Listopad 2004

Neklidný Kavkaz. Na Kavkaze nehoří jen Čečensko – doutná to i jinde a všude má své prsty Moskva

Matyáš Zrno, Emil Souleimanov

Pro ruské úřady jsou viníci teroristického útoku na školu v severoosetském Beslanu jasní: čečenští separatisté. Místní to ale vnímají jinak. Zatímco Moskva, v touze spojit svůj čečenský problém s mezinárodním bojem proti terorismu, mluví o Arabech mezi únosci a o napojení na al-Káidu, pro Osetince je vše jasné – na vině jsou Inguši. Ingušská žena prý provedla před útokem průzkum školy a schovala tam zbraně, místní Inguši z města preventivně zmizeli, útočníci přišli ze severu, z ingušské vesnice Churikau atd. Tyhle fámy mají silný život a především hluboké kořeny. Ukazují, že problémem na Kavkaze není jen léta se táhnoucí krvavá válka v Čečensku. Na severních i jižních svazích kavkazského hřebene čeká na výbuch více sudů s prachem.

Realističtí Inguši

Tím prvním je ingušsko-osetinský konflikt. Zhruba 200 000 Ingušů je etnicky blízkých Čečencům, se kterými tvořili až do roku 1991 společnou republiku. Na rozdíl od svých čečenských příbuzných, které považují za přílišné „idealisty“, se počátkem 90. let rozhodli zůstat v rámci ruské federace. Jen setrvání pod křídly Moskvy jim dávalo naději, že se dočkají navrácení části svého původního území, které Stalin v roce 1944 věnoval Severní Osetii (v době, kdy Ingušové už seděli v dobytčích vagónech, mířících do Kazachstánu). Napětí mezi oběma etniky vyústilo v roce 1992 dokonce v ozbrojené střety, ve kterých Osetince – tradiční spojence Ruska – podpořila ruská armáda. Konflikt si vyžádal 800 životů, 50 tisíc Ingušů muselo ze Severní Osetie uprchnout a přes dohodu o návratu obyvatelstva zůstávají pořád v Ingušsku, zemi s asi největším procentem uprchlíků na světě. Od vypuknutí první čečenské války v roce 1994 totiž Ingušsko zaplavily statisíce Čečenců, hledajících spásu před boji. Do války se Ingušsko nezapojilo, částečně díky realistické politice prezidenta Ruslana Auševa, někdejšího generála sovětské armády, který opatrně manévroval mezi ruskými i čečenskými zájmy.

Autorita Ruslana Auševa, který Ingušsku vládl deset let (1992–2002), se projevila i v beslanské krizi, kdy vyjednával s únosci přímo ve škole a prosadil propuštění 26 dětí. Osetinský hněv na Inguše ale nezastavil. Ingušské autobusy, mířící přes Osetii, byly ostřelovány, dav v hlavním městě Vladikavkaz překonal policejní zátarasy a napadl ingušské předměstí a na každodenních demonstracích požadují protestující, aby si Inguši sbalili kufry a do tří dnů opustili Severní Osetii. Hranice mezi Ingušskem a Severní Osetií ruská armáda pro jistotu uzavřela, ale jak dokázali reportéři týdeníku The Economist, za 50 dolarů jsou hranice otevřené pro každého.

Radikální wahhábité

Ani další oblasti Severního Kavkazu nejsou zrovna oázami klidu. Wahhábismus, radikální islámský směr, se z Čečenska šíří do Dagestánu i další severokavkazské republiky, Kabaradinska-Balkarska, kde podle řady zpráv v roce 2003 pobýval čečenský polní velitel Šamil Basajev, obviněný z organizace beslanského útoku. Wahhábité mají v Dagestánu jen malou podporu veřejnosti, která v drtivé většině vyznává tradiční islám, ale jsou velmi dobře organizováni a mají v zádech finanční podporu mocných islamistických organizací z arabského poloostrova. V podmínkách velmi těžké hospodářské situace i nepříliš efektivní místní vlády dokázaly přitáhnout řadu příznivců, především mezi nezaměstnanými mladými muži. Mezi wahhábity a tradičními muslimy docházelo od poloviny 90. let k přestřelkám a vzájemným vraždám duchovních, až parlament v roce 1997 přijal zákon „O boji proti islámskému fundamentalismu“, který se stal signálem pro masivní pronásledování wahhábitů. Ti odpověděli v roce 1999 nájezdem z Čečenska. Jejich plán vyvolat v Dagestánu povstání a vyhlásit „Islámský stát Dagestán“ pod vedením „emíra“ Šamila Basajeva však skončil pro odpor drtivé většiny Dagestánců krachem.

