Listopad 2004

Vojtěch Mastný: Chruščov jako poslední věřil komunismu

Tomáš Sniegoň

Vojtěch Mastný, americký historik českého původu, je uznávaným odborníkem na dějiny studené války. Vytrvale studuje otevírající se archivy na obou stranách někdejší železné opony. Hledá v nich příčiny toho, jak a proč mohl poválečný bipolární svět vlastně dospět až k nebezpečí globálního jaderného konfliktu. Ve své nedávno vydané knize o posledních letech Stalinovy vlády podrobně studujete příčiny toho, proč studená válka vůbec vznikla. Je-li, jak říkáte, unikátní a neopakovatelnou, nakolik potřebné je dnes znovu se vracet k jejím kořenům?

Právě vidění tohoto období jako čehosi zcela zvláštního a vymykajícího se směru předchozího dějinného vývoje nabízí spoustu otázek. Navazujeme po skončení této výjimečné studené války na to, co bylo před ní? Studovat studenou válku je relevantní i proto, abychom pochopili, jak velký rozdíl existuje v pojetí mezinárodní bezpečnosti tehdy a nyní.

K porozumění těmto a celé řady dalších problémů se bez studia příčin studené války neobejdeme. Stejně tak, chceme-li studovat další zajímavý a dosud stále nedostatečně vyjasněný moment, totiž proč studená válka vůbec skončila a jak je možné, že k tomu došlo tak náhle.

Nakolik rozdílné jsou pohledy dnešních historiků na studenou válku?

Řekl bych, že tu existují celkem čtyři základní linie. První je tradiční, s názorem, že příčinou studené války byl Sovětský svaz. Druhou školou je škola takříkajíc revizionistická, zformovaná na základě války ve Vietnamu a připisující hlavní odpovědnost či vinu za celou studenou válku Spojeným státům. Třetí, posttradicionalistická škola, předchozí dvě kombinuje, a ačkoli kritičnost revizionistů neuznává docela, považuje ji za oprávněnou.

Všechny tři školy se však na studenou válku dívají očima studené války; vznikly v době, kdy studená válka ještě probíhala, a zabývají se zejména otázkou odpovědnosti za ni.

Po pádu komunistického systému ale především mladí historikové nastolili řadu nových otázek, které už nejsou jen o tom, kdo je viníkem a kdo obětí. Tito lidé jsou si vědomi toho, že studená válka již skončila, a vědí také, jak skončila, což zakladatelé předchozích tří škol vědět nemohli. Mají navíc mnohem lepší přístup k archivům. Generační odlišnosti jsou přitom snad vůbec nejvíc patrné v dnešním Rusku. Ti, kteří tam zahájili kariéru za komunistického systému, své pojetí v drtivé většině již nedokázali změnit. Popravdě řečeno nemohu jmenovat žádného ruského historika, který své vidění - ať již černé nebo bílé - zformoval za sovětských časů, jehož práce by dnes byla považována za dílo trvalejší hodnoty.

Překvapil mne způsob, jakým popisujete diktátora Josifa Stalina. Na rozdíl od mnoha jiných historiků jej v poválečných letech líčíte jako nejistého a v řadě ohledů neúspěšného despotu.

Nesouhlasím s vizí Stalina coby státnického génia a snažím se své pojetí co nejlépe zdůvodnit. Mnoho jeho odpůrců totiž přijalo tezi o tom, že Stalin byl při posuzování situace velkým realistou, a protože byl realistou, dosáhl mnoha úspěchů.

Snažím se co nejpřesvědčivěji ukázat, že cestou realismu se Stalin sám nikdy nevydal. Sovětský svaz byl válkou velmi oslaben a měl režim, který v mnoha ohledech závisel jen na Stalinových rozhodnutích. K nejistotě proto existovala celá řada důvodů a Stalin se také nejistě cítil. Často se ve svých hodnoceních zcela přepočítal. Pokoušel se například dosáhnout uznání od Američanů, ale namísto toho si z nich udělal největšího nepřítele. Myslel si, že všeobecná krize kapitalistického systému ve Spojených státech umožní, aby v Evropě dosáhl svých cílů, ale zavedením blokády Berlína a dalšími kroky rozhodl o pravém opaku. Jeho vztahy s Jugoslávií skončily katastrofálně. A tak dále.

