Listopad 2004

Bagdádský komár aneb O marném boji Američanů s fámami, legendami a teorií spiknutí

Matyáš Zrno

Zatímco se americký voják souká z věže tanku, student techniky a důchodce stojící opodál řeší jednu z otázek, která hýbe bagdádskou ulicí. Umožňují Američanům jejich černé brýle rentgenové vidění? “S těmihle brýlemi mohou vidět skrze ženské oblečení,” dušuje se student. A pokračuje: “Rozčiluje mě to, bojím se vzít rodinu do ulic…”

Tenhle příběh zapsal reportér listu New York Times, ale mnohem více jich každý den získá zvláštní skupina jedenácti Iráčanů a šesti Američanů, pracujících pro Bagdádského komára – zpravodajský bulletin, který každý den vydává americká armáda.

Saddám v Tel Avivu

Co všechno se dá zachytit na iráckých ulicích? Třeba diskuse o tom, zda Saddám pracoval pro CIA. “Je nyní na bezpečném místě pod americkou kontrolou,” tvrdí jeden názor. “Ale hloupost,” oponuje druhý. “Je v Tel Avivu!” Nebo debata o amerických vojácích, kteří – obtíženi helmami, neprůstřelnými vestami a sumkami s municí – vypadají vedle Iráčanů v sandálech a dlouhých košilích jako robotizovaní vojáci z akčních sci-fi filmů.

Jak mohou takhle navlečení přežít pod horkým iráckým sluncem? Odpovědí je několik. Někteří Iráčané věří tomu, že vojáci užívají ochlazující tablety, jiní dávají přednost názoru, že mají pod neprůstřelnou vestou jakousi miniaturní klimatizaci. “Mají pod spodním prádlem chladicí tekutinu. Nevím přesně, jak to funguje, ale všichni víme, že Američané mají velmi sofistikovanou technologii,” tvrdí student z úvodu tohoto textu.

Technologickou převahu Američanům nikdo neupírá. Byť nenáviděni, mají Američané díky ní nepopiratelný respekt. Jenomže je pak těžké pochopit, jak je možné, že vojáci s chytrými bombami a rentgenovými brýlemi nedokáží zavést pořádek, když to dokázal Saddám v roce 1991 i po prohrané válce a s povstáním na všech stranách.

Zdaleka ne všechny fámy se ale dají přejít s úsměvem. Výroky o tom, že Američané pijí v tancích blízko mešit pivo, používají stránky koránu jako toaletní papír a dávají dětem čokoládu v obalu s pornografickou tematikou, posilují v Iráčanech nenávist ke koaličním vojákům. Nesmyslnost obvinění je zřejmá, ale zcela zapadá do představ Američanů coby příslušníků dekadentní západní civilizace. Tu ovšem většina místních obyvatel zná jen z povrchních hollywoodských filmů. Asi by byli překvapeni zjištěním, že v přístupu k alkoholu je to v puritánských Spojených státech mnohdy horší než v Iráku.

Že před fámami není úniku, se přesvědčili i čeští příslušníci polní nemocnice v jihoirácké Basře. Přestože se soustředili výhradně na humanitární pomoc místnímu obyvatelstvu, neušli obvinění z šíření koránu, popsaného hanlivými nápisy (v angličtině). Dav, vedený jedním z místních duchovních, napadl nemocnici kameny a požadoval omluvu minimálně na mezinárodní úrovni.

Vlivem fám zná irácká ulice odpověď i na otázky, se kterými si neví rady ani CIA. Třeba, kdo má na svědomí bombové útoky, při kterých umírá tolik nevinných civilistů. Reportérovi časopisu New Yorker to vysvětlil jeden z šíitských duchovních v bagdádské čtvrti Sadr City: atentáty mají na svědomí wahhábité (přívrženci radikálního sunitského islámu, dominujícího v Saúdské Arábii), kteří pracují společně s americkými vojáky, kteří podporují Johna Kerryho. “Věřím, že je za tím John Kerry. Chce takhle snížit popularitu George Bushe.”

Podle poradce radikálního šíitského klerika Muktady Sadra, Hazema Arajiho pochází útoky ze čtyř zdrojů a žádný z nich není irácký nebo islámský ve smyslu muslimské ortodoxie. “Židé, kteří chtějí, aby umírali Iráčané. Američané, ti ďáblové, násilí tolerují, aby měli výmluvu pro pokračující okupaci. Britové, kteří nesou zodpovědnost za to, že vynalezli wahhábismus a nakonec samotná wahhábitská al-Káida.”

Tvrzení o britské zodpovědnosti za vznik wahhábismu, čerpá z knihy “Vyznání britského agenta”. Jedná se o populární spisek, jehož výpovědní hodnota je asi na úrovni Protokolů sionských mudrců. Podle “Vyznání” přesvědčili Britové v 18. století jakéhosi Muhammada ibn Abd al-Wahhada, aby založil heretickou sektu a obrátil tak muslimy proti muslimům, aby je Angličané mohli snadněji ovládat.

Všechno je jinak

Obliba fám má své důvody. Po desetiletí nemohli Iráčané věřit ničemu, co četli v novinách nebo viděli v televizi, a tak byla šeptanda relativně nejsolidnějším zdrojem informací. Praktičtí a od přírody přímí Američané jsou oproti tomu k teoriím spiknutí hluší. Stále se tak musí mít na pozoru, že každé slovo může mít na Blízkém východě svůj skrytý význam.

Dokládá to třeba osud prvního zásadního prohlášení vlády George Bushe staršího k Blízkému východu v květnu 1991. Ministr zahraničí James Baker tehdy vyzval Izrael, aby se jednou provždy vzdal nerealistických vizí “Velkého Izraele” (míněno Izrael i s okupovanými územími pásma Gazy a Západního břehu Jordánu). Pro Araby má však termín “Velký Izrael” zcela jiný význam – označuje údajný židovský plán na obsazení území od Egypta až po Írán. Syrský viceprezident Abd Halim Khadam proto na Bakerův projev s potěšením reagoval: “Sionistické plány o Velkém Izraeli od Nilu k Eufratu konečně přestaly být tajemstvím.”

(Respekt)