za Den československé armády, napsal v cele smrti na rozloučenou: „Dnes před šesti lety jsem na Dukle bojoval – toto je odměna za všechno.“ A vdova po stalinistovi tělem i duší Bedřichu Reicinovi, rovněž veteránovi od Dukly a rovněž popraveném, krátce před smrtí v roce 1990 vzpomínala na slova – dodnes žijícího – prokurátora Karla Vaše: „Není o čem se bavit, soudružko Reicinová, jsou v tom vyšší, ba nejvyšší zájmy. Skokan bude ráno viset.“

Ne každý měl takové štěstí jako Arnošt Steiner, velitel roty, která 6. října 1944 jako první překročila československé hranice. Již v roce 1947 odešel do zálohy, vzdal se všech vojenských i politických ambicí a represe se mu vyhnuly. Máme snad na tyto lidi zapomínat? Jistě, cíleně tato pravda potlačována není, ale zřejmě uplyne ještě hodně vody, než někdo natočí o hrdinech od Dukly nějaký Tmavomodrý svět.

(Respekt)