Listopad 2004

Kurt Lanzer bojoval u Dukly a pak i o přežití Izraele

Jan Vaca

Když vzpomíná Kurt Lanzer v místě bojů na události před šedesáti lety, derou se mu do očí slzy. Nic na tom nezmění fakt, že jako zkušený válečník bojoval ve druhé světové válce a nakonec se zúčastnil i dalších bitev - tehdy už v uniformě izraelské armády. "Promiňte ty slzy, ale ve druhé válce jsem přišel o otce a dva bratry," vysvětluje šestasedmdesátiletý muž. První zkušenost s německými vojáky získal už v roce 1939, kdy celá rodina musela odejít z Michálkovic u Ostravy. Důvod? Židovská víra. Lanzerovi nakonec skončili - stejně jako ostatní židovské rodiny - v polském Lvově. "Já tehdy ještě chodil do školy. Ale nakonec jsme museli odejít i ze Lvova. Rusové nás poslali do jejich lágrů," vypráví.

Cesta do gulagů v Gorkovské oblasti trvala čtyři dny vlakem a pobyt v něm se protáhl na dva roky. "Nejdříve Rusové začali s propouštěním Poláků. Češi přišli na řadu až koncem roku 1941. My jsmě se rozhodli jet do Uzbekistánu," vzpomíná Lanzer. O nově vznikající československé jednotce v SSSR se rodina dozvěděla z novin a ihned se přihlásila. Pro otce Evžena však cesta do Buzuluku skončila nešťastně. Společně se dvěma syny - dvacetiletým Waltrem a o tri roky mladším Norbertem - se tam dostali ve velmi zuboženém stavu. "Tatínka dali ihned do nemocnice. Už se ho ale nepodařilo zachránit. Waltrovi omrzly nohy a lékaři mu museli amputovat prsty. Ale nakonec narukoval, stejně jako bratr Norbert." Amélie Lanzerová sice jako žena nemusela, přesto však uniformu - stejně jako její nejmladší syn Kurt - oblékla.

"Bylo mi přesně čtrnáct let a čtyři měsíce, když jsem jako spojař vstoupil do armády," líčí muž. Na frontu kvůli nízkému věku ještě nezamířil. Přihlásil se proto k parašutistům. "Výcvik jsem skončil v necelých šestnácti. Říkalo se, že jsem nejmladším parašutistou v celém Rusku," usměje se krátce Kurt Lanzer. Ani to však nepomohlo, aby bojoval. Před odjezdem na Slovensko dostal jeho nadřízený rozkaz přímo od generála Ludvíka Svobody, že mladíka musí ze seznamu vojáků vyškrtnout. Mezitím totiž zemřeli u Sokolova oba jeho bratři. "Maminka se bála, že přijde i o mne, a proto generála Svobodu uprosila, ať mě na frontu neposílá." Vyšlo to až napotřetí a mladý voják - tehdy už četař - se opět dostal ke spojařům. To už sovětské a československé jednotky bojovaly na Ukrajině - do Československa to byl už jen kousek. "Dukla byla nepředstavitelná řež. My jsme to jako spojaři viděli pochopitelně jinak než vojáci z jiných jednotek. V podstatě jsme ale i my byli neustále v první linii. Zajišťovali jsme totiž spojení, ale kaťuše a tanky nám vedení neustále přetrhávaly," vzpomíná veterán na šedesát let starou bitvu. "Mnozí kamarádi tehdy šlápli na minu a přišli o nohy. Hrozně jsem se bál, že to potká i mne." Měl štěstí: přežil a nakonec došel v květnu 1945 až do Prahy.

Koncem roku se Lanzer rozhodl z armády odejít. Ale jak říká, v civilu se příliš dlouho neohřál. V roce 1948 se totiž v Československu začala formovat izraelská brigáda, která se posléze zapojila do bojů o přežití Izraele. "Přihlásil jsem se, byla to moje povinnosti. I kvůli tomu, že jsem Žid," vysvětluje Lanzer. V Izraeli se dostal k parašutistům, jimž dělal radistu. Postupně tak prošel všemi válkami, které Izrael vedl v době svého vzniku. "Letitou bojovou anabázi jsem ukončil ve válce v Libanonu," říká Kurt Lanzer.

(MFDNES)