Listopad 2004

Americký stav věcí

Ota Ulč

(Část 2)

Příjezd s případnými nepříjemnostmi

Víc než 50 miliónů zájemců se z Evropy odstěhovalo přes Atlantik - největší zaznamenaná migrace v dějinách světa. Socha svobody na obzoru a vedle Ellis Island, jímž musely projít ony milióny. Ve filmu Amerika, Martin Dejdar, Kafkova postava, nesmí do země až do okamžiku, než to zařídí mocný strýc Jiří Labus. V dřívější české realitě tam v karanténě na delší nepříjemnou dobu uvízl Jiří Voskovec, než se úřad ujistil, že skutečně nejde o nebezpečné individuum.

Lodí se ovšem již nejezdí, Ellis Island teď slouží jako muzeum přistěhovalectví, přes oceán létáme. Mezi tisíci pasažéry, kteří denně vystoupí na newyorském letišti J. F. Kennedyho, jsou vždy jedinci, téměř výlučně z třetího světa, hovořící pouze svým exotickým jazykem, jímž se domáhají udělení azylu. Cestovní pas, jakékoliv papíry o své totožnosti že nemají, cestou je ztratili (cestou je na palubě roztrhali a spláchli), tady mě máte, postarejte se o mne, lidská práva přece.

Příslušným úřadem je Immigration and Naturalization Service. Má oprávněnou pověst té nejhůře fungující větve federální byrokracie. Kádry této INS jsou nevalně honorované, práce mají nad hlavu, jsou vystaveny protichůdným politickým tlakům imigraci liberalizovat či zpřísnit. Utahaný oficiál pak může frustracím ulevovat všelijak. Jenže rovněž nelze zcela vyloučit, že toho dne měl mizernou náladu, pohádal se s manželkou, bolely ho zuby.

Pozval jsem k nám na návštěvu sestřenici Libuši. Učitelka na penzi, doma v Čechách má důchod, byt, potomstvo, prapotomstvo a anglicky mluví plynně. Vízum dostala v Praze na počkání. Leč se stalo, že se v New Yorku na letišti nelíbila úředníkovi s polským jménem. Oddirigoval ji do separátní místnosti a podrobil výslechu, proč přijela, proč raději nesedí doma u vnoučat. K tomu mu asistovala portorikánská kolegyně, která při výslechu neulevila svým ústům vynětím velkého lízátka na špejli. Po hodinovém trápení sestřenici přeškrtli šestiměsíční vízum, přepsali na dvouměsíční, ale do země ji aspoň pustili - což se vůbec nemuselo stát.

Láteřil, soptil jsem a hned zahájil kontraofenzivu se stížností na tak hovadské zacházení. S výjimkou nyní již bývalého senátora Alphonse d`Amato - právě toho, který se tolik rozčiloval kvůli údajnému porušování lidských práv v ČR a který mi místo odpovědi poslal kopii svého projevu na dost odlišné téma, ostatní osobnosti odpověděly k věci, aniž však potěšily: máme tu totiž co dělat s tak schizofrenickou dělbou práce, kdy jedna ruka neví, co dělá druhá, respektive její počínání ignoruje. Konzulární oddělení velvyslanectví (čili resort spadající pod State Department, ministerstvo zahraničních věcí) uděluje víza, ale je to Immigration and Naturalisation Service, resort Department of Justice, ministerstvo spravedlnosti, které rozhoduje, kdo do země smí a nesmí. Ti mají poslední slovo.

Takové slovo pořádně poškodilo dva mládence z Hradce Králové. Odlétli do Atlanty s řádným návštěvním vízem, s dopisem tam usazeného přítele, který je zval, s dostatečnými fondy a zpáteční letenkou a záměrem pobýt dva měsíce, trošku poznat zemi a vylepšit si angličtinu. Dostalo se jim ale možnosti pouze se seznámit s fungováním byrokracie INS. Měli totiž smůlu, že padli do rukou nerudně si počínajícího úředníka s italským jménem. Okamžitě je obvinil, že přijeli za účelem ilegálně pracovat, on ty Čechy zná, to oni tak všichni - čili druh generalizace stejně precizní, jako že všichni Skoti jsou skrblíci, Francouzové chlípníci, Poláci šmelináři a Italové mafiáni. Těmto dvěma Čechům vízum přeškrtl se slovem CANCELLED, k tomu připsal číslice a písmena 212(a)(6)(C)(i)(7)(H), odvedl k výslechu, zamítl jejich žádost zatelefonovat na český konzulát či aspoň jejich příteli, který je očekával. Následovala hrozba vězením, jestliže se nepřiznají, že chtěli nezákonně v zemi pracovat. Dotyční se marně snažili vysvětlit, kdo jsou, proč přijeli. Tvrdý výslech pokračoval, až to tedy vzdali a podepsali vynucené přiznání. "Byli bychom podepsali cokoliv", posléze tvrdili. Následoval odvoz k letadlu a deportace.