Nepromyšlený útok ambiciózních polních velitelů navíc zbavil Čečence sympatií, které k nim Dagestánci většinou cítili, a Rusku dal záminku pro druhé tažení do Čečenska. Dagestán sice historicky patřil k nejtvrdším odpůrcům ruského pronikání na Kavkaz, ale čečenský sen o společném boji proti Rusku nejspíše zůstane jen snem. Na rozdíl od ropou obdařeného Čečenska je Dagestán chudou zemí, jejíž rozpočet z 80 procent kryje Moskva. Ta může také snadno manévrovat kteroukoli z 36 dagestánských národností proti ostatním a tím efektivně bránit jakékoli společné akci.

Nový muž v Gruzii

Rušno je i z druhé strany Kavkazu – v Gruzii, kde se nový a energický prezident Michaile Saakašvili snaží získat zpět pod svou kontrolu odbojné části své republiky, které se s ruskou pomocí odtrhly počátkem 90. let. Zatím se mu daří. V květnu obsadil bez krveprolití Adžárskou autonomní republiku – malou, ale strategicky důležitou oblast na západě Gruzie, s klíčovým přístavem Batumi. Adžárie byla nejsnadnějším cílem. Její fakticky samostatné postavení bylo spíše důsledkem osobních ambicí adžárského vůdce Aslana Abašidzeho než separatistických nálad obyvatelstva, které je většinově gruzínské (byť po 300 letech turecké nadvlády převážně islamizované). Abašidzeho zkorumpovanost a náklonnost k Moskvě (kam létal takřka každý týden) ho připravily o většinu sympatií a nadšené přivítání gruzínského prezidenta Saakašviliho jasně dokázalo, že adžárské obyvatelstvo podporuje setrvání v rámci Gruzie.

S nadšeným přivítáním nemůže Saakašvili zcela určitě počítat v dalších dvou problémových oblastech: autonomních republikách Jižní Osetie a Abcházie. Napětí mezi Gruzínci a oběma menšími etniky využila Moskva ještě v roce 1991, kdy tímto způsobem tlačila na Gruzii, která se hodlala osamostatnit na dohasínajícím SSSR. Pro Rusko byla podpora Abchazů a Osetinců nejen vhodnou příležitostí, jak posílit svou prestiž u příbuzných národů severního Kavkazu, ale především možností, jak držet Gruzii v šachu. Díky ruské podpoře porazili nepočetní Jižní Osetinci (zhruba 30 000 obyvatel) a Abchazové (ani ne 100 000) v roce 1992 Gruzínce, kteří poté poslušně podepsali vstup do Společenství nezávislých států a povolili na svém území zřízení čtyř ruských vojenských základen. Saakašviliho snaha o reintegraci obou menších republik nebude snadná. Většina jejich obyvatel má ruské občanství a ze všeho nejvíce by se chtěli připojit k Rusku. Moskva, která se v případě Čečenska zaklíná obranou územní integrity, však pro právo Jižních Osetinců a Abchazů na sebeurčení projevuje velké porozumění a na koncentraci gruzínských vojsk u jihoosetinských hranic reagovala varovnými slovy o „nepředvídatelných následcích“ podobné politiky.

Saakašvili musí projevit velký politický um. Kromě obnovení státní suverenity nad všemi částmi země od něj Gruzínci očekávají i zlepšení mizerné hospodářské situace a snížení rozbujelé korupce. To se v případě další vleklé války podaří jen těžko. Zatím dokázal Saakašvili získat peníze na výplaty a důchody zatýkáním nejznámějších podnikatelů, kteří se nezákonně obohatili během Ševardnadzeho éry, a jejich propouštěním na milionové kauce (v dolarech). S takovými šalamounskými řešeními však nevystačí na dlouho a Gruzii čekají těžké hospodářské reformy.

Arméni a spol.

