Listopad 2004

Vohnouti: Out to get me

Omlouvám se, že jsem si od skupiny Clawfinger půjčil název jejich hitu. Závažnost situace si to vynutila. Mám totiž dojem, že mě chtějí vohnouti zprovodit ze světa.

Nevím, čím jsem na sebe přivolal takové neštěstí. Možná za to může moje povolání industriálního vohnoutobijce, možná články, které jsem o nich napsal, možná jim to nařídil Standa Gross. Fakt je, že frekvence i intenzita útoků roste a já nevím, co bude následovat.

Začalo to tím, že mě ta verbež socialistická chtěla nechat zmrznout. Naštěstí, jak už to u vohnoutů bývá, to udělali špatně. Zvolili špatný timing, protože se to stalo v srpnu. Koupil jsem nový kotel ústředního topení značky Dakon. Zvolený typ byl na trhu teprve pár týdnů a stál skoro padesát litrů, čekal jsem tedy, že se po jeho instalaci okamžitě rozbuší hřejivé srdce domova. Místo toho se kotelní novorozenec pomočil. Spoje mezi čerpadlem a trubkami k němu vedoucími netěsnily, a to dost hrubě. Kdybychom včas nezavřeli kohouty, vytekla by veškerá voda z okruhu. Personál odborné firmy provádějící instalaci byl z toho u vytržení, tak velkou netěsnost u nového kotle prý ještě neviděli a začali shánět pomoc všude možně.

Zavolal jsem přímo do Dakonu a byl jsem patřičně hustej. Poté jsem byl přepojen na servisního technika a ten mi, aniž bych mu závadu musel nějak detailně popisovat, poradil, abych opatřil dva O-kroužky 24x3 a nahradil jimi ty stávající. Učinili jsme tak s přivolaným technikem instalatérské firmy a následně zjistili, že původně osazené kroužky byly asi tak 22x2,5, takže těsnit skutečně nemohly. Řeknete si, malé nedopatření, ale já to vidím jinak. Dakon není dílna vyrábějící ptačí budky, je to továrna produkující sériově topná zařízení. Že by měli chybu ve výrobní dokumentaci a špatné kroužky osazovali kvůli chybě ve fázi vývoje, považuji za skoro nemyslitelné, protože spoj s O-kroužkem je v technické praxi často používaný a standardizovaný. Myslím si, že to bylo takhle:

Vohnout Franta (montuje kotle): “Kurva, došly mi kroužky. Teď, kurva, když skoro padla, vole.”

Vohnout Pepa (montuje bojlery vedle Franty): “Kurva, vole, a co má bejt?”

Franta: “No, vole, kurva, musím jít do skladu, a dyž se vrátím za deset minut s kroužkama, vole, tak nebudu moct skončit dřív a vykouřit jednu Petrovu trubici, vole, ne!”

Pepa: “Tak si, vol,e vem tady ty moje kroužky, vole, dyť sou taky černý a já jich mám dost!”.

Franta: “No, jo to voňy jo ale sou ňáký menší!”

Pepa: “No na to ser, aspoň budou nafest, vole! ”

Když vohnoutům jejich pokus nevyšel, zkusili mě otrávit. Využili toho, že jsem měl chuť na jogurt a koupil si v obchodě s nápisem Delvita, co je tam všechno lev-ně a proš-lý, ten velkej jogurt v kelímku, do kterého by se daly odkládat deštníky. Stalo se tak v září, v pátek a asi deset minut před zavřením obchodu. Z toho můžete usuzovat, jakou chuť jsem na mléčný výrobek měl, protože jsem kvůli němu riskoval ránu mokrým hadrem přes držku. Co se do Čech vrátil demokratický socialismus, nevyplácí se chodit do obchodů později než půl hodiny před oficiálním koncem pracovní doby. Ale OK. Ukořistil jsem jogurt, ale toto dobrodružství mě tak vyčerpalo, že jsem ho už ten den nesnědl.

Sáhl jsem po něm až druhý den brzy ráno xnídani. Otevřel jsem jogurt a málem padnul smrady. Byl už ňákej jetej, jako by do kelímku někdo nablil, včetně těch senzačních velkých kousků ovoce. Ne nadarmo někteří jedinci nazývají nakupování v Delvitě nákupní archeologií. Pohledem na datum spotřeby jsem spočetl, že k datu zakoupení byl výrobek už týden prošlý. Nejdříve jsem se posilnil gumovými rohlíky a kakaem, usedl do vozu a vydal se přímo k nalezišti tohoto jogurtu. Celkem bez problému jsem našel další prošlý jogurt téhož druhu a přibližně stejného stáří. Byl už trochu nafouklej, jak se z něj ta mikrokultura drala ven. S biologickou bombou v ruce jsem vyhledal vedoucí a zkusil bejt hustej, ale s tou dámou to ani nehlo.

