Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Listopad 2004


Myladu mít nebudete

Matěj Stropnický

Je to krásná a potřebná práce, říká žena, která povoluje a zakazuje jména. Třem lidem denně, jedenácti stovkám ročně naše úřady oficiálně zabrání zvolit si jméno podle svého přání – ať už pro sebe či pro své dítě. Další stovky či tisíce svůj původní záměr raději vzdají při prvním nárazu na úřední dozor a ani se nedostanou do statistik. Ty se ostatně nevedou nijak úzkostlivě – i citovaná čísla jsou jen odhadem ženy, která v Česku nad jmény vládne.

Mírný, bohužel

“Arlett tady nemám,” klepe ve vinohradské porodnici na seznam zdejších povolených jmen sestra registrující nové občánky do knihy narozených. “Takže vám ji nemohu zapsat. Musíte žádat o povolení.” Stejně to vidí i na matrice. “Arlett? Ať hledám, jak hledám, není tu,” říká šéfka matričního oddělení pro třetí pražský obvod Marie Soukupová po studiu státem uznaných jmen. “Obraťte se na doktorku Knappovou, která rozhoduje o sporných jménech pro celou republiku. Jen ona vám může pomoci.”

Zaměstnankyně Ústavu pro jazyk český, lingvistka Miloslava Knappová úřaduje u sebe doma na Kubánském náměstí v Praze. Do telefonu přísným a nesmlouvavým hlasem hned upozorní, že má málo času, že je jediná a že by potřebovala posilu. Žádný jiný odborník na povolování jmen dětí u nás ale není. Žádosti vyřizuje telefonicky nebo nejraději poštou. “Mezi klienty je mnoho přistěhovalců, často neumějí hláskovat, ani psát latinkou, ale sem je pouštět nechci,” říká Knappová.

Svou kancelář ale zájemci popíše s chutí: “Mám obrovskou knihovnu. Jsou to samé slovníky se jmény, mám jich sto padesát ze všech možných zemí světa,” říká žena, které se jména a jejich povolování či zamítání už dávno staly koníčkem. Když ona řekne NE, jméno nelze použít. “Je to krásná práce,” říká paní Knappová. “A potřebná: musíme přece hlídat, aby lidé nekazili svým dětem život nějakými nehoráznými výmysly.”

Současný zákon umožňuje rodičům dát svému dítěti jakékoli jméno, které lze ze slovníků paní Knappové doložit jako jméno někde existující. Když je najít nelze, má žadatel smůlu. “Arlett je v pořádku, mám ji tu. Ale před chvílí volala paní, která chtěla jméno Mylada a tvrdila, že to je opravdové staročeské jméno. Já jsem to ale nikde nenašla,” říká paní Knappová. “A takové případy mám i tři denně. Ale lidé si většinou dají říci – než bych jim měla vydat záporný posudek, raději dítě pojmenují jinak. Ostatně náš zákon je v tomto velmi mírný, bohužel.”

Pro rodiče, kteří po zaplacení poplatku šest set korun za odbornou slovníkovou “rešerši” nedostanou od paní Knappové souhlas, se nabízejí v podstatě dvě možnosti: soudit se o svou svobodu jména buď s ministerstvem spravedlnosti (coby nadřízeným orgánem soudních znalců), nebo s ministerstvem vnitra (nadřízeným matrik). Tak daleko se ale podle Marie Masaříkové z tiskového odboru ministerstva vnitra žádný spor o jméno ještě nedostal. Jinými slovy: nikdo z každoročních jedenácti stovek odmítnutých zatím nešel se státem do pře, která by prověřila, proč a jakým právem si tady úřady osobují nárok omezovat lidi v tak privátní věci, jako je výběr jména.

Neprojdou

“Musíme chránit děti před neuváženými rodiči, kteří si nezvyklým pojmenováním svých potomků řeší bůhvíjaké vlastní komplexy,” říká lingvistka Knappová. Na žádný příklad “nezvyklého pojmenování” ze své praxe z posledních pěti let si však nedokáže vzpomenout. Jiný důvod pro regulaci nevidí ani ministerstvo: “Je to ochrana dítěte před mnohdy neuváženou volbou jména rodiči, která mu může v budoucnu značně znepříjemnit život,” říká mluvčí Masaříková.

Pohled do jedné z tváří české svobody a důvěry má jednoduchý konec: pokud zdejší rodiče odmítnou státní dozor a trvají třeba na své Myladě, pak jim reálně hrozí, že matrika dítě odmítne (ačkoli je takový postup v rozporu se zákonem) zapsat do rodného listu a list nevydá. Neexistence rodného listu je pak pobídkou pro sociální pracovnice, aby novorozence – jako se nedávno stalo v případě proslulé Půlnoční bouře – odtrhly od rodičů a daly do ústavu. Protože “znepříjemňovat dětem život”, to český stát nedovolí prostě nikomu.

(Respekt)



Zpátky