Tento tzv.primary inspector má právo anulovat původní konzulární rozhodnutí, jestliže se domnívá, že cizinec míní vstoupit do země "nepatřičně" (improperly). Úředník si počínal hodně nevlídně a pochybuji, že ony číslice a písmena k odůvodnění svého rozhodnutí citoval správně. Interní pokyny, které se mi podařilo získat, vypočítávají 34 druhů takových nepatřičností, diskvalifikujících žadatele (např. psychopaty, sexuální devianty, pasáky, nacistické válečné zločince, jiné zločince, anarchisty, komunisty a teď zejména teroristy) a těmhle východočeským mládencům byla připsána číslice 6 - "nakažlivé choroby."

Na obranu krutého inspektora lze uvést, že třeba oprávněně napravuje pochybení konzulátu, vystavivšího vízum tempem jednominutového šetření. Procedura INS to byla legální, nový imigrační zákon z roku 1996 totiž umožňuje tzv. expedited removal ("spěšné, urychlené odstranění"), navíc se zákazem se ukázat u amerických břehů po příštích pět let.

Přesně v téže době, celoamerická televizní společnost ABC ve svých zprávách uváděla reportáž o nedostatku pracovních sil v Orlandu, kde shánějí zájemce, jak se jen dá a ti kdo je seženou, dostanou odměnu. Vysíláno interview s Češkou jako jednou z tam dočasně pracujících ke spokojenosti své jakož i zaměstnavatele.

Atlanta je ve státu Georgia, Orlando je v sousedícím státě Floridě. Jak je to možné? Inu, jsou to Spojené státy, v mnohém se lišící státy. Velkou zemi charakterizují značné regionální rozdíly. Na východ od Mississippi zdárně si počíná Orlando na Floridě (turismus, Disney World a software design), texaský Austin (500 software a 1.000 high tech firem) a Dallas (finance, komunikace). Ostatní kvetoucí oblasti najdeme dál západním směrem za velkou řekou – ono Silicon Valley v Kalifornii, metropole Seattle-Tacoma, též adresa Gatesova Microsoftu. (Naprosto největší rozmach ale zaznamenává neřestné Las Vegas, kde teď už vystavěli hotely s celkovou kapacitou 100.000 lůžek, víc než mají San Francisco a New York dohromady.)

I po pracovnících v tzv. černých řemeslech je značná poptávka. Například ve státě Ohio, firma Toledo Molding and Die už rok marně shání kvalifikované údržbáře. Tedy rozdíly značné. Na Aljašce je kuřba marihuány legální, kdežto za totéž donedávna v Alabamě hrozilo doživotní vězení. Ovšem rozhodování na federální úrovni, kam věru INS patří, by mělo být jednotné. Ale není.

Dočetl jsem se, že největší počet Čechů za mřížemi cizích kriminálů dlí za mořem, v USA, zemi svobody. Tamější krajanský tisk oznamuje, že k zatčení návštěvníků s vypršeným vízem dochází vesměs jen náhodou, kvůli jiným, zpravidla dopravním prohřeškům. Z příliš rychlé jízdy pak dotyčného po zjištění totožnosti čeká rychlý přesun do vazby. Tam jich dlí kolem dvou set. Značný počet nedobrovolných navrátilců s pouty na rukou již absolvoval deportaci.

Daleko větší je ovšem počet těch nechycených a zde stále přibývajících. Válečný přístav Norfolk, stát Virginia: houf českých hochů a dívek přijel z Floridy na tamější dopravní inspektorát, těšící se pověsti, že tam si lze nejsnadněji pořídit řidičský průkaz. Anglicky samozřejmě neuměli, ale dostavili se s tlumočníkem, též v roli dodavatele správných odpovědí pro zkušebního komisaře.

