Listopad 2004

Špinavé střepy kubánské mizérie

Markéta Pilátová

Raúl Rivero sedí v cele, ale jeho svědectví letí světem. „Raúl Rivero je neobyčejně vtipný a zábavný člověk, dobře si na něj vzpomínám. Chodili jsme spolu na čtení poezie a na večírky,“ naklání se ke mně v tramvaji náš zbrusu nový kubánský učitel španělštiny Manuel García a prohlíží si obálku knihy, kterou držím v ruce. „Sedí ve vězení,“ opáčím. „Ano, já vím,“ smutně pokrčí mohutnými rameny Manuel. Naštěstí není sám, kdo na Raúla Riveru nezapomněl.

V pražské kavárně Square se totiž minulý pátek (24. 10. 2004 - pozn. red. CS-magazínu) sešla spousta politiků, bývalí prezidenti, velvyslanci, umělci, nakladatelé, překladatelé a organizátoři celé akce ze Společnosti Člověk v tísni. Všichni přišli předat symbolický vzkaz devětapadesátiletému novináři, spisovateli a básníkovi, jenž se nemohl dostavit. Spolu s dalšími sedmdesáti pěti lidmi padl do osidel loňských masových zatýkání na Kubě. Hosté v kavárně vítali český překlad Riverovy knihy Důkazy spojení a celou prosklenou elegantní místností vibrovala jednoduchá věta: Myslíme na tebe.

Slupky jemně podusíme

Dvacet let, čili zbytek života by si měl Raúl Rivero odsedět ve smrduté tropické cele v jedné z nejhorších kubánských věznic Canaleta. Ředitel nezávislé tiskové agentury Cuba Press, nositel letošní ceny UNESCO World Press Freedom Prize, básník a veselý člověk se s oficiálními kubánskými strukturami rozešel ve zlém už v roce 1989, kdy podepsal tzv. Chartu intelektuálů s požadavkem ekonomických reforem a politického uvolnění. Tento dokument pak posloužil jako hlavní bod loňské obžaloby. Soudní spis byl téměř půl metru dlouhý a Rivero je podle něj „placeným agentem“ Americké zájmové sekce, který šíří kontrarevoluční tiskoviny, poslouchá Rádio Martí (kubánská obdoba Hlasu Ameriky) a dopouští se podobně závažných trestných činů.

Ještě než kubánský režim popadl loňského jara záchvat zatýkání, vyšla v exilovém nakladatelství Nueva Prensa Cubana Riverova kniha záznamů o životě současné Kuby Důkazy spojení. Črty, eseje, reportáže, úvahy, možná že i básně – některý literární vědec si může dát tu práci a lámat si hlavu, kam vlastně text zařadit. Nejvhodnější označení pro tento latinskoamerický žánr literární reportáže je zřejmě tzv. crónica. Zakladatelem specifického útvaru pak není paradoxně nikdo jiný, než někdejší reportér a neutuchající obdivovatel Fidela Castra Gabriel García Márquez.

V Riverově crónice se snoubí esej a fejeton s drobným příběhem, zběsilý spád děje střídají pomalé záběry ruční kamery, která přenáší na papír nečekané kulisy a děje současného kubánského žití. Před českým čtenářem se s neúprosnou ostrostí vynořují z tropického marasmu dávno zapomenutá strašidla komunistické partaje, domovních důvěrníků, funkcionářů z bytového úřadu, všemocných policajtů a bezbřehé rezignace na cokoli. Přesto Riverův text nedeptá. Spíš vybízí skrze svůj záznam deníkové zkušenosti stažené z kůže a oproštěné od veškerého sentimentu k analýze katastrofy.

Hrdinové jeho pozorování nejsou nikdy směšní. I ta nejposlednější šlapka, co se prodává za pesos, nikoli za dolary, má své důležité poselství: „Beru sto pesos za kompletní servis plus výlohy. Nějaký to pivko a trochu jídla. Když to je nějaká rychlovka (nepiš vyhonit ani vykouřit, použij nějaký ty svoje slušný výrazy), beru dvacet pesos a je to v cajku.“ Mladý policajt, přivezený do Havany odkudsi z venkova, aby mlátil a šikanoval lidi, nakonec musí žít v symbióze právě s těmito prostitutkami, aby se podobně jako ony nějak protloukl: „Hledam tady lidi, kerý s něčim kšeftujou, nebo dam pokutu ňáky prostitutce a mam na krabičku mejdla nebo na pivko.“

Rivero líčí každodenní boj lidí s podmínkami diktatury a zaznamenává také dopad některých historických událostí – například tzv. „zvláštního období“, jež na Kubě nastalo počátkem 90. let, kdy definitivně vyschly poslední kapky pomoci z východního bloku. V povídce s výstižným názvem Zátiší s jídelním lístkem se dozvídáme z hrůzně lakonických vět, že původem jídla konzumovaného v tomto období se jednou budou zabývat komise vědců a lékařů, protože ministerstvo obchodu tehdy kouzlilo s nejrůznějšími chemickými ingrediencemi a nastavovalo příděly potravin náhražkami pochybného původu.

Kubáncům byly tehdy smrtelně vážně doporučovány surrealistické recepty na sekanou ze slupek od banánů, či smažený řízek ze slupek od grapefruitu (slupky povaříme, obalíme a smažíme). Tou dobou se také v nelegálních restauracích servírovaly kusy podušených hadrů či vydatně osolené rozpuštěné kondomy.

Kdo je tu pánem

Osudy pronásledovaných disidentů. Příběh univerzitního profesora, jehož cvičený krahujec bojuje s pouličními kočkami v improvizovaných zápasech, aby pán mohl žít ze sousedských sázek na ptačího šampióna. Svobodné černošské matky, rasismus, drobná vítězství nad režimem a těžké propady do osidel moci. S každým dalším špinavým střepem líčené kubánské mizérie člověk chápe, co má na mysli mlátička z policejní služebny, když říká neposlušnému kontrarevolucionáři: „Tady poroučí gé dvojka a všichni víme, co se sluší a patří. Ani Ženeva, ani Španělsko, ani žádný jiný čuráci. Nenech se ničím zblbnout, je ti už padesát a dobře víš, kdo je tu pánem.“ Stejně tak tuhne krev v žilách, když Raúl Rivero objasňuje rituál nazývaný veřejné zapuzení. Ten měl v 80. letech zastavit vlnu hromadného vystěhovalectví tak, že na vybrané odsouzence s cedulí „Jsem zrádkyně a odporná špína“ na krku byly házeny kameny a munice z odpadků či exkrementů. Jak ironicky poznamenává Rivero, i tento zvyk je dnes poznamenán všeobecným nedostatkem: „Nejsou rajčata ani vejce a lidé si šetří snad i ty hovna.“ Právě v tomhle primitivním a státem organizovaném pranýřování „zrádců“ se skutečné šílenství komunistické diktatury prozrazuje nejlépe. „V katastrofální situaci, ve které všichni na ostrově žijí, tím lidé vybíjejí svůj hněv a hořkost proti neviditelné osobě. Mají to vymyšlené jako nějaké vymítání ďábla. Vykřičí si své frustrace z materiální nouze, z nedostatku obživy a svobody. Křičí vlastně i proti těm, kteří jim křičet přikázali, a i proti sobě samým, což je také součástí plánu. Kdo ví, kdo se stane příští obětí?“

Mnohý z nás, šťastlivců vyváznuvších z východního komunistického bloku, se rád nechá uchlácholit pocitem, že dementní šílenec Castro brzy při některém ze svých čtyřhodinových projevů dostane infarkt. Říkáme si, že s Kubou to už nějak dopadne. Riverova kniha je tady od toho, aby nás vyvedla z bláhové letargie.

(Respekt)