Pohledy demokratických historiků se v nuancích mohou lišit i nadále, ale Stalinovo místo mezi vůbec nejnelidštějšími diktátory moderní historie je již přijímáno prakticky jednoznačně. Co tedy o něm ještě nevíme a co víc by historikové ještě chtěli a měli vědět?

Analýza Stalinovy politiky je ve srovnání s analýzou politiky jeho následovníků vcelku snadná. Jakmile porozumíte jeho osobnosti, můžete pochopit jeho činy. Stalinovi pokračovatelé politice nedominovali stejně jako on, a jejich období jsou proto komplikovanější a méně předvídatelná.

Třebaže si nemyslím, že se Stalinův obraz časem ještě nějak výrazněji pozmění, osobně bych si přál vědět víc například o úplně posledních letech jeho života. Není třeba jisté, jestli skutečně směřoval k úplnému šílenství, jak některé stopy naznačují.

V knize o nich nepíši, protože jsem je objevil až po jejím dokončení, ale setkal jsem se s náznaky toho, že Stalin učinil některé přípravy pro útok na americký kontinent. Vydal pokyny k vytvoření jednotek, jež by byly schopny vylodit se na Aljašce a v Kanadě. Podle mého soudu už nemůže jít o nic jiného než o čisté šílenství...

Byl Stalin diktátorem evropského nebo asijského typu?

To je více méně řečnická otázka.

V knize jste se jí však dotkl, byť jen velmi letmo.

Byl diktátorem v zemi, která se v historii pohybuje mezi Asií a Evropou, je dílčí součástí obojího a úplnou součástí ani jednoho. Stalinovy metody mohou být označovány za asijské, ale na druhé straně byl diktátorem evropským. Byl marxistou a v rozměrech svého marxismu byl zakořeněn v západní civilizaci. Byl rusifikovaným Gruzíncem a v míře, do níž je Rusko součástí Evropy, byl také on Evropanem. Objektem jeho hlavního zájmu byla Evropa, která se stala hlavním těžištěm studené války. Stalinův koncept sovětské bezpečnosti byl na Evropu orientován mnohem víc než na Asii.

Zmínil jste se o Stalinových pokračovatelích, z nichž nejzajímavějším je zřejmě Nikita Chruščov, vůbec první "reformní komunista" snažící se komunistickou diktaturu změnit shora, ale zároveň spolupachatel řady zločinů za Stalinových i dřívějších časů. Jak vidíte Chruščova ve srovnání se Stalinem?

Jsem zajedno s těmi, kteří v Chruščovově případě poukazují na jistý humanismus, který Stalin postrádal. Třebaže v úvodním období své vlády potlačil v roce 1956 změny v Maďarsku a v Polsku, byl vážně ochoten omezit stavy sovětských konvenčních sil, jež byly v té době použitelné jako efektivní hrozba proti západní Evropě.

Na druhé straně je ale pravda, že armádu chtěl redukovat na základě chybné analýzy - nikoli proto, aby moc SSSR oslabil. Sovětský systém a komunistickou ideologii měl totiž za natolik silné, že si podle jeho názoru takovou změnu mohly dovolit. Byl snad posledním mužem v Kremlu, který komunistickému systému skutečně věřil. Snaha o redukci ozbrojených sil se stala jedním z důvodů, proč byl Chruščov svržen.