Není divu, že dochází k odlivu mozků (brain drain) z chudých zemí, které vzdělance tuze potřebují, ale nemohou je zaplatit. Odborník v Indii za rok vydělá ekvivalent 6.000 dolarů. V USA dostane minimálně desetkrát tolik. Na amerických univerzitách v oborech přírodních věd a inženýrství, třetina až polovina studentů graduantů jsou cizinci, z nichž přemnozí po promoci se snaží v zemi hojnosti zůstat. Čtvrtina všech lékařů v USA vystudovala v cizině. Postižené země reagují na tak nákladné ztráty s oprávněným rozhořčením.

Neoprávněné je ale obviňování Ameriky z jakési cynické loupeže. Washington, zejména pod tlakem odborů a jiných zájmových organizací, omezuje kvóty vstupu. To pak vede k protestu ze strany zaměstnavatelů. Ti tvrdí, že každý nový inženýr je zdrojem vzniku pěti pracovních příležitostí, přece k prospěchu zaměstnaneckých unií. Ve firmě Cypress Semiconductors 35 procent všech inženýrů jakož i 40 procent viceprezidentů jsou imigranti. Zakladatel giganta Intel je původem Maďar, nejeden přistěhovalec je dnes miliardář.

Český zájemce o práci a zejména o zbohatnutí přepočítává slibované dolary na koruny, uklizečkám to vychází na plat ministerský. Pozdržme dychtivého počtáře či počtářku: i výdaje za ubytování a stravu v přepočtu na koruny přijdou na pořádnou sumu. Zejména ilegální, angličtiny neznalý pracovník se stane snadno zranitelnou, vykořisťovatelnou obětí. Vyšetřovatelé INS na jednom ze svých zátahů zjistili v jižanském státě Georgia, že ilegálně zaměstnaní tesaři na stavbě v Atlantě vydělávali 15 USD na hodinu, kdežto hodinový plat za jiné práce nepřesahoval 7 USD. Daleko horší podmínky převládají v restauracích a krejčovnách. V Los Angeles, thajská mafie držela děvčata po řadu let v doslova otrockých podmínkách . Oprávněnou pověst největších kruťasů si vysloužili Číňané. Účet za realizaci příjezdu ilegálovi z vlasti přijde na 30.000 až 50.000 dolarů na osobu - obnos, který si dotyčný musí, ale jen těžko může, odpracovat. Kdyby se pokusil uniknout, dojde k pomstě včetně případného zabití rodiny.

Množící se takové případy přiměly ministerstvo spravedlnosti ke zřízení zvláštního odboru pro vyšetřování této zmodernizované verze otroctví a nejsurovějšího vykořistování. Vyšetřovatele teď hodně zaměstnává činnost mexických gangů, pašujících děvčata se slibem práce ve zdravotnictví a pohostinství, z něhož se ale vyklube dřina v maringotkách, pojízdných nevěstincích.

Nevím o možnosti, aniž ji ale vylučuji, že zájemce - držitel turistického či studijního víza – by mohl být v USA legálně zaměstnán. V ČR se rozhojnily podivné agentury, za pořádný peníz slibující výnosné zaměstnání za mořem. To že mají povolení k činnosti od pražského ministerstva práce a sociálních věcí pramálo znamená: musí přece mít povolení od cílové země. Mám obtíže pochopit nebetyčnou naivitu tvora z Hodonínska, který zlákán podvodným inzerátem, bez znalosti jediného anglického slova přiletěl do New Yorku vydělávat dolary. Na letišti ho však nikdo nečekal a tak zoufale chytal davy za rukáv najít někoho, s kým by se mateřštinou domluvil. Lépe dopadl lingvisticky stejně nevybavený návštěvník, penzista, cestou k emigrantské dceři. Pobyl u ní půl roku, během něhož se pokoutně věnoval svému původnímu povolání hodináře. Do vlasti se pak vrátil s mnoha tisíci vydělaných dolarů, aniž ovšem informoval americký či český berní úřad.

Na světě funguje zhruba 250 amerických konzulátů, ročně udělujících 6 milionů vstupních viz různého trvání a oprávnění. Občas se vídám se svou bývalou studentkou, nyní ve vysoké funkci na State Departmentu. Svou kariéru zahájila vyřizováním žádostí o víza na konzulátu v Káhiře. Referovala mi o škále podvodů, s nimiž se pravidelně setkávala. Nejčastěji to byly žádosti o turistické vízum na jedno a totéž místo ve scénicky nepozoruhodném státě New Jersey s početnou egyptskou komunitou, v níž se lze velesnadno ztratit. Na nářky odmítaných se údajně revanšovala mým oblíbeným rčením v učebně mezinárodního práva "Není mou povinností být populární."

