Listopad 2004

Ach, národe hříšný

(Ukázky z knížky Ireny Sehnerové)

Slovo vydavatele

Německo podepsalo kapitulaci, druhá světová válka v Evropě skončila – a Češi procitlí z letargie, začali bojovat. Proti komu?

Skupiny k říši a k protektorátu loajálních kolaborantů, udavači Gestapa, zfanatizovaný dav “dosud slušných občanů”, režírovaný agenty NKVD a Kominterny, lůza dychtící po majetku a po moci se vrhla na Čechy, kteří neudávali a nešmelili, a na ty, kteří na rozpoutání války nenesli sebemenší vinu – na německé spoluobčany.

Kde vzali “vlastenečtí čecháčkové” odvahu krást, znásilňovat a bestiálním způsobem vraždit, kde vzali inspiraci k divokým odsunům, k vyhánění Němců z jejich domovů? Tisíc let tyli z našeho potu a mozolů, konečně se jich zbavíme, radovali se ti, kteří nikdy poctivě nepracovali. To prezident z pochybným mandátem, Edvard Beneš jim svými prezidentskými výnosy a dekrety zajistil beztrestnost, to on spolu s Janem Masarykem jim ve svých projevech v exilu i ve vlasti vnukal myšlenku na pomstu: Němce je třeba z republiky jednou provždy vylikvidovat!

Uplynulo téměř šedesát let. Namísto aby byli Edvard Beneš a Jan Masaryk (viz obsah Masarykových rozhlasových vystoupení “Volá Londýn”) alespoň morálně odsouzeni za strůjce genocidy, první se “zasloužil o republiku” a druhý se zasloužil... O co se zasloužil ten druhý? Aha, taky o stalinskou ČSR!

O vyhnání občanů německé národnosti se mluví jako o odsunu schváleném velmocemi (nepravda) a o spravedlivém trestu za provinění se na českém národu (komunistická lež).

Z čeho má Česká republika v souvislosti s vyhnáním Němců strach? Představte si situaci: Zruší se dekrety. Co bude následovat? Dle mého toto: budou se dříve či později zřizovat nezávislé odborné komise, které budou mít mezinárodní složení, aby se celá poválečná situace kolem divokého vyhnání a dalších událostí dostatečně zmapovala. Budou se hledat masové hroby mrtvých, budou se hledat dokumenty, prohledávat archívy, hledat dosud žijící očití svědkové.

Dříve či později by se zjevila nahá pravda: Češi se chovali ke svým německým spoluobčanům stejně, jako nacisti k Židům, okradli je, ponížili, bili a mučili hladem a těžkou prací v nelidských podmínkách, umírali děti, ženy a starci, pak je vyhnali. Nejenom vyvraždění, ale i samo zničení existenční základny skupiny lidí je genocidou, trestné je i souhlas s ní, veřejné štvaní ke genocidě, pokus a spoluvina. ČSR se tak dopustila stejné genocidy, jako Turecko v letech 1915–1917 vůči své arménské menšině.

Svět nemá tušení, co se v ČSR v poválečných letech odehrávalo. O mnohém nemají ponětí ani sami vyhnaní Němci, protože jejich mrtví jim svědectví podat nemohou a české archivy podat nehodlají.

Pamětníci se dodnes bojí nahlas promluvit, oběti stalinistické zvůle na spravedlnost rezignovaly.

Román Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ, popisující život Čechů, Němců a Židů v jednom jihočeském městečku od května roku 1942 až do červenec 1945, je věnovaný všem bezejmenným, kteří se stali oběťmi represe a zvůle nacismu a komunismu.

Životní osudy hrdinů románu nenechají nikoho lhostejným: autorka dostává jak dopisy od nadšených čtenářů, tak od nenávistných anonymů, ztratila mnoho dlouholetých přátel a známých a získala nové přátele a známé.

Ano, o tomto tématu je třeba se vzdělávat a diskutovat!

Jde o první díl z rozsáhlé historické fresky, věnované českému národu. Další román s názvem “Vylikvidovat!” postihne období 1945–1955, “Vražedné iluze” období 1955–1969, “Kývalové” období 1970–1989 a příběh “Vši v sametu” zmapuje období od roku 1989 do současnosti.

Knihu jsme si vydali vlastním nákladem, protože všechna oslovená česká nakladatelství ji vydat odmítla (“vydáváme své”, čti bezkonfliktní, “autory”). Lidé, kteří chtějí znát pravdu, si ji nemohou koupit v knihkupectví, protože ji odmítli distributoři (“máme svá nakladatelství”).

Kniha, vyznávající pouze lidskou slušnost, která je proti jakékoli válce, kniha, stojící na straně všech, kteří vidí svou budoucnost v přátelství, lásce, práci, pokoře a víře v Boha i v člověka, se jen obtížně dostává ke svým čtenářům. Objednáte-li si ji, obdržíte ji obratem.

Nestojíme na straně žádného -ismu, nedělíme lidi podle barvy pleti, vzdělání, majetku, podle jejich Boha... Proto jedna z vedlejších postav románu, komunista Koukol, který se vrátil z nacistického koncentráku, říká: “Nikdy jsem nerozlišoval, je-li někdo Čech či Němec, Maďar či Tatar, a lágr mi dal za pravdu. Já rozlišuji, jestli je dotyčný dobrý člověk nebo svině.” Sám se stane obětí stalinistů, protože pochopil, že všechno je jinak.

Kniha Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ je románově zpracovaná psychologická diagnóza lidí zahnaných do kouta. Pouze v mezních situacích se člověk "odkope", ukáže svou pravou tvář. Takovou situací byla i léta okupace a období těsně po skončení války.

Kniha je deníkem čtrnáctileté dívky. Začala zapisovat události poté, co odvezli její sestru dvojče do nemocnice, a v sepisování pokračovala, aby zachytila nejen události ve svém okolí, ale i své myšlenky a pocity.

Stránky deníku se postupně zalidňují postavami, ožívají v něm vzpomínky rodičů a prarodičů, hovoří v něm zvířata, stromy i pohádkové bytosti... Tak, jak plynou týdny, měsíce a roky, vypravěčka dospívá. Dospívá i tím, jak řízením osudu mizí její kamarádi, sousedé, příbuzní... Němci odjíždějí na frontu, Židé “za prací na východ”, Češi...

Co dělají za protektorátu Češi? Slušní lidé zůstávají slušnými lidmi, darebáci udávají, na jedné straně nezištná pomoc, na straně druhé křivárny a zlodějoviny... Spolu s hrdinkou prožijete příchod Rudé armády, divoký odsun Němců, budete pohřbívat jednu postavu po druhé a budete nad jejím osudem pociťovat lítost. Budete si klást otázku, čím se ten či onen člověk provinil?

Ti, kdož prožili okupaci ve skrytu, loupí, ti, kdo za okupace kolaborovali s nacisty, loupí a vraždí. Svědkové jejich malosti a zrady musejí zemřít.

“Dnes umřel Heydrich a Lehmannům se narodila koťata.” Tak začíná kapitola datovaná 4. června 1942. Deník končí 9. července 1945 větou: “Kdokoli si bude cokoli z napsaného chybně vykládat, bude za to svým svědomím zodpovídat...”

Nic, ani láska mladičké Češky a Němce, ani láska krásné Židovky Miriam a Čecha Jeníka, mučednická smrt česko-německého páru a jejich dítěte, ani plameny stravující lidi a jejich obydlí... nic není nepravda.

Pojďme nad knihou Ach, národe hříšný diskutovat o právu člověka na pravdu. Bez poznání minulosti se nebudeme orientovat v budoucnosti, za minulostí nelze, jak nám tvrdili, udělat tlustou čáru.

Vaše názory nás velmi zajímají a budou pro nás inspirací. Autorka totiž pracuje na pokračování románu, jehož název bude Vylikvidovat! Spolu s Němci a s částí české inteligence vyženou komunisté z Česka i mravnost, pracovitost a slušnost a nahradí ji stalinismem, stachanovštinou, potěmkiniádami, estébáctvím a blbstvím...

Lidé, bděte! napsal na konci své Reportáže Julius Fučík. Autorem této výzvy není komunista Fučík, ale jeden ze sedmi mudrců, kteří žili již před Kristem. Ano, za každého režimu je třeba bdít a myslit vlastní hlavou! Dnes to platí dvojnásob...

Jan Hollauer

Ukázky z knížky

Irena Sehnerová

Ach, národe hříšný

Z deníku Irmy N.

Ach, národe hříšný, lide obtížený

nepravostí, símě zlostníků, synové

nešlechetní, opustili Hospodina...

BIBLÍ SVATÁ, Proroctví Izaiáše Proroka, Kap. 1,4.

PŘEDMLUVA

Tuto knihu věnuji všem bezejmenným,

kteří se stali oběťmi represe a zvůle

nacismu a komunismu...

Dějepis vyučovaný na základní, střední a vysoké škole se diametrálně lišil od “dějepisu”, který mi vyprávěli mí rodiče, příbuzní a rodinní přátelé, pak rodiny a přátelé mých přátel, rodina mého muže...

Byli mezi nimi legionáři, lidé totálně nasazení, lidé, kteří přežili koncentrační tábory, lidé pronásledovaní poúnorovým režimem, byli to Češi, Slováci, Poláci, Němci, Židé, byli to křesťané i_ateisté, straníci i_nestraníci.

Pamětníci mluvili prostě a srozumitelně, bez odmlk a přikrášlování, mluvili o tom, co sami prožili, co sami viděli, co sami slyšeli...

Jejich vyprávění se lišilo od oficiální interpretace dějin tak, jak se liší mýty od reality, zbožné přání od skutečnosti, zlato od šmuku.

Na rozdíl od režimních ideologů a historiků neměli tito lidé důvod lhát. V čem pomůže starým a nemocným lidem lhaní? V čem pomůže starým a nemocným lidem nenávist, sebelítost, pomsta? Vždyť ani jeden den zmařeného života jim zloba neubere, ani jeden den života navíc jim výčitky nepřidají.

Z konfrontace dvou “dějepisů” jsem byla zprvu zmatená, pak šokovaná, pak pobouřená, pak jsem pocítila marnost a beznaděj... Osvobozením pro mne bylo, když jsem si začala klást konkrétní otázky a hledat na ně odpovědi. Začala jsem dělat to, co dělá každý člověk, když něčemu nerozumí a chce vysvětlení; to, co děláte i vy, když se chcete dobrat pravdy.

Nakonec zjistíte, že odpovědi jsou všade kolem vás, neboť nic se neděje bez příčiny , všechno je prokalkulované a centrálně řízené: kolik totality a kolik svobody, jak velké byty a jak malé zahrádky, kolik kultury a kolik sportu, kolik dělníků a kolik inteligentů... Funguje to tak dodnes.

Byl listopad roku 1989 a já zmáčkla knoflík televize. Pražané cinkali na Václavském náměstí zvonečky, v rukou jim plály svíčičky, volali: “Už je to tady!” a radovali se.

Můj přítel, který přežil Osvětim a pochod smrti, vzdělaný, moudrý a světaznalý člověk, stařec, který umíral na rakovinu, zvolal: “Ti lidé opět nevědí, komu a čemu tleskají!” Byl zděšený. Kdyby to chtěl tehdy lidem říci, dav by jej ušlapal stejně, jako ušlapal doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Dnes by mu dala většina z těchto lidí za pravdu. Alespoň v to doufám. Jinak by náš národ neměl budoucnost.

Příběh citově strádající rodiny a dvou celoživotních přítelkyň, odehrávající se na pozadí atmosféry po roce 1989, jsem podala v románu Tak a Pak jsem si uvědomila, že kořeny všeho, co hlavní hrdiny deptá, sahají mnohem, mnohem hlouběji. Proto vznikla kniha, kterou teď máte v ruce.

Někteří z těch, kdo mi svěřili své vzpomínky, dosud žijí. A ti, kteří již navždy odešli, znovu ožijí v mých dalších románech. Jak jinak bych se mohla sklonit před těmi, kdo se stali oběťmi dvou vraždících a mrzačících totalit – nacismu a komunismu?

Román s názvem Vylikvidovat! postihne období 1945–1955, román Vražedné iluze období 1955–1969, román Kývalové období 1970–1989. Příběh Vši v sametu zmapuje období od roku 1989 do současnosti.

PROLOG

Všeliká věc má svůj čas, i každé

předsevzetí pod nebem má svou

chvíli.

Jest čas rození i čas umírání, čas

sázení a čas vykopání, což vsazeno

bývá;

Čas mordování a čas hojení, čas

boření a čas stavení;

Čas pláče a čas smíchu, čas

smutku a čas proskakování se;

Čas rozmítání kamení a čas

shromažďování kamení, čas objímání a čas

vzdalování se od objímání;

Čas hledání a čas ztrácení, čas

chování a čas zavržení;

Čas roztrhování a čas sšívání, čas

mlčení a čas mluvení;

Čas milování a čas nenávidění, čas

boje a čas pokoje.

BIBLÍ SVATÁ, Kazatel, Kap. 3,1-8.

Nepocházím z prostředí, kde by člověk svěřoval své myšlenky a city papíru. Lidé své myšlenky a city svěřovali jeden druhému. Chlap k chlapovi mluvil zpříma, pro pádné slovíčko daleko nechodil. Ženské se domlouvaly křikem při máchání prádla v potoce, špitáním na zápraží. Nic se před nikým dlouho neutajilo, vždyť jeden druhému koukal do talíře i do postele. Proto soused sousedu buď v nouzi vypomohl, nebo ho rázně odbyl. Tato přímočarost kupodivu soužití usnadňovala, neboť špatně se žije vedle někoho, o kom nevíte, co se mu honí hlavou.

