Listopad 2004

Stankovičova cena pro Kristínu Vlachovou

Eva Střížovská

Dokumentaristka a členka FITESu Kristína Vlachová byla 17. června t. r. poctěna cenou Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za částečnou realizaci dokumentárního filmu o případu Aloise Grebeníčka (cituji: „především za celé dosavadní filmové dílo, odhalující metastázy všeobecně přetrvávajícího komunistického cítění a myšlení“.). Tento námět brněnské studio České televize vloni odmítlo.

Ocenění mající v názvu jméno básníka, publicisty a filmového kritika, jenž zemřel v roce 2001 ve věku 61 let, navazuje na tradici „Cen samozvanců“ (udílených?) po tři roky mimořádnému, a přesto přehlíženému dílu v oblasti kinematografie. Skupinu „samozvanců“ letos tvořili Martin Fišer, Vladimír Hendrich, Michal Matzenauer a Josef Mlejenk.

Kristíno, co pro tebe tato cena znamená?

Pro mne je tahle cena víc nežli Oscar. Andrej Stankovič byl totiž nejen vynikající kritik, publicista a básník, ale zároveň to byl i mimořádně statečný člověk. Navíc (coby zakládající člen VONSu) u všech důležitých událostí byl osobně přítomen, vše si perfektně pamatoval – a ještě k tomu byl ochoten (i po listopadu 89) vydávat o tom svědectví. Já tuto cenu vnímám mimo jiné i jako náplast na tzv. „házení klacků pod nohy“, které vyvrcholilo vystoupením člena Rady ČT Petra Uhla proti mojí práci.

Časopis Respekt poté Uhla veřejně požádal, aby svá slova buď doložil, nebo se mi omluvil; o totéž ho požádala i jménem ARASU režisérka Helena Třeštíková. Předseda Konfederace politických vězňů ČR mu napsal otevřený dopis a čtyři lidé z občanského sdružení „Přátelé České televize“ za ním došli osobně, aby mu vysvětlili, co to byla KSČ a 50. léta. Uhl odpověděl těm posledním.

A víš, co jim řekl? Řekl jim: „Já jsem marxista a trockista – a Vlachová je renegát.“ Toto je velice důležitá věta. Rada ČT by si ji měla napsat na zeď své „zasedačky“ pořádně tlustým fixem. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, že jsem v KSČ nikdy nebyla a snad ani nemusím vysvětlovat, kdo to byl Marx a kdo byl Trockij – mimochodem, právě teď jsem viděla v knihkupectví novou knihu Běsi ruské revoluce. Asi ji koupím a pošlu s poděkováním těm chytrým dobrým lidem z OS „Přátelé České televize“, kteří se mě tak nebojácně zastali. Nejen mě pak napadlo požádat Uhla, aby z Rady ČT odstoupil, ale přátelé, kteří ho dobře znají, nám to (naštěstí) rozmluvili.

Hodně lidí (především na Kavčích horách) na jeho vystoupení reagovalo tak, jak to známe z minulého režimu: když jsme se měli potkat, přešli rychle na druhý chodník, nebo si právě zavazovali tkaničku u bot. Za rohem mi ovšem pak někteří z nich špitali, že jsou sice „na mojí straně“, ale zároveň „se bojí o místo“.

Kolegyně režisérka, která na celý Louvre hlasitě volala, že se mě veřejně zastane, se ustrašeně odmlčela. Legitimace nutná pro stup do budovy ČT mi úplně náhodou nebyla prodloužena, ačkoliv jsem o to opakovaně žádala. Vlídná paní produkční, u které jsem dělala dokument „Zpráva o Králi Šumavy“ (v ročence ČT byl oceněn jako jeden z nejlepších solitérních dokumentů) i „Věž smrti – kapitola z dějin soudobé české justice“ (Trilobit Fitesu a NCLF plus 2. cena Mezinárodního filmového festivalu v Ostrově nad Orlicí) úplně náhodou dostala výpověď… ačkoliv byla v neschopnosti, těsně před operací. Později ČT vzala tuto výpověď zpátky.