Jakkoliv důkladný a důmyslný je konzulární personál, jsou místa, kde nápor práce při nejlepší vůli nemůže pořádně zvládnout. Například konzulát v Santo Domingo (Dominikánská republika) vyřizuje ročně 160.000 žádostí o víza všemožného druhu. Podvody tam jsou spíš pravidlem než výjimkou a úředníci mají v průměru jen jednu minutu k pohovoru a rozhodnutí.

V roce 1997, Washington oznámil záměr v brzké budoucnosti zrušit vízovou povinnost pro občany ČR. Nic ale nenasvědčuje k uskutečnění takového kroku. Ten zmařilo příliš časté zneužívání návštěvních viz neoprávněným protahováním pobytu a výdělečnou činností. Roste počet odmítnutých žadatelů, zvlášť těch mladých, bez rodinných závazků, u nichž se předpokládá značná pravděpodobnost, že pobyt si protáhnou a budou pracovat načerno.

I majitel kýženého víza ještě nemá zcela vyhráno. Jak již uvedeno, vystavil mu ho úředník, spadající pod ministerstvo zahraničních věcí a po příletu se ale potká s úředníkem oné INS, větve ministerstva spravedlnosti. Navíc, proti rozhodnutí se nelze odvolat k soudu. Tuto novinku zavinila skutečnost, že postižení, jimž hrozila deportace, zneužívali justiční proceduru, protahovali ji do nekonečna, až se nahromadilo deportací pět milionů, případně oprávněných, ale nevykonatelných.

Průnik ze severu po souši

Spojené státy americké jsou zemí rekordně proklínanou, obviňovanou z odpovědnosti za snad všechna neštěstí na této planetě, ale zároveň jsou zemí, kam se nadále dere největší počet zájemců. Nezřídka se stává, že nejhalasnější zatracovatelé tam rovněž baží mířit. Na mezinárodní konferenci v Mexico City například novináři zaznamenali, že tytéž, co nejvíce vřeštící radikální delegátky se o polední přestávce vytrácely cestou na americký konzulát, vyplňovat žádosti o vstupní vízum.

Takových se ročně vystaví kolem šesti milionů. Úřady odhadují, že polovina jejich držitelů si pobyt ilegálně prodlouží a případně už zůstanou natrvalo. Zhruba stejné množství zájemců pronikne do země bez jakéhokoliv povolení: ti, kdo s žádostí o vstup třeba i krátkodobý neuspěli nebo se vůbec neobtěžovali zažádat nebo ani nevěděli, že něco takového se potřebuje. Rozhodují se pro alternativu přímořskou nebo vnitrozemskou. Připlout, doveslovat, doplavat k pobřeží atlantickému či pacifickému. Nebo jít po souši.

Česká republika má čtyři sousedy, kdežto 116krát větší USA mají jen dva: na jihu Mexiko, na severu Kanadu. Mexiko je značně jiný, v přemnohém stále nedostatečně rozvinutý „třetí svět“ s hrůznými socioekonomickými kontrasty, bídou, korupcí, a navíc se tam mluví španělsky, zkrátka, cizina. Jinak tomu na severním konci země. Tam se odjíždí s pocitem nikoliv cesty do ciziny, ale spíš návštěvy k blízkým příbuzným.

Kanada je země velikánská – téměř 10 milionů čtverečních kilometrů, ale jen s něco málo přes 30 milionů obyvatel. USA jsou rozlohou trošku menší, ale lidí – s přičtením nespočitatelného počtu ilegálů – je desetkrát tolik. Tato disproporce 10 : 1 nemůže být pobídkou k harmonii. USA mají států padesát, Kanada má provincií deset. Frankofonní Québec donedávna koketoval s nápadem vyhlásit nezávislost a dokonce považoval Slovensko jako model k inspiraci. Leč k tomu nedošlo – k lítosti nejednoho kanadského úředníka, od něhož se dvoujazyčnost vyžaduje třeba v takovém Saskatchewanu, kde do velkých dálav nezavadí o osobu s francouzským rodným jazykem.

Největším obchodním partnerem USA není Japonsko, Německo nebo Čína, ale právě tato Kanada. Ta je též nejvýznamnějším dodavatelem ropy (581 milionů barelů v roce 2002, víc než Saúdská Arábie s 464 miliony) a význam ještě poroste projekty ve vzdálené divočině u řeky Mackenzie. Mohlo by se tedy zdát, že Kanada se těší robustnějšímu ekonomickému zdraví, jenže není tomu tak. Však před lety býval kanadský dolar v porovnání s americkým značně hodnotnější a teď je tomu naopak.

