Listopad 2004

O pokrytectví, které činí život snesitelným

Ondřej Štindl

Nějak se přihodilo, že pokrytectví má špatnou pověst. Trochu nezaslouženě. Rozumná míra pokrytectví je totiž jedna z ingrediencí, které činí život snesitelným. Autor těchto řádků si tuhle pravdu nedávno bolestně uvědomil - více po obšírném úvodu.

Před časem zpracovával moskevský korespondent BBC příspěvek, v němž se snažil odpovědět na otázku, proč se v Rusku lidé na sebe navzájem - alespoň podle jeho názoru - tváří tak nevrle. Vyzpovídal zatím účelem i jednu místní socioložku, která mu poskytla následující vysvětlení: Činí tak, protože to nejsou žádní pokrytci. Každému prodavači, hodnému toho jména, je přece blaho zákazníka ve skutečnosti lhostejné, je pro něj daleko lepší, když je obchod prázdný - alespoň se nepředře. Západní systém ale prodavače nutí k pokrytectví, předstírání, že mu zákazníkova spokojenost leží na srdci. Prodavač ruský ovšem podle té paní má svou důstojnost, je sice ochoten zákazníkovo přání vyplnit, zároveň je však dalek předstírání, že by ho to v nejmenším těšilo.

To je jistě velmi hodnotný postoj, zvlášť z hlediska zákazníka, který ve skutečnosti chce po obchodech sbírat materiál na morbidní román. Člověk, který si neklade vyšší cíle než koupit pár rohlíků, se docela klidně spokojí s trochou toho pokrytectví. Rád se k němu také sám propůjčí. Na osobu za pultem se usměje, ačkoliv je myšlenkami někde úplně jinde, třeba i nějakou tu zdvořilostní frázi prohodí - naprosto pokrytecky. Zachovají-li se ale obě strany dostatečně neupřímně, existuje šance, že transakce, v níž ani jedna nenachází bůhvíjaké potěšení, proběhne snesitelně a víceméně bezbolestně. Kde se vlastně vzala ta představa, že jednání, které je výsledkem nějakého prvotního impulsu, je vždycky hodnotnější, než když člověk sám sebe trochu koriguje?

Ve srovnání s existencí politika je ovšem život pokrytecky ochotného prodavače úplnou orgií upřímnosti. I ten politik, jehož úmysly jsou nejčistší, musí předstírat zájem při poslechu těch nejsuchopárnějších proslovů, konverzovat s lidmi, kteří ho nezajímají o věcech, které ho nezajímají, odhalovat pomníky lidem, o nichž nic neví, a je tomu v podstatě rád. Některé z věcí, jež dělá s chutí, dělá naopak ve skrytu a co možná nejdiskrétněji. Volí pokrytectví, protože ho svazuje úřad a také třeba proto, že považuje za zbytečné dotýkat se citů druhých, když to zrovna není nutné. Tím končí obšírný úvod a dostáváme se k tomu, že česká vláda má v čele člověka, který to myslí upřímně, což může čas od času mít i stinné stránky, zvlášť je-li upřímná myšlenka vyjádřena odpovídajícím skutkem. Stanislav Gross si například našel čas, aby upřímně pogratuloval k narozeninám známému magnátovi normalizační pop-music Františkovi Janečkovi a nechal se při tom vyfotografovat do novin. K tomuhle příteli premiérovy rodiny ovšem má silný vztah nejen Stanislav Gross. Pan Janeček také cosi symbolizuje - asi nemá cenu popisovat co, dnes už to neví jenom ten, kdo to vědět nechce. Asi také nemá cenu v téhle souvislosti apelovat na historickou paměť, rozlišovací schopnosti, vkus...Tak snad alespoň ta trocha pokrytectví, kdyby byla. Byl by v tom přece kus ohleduplnosti přímo státnické, kdyby si předseda vlády svůj discopříběh žil přeci jenom spíš pro sebe.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)