Listopad 2004

Z projevu předsedkyně Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové předneseného v Berlíně 4. září 2004

Začněme s dosud nevyřešenými majetkovými problémy vyhnaných. Jak vypadá právní situace? Jak Zákon o vyrovnání břemen, tak Zákon o podpoře vyhnaných z roku 1994 trvají na majetkových právech vyhnanců. Ani smlouvami s Východem, ani zákonem potvrzujícím hranice, ani smlouvami o sousedství nebyla otázka majetku sprovozena ze světa. Spolkový ústavní soud to ve dvou rozsudcích výslovně potvrdil. A právo Evropské unie i mezinárodní právo připisují majetku velký význam. Je to vidět na výrazných rozsudcích. Ale majetková otázka je cíleně využívána k tomu, aby vyhnané diskreditovala.

Ať už se to někomu líbí nebo ne, ať už je to prosaditelné nebo ne, nárok jednotlivce je legitimní. To výslovně zdůrazňuji. Považuji však za fatální, abychom naše žádosti ohledně lidských práv a osudy milionů lidí redukovali na slůvka peníze a odškodnění. A restituci, při níž by lidé, kteří tam žijí, museli ztratit svůj domov, náš svaz už před lety odmítl. Proto musíme skoncovat s dvojitou hrou, kterou spolková vláda v této věci provozuje s našimi osudy.

Jak ta hra vypadá. Spolkové ministerstvo financí vzkazuje těm, kdo uplatňují svá majetková práva u spolkové vlády, v zamítavých dopisech toto: „Spolková vláda tímto nerezignovala na individuální nároky Němců. Pro jejich uplatnění jsou postiženým k dispozici právní možnosti v příslušných zemích nebo před mezinárodními institucemi.“ Lidé jsou tedy výslovně odkazováni na cestu žalob proti Polsku nebo České republice.

V příkrém protikladu k tomu prohlásil spolkový kancléř ve Varšavě: „Proto nesmí být dnes ponechán žádný prostor pro restituční nároky z Německa, které staví dějiny na hlavu. Majetkové otázky související s druhou světovou válkou nejsou ani pro jednu, ani pro druhou vládu tématem německo-polských vztahů. Ani spolková vláda ani žádná jiná politická síla v Německu, kterou lze brát vážně, nepodporují individuální požadavky, pokud je ještě někdo uplatňuje.“

A vážené dámy a pánové, nyní přijde pointa, pasáž totiž končí větou: „Tuto pozici bude spolková vláda zastávat i před mezinárodními soudy.“

Na jedné straně odkazuje tedy spolková vláda žadatele výslovně na cestu žalob, na druhé straně prohlašuje kancléř, že bude proti takovým nárokům vystupovat. A opět v rozporu s tím oznámila spolková vláda Chorvatsku svůj zájem na odškodnění německých vyhnanců. Co tedy platí? Když pak ještě mluvčí vlády v rozporu s pravdou prohlašuje, že vyhnaní už byli odškodněni Zákonem o vyrovnání břemen, tak to už přestává všechno. Žádný div, že politici a politika mají v Německu tak špatnou pověst. Politické jednání si musí zachovat aspoň minimum věrohodnosti.

Spolkový kancléř má masivní problém s věrohodností. Tak dvojsmyslná politika je ojedinělá. Zraňuje vyhnané a navíc nevytváří důvěru mezi Německem a jeho sousedy. Měla jsem spory s minulou spolkovou vládou tam, kde to bylo zapotřebí, a nebudu šetřit kritikou ani vůči této tam, kde to bude nutné. A v této věci je to nutné.

Kancléř, který udává směr politice, má jistě právo, vidět v nynější právní situaci překážku pro dialog s našimi sousedy. Pokud tomu tak je, a zdá se, že tomu tak je, musí tedy změnit rámcové podmínky a neoklamávat všechny strany. Bilaterální jednání sám vyloučil. Všechny příležitosti z posledních letech, jak najít řešení v jednáních, byly trestuhodně promarněny. Zbývá mu tedy jen vnitrostátní řešení. Odborníci na mezinárodní právo ozřejmili, že posledními výroky se otázka odškodnění stala nutně vnitroněmeckou otázkou. S touto skutečností se teď musí spolková vláda vyrovnat.

Ale i uvnitř našeho svazu se musíme postavit čelem ke skutečnosti. Jsou tu stále velmi rozdílné pozice v tom, jak máme zacházet s otázkou vlastnictví. Každá z nich se dá nějak ospravedlnit. Avšak, jakkoli je správné konstatování, že nejen vyhnání, ale i vyvlastnění bylo a je v rozporu s mezinárodním právem, jsou odtržené od reality představy některých lidí, že vyhnaní opravdu věří na plnou restituci svého majetku nebo i jen na přiměřené odškodnění. Jedná se spíš o vyléčení křivdy vyhnání. A ta je věcí lidského přístupu a morální zodpovědnosti. Otázka majetku nehraje pro většinu vyhnaných ústřední roli. Kdo to s vážnou tváří popírá, žije na jiné planetě. Traumatické fyzické a duševní následky vyhnání a hněv nad chybějícím soucitem jsou pro všechny v popředí.

První doklad. Od pádu železné opony a od rozkvětu demokracie v zemích našich východních sousedů mohly přece už dávno statisíce, ba miliony vyhnaných nastoupit cestu žalob a požadovat zpět svůj majetek. Neučinili tak. Poměřováno počtem možných zájemců je zájem o žaloby skutečně víc než mizivý. To přece vypovídá o mnohém.

A když i ti nejtvrdošíjnější zastánci majetkové otázky po vyčerpání všech argumentů prohlásí, že jim jde nakonec jen o princip, pak říkám:

Milí přátelé, člověk může i principy omílat až do omrzení. Protože však chci pro úsilí našeho osudového společenství to nejlepší, neposadím se a nenechám se posadit na tuhle vysílenou herku. Chci řešení této otázky. Chci, aby šedesát let po konci války zavládl v Evropě právní mír. Maďarsko, baltské státy, a Rumunsko se s otázkou dávno vyrovnaly. Německo, Polsko a Česká republika v této věci, tížící všechny, nejen vyhnané, až dodnes, čtrnáct let po pádu železné opony, žalostně selhaly. Je to neschopnost všech dotyčných vlád, jak německé, tak polské a české, že skoro šedesát let po válce nevypracovaly žádné usmiřující řešení, tak, jak to dávno zvládly Maďarsko, baltské státy a Rumunsko. Každá země by k tomu byla mohla přispět. Všechny tyto vlády, a ne vyhnaní, jsou vzhledem k tomu, jak nerozumně odmítaly jednat, zodpovědné za zhoršení atmosféry. Ze strany Německa může jen spolková vláda vytvořit možnost řešení. Svaz vyhnaných to učinit nemůže. Když se ale spolková vláda brání tomuto závazku, plynoucímu z toho, co prohlásil kancléř, pak si do budoucna vyprošuji každou poznámku o tom, že vyhnaní jsou rušivým faktorem v bilaterálních vztazích. Jsem připravena se podílet na všech konstruktivních řešeních včetně „nulového řešení“, pokud povedou k usmíření. To není rezignace, ale odpovídá to podvědomému smyslu pro realitu, který nás ctí. Morální zodpovědnost sousedních zemí přetrvává: vyzývám je, aby eliminovaly zákony o zneprávnění a vyhnání a aby přikročily ke gestům smíření a soužití, která by obnášela nějaké aspoň symbolické kroky.

(www.bohumildolezal.cz)