Obě země sdílejí společný kontinent a společnou historii. Državy to britské koruny, jíž jedni zůstali věrní a druzí nikoliv. Ti věrní se cítí nadále být víc evropští, též přijali různé socioekonomické reformy pro blaho národa, ale nikoliv k rozkvětu hospodářství – čili tatáž zkušenost nejedné evropské země. Současně ale přetrvává pocit morální superiority Kanaďanů.

V důsledku revoluce a vyhlášení nezávislosti, třicet tisíc britskému králi loajálních Američanů přesídlilo zejména do Ontaria. Poté, ještě před vypuknutím občanské války Severu proti Jihu, černošští otroci uprchli do Kanady ve zhruba stejném počtu. Tímtéž směrem po bitkách s americkou kavalerií se v sedmdesátých letech devatenáctého století odebrali příslušníci kmene Siouxů, ale v méně než pohostinném prostředí permanentně nesetrvali a vrátili se do svých původních lovišť.

Ve dvacátých letech dvacátého století, době absurdního prosazování prohibice, kvetlo pašování alkoholu z Kanady a nejeden pašerácký člun zásluhou americké palby putoval ke dnu Atlantického oceánu.

Za druhé světové války mnozí Američané v době neutrality (až do prosince 1941) odjeli do Kanady, vzít na sebe uniformu a bojovat proti Hitlerovi.

V šedesátých letech tímtéž směrem odešli Američané v odhadovaném počtu 120 tisíc, aby se vyhnuli vojenské službě a pravděpodobnosti nasazení ve Vietnamu.

Tehdy se začala zvětšovat vzdálenost politické orientace obou zemí. Značně se tak zasloužil premiér Pierre Elliot Trudeau, na můj vkus přespříliš módní, politicky korektní premiér a intimní přítel Fidéla Castra.

Události 11. září 2001 přispěly k dalšímu rozkolu. Ottawa neopětovala důraz Washingtonu na bezpečnosti a tedy i notném zpřísnění pohybu na hranicích. Premiér Jean Chrétien si s George W. Bushem nikterak nepadl do náručí. Kanada se kompletně distancovala od jeho válečného tažení v Iráku a odmítla dodat posily. Chrétienův pobočník charakterizoval Bushe slovem „moron“ (blbec, debil), člen parlamentu ocenil všechny Američany slovem „bastards“, což nevyvolalo výtku a zůstalo bez premiérovy reakce. V listopadu 2003 ale Chrétien šel do důchodu a ve funkci ho nahradil bývalý ministr financí Paul Martin, který si snad bude počínat poněkud odlišně.

Na mexické hranici nepočetní američtí strážci zadrží ročně gigantický počet jednoho a půl milionu ilegálů. Značně menší úlovek - 20.000 zatčených - dosahují ještě méně početní hlídači podél dlouhé hranice kanadské. Na jednu osobu prý tam připadá odpovědnost uhlídat 160 kilometrů, vzdálenost z Prahy do Mariánských lázní. Žel, údaje jak o délce hranice, tak počtu jejích strážců se liší od zdroje ke zdroji. Například v solidních The New York Times ze 23. listopadu 2002 se dočítám, že délka je to 4.000 mil, ale dle tvrzení tamtéž za necelé dva roky, 4. dubna 2004, zázračně zmohutněla na celičkých 5.525 mil.

Není však sporu, že úřad jménem International Boundary Commission je trýzněn žebrácky nedostatečným rozpočtem - pouhých 5 milionů dolarů na rok. K dispozici má vybavení, buldozéry z armádních přebytků, léta šedesátá. Personálu pět a půl, a ten aby pečoval o údržbu zhruba 8.000 hraničních označení, všelijakých patníků, jakož i o 20 stop (čili téměř 7 metrů) širokého mezistátního pásu, který příroda pohlcuje neutuchajícím tempem. Bující keře a stromoví ovšem podstatně snižují účinnost kontroly, pokud je vůbec nějaká.

Vzdor neveselým zkušenostem českého etnika, jemuž se donedávna smělo říkat cikáni, Kanada se těší oprávněné reputaci země víc velkorysé v přiznávání práva azylu než jsou Spojené státy. Proto rostoucí počet zájemců z jižní Asie (zejména z Indie), Středního východu, ba i z Mexika se napřed přesune tam na sever a teprve pak se vydá jižním směrem na zamýšlenou adresu. Tudy pronikají i mnohé nežádoucí živly, například mezinárodní terorista Abu Maizar, posléze v Brooklynu zatčený při výrobě třaskavin.

