Prosinec 2004

Události od 18. října 2004 do 18. listopadu 2004

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí, 18. října

Ostravský okresní státní zástupce Bláha, jak se dalo očekávat, zrušil obvinění Večerka a Dalíka. Policie bude věc prověřovat dál ve fázi trestního stíhání, kdy není nikdo obviněn. Policie si může povolávat lidi k podání vysvětlení, při podání vysvětlení nemusí být obhájce (vysvětlující není obviněný), ale záznamy o podaném vysvětlení nesmějí být použity v soudním řízení. Postavení „vysvětlujícího“ je v mnohém nepříjemnější než postavení obviněného nebo svědka. Navíc policie může „konat“ i v rámci trestního oznámení, které podala ODS na Kořistku.

Policisté si stěžují, že Kořistka něco tají – neřekl dosud např., kdo mu nabídl úplatek, protože prý nechce vyvolat další žaloby. Kořistka od samého počátku působí, jako by byl v té věci pod tlakem a ne docela dobrovolně. Předseda poslaneckého Klubu ODS Tlustý navíc v televizní Sedmičce na Nově napadl druhého protagonistu případu, „lobbistu“ Večerka, že zaplatil Kořistkovi dovolenou a že pracuje pro ČEZ, což je státní firma. Večerek se brání, že Kořistkovi nezaplatil dovolenou, ale jen mu poskytl svůj 50% bonus u nějaké cestovní kanceláře (to je z 50% totéž, jen to nešlo z Večerkovy kapsy) a že spolupráci s ČEZ ukončil „minulý týden“ (!).

Zdá se, že ODS považuje Večerka spíš za Kořistkova svědka. Proč? Jeho role je ostatně nejasná, proč by musel být do věci s úplatkem zatažen, může přece tvrdit, že schůzku jen zprostředkovával, bez ohledu na to, co se na ní dělo či nedělo. Může ovšem taky poskytnout cenné svědectví ve prospěch Kořistky.

Kriticky se k aféře Kořistka postavil i předseda KDU-ČSL Kalousek, který se před volbami, jak je lidoveckým zvykem, intenzívně profiluje na účet svých koaličních partnerů. Kauza je prý hloupá a znechucující, je znepokojen postupem proti Topolánkovi, chce stoprocentní záruky, že byly vážné důvody pro odposlech telefonátů i pro prolomení Topolánkova bankovního konta. To „na jedné straně“. „Na druhé straně“ kritizuje ODS za siláckou rétoriku (právem). Podle premiéra Grosse neshody mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství svědčí o tom, že případ není politicky manipulován. Mohou ovšem také svědčit o tom, že se některé „stupně“ státního zastupitelství brání politické manipulaci.

Případu Kořistka bychom měli věnovat samostatnou rubriku, tak jako mívá samostatnou rubriku předpověď počasí. Je to případ detektivní, rozhodně neprobíhal tak, jak se jevil podle prvních informací. Ač pro to nemám žádné důkazy, nevěřím, že by schůzku byla iniciovala ODS a že by na ní byl Kořistkovi nabídnut úplatek. Fantom Kořistka nás bude pronásledovat ještě hodně dlouho.

Senátní volby vyhrála v Praze ODS, ve Znojmě KDU-ČSL.

Právní expert Mikule se zabývá v Právu případem Kinský: Kinský se podle něho nemůže hájit tím, že neobdržel rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku, protože podle dekretu č. 108/1945 Sb. se rozhodnutí nemuselo doručovat osobně, nýbrž pouze veřejnou vyhláškou. (Ježíšmarjá.) Pokud jde o to, že Kinskému bylo v době, kdy mu byl majetek zabaven (ve skutečnosti byl zabaven jeho mrtvému otci) jedenáct let, dekret prý tuto zcela výjimečnou situaci neupravoval (nevěřím, že by byla zcela výjimečná, dětí, kterým padl otec na frontě, muselo být v Sudetech velmi mnoho). Proto se vztahoval i na děti, a rozhodující pro určení národnosti byl mateřský jazyk (to není pravda, kdyby se byl dotyčný při sčítání lidu přihlásil k německé národnosti, nemusel umět německy ani slovo a spadl pod dekrety). Podle Mikuleho by ovšem bývalo stačilo, kdyby se Kinský octnul v koncentračním táboře, a měl vystaráno. Škoda, že to nevěděl, mohl odjet z Argentiny a přihlásit se o pryčnu v Buchenwaldu. Ježíšmarjá, ježíšmarjá. A pan doktor Mikule uzavírá: „Je pravda, že dnes už by takový zákon neobstál, ale tehdy šlo o něco jiného. Všechno musíme posuzovat podle tehdejších měřítek, tehdejší judikatury. Jinak by se vytvořila naprostá nerovnost vůči všem ostatním.“ Vytvořila by se nerovnost proti zákonům Hitlerova Německa, podle nichž jsou dekrety v mnoha ohledech střiženy.

KSČM chce interpelovat ministra vnitra Bublana, protože si BIS troufla upozornit na to, že komunistická mládež (Svaz komunistické mládeže) volá po zvýšení revolučnosti strany. Pokud s tím premiér Gross něco neprovede, čeká ho „těžké střetnutí“ s parlamentním klubem KSČM. Premiér Gross jede na vlně stále intenzivnějšího kamarádství s Grebeníčkovou stranou, v trendu, který kdysi zahájili Klaus se Zemanem. Komunisté se právem cítí být důležití a vlivní a jejich drzost proto den ode dne roste.

Úterý, 19. října

Ministerstvo vnitra předkládá do vlády nový volební zákoník, jehož cílem je mj. sjednotit pravidla voleb. Příspěvek za hlas ve volbách do PS se má snížit ze 100 na 30 Kč, aby to bylo stejné jako v případě voleb do Evropského parlamentu. Tato úprava je vražedná. České polistopadové strany jsou slabé, pokud jde o počet členů, a na rozdíl od komunistů nevyžijí z členských příspěvků. Když se sníží státní příspěvek za volební výsledky na třetinu, budou daleko víc odkázány na sponzorské dary, které jsou permanentním zdrojem nejrůznějších skandálů. Politické strany má v zásadě podporovat stát, a to podle jednoznačných kritérií. Je to nejlepší ze všech špatných řešení, dobré řešení neexistuje. Další novinkou podle moderního evropského vzoru je pozitivní diskriminace osob ženského pohlaví. Ministerstvo práce a sociálních věcí původně navrhovalo, aby na kandidátkách byla polovina žen, a to v pořadí střídavě s muži. Nakonec se prosadila jen finanční motivace stran, aby zařazovaly ženy na kandidátky.

Jsou snad u nás ženy v podobném postavení jako kdysi černoši v JAR? A hrozí nám dívčí válka? Proč přejímáme ze Západu jen plody jakési směšné polokomunistické hysterie? Věřím tomu, že pokud jde o faktickou rovnoprávnost žen, máme ještě co dohánět, ale tohle je silové řešení, které protlačí do parlamentu nanejvýš pár dalších excentriků, rozdíl je jen v tom, že tentokrát budou ženského pohlaví.

Kauza Kořistka pokračuje. Okresní státní zástupce Bláha zrušil obvinění Dalíka a Večerka, Nejvyšší státní zástupkyně kontruje tím, že nařídila Vrchnímu státnímu zastupitelství prověrku práce nižších složek v Ostravě. Ještě předtím Právo zveřejnilo dopis Kolářova náměstka Macháně, v níž Benešovou vyzývá k přešetření. Zároveň obvinil Vrchního státního zástupce Ištvana, který má postup okresního a krajského zastupitelství prověřovat, z podjatosti, protože vyjádřil přesvědčení, že prověrka dopadne pro Krajské státní zastupitelství dobře. A de facto obvinil okresní a krajské státní zastupitelství z nezákonnosti, i když si na ně vůbec, ale vůbec nestěžuje. Benešová mu zjevně v zásadě vyhověla, Vrchní státní zastupitelství má mj. prošetřit "místní vlivy" v Ostravě a údajné schůzky Bláhy s předsedou Ostravského okresního soudu Veselým v den, kdy Bláha nevyhověl žádosti policie o uvalení vazby na oba obviněné. A má tak učinit do pátku, aby zbytečně nelelkovalo.

Zatímco Právo v této mediální válce funguje jako vládní list a dalo čtenářům k dispozici Macháňův a Frašův dopis, postoje "protivné" strany se do médií nedostanou: Lidové noviny mají údajně k dispozici zprávu okresního státního zástupce Bláhy, ale nezveřejnily ji. Jak je možné, že schůzka tří strejců v kavárně rozjede takovéhle ohromné a podezřelé manévry, kdy na státní zastupitelství tlačí zdola policie a shora nejvyšší státní zástupkyně? Vydrží to ta nešťastná instituce? A co si o tom mají myslet voliči?

Úloha žen v případu je věc sama o sobě. Dalík potvrdil, že po večeři s Froňkovou, Ondříškovou a Večerkem se k nim připojila ještě třetí žena. Všichni pak prý spolu odešli do"známé Stodolní ulice". V životě jsem nebyl v Ostravě, nevím, co je to ta Stodolní ulice, ale na základě toho, co bylo řečeno, mám o ní dosti divoké představy. Pan poslanec Kořistka díky svému bývalému příteli Večerkovi ušetřil 28 tisíc na dovolené pro tři osoby na Mallorce, dosavadní vývoj kauzy vzbuzuje mou zvědavost, kdo že asi byly ty další dvě osoby.

Policie vyšetřuje tři verze: podle první se Kořistku pokusil podplatit Dalík, podle druhé Dalík s Večerkem (vida, Večerek se ještě může vykroutit, když nebude líný), podle třetí k trestnému činu nedošlo a cílem jen poškodit ODS - řekl bych, že policii není nic do toho, jaký je cíl, když k trestnému činu nedošlo. Situace je napínavá: v pátek se ukáže.