To, že je zde nespokojený zákazník, na ní udělalo naprosto nulový dojem. Jediné, co pravila, bylo: “Aha! Dejte to sem!”, ale znělo to spíš jako “co trojčíš, debile, když se ti to nelíbí, tak to nekupuj, stejně si ho dřív nebo pozdějc někdo koupí”. Napřáhl jsem ruku s jogurtem směrem k ní, ale v posledním okamžiku mě osvítil duch svatej. Došlo mi, že další zákaznicí pro tento jogurt může být nějaká poloslepá babička, která na něj celý týden šetřila. Vší silou jsem mrštil kelímkem o zem, ten se rozprskl všude možně (včetně mých bot) a přiblble jsem prohlásil: “J-éééé, ono mi to vypadlo!” a ještě jsem ironicky dodal, že je mi to moc líto. Cestou z obchodu jsem jen zaslechl cosi jako “Úklid k výkupu lahví, úklid k výkupu lahví!”. Nicméně se jednalo o druhý pokus vohnoutí teroristické sebranky, jak mi zkrátit život.

Když vohnouti zjistili, že otrávení ani vymrznutí nepomáhá, zkusili to přes auto. Musel jsem vyměnit brzdové destičky ve svém voze Favorit. S předchozími jsem to auto koupil a ujel na nich kolem 40.000 km, přičemž byly vystaveny nepříliš vybíravému zacházení. Koupil jsem destičky tuzemské výroby, jmenovitě značky Ferodo a pln hrdosti na tuzemský produkt je nainstaloval.

Moje radost trvala pouze krátce, asi dva měsíce. Pak se začalo projevovat, že brzdy jaksi vibrují a nebrzdí souměrně. Přisuzoval jsem to kotoučům, které už taky měly dost, takže jsem koupil náhradní a jal se je měnit. Přitom se ale ukázalo, že kotouče jsou v tom nevinně. Destičky značky Ferodo se totiž rozpadly, jmenovitě třecí část se oddělila od základové a pohybovala se v podstatě volně v brzdiči. Jednoznačně se jednalo o výrobní chybu, protože cosi jako nýty, tj. termická spojení třecího materiálu s podkladem, byla málo hluboká a ze základního materiálu se jednoduše vytrhla. Zakoupil jsem destičky jiné – pro jistotu vyrobené firmou Lucas – které nejen že se dosud nerozpadly, ale dokonce lépe brzdí.

Zbývalo ještě vyřešit, co udělat s Ferodo brzdovými sračkami. Reklamovat jsem je nemohl, protože jsem už neměl účtenku, ale přesto mi to nedalo. Destičky jsou bezpečnostně relevantní produkt. Jeho selhání ohrožuje životy lidí v autě i mimo ně. O takovém problému musí někdo zodpovědný vědět a zamezit dalším podobným výpadkům! Nafotil jsem destičky a jejich fotky včetně čísla šarže jsem poslal mailem manažerovi kvality firmy Federal Mogul Friction Products, panu Gogovi. Za normálních okolností bych čekal, že se firma pokusí dostat vadnou šarži nějak z oběhu. Když se nejedná o aftermarket produkt, ale o prvovýbavu, svolávají se kvůli problému s bezpečnostně relevantním dílem auta z provozu, ale protože jsem o žádném pokusu ohraničit vadu od Federal Mogulu neslyšel, mám zato, že se jednalo o speciálně připravené diverzantské destičky určené pouze pro můj vůz. Tak tohle vohnoutům taky nevyšlo.

Další pokus o atentát následoval asi před týdnem, dvěma. Frčel jsem cordobou od přítelkyně po rovném a přehledném úseku v ČB v místech zvaných U Hvízdala. Protože je úsek rovný a přehledný, je tam rychlost snížena na 40km/h, aby tam bylo možno prudit s radarem. Tentokrát jsem si z toho nic nedělal, protože bylo půl jedenácté večer a jak známo, potkat policii s radarem v noci je asi stejně pravděpodobné jako spatřit netopýra opalujícího si blanitá křídla na poledním slunci.

Ne každý to tak chápal, například řidič jedoucí přede mnou, který na předepsané rychlosti trval. Jel jsem asi sedmdesát a tak jsem se ho jal předjíždět. V protisměru nic nejelo, tedy nic, co by bylo vidět. Když jsem se dostal na úroveň předjížděného vozu, došlo mi, jak velkého omylu jsem se dopustil při hodnocení situace v protisměru. Hnala se totiž proti mně škodovka bez světel. Pokusil jsem se zarazit brzdový pedál do podlahy a zařadil se za předjížděné vozidlo. Původně jsem měl zato, že řidič škodovky, lze-li takto to zajebané prase titulovat, světla omylem nezapnul, protože vozovka byla souvisle a dostatečně osvětlena pouličními lampami, takže necítil potřebu. Při pohledu do zrcátka jsem však shledal, že zadní svítilny konstanty vohnoutího autosalónu září do tmy a polilo mě horko. Právě jsem přežil další vohnoutí atentát, k jehož účelu si vohnouti vybrali sebevražedného atentátníka ve speciálně upraveném autě s vypínacími předními světly! Nikdo jinej než vohnout přece nemůže vyjet do provozu s autem, které nesvítí!