Případný putovatel s mapou před sebou dumá nad alternativami. Vzít to prériemi Manitoby či Saskatchewanu do Minnesoty, Severní Dakoty a Montany? Nebo přiletět do Montrealu a vydat se do blízkého amerického státu Vermontu, vede tam aspoň sedm silnic. Do kopců New Hampshire, státu hned vedle, vede jen jedna pořádná silnice. Co třeba divočina značně prostornějšího, málo obydleného státu Maine ještě dál na východ? Odlet do Toronta s úmyslem se brodit přes velká jezera by ovšem byl značný nerozum. Toronto je ale populárním odrazovým bodem pro celé karavany, mířící k řece Svatého Vavřince, na jejímž opačném břehu je stát New York. Pašováním skupin zejména Číňanů, Indů, Pakistánců a Poláků bohatnou nejen organizátoři, ale i Indiáni - Mohawkové na rezervaci St. Regis.

K vysvětlení musíme do historie, jež nám nadělila nepříliš logickou právní konstrukci údajně suverénních indiánských národů a jejich oblastí, které ovšem suverénní nejsou, ale v něčem přece jen jsou - neplatí daně - od amerického eráru pobírají mnohé požitky, smí se tam provozovat kasina, jinde zakázaná, a tak dlouze dále. Na rezervaci St. Regis si policie netroufá vkročit a vojsko odmítá létat nad jejím územím, poté co došlo k sestřelení helikoptéry zdravotnické služby.

Z celkového počtu 8.000 tamějších Mohawků aspoň tisíc se jich živí pašováním cigaret, alkoholu a lidí. Vzkvétá tam životní úroveň a na rezervaci zpravidla bídného vzhledu rostou noblesní obydlí, ba i paláce. Výtečně organizovaná čínská mafie třikrát až čtyřikrát do týdne přiveze v dodávkách víc než tucet napěchovaných zájemců, rychlé čluny je za dvě, tři minuty převezou přes řeku, odkud další cesta je zajištěna spěšně za pár hodin do New York City.

Za poslední dva roky tudy odhadem proniklo 3.600 klientů a ochotní příslušníci kmene od nich inkasují mnohé miliony. Indiáni poslouží i zájemcům, podniknuvším cestu na vlastní pěst. Dojedou do kanadského města Cornwallu a tam se jdou posadit do výkrmny McDonald`s. Za pár minut někdo přijde, poklepe na rameno a za 500 dolarů nabídne spěšný převoz. Po jeho uskutečnění, menší procházka po rezervaci k silnici číslo 37 a místním autobusem dojet do Masseny, tam vystoupit na stanici Big M Market, počkat na dálkový autobus Trailways a hurá do NYC, této populární Sodomy a Gomorry. Kdysi za totality v našem pohraničí neznámá nejistá tvář připoutala pozornost přeochotných udavačů. Teď po útoku 11. září, místní usedlíci, nepodílející se na tomto druhu pašeráctví, si začínají počínat bděle, ostražitě, a nemají daleko k telefonu, když spatří podezřelou cizí tvář.

Nedávná nevítaná publicita o vedlejších značných příjmech na rezervaci St. Regis poněkud ublížila tomuto mohawskému byznysu. Být v kůži předmětného zájemce, asi bych volil cestu na opačném konci země, v provincii Britská Kolumbie. Ze scénického Vancouveru to vzít autobusem k oné pramálo hlídané hranici s žádnou řekou v cestě, vydat se lesem k silnici číslo 639 kousek od dálnice Interstate 5 a po ní autostopem do Seattlu, sídla Boeingu, Microsoftu a dalších kvetoucích firem. Ještě lepší by ovšem bylo mít kamaráda, který by mě ve Vancouveru vyzvedl, k hranici odvezl a za ní mě zas vyzvedl. Podrobnou mapu by vytáhl z CD ROM.

Na pláních, prériích, lesech, v pralesech, divočinou a zejména prázdnotou se tak nabízí přemíra svůdných příležitostí. Už víc než stokrát jsem přejel onu rekordně dlouhou, pramálo hlídanou a věru neuhlídatelnou hranici. Donedávna, než začal obtěžovat mezinárodní terorismus, to nevadilo, ale teď si děláme starosti.