Prezident Bush přes údajný neúspěch v debatách s Kerrym má v preferencích dosti slušný náskok. Zdá se, že Američané neztratili zdravý rozum. Situaci velmi přesně vystihl ruský prezident Putin (prezident Putin je zjevně velmi schopný a inteligentní politik, bohužel je v mnoha věcech vázán ruskou tradicí, z níž sousedům jeho země nemůže neběhat mráz po zádech): na summitu středoasijských zemí v Dušanbe prohlásil, že cílem teroristických útoků v Iráku je zabránit Bushovu zonvuzvolení, že pokud se to povede, dosáhnou tím vítězství nad USA i celou koalicí a že Bushova porážka mezinárodní terorismus posílí. O Putinových slovech informovaly včera z velkých českých listů jen Lidové noviny, a to maličkou zprávičkou. Typické, přece fandíme Kerrymu, že?

Ve Zlíně má být ulice Jana Antonína Bati, informuje Právo lehce denunciačním tónem. Jan A. Baťa byl po roce 1945 obviněn z kolaborace s Němci a odsouzen k patnácti letům vězení, zřejmě proto, aby stát nemusel platit za jeho "znárodněný" podnik. Zlínští zastupitelé hlasovali takřka unisono, proti byl jeden komunista (druhý byl pro), a to, jak prohlásil, ne z politických důvodů, ale proto, že mu připadá hloupé, když jsou v jednom městě skoro vedle sebe dvě Baťovy ulice. No tom bohužel něco je. Nicméně to, že bude Jan A. Baťa takto oficiálně vzat na milost, znamená opět krok ke snížení hladiny nenávisti v české společnosti. Proto se to Právu tolik nelíbí.

Senátor Špaček přiznal, že měl v minulosti kontakty s vojenskou kontrarozvědkou. Chtěl jezdit za svým otcem, který žil v SRN, a tak jim "musel" slíbit, že po každé cestě podá "vysvětlení". Co lidí u nás nemohlo jezdit za svými blízkými na Západ! Museli to nějak překousnout. Někteří třeba dostali nabídku na pravidelné "podání vysvětlení" a odmítli ji. Pan senátor Špaček se velmi mýlí, pokud se domnívá, že uvedená okolnost ho omlouvá.

Středa, 20. října

Do novin prosákly zprávy o tom, které šťastlivce letos ověnčí Otec národa Václav Klaus za jejich zásluhy. Dalo se tušit, že bratři Mašínové mezi nimi nebudou (v tom bych s Klausem souhlasil, ale důvodem přece nemůže být to, že na jejich činnost jsou různé názory, nýbrž jen to, že si já osobně, tj. v tomto případě já prezident Klaus osobně myslím, že byla problematická). Zato budou odměněni hrdinové současnosti (Roman Šebrle), hrdinové minulosti (generál Fajtl), miláčci české veřejnosti z let 1948-1989 (Jana Brejchová) i ti, po nichž se nám v téže době stýskalo, když odešli do exilu (Alena Vrzáňová). Od každého trochu. Aby to bylo úplně komplexní, chybí mi tu už jen nějaký komunista. Někdo, kdo nepatřil ještě k těm nejhorším. Například Lubomír Štrougal.

Politické strany se, jak se zdá, sjednotily na tom, že peněz se jim ubírat nemá, zato souhlasí s umělým přidáváním žen na kandidátku (to je nebolí, ostatně když jich dvě třetiny nacpou na nevolitelná místa, nic se nezmění). Rozpačitá je KDU-ČSL a proti je ODS, což ji šlechtí.

Advokát Tomáš Sokol upozorňuje na to, že v českém právním řádu je díra: např. předseda ODS nemá k dispozici žádné právní mechanismy, jimiž by se mohl bránit proti odposlouchávání a proti šťourání v bankovním kontu. Doví se o tom až ve chvíli, kdy bude obviněn a vyšetřovatelé to na něho vztáhnout. Na tom je hodně pravdy: představme si, že vyšetřování bude nakonec zastaveno s tím, že trestný čin se nestal: jediné, co zbude, budou hromady odposlechů, mj. předsedy nejsilnější opoziční strany – a nebyl, jak se nakonec ukázalo, nejmenší důvod, aby se v jeho telefonátech někdo hrabal. Takže se jen spousta lidí dověděla o tom, do čeho jim nic není.

Komise Poslanecké sněmovny PČR pro kontrolu BIS jednala za přítomnosti náměstka ředitele BIS o případu Hučín. Většina členů komise byla pro to, aby se to, co je v případu možné konat veřejně, konalo veřejně. BIS argumentuje, že veřejně není možné konat nic. Předseda Klas na to podle novin přistoupil. Ve skutečnosti BIS nemůže rozhodovat o tom, co v souvislosti s ní smí či nesmí být zveřejněno, a obžalovaný má svá práva zaručená ústavou. Rozhodnout by v této věci tedy měla bez vyčuraného alibismu poslanecká komise, a pokud jde o obžalovaného, ústavní soud.

Šlechtic nedostal majetek, a stěžuje si, kluk nevděčná, ve Štrasburku, hlásí Právo. V tomto případě na neštěstí pro náš list s největší kontinuitou nejde o Němčoura právem postiženého dekrety, ale o dědice po člověku s německým jménem (Blücher), leč britského občana. Majetek byl původnímu vlastníkovi zabaven až po roce 1948. Možná, že naše justice v letech 1945-8 nebyla dost smělá, kdyby byla dotyčného majitele ohledala a zjistila u něho německou národnost, nic by mu nepomohlo, že je britský občan. Dekrety mluví jasnou řečí. Zato Kinský, to je případ nelomený. Ten sice po tatínkovi (vlivem dekretům) nezdědil žádný majetek, ale z dědictví zase úplně vyloučen nebyl – zdědil po něm, jak dokazují úřady, zřízené za tímto účelem, aspoň německou národnost. Tak jakápak diskriminace.

Totéž Právo prokázalo vysokou profesionalitu v zacházení s fakty, získanou za dlouhá léta 1948-1989. Základní zásada je známé heslo Antonína Novotného: nepadat před fakty na kolena. Takže dnes přineslo zprávu o Putinově vyjádření k americkým prezidentským volbám. Zpráva zní: „Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí prohlásil, že cílem teroristických útoků v Iráku je zabránit znovuzvolení Bushe americkým prezidentem. ,Domnívám se, že aktivity teroristů v Iráku nejsou ani tak zaměřeny proti koaličním silám, jako spíš více osobněji proti prezidentu Bushovi,´ zdůraznil Putin na summitu středoasijských zemí v tádžické metropoli Dušanbe. ,Cílem mezinárodních teroristů (v Iráku) je co nejvíce uškodit Bushovi, zabránit jeho znovuzvolení,´ řekl Putin s tím, že pokud se jim to podaří, mohou slavit vítězství nad Amerikou a celou koalicí. Dodal, že s invazí do Iráku nadále nesouhlasí.“

Podstatná věc pro vyznění zprávy je, že Putin to, že s invazí nesouhlasí, nedodal, ale svoje prohlášení tím zahájil. A je zcela podstatný rozdíl mezi tím, řeknu li „S invazí nesouhlasím, ale…“, nebo „sice Bushova porážka bude znamenat vítězství teroristů, ale přesto s invazí nesouhlasím“. Malý příklad novinářské demagogie.

Předseda KDU-ČSL Kalousek hájí novopečeného senátora Špačka. Nedonášel kontrarozvědce, jen o něho měla kontrarozvědka zájem. Geniální formulace, je třeba si ji zapamatovat. Zaujatí novináři prý Kalouskovi vyčítají, že před časem šel oproti Teličkovi coby členovi nomenklatury KSČ. To je podle svatého muže ovšem něco „diametrálně odlišného“: "V dávno mrtvé kauze Telička jsem v obecné rovině kritizoval lidi, kteří aktivně pracovali buď v represivním, nebo byrokratickém aparátu režimu. Minulý režim stál na represivním a byrokratickém pilíři, prostě někdo mával obuškem nad hlavou, někdo obuškové vyhlášky a zákony psal. Doktor Špaček mezi tyto lidi rozhodně nepatřil." Ovšem, jen „podával vysvětlení“. Oba pánové nezrávají pro udělení bobříka vyčuranosti za měsíc říjen, ale ještě chvilku si počkáme, aby je snad někdo ještě netriumfl.

Čtvrtek, 21. října

Ředitel České správy důchodového zabezpečení v Právu tvrdí, že suma finančních prostředků, vynakládaná u nás na výplatu důchodů, je v zásadě stejná jako v „starých“ zemích EU, tj. zhruba 15% HDP. Měli se ho ovšem zeptat, kolik procent někdejšího platu důchodce představuje v těchto zemích a kolik u nás. To je pro nás podstatně zajímavější kritérium.

Zpěváci Černoch a Stoklasa se vážně zranili, když jejich mercedes narazil na dálnici bočně do kamionu. Vraceli se z koncertu pro ČSSD, který se konal v Olomouci. Všechny české noviny se okamžitě zabývají tím, jaké nebezpečí znamenají pro provoz na dálnicích kamiony. Podle mých zkušeností znamenají daleko větší nebezpečí frajírci v drahých rychlých autech, kteří se po dosti problematické a přecpané dálnici Praha - Brno řítí minimálně dvěstěkilometrovou rychlostí (jakýsi svědek tvrdil, že mercedes s oběma zpěváky jel nepřiměřeně rychle). Kdo jede maximálně stotřicítkou, stačí se vyrovnat i s bezohledně předjíždějícím kamionem.

Sláva! Palác Kinských je i nadále náš! Tedy ne náš, ale státu. Kinský prohrál svůj proces. Vyhrát ho nemohl. Myslím, že by bylo poctivější tyhle věci neřešit soudně, ale např. prezidentskými dekrety Otce vlasti Václava Klause. Žádný soudce v ČR si přece netroufne rozhodnout v tak velké věci (když nejde o mez někde v Dolních Ouholičkách, ale o palác na Staroměstském náměstí) jinak, než v neprospěch Kinského. Čeští vlastenci (95% současné populace) by ho rozkrájeli na nudle, právo sem, právo tam. Obávám se, že výsledek může být jen znevážení soudní moci.

