Listopad 2004

Nezávislý fujtajbl v negližé

Petr Zavoral

Evropskému parlamentu už bylo dopřáno pobavit se divokovýchodní nevycválaností, třebaže v něm čeští poslanci zasedají teprve krátce. O zábavu se mu pilně starají dva naši Nezávislí, Jana Bobošíková a Vladimír Železný, z nichž jeden jako druhý použili méně hloubavou podřipskou veřejnost jako pouhý výtah do bruselských výšin a teď si nemohou přijít na jméno.

Je to pořádná porce hnoje, kterou na sebe ti dva kydají plnými vidlemi, obesílajíce jako o závod redakce deníků »důkazy«, jaká je ten druhý neuvěřitelná svině. Železný fňuká, že ho ta mrcha Bobo sprostě zradila, když se na něho nejdřív nalepila, aby z ní učinil skvěle honorovanou mediální hvězdu, pak ještě jednou, aby si ji přibalil na cestu k nadnárodní politické kariéře, a když dosáhla svého, vrazila mu kudlu do zad: společně s chamtivým Bobošíkem ho prý chtěli vypudit z »nezávislých struktur« a rafinovaně zbavit politického vlivu.

Nemohla jsem tušit, že ten Železný je takový hajzl, kontruje svatá Jana. Podle ní se její někdejší idol ukázal jako bezohledná bestie, která si chce Nezávislé »zprivatizovat«, proměnit je z nebesky spravedlivého společenství ve stejně smrdutou politickou žumpu jako všechny ostatní české partaje, s nimiž se ta nejnezávislejší rozhodla vést džihád. Jeho (Železného) cílem totiž podle mne není politiku, se kterou jsou občané tak nespokojeni, měnit. Jeho cílem je stát se její součástí a zapojit se do politického kšeftu. A v tom já budoucnost nevidím, vyplakala se Bobo na stránkách rudého Práva.

Přitom ani slepý nemůže přehlédnout, že se spolu hádají dva přibližně stejně hodnotní zmetci, kteří toho mají společného víc než jen novácký původ. Železný se už dávno znemožnil tím, že sprostě ukradl americké investice do Novy a poté vyměnil nezávislost a objektivitu této »své« televize za kamaráčoft s Václavem Klausem, s nímž měl společný sklon k švindlu. Ani Bobošíková se nikdy nerozpakovala vytěžit pro sebe z postkomunistického srabu, co se dá. Kdo si ještě vzpomene, s jakou vehemencí se drala na Kavčí hory, aby smluvně opozičním mocichtivcům pomohla ovládnout veřejnoprávní televizi, toho času už takřka poslední ostrůvek masmediální nezávislosti, ví, o čem mluvím.

Roztržka se Železným je mrzutá pouze tím, že nám dělá ostudu v Evropském parlamentu. Na východ od Šumavy ji ale paradoxně můžeme vnímat jako účinný lék proti občanské blbosti. Jako cenné ponaučení, že jediným smysluplným krokem z posttotalitní beznaděje je kultivace klasického stranictví směrem k západnímu standardu, protože pod dobře prodejnou roušku nezávislosti lze v Česku skrýt ještě daleko větší sajrajt, než jaký otráveným voličům nabízejí všechny nemilované partaje dohromady.

(www.annonce.cz)