První z řady kavkazských konfliktů vypukl v roce 1988, když arménská enkláva Náhorní Karabach začala požadovat odtržení od Ázerbájdžánu a připojení k Arménii. Etnické střety přerostly v zimě 1992 v rozsáhlou válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která skončila podepsáním příměří v červnu 1994. S ruskou podporou arménské oddíly obsadily nejenom Karabach, ale i řadu oblastí Ázerbájdžánu samotného, odkud muselo uprchnout na 800 000 Ázerbájdžánců. Od té doby panuje křehké příměří, které jen občas narušují dělostřelecké souboje znepřátelených stran. Zdevastovaný Karabach zůstal i s přilehlými oblastmi (které připomínají území duchů) pod pevnou kontrolou Arménů a ani dlouholeté diplomatické rozhovory nevedou k řešení. Nový ázerbájdžánský prezident Ilcham Alijev (syn zesnulého prezidenta Gejdara Alijeva) sice mluví o navrácení odtržené oblasti všemi prostředky, dobře si však uvědomuje, že útok na Karabach by znamenal totální válku s Arménií. A to si jeho země nemůže dovolit. Arménie sice přežívá jen díky masivní zahraniční pomoci (hlavně z USA) a také díky početné diaspoře, její armáda je však díky ruské pomoci pro Ázerbájdžán takřka nepřekonatelnou překážkou.

Pro Rusko je Arménie v současnosti jediným spojencem na jižním Kavkaze, protože Gruzie a Ázerbájdžán se stále více přimykají k Západu. Důkazem toho je americká vojenská přítomnost v Gruzii, kde cvičí tamní armádu, podpora gruzínské snahy zbavit se ruských vojenských základen (Američané dokonce zaplatili náklady na likvidaci dvou ze čtyř ruských základen), ale především tzv. „kontrakt století“. Tak se v novinářském žargonu nazývá plán na transfer ázerbájdžánské ropy přes Gruzii do tureckého přístavu Ceyhan. To, že klíčový ropovod, kterým poteče až 5 procent světových zásob ropy – na tolik se odhadují ázerbájdžánské zásoby –, povede mimo ruské území, se Moskvě vůbec nezamlouvá.

Rámeček

Kavkazský propletenec

Největší a nejperspektivnější zemí kavkazského regionu je Ázerbájdžán se 7,5 milionu obyvatel, vyznávajících šíitský islám. V Ázerbájdžánu se nachází až 5 procent světové zásoby ropy, ale stabilizaci země brání nevyřešený osud arménské enklávy Náhorní Karabach a 800 000 uprchlíků, vyhnaných Armény. Ázerbájdžán proslul tím, že je první postsovětskou dynastií. Po smrti dlouholetého prezidenta Gejdara Alijeva loni v prosinci se moci chopil jeho syn Ilcham.

V Gruzii se v lednu chopil moci proreformní prezident Michaile Saakašvili. Slibuje skoncovat s korupcí, snížit vliv Ruska a především vrátit pod kontrolu centrální vlády odbojné provincie Jižní Osetii a Abcházii. Z 5,5 milionu obyvatel Gruzie je několik set tisíc uprchlíků.

Doslova sevřena mezi nepřátelským Tureckem a Ázerbájdžánem je třímilionová Arménie, nejstarší křesťanský stát na světě. Ve snaze zajistit si ruskou podporu v boji o Náhorní Karabach se Arménie výrazně orientuje na Moskvu. Země je bez výrazných zdrojů surovin a během posledních 15 let se z ní vystěhovala čtvrtina obyvatel.

Dvoumilionový severokavkazský Dagestán je etnicky nejpestřejší republikou někdejšího SSSR. Více než 30 národností obývá tuto chudou skalnatou zemi, kde je 80 procent rozpočtu kryto dotacemi z Moskvy. Ekonomická závislost a etnická roztříštěnost brání separatistickým snahám, ale napětí mezi etnickými skupinami, posílené navíc přílivem 100 000 uprchlíků z Čečenska, je už po desetiletí značné. Většina obyvatel vyznává islám, v posledních letech zde aktivně působí wahhábitské buňky.

Třistatisícové Ingušsko má staré územní spory se Severní Osetií (650 000 obyvatel). V roce 1992 konflikt přerostl do otevřených bojů, které si vyžádaly 800 obětí a okolo 50 000 Ingušů muselo opustit Severní Osetii. Inguši jsou sunnitští muslimové, zatímco Osetinci vyznávají pravoslavné křesťanství.

(Respekt)