Miloš Zeman se nechal slyšet, že on by nikdy nedal odposlouchávat předsedu největší opoziční strany. Jak by taky mohl, když s ní měl uzavřenou opoziční smlouvu a seděl ve Strakovce z její milosti.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová odmítla žádost náměstka policejního prezidenta Macháněho o sjednocení praxe státních zástupců: „Není co sjednocovat. Pro rozhodnutí o obvinění a návrhu na uvalení vazby musí policie předložit důkazy na základě aktuální důkazní situace. A ne to týden předem konzultovat a pak jednat. Tak se ale v případě pánů Dalíka a Večerka stalo.“ Zároveň o něco prodloužila šibeniční lhůtu, kterou dala Vrchnímu státnímu zástupci Ištvanovi k prošetření postupu podřízených složek ve věci Kořistka. Zdá se, že politické tažení se jaksi láme. Všechno teď záleží na olomouckém státním zastupitelství: dají se „orgány činné v trestním řízení“ politicky manipulovat?

Odposlechy v kauze Kořistka povolil soud. Totiž Obvodní soud pro Prahu 1. Předpokládám, že subjektem, který povolení vydal, nebyla sama soudní budova, ale nějaký živáček. Měl by se ke svému činu srdnatě přihlásit. Nebo má strach, že by ho neobhájil?

Policejní prezident Kolář si zadělal na nepříjemnost. Prohlásil totiž: „Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Názory tohoto druhu jsem slýchal od vyšetřovatelů StB, s nimiž jsem za minulého režimu přicházel nedobrovolně do styku. Nedivím se, že jiného prezidenta, totiž Klause, poněkud znepokojily. Já jsem samozřejmě taky zvyklý na to, že mne odposlouchávají – ale to neznamená, že bych to považoval za normální, a pokud se o tom dozvím, proti tomu nepodnikl všechno, co mi ústava a zákon umožňují.

Dcery tureckého premiéra Erdogana studují v USA, protože na rozdíl od jejich vlasti tam smějí chodit na přednášky v muslimských šátcích. Turecko je od Atatürka (podobně jako Francie) sekulární stát. Z toho plynou dvě věci: za prvé, Turecko, ač drtivá většina jeho obyvatel jsou muslimové, je sekulární stát podobně jako všechny evropské státy. Možná ještě víc a horlivěji. Pokud ho někdo chce vylučovat z Evropy pro náboženskou „jinakost“ chová se způsobem srovnatelným s muslimskými fundamentalisty. A za druhé, opravdu demokratický stát (USA) nemusí projevovat slabost tím, že zakazuje takovou formalitu, jako je nošení náboženských symbolů.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek se dostal do sporu s předsedou zahraničního výboru švédského parlamentu, když prohlásil, že Rusko je Evropě blíž, než by se zdálo. Dotyčný ho prý seřval s odkazem na porušování lidských práv v Čečensku. Porušování lidských práv v Čečensku má svou odvrácenou stránku: totálně nezodpovědné chování čečenských elit v minulosti, jehož vrcholem byl pokus o invazi do Dagestánu, hnusné atentáty v Moskvě a v Osetii. Možná, že by bylo dobré si počkat, až nějaký islámský horlivec vyhodí švédským „křižákům“ do vzduchu jejich parlament, třeba pak projeví víc smyslu pro pragmatickou politiku a menší zálibu pro fanatický lidskoprávní fundamentalismus evropsky socialistického střihu. Zároveň se ovšem pan Zaorálek pochlubil, že se s evropským komisařem Verheugenem shodli na tom, o co by se měla v rámci EU starat Česká republika: totiž o Balkán a Rusko. To je ovšem totéž jako strčit nezodpovědného puberťáka jako krmiče do klece plné krokodýlů.

Miloš Jakeš (proč tomu člověku říkají Milouš, když se tak zjevně nechtěl na veřejnosti prezentovat) v rámci nějakého historického průzkumu ÚSD prohlásil, že o nasazení „Lidových milicí“ v listopadovém týdnu 1989 rozhodoval ve stresu a rozespalý. A rozhodl, že ti milicionáři, co jsou už na cestě do Prahy, dojedou, a ti, co se na ni ještě nevydali, zůstanou doma. Pozoruhodná je jistota, s níž si vybral zaručeně nejhorší ze všech možných řešení.

Ondřej Neff píše v Lidových novinách, že se ve věci Kořistka chovalo jako slon v porcelánu i státní zastupitelství. To je líbivý nesmysl (módní je teď v této věci snaha vidět viníky na všech stranách, vždyť všichni víme, že politika je svinstvo), o státní zastupitelství se celá akce zadrhla. Pravda, ještě není všech dnů konec, uvidíme, jak se rozhodne olomoucký vrchní státní zástupce. Ale zadrhnutí zůstane zadrhnutím a je samo o sobě pozitivní.

Jaromír Slomek se tamtéž právem ohrazuje proti Steigerwaldovi a Vaculíkovi, kteří ho napadli za to, že zneuctil mj. našeho literárního velikána Milana Kunderu. Jen nevím, proč ty řeči o tom, že chtěl čtenáře „pobavit“. Jaképak pobavení, to co psal Kundera v padesátých letech, je sice směšné, ale taky hnusné. A proč by se to mělo zapomínat? Protože to Kundera chce? Ať si to klidně (s pp. Vaculíkem a Steigerwealdem) zapomene. Mne to ani nehne.

Pátek, 22. října

Podle průzkumu agentury STEM klesly preference ODS oproti červnu o skoro tři a půl procenta, zatímco ČSSD je na tom proti červnu o dvě procenta lépe. Rozdíl mezi oběma stranami je sice stále obrovský (28,2 ku 18,3), ale vedení ODS nemá důvod být příliš spokojeno: dělá málo nápaditou politiku (řvát, když mu šlápnou na nohu, umí každý hlupák), působí jako ocásek pana prezidenta, je v ní mrtvo, její papaláši se přetahují o pozice, ale není zjevné, ve jménu jakých (jiných, nových, rozdílných) myšlenek. Půjde-li to takhle dál, mohou se volby do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2006 stát docela napínavými – ostatně podle tohoto průzkumu by ODS nyní spolu s KDU-ČSL coby koaličním partnerem získala tutéž proklatou sto jedničku, jíž nyní disponuje Gross. ODS bude muset složit zkoušku dospělosti a výslovně se emancipovat od Klause. Jinak ji v budoucnu socialisté a komunisté převálcují.

Prezident Klaus dnes vyjádřil ministru Bublanovi své znepokojení nad výroky policejního prezidenta Koláře o odposleších a dal mu zároveň najevo, že by na jeho místě uvažoval o Kolářově odvolání. Prezident sice nemá v tomto směru žádné pravomoci, ale není důvod, proč by jako kdokoli jiný nemohl vyjádřit svůj názor. Výrok pana Kováře a taky chování policie v kauze Kořistka jsou natolik podivné, že se Klausovi v tomto případě ani trochu nedivím.

Podle jakéhosi celoevropského průzkumu věří česká veřejnost nejvíc prezidentovi, následuje armáda, televize a noviny. Vše ostatní je pod hranicí 50%, špatně je na tom „církev“ (pouhých 30%), apropos co to znamená, jaká církev, církví je tu spousta, říkat „církev“ a myslet zároveň katolická církev a křesťanství obecně je zvyk odkoukaný od bojovníků proti náboženské pověře z Práva, KSČM a ministerstva kultury. Hůř než „církev“ jsou na tom už jen politické strany a poslanci. Z toho se dá vyvodit, jaký je politický systém, který by nejvíce vyhovoval české duši: vojenská junta v čele s diktátorem, podporovaná zmanipulovanými médii. A byl by pořádek.

V ministerstvu zdravotnictví vznikl návrh, jak vnést pořádek do devastovaného českého zdravotnictví: soukromé nemocnice a ordinace budou znárodněny a převedeny pod stát, kraje a obce, u lékařů, kteří zůstanou soukromníky, se bude platit. Bude nastolen tuhý pořádek (odborníci budou dohlížet na kvalitu lékařských služeb, posudkoví lékaři na to, aby se pracující neflákali) a každý pracující dostane zdravotní knížku. To má být zjevně jakási obdoba žákovské knížky, bude v ní asi zaneseno, jak dotyčný pečuje o své zdraví (klasifikace 1 – 5) a lékaři tam budou moci psát poznámky. Kdo jich bude mít pět a více, bude si léky kupovat za své. Paní ministryni Emmerové se nápad s knížkami velmi líbí. Ordinace nebudou lékařům prostě ukradeny, ale pouze „vykoupeny“: mělo by se to podle české tradice řešit prezidentskými dekrety, jen nevím, nebude-li to tentokrát na Klause příliš silné kafe.

Vedení strany i dr. Emmerová se od některých momentů projektu distancovaly (jde prý jen o jeden z pracovních materiálů, připravený poradcem paní ministryně, ale toho poradce si paní ministryně sama vybrala) nicméně v pozorovateli české politické scény vzniká podezření: nepřidržel se náhodou i premiér Gross nepsané zásady, že ministrem zdravotnictví každé české vlády musí být excentrik?

MfD přetiskuje celý protokol o Kořistkově výslechu na detektoru lži. Vyplývá z něho jednoznačně, že státní zástupkyně Andělová měla do slova a do písmene pravdu. Jako nepravdivé označil polygraf Kořistkovo tvrzení o tom, že mu byl nabídnut úplatek a na dvě podobné otázky ohledně deseti milionů reagoval jednou, že negativní Kořistkova odpověď je pravdivá, jednou, že je nepravdivá. Přístroj dále neuvěřil, když Kořistka popřel, že by nabídku váhavě přijal. Výsledek vůbec není věrohodný. Zajímalo by mne, které části spisu se ještě objeví tímto způsobem na veřejnosti. Je velmi užitečné, v dnešní situaci dokonce nezbytné, aby veřejnost byla takhle informována. Zároveň se těmito úniky dál mimořádně oslabuje důvěryhodnost policie. Není nejmenší důvod mít z toho radost.

