Listopad 2004

Putinovy zkušební balonky

Matyáš Zrno, Vladimír Votápek

Ruský prezident přišel s reformními návrhy - zemi čeká další utahování šroubů. Putin se rozhodl přitvrdit v boji s terorem. Vytvoří novou protiteroristickou agenturu a nové ministerstvo pro národnostní a regionální politiku. Šoku z Beslanu ale využije i pro další posílení státní moci. Kreml hodlá napříště jmenovat gubernátory a prezidenty národnostních republik a zrušit jednomandátové volební okruhy, díky kterým se ještě tu a tam dostali do parlamentu opoziční poslanci. Vyhrazuje si i právo udeřit proti terorismu kdekoli – tedy i za hranicemi Ruska.

Tisk, parlament, regiony

Negativní dopad Putinových návrhů je možné odhadnout již dnes. Zcela zapadají do postupné destrukce demokratického prostředí, kterou provádí od svého nástupu do funkce. Jen málokdo z nezávislých analytiků dnes popírá tvrzení, že od příchodu bývalého rozvědčíka do Kremlu došlo k významnému oslabení většiny ruských demokratických institucí.

Nejdříve byla pozornost Kremlu zaměřena na nezávislá média, která se mu téměř bez odporu podařilo ovládnout. Přímá cenzura sice v Rusku neexistuje, ale o to účinnější je autocenzura – majitelé médií totiž dobře vědí, že jim ministerstvo informací může celkem snadno odebrat licenci. Kreml ovšem dává přednost elegantnějšímu řešení a důležité televizní stanice, které formují veřejné mínění, ovládl přes státem vlastněné společnosti. To se stalo třeba v případě populární celostátní televize NTV, kterou převzal plynárenský kolos GAZPROM. Existují sice intelektuální ghetta, kde se Putin kritizuje, ale příklad Rafa Šakirova, šéfredaktora sice známých, ale nepříliš významných novin Izvěstija, ukazuje, že i to má své limity. Šakirov byl majitelem donucen rezignovat poté, co chtěl zveřejnit šokující fotografie obětí beslanského masakru.

I druhý krok – získání kontroly nad parlamentem – se povedl. V posledních volbách ovládla Státní dumu s 68 % prokremelská strana Jednotné Rusko. Prakticky jen komunisté se občas zmůžou na nějakou kritiku a navíc jen oni se dají považovat za skutečnou politickou stranu s určitým politickým programem, masovým členstvím atd. Vládní Jednotné Rusko je spíše zájmovým uskupením vysokých státních úředníků, gubernátorů a vůbec vlivných lidí. Skutečně demokratické strany vytlačil Putin až překvapivě snadno za hranici politického vlivu, vymezeného pětiprocentní bariérou pro vstup do Státní dumy.

Nakonec se mu podařilo oslabit i vliv mocných regionálních elit. V Radě federace nahradil Putin gubernátory a předsedy místních parlamentů jmenovanými zástupci. Horní komora ruského zákonodárného sboru se tím změnila v žalostné shromáždění bez jakékoli ambice oponovat Kremlu a gubernátoři přišli o cennou imunitu. Místní volby stejně už dlouho s přehledem vyhrávají Putinovi favorité. Kde nestačí finanční a mediální podpora Kremlu, tam nastupuje vyřazování opozičních kandidátů z procedurálních důvodů. O tom se naposled přesvědčil populární čečenský byznysmen Malik Sajdullajev, který byl vyřazen ze srpnových prezidentských voleb v Čečně.

To nestačí

Putin a jeho tým se přesto rozhodli jít ještě o pár kroků dál. I když Kreml bezpečně ovládá mechanismus voleb do Státní dumy, chce vyloučit náhodné výsledky v některých jednomandátových okruzích. Díky nim mohou do Dumy stále pronikat poslanci jako např. Vladimír Ryžkov nebo Michail Zadornov, poslední dva skutečně demokratičtí zástupci lidu mezi 450 členy parlamentu. Ryžkov je jeden z mála, kdo otevřeně tvrdí, že Putin nezvládl situaci v Beslanu a že jeho nejnovější plány jsou protiústavní. Asi aby se podobné nepříjemné kritiky v budoucnu zbavil, navrhuje Putin volbu v jednomandátových okruzích úplně zrušit. Na jistotu sází i v případě přímých voleb gubernátorů a prezidentů národnostních republik. Kremlu se sice i zde daří prosazovat většinu svých kandidátů, ale proč si neusnadnit život a nezbavit se těchto přežitků demokracie.

Pravdou je, že místní gubernátoři často nerespektují nejen pokyny Kremlu, ale mnohdy ani federální zákony. V ruských provinciích stále vládne řada postav typu Kirsana Iljumžinova, vládce Kalmycka, který proslul nejen vášní pro šachy (je prezidentem světové šachové federace), ale i vyšetřováním ze zpronevěry, rozkrádání a vraždy nezávislých novinářů. Nebo tatarstánský prezident Mintimer Šajmijev – vládne ve své republice už od sovětských dob jako feudální vládce, navíc v rozporu s ústavou, která zakazuje výkon více než dvou funkčních období. Dá se ale jen těžko očekávat, že Moskvou dosazení místodržící budou lepšími ochránci práv a svobod obyvatel a schopnějšími vládci provincií.

Otázka je, proč Putin tohle všechno dělá. Proč hodlá posilovat své pozice i za cenu zjevného překračování hranic současné ústavy? Vždyť ve svých rukou drží prakticky veškerou moc. V parlamentu, vládě a v dalších státních strukturách není snad jediná osobnost, která by se ho odvážila kritizovat. Ekonomika díky vysokým cenám za ropu a plyn roste ročně o 7 %. Zadržované mzdy a důchody chodí v míře mnohem větší, než tomu bylo za Jelcina. Sociální situace velké části obyvatel se za poslední léta zlepšila a ani velký byznys se neodváží stavět se do opozice. Ve skutečně klíčových otázkách ovšem muž z Kremlu selhal.

Putinovo selhání

Čečenská válka, která jej vynesla k moci, stále hoří a její plameny hrozí přeskočit na další regiony severního Kavkazu. Pět let posilovaná vertikála státní moci se nedokáže vypořádat nejen s terorismem, ale ani s korupcí a nekompetentností obrovské byrokratické mašinérie. Armáda stále není reformovaná, nemluvě již o jejím přechodu na profesionální základ. Zjevně neúspěšná je i práce Putinovy mateřské FSB (Federální bezpečnostní služby, nástupkyně KGB), která nejenže nedokáže odhalit plány teroristů, ale nechala se také nachytat při vraždě bývalého umírněného čečenského prezidenta Jandarbijeva v Kataru.

Stejně jako v dobách Borise Jelcina, i dnes se Kreml potácí od jedné krize k druhé. Vláda nevládne, ale hasí požáry. Prezident a jeho tým nemají dostatek prostoru pro systémovou práci a navíc jim právě takový styl patrně vyhovuje. Kreml pamatuje mnoho takových, kteří Rusku vládli pomocí silné ruky a mobilizačních příkazů a pro které se i obyčejné žně měnily na bitvu o zrno. Takovým způsobem se sice dá Rusku vládnout dlouho, ale nikdy to nevedlo k dobrým výsledkům.

(Respekt)