Listopad 2004

Knížák přijde Čechy draho

Noemi Smolíková

Nahlédneme- li na postup ředitele Národní galerie mezinárodními měřítky, je to „jasný případ“. Milan Knížák jako ředitel Národní galerie Praha tuto instituci národně i mezinárodně diskvalifikuje - přikrýván obzvláštní přízní ministra kultury Pavla Dostála. Tato svá tvrzení se nyní budu snažit doložit.

Národní galerie v Praze by konečně - se vstupem České republiky do Evropské unie - měla být věcně, už bez historických pardonů hodnocena podle běžných mezinárodních kritérií. V jejich světle je nepřekračování rozpočtu, instalace stálé expozice, přestěhování sbírky z jednoho paláce do druhého, zřízení výtahu či fotografické laboratoře, čímž mimo jiné ministr Dostál ředitele Knížáka obhajuje, součástí běžné provozní rutiny, nikoliv argumentem pro vyzdvihování velikých zásluh.

Mimo centra dění

Národní galerie má tyto základní úkoly. 1) sbírat výtvarná díla, 2) uchovávat je a pečovat o ně, 3) bádat o nich, 4) zpřístupňovat je veřejnosti. Myslím, že nemůže být sporu o tom, že chloubou pražské Národní galerie je sbírka gotického a barokního umění a umění z přelomu 19. a 20. století, které před druhou světovou válkou v Paříži zakoupil tehdejší ředitel NG Vincent Kramář. Jde o sbírky, které nedělají rozdílu mezi českým a nečeským uměním a které se naopak soustředí na to, aby dokumentovaly uměleckou činnost tehdejších kulturně nejvyspělejších center.

Pokračovat v této sběratelské činnosti, jejíž měřítko Kramář svými nákupy pro tuto instituci už navždycky stanovil, znamená sbírat a nakupovat umění v centrech dnešního výtvarného dění. Tedy v New Yorku, v Londýně či v Berlíně. Není mi známo, že by NG pod Knížákovým vedením v těchto centrech nakupovala. A to nikoli z finančních důvodů - včas zakoupené umělecké práce lze totiž i dnes pořídit výhodně, nemusí jít o ceny vždy nutně vyšší, než byly některé z těch sum, za něž NG zakoupila určitá díla českých autorů. Ovšem nakupovat ve světových centrech předpokládá maximální informovanost, rozvahu a současně sebejistotu ve vlastním úsudku, otevřenost pro nová díla, pro rodící se trendy, a především nadnárodní pohled. To jsou předpoklady, které se v současnosti v mezinárodním měřítku od ředitele/ředitelky národní kulturní instituce, instituce v civilizované zemi a s takovou minulostí, jakou měla před druhou světovou válkou právě Národní galerie, samozřejmě očekávají.

Přesně tyto předpoklady Knížákovi chybějí! Jeho nákupní politika se pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění. Tento ředitel - viděno horizontem překračujícím dnešek - na příští desetiletí kulturně ochuzuje český národ.

Nemocná sbírka

Povinností Národní galerie je, jak jí stanovuje statut, dbát o stav exponátů ve sbírce. Byla jsem svědkem toho, když Knížák odmítl hamburské Kunsthalle zapůjčit práce českého kubismu a objekty od jedinečného českého umělce Zdeňka Pešánka. Kunsthalle připravovala na rok 2002 léto české kultury a chtěla představit vedle kubismu i Pešánkovu tvorbu proto, že tvůrce se ve dvacátých letech v Hamburku zúčastnil kongresu o zvuku a světle. Výměnou Kunsthalle nabízela výstavu německého expresionismu, jehož stěžejní díla má ve své sbírce, a dále také excelentní sbírku konceptuálního a minimalistického umění. Knížák tuto výměnu odmítl s argumentem, že některá díla požadované Hamburkem nejsou v takovém stavu, aby se mohla transportovat. Když péče o umělecké exponáty může být ve světě na takové úrovni, že dovolí transportovat prastará díla například Dürerova, jak o tom svědčí výstavy ve Vídni, proč ředitel NG nezajistí, aby byla „funkční“ mnohem mladší díla kubistů?

Dodejme, že se stejným argumentem byly odmítnuty zápůjčky do pařížského Centre Pompidou, do Ludwigova muzea v Kolíně nad Rýnem, do Lembachhausu v Mnichově či do muzea ve Wolfsburgu. Zápůjčky takovýmto institucím by přitom napomohly vřadit Národní galerii do mezinárodní výstavní činnosti na té nejvyšší úrovni. O to také přece má jít - nebo snad ne? Že Knížák není schopen zajistit exponátům péči na patřičné úrovni, je vnímáno jako selhávání této instituce, potažmo české kultury.

Neomluvitelná selhání

Statut od Národní galerie rovněž žádá badatelskou činnost. V čem tady NG selhává? Například je fatální chybou, že nejvýznamnějšímu českému umělci 20. století, Františku Kupkovi, dosud nebyl vydán dávno očekávaný komplexní katalog jeho tvorby. Zatímco obdobné osobnosti abstraktní malby, Kandinskij, Mondrian či Malevič, jsou podchyceny reprezentačními publikacemi, v nichž je doložen každý jejich krok, dodnes v České republice nebyla vydána například ani Kupkova korespondence, nemluvě o dalších textech. Není divu, že toto selhání českých institucí - zde samozřejmě nenese vinu výlučně Národní galerie, i když ta také, stejně jako ministerstvo kultury - tvrdě využívá Paříž. Pod patronací Centra Pompidou se tam pracuje na takovém Kupkově katalogu. Pokud vím, tato publikace se bude snažit zpřetrhat napojení Kupky, jenž se usadil v Paříži, na českou kulturu. Z Kupky se tak definitivně stane vývěska francouzské kultury.