Na psaní neměl na českém venkově nikdo z prostých lidí čas a na sešit nesloužící škole nezbývaly peníze.

Já jsem však vlastnila sešit velikostí a tloušťkou připomínající knihu. Jeho tvrdé desky byly polepené lesklým papírem se vzorem růžového mramoru, tříbarevná stužka sloužila jako záložka. To nebyl sešit, to byl poklad chudé holky a_také, jak se později ukázalo, i_její jediné věno.

Sešit mi daroval pan řídící za to, že jsem v proutěném kočárku vozívala po městečku jejich dcerku Bedřišku a vyprávěla jí, co je v každém baráku nového.

“Až se naučíš psáti, tak všechny své příběhy zapíšeš. Budeš paní spisovatelkou,” pohladil mě pan řídící po hlavě a já se usedavě rozplakala. Nechtěla jsem být paní spisovatelkou, chtěla jsem být panem myslivcem.

Léta jsem sešit opatrovala jak poklad, který je vám k ničemu. Otevřete truhlu se zlatem a drahokamy, pokocháte se jejich leskem a s povzdechem víko zaklapnete.

Copak si můžete vzít perly k červené rádiovce, brilianty k teplákům s vyboulenými koleny, safírovou brož na svetr upletený ze tří vypáraných svetrů? Takový poklad je nejen k ničemu, takový poklad je na obtíž!

Deník jsem nepotřebovala i proto, neboť jsem měla sestru Růženku. Její: “Neříkej, opravdu to tak bylo?” žhavilo mou fantasii doběla. Nač se svěřovat deníku, když jsem měla pozornou posluchačku, u níž byla má tajemství a sny ve větším bezpečí, než zboží v tresoru zlatníka Morgensteina, otce mé kamarádky Miriam.

Poprvé jsem sešit otevřela, když byla Růženka v nemocnici. Plna neklidu z toho, že nás její nemoc oddělila jak skalpel siamská dvojčata, jsem překonala strach z bílého chladu první stránky a svůj tisící a první příběh jsem pro sestru napsala.

Jedenašedesát let mne sešit provází jak věrný pes. Ani jemu se stáří nevyhnulo. Jeho barvu lze tušit stejně matně, jako lze matně tušit, že jsem kdysi byla krásná dívka a žádoucí mladá žena.

Díky sešitu jsem byla spisovatelkou. Psala jsem pro jediného čtenáře, pro dívku růžovou a bílou. Co na tom, že poslední příběhy už mi přes rameno četla jen její duše, která mne jak strážný anděl provází? Kdo ze starců, kteří v noci přivolávají ráno a ráno si přejí, aby už byla noc, se může pochlubit tak skvělým společníkem?

Dnes je mi čtyřiasedmdesát let. Jaké bezvýznamné číslo by to bylo, kdyby se týž den jako já nenarodila i má sestra! Stejně jako před rokem otevřu deník a sestra přispěchá v oblaku levandulové vůně. Jí je však čtyřicet. Čtyřicet let jí bylo i vloni, čtyřicet let jí bude i napřesrok... Jaká nespravedlnost, když já jsem o dobrou hodinku mladší, než ona!

Máme pro sebe celé noci, protože já už spáti nemohu a ona už nemusí. Čeká nás noc dlouhých nožů, které zajedou do mého srdce, křišťálová noc se střepy zoufalství, bartolomějská noc, v níž stokrát umřu za víru...

Proč noc znamená pro jednoho tmu a pro druhého světlo, pro jednoho život a pro druhého smrt?

Kdo zná odpověď?

Ale když viděl Hospodin, an se rozmnožuje

zlost lidská na zemi, a že by

všeliké myšlení srdce jejich nebylo než

zlé po veškeren čas,

Litoval Hospodin, že učinil člověka

na zemi, a bolest měl v srdci svém.

Tedy řekl Hospodin: Vyhladím

z země člověka, kteréhož jsem stvořil,

od člověka až do hovada, až do zeměplazu,

až i do ptactva nebeského; nebo

líto mi, že jsem je učinil.

BIBLÍ SVATÁ, Genesis, Kap. 6,5-7.

25. květen 1942

“Teprve čtrnáct dní hřeje sluníčko a naše dvě kačeny vlezou do potoka! Spunktovalas to, jak tě znám, ty a chudák Růženka má zápal plic!” vyčetla mi snad už stokrát maminka.

V duchu si zacpávám uši a zamykám pusu na tři západy. Přece tě mamince neprásknu a neřeknu jí, že to byl tvůj nápad uvítat koupáním na Evu jaro. Udavačů je tu už víc než dost.

“S nikým cizím se nepouštějte do dlouhých debat! Tím myslím nejenom vás, děti, ale i naši maminku,” přikázal nám tatínek. “Ani s Čechy, ani s Němci, ani s dětmi, ani s dospělými, a už vůbec ne s babkami, babičko!” zvedl otec hlas i obočí, “protože je to tu samý udavač!” Všichni jsme jenom mlčky přikývli, dokonce i babí, což je věc nevídaná.

Tatínek přijel z práce, opřel bicykl o barák a alou do kolničky ke špalku. Zatímco mocnými ranami štípal dříví, maminka nám kladla na srdce: “Ty, Jendo, o té kouli z matyky tatínkovi ani nemukej, Irmo, mazej uklidit holčičí pokojík a pak natrhat králíkům mlíčí, babí, na nic se Jardy nevyptávejte, dokud sám nezačne... Bože, něco hrozného se musilo stát, když se náš tatínek ohání zlou sekerou!”

Taky že se stalo. Rovnou ze stavby odvedlo Gestapo pana Dvořáka, ani si ruce od malty nestačil po zednicku o zadek kalhot otřít. Včera u piva prý zažertoval, že by německého oficíra usazeného ve vile po českém fabrikantovi měl o půlnoci strašit duch Jana Žižky.

“V hospodě byli samí Češi, potomci husitů!” dodal tatínek a odplivl si na doběla vydrhnutou prkennou podlahu. Všimla jsem si, jak mamince zbělel nosík. Vždyť víš, že náš tatínek neplive a nesmrká na zem jako ostatní zedníci a že k maminčině podlaze, z níž by se dalo jíst jak ze zlatem malovaného talíře paní Morgensteinové, chová velkou vážnost.

“Já jsem tě, Jaroušku, stokrát varovala, že nesmíš věřiti Palackému a Jiráskovi, že si pak český národ příliš idealisuješ,” řekla maminka, ale tentokrát se při tom neusmívala. V tu chvíli jsem pochopila, proč maminka řekne namísto “tatínku” jemňounkým hláskem “Jaroušku”! Funguje to stejně, jako když zdivočelému koníkovi nasadíš hedvábnou uzdu. Naposledy mu před námi dětmi řekla “Jaroušku”, když naše městečko obsadili Němci.

Ty tu, holka zlatá, nejseš a já nevím, co si mám sama se sebou počít. Jsem jak tělo bez duše, jak říkává babí. Tak jsem se nudila, až jsem za nicnedělání vyfasovala od babičky kázání a za trest musila celé famílii vypucovat boty, zimní i letní. Až se vrátíš domů, můžeš mi říkat Popelko! Tvoje botky jsem vyblýskala jako sklo, ale do louže s nimi můžeš, tobě to dovolím, zato bráchovi bych za zablácené škrpály od plic vynadala. Při tom pulírování jsem si pojednou vzpomněla, jak maminka plakala, když se naším městečkem valila německá armáda. Plakala strachem, co s námi dětmi bude, a taky nad tím, že nemá peníze na to, aby nám všem koupila nové boty, hlavně teplé na zimu, a babičce alespoň dvoje bačkory, protože bude jistojistě válka a za války to v zimě zebe stokrát víc, než v míru. No jo, ale kdo by se s tolika botama pak čistil?

Ty tu nejseš a na mě nikdo nemá čas. Maminka měla velké prádlo, protože prala i cíchy paní řídící. Ta si možná zítra, ale možná už dnes, podle toho, jak bude míti čas, jo a taky jestli nebude pršet, jak mi řekl pan řídící, pojede do nemocnice pro miminko. Paní řídící narostlo tak tlusté břicho, že kdyby jí upadlo mýdlo, tak se pro ně nesehne. Ale ty v tom špitále sněz všechno, co ti dají, a ještě popros o nášup, abys byla silná a nemoc porazila!!!

Brácha sedává v podkroví s rozevřenou učebnicí latiny, ale já dobře vím, že pod ní má učebnici francouzštiny a bifluje slovíčka. Zaslechla jsem, jak zdraví maminku: “Bonžúr, madam!” a pak jak jí říká, že jestli válku vyhrají náckové, tak že na zaoceánském parníku odpluje až do Ohňové země.

Už tam v tý Ohnivý zemi na našeho Hloupého Honzu čekají. Zejména hasiči! pomyslila jsem si a měla jsem co dělat, abych se nehihňala. Maminka mu úsměvným hláskem pravila, že by se k té fránině měl ještě učit plavat, jelikož to, že je mistr světa v plavání v matyce, ho při ztroskotání na moři nespasí. Takže nechal bonžúrování a šel kopat s Lehmannovými kluky mičudu. Nakonec se, jako vždy, kvůli faulu pošťuchali. Nic nového pod sluncem, perou se, pacholci, co je znám. Českoněmecky si vynadají do trotlů, kriplů a blbounů a druhý den už na sebe venku pískají na hubu a na prsty. Mám tě od kluků pozdravovat. Paní Lehmannovic ti prý upeče bublaninu a štrůdl a šišku sekaný, abys “po némoci zás rózkfetla ják kchytyčka růšička”! Ona si na tebe myslí, že bys prý pasovala k jejich Jürgenovi! Až se vrátíš, tak to spolu probereme, protože Lehmannka je fantastická kuchařka!

Babičku chytlo reuma v kolenou tak přeukrutně, že celou noc vzdychala: “Bože, Bože můj, pomoz mi!” Vzývala Boha a všechny svaté tak dlouho, dokud ji k tomu pajdání nechytl žlučník a dokud jí tatínek nevysvětlil, že si voláním Boha a jeho kompanie jen zdravotně přitěžuje. Bůh ji neslyší, neboť měl tolik rozumu, že se starším synem pana Morgensteina utekl před Hitlerem až do Ameriky.

Babička tatínkovi řekla, že je helvít a necita, ale už nikoho nevolá, ba ani doktora nechtěla, a_maže si kolena třezalkovou tinkturou.

Tatínek po práci spravuje střechu na dřevníku, protože do dřevníku zatéká a protože tam nahoře prý nemusí s nikým mluviti. Tím nemyslí Boha, ale sousedy. Každý si totiž myslí, že když žil v Praze, tak že má patent na rozum a kdovíjaké hóch známosti, takže se ho furt někdo ze sousedů vyptává, co tomu říká a jak to podle něho dopadne a kdy tomu všemu bude konec a přitom mrkají, významně se šklíbí a ohlížejí se přes rameno.

Tatínek na to říká: “To je dobře, sousede, že konečně sprchlo, jinak by nenarostly erteple.” nebo: “Nemělo by tak často pršet, sousede, jinak okurky chytnou plíseň.” a tak podobně. Připomíná mi to pohádku o Jeníčkovi a Mařence. “Osobo, kde jsou ty děti?” zeptá se zlý dědek pronásledující děti, aby je sežral, a žena na poli mu odpoví: “Pleju len.” Tatínek také “pleje len”, aby nás někdo zlý nesežral.

Je zbytečné lidem vysvětlovat, že když tatínek osiřel, vzala si ho k sobě pražská tetka a on se v Praze vyučil zedníkem. V Praze se mu líbilo i nelíbilo, a tak se vrátil domů, kde na něj čekal domek po rodičích a naše maminka. Už vidím, jak se Beneš radí se zedníkem, má-li zdrhnout před Hitlerem nebo ne! Ani s panem profesorem, co jezdí k Vaňkům na letní byt, se o tom neporadil, a to pan profesor učil na universitě v Praze i v cizině a psal tlusté knihy o vědě!

“Hitler dupnul a naše vláda se rozutekla jako králíci,” zachmuřil se strýček. “Za tyhle skety jsme bojovali na nůž a granáty u Zborova a mrzli v ledových pouštích sibiřské tajgy?” dodal a udělal “Tfuj!” na maminčinu bělounkou podlahu.

“Za všechno může Bílá hora,” řekl tatínek, ale strýček nesouhlasil. “Bílá hora je úpadek náboženský, duchovní a mravní, nikoli národnostní. Masaryk řekl, že samostatný český stát se nemůže vedle Německa udržet, bude-li v něm německé obyvatelstvo trvale nespokojeno. Washingtonská deklarace slíbila Němcům a Slovákům rovná práva s Čechy... Beneše défaktó vyhnal do exilu nesplněný slib.”

Propánajána, co se to děje, že si slušně vychovaní lidé musejí v maminčině čisťounké kuchyni odplivnout? pomyslila jsem si. Dnes už vím, že vláda tu národ nechala Hitlerovi napospas jako ta matka, která když ve vagonu hořelo, popadla kufr a koš s husou a vyskočila z vlaku ven a zapomněla tam dítě v povijanu. Psali o tom v novinách. Naše maminka by nás nikdy nikde nezapomněla!

Co Gestapo odvedlo pana Pospíšila, jeden se bojí druhého jako čert kříže. Prý poslouchal cizí rozhlas, říkali v krámě. Mě se jeden chlap taky vyptával, jestli fotr neposlouchá cizí rozhlas.