Chruščov nesl navíc zodpovědnost za nebezpečí jaderné války v karibské krizi při transportu sovětských jaderných zbraní na Kubu. Byl mnohem impulzivnější a méně vypočitatelný než Stalin. Jako první sovětský diktátor byl ještě za svého života svržen, což se Stalinovi nemohlo stát. Ten by totiž své odpůrce jednoduše fyzicky zlikvidoval. Dodnes není zcela jasné, jakých plánů a příprav se Chruščov v konečné fázi Stalinova života zúčastnil. Kterýkoli jiný vysoký sovětský představitel byl v té době ohrožen. Chruščov nikdy. Nikdy třeba nebyl upřímný ve věci takzvaného spiknutí lékařů a nikdy z jeho vykonstruování přímo neobvinil Stalina. Svého rivala Beriji se Chruščov nedlouho po Stalinově smrti zbavil tím, že jej obvinil z konspirace; ve skutečnosti šlo o konspiraci vůči Berijovi. Berija si potrestání samozřejmě zasloužil, ale Chruščov o tom období - a o řadě dalších věcí - nikdy neřekl celou pravdu.

Kdy za studené války bylo tedy Československo pro vojenské plány Moskvy nejvýznamnější?

Stalo se tak po změně sovětské strategie v Evropě počátkem 60. let. Vojenský význam Československa vzrostl po berlínské krizi v roce 1961. Podle veškeré dokumentace, kterou jsme byli schopni soustředit, byly vojenské plány Moskvy v Evropě do roku 1961 defenzivní. Následkem berlínské krize a skutečnosti, že ani Chruščov - podobně jako před ním Stalin - při ní nedokázal, co chtěl, změnil Kreml a moskevský generální štáb svou strategii v Evropě na útočnou, což Československo postavilo do první linie možné války. Sověti přitom v Československu až do roku 1968 neměli své vlastní vojenské jednotky. Československá krize v osmašedesátém pak byla pro Moskvu významná především z vnitropolitického a vnitroblokového hlediska, ale ve vztazích Východ-Západ nesehrála žádnou podstatnější roli.

Při zmínkách o Stalinovi a Chruščovovi jste se již dotkl konfliktu mezi takzvaným realismem a dogmatismem komunistických vůdců. K jakým obecným závěrům v tomto směru docházíte, když dnes, patnáct let po skončení studené války, studujete archivy? Byli sovětští komunističtí vůdcové podle vás spíše přesvědčenými a věřícími komunisty, nebo šlo vesměs o oportunisty vcelku realistického pohledu na svět?

Za období takzvané mírové koexistence v 70. a 80. letech minulého století převládl mezi západními historiky názor, že ideologie nebyla při přijímání významných rozhodnutí pro Sověty důležitá, neboť důležité byly vztahy mezi státy a takzvaná Realpolitik. Výzkum studené války po studené válce si však význam ideologie chtě nechtě musel znovu uvědomit. Studujete-li sovětské dokumenty, zjišťujete, že komunistická ideologie nebyla pro mocné muže z Kremlu cílem, ale způsobem analýzy světa. Způsobem vnímání politického, ekonomického a sociálního prostředí. Marxistické kategorie byly všudypřítomné, což ovšem objasňuje i důvod, proč Sověti studenou válku nakonec prohráli. Jejich analýzy totiž spočívaly na základech, které se ukázaly jako nedostačující a mylné. Sovětští vůdci chybně ohodnotili jak záměry svých kapitalistických protivníků, tak i jejich silné a slabé stránky. Tím, že americké prezidenty například chápali jako "loutky Wall Streetu", nikdy správně nepochopili dynamiku americké politiky. A stejně tak chybili přesvědčením, že společný trh na Západě nebyl než nástrojem amerického imperialismu, nástrojem odsouzeným k zániku tím, že se jednotlivé kapitalistické skupiny zničí svou rivalitou.

Kdo je Vojtěch Masný

Profesor Vojtěch Mastný (1936) žije v USA od roku 1961 a v současnosti vede jako výzkumný pracovník Mezinárodního střediska Woodrowa Wilsona (Woodrow Wilson International Center of Scholars) a Archivu národní bezpečnosti (National Washingtonu mezinárodní projekt o dějinách NATO a bývalé Varšavské smlouvy. Nedávno byly česky vydány dvě jeho studie: doktorská dizertační práce na Kolumbijské univerzitě z přelomu 60. a 70. let s názvem Protektorát a osud českého odboje a jeho dosud nejúspěšnější kniha Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947-1953, Stalinova léta.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)