Paní Aleida Guevarová, dcera proslulého Che Guevary, v MfD s úctou a dojatě vzpomíná na svého tatínka. To je v pořádku, vždyť to byl její otec. Podržím se svého původního názoru, že pan Guevara byl obyčejný jihoamerický bandita, říznutý, jak to bylo v jeho době módou, marxistickou ideologií. Jen nechápu, proč MfD vyznání té dámy publikuje, takové články patří do Práva nebo do Haló novin.

Sobota, 23. října

Prezident Klaus vyzval, jak už jsme informovali, ministra Bublana, aby odvolal policejního prezidenta Koláře. O kauze Kořistka se prý nebavili. Jenže Kolářovy výroky nabývají na brizanci právě v souvislosti s kauzou Kořistka a odposloucháváním předsedy ODS. Mezitím vychází najevo, že prý policie odposlouchávala (nepřímo) i prezidenta Klause, totiž rozhovory jednoho ze svědků v případu H-Systému mj. i s prezidentem. Přitom údajně nejde o žádného korunního svědka. Loni bylo odposloucháváno celkem 10 tisíc telefonů, policie zažádala o 5000 odposlechů, soudy z nich zamítly jen 64. To není příliš povzbudivé číslo. Zdá se, že u nás úřady všeobecně chápou odposlouchávání podobně jako pan policejní prezident.

Polský sejm schválil padesátiprocentní zdanění všech příjmů nad 600 tisíc zlotých ročně, tj. asi 350 tisíc Kč měsíčně. Pro poslanecký návrh hlasovalo 325 poslanců, populisté zprava i zleva. Proti bylo jen 67, zdrželo se devět. Zvýšením daně se zvětší příjmy státního rozpočtu o horentních 0,1%. Racionální ekonomické argumenty spadly pod stůl. Hlavně, že dostanou bohatci zabrat. Takřka zároveň v sejmu neprošel návrh strany se vznosným názvem Právo a spravedlnost na znovuzavedení trestu smrti. Vládní koalici se podařilo zabránit jeho přijetí s vypětím všech sil a o pouhé 4 hlasy. Když k tomu přičteme nedávné demonstrativní hlasování o tom, že je třeba z Německa vyždímat válečné reparace, těžko se ubránit dojmu, že polské společnosti se zmocnila jakási nepochopitelná a ne docela nevinná hysterie.

Fidel Castro se po jednom ze svých ohnivých projevů natáhl a poranil si koleno. Následovala tříhodinová operace, na žádost diktátora při vědomí, aby mohl průběžně řídit stát. Možná se spíš bál, že by se z případné narkózy už nemusel probudit.

KDU-ČSL žádá, aby proces s Hučínem probíhal veřejně. Vyjádřil se v tom smyslu ministr Svoboda v Olomouci. Všeobecně se zdá, že tendenci řešit všechny problematické věci pod pokličkou, je třeba zlomit, a to i v tomhle případě.

Pondělí, 25. října

Minulý týden sdělil poslanec Kořistka policii, kdo ho údajně podplácel. Veřejně to říci nechce. Ví prý, že to může mít velké následky pro něho i pro jeho rodinu. Už to má velké následky pro jeho přítelkyně bývalé i současné (zatím jsou dvě, ale co kdo ví, možná, že se to stádečko ještě rozmnoží).

Jaroslav Jírů soudí v Právu Turecko: Austrálie nebo Nový Zéland prý mají k evropské civilizaci jistě mnohem blíže. Turecko nemá být ovšem pasováno na součást evropské civilizace, nýbrž přijato do jedné politické instituce. A ostatně, kdopak pověřil pana Jírů, aby do „evropské civilizace“ vydával vstupenky?

Petr Uhl tamtéž kritizuje Jana Kasala. Ten měl prohlásit, že odposlouchávání prezidenta patří mezi věci, které sice zákon nezakazuje, ale přesto se nedělají. Prezidenta ovšem lze odposlouchávat, ale měl by snad na to být nějaký zvláštní režim, rozhodně není možné, aby děje-li se tak, o tom nevěděli ministr vnitra ani předseda vlády. Předseda ODS Topolánek reaguje na fakt, že soudy povolují šmahem takřka všechny odposlechy (jsou prý o hodně benevolentnější, než např. soudy americké) požadavkem, aby soudní rozhodnutí mohla přezkoumat parlamentní komise. Předseda Soudcovské unie Jirsa se zcela právem ohrazuje, to by byl neobyčejně brutální a destruktivní zásah do nezávislosti a suverenity soudní moci. Měla by se pouze změnit zavedená praxe benevolentního přístupu soudů k žádostem policie.

Pokud jde o údajný odposlech prezidenta Klause (Klaus byl prý odposlechnut pouze nepřímo, rozumím tomu tak, že mu Pecić volal), nechal se pan premiér Gross slyšet: „I politik musí počítat s tím, že se jeho rozhovor může nahrát, když si telefonuje s někým, kdo jen podezřelý z trestné činnosti“. To je výrok kongeniální Kolářovu „Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Jak má politik vědět, že člověk, kterému volá nebo který mu volá, je v tuto chvíli zrovna podezřelý? Možná že by ministerstvo vnitra mělo vydávat na svých stránkách seznamy právě podezřelých osob, jimž politikům neradno telefonovat. Aby věděli, kdy praštit telefonem.

Kandidát na eurokomisaře Buttiglione, snad aby přebil nepříjemnost spojenou s jeho výrokem o homosexuálech, označil svého českého kolegu Špidlu za bývalého komunistu. Máme, jak je vidno, v Evropě špatnou pověst: v Bruselu si o nás myslí (zjevně to musí být po zkušenostech s ansámblem, který tam byl v minulých letech posílán) „co Čech, to komunista“. Není to pravda. Všichni jsme tam nebyli. Ani někteří z těch, kteří tak na první pohled vypadají.

Noviny Nedělní svět údajně vlastní část svazku senátora Špačka, z něhož vyplývá, že byl ve vztahu k vojenské kontrarozvědce dosti iniciativní. Pan senátor v té souvislosti prohlásil: „Nespolupracoval jsem o nic víc než stovky, možná tisíce lidí.“ To jistě ne. Jen registry svazků, v nichž ovšem pan senátor není uveden, obsahují tisíce jmen. Jsou ale věci, které se nestanou krásnějšími tím, že je provádí tisíc lidí.

Úterý, 26. října

Premiér Gross byl dnes povolán na koberec k prezidentu Klausovi. Podle toho, co řekl Klaus ČTK, hovořil s Grossem z pozice všeho našeho lidu: "Já jsem pobouřen za všechny občany České republiky a skoro mě mrzí, že se najednou moje osoba s tím spojila. Já považuji to, co se u nás děje, za opravdu skandální a myslím, že je naším úkolem, abychom se s tím všichni občané České republiky, kteří chceme svobodu, skutečně utkali." Gross si zjevně z mytí hlavy nic nedělal a po schůzce oznámil ministr Bublan, že už se rozmyslil a policejního prezidenta Koláře neodvolá (to je něco jako decentní vyhlášení války Hradu). Prezident má ovšem pravdu, že s odposlechy se u nás zachází příliš benevolentně. Taky odposlech hlavy státu je věc sice možná, ale měla by asi být poměrně mimořádná. Na druhé straně: lze jaksi předem zakázat odposlech každého, u něhož je nebezpečí, že by si v době, kdy je odposloucháván, mohl telefonovat s panem prezidentem? Snad je to dobré aspoň v jednom: tahanice mezi prezidentem a vládou tvořily v minulých patnácti letech (podobně jako ve středověku spory mezi církví a panovníky) základnu naší polistopadové svobody. Teď je potvrzeno, že budou pokračovat, a to nebývalou silou. Má to jen jednu vadu na kráse: že základnou naší svobody je vlastně nepořádek.

Hlavní manažerka ODS Libuše Benešová, někdejší předsedkyně Senátu, dala výpověď. Tak krátkou dobu před volbami je to krok poměrně neobvyklý. O důvodech lze pouze spekulovat. Snad jde o spory s místopředsedou Bendlem o volební strategii: v minulosti byla vždycky založena na sloganu „zachvátí-li tě, zahyneš“. Ani jednou se to moc neosvědčilo. Vzhledem k této minulosti se nynější kampaň strany může jevit jako nevýrazná. Ale ODS má taky z roku 2002 zkušenost, že měnit strategii pár dní před volbami už nemá žádný smysl. Je tedy za odstoupením paní Benešové něco jiného? A co? ODS v tomhle připomíná KSČ z šedesátých let. Čas od času proběhla nějaká personální změna na vysoké úrovni, pokud se uvedly nějaké důvody, byla to vždycky jen mystifikace a všichni se snažili uhádnout, o co vlastně jde, jaká křídla spolu bojují, které křídlo má zrovna navrch a co to může znamenat pro běžný život v zemi. To není dobrá vizitka pro jedinou silnou pravicovou stranu.

Prezident Klaus ostře kritizoval Lukašenka za stav občanských svobod a dodržování lidských práv v Bělorusku. Na koberec si ho pozvat nemůže, je to kolega. Lukašenko se Klausovi zjevně hodí jako fackovací panák, na němž může demonstrovat, že i jemu jde o obecné a ušlechtilé věci. Je na to náležitě bezvýznamný.