“Proč by tatínek poslouchal cizí rozhlas, když máme doma vlastní radio?” zeptala jsem se jak blbka.

“Vysílání z Londýna, z Velké Británie! Prý tam mluví Masaryk,” upřesnil a já poznala, že by mě nejraději majznul po hloupé kebuli.

“Proč bychom poslouchali vysílání z nějaké Británie, když neumíme mluvit britsky?” namítla jsem. “Jak může pan president Masaryk mluvit do radia, když už dávno umřel?” vykulila jsem oči. Chachááá, i já umím plejt len! Chlap mávl pazourou a odkráčel. Asi se bál, že je blbost nakažlivá jak lišej. Ještě žes u toho nebyla. Ty, jak tě znám, by ses smíchy počurala a hned by nás zatkli jako odbojářky. Ženské si už jen v krámě říkají: “To máme dnes hezky, že, paní?” a kvaltují domů, jako by jim za patami hořelo. Kdepak drbat na rohu ulice jako kdysi!

Takže nevím, co všechno je v městečku nového.

Jedno vím jistě. Viděla jsem, jak Němci naložili do náklaďáku Morgensteinovy a jejich kufry. Pryč je pan Morgenstein, ačkoli je Němec, pryč je paní Morgensteinová, ačkoli je Češka, odjel i jejich Erik a Miriam taky odjela, ačkoli je ještě škola.

Stála jsem za záclonou a myslila jsem, že mi pukne srdce. Uvědomila jsem si, jak moc je mám všechny ráda a že pana Morgensteina miluji. Nikdy se nevdám, protože na celém světě nenajdu ženicha, který by byl tak krásný a hodný a moudrý jako pan Morgenstein, zapřisáhla jsem se.

Když tě pan řídící odvezl do nemocnice, tak pozdě večer zaťukala Miriam na naše okno smluvený signál. Chtěla jsem jí pomoci hupnout do našeho pokojíka, ale ona že dnes na návštěvu nejde, že hrozně spěchá. Podala mi malinkatou krabičku zabalenou v_hedvábném papíře. Prý je to dárek pro mne a_pro tebe k_narozeninám.

“Vždyť je máme s Růžkou až v prosinci!” divila jsem se, ale ona se na mne podívala těma svýma laníma očima a řekla, že jí otec nakázal, aby mi ten dárek dala už dnes. Nikomu o tom nesmíme povědět, nikomu ho nesmíme ukázat, hlavně sousedům a nejlepším kamarádkám, aby nás někdo z nich neudal za kamaradšoft se Židy. A taky by nám ten dárek hned zabavili.

“Tatínek tě prosí, Irmo, aby ses postarala o naši kočku. Tys prý jeho jediná naděje, že naši Mínu nezastřelí jako židovskou kočku,” řekla Miriam třaslavým hláskem a podala mi do okna proutěnou kukaň, v níž se krčila vyděšená Mína. Pak si stoupla na špičky, podala mi ruku a řekla, že nás má obě ráda a že na nás bude myslit. Než jsem se zmohla na slovo, byla ta tam.

Balíček jsem schovala do plaváčka se sundavací hlavou, tam ho nenajde ani maminka, natož Gestapo. Až se vrátíš, tak se podíváme, co v něm je. Nebo ho otevřeme až o našich narozeninách, tentokrát nechám jenom na tobě, jak rozhodneš, protože beze mne trpíš ve špitále.

Mína dva dny nepila, nežrala a nechtěla z kukaně ven, ale dnes už spí v mé posteli. V srsti na hlavince se jí objevily šedivé chloupky a babička řekla, že jsou to chloupky žalu.

Maminka se na tatínka zlobí, že lozí po střeše bez brejlí. Tatínek na to namítá: “Nahoru nepoletím a dole mě najdete,” čímž maminku čílí ještě víc. Já si myslím, že si na střechu nebere brýle proto, aby neviděl do dálky, protože si, jak každý den říká, od budoucnosti nic dobrého neslibuje.

Já si od budoucnosti slibuju, že se co nejdříve vrátíš domů ze špitálu. Taky tě pořád vyhlížím.

27. květen 1942

Dozvěděla jsem se dvě růžové a jednu černou zprávu. Růžová zpráva je, že se paní řídící asi tak před hodinkou narodila velkým kalupem holčička jak maková panenka. Pan řídící poslal Mařenku Přibylů pro pana doktora, ale ten zrovinka odjel do lesa, kde padl smrk na pana lesního Millera a zle ho potloukl.

“Robátko přišlo na svět s pomocí Pána našeho,” řekla babička kostelním hláskem a zamáčkla slzu.

“Mladá se narodila s pomocí pana řídícího,” pravil tatínek a nadechl se k delší promluvě, leč naše maminka byla na vartě.

“Tady, děti, názorně vidíte, že když se dva šikovní pánové spojí k poctivé práci, tak že se dílo podaří!” uzavřela diškus a postavila na kamna hrnec jen o něco menší než prádelňák.

“Ty dnes budeš práti, Blaženko?” zmátla tím babičku, protože prací den je sobota.

“Uvařím hrnec zelňačky, však ona se šikne,” pravila maminka a jako vždy měla pravdu.

Další růžová zpráva je ta, že tebe zítra pustí ze špitálu. Haleluja!

Že se něco děje, jsem usoudila z toho, že maminka poslala ke škole kurýra – našeho Bleska. Psisko leželo u vchodu s vyplazeným jazykem a vrtěním ohonu zdravilo poškoláky, protože mezi uličníky máme, jak tvrdí babička, nejvíce kamarádů. Odpoledne jsme měli hodinu ručních prací a hodinu sborového zpěvu. Blesk na mě trpělivě čekal a měl v sobě tolik psí slušnosti, že při našem koncertování nevyl. Taky je možné, že zpívá druhý hlas pouze k písničkám naší maminky.

“Máš metelit rovnou domů!” vyřizoval mi Blesk netrpělivým přešlapáváním, kňučením a šťoucháním studeným čenichem.

“Jo, a nemáme jít přes rynk, ale zadem!” upřesnil a vyrazil maminkou vytyčeným směrem.

“Dej mi toho hafana, Irma, fotr ho semele do vuřtů!” zahalekal na mě Johann Wolfů, ale já i Blesk jsme věděli, že to říká jen proto, že se mu líbím. Jeho taťkovi se zřejmě líbí naše maminka, protože jí zhusta řekne: “Pošlete si, paní Blaženko, Honzíka pro kosti pro psa.” a významně na ni mrkne. V balíčku je pokaždé i maso pro naši rodinu. Tatínek mu za ty “kosti” postavil na dvorku udírnu.

Bruno Wolf chodí s naším Honzou na německé gymnasium a jsou už v septimě. Honza je u Wolfů pečený vařený. Zlatovlasá paní Wolfová má pro něj velkou slabost, a tak chodívá Bruno do školy se dvěma svačinami. Jedna je vždy pro našeho Jendu. Brácha je totiž šmajchlíř k_pohledání, jak říkává babička. Na vlastní uši jsem slyšela, jak paní Wolfové říká: “Ten bílý krajkový límec, madam, tvoří lichotivý rám k_vašemu něžnému obličeji!”

Čekala jsem, že se tomu paní Wolfová zasměje, ale ona ani nedutala. Náš Honza je totiž umělec a má, jak říká pan profesor, estetické cítění! I když mi zpívává posměšnou: “Irma, Irma, jest to známá firma!” a další nejapné popěvky, nemohu mu upřít, že krásně maluje. Maminčinu dubovou truhlu natřel na tmavěmodro a pak ji pomaloval kopretinami, vlčími máky, hrozny jeřabin, srdíčky a ptáčky. Pohádka! Maminka plakala nejdříve do svého kapesníčku, ale ten jí na tu radost nestačil, a tak si půjčila tatínkův zednický šnuptychl.

Tatínek pravil: “Maminko, zadělej do toho největšího vajlinku na povidlové buchty, máme doma nejen gólmana, ale i mánesmana!” Honzíka objal, ale nepoplácal ho pochvalně po zádech, jak to dělává, nýbrž vroucně ho políbil.

Jeník byl z tatínkova políbení tak zmatený, že vyhrkl: “Děkuji, maminko!” Všimla jsem si toho pouze já a maminka a obě jsme o tom smlčely.

Snad celé městečko se přišlo na maminčinu truhlu podívat a ženské mamince tu krásu nahlas obdivovaly a tiše záviděly. Zakázky se jen hrnuly. Malováním andělíčků a věnců na čela postelí, květů a ptáčků na dvířka kredencí si náš študent přes prázdniny vydělal na nové kolo.

Kde vzal kapitál do začátků svého podnikání? Žádný, naštěstí, nepotřeboval. Materialista mu přivezl bednu s barvami a štětci až pod nos.

“Pan Morgenstein vzkazuje, ať Jeník v malování nepolevuje!” vyřídil vzkaz překvapené mamince a ta proplakala nejenom tatínkův šnuptychl, ale i utěrku na nádobí.

Babička chtěla zkrášlit hned jalmaru. Co by pro ni její “babáček” neudělal? Na pravá dvířka namaloval Ježíše Krista s trnovou korunou, na dvířka levá Pannu Marii v blankytné plachetce. Od té doby sedává babička uprostřed sednice na sesli a modlí se, jak říká tatínek, k jalmaře. I pan farář se byl na babiččiny svaté obrazy podívat a uznale pokýval hlavou.

Oči Panny Marie jsou laní oči Miriam Morgensteinové. Něžný úsměv Panny Marie je úsměv Miriam Morgensteinové. Poznala jsem to já a poznala to i maminka. Nikomu jsme to neřekly.

To jsem se ale rozepsala! Je to tím, že mě při vyprávění nediriguješ a že se mi do vyprávění o tom zlém nechce.

Spěchali jsme s Bleskem domů a na rohu ulice se k nám připojili Hans a Pepi Lehmannů. Zničehonic jsem dostala takovou škytavku, že jsem se nemohla ani pořádně nadechnout a dělalo se mi černo před očima. Slyšela jsem, jak Hans volá: “Podívej, Pepi, jak se jí pod svetrem třepotá srdíčko jak postřelená koroptev! Co si tu s ní sami počneme?”

Blesk běhal kolem nás a štěkal do oken domů o pomoc, ale okna byla slepá a lidé za nimi hluší. Nikde ani živáčka.

Kluci mě vedli k mamince a městečko bylo tiché, jako by všichni, lidé i zvířata, mávnutím proutku usnuli. Drželi jsme se za ruce a já jsem cítila, že se už nedržíme jako vystrašené děti, ale jako dospělí lidé, kteří jsou, jak říká pan profesor, odhodláni čeliti osudu.

Ohlédla jsem se přes rameno a co nevidím? Za námi kráčejí Morgensteinovi, usmívají se na mne a Miriam mi mává blankytným šátečkem... Kde se zdržel Erik? pomyslila jsem si, ale to už mne míjí pan Dvořák v montérkách od cimentu a pan Pospíšil s radiem na rameni a za ním rudovlasá dívka, v níž jsem poznala naši sestru Janu, která se rok před naším narozením jako osmiletá utopila při koupání v řece, ale to už mi Blesk olizoval ruce a obličej a zuřivým štěkáním naše souputníky odháněl. Kluci říkali, že jsem při chůzi zřejmě usnula, ale nežli stačili se mnou zatřepat, Blesk se ke mně vrhl a vzbudil mne.

Moc jsem o tom zážitku přemýšlela a myslím si, že ti lidé už jsou všichni mrtví, že jsem viděla jejich duše.

Blesk je taky viděl a vzbudil mě, aby má duše s nimi navždy neodešla.

Tu k nám prázdnou ulicí přijíždělo auto s tlampačem. Dozvěděli jsme se, že v Praze byl spáchán atentát na Heydricha.

Hromadu korun slibovali tomu, kdo Gestapo navede na stopu atentátníků. Svým šestým smyslem jsem cítila, jak ze zavřených oken, z_dlažby ulic, ze vzduchu, z_korun stromů, z_bzučení telegrafních sloupů vyzařuje stejnou měrou strach i_lačnost po těch velkých penězích.

Ale to už přijížděli tatínek, Jenda a pan Lehmann na kolech a odvezli nás na štanglích domů.

28. květen 1942

Jseš doma a nejseš doma. Přivezli tě, bělounkou a lehounkou jak husí peříčko a maminka s tebou šup pod duchnu se stejnou rozhodností, s jakou by šoupla husičku do trouby. Jen počkej, až si tě vykrmíme, tak tě sníme! Všechny prsty si po pečínce z pihaté Zrzky oblízneme!!!

Jak se ti v podkrovní komůrce líbí, princezno na hrášku? S maminkou jsme rázně vyklidily letitou veteš, kterou tam dědeček po celý život schránčlivě kupil. Co když se jednou to či ono někomu k něčemu šikne, aha? Ten by nás, panečku, zrychtoval, kdyby se toho dožil! Babička lamentovala, když železné haraburdí Honza vezl na smetiště, a rukama lomila, když dřevěné krámy tatínek hbitou sekyrkou rozštípal a na podpal připravil. Pak tatínek cimru čerstvě vybílil. Celý týden jsme tam s Jürgenem po škole uklízeli. Rejžáky jsme vydrbali prkennou podlahu, těch kýblů horké vody, co na ni padlo!, a když teplým průvanem vyschla, Honza ji natřel růžovou barvou.

Babičce zvědavost nedala a s ouvekáním se vyštrachala nahoru. Na prahu spráskla ruce a hlasem tovární sirény volala: “Blaženko, pocem honem, ten kluk se dočista pomátl na rozumu! Jaktěživa jsem něco takového neviděla a bohdá už neuvidím! Co tomu řeknou sousedi?”