Zanedlouho nato pan Uhl napsal stížnost Radě Českého rozhlasu – ostře kritizoval vystoupení populární rozhlasové redaktorky. Tato redaktorka rovněž dostala okamžitou výpověď – ale když si přivedla několik svědků (aby dokázala, že mluvila pravdu), generální ředitel Českého rozhlasu se jí omluvil a výpověď vzal zpátky.

Jak bude ing. Uhl pokračovat, teď uvidíme.

Jak to v současné době vypadá s tvým dokumentem o Aloisi Grebeníčkovi?

Jak už bylo publikováno v tisku, ČT Brno mi sdělila, že před Kauzou Uherské Hradiště „dala přednost jiným námětům“ – a když jsem se zeptala, jakým, odpověděla, že to je tajemství. Zřejmě si nevšimla, že v ČR již delší dobu platí Zákon o všeobecném přístupu k informacím.

Naopak ČT Praha můj dokument o kauze A. Grebeníček a spol. chce. Námět již byl schválen. Smlouvu na námět ani na scénář nemám – ale přesto věřím, že film se realizovat bude.

Protože však ČT je stále ve velké finanční tísni, žádala jsem pro tento dokument o grant Zlínského kraje. Moji žádost podpořil Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Takže teď už jen čekám, zda zlínský hejtman František Slavík splní svůj slib, který mi dal vloni před mnoha svědky (po projekci mých dokumentů na Letní filmové škole v Uherském Hradišti) a zda mi grant na toto téma skutečně udělí. V jeho životopise na internetu jsem si přečetla, že v letech 1990 – 2000 působil jako starosta Starého města (ve kterém Alois Grebeníček až do své smrti žil) – takže o této kauze ví asi mnohem více, nežli ostatní politici…

Co se podle tebe ještě musí stát, aby naše společnost už začala soudit komunistické zločiny?

Ale vždyť je přece soudí. Občas… Ale většinou (teď, po mnoha letech od listopadu 89) ten rozsudek zní: Navždy promlčeno. To je často však vina i současného (Kratochvílova) ÚDV…

Někdy mě napadá, že všechny oběti KSČ musí nejprve zemřít – a teprve pak (možná) začne soud, na který ty se zřejmě ptáš. Ten pak samozřejmě zjistí, že žádné zločiny komunismu nikdy nebyly. Zákon 198/1993 Sb. „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“ bude konečně zrušen. Hlas Petra Uhla: „Antikomunistický zákon nepotřebujeme!“ bude konečně vyslyšen. A příští Marx a Trockij budou mít cestu volnou. Všechno se bude moci zopakovat.

A na závěr: čemu se věnuješ v současné době?

Možná se budeš divit, ale v současné době se stále ještě věnuji zločinům nacismu a komunismu. Zajímá mě pravda. Chápu to jako svoji povinnost. Vůči těm, kteří minulý režim nepřežili a kteří jsou dnes „mrtvi a zapomenuti“, jak před lety řekl v mé „Intoleranci“ o Uherském Hradišti slavný útěkář Pravomil Raichl. Období let 1939–1989 bylo v životě naší republiky obdobím kruté nesvobody. Dokud žijí ještě poslední oběti té doby, je naší povinností jejich kauzy zdokumentovat. Žádné protiprávní skutky státu proti občanům by neměly být chráněny tajemstvím. A nikdy by neměly být zapomenuty. Všichni známe výrok slavného filozofa: „Národ, který zapomene na svoji minulost, je odsouzen prožít ji znovu."“A nejen to. Pravda osvobozuje.

V současné době pracuji jako režisérka a dramaturgyně v Ústavu paměti národa u Jána Langoše v Bratislavě. Líbí se mi jeho výrok, že vyrovnání se s komunistickou minulostí v postkomunistických státech je nutné pro svobodu a stabilitu celé EU. Protože lidé v západní Evropě žili od konce druhé světové války v právních státech, naše zkušenosti se zločineckými režimy přirozeně nemají, a proto je naše minulost vlastně ani moc nezajímá. Svým způsobem tedy my dnes neseme zodpovědnost i za ně – a za jejich paměť.

Kristíno, děkuji ti za rozhovor.

(Český dialog)