Asi nemusím dodávat, že mi lepilo. Co se však stalo dnes ráno, to už nemá obdoby. Byl to naprosto nepromyšlenější a nejdokonalejší pokus o anihilaci mojí osoby. Odehrál se opět v autě. Jel jsem v levém pruhu vedle černého Mercedesu ML270. Blížili jsme se oba nevelkou rychlostí k přechodu pro chodce. Situaci za sebou jsem příliš nesledoval a i kdyby, tak by mi to nebylo nic platný. Asi se shodneme, že Městská policie převzala funkci ozbrojené pěsti vohnoutstva, když už teda Lidové milice zrušili. A jeden příslušník tohoto sboru debilů stál u přechodu a zrovna jako na potvoru se rozhodl svým tělem zaštítit chodce, kteří hodlali využít virtuální ale přesto absolutní přednosti. Těžký mercedes zabrzdil, jako by měl přistávací hák z F-18, ačkoli ryze prakticky vzato ještě mohl projet. Potvrdil tak moji domněnku, že majitelé skutečně luxusních a drahých aut už spolu se svým životním stylem převzali i myšlení občanů civilizovaných zemí a bezohlednou prasáckou jízdu provozují toliko primitivové a majitelé zmrdivozů fmetle fkombíku ftédéíčku nalýzink.

Nicméně tento poznatek mě nezbavil nutnosti zastavit favorita na velmi krátkém úseku, nechtěl-li jsem ovšem povozit městského lamprcajta. Docela se mi to podařilo, především asi díky vyměněným destičkám. Pocit uspokojení z dobře zvládnuté kritické situace vystřídal pocit, jako by mě někdo vzal holí přes záda. Už se mi to stalo víckrát a věděl jsem, o co jde. Někdo do mne nakouřil. Vylezl jsem z favorita ven a shledal, že se na kouli tažného zařízení napíchla Schade 105L v faceliftové verzi M. Facelift byl poněkud zvýrazněn zabořením koule mého tažného zařízení skrz nárazník do chladičové stěny, což dodávalo designu předku škodovky dynamický a neotřelý nádech. Jak se favorit při prudkém brždění zhoupl dopředu, dostala se koule nahoru a výsledky tomu odpovídaly. Pára valící se z chladiče evokovala vzpomínku na železniční neštěstí v Stéblové v šedesátých letech. Favorit nedoznal újmy, z koule pouze spadla krytka.

Byl jsem morálně rozpolcen, protože jsem na jedné straně uznával, že jsem tu kouli měl dávno sundat, přívěs jsem přece naposledy táhl někdy v létě, ale na druhé straně jsem byl rád, že její funkce jako pasívně bezpečnostního prvku byla opět prokázána. Ze škodovky vystoupil vohnoutí sameček ve věku asi čtyřiceti let. Vypadal poněkud alkoholicky, soudě podle dehydratované zahnědlé pokožky, na které se podepsala každodenně zatěžovaná játra. “Ty čuráku!”, popřál mi dobré jitro,”proč jsi nejel? Měl ses na to vysrat!” Obtěžoval jsem se pánovi vysvětlit, že pokud nemá bezprostřední zájem o narušení fyzické integrity jeho už beztak poněkud zakrslé tělesné schránky, musí nutně změnit slovník. Městský policajt se přišel podívat, co se stalo a prohlásil, že je asi prdlej chladič, což bylo přesně to, co ten vohrndíra potřeboval slyšet.

Popadla ho další vlna skepse, při které již nekritizoval přímo mě, ale celý systém. Činil tak slovy, že tady v této zemi si každej čurák dělá, co chce. Doufám, že se to nevztahovalo na mne. Nehodlal jsem se věnovat takovým spekulacím, je sice fakt, že kdyby to vzal do ruky soudruh major Honza Zeman, tak že by tu byl pořádek jak řemen, ale fyzikální zákony by platily dále. Městský policajt vohnoutskou elegii přeslechl a nabídl, že přivolá státní kolegy, což vohnout odmítl, asi chápu proč. Dále vohnout vytáhl mobil značky Nokyja 3110 a volal domů, že mu ňákej čurák zabrzdil, a von že proto naboural.

Jeho chudý slovník mě začínal unavovat, tak jsem dal městskýmu policajtovi vizitku a odjel. Na rozloučenou za mnou vohrndíra poslal několik nadávek, které mě opět přiměly zvážit, zda nutně musí usedat do auta s tolika zuby, s kolika do něj doma nastoupil.

Zase to dopadlo dobře, ale mám nepříjemný pocit, že se smyčka stahuje. Buď jdou jen po mne, nebo vyhlásili nějakou skrytou občanskou válku. Ať je to jak chce, musíme se všichni mít na pozoru. Vohnout útočí nečekaně a soustavně. A myslí to upřímně.