Mamince blesklo v oku, poněvadž na babiččino “cobytomuřeklisousedi” reaguje jako náš Blesk na sousedovic blechatýho kocoura, a pravila, že kdyby byla děvčetem, také by se jí líbilo míti ve svém pokojíku růžovou podlahu. Vyndala ze skříně štůsek látky a ušila z ní závěsy na okno a povlaky na dva malé polštářky.

“Kdy já si na sebe vezmu bílý kostým s růžovými kvítky? Tak leda do hrobu!” řekla ohromené babičce, když navlékala nit do jehly šicí mašiny. Předsevzala jsem si, že až budu pracovat za vejplatu, koupím mamince na růžový kostýmek s bílými kvítky, protože naše maminka bude stále mladá a krásná!

Když se lidé dozvěděli, že pro tebe chystáme cimru v podkroví, zastavil vrchní strážmistr Weiss tatínka, zdali by pro své frojlinky nechtěl dvě fajnové a navíc festovní postele. Peníze za ně nechtěl, potřeboval zedničinu. Tatínek mu měl nahodit prádelnu, opravit zídku a nově vyzdít komín. Přišla jsem ze školy a v pokojíku trůnily dvě postele jako ze zámku. Pokojík jim byl těsný a jahodově růžová podlaha jim byla k smíchu. Krve by se ve mně nedořezal.

“Nebuď hloupá, Irmo!” napomenul mne přísně tatínek.

“Až se Morgensteinovi jednou vrátí, budou míti v čem spát!” A bylo po smutku.

Tatínek postele také hned poznal a těžkou dřinou je pro přátele zachránil.

Směla jsem ti přijít podat ruku a pak si sednout na sesli k oknu, protože jsem poránu párkrát mokře kýchla. Žádné hubičkování, abys prý něco, když jsi ještě jak z kozy duch, ode mne nechytla. No tedy! Ode mne, s níž jsi společně cucávala jednu hašlerku nebo rampouch z okapu!

“Irma je sama o sobě bacil!” šklíbil se Honza, a tak jsem ho bacila po kebuli. Učebnicí matyky, aby mu konečně svitlo. Nesvitlo, z písemky dostal čtverec!

Prý jsi snědla všechnu slepičí polívku, s kterou přiběhla, bandasku zabalenou ve vlňáku, paní Lehmannová. Co v ní prý bylo bílého masíčka, jemňounkých nudliček i žloutků nabitých! Udělalas recht, protože horká polívka, hustá tak, že v ní stojí lžíce jak kostelní svíce, je grunt! Říká to nejen babička, ale nad maminčinou kulajdou to s orosenými brejličkami prohlásil i pan profesor. Tatínek se tehdy smál, že tak slovutný vědec a vážený pedagog opisuje jak žáček od naší babičky!

Jsem ráda, že se ti mé vyprávění líbilo. Tak jo, zas ti něco sesmolím, ale nesmíš smutnit, Růžičko! Smutné příběhy nevznikají v mé hlavě, ale v našem městečku.

Deník měj schovaný pod lajntuchem, nikdo jiný nežli ty ho nesmí čísti!

29. květen 1942

To se bám, rýbu bám! huhňám a píchá mě v uchu. Jauvajs! Ve třídě dobrá polovina dětí chybí. Strýček Karel pravil, že je to tím, že tu teď řádí nejen Gestapo, hoši z_Hitlerpanchart a_český ksindl špiclující jeden druhého, ale i_chřipková epidemie.

“Jak to mluvíš o českých lidech?” křižovala se babička. “Vždyť ty jsi taky Čech!” připomněla mu káravě. A strýček, který byl jako kluk na handlu v Německu, jako študent v Praze, jako praktikant v Anglii, jako zástupce firmy ve Francii, jako častý turista v Itálii a jako legionář tři roky v Rusku, babičce odvětil: “Máti, já nejsem Čech, já jsem universalista!” A babička se opět pokřižovala a řekla: “Co mohu čekati od někoho, komu visí nad postelí namísto kříže Karel Havlíček Borovský?”

“To by skolilo i vola,” uzavřel strýc a zatroubil do kapesníku. Maminka šla nasypat slepicím a její záda mi prozradila, že se směje. Nevím, co je k smíchu na chřipkové epidemii?

Tudíž už nesmím ani na tu sesli u okna, abysme si mohly povídat. Jenom Jürgen, jako vždy kypící teutonským zdravím, jak si rýpl Jenda, ti směl petrklíč, piškotovou roládu a knížky na čtení zanést.

Večer si odestýlám pelíšek a co nevidím? Pod peřinou na mě čekala v několika papírech zabalená půlka rolády! To byla dobrota! Piškotu se vyrovnají jen na litěném plechu pečené bramborové placky naší babičky. Příště si ten líbesgešenk od paňmámy Lehmannů sněz celý, kvůli tajli se tu v celém širém okolí žinýruje jen paní Wolfová, nelítej kvůli mně v průvanu po baráku a nelež jen v románkách. Koukej se učit, aby ti koupání na Evu nezkazilo vysvědčení! No tedy! Už tě mustruju jak naše maminka! Já musím mít samé jednušky, po večerech nezapomínám ani na anglinu, protože jsem to slíbila panu Morgensteinovi. Když už mě nemůže učit paní Morgensteinová, učí mě strýček Karel. Rozdíl mezi nimi je v tom, že mě za špatnou výslovnost paní Morgensteinová nekrákala za culík.

To je dobře, že sis vzala do pokojíku Mínu, protože já na ni teď nemám příliš času. Mám na starosti nejenom školu, ale i strýčka Karla.

“Dělám si o Karla velké starosti,” prozradila mi maminka, která je o třináct let mladší než její bratr, ale někdy se mi zdá, že má třináctkrát víc praktického rozumu než on. Maminka vždy ví, co by se mělo udělati, strýček pokaždé ví, a to pinktlich, co by se dělati nemělo. Pan profesor si ho za to velmi považuje.

“Pročpak, maminko?” ptala jsem se, ale nedivila. Maminka si dělá o strýčka jednou větší, jednou menší starost, ale starost má o něj imrvére, protože ho má ráda namísto tatínka, který se jim nevrátil z války. Než se strýček vrátil z Ruska, umřela mu i anglická žena Agatha na souchotě, a tak už má jenom vzpomínky a nás.

“Na dnešní dobu moc přemýšlí!” odvětila maminka a navlékla na dřevěný hříbek ponožku. Neštupovala ji však, nýbrž nad ní přemýšlela. Pak rázně vstala a šla uvařit šípkový čaj a namazat chleba rybízovým jamem. Když naše maminka přemýšlí, tak jí vyhládne. Asi budu přemýšlivá po ní, protože mám furt hlad jak vlk.

Co maminka vymyslila? Aby neměl čas na mudrování, honí strýčka z práce do práce. “Kájo, neohobloval bys tohleto prkénko, Jenda na něj namaluje obrázek? Karle, promazej mi, prosím pěkně, šicí stroj! Nepřiděláme ještě pár šňorků brambor? Kdo ví, bude-li v zimě co do hrnce! Nepotřeboval by přehodit kompost, Kájo, co myslíš?” Tatínek nadarmo trefně neříká, že naše maminka by mohla z fleku dělati políra.

Když se Karel vrátil ze Sibiře, udělal ho tatíček Masaryk poštmistrem, protože strýček měl školy, mravnost, zásluhy o republiku a z války kulhavou nohu. V devětatřicátém se nechal strýček předčasně pensionovat, prý aby mohl zahradničit. Bydlíme na konci městečka a máme zahradu se skleníkem a sad a kousek políčka, takže má strýček, jak říká, od jara do zimy o zábavu postaráno.

Maminka si tatínkovi posteskla, že Karel už druhou noc probděl za kuchyňským stolem, šedivou hlavu v dlaních. Přes den okopával stromky a hučel jak doběla rozfajrovaná pilinová kamna. Vypadá to, jako by strýc lál plevelu, hlemýžďům, mravencům, sousedovic kocourovi, který mu přehrabal záhon mrkve, Bleskovi, který mu rozkousal jednu holínku, ale není tomu tak. Strýček laje Benešovi. Má ho za zhoubného nacionalistu, za bolševika, za nemravný element a_zkurvený klump. Slova jsou to tvrdá jak mozoly v_jeho dlaních.

“Běda, třikrát běda národu, o jehož osudu rozhoduje samolibý muž, poháněný pýchou a uraženou ješitností!” řekl mi strýček a šel porazit nemocnou jabloň, aby se netrápila.

Nevím, co je horší. Jestli strýčkovo mlčení nebo mezi zuby cezené rozhořčení. Už musím končit, protože slyším, jak v domě patroluje maminka. Jestli mě načapá, že svítím, tak to, co mi poví, si za rámeček nedám!

4. červen 1942

Dnes umřel Heydrich a Lehmannům se narodila koťata. Šla jsem se na ně s Jürgenem do dřevníku podívat a hned nás tam vyhmátla paní Lehmannů. Připadala mi jak smyslů zbavená. Popadla mě za ruku, v kuchyni posadila na lavici u kachlových kamen, zakrojila mi kus makového štrůdlu, přisedla a pak mě k sobě tiskla a hladila po zádech a hubinkovala a voněla po heřmánku a při tom všem tak usedavě plakala, až jsem měla od jejích slz mokré vlasy, jako bych se opět koupala v rychlém jarním potoce na Evu.

“Co jén s námi fšichnymy pudé, dráha Irmyška, co s fámi pudé, déty móje? Doba dosrala pro mordovány néfinátek!” pravila hezky česky.

Z jejího objímání jsem byla samý drobek a samý mák, ani jsem si nestačila ze štrůdlu pořádně ukousnout a půl ho bylo fuč.

“Strýček Karel pravil, tetičko, že my, slušní lidé, musíme držet při sobě tak, jako nikdy, že tato doba je...ééé...” zalovila jsem v paměti, “prubířským kamenem lidských charakterů,” řekla jsem německou hóchšpráche, jakou mluvíval pan Morgenstein a pan profesor, a nacpala si zbytek štrůdlu do pusy.

Paní Lehmannová přestala naříkat. Seděla vedle mne jak vrabeček, drobná tmavovlasá ženuška, máma dvou plavých Germánů a dvou zrzavých Teutonů, jak mladým Lehmannovcům z legrace říká Jenda, upracované ruce složené na čisťounké kvítkované zástěře uvázané přes čisťounké barchetové šaty, a přemýšlela.

Všimla jsem si, jak jí drdůlek za pár dní prokvetl stříbrem, jak jí ještě více zešpičatěl nosík a jak se jí na čele a kolem úst objevily pavučinky vrásek. Tvář paní Lehmannové mi připomněla jemňounké praskliny na maminčině zrcadle, které jsem násadou koštěte nerada shodila na zem. Hlavou se mi začaly honit sloky básně, kterou umí Jenda francouzsky a kterou mi paní Morgensteinová recitovala česky. Jmenuje se Puklá váza a napsal ji Sully Prudhomme. Znáš ji, často jsem si ji deklamovala, protože mě její slova na každém kroku provázela jak náš Blesk.

“Naše srdce se nesmějí státi puklými vázami, z nichž prchla voda po krůpěji, květy naší lásky jeden k druhému nesmějí nikdy povadnouti!” zařekla jsem se a upatlaná od hlavy až k patě od pocukrovaného štrůdlu jsem se k paní Lehmannové přivinula. Naše objetí bylo doslova a do písmene sladké.

Paní Lehmannová je věrná kamarádka naší maminky. Po Janině smrti chodila maminka celé dny po domě a všade hledala dceřiny dlouhé zlatorudé vlasy. Nic jiného ji nezajímalo. Nikdo ji nezajímal. “Připomínala hlady šílenou sběračku klásků,” řekl mi strýček. Dokud se maminka nevrátila mezi živé, malý Jeník žil u Lehmannů.

Tatínek mi ondyno řekl, že jsem drbna. Strýc oponoval, že jsem rozená žurnalistka, a maminka dodala, že drbna a žurnalistka jest jedno a to samé – psaním se živící drbna. Kdybych je všechny odmala neznala, fraj bych se urazila.

“Jsem Kosma!” uvedla jsem věc na pravou míru.

“No vidíš, to je dobrý nápad!” zajásala maminka. Nadmula jsem se pýchou.

“Vem si košík a jdi s Bleskem natrhat květy černýho bezu a já z nich napeču kosmatice!” pravila maminka. Ještě že nejsem žádná cimprlína! Ještě že květy černého bezu, obalené v těstíčku a dokřupava osmažené na sádle, jsou náramná bašta.

Bába leze do bezu, já tam za ní polezu! deklamovala jsem si do kroku Ladovu říkanku. Fungovala na mě stejně povzbudivě, jako na nácky bubny a píšťaly. Natrhala jsem tudíž tolik bílých květů, až se babička strachovala, kde jsem tak dlouho, tolik květů, že voňavý košíček maminka zanesla i_paní řídící. Když si botky obouvala, prohodila cosi o_vitaminech, ale celé naší rodině bylo jasné, že si maminka potřebuje popovídat. Pan řídící vždycky ví jako první, co je ve světě a_v_našem městečku nového. Jednak mu to zatepla vyslepičí děti, jednak jejich výřečné matky, dále pan poštmistr a_četník Přibyl, zhusta i_pan farář k_němu jako hora k_Mohamedovi přijde, neboť pan řídící je sice volnomyšlenkář, jak říká strýček, ale přesto, jak dodává babička, náramně slušný člověk, a_do kostela nechodí.

“Nevěřím v Boha, věřím v člověka!” pravil při jednom diškusu strýčkovi. Nikdy jsem neviděla strýčka tak zděšeného!

Maminka přilítla od řídících tak rozpálená, že bys na ní mohla píct lívance. Vůbec si nevšimla, že sedíme s Bleskem v rožku za kamny a biflujeme přírodopis.

“V Praze stále probíhají razie, je tam prý boží dopuštění. Zatýkají inteligenci, hlavně kantory, študenty, spisovatele, lékaře, faráře, ouředníky... a rovnou je střílejí. Hitler prý běsní jako ďas a chce v odvetu za Heydricha zahubiti deset tisíc Čechů!” rozplakala se maminka v kloboučku posazeném ve spěchu nakřivo. Blesk zastříhal ušisky a zostražitěl.

“Joííí,” zalkala babička do zástěry a Blesk naježil srst.

“Vědma Sibylla a Slepý mládenec před dávnými věky předpověděli, že přijde pohroma převeliká a Čechů zbyde tolik, že se vejdou na formanský vůz. Už je to tady! Nevíte, kam jsem si položila brejle?” začala se babička shánět po cajskách, aby na tu pohromu lépe viděla.

“Co se to děje? Co s námi bude? Kdo to všechno spunktoval? Kde jsou děti, tatínkú-u-úúúú?” zavzlykala maminka a Blesk hrozivě zaduněl. Toho, kdo zavinil, že maminka pláče, vlčími zubisky zle ztrestá!

“Já jsem tady, maminko!” pípla jsem za kamny.

“Růženka se učí s Mařenkou Přibylů a s Mínou v pokojíčku, Jenda je u Wolfů, ale bude tu coby dup, Blesk na tebe kouká...”

Maminka v duchu provedla inventuru výše jmenovaných elementů, jak říká strýček, připsala tatínka, strýčka a babí, sečetla, výsledek dvakrát podtrhla a malinko se uklidnila. Nikdo mamince nechyběl.

Když jsem já provedla inventuru ve svém srdci, chyběli mi Morgensteinovi. Chybějí mi tak moc a tak často, že si připadám jako jablůňka, jíž čtyři kvetoucí haluze od kmínku odsekli, a ona pláče pro jablíčka tak tiše, jak dokáží plakat jenom stromy a naše maminka.

Chybí mi copatá Anneke Schwarzová s tak pomněnkovými kukadly, že jí je všechny holky záviděly, já jakbysmet, i když mám oči, jak říká paní Lehmannová, “mótre jáko chrcha”! Chybí mi pihatý Franz Jungů s ušima jak slůně. Slona jsem viděla v biografu, kam jsme šli na Vlastu Buriana. Tam jsem si na ušatého Junga vzpomněla a Burian mě pak vůbec nerozesmál. Jak se může šklíbit a mlít pantem, když nikdo neví, co se stalo s malým pihounem Franzem s plachtami namísto uší?

Nejenom Indové, ale i naše babička má slona. Porculánovou figurku elefanta s ohnutými kly ze dřeva dostala babička, povoláním smolařka, jak o ní říkává tatínek, od strýčka, protože sloni prý přinášejí štěstí. Maminka pravila, že ona slona nepotřebuje, neboť jí ku štěstí stačí náš tatínek, a jedno slůně v porcelánu že už by tu bylo, a podívala se, nevím proč, na mě.

Z cizokrajného dárku rozpačitá babička postavila posvátného tlustokožce na vyšívanou dečku k porculánové Panně Marii s Jezulátkem a o bok slona opřela uměleckou dopisnici akademického malíře Věnc. Černého, na níž se v Getsemanské zahradě modlí vystrašený Ježíš a tři apoštolové spí jako dudci. Dopisnici jí kdysi poslal dědeček k veselým velikonocům, ale veselé nebyly, protože babičce právě zemřela živitelka rodiny, kráva Amálka. Ke slonu staví babička skleničku s vodou, do níž odkládá horní zuby. Slon jí opravdu přináší štěstí, neboť jí je, jako ty předešlé zuby, dosud Blesk nerozkousal.

Zátiší na vyšívané dečce upoutalo pana faráře natolik, že prvně, co ho pamatuji, neodmítl štamprličku babiččina bezinkového likéru. Babička si jím léčí záněty trojklanného nervu a neduhy všeho druhu, jelikož užívá bezinkovou meducínu svědomitě každý den.

Schwarz a Jung byli Němci, ale Hitler na ně měl spadeno stejně jako na Židy a Cikány a Slovany. Strýček mi to “v kostce vysvětlil”, ale stejně jsem z toho dodnes tumpachová.

Schwarz a Jung prý Hitlerovi nevadili proto, že by byli neárijské rasy (jiné nosy a jiné oči, překládala jsem si v duchu), nebo že by měly jejich rody jinou historii a kulturu (jiná jídla a jiné svátky, překládala jsem si dál do lidského jazyka), ale že byli jiného politického zaměření.

Jak si přeložit “politické zaměření”, netuším. Jestli někdo směřuje doprava nebo doleva, jak to mám poznat? Vždy záleží na tom, jak stojíš ty a jak stojí ten druhý.

Nejhůř je na tom se zaměřením Jarda Přibylů, který je předělaný levák. Sice už píše pravou rukou, ale když se strkal s Jürgenem, vlepil mu nečekaně pohlavek levačkou. Panečku, to to mlasklo! Všichni jsme se tomu chechtali, nejvíc Jürgen.

Schwarz a Jung byli sociální demokrati, zatímco Hitler je národní socialista. Řekla jsem strýčkovi, že hádat a prát se kvůli slovíčkům, jimž ani chytré děti nerozumí, je takové uličnictví, že by jim všem měla babička zviksovat vrbovým proutkem prdele, až by se jim oloupaly. Strýček, který není příznivcem babiččina “sedýnkového proutkaření”, se dlouze zamyslil a pak s úsměvem odvětil, že je téhož názoru.

Pan Schwarz byl zatčen v devětatřicátém a týden poté, co ho odvezli, zbyl po paní Schwarzové a Anneke jen prázdný byt.

Jungovi a spousta podobných Němců utekli před Hitlerem do vnitrozemí. Jakmile Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava, Češi je všechny Hitlerovi s gustem naservírovali, aby se zbavili německého elementu, a Hitler prý s nimi zle naložil, řekl mi strýček Karel, když jsem se ho ptala, proč mi za celé tři roky ani Anneke, ani Franz řádku nenapsali.

“Modli se za ně, Irmo, zejména modlitba nevinného dítěte jim přinese útěchu!” vybídla mě babička.

“Pokud ještě žijí,” dodal strýček a pohladil mě po vlasech.

“Jak se mám modlit za Morgensteinovy, když mají jiného Pánaboha?” ptala jsem se strýčka.

“Bůh je jenom jeden a jména mu dávají lidé. Nebo víš co? Modli se za ně k Ježíši Nazaretskému,” poradil mi strýček.

Babička se však ostře ozvala: “Židé nám ukřižovali Ježíše Krista!”, ale strýček byl na vartě.

“Ježíš byl Žid, to mu neodpáře ani papež, který namísto aby Hitlera prohlásil za Antikrista, bojí se ho jako čert kříže. Po celé Evropě pogromují Židy, národ Bohem vyvolený, a křesťané k tomu zas mlčí!” pravil strýček Karel tlumeným hlasem, kterým se vždy zlobívá.

“A neukřižovali ho Židé, máti, ale mocenské zájmy. A taky lidská zloba, a ta je všech ras a národností!” dodal a opět mě pohladil po vlasech.

Jak jim může pomoci smrtelný člověk, který na kříži volal v bolestech Boha o pomoc? pomyslila jsem si trpce. Kdybychom se k té ukrutnosti přichomýtli my, to jest já, Blesk, Jenda, kluci Lehmannů a Wolfů, možná že bychom do bitky přibrali i Mařenku Přibylů, tak bychom Ježíše ubránili. Tebe bychom, Růžko, doma nechali, protože ty se prát neumíš!

Místo modlitby proto každý večer Morgensteinům zpívám starou židovskou píseň, kterou mě naučila Miriam. Naučila mě spoustu krásných písní, ale tuto mám nejraději. Je o rabínovi. Když rebbe pije a zpívá a tančí, říká se v písni, pijí a zpívají a tančí spolu s ním všichni věřící. Když však rebbe pláče, nikdo s ním nehořekuje, rebbe pláče sám. To samé říká i strýček: Když jsi bohatý a úspěšný a šťastný, máš tolik přátel, že s nimi můžeš cestu dlážditi. Když nemáš v kapse ani vindru a smůla se ti lepí na paty, jsi sám jako kůl v plotě.

Zpívám a kočka Mína mi přede v klíně šelmí bas. Poznala píseň a ví, proč ji zpívám. Je to naše modlitba, modlitba člověka a zvířete, modlitba za mrtvé i živé.

“Krásně zpíváš, děvenko,” řekla mi maminka a pohladila mne po vlasech.

“Jenom, prosím tě, zpívej potichounku a při zavřeném okně. Někomu by mohlo vaditi, že slova jsou v jidiš!”

Jsem v jádru hodná holka, ale nikdy jsem nebyla tak často hlazena po vlasech jako v tyto dny!

1. červenec 1942

Jipííí! Hurááá! Krásný vzhled je na ten Boží svět, tralala, pištíme s Růžkou, poněvadž prázdniny jsou již tu.

Huuuúúúú, zpívá Blesk druhý hlas, poněvadž prázdniny jsou již tu.

Já mám na vysvědčení samé výborné, Růžka výborné a dvě chvalitebné, takže jsme učinily všem radost.

Maminka vyjádřila radost hubičkami a dvěma tlustými svetry na zimu, tatínek láskyplným zamručením “Co jiného mohu od někoho, kdo se celý rok neučí, taky čekati, že?”, babička obrovskými lívanci, omaštěnými, pocukrovanými a – světe, zboř se! – poprášenými skořicí, paní Lehmannová dvěma dlouhými nočními košilemi “s bílou krájinkou” kol límečků, které pro nás z růžového krepu ušila, paní Wolfová dvěma sklenicemi medu. Jürgen dal Růžence tři žluté růže. Hned jsem je poznala, takové rostou jenom v zahradě pana faráře.

Strýček přišel v bílé košili a s kravatou, kterou si bere pouze na pohřby, svatby, křtiny a jiné slavnosti lidu, mezi něž řadí i volby a demonstrace dělnictva.

Každé z nás políbil ruku a zahlaholil: “Spanilomyslní elementi... ééé, spanilomyslné slečny, přijměte ode mne jako výraz obdivu skrovný dar!” Mně podal broušený flakonek s modrým střapečkem s levandulovou voňavkou, Růžence flakonek s růžovým střapečkem s voňavkou z konvalinek. Kdybychom právě nebyly za “spanilomyslné eleslečny”, pištěly bychom radostí jak cvoci. Takto jsme úžasem oněměly.

Babička si vypucovala brýle zástěrou a pak se jen divila.

“Kdes něco takového, ty šmelináři, sehnal? No tedy, ve snu by mě nenapadlo, že je dnes něco takového ještě k mání!” Jelikož celý život zápasila s hladem a s nouzí, jak říkává maminka, nedokázala utajit, že kdyby nám dal Karel po bochníku chleba, udělal by mnohem líp.

“Voňavky se nenajíš, do voňavky se neobuješ ani neoblečeš!” četla jsem její myšlenky.

“Ale máti!” řekl jí strýček a pohladil ji po rameni. Podívala se na něj blankytnýma očima koťátek a stařečků a v jejím pohledu byla láska k synovi, jehož moudrosti zhusta neporozuměla, ale vždy k ní chovala respekt.

Maminka k oběma flakonkům dlouze přivoněla, slastně přivřela oči a vzdychla: “Nedokáži rozhodnouti, která vůně je krásnější!” V duchu jsem si předsevzala, že až budu pracovat za peníze, koupím mamince jak levanduli, tak konvalinku, abych jí ulehčila rozhodování.

Tatínek zamručel: “Moc hezké!”, ale ani on tomuto dárku rád nebyl. Pochopila jsem proč. Voňavka je dárek pro slečnu nebo dámu. Jakmile si tatínek přizná, že už jsme velké holky, začne se strachovat, že ho opustíme a do světa půjdeme jako Milča Millerovic, která se vdala a do našeho městečka už nikdy nezavítala.

Maminka jeho obavy nechtěně posílila. Na konci oslav, kdy lívance byly snědeny, prohlásila, že už jsme dvě silné kobylky a že nás tedy musí zapřáhnout do práce. Co tím má na mysli?

Budeme s ní zavařovat kompoty, míchat na kamnech povidla a plnit jimi kdejakou prázdnou nádobu, chachááá, tou prázdnou nádobou prý nemíní našeho Honzu, který dostal trojku z matyky!, budeme chodit s ženskými na borůvky a s mužskými na houby, sbírat šišky na podpal a bylinky pro babičku, pomáhat strýčkovi na zahradě a ve skleníku podle potřeby, bělit na pažitu prádlo a žíznivé polední sluníčko, děvenky moje, to vypije něco konví vody! Musí se vyklepat a octovou vodou osvěžit koberec v obýváku a běhoun v předsíňce, vypucovat v celém baráku okna, vybílit špajzka, vyprat a vypnout háčkované záclony a dečky, Irma musí vyčesat a v mydlinkách vykoupat Bleska...

Pan Karafiát musil znát naši famílii jak svý starý boty, jinak by nebyl štont napsat Broučky. To tedy budou prázdniny! Hrůza pomyslit!

A to ani nevyzdvihuji, jak jsme s Růžkou pilně pomáhaly paní Lehmannové při sklizni jahod a třešní a ještě pilněji se cpaly jejími jak pejchavky nadýchanými kynutými knedlíky politými jahodovou klevelou...

Riskuji, že mi bude ve spánku ustřihnut culík, když teď napíší, že Růža už je tlustší než já, ale pravda se holt dlouho ututlat nedá!

Když babička odkulhala do svého pokojíku dát si šlofíka, Růžka šla doprovodit domů Jürgena. Jak je znám, před Lehmannovými to otočí a Jürgen zas půjde doprovodit Růžku, aby se neztratila, někdo nám ji neukradl a tak...

Pomáhala jsem mamince s nádobím, strýček Karel si četl noviny a tatínek jenom tak seděl a přemýšlel, když Blesk zaštěkal.

“Lívance jsou fuč a je tu pan řídící s paní,” ohlašovala jsem další návštěvu.

Nemýlila jsem se, protože podle Bleskova štěkotu vždy poznám, kdo k nám jde.

U branky houpala paní řídící kočárkem s miminem, za ruku držela Bedřišku. Pan řídící přivezl na kárce velkou dřevěnou bednu plnou letních jablek skleněnek. Vítr ke mně zanesl jejich sladkou vůni a já si pomyslila:

Takto voní i srdce hodného člověka!

Strýček a tatínek odnesli bednu do kuchyně, pod její tíhou se oba prohýbali. Pan řídící se však otočil ke mně a řekl:

“Toto ti posílá, Irmo, pan Morgenstein za vynikající vysvědčení. Mám ti říci, cituji: Jen tak dál, rebbe!”

Myslila jsem, že se radostí zblázním. Rebbe, to jest rabíne, mi říkával žertem pan Morgenstein, když jsme vedli “učené” debaty. Vrátili se, jsou tady, hned k nim letím...

“Poprosil mne, abych to u sebe uschoval a za výborný prospěch tě za něho obdaroval,” pravil pan řídící a popadl mne za ruku, abych tam, kde na mne nikdo nečeká, ozlomkrk neběžela.

Pod vrstvou jablek a starých novin byly knihy. První vydání německých spisovatelů a básníků, drahé a vzácné to kusy, jak pravil dojatý strýček Karel. Zatímco já jsem knížky jak v transu prohlížela, maminka slzela. Pláč přemohl i paní řídící, Bedřišku, i malá holčička v povijanu, když slyšela ženský nářek, se rozplakala.

“Moje drahé plačky!” pravil strýček a jednu po druhé nás objal a políbil.

Tatínek přikázal, že musím jít hned spát. Usnula jsem, ačkoli byl ještě bílý den. Ani maminka netušila, že jsem usnula jenom proto, že jsem pod strýčkovým dohledem musila štědře upít z placatky s borovičkou.

5. červenec l942

Pošťák přinesl dopisnici adresovanou Slečně Irmě. Poslal mi ji Erik Morgenstein z Terezína. Maminka čekala, kapesníček v zaťaté pěstičce, až jí tu zprávu “dešifruji”.

Psal mi toto: Všichni se máme dobře, maminku už žlučník nebolí, Miriam zpívá ve sboru, tatínek pozdravuje slečnu Janu a on, Erik, mě líbá. Jedou pracovati na východ, opět se ozve, až se tam zabydlí.

Maminka bílá jako zeď si musila sednout, tak se jí slabo od srdce udělalo.

Erik mi ve skutečnosti sděloval toto: Maminka zemřela (paní Morgensteinová často s úsměvem říkala, že žlučník ji přestane trápit až na onom světě), mrtva je i Miriam a zpívá s anděly v choru nebeském (nic a nikdo by Miriam, plachou srnku, nedonutil zpívat před cizími lidmi), pan Morgenstein prostřednictvím naší téměř patnáct let mrtvé Jany nám vzkazuje, že se s ní brzy setká a že jí vyřídí pozdravy od nás, její rodiny, a Erik mě líbá, protože je zoufalý. Kdyby nebyl zoufalý, tak by něco takového nikdy nenapsal, protože jsem pouze sestra jeho spolužáka a žádná holka na vdávání. A taky nejsem žádná partie pro hocha z bohaté rodiny. Maminka se usedavě rozplakala.

Běžela jsem za strýčkem do skleníku a dopisnici mu ukázala. I on se na to musil posadit.

“Na východ je odvezou? Tak to je, děvenko, už nikdy neuvidíme! Jestli je tam nezabijí Němci, tak je zabijí Poláci či Rusové. O pogromech na Židy v Polsku jsem slýchával, pogromy na Jevreje v Rusku jsem zažil a vím, čeho jsou slovanské holubičí povahy schopny.”

“Ru-so-vé?” podivila jsem se, neboť jsem dostala z rozčilení škytavku.

Ruský mužik Germána holýma rukama zahluší. Rusové budou bojovat jak divé zvíře zahnané do kouta. Na pomoc jim přijde jejich nejmocnější spojenec, zima. Ta frice dorazí. Jen sebevrah nebo dětina nebo člověk posedlý pýchou se pustí do křížku s pravou ruskou carevnou – zimou! Včas si to uvědomili velcí vojevůdci starověku a nedali se Skythy zlákat k pronásledování do hloubi jejich území, pozdě si to uvědomil Napoleon. Až fricům zmrznou v Rusku zadky, vychladnou i mnohé palice v Berlíně.

Nejvíce se však obávám toho, že se Stalin, potomek kočovného lidu kamenomlatů, vydá na vítězné tažení Evropou. Obávám se toho, že hranicí Asie bude Atlantik!” pravil strýček a nalil mi sklenici vody, abych se s jednou zdviženou paží zhluboka napila.

Kdyby se na nás někdo koukal, myslil by si, že před strýčkem hajluju, blesklo mi hlavou.

“Heil, Onkel Karl!” pozdravila jsem svého milovaného Vůdce. Dloubl mě do žeber – heilovat se nemá ani v žertu.

“Nadechni se a zadrž dech!” nařídil. Zadržela jsem dech na tak dlouho, až jsem zaslechla hlas pana Morgensteina: “How do you do, Irma?”, ale to už se mnou vylekaný strýček třepal stejně vehementně, jako vytřepává maminka z_okna jarní prachovku.

Za hodinku jsem měla z líbeskarty od Erika plnou pusu oparů.

20. srpen 1942

Do městečka vtrhlo Gestapo. Připomnělo mi naši říčku, která když na jaře několik týdnů lilo jak z konve, z břehů vystoupila a do ulic se vydala.

“Před ohněm utečeš, ale před vodou se nikam neschováš!” říkává strašidelným hlasem naše babička, aby nás před přírodními živly varovala. Mluví z ní životní moudrost a také, jak dodává strýček, faktum, že nevěří bleskosvodu a že neumí plavat.

Maminka se z koloniálu také přihrnula jak velká voda. Četník Přibyl na ni z dálky volal: “Paní Blaženko, už máte zralé ty černé blumy?”, a když u ní na kole zabrzdil, šeptem ji varoval, z které strany se i u nás Němci objeví.

Babička chvíli lamentovala, že dopadneme jak Lidice, a pak z ní zas nikdo kloudné slůvko nedostal.

“Babi, kde je Jenda? Babi, kam sis dala kennkartu? Babi, už sis dnes vzala pilulky na srdce?” Odpovědí bylo ticho, jako bychom byli vzduch.

Babička ležela v kuchyni na otomanu jako na katafalku, pod hlavou nedělní polštářek, ruce složené na prsou a drmolila, česká vlastenka, samé Jesu Christe a Jesu Maria, dokud jí strýček neřekl:

“Máti, záleží jenom na tobě, jestli náš rod nevyhyne! Naše bytí či nebytí spočívá jen na tvé rozvaze a moudrosti, maminko!” a babička se posadila, otevřela oči a třaslavým hláskem zavelela:

“Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, děti moje! Boží láska a pravda zvítězí! My máme svědomí čisté, zastrašiti se nedáme. A kennkartu mám v kredenci!”

Gestapo nám dýchalo za krk a strýčkovou největší starostí bylo spustit do studny koš s blumami.

“Když je koš několik centimetrů nad hladinou chladné voděnky, ovoce táhne vlhkost a vydrží dlouho svěží. Ale nesmíš je odstopkovati!” vysvětloval mi, jako by se nechumelilo.

Jasně, svět stojí a padá s tím, utrhneš-li blumu i s ťopkou! pomyslila jsem si a letěla šoupnout Mínu do kukaně a na kukaň připevnit dvířka, která tatínek z proutí vyrobil. Ve zmatku by se mohla Mína zaběhnout, a jak si to pak před panem Morgensteinem zodpovím?

“Nesmíme dopustit, aby cizí člověk vzal kukaň do rukou, aby ji nějaké nemehlo rozbilo či nějaký lump ukradl!” klade mi tatínek na srdce od chvíle, co ke kočičímu obydlí dvířka s panty a s petlicí přidělal a kukaň zbytkem růžové barvy natřel. Natřel ji tak proto, aby se kukaň do pokojíku v podkroví nejen hezky šikla, ale aby nebila do očí, jak říká babička. Na růžovou kukaň stojící na růžové podlaze Mína nijak růžově nehleděla, ale když zápach barvy vyprchal, tatínkovi odpustila.

“Proč, tatínku? Vždyť je to jen obyčejná kukaň z proutí!” vyptávala jsem se, ale v hlavě mi už začalo svítat. Tatínek tu záři musil vidět, protože pravil:

“Dobře jsi pochopila, že kukaň musíme střežiti jako oko v hlavě, protože je to vlastnictví pana Morgensteina. Jsme jeho přátelé a on nám je svěřil v pevné víře, že se s ním opět shledá. Takže – je to na tobě, dcerko!” dodal a zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů.

“Rozkaz!” zasalutovala jsem. Mne nemusí trknout, mně stačí napovědět!

Nikdo nesmí na kukaň sáhnout? Gestapo se k ní nesmí na krok přiblížit? Přiskočila jsem k lavorku s pískem, prstem z kočičího záchodku vyhrábla hovínko a ze dvou stran jím klec pomázla.

Paráda! řekl mi můj rozum.

Hrůza! řekl mi můj nos a já utíkala vydrbat si ruce mýdlem s jelenem.

“Nikam nejdu!” slyšela jsem křičet Růženku. Jürgen pro ni přilítl, rukáv u košile roztržený o hřebík z plotu, aby s ním šla, a to sofort, k Lehmannům.

“Naše maminka vzkazuje vaší mamince, že má ‚bojinku‘ Růženku k nám hned odlifrovat!” naléhal, až z toho chraptěl.

“Výborný nápad!” řekl strýček.

“Taky si myslím!” řekl tatínek.

“Paní Lehmannů je anděl!” řekla babička.

“Růženko, utíkejte s Jürgenem po cestičce napříč zahradou a v plotu za keři rybízu strýček uvolnil plaňky... Jak koukám na ten rukáv, Jürgene, strýčkovu tajnou únikovou cestu už znáš!” uvědomila si maminka.

“Já vás neopustím!” rozplakala se Růženka a chytla se mne jak klíště.

“Koukej mazat! Když tam nebudeš, bude se paní Lehmannů bát! Musíš ji držet za ruku, v utěšování maminek se kluci nevyznají,” mlela jsem pantem, až se mi od huby prášilo. Zachytila jsem Jürgenův vytřeštěný pohled.

“Kluci jsou totiž hrozně pitomí!” dodala jsem, abych ho na cestu povzbudila.

“Jestli necháš Lehmannku ve štychu, do smrti smrěrná, s Jürgenem šla.

Všichni jsme si oddychli. U statkáře Lehmanna Gestapo razii jistojistě neudělá, k Lehmannům si Gestapo pro Růženku jistojistě nepošle. A když pošle, vlivný pan Lehmann, navíc spolužák šéfgestapáka v okresním městě, Jürgenovu “nevěstu” jistojistě nevydá.

Motory aut řvaly, vojáci řvali, Blesk řval. Na nic jsem nečekala, popadla obojek a vodítko a letěla k brance. Jestli psa zastřelí, bude to jen a jen moje vina. Dokud bude živ, Blesk cizí lidi do domu nepustí.

Stihla jsem to. S Bleskem u nohy jsem se dívala, jak tatínek odemyká branku a vpouští k nám dva gestapáky v šedých oblecích a houf esesáků v uniformách. Vysoký hubený gestapák jako by Heydrichovi z oka vypadl. Na vodítku držel německého ovčáka. Blesk přestal štěkat, pouze kňučel.

Jde nám o život a ten psí magor se chce rvát! zatrnulo mi hrůzou. Vzpomněla jsem si na nesčetné srážky Bleska s drzými vořechy z městečka, vzpomněla jsem si na jeho zápas s rottweilerem Rolfem pana Wolfa a s třemi dobrmany pana Lehmanna, ani na zakouslého čistokrevného psíčka paní Millerové jsem v tu chvíli nezapomněla. Paní Millerová nad mrtvolkou svého mazlíčka tak vyváděla, že k ní musili o půlnoci volat doktora.

“Jak je starý ten pes?” zavolal na mne Heydrich a jeho vlčák se naježil.

“Tři roky!” odpověděla jsem německy.

“Je cvičený?” zajímal se a popošel k nám. Blesk ohrnul pysky a vycenil zubiska. Gestapák se zastavil.

“Je cvičený k honění cizích koček a drzých vrabců, k nošení školních tašek, k hlídání domu, a aby nekradl se stolu jídlo!” vyjmenovávala jsem Bleskovy ctnosti a gestapákovi blesklo v oku.