Samozřejmou badatelskou úlohou NG je nepředpojaté a hrdé vřazování domácích umělců do národních a mezinárodních souvislostí. Předpokladem je ovšem pořádání výstav spojené s vydáváním odborných, vývozu schopných katalogů. Kde však jsou přehledné výstavy a příslušné publikace takových umělců předválečné generace, jakými byli například Zrzavý, Šíma, Štyrský, Filla? Kdy bude vypracována dokumentace české funkcionalistické architektury dvacátých a třicátých let, která náleží k unikátům a za níž jezdí do České republiky lidé z celého světa?

A otázky mohou pokračovat: Kdy konečně bude Národní galerií vypracována reprezentační expozice české fotografie, která se těší rostoucímu mezinárodnímu obdivu? A kdy péče o fotografii bude v Národní galerii vyjádřena obsáhlým katalogem ve všech světových jazycích, aby mohl být nabídnut Centru Pompidou v Paříži, Tate Gallery v Londýně či Modern Art Museu v New Yorku, zkrátka institucím, které by českou fotografií představily na úrovni, která jí právem náleží? A kde je - a zase to není otázka pouze pro Národní galerii - stálá expozice české fotografie v Praze? Možná to v České republice není tak vnímáno, ale zpoza hranic je to možné říci odpovědně a bez záhumenkových ohledů - fakt, že česká fotografie, tato nesporná chlouba české kultury, není v Česku odpovídajícím způsobem zpracována a prezentována, že o české fotografii se lze kvalitněji informovat přinejmenším v kalifornském Getty Museu, to je do nebe volající skandál. A kde jsou od Národní galerie výstavy a odborné katalogy poválečných generací? Například Zdeňka Sýkory či Karla Malicha? Nebo Jiřího Dokoupila, Magdaleny Jetelové, Antonína Střížka, Jiřího Davida, Jiřího Kovandy či Jana Merty?

Mě osobně tato situace pokaždé při pokusu zasadit se o české umění v zahraničí přivádí do rozpaků a potíží, protože nemohu předložit reprezentační publikace těchto umělců. Představa, že by Centre Pompidou v Paříži, Hamburger Bahnhof v Berlíně či Modern Art Museum nebo Guggenheim v New Yorku s podobnou nabubřelostí a vzdorem jako Knížákova NG ignorovaly mezinárodně úspěšně umělce vlastní národnosti, je dokonale absurdní.

Z toho, co jsem uvedla, vyplývá, že Národní galerie porušuje svůj statut i v dalším bodě, jímž je zpřístupňování exponátů veřejnosti.

Pán, který zamrzl

Zbývá jediné: ptát se, co a kdo Knížáka drží v ředitelském křesle. Dostálovo lpění na Knížákovi je důsledkem vykolejeného chápání kultury; chápání, které má svoje kořeny v době totality. V české společnosti stále prosperuje pomatená představa, že kultura a umění spočívají v lidové zábavě, případně v siláckém folklóru a v provokacích. V šedesátých letech, která Knížáka formovala, byla ostatně provokace nástrojem i řady umělců ze západních zemí. Jenže zatímco většina západních umělců se dávno této strategie zřekla, neboť poznala, že provokace se rychle mění v levnou zábavičku pro intelektuálně líné vrstvy, které jen lační po skandálcích, jež nikoho nic nestojí, Knížák přesně v této pozici zamrzl.

To, že Milan Knížák je v české společnosti považován za celebritu, je příznačným obrazem poměrů. Jak jinak si totiž vysvětlit, že Knížákovy evidentní odborné úlety a selhávání jsou českými médii bohorovně přecházeny a ministrem kultury dokonce podporovány? Západní kulturní svět se však ke Knížákovým siláckým výstupům na postu ředitele NG chová zcela lhostejně.

Naproti tomu česká média snaživě referují o autohaváriích ředitele Národní galerie nebo o jeho hulvátských výstupech, případně o politických angažmá a názorech. Tenhle přístup médií Milanu Knížákovi coby řediteli NG ve skutečnosti velmi vyhovuje. Oddaluje se tím nanejvýš potřebný pokus o kritické, důkladné určení úlohy a postavení současného českého umění a jeho vrcholné reprezentační instituce - Národní galerie v Praze, která daňové poplatníky stojí, což si není od věci připomínat, stovky milionů korun.

***

Noemi Smolíková

se narodila v Pardubicích. Studovala dějiny umění, dějiny a filozofii v Kolíně nad Rýnem, v Berlíně a v New Yorku. Kritička a kurátorka, publikovala například v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo v odborných časopisech Kunstforum, Parkett, Artforum. V roce 2001 přeložila do němčiny a vydala teoretický spis O tvoření ve výtvarném umění od Františka Kupky; ve stejném roce byla kurátorkou výstavy American Art ze Sbírky Goetz, Mnichov, která se konala v pražském Rudolfinu. Od roku 2002 je profesorkou dějin umění a teorie na Hochschule für bildende Künste v Hamburku.

(MFDNES)