Listopad 2004

Za Jindřichem Stikarovským

Věra a Karel Pokorny-Scheufler

V sobotu 11. září zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve svém domku v Jindřichovicích pod Smrkem Jindřich Stikarovský. Je ho velká škoda. Zemřel předčasně, v necelých 69 letech. Jeho poslední roky mu přinesly tolik utrpení, že pro něj byla smrt zcela určitě opravdovým vysvobozením. Takový život byl pro chlapa jako on nesnesitelný.

Byl mnohým dobře známý z různých exilových časopisů, například z jihoafrického Našince, ale především z Polygonu, do kterého přispíval v posledních létech. Naposledy jsme tam od něj mohli číst na pokračování příběh z jeho života v Jižní Africe, nazvaný Jak jsem dobyl Mugimbu.

Zemřel příliš brzy a tak se čtenáři už nikdy nedovědí, jak to s tou Mugimbou všechno vlastně bylo. Měli jsme s manželem to štěstí, že jsme ho znali osobně, setkávali jsme se s ním opakovaně, jak v Jindřichovicích, tak v pražském IKEMu, vedli jsme dlouhé hovory a víme tedy, jak to bylo s Mugimbou i mnoho jiného.

Jeho poslední léta byla poznamenána opakovanými útoky různých nemocí a přestože byl rozený bojovník, nakonec podlehl přesile. Bůh, v kterého věřil a který mu byl pevnou oporou, nedopřál, z důvodů, které zná jen On sám, aby se uzdravil.

Jeho osud byl typický středoevropský osud. Oba rodiče, on, a jeho starší bratr patřili k těm, v jejichž životě sehrála okupace a válka, stejně jako poválečné události, zejména ty po roce 1948, svoji strašnou roli. Otec, rodilý Rakušan, musel po Anschlussu Rakouska narukovat do Wehrmachtu, stejně tak jako jeho starší syn, který padl koncem války v Ardenách.

Maminka s malým Jindřichem zažili konec války v Brně. Vyprávěl nám o tom a věřte, že to, co si jako ani ne desetiletý chlapec zapamatoval, bylo hrozné. Byli pro všechny Němci, kolaboranti a nacisté. Mamince, která byla Češka, se později podařilo získat pro rodinu povolení zůstat v Československu. Zpětně viděno to nebyla žádná velká výhra. Otec, lesní inženýr, před válkou všemi vážený správce na statcích Schwarzenbergů, po návratu ze zajetí, poznamenán svým původem, skončil po mnoha protivenstvích jako hajný v Pěkné na Šumavě.

Tam jsme se někdy v šedesátých letech s ním a s jeho paní setkali, v hájovně u Mrtvého luhu, zcela náhodně, když jsme v době naší vodácké dovolené, trávené s partou kamarádů sjížděním Vltavy potřebovali nutně zatelefonovat do Prahy. Povídali jsme si tehdy s paní Stikarovskou velmi dlouho, jako bychom se znali celá léta. Nezapomeneme také nikdy na pytel nádherných hřibů , který nám zamlklý pan hajný druhý den přinesl do tábora u vody.

Pak jsme v roce 1968 odešli z vlasti. Jméno Stikarovský, objevující se v exilovém tisku, který jsme dostávali do redakce našeho holandského exilového časopisu Okna nás zaujalo natolik, že jsme mu do Jižní Afriky napsali. A tehdy jsme se od Jindřicha dozvěděli, že ta milá paní Stikarovská v Pěkné na Šumavě byla jeho maminka. Korespondence dlouho pokračovala, až začátkem devadesátých let náhle krátce ustala. Pak přišel dopis, který nám oznamoval, že se Jindřich se svojí druhou manželkou Libuší - a s celou její chovnou stanicí kníračů, vrátili do Československa.

Obáváme se, že mnohá zklamání, kterých se ve staré vlasti dočkal, jeho předčasný konec uspíšila. Neměl v životě mnoho štěstí a možná, že některých svých rozhodnutí dost litoval. Jižní Afriku měl velmi rád, ale po změnách, které tam nastaly nevěřil, že by se tam dalo ještě bezpečně žít. Vrátil se do rodné země. Tolik chtěl pomáhat, pracoval na radnici v Jindřichovicích, učil angličtinu na střední odborné škole v blízkém Frýdlantu, ale po mnoha konfliktech došel k přesvědčení, že to, čeho si většina obyvatel české kotliny nejvíce cení, jsou peníze, majetek. Zpočátku to nesl s humorem a mnohými příběhy nás pobavil. S ubývajícím zdravím mu ale ubývalo i humoru.

V Jindřichovicích pod Smrkem je velmi krásně, bohužel jen pro zcela zdravého zdatného člověka, kterému nevadí dlouhá zima a který bez problémů štípe dříví a tahá uhlí z kůlny. A Jindřichovo zdraví se stále zhoršovalo, nepomohla ani operace, několik bypassů a mnoho jiného, co pro něj lékaři udělali.

Byl to opravdový chlap, čestný a spolehlivý, takový, jakých už je málo a jsme rádi, že jsme se s ním v našem životě potkali. Auf Wiedersehen, lieber Hein! Přejeme, aby sis konečně odpočinul, abys spal klidně a nerušeně. Po Mugimbě byl Tvůj poslední zápas ten nejtěžší. Napil ses ze studánky smrti svěží vody, jak říká moravský básník Jan Skácel:

A on se napil,

popel dní

opláchl se rtů,

všechnu trýzeň

tím douškem smyl

a nenechal

si vůbec nic.

Už ani žízeň.