“Jděte!” poslal Němce do našeho domu.

“Ty tu zůstaň!” poručil.

“Jsi Češka?” začal s výslechem.

“Češka,” potvrdila jsem, upřela na něj šmolkové oči a potřásla blond ohonem.

Něco tak nordického neuvidíš ani v Berlíně, ušklíbla jsem se v duchu. Když jsem nervosní, příšerně žvaním.

Jednou tě to bude stát krk, předpovídá mi náš rodinný sýček babička.

“Přistěhovali jste se sem odkud a kdy?” zajímalo ho.

“Náš rod tu žije už sedm století!” pravila jsem hrdě. “Jenom Lehmannovi tu jsou o něco dříve. Jsou na to doklady,” dodala jsem.

Trhnutím vodítka zklidnil psa. Položila jsem dlaň Bleskovi na mordu a ten ihned přestal dunět. Gestapákovi opět blesklo v oku. Je to dobré, nebo špatné? lámala jsem si hlavu.

“Jaké doklady?” posadil se na lavičku u verandy.

“Když strýček oral pluhem políčko v zahradě, narazil na několik kamenů. Zdály se mu opracované lidskou rukou. Vyhrabali jsme je a na jednom je vytesáno L. P. MCCLIII. Byl to základní kámen zemanského sídla, které později vyhořelo. Polnosti dostal náš prapředek jako léno od panovníka za dlouholetou službu ve zbrani,” vyprávěla jsem jak Šehrzáda a jedním uchem poslouchala, co se děje v domě.

“Máte doma nějakou zbraň?” zeptal se a vytáhl cigártašku.

“Kdepak! Ani nebožtík dědeček, ani strýček, ani tatínek nikdy u myslivců nebyli. Ti a zastřelit zajíce nebo srnku! Slepicím seká na špalku krk babička a králíka vždy maminka odnese panu Wolfovi a ten jí ho vrátí naporcovaného,” práskla jsem Gestapu rodinné tajemství.

“Tvůj strýc byl legionář. Nezdá se ti takovýto jemnocit podivný?” ušklíbl se a vypustil kroužek kouře.

“Voják střílí, ať chce, nebo nechce, protože musí. Střílí na rozkaz. Protože kdysi musil strýček střílet na lidi, dnes, kdy má svobodnou volbu, jak říká, nezastřelí ani zajíce, ani srnku... Snad jsem to pochopila dobře?” zeptala jsem se a Heydrich se zamyslil.

“Kolik ti je let?” zeptal se a zamáčkl cigaretu.

“Čtrnáct,” mírně jsem zrudla, protože jsem si pár měsíců přidala.

“Kde ses naučila pražskou němčinu? Jsem profesor německého jazyka a klasifikoval bych tě na výbornou,” zajímalo ho.

Už je to tu! Kdyby věděl, že mi hodiny hóchšpráche dávali němečtí Židi, šla bych hned ke zdi.

“Německy mluvím odmala, protože mám i_hodně německých kamarádů. Pan řídící pochází z_Prahy a_vyučuje také_němčinu a_dbá na správnou výslovnost, bratr navštěvuje německé klasické gymnasium... Co pamatuji, každý rok k_nám jezdíval na letní byt pan profesor z_Karlovy university, ten mě učil nejvíce,” lhala jsem, až se mi od huby prášilo.

“Který profesor?” nedal mi pokoj. Řekla jsem slavné jméno a on pochvalně přikývl.

“To je tvůj pes?” přehodil výhybku a mně se silně ulevilo.

“Můj,” přikývla jsem.

“Je silný?” zeptal se a já věděla, že je zle.

“Je,” nemělo cenu dělat hloupou.

Odepnul svého psa z vodítka a sykl “Mist!” Pes se na nás s řevem vyřítil. Jediné, co jsem stihla udělat, bylo pustit vodítko a uskočit stranou. Obrovský německý vlčák, cvičený na hubení všeho neárijského šmejdu, se pustil s Bleskem do křížku.

Nekřičela jsem strachy, neplakala jsem, ani jsem se nepohla. Věděla jsem, že Blesk psího nácka zabije. Proč jsem si byla tak jista? Ani soudní znalec, jak říkává žertem strýček, by nepoznal, že Blesk není čistokrevný dlouhosrstý německý ovčák. Jak tedy může Heydrich vědět, že v Bleskových žilách koluje krev hlídače stád, kterého si strýček z Ruska jako štěně přivezl. Pes baskervillský byl proti Trockému, jak strýček psa pojmenoval, mazlivým koťátkem.

Krev vlkobijců hučela v žilách Bleska jako tok řeky Amudarji a ryk, který při zápase vydával, nebyl ryk o život bojujícího zvířete, ale vítězný pokřik Zlaté hordy. Heydrich byl fascinován. Vstal a vykročil ke zmítajícímu se klubku, ale já ho zadržela.

“Nechoďte, prosím, tak blízko. Zabije psa a pak zabije i Vás!” Podíval se na mne a uvěřil.

“Odvolej svého psa, nebo ho zastřelím!” přikázal mi a položil ruku na pouzdro s pistolí. Přiskočila jsem a popadla Bleska za obojek.

“Dost!” ukončila jsem zápas. “Sedni!” poručila jsem a Blesk usedl k mé noze. Heydrichův pes ležel na boku v tratolišti krve a táhle naříkal. Jeho pán vytáhl pistoli, přiložil ji k čelu zvířete a smáčkl kohoutek.

Kolem nás stáli zápasem rozjaření Němci a k smrti vyděšení naši, jenom babičku jsem nikde neviděla. Všichni čekali, co bude dál. Ačkoli maminka nevydala hlásku, slyšela jsem, že pláče. Ronila slzy tak potichounku jak sekerou zraněná břízka.

Vložila jsem ruce na hlavu psa, aby cítil mou lásku a rozvahu. Nyní musíš strpět to, co bys jako můj obránce nikdy nestrpěl! řekly mu mé ruce. Postavila jsem se před něj. Strýček chtěl ke mně běžet, ale jeden z Němců ho uhodil a strčil do něj tak prudce, že strýček zavrávoral a upadl. Hleděla jsem na zhrouceného strýčka a cítila jsem takovou bolest, jako by mi v srdci vybuchl granát.

“Rytířský souboj je u konce. Zvítězili jsme,” řekla jsem a kol dokola se rozhostilo hrobové ticho.

Teď jsi nad sebou vyřkla ortel smrti, ty hubo prostořeká! slyšela jsem v duchu lamentovat babičku.

“Jak se jmenuješ?” zeptal se Heydrich s pistolí v ruce.

“Jmenuji se Irma, pane profesore,” způsobně jsem odpověděla celou větou a můj hlas zněl pojednou komicky dětsky.

Heydrich přimhouřil oči a upřeně mě pozoroval. Blesk se zvedl a opět se postavil přede mne. Zdálo se mi, že uběhl den, týden, rok, nežli úsečně řekl: “Výborně!” a zastrčil pistoli do pouzdra. Malinko jsem se zakymácela, protože mě přepadla strašlivá únava. Právě jsem absolvovala nejtěžší zkoušku ve svém životě.

“Gratuluji ti, Irmo!” řekl a se zdviženým obočím se podíval na druhého gestapáka.

“Vše je v pořádku!” řekl gestapák. Němci se sebrali a odjeli.

Mrtvého psa jsme se strýčkem pohřbili na konci zahrady a na jeho hrob přivalili kámen.

“Zvíře, které zahyne při plnění svých povinností, si zaslouží stejnou úctu, jako voják!” pravil strýček, zasalutoval a vytáhl placatku s borovičkou.

Také jsem zasalutovala a také si cvakla. Když se Růženka vrátila, spala jsem jak zabitá, ačkoli byl ještě den bílý.

31. srpen 1942

Zatímco já pracuji, Růžka přemýšlí. Balím knihy a sešity do silného hnědého papíru, aby neutrpěly od chlebů s margarinem nebo s povidly nebo se sádlem, které nosíme na svačinu a na oběd, a ona přemítá, co si vezmeme zítra na sebe, aby holky koukaly.

“Prý holky! Tůdle! Vždyť ty se fintíš jen kvůli Jürgenovi! Dočista jsi zapomněla na to, že tvůj frajírek sedne ráno na kolo a_odfrčí s_Honzou a_s_Brunem Wolfů do města na gympl a_vrátí se až odpoledne. To už budeš krmit králíky, takže si s_naší školní róbou hlavu nelámej. ‚Zachovej chladnou mysl,‘ jak říkává strýček,” nabádala jsem ji, neboť naše Růžolína bere všechno na světě smrtelně vážně.

Blýskla po mně očima jako jezinka bezinka a navrhla dírkatě háčkované halenky. Dostaly jsme je prostřednictvím babičky od Ježíška, a dosud jsme je neměly na sobě. Jsou totiž tak krásné, že si je šetříme.

“Budeme si je šetřit tak dlouho, až z nich vyrosteme!” reptala, protože když si já neobleču tu svou, neobleče si tu svou ani ona, tak se po mně ta opice opičí!

“No bóže,” odvrkla jsem. “Však ona je Bedřiška řídících ráda odnosí.”

Zalapala po dechu, a tak jsem si raději kudlou ořezala tužky a pastelky. A spolu s inkoustovou tužkou i prst. Jauvajs!

Pak vydumala šaty s bílými límečky, pak sukni a svetřík, pak sukni a bílou bluzku... Já furt nic. Bylo mi šumafuk, v jaké sukénce půjdu, hlavně že bude čistá a zalátaná.

“Za špínu a díry by se měl člověk sto sáhů pod zem hanbou propadnout, za bídu se stydět nemusí,” říkává naše babička chudobka.

“Vezmu si to, co ty,” řekla jsem a Růženka byla zklamaná. To je otrava, když najednou hubatá sestra vycouvá bez boje! Vrtá jí hlavou, co se to se mnou děje, že se nepošťuchuji, ale když se zeptá, tak říkám, že nic.

“Co uvaříme, holky, k večeři, k nedělnímu obědu, jakou buchtu v sobotu upečeme?” ptává se maminka. Růžka chce chleba a volské voko nebo zemlbábu nebo buchty s povidly, ale já jen pokrčím rameny, protože je mi to jedno. I maminka už na mne kouká s přemýšlivou vráskou na čele.

Jenom strýček mi rozumí. Ví, že jsem pochopila, že každé jídlo je ve válce dobré, protože nejhorší jídlo je hlad, že každá košile je ve válce dobrá, protože nejhorší košile je zima. Ví, že jsem pochopila, že lidé se musejí shodnout v malých věcech, aby mohli táhnout za jeden provaz ve věcech velkých. Proto do posledního drobku sní, co mu maminka předloží, a poděkuje, obleče si, co mu maminka připraví, a poděkuje.

“Jarouši, proč je to potřeba udělati tak a ne jinak?” slýchávám z dílničky nebo ze dvora. “Že to tak děláváš odjakživa? Že se ti to vždy osvědčilo? Tak fajn, vyzkouším to a pak ti řeknu!” Strýček tatínkovu methodu vyprubuje a zhusta zjednoduší a “doladí”, jak říkává.

“Blaženko, pojď se, holka, mrknout, co jsme s Jardou vyšpekulovali!” volává. Pod fousy se culící maminka pak “methodu zpatentuje”.

“Chtěl bys být, strýčku, panem presidentem?” zeptala jsem se ho, když smířil dva rozvaděné sousedy a zabránil tomu, aby na rynku starou lípu porazili, ačkoli byla dosud plna života.

“Jasně že chtěl,” sebevědomě vypjal prsa.

“Americkým!” dodal.

Jenom strýček pochopil, jakou hrůzu jsem prožila, když k nám vtrhlo Gestapo, a že ještě větší hrůzu prožívám, když na to, ačkoli nechci, myslím. Jenom strýček a pan Morgenstein vědí, co dokáže má “bujná fantasie”, jak říká babička.

Před otevřenýma očima se mi promítají filmy jak v bijáku, jeden je strašidelnější než druhý.

Jdu mamince na zahrádku pro šnytlík a co nevidím? Vidím Růženku a Jürgena letět s rozpaženými pažemi vysoko nad stromy jako divoké husy. Tu se ozve výstřel, druhý, a oni k zemi jako kameny s nebe padají.

Vejdu do kuchyně a vidím babičku ležet na otomanu, ruce složené na prsou. Bože, to není otoman, to je rakev! Přistoupím blíž a hledím na černou dírku po kulce uprostřed babiččina čela. Říkám jí: “Kdo ti to udělal, babičko smutničko?”, ale namísto slov slyším táhlé vytí, poněvadž bolest mne změnila v opuštěného psa.

“Irmo, honem, utíkej, já je zdržím!” slyším volat strýčka, který však před chvilkou odjel do města. Utéci nemohu, protože jsem zlatá reneta, kterou mi strýček vysadil pod okno, a kořeny mě nikam nepustí.

“Rebbe,” šeptá mi pan Morgenstein, když škrábu brambory k večeři, “schovej se do kukaně k Míně a dvířka na petlici uzavři, tys náš poklad nejdražší...”

Vyšívám mamince dečku na stolek do parádního pokoje, ale co to? Namísto stovek barevných křížků tvořících růže vidím pole osázené stovkami dřevěných křížů beze jmen a_jenom já vím, kde je kdo pochován...

Má fantasie se splašila jak kůň a nedokáži ji zastavit.

Tak jsem se začala Gestapa a zlých lidí bát, až jsem z toho celá obolavěná. Kdybych dokázala plakat tak, jak maminka a Růženka dokáží, snad by se mi ulevilo jako babičce, když jí praskl vřed na zadku. Nepamatuji si, že bych kdy plakala. Asi plakat neumím. Mařenka Přibylů zas neumí říkat ř a Bruno Wolfů se neumí na šlajfkách ani odpíchnout.

“Irmo, pojedeš se mnou k Lehmannům pro mlíko?” ozvalo se pod okny pokojíku. Vykoukla jsem ven a na pažitě se o hůlku opíral vysoký, štíhlý muž s dříve blond, nyní šedivými vlasy, z práce na letním slunci snědý jak ašant, v pumpkách a v kostkované košili s rozhalenkou, s velkýma modrýma očima, které mu ženské závidějí, a s odvážným nosem, který mu závidějí chlapi. Frňák mu sluší víc než mně, která ho, chudinka, též po dědečkovi zdědila. Máme se strýčkem stejné nejen vlasy a oči, čemuž je babička ráda, ale i hlavu, čehož se maminka děsí.

Usmíval se na mne a pobízel mne rukou: “Tak dělej, holka, ať už jsme pryč!” A já nechala Růžu jejím úvahám a běžela jak o závod, protože se strýčkem Karlem ráda až na kraj světa půjdu.

Bože! Slib mi, že až zdolám sedmero hor a sedmero řek, sedmero moří až přeplavu, že na konci své pouti najdu Morgensteinovy, a já to udělám! Na Severní točnu bosky a bez palčáků půjdu, jen když odtud mamince sestru Janu domů zpět přivedu! modlívala jsem se před spaním. Bůh mlčí jak zařezaný.

“Začínám si myslit, že Bůh už je na svou práci starý, že by měl jít do penze,” řekla jsem babičce, když k sobě včera povolal starostlivou matku Stadlerovou a pět dětí nechal na krku otci opilci.

“Dělá jeden přehmat za druhým!” remcala jsem, protože jsem měla paní Stadlerovou ráda a protože jsem musila nastrouhat jabka na štrůdl.

“Blaženko, ta holka má hubu jako šlejfířka, ta jednou skončí na šibenici!” zvolala babička a pohrozila mi prstem vyzbrojeným náprstkem.

“Kdo má být pověšen, ten se neutopí!” pravil strýček a směla jsem se jít s klukama koupat. Koupání v říčce by mi maminka nedovolila. Strýček však ví, že kvůli mamince do hloubky neplavu. Kdybych i nakrásně o kousek dál, než smím, dočubičkovala, kluci by mě na mělčinu jak žraloci zahnali.

K Lehmannům jsme jeli na kolech. Strýček má za sicem přidělaný košík. Vezl v něm dvě bandasky. Jednu na mléko, druhou na podmáslí. Celou cestu o sebe cinkaly, jako by si válka neválka nějaký veselý příběh vyprávěly.

Jen jsme se přiblížili k bráně Lehmannovic statku, vyřítila se z domu smečka dobrmanů. Kdo si myslí, že to jsou psi pana Lehmanna, ten je vedle jako ta jedle. Tak, jako paňmáma Lehmannů kočíruje svého muže a čtyři syny, tak se zdviženým prstíkem velí i krvežíznivým psiskům. Jako malá holka jsem si myslila, že slovo dobrman se skládá z českého slova dobrý a německého Mann a přeložila si je jako dobrý muž-dobrák-dobračisko.

“To jsem já, dobří muži!” volám a psi kňučí, protože se milujeme. Kdo vidí ve třech ostrých psech, jimž hraje pod kůží každý sval a cuká každý nerv, tři dobré mužíčky? Jenom já a paní Lehmannová. V žádném ohledu je tak nevidí náš Blesk a pošťák Richter.

1. září 1942

Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a školy byl konec. První a poslední den ve školním roce už jiný nebude.

Slečna učitelka nám řekla, že pan řídící tentokrát neuvítá žactvo školním rozhlasem, ale že se přijde na vlastní oči podívat, jak hoši přes prázdniny vyrostli a děvčata zkrásněla. Prochází proto třídu po třídě jak primář při visitě. Jakmile zavítá do naší třídy, pozdraví se s námi a popřeje nám hodně zdaru v učení, tak ti, co si už pečlivě opsali z tabule rozvrh hodin, mohou jít domů.

“Nejlépe nejkratší cestou, mládeži, aby neměli rodiče starost,” dodala slečna učitelka Sýkorová.

Mám Sýkorku ráda. Vůbec jí nezazlívám jako někteří Češi z městečka, že má známost s německým vojákem. Slečna učitelka je tak něžná a hodná, jako naše maminka, tak přísná, ale spravedlivá, jako náš tatínek. A jak je kurážná! Když opilý Stadler ztloukl paní Stadlerovou a_děti, došla k_nim a_pevně pravila:

“Ještě jednou vztáhnete ruku na ženu a děti, a já vezmu Walterovu pušku a odprásknu vás jak vzteklého psa! Žádná škoda vás nebude.” Taková je naše slečna Sýkorka!

Teprve po půl roce to vyděšený Stadler vybreptal chlapům na stavbě. “Chce mě zastřelit, ta za groš kudla. Všeho dočasu! Však já jí to jednou spočítám i s úroky!” řekl a udělal si přes krk rukou “šmik”. Zedník Sties to řekl četníku Přibylovi a Mařenka Přibylů to zatepla řekla mně.

“Bude si musit Sýkorka s tou flintou pospíšit,” poreferovala jsem strýčkovi a ten zvážněl.

“Taky si myslím,” šeptl a hned musil jít s rýčem za tatínkem do dílničky, aby mu na něm něco opravil. Na rýči! Jednou jsem žuchla z hromady dříví a natloukla si kokos, ale z višně jsem, milý strýčínku, ještě nespadla!

Slečna učitelka je študovaná a je dáma, ta by se nezamilovala do špatného člověka. Několikrát jsem je spolu na korzu viděla. Kdybych od Mařenky Přibylů nevěděla, že štíhlý pán s černými vlnitými vlasy je Sýkorčin Walter, fraj bych si myslila, že je to mladší bratr pana Morgensteina, takový je to fešák!

Všichni psali jako vzteklí. Růženka nepsala, Růženka svá kulatá písmenka malovala. Já nepsala ani nemalovala, já přemýšlela. Byla jsem plna neklidu, protože jsem cítila, že tu něco neštimuje.

Neblázni, Irmo! Dostaneš škytavku a co si pak s tebou počnu! domlouvala jsem si. Protože se znám, tak jsem se pro sichr “vypla ze zásuvky”. Upřela jsem pohled na kytici žlutých růží na stole slečny učitelky, těch, co kvetou jen v zahradě našeho pana faráře, a na nic nemyslila. Hlavně to nechce myslit na svět. Učí mě to strýček a říká se tomu prý jóga. Fungovalo to. Za chvíli jsem zapomněla i na to, že mám hlad.

Probralo mě Růženino dloubnutí do boku. Pan řídící se na mě usmíval, ale nebyl ve své kůži. Nervositu jsem v jeho očích nejen viděla, já ji kol sebe i cítila! Razila z ostatních tříd a valila se chodbami školy, čišela z bílého písma slečny učitelky na černé tabuli... Někdy si připadám jak ohař pana lesního Millera. Není to tím, že mám... Jak to jen napsat, abych sama sebe neurazila? Není to tím, že mám tak velký čenich? Kdybych se nestyděla, jako Blesk bych ho proti větru zvedala a větřila. Nebylo by k zahození cítit, kdy se blíží nebezpečí.

Pan řídící byl celý ztrápený. Navečer k nim zaběhnu optat se, co dělá Bedřiška a miminko a tak..., umínila jsem si.

Za chvíli se vše vyjasnilo. Před školou si děti začaly šuškat, kdo v jejich třídě chybí a proč. Pochopila jsem, že pan řídící provedl inventuru svých žáků tak, jako dělává naše maminka inventuru elementů naší rodiny. Nedivím se, že byl nervosní, když se nemohl žáků dopočítat, a pak smutný, když mu žáci chyběli.

Honza se včera zapomněl u Wolfů. Maminka chodila od jednoho okna k druhému, co chvíli vyšla na zápraží, dokonce i k vikýři na půdě vyběhla. Čím více se smrákalo, tím více vzdychala. Byla tak nervosní, že když se, milostpán, objevil, hned ve dveřích mu jednu huběcí vlepila, aby se uklidnila.

Maminčiny pohlavky jsou pohlavky z lásky. Když jsem i já jeden vloni schytala, tak jsem maminku objala a řekla jí: “Děkuji ti, maminko zlatá!” Maminka se mi podívala do očí a pohladila mne po vlasech.

V naší třídě chyběl Standa Jílků. Snad není nemocný, vytáhlá žouželka s kovovými brejličkami?

Zprávu mi podala Mařenka Přibylů, naše Vševědka a Všadebylka. Hoši z Hitlerjugend se prý na Standu o prázdninách tak zaměřili, že mu učinili ze života peklo. Marně je její tatínek z titulu četníka napomínal. Jílkovi se musili vystěhovat až k babičce na Moravu, aby si jejich jediné dítě podruhé na život nesáhlo. Když se na půdě na maminčině prádelní šňůře oběsil, tatínek ho na poslední chvíli kudličkou odřízl. V Jílkovic domku prý už bydlí vdaná sestra jednoho z neřádů, kteří Standu štvali nejvíce.

“Koupili ho od Jílků za hubičku,” upřesnila Mařenka.

Proč ses mi, Brejličko, se svým trápením nesvěřil? Když jsi mi přinesl ukázat své herbáře, proč jsi mi nepřinesl ukázat své vystrašené srdce? Za klukama Lehmannovic bych běžela a ti by, panečku, órdnunk a disciplínu zjednali! A taky pan Lehmann a_pan Wolf a_pan starosta, který “svým konáním denně osvědčuje svou způsobilost v_čele městečka státi”, jak pravil strýček.

Kluci Lehmannů jsou čistokrevní Němci, a tak do Hitlerjugend musili. Kdyby však alotrie tropili a někomu vlas na hlavě zkřivili, “tátynek by je zešfihál bitšem jak kóne”, řekla mi jednou paní Lehmannová.

Celé prázdniny Lehmannovic kluci dřeli jak koně, tatínek je nešetřil. Proto na tu zpropadenou bandu, jak říká pan Lehmann, neměli čas: sušili sena, plavili koně, poklízeli krávy, pomáhali při sklizni...

“Potraviny pro Říši jsou přednější než jalové mašírování po rynku! Nebo si myslíte, že by měl německý voják hladovat?”

Nikdo z těch, kteří na absenterství Lehmannovců v Hitlerjugend poukazovali, si něco takového, mein Gott!, nemyslil, a proto měli kluci svatý klid.

Co já vím, ani pan Wolf pro výchovný pohlavek daleko nechodí. Aby měl na prázdniny od kluků pokoj a kluci nelumpačili, vyšupajdil je do Říše k rodičům paní Wolfové. Nejstarší Paul tam pracoval jako elév v místních novinách, prostřední Bruno se zaučoval v konstrukční kanceláři dědova podniku a Johann, můj spolužák, měl na starosti, aby se babička nenudila. Přibral pořádných pár kil, tak mu ta služba šla k duhu.

“Nebojíš se, Johann, že tě fotr semele do vuřtů?” vrátila jsem mu to za Bleska, jakmile jsem tlustoprda prvně uviděla. Chechtal se, protože dobře ví, že to ani já, ani Blesk zle nemyslíme.

“Na Hitlera já zvysoka seru!” pravil nedávno Jürgen zkoprnělé Růžce. Nebyla paf z toho, že Jürgen na Hitlera sere, takových lidí známe víc, ale protože před ní nikdy sprostě nemluvil.

“Až válka skončí, odstěhujeme se spolu do Ameriky,” řekl a stiskl jí ruku.

“Tak jo,” souhlasila Růžka.

“To tam v tý Americe potkáme Viky Morgensteina, viže by se už měla začít učit americky, tak na tu pitomost nalítla a odvětila, že do začátků snad bude stačit, když Jürgen rozumí anglicky!

“Osud vás rozdělí dřív, než se nadějete. Čekají vás školy, potom vdavky... Na ocet takové panenky, jako jste vy, nezůstanou. Kdožpak ví, kam vás vítr zavane,” usmívala se maminka, když jsme si s Růženkou ruky podáním slíbily, že zůstaneme navždy spolu. Sliby chyby!

Růžena se chystá do Ameriky a už ví, co všechno si s sebou vezme. Jenom mne si dosud nepřibalila! Ne že bych po blinkání na parníku nějak toužila, ale slušné by bylo mi to nabídnout, ne že ne!

Honzík chce odjet do Paříže a študovat tam na malíře, babička nás upozornila, že do vánoc nevydrží, tak ji to reuma bere, tatínek pro samou práci nemá na rodinu čas...

Kdyby chudinka maminka věděla, že jí zůstanu jenom já, Blesk a strýček, vyděsila by se tak, jako když jsem kdysi prohlásila, že už nebudu zlobiti!

(Román Ireny Sehnerové ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ. Z deníku Irmy N. vydal http://mujobchod.atlas.cz/nakladatel-jan-hollauer, Jan Hollauer, Bočná 314/III, 392 01 Soběslav, tel.: 381 524 472, e-mail: jan.hollauer@iol.cz, janhollauer@quick.cz. Knihu si můžete objednat na dobírku. Je vázaná v tuhých deskách, má 408 stran, cena je 270 Kč plus poštovné.)

(Další část ukázek bude otištěna později.)

Zpátky