Další z našich prezidentů, prezident České lékařské komory Rath, prezentoval veřejnosti poslanecký návrh zákona o veřejných neziskových nemocnicích, na němž se jeho klika zjevně činně podílela. Návrh počítá s vytvořením „páteřní sítě“ sta neziskových nemocnic po celé ČR. Její součástí se mají stát i některé privatizované, ty budou postátněny, avšak pouze tenkrát, pokud sto procent akcií vlastní kraj (kraj tedy v některých případech zbylé akcie vykoupí). Nemocnice budou mít spádová území, z něhož musí pacienta vždycky přijmout. Pacienty odjinud budou přijímat jen když budou mít volné kapacity. Zbylé soukromé nemocnice budou moci léčit pacienty buď na pojištění, nebo na přímé platby. Budou stanoveny parametry kvalitní péče, a pokud je některá nemocnice nedodrží, „budou z toho vyvozeny závěry“ (?!) Nebyl ten skandál s návrhem členů zdravotní komise ČSSD jen jakýsi manévr, který má učinit přijatelnějším návrh o fous lepší? Pan doktor Rath má zájem na monopolním charakteru organizace, které se mu podařilo zmocnit. K monopolní ČLK patří monopolní zdravotnictví.

Srbský premiér Koštunica komentoval volby v Kosovu slovy: "Volby potvrzují nezdar úsilí o zachování multietnického charakteru Kosova." Úsilí o multietnické Kosovo nemůže nikdy dopadnout dobře. Jediné možné řešení je asi to, které zmiňuje Jan Rychlík v dnešním Právu. Rychlík ovšem zároveň píše: „Rozhodnutí kosovského parlamentu o nezávislosti by bylo asi stejně demokratické jako hlasování v nových státech na jihu USA před občanskou válkou 1861-1865, kde zákonodárci zvolení "svobodně a demokraticky" bílým obyvatelstvem rozhodovali o zavedení otroctví černochů.“ Pro příměr není třeba chodit až tak daleko, přesně stejným způsobem bylo demokratické rozhodnutí čs. politické reprezentace (prezidenta, vlády a následně prozatímního Národního shromáždění) o vyvlastnění a občanském zneprávnění českých Němců v roce 1945.

Expertní skupina vedená profesorem Potůčkem vypracovala ještě na zadání bývalého premiéra Špidly jakousi zprávu o stavu Česka. Je v ní řeč mj. i o zahraniční politice, a údajně se tam praví: „Naše zahraniční politika by se měla věnovat těm zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a nimiž jsme měli tradičně dobré vztahy, a to nejen ekonomické“. Výborně! Budeme se věnovat Sýrii, Libyi, Iráku, až se osvobodí od nadvlády amerických imperialistů, Severní Koreji, Zimbabwe a Kubě. Když se řekne „tradičně dobré vztahy“, těžko to může znamenat něco jiného než čtyřicetiletou tradici bolševického Československa. Bylo by načase zakládat nějaké nové tradice.

Středa, 27. října¨

Z informací, které prosákly na veřejnost, se zdá, že Klaus požadoval nejen odvolání policejního komisaře, ale i nejvyšší státní zástupkyně Benešové. (I v tomto případě bych jeho důvodům rozuměl). Premiér Gross odmítl obojí a navíc sdělil Právu, že vláda nedovolí, aby docházelo k politickému ovlivňování policie a justičních orgánů. Ušlechtilé předsevzetí, člověku se po rozpuku kauzy Kořistka chce jen povzdechnout: už se stalo. Spor o počet odposlechů se dá vyřešit jen přesnou statistikou a srovnáním s okolními zeměmi (Bělorusko prosím vynechat, jednak je tam telefonů málo a jednak jsou nepochybně odposlouchávány všechny). Ministr spravedlnosti Němec prohlásil, že by si dovedl představit přísnější povolování odposlechů a že by měly být povolovány po důkladné úvaze. Na tom hodně je.

Senátoři Hadrava a Bárta chtějí jednat s odsunutými Němci, denuncuje dnešní Právo. Podle mých informací je zpráva, aspoň pokud jde o senátora Bártu, poněkud věcně nadnesená. Nicméně to, co řekl Právu senátor Hadrava, je pěkné předsevzetí, které si zaslouží podpořit: „S nikým jsem svou návštěvu nekonzultoval. Nemám s dialogem žádný problém. Sleduji, jak někteří naši politici tu více či méně ne příliš láskyplně hovoří o kanceláři“ (kancelář SdL v Praze - pozn. red. CS-magazínu), „ale já si myslím, že dialog se má vést, že se má vést na úrovni 21. století, nikoli v nějakém jiném historickém období… Jednali jsme o tom, že by bylo dobré uskutečnit návštěvu v Mnichově a setkat se s panem Posseltem, s představiteli bavorské vlády. Jde o to pokusit se bořit ty hranice toho odstupu a jakési štítivosti, která tu zaznívá. Návštěva by to podle mě měla být oficiální, parlamentní.“

Velmi příznačně na to reagovala tři politická K (Kalousek, Kühnl, Klaus, člověku se ve všech třech případech vybaví hezounké černobílé severoamerické zvířátko s huňatým ohonem, které neradno dráždit). Kühnl (poloha chytrácká, uhýbavá): "Je správné udržovat dialog a všechny cesty, kterými se může k našim sousedům dostat informace, že výsledky druhé světové války jsou neměnné." Kalousek (poloha alibistická, lehce práskačská): „Osobní iniciativa senátora Bárty je jeho osobním rozhodnutím a s naší politikou má asi společného tolik, jako jeho nesympatie s ilegalizací měkkých drog." Klaus (jak se na hlavu státu sluší, poloha profouská, silně práskačská a zevšeobecňující): „Myslím si, že to svědčí o tom, kam tyto strany směřují." Opět navazuje na svého velkého předchůdce Antonína Novotného. Co s nimi provedeme, soudruhu prezidente?

Krizi v aparátu ODS, tak nevítanou před volbami, se podařilo uklidnit. Po zasedání stranického grémia vzala paní Benešová svou demisi zpět a za odměnu byla pozvána na Hrad k samotnému panu prezidentovi. Co se v ODS děje, těžko říci, ale z rychlého obratu lze soudit, že nejde o věci, které by aktéři považovali za příliš zásadní.

Ministryně Emmerová prý původně odsouhlasila materiál odborné komise strany o deprivatizaci zdravotnictví, který způsobil velký skandál a byl posléze vedením ČSSD proklet. Existuje o tom zápis z jednání komise, paní ministryně to vehementně popírá. Její distance probíhala ve dvou etapách: nejdřív odmítla znárodňování lékařských praxí a až po zasedání stranického grémia celý materiál. Nad jejím původním postojem k projektu se tudíž tyčí velký otazník.

Politici (přesněji řečeno KSČM a ČSSD) chtějí zakázat noční prodej v hypermarketech a omezit víkendový prodej ve větších obchodech. Požadavek podporují i odbory, pochopitelně kromě těch, co sdružují zaměstnance velkých obchodů, protože pro ně to bude znamenat propouštění. Navrhovatelé se, jak je u nás zvykem, zaštiťují Evropskou unií a podporou drobných podnikatelů. Ve skutečnosti jde o omezení svobody zákazníka pod heslem „pořádek musí být“. Má to něco společného s představami odborné komise ČSSD o zdravotnictví, s tím rozdílem, že hlasovací mašinérie KSČM – ČSSD to v tomhle případě snadno prosadí, zvlášť když vyčuraní lidovci se k návrhu staví obojace.

Klausův přítel Pecić byl odposloucháván na základě údajů z diáře nějakého pana Machalického, jednoho ze spoluobviněných ve věci H-Systemu. Ten si navíc poznamenal do diáře, že chce jakési právní otázky konzultovat s předsedou městského soudu v Praze JUDr. Sváčkem a středočeským státním zástupcem JUDr. Pužejem, s nimiž se jako vášnivý tenista setkával na tenisových kurtech. Vida, jak je tenis nezdravá hra. Oč lepší je např. golf – hřiště je obrovské, živáčka tam nepotkáš, a tak nemůžeš tak snadno upadnout do maléru.

Pátek, 29. října

Včerejší den byl samozřejmě ve znamení oslav českého státního svátku. Největšího, jak někde řekl Václav Klaus. To je zajímavé: proč tento stát slaví jako svůj největší svátek nikoli den svého vzniku, nýbrž den vzniku jiného státu? Přičemž to, že tento stát vznikl, je do značné míry Klausova zásluha. A teď se nějak ke svému dílu nehlásí. Ve svém kuriózním projevu prohlásil mj., že občané volající po vyrovnání s nedávnou minulostí by neměli dnes zaujímat nepřiměřeně kategorická stanoviska, když už nic neriskují. Nepřiměřeně kategorická stanoviska tedy podle Klause zaujímat lze, ale jenom tehdy, když se tím něco riskuje.

O to, aby zase bylo co riskovat, usilují kryptokomunistické organizace typu „Českého svazu bojovníků za svobodu“. Předsedkyně Dvořáková si vzala na mušku ministra Svobodu za to, že účastí na odhalení pomníku Františka Josefa I. Ve Františkových lázních zpochybnil českou státnost (!) a porušil prvorepublikový zákon o zákazu symbolů rakouské monarchie. Ministr Svoboda se, jak se zdá, zařadil mezi skinheady, jen místo nacistických symbolů uctívá stařičkého mocnáře.

Celá věc není tak nevinná, jak by to na první pohled vypadalo. Premiér Gross se hned servilně od Svobody distancoval, Klaus to ani dělat nemusí, je s „bojovníky“ jedna ruka. Státní svátky a výročí sloužily za bolševismu k upevňování občanské kázně a k rozjezdu různých kampaní proti jinak smýšlejícím. Od doby, co se stal Klaus prezidentem, se tahle tradice pomalu obnovuje.

Naštěstí jsou nejvyšší, jak je tomu u nás zvykem, v konfliktu, a to tentokrát velmi ostrém. V tom, že je třeba bojovat proti příznivcům habsburské monarchie, se sice shodnou, ale ve věcech denního pořádku ne. Poté, co Gross provokativně po odchodu z hradního koberečku oznámil, že neodvolá Koláře, kontroval Klaus obviněním, že ho vláda včas nepožádala, aby pověřil zástupce, který ze něj podepíše nenáviděnou evropskou ústavní smlouvu (podezírám ho, že kalkuloval s tím, že na to Gross zapomene, a vytáhl to na něho z rukávu na poslední chvíli).

Gross i truhle kritiku odmítl, obvinil Klause, že zbytečně „eskaluje některé problémy“ a navíc řekl, že ostatně nemáme prezidentský systém. Spor je nepochybně zaměstná natolik, že nebudou mít dost času na zjednávání ideologického pořádku. Bohužel jim rovněž zabrání věnovat se také důležitějším věcem.

Vrchní státní zástupce Ištvan nedodržel lhůtu, kterou mu poskytla nejvyšší státní zástupkyně Benešová k prošetření postupu příslušných státních zastupitelství ve věci Kořistka. Benešová to konstatovala s jistou nelibostí a zároveň vyjádřila nepřímo pochybnost o tom, zda mohli Bláha a Andělová vůbec důkladně prostudovat celý tisícistránkový spis. Na čí straně je paní Benešová, je od počátku zjevné. A dr. Ištvanovi vůbec nezávidím. V jeho rukou je teď reputace státních zastupitelství.

Sobota, 30. října

Podle průzkumu STEM oceňuje česká veřejnost premiéra Grosse víc než jeho předchůdce Špidlu a Zemana. Ani koaliční partneři si přímo nestěžují. Tak například předseda US-DEU Němec považuje premiéra spíš za partnera než za nadřízeného, protože oba jsou předsedy koaličních stran. Pan Němec je partnerem pana Grosse asi v tom smyslu, jako je v říši zvířat domácí číča partnerem šavlozubého tygra, přestože obě jsou kočkovité šelmy.

Podle průzkumu, který pro Českou televizi pořídila agentura SC&C, vede v preferencích pro nacházející krajské a senátní volby přesvědčivě ODS. ČSSD by obsadila (těsně) druhé místo. Nemilé jsou dvě věci: především volební účast – k volbám se údajně chystá jen třetina voličů, to by sice odpovídalo volební účasti v minulých volbách, ale stejně je to žalostně málo. A za druhé, součet procent pro ČDSD a KSČM v uvedeném průzkumu převyšuje součet hlasů pro budoucí možné koaliční partnery, ODS a KDU-ČSL. Dokud budou preference vypadat takhle a dokud bude mít ČSSD v preferencích jakous takous převahu nad KSČM, budou ČSSD a Gross ve výrazném pokušení spolupracovat s komunisty.

A teď k věcem významnějším. Prezident Klaus vyznamenal u příležitosti státního svátku širokou škálu osobností od hrdinů zahraničního odboje a dlouholetých vězňů komunistického Československa až po oficiózního mistra filmového plátna téhož komunistického Československa (a ovšem několika dalších režimů) Otokara Vávru.

To není žádná náhoda, nýbrž součást určité koncepce, jak vyplynulo z prezidentova projevu u příležitosti státního svátku. Podstatná věc je, že se v něm prezident vyslovil proti tomu, aby byla lidem vytýkána jejich komunistická minulost (zároveň to dialekticky vyvážil tím, že je třeba si vážit i těch, co v minulosti komunismu vzdorovali). Na to, abychom hodnotili bezprostředně uplynulých patnáct let, je pak příliš brzy. Předseda komunistů Grebeníček to poslední pochopil tak, že prezident chce odvést pozornost od výsledků vládnutí, na němž se sám aktivně podílel. Je těžké to Grebeníčkovi vyčítat. Politici koalice se vyjádřili rozpačitě (Němec: pasáž o vyrovnání s minulostí je na jeho vkus „až příliš vstřícná“; Kasal: projev nevyzněl „jasně a jednoznačně“, na jednu stranu by se představitelům starého režimu mělo odpustit a na druhé bychom na to neměli zapomínat; Pithart a Karásek s Klausovou tezí o smíření souhlasí, první z vyčuranosti, druhý z hlouposti).

Čestnou výjimku tvoří předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek, který prohlásil, že se Klaus snaží udílet odpustky ještě předtím, než proběhlo rozhřešení, že je nutné minulost zhodnotit kriticky a nezačínat tím, že co jsme si, to jsme si. Pan Zaorálek mi v doposud poskytl jen málo příležitostí, abych s ním mohl souhlasit, tohle je jedna velmi výrazná. Vedení ODS (Petr Nečas) vypouští medové bubliny. Fuj.

ČSSD – přesněji řečeno předseda středočeské organizace a Grossova pravá ruka Dolejš – kritizuje hokejistu Jaromíra Jágra za to, že ve volební kampani podpořil ODS. Prý jde o klientelismus, protože Jágrův otec je místopředsedou stavební firmy, která získala od kraje lukrativní zakázky. Zbývá dokázat, že je získala neprávem a na úkor jiných, jinak je to sprostá pomluva. Dolejš zašel ještě dál a řekl: „Navíc si myslíme, že Středočeši budou Jágrově podpoře věřit stejně jako reklamě, ve které hokejový hráč s platem přesahujícím sto milionů korun ročně doporučuje nákup zánovních automobilů v autobazaru.“

Co to má znamenat? Když je člověk moc bohatý, nesmí se plést do předvolební kampaně v ČR? Podpora bohatců je nevěrohodná? A co Janečkovo mauzoleum v čele s Karlem Gottem? Ovšem, oni to nedělají z přesvědčení, to je něco jiného.

A další skandál v souvislosti s předvolební kampaní. Kreslíř Štěpán Mareš vytvořil podle mého názoru velmi vtipnou persifláž Grossova billboardu s textem „Myslím to upřímně“. Na Marešově variantě je Usáma bin Ládin a nápis zní „Já to taky myslím upřímně, Usáma bin Ládin, terorista“. Policie ČR, které po aperitivu jménem Kořistka zřejmě roste apetit, chce Mareše obvinit ze zločinu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Ve skutečnosti pan Mareš jen velmi případně upozornil na to, že upřímnost není ještě žádná hodnota. Jde v první řadě o to, co člověk myslí upřímně.

My jsme si ovšem zvykli, díky Havlovi, Chartě 77 a eurokomunistům, na to, že nad upřímnost není. Někdejší stalinisté s lidskou tváří to myslili upřímně v padesátých letech, v šedesátých letech, v disentu i dnes. Problém je, že pokaždé něco jiného. Toho si už ale nestačili všimnout. V té souvislosti mne napadá, že pan Gross to sice asi moc upřímně nemyslí, ale možná, že je to jakási výhoda. Ti, kteří upřímně věří lumpárně – nebo několika lumpárnám postupně – nebo pořád té samé, ale nevědí o tom, že je pořád ta samá – jsou daleko nebezpečnější.

Právo se zevrubně věnuje návrhu zákona, zakazujícího velkým obchodům prodej ve státní svátky a v noci.

Velká diskuse se rozpoutala kolem návrhu senátora Daniela Kroupy na omezení filmů zobrazujících násilí v televizi. O návrhu jsem myslím už psal a netajil jsem se s tím, že ho považuji obecně za neúčinný. V souvislosti s návrhem prohlásil soudní znalec v oboru psychologie Michael Šebek: „Dnes už nikdo nepochybuje, že násilí v médiích a dětská kriminalita spolu souvisí.“ To není úplně pravda, například já o tom velmi pochybuji. Takový pořad snad může dopovat narušeného psychopata, který už ovšem byl narušeným psychopatem i předtím, a kdyby nepřišel tento „spouštěcí podnět“, našel by se jiný.

Roman Joch obhajuje v MfD italského kandidáta na eurokomisaře Buttiglioneho, který sklidil kritiku mj. za výrok, že homosexualita je hřích. Kritizovat italského politika je prý totéž, jako kritizovat vegetariána za to, že považuje za hřích pojídání masa. Považovat pojídání masa za hřích je sice věcně vzato hloupost, ale formálně se proti tomu nedá nic namítnout: člověk nutně maso jíst nemusí, přežije i bez toho. Homosexuálové ovšem většinou nejsou schopni provozovat heterosexuální styky, a pokud ano, je to pro ně něco jako pro mne požívání sardinek (strašně se mi hnusí a po velmi krátké době zvracím). Předpokladem toho, abychom něco mohli označit za hřích, je, že to, co děláme, co bychom taky případně dělat nemuseli.

Václav Havel se v rozhovoru pro MfD vyjádřil mj. i k Demokratické iniciativě, na jejíž činnosti jsem se kdysi podílel. Cituji: Otázka (Karel Hvížďala): „Ještě nějaké uskupení z vašeho pohledu tehdy činilo problémy?“ Odpověď: „Tvářisti, ale naštěstí byli tak okrajoví, že dění nemohli nějak ovlivnit. Ale zlobili, protože dělali něco obdobného jako Obroda. OF je poslalo třeba do ČKD, aby dělníkům vysvětlovali stav věcí, ale oni cestou zapomněli, že tam jdou za OF, a říkali: My jsme Demokratická iniciativa a agitovali pro sebe. Prezentovali pouze sebe. Bylo jich naštěstí málo a neměli takový vliv. Obroda představovala vážnější problém, protože za nimi nepřímo stály desítky tisíc reformních komunistů, kteří byli po roce 1968 vyhozeni. Tím ani o jedněch, ani o druhých neříkám, že to nejsou v jádře dobří nebo zajímaví lidé. Pouze jsem v nich cítil, že tváří v tvář mezní historické situaci myslí víc na sebe než na společnou věc“

Myslím, že pokud jde o Demokratickou iniciativu, nedostává se veřejnosti patnáct let po listopadu 1989 informací věcných, zato velmi mnoho docela nevěcných, k nimž patří i to, co píše Havel. Pokusím se to napravit v souvislosti s výročím 17. listopadu.

Pondělí, 1. listopadu

Podle posledních průzkumů veřejného mínění v souvislosti s krajskými volbami (CVVM) vede ODS s velkým náskokem před ČSSD. ČSSD zase získala velký náskok před komunisty. Problém je jen, že v každém kraji to může vypadat úplně jinak a že bude třeba uzavírat spojenectví. Tam, kde bude ČSSD o dost silnější než KSČM a spolu s KSČM budou silnější než eventuální koalice ODS s KDU-ČSL, vzroste pro sociální demokraty pokušení vládnout spolu s komunisty. Zdá se však, že se spíš budou snažit vydírat hrozbou koalice s komunisty ODS. V každém případě vládnoucí spojenectví lidovců se sociálními demokraty je na krajské úrovni těžko představitelné (je málo krajů, kde by mohli mít naději na většinu), a to fakticky dál oslabí současnou vládní koalici.

Středočeský hejtman Bendl rozběsnil sociální demokraty svým výrokem o sociálně demokratickém podhoubí nacismu. Lépe řečeno poskytl jim příležitost snadno v závěru předvolební kampaně bodovat. Je otřesné, jaký je duchovní rozhled lidí, kteří dnes stojí v čele ODS. Co může nejsilnější politická strana nabídnout po odchodu Václava Klause? Zahradila, Římana, Bendla – filozofující poštmistry s duchovním rozhledem a strategicko-taktickým vybavením poddůstojníka z přijímače. Klaus sice tyto lidi, pokud jde o historicko-politický rozhled, moc nepřevyšoval (jinak by si je nebyl vybral a je by dnes asi ani nenapadlo se tímhle způsobem znemožňovat), ale kromě toho je velmi vzdělaný ekonom. Jenže Klaus je definitivně pryč (pokud bude chtít ODS řídit po vzoru Teng Siao-Pchinga z pozadí, nejspíš ji zničí) - a tato garnitura osiřelých oddaných služebníků zatím čeká na svého Chruščova a dělá své straně strašnou ostudu.

Prahu nejspíš čeká 8. května příštího roku velkolepá vojenská přehlídka. S vojenskými přehlídkami v době stalinismu mám jakési osobní zkušenosti, pojí se s nimi v mém případě řada hlubokých stresujících zážitků.

Petr Uhl napsal do Práva velmi pěkný článek o případu Marešova billboardu. Mareše odsuzuje (na to má jistě právo), ale dochází k závěrům, které mohu do slova a do písmene podepsat. Myslím jen, že se mýlí, když tvrdí, že hlavním záměrem pana Mareše bylo Grosse urazit. Pan Mareš legitimně upozornil na zcela elementární věc: když někdo něco myslí upřímně, je to sice fajn, ale ještě je třeba prozkoumat, co je vlastně to, co myslí upřímně. Když někdo myslí upřímně lumpárnu, není to žádné ospravedlnění. S panem Uhlem často nesouhlasím, ale musím konstatovat - tentokrát slovy z volebního arzenálu US-DEU: pan Uhl to s demokracií myslí vážně.

Chovatelé prasat hrozí vývozem vepřového do zpracovatelských závodů v západních zemí. Na západ (do Německa) už vyvážejí mléko producenti z jižních Čech. Za obojí se tam lépe platí. Vzniká údajně nebezpečí, že pak výrobky, které vzniknou z těchto vyvezených surovin, budeme muset za drahé peníze nakupovat. Nejsem ekonom, ale myslím, že přirozený mechanismus, který nabízí současné tržní hospodářství, může fungovat i jinak, než jak naznačuje tento poněkud vyčuraný kalkul. Naše zpracovatelské podniky budou na oplátku dovážet suroviny (např. vepřové maso, mléko) z východnějších zemí, kde jsou ještě levnější. A tak dále. Zdálo by se, že tak nakonec na nejvýchodnějším východě vznikne absolutní ekonomické vakuum a úplná bída. Jenže až se k tomu bude schylovat, zahrne Západ, prodchnutý globálními sociálními sympatiemi, tyto oblasti různými dotacemi a subvencemi. Zaplatí je tím, co vydělá na levném mase a mléku, dovezeném z východu. Čímž se kruh uzavře.

Z materiálů BIS, určených ještě pro premiéra Špidlu, o nichž dnes informuje MfD, vyplývá, že levicoví extremisté a zejména Štěpánova SKČ-KSČ prý spolupracují s ruskými tajnými službami, či snad s „příslušníky bývalých bezpečnostních složek někdejšího SSSR“. Proboha, nejde snad přímo o prezidenta Putina?

Lidové noviny zase zveřejnily dlouhý rozhovor s někdejším polským prezidentem Jaruzelským. Jaruzelski se hrdě hlásí k tomu, že na počátku 80. let vyhlásil v Polsku výjimečný stav, a zároveň se vyjadřuje k členství dnešního Polska v NATO: LN: „A jste rád, že Polsko je dnes v NATO? Toho NATO, které pro vás, jako polského generála, bylo za komunismu desítky let úhlavním nepřítelem?“ Všechno je třeba hodnotit v reálném čase. Když se rozpadl Sovětský svaz, přestala existovat Varšavská smlouva, byla nastolena otázka, kde je místo Polska. Já jsem tehdy řekl a napsal, že prostě nemůžeme zůstat ve vakuu. V reáliích doby před rokem 1989 jsme museli být součástí Varšavské smlouvy, se všemi důsledky, které z toho vyplývaly. Ale v nové situaci po roce 1989 jsme se naprosto přirozeně museli opřít o pro nás nové spojenectví s NATO. Přínosem bylo i to, že nás aliance posunula směrem do EU a provázala se Západem a USA.“ Kdyby se někdy psala učebnice cynismu, tahle ukázka by tam neměla chybět.

Úterý, 2. listopadu

Dnes probíhají prezidentské volby ve Spojených státech. Snad nikdy po roce 1945 nezáleželo na jejich výsledku tolik jako dnes. Spojené státy a celý západní svět je ohrožen islámským terorismem. Nejde o žádný „střet civilizací“, ale o triviální, stereotypní situaci, která se v lidských dějinách opakuje neustále od doby, kdy se začaly odvíjet: na jedné straně bohaté země a na druhé vyčuraní chytráci, kteří se normální cestou, to jest prací, k bohatství dopracovat nedokáží a rádi by si bohatství druhých koupili tak říkajíc za kopec dynamitu. V novější době bývá podobné loupežnické úsilí zaštítěno nějakou fanatickou ideologií. Prezident Bush udělal jistě řadu chyb (některé by udělal i Kerry, udělal by je asi každý Američan, snad s výjimkou Henry Kissingera, ale to je vlastně poameričtělý Evropan: např. pokus importovat do iráckého prostředí demokratický systém západního typu). Jeho protikandidát však postavil svou kampaň na kritice toho, co Bush udělal správně, a seřadil tak za sebou přívržence appeasementu doma i v Evropě.

Nevyznám se v amerických poměrech natolik, abych dovedl posoudit, zda snad v některých vnitropolitických otázkách nemá Kerry pravdu – problém je v tom, že tuto svou pravdu znehodnotil, když se ji z propagačních důvodů pokouší podepřít kritikou Bushovy rázné protiteroristické politiky: dělá svým způsobem totéž, co před ním v Evropě Schröder a Zapatero, a to je nejen chybné, ale taky nemravné. Pokud Bush prohraje, nepocítí cenu této prohry nejdřív ne Američané: pocítíme ji my evropští kapitulanti, kteří bychom rádi s naší svobodou a naším relativním blahobytem kšeftovali. Ale loupežníkům nejde o to, aby se s námi o naše bohatství podělili: chtějí je celé. Proto držím palce Bushovi a jeho (bohužel tolik pravděpodobnou) prohru budu považovat za katastrofu.

Lidi jako Bendl bychom měli v jejich lhaní zastavit, hlásá pateticky v Právu Martin Schulz, předseda socialistické frakce v Evropském parlamentu. Pan Schulz je ovšem jinačí formát než duševně jednoduchý středočeský hejtman: proslul tím, že kdysi přirovnal v Evropském parlamentu italského premiéra Berlusconiho k Mussolinimu. Když se pak rozzuřený Ital neovládl a po bendlovsku nabídl Schulzovi roli kápa z koncentráku, zapamatovala si levicově deviovaná evropská veřejnost jen tuto druhou část kontroverze a Schulz se ocitl v roli obětního beránka.

Bendlovy nehoráznosti vzbudily lehký odpor i v jeho vlastní straně: řeč je o silných slovech a ostrých výrocích. To je velmi zdvořilý opis toho, co Bendl řekl. Paní Němcová která se zřejmě svým působením v politice snaží jaksi nenásilně, osobním příkladem přivést veřejnost ke konzervativnímu přesvědčení, že ženská patří k plotně, se pokouší zarámovat Bendlovu tezi do historických souvislostí: komunismus je stejně nebezpečný jako nacismus a politika ČSSD zavání totalitními manýrami. Ale co to má společného s tvrzením, že se německý nacismus zrodil ze sociálně demokratických struktur? Znepokojen je prý i demiurg ODS Klaus, ovšem, on by takhle nešikovně neplácal.

V souvislosti s návštěvou britské královny v Berlíně se opět aktualizovala otázka masových devastačních náletů na německá města na sklonku druhé světové války. To je pro Angličany velmi choulostivá záležitost. Britský bulvár zastává zjevně stejné přesvědčení jako naše politické špičky v čele s prezidentem („zdá se, že Němci zapomněli na to, že začali válku, nikdy nesmějí mít možnost, aby na to zapomněli“). Ministr Fischer si plačtivě stěžuje, že Britové vidí Německo a Němce stále prizmatem druhé světové války (to je asi bohužel pravda).

Královnina mluvčí prohlásila, že o omluvu královnu nikdo nežádal. Slušný člověk se neomlouvá na požádání. Ostatně nemyslím, že by mělo jít o omluvu, snad jen o vyjádření jakési lítosti. O tom, že Angličané mají špatné svědomí (jsou přece jen o hodně civilizovanější než my Češi) svědčí mj. fakt, že královna přispěla na obnovu Frauenkirche v Drážďanech (nálet na Drážďany byl největší zvěrstvo, jehož se Spojenci dopustili) a během návštěvy ještě přidá. A ostatně, vůbec nejde o to, abychom se tady v Evropě změnili ve spolek neustále se navzájem omlouvajících kašparů: jen abychom měli společně jasno o společné minulosti.

Středa, 3. listopadu, 9.45 (aktualita)

Prezidentské volby v USA jsou zjevně rozhodnuty. Po sečtení 99% hlasů ve státě Ohio tam vede Bush o asi 140 tisíc hlasů a je na nejlepší cestě získat dvacet důležitých volitelů. Když se mu to povede, stačí, aby zvítězil v jednom jediném ze zbývajících států, kde nejsou k dispozici definitivní výsledky a kde zatím vede (Nové Mexiko, Nevada, Iowa) a má vítězství jisté. 140 tisíc hlasů mi coby neznalému amerických poměrů připadá moc na nějaké tahanice s přepočítáváním. Pokud to takhle dopadne, je to pro mne překvapení, v tomto případě mimořádně příjemné. Zato kryptokomunisté ze zahraničních rubrik Práva, MfD, HN (i v Lidovkách se najdou tací) vyvěsí černou fangli.

Středa, 3. listopadu (večer)

John Kerry uznal svou porážku, George W. Bush bude i po další čtyři roky americkým prezidentem. Jeho vítězství je tentokrát zcela přesvědčivé (jak jsme předpokládali, náskok asi 140 tisíc hlasů v rozhodujícím státě Ohio nelze zproblematizovat žádným přepočítáváním a Kerry to zjevně nazřel). Kromě toho Bush s největší pravděpodobností zvítězil v Nevadě a zvítězí nejspíš i v posledních dvou státech, kde do této chvíle není sečteno všech 100% hlasů, v Novém Mexiku a v Iowě.

Republikáni slaví úspěch i ve Sněmovně reprezentantů, v doplňovacích volbách do Senátu a pokud jde o volby guvernérů. To je prý dosti neobvyklé na prahu druhého prezidentského období „jejich“ prezidenta. Amerika je v něčem obdivuhodná: američtí voliči si nenechají mluvit do svých věcí zvenčí. Svou svobodu si dovedou obhájit i tváří v tvář vlně nestydatého a vyčuraného kapitulantství, která zalila skoro celou Evropu. Na základě svých životních zkušeností na moc velký pokrok nevěřím, ale tím příjemnější je, že mi osud tu a tam dopřeje zažít něco, co protiřečí zdání, že se svět vyvíjí od špatného k horšímu. Nynější americké prezidentské volby jsou takovým zážitkem.

Nyní k domácím problémům, jsou veselejší. Ministr Ambrozek rozeslal českým kapitánům průmyslu pomocí mobilního telefonu zuřivé ohrazení vůči postupu hospodářského výboru PS ve věci emisí. Esemeska obsahuje slova, které by podle zkostnatělých společenských konvencí ministr neměl v úředním styku používat. Nejvíc mne překvapuje, proč si pan ministr nespočítal, že ho některý z adresátů práskne. Celá aféra připomíná známou scénu ze Haškova Dobrého vojáka Švejka, kdy zešílevší generál rozesílá na všechny strany depeše: „Rasch abkochen und dann Marsch nach Sokal“. Připomíná ji vzdáleně: rakouští generálové byli totiž slušněji vychovaní než svatí muži z KDU-ČSL.

V tomto ohňostroji odvázaných výrazů poněkud neprávem zaniká spor, jenž se rozhořel v ČLK. Dosavadní věrná souputnice dr. Ratha, místopředsedkyně komory Fousková, obvinila svého guru z toho, že poklonkuje před ČSSD a neohradil se dostatečně proti zestátňovacím choutkám ministerstva zdravotnictví. Pan prezident Rath neváhal a nařkl ji zase z toho, že se chce zviditelnit, protože kandiduje za Evropské demokraty do senátu, a že se chystá pro sebe zprivatizovat některou tučnou nemocnici. Poměry v ČLK připomínají Slovensko za Mečiara, ale dění v PS PČR je nyní bohužel zastiňuje.

A přece jen jsou (naše malé české) volby k něčemu dobré: ministr Bublan a premiér Gross se rozhodli, že zvednou penze lidem vězněným za komunismu. Těch lidí už moc není, náklady jsou nevelké, ale stejně je to dobrý skutek. Až se oba pánové budou smažit v pekle, dostanou za něj (tu opět cituji národního klasika Jaroslava Haška) jednou za tisíc let do pusy kostku ledu.

Čtvrtek 4. listopadu

Prezident Bush, jak se ukazuje, vyhrál se solidní převahou. Hlasovala pro něho většina voličů, poměr hlasů byl 51 ku 48% a rozdíl činil tři a půl miliony hlasů. Pokud se potvrdí Bushovo vítězství v Novém Mexiku a Iowě, což je velmi pravděpodobné, získá 286 volitelů proti 252 pro Kerryho. To mu poskytuje, jak kdosi konstatoval, spolehlivý mandát. Oblíbenou frází těch, co jsou zejména v Evropě s výsledkem nespokojeni, je „rozdělená“ Amerika (např. Milan Vodička na toto téma napsal do dnešní MfD asi šest článků). Jak by nebyla Amerika ve volbách rozdělená, když proti sobě stály dvě silné strany. (Podle Bushova kritiky a bývalého britského ministra zahraničí Cooka americký prezident svým přístupem k politice polarizuje – jenže každý člověk, který má co říci, polarizuje společnost na inteligenty a blby).

Volby však už skončily. Kerry zdůvodnil, proč se rozhodl uznat Bushovo vítězství,slovy: „Hlasy by bylo možné získat jen za cenu vyčerpávajících bojů, což by dnes jenom více prohloubilo rozdělení země“. A New York Times napsaly: „Dost už ale bylo zahořklosti a doufejme, že na příštího prezidenta budou celé Spojené státy pohlížet jako na vůdce“. Je zjevné, že zájem vlasti hraje pro amerického politika prvořadou úlohu a Evropa to jen těžko chápe, občas mám pocit, že EU je jakýsi pokus o to, abychom neměli žádnou vlast (Němci se mylně domnívají, že vlastenectvím to začíná a Hitlerem to končí, a mnohým Francouzům zase nějak splývá evropanství s francouzským nacionalismem).

Mezi evropskými politiky panuje deprese zakrývaná řečmi o partnerství. Jen Putin prohlásil se zjevným uspokojením, že se americký lid nenechal zastrašit mezinárodním terorismem. Putin, ať je jakýkoli, má v této věci jasno. A závěr? Nejlépe ho vyjádřily londýnské Times: „Pokud americká demokracie opravdu skomírá, jak tvrdí její kritici, pak vypadá v drápech smrti překvapivě zdravě.“

Maďarský premiér Gyurcsány se rozhodl odvolat k 31. březnu všech 300 maďarských vojáků z Iráku, Zdůvodnil to tím, že po lednových iráckých volbách bude třeba v Iráku zajišťovat klid především politickými prostředky. To je zdůvodnění zábavné – politické prostředky by tam byly účinné asi jako zaříkávání afrických kouzelníků. Maďarský premiér je ovšem v choulostivé situaci. Potřebuje, aby mu parlament schválil aspoň prodloužení mandátu maďarských vojáků do března (jinak by museli odejít na konci tohoto roku) a tlačí na něho jednak silná opozice, jednak veřejnost, která je od počátku proti účasti maďarské armády v iráckém konfliktu.

KDU-ČSL nechce podpořit návrh ČSSD, aby za neplatiče výživného uhrazoval matkám až 75% dlužné částky stát a peníze následně vymáhal. Předseda Kalousek zdůvodňuje odmítavý postoj své strany tím, že se stát nemá plést do soukromoprávního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Může jen tlačit na neplatiče, aby plnili zákon, a ne tímto způsobem vlastně zaručovat jejich nezákonné jednání. Pan Kalousek má úplně pravdu, vedlo by to nakonec jen k tomu, že bychom se na neplatiče skládali ze svých daní.

Volební kampaň ještě na poslední chvíli eskaluje: Stop modrým tunelům, volá ČSSD. Stop nenávisti a lžím, odpovídá ozvěnou místopředseda ODS Bendl (je zjevně spíš pro pravdu a lásku, jen nevím, jak to ladí s grosstapem a sociálně demokratickým původem nacismu). Podle premiéra Grosse bychom měli lidem, kteří nechtějí jít volit, vysvětlit, že volební neúčast je nebezpečnou chybou: hrozí, že o jejich životě rozhodnou ti, kdo k volbám půjdou. Zdá se, že by nejlepší bylo zařídit to tak, aby ti, co chtějí jít volit, museli zůstat doma, a naopak ti, co nechtějí, volit museli.

Pátek 5. listopadu 2004

Sotva skončily prezidentské volby v USA, přicházejí na řadu další, z hlediska světa podstatně méně významnější, ale pro nás důležité. Dnes a zítra se volí do krajských samospráv a do třetiny senátu. V posledních krajských volbách triumfovala ODS a propadla ČSSD. Z následujících jednání pak vyplynulo, že v současné době je osm hejtmanů ODS, zbývajících pět KDU-ČSL. Minule ovšem nebyla ČSSD v tak silném pokušení spouštět se (byť i jen na krajské úrovní) s KSČM. Od té doby integrace KSČM do našeho politického systému velmi pokročila, komunisty berou jejich partneři čím dál tím víc jako zcela rovnocenné.

Mnoho pro to udělali velikáni odcházející politické generace, Havel, Klaus a Zeman. Potentáti ČSSD se ovšem v hloubi duše komunistů stále ještě trochu bojí: pokud však v krajských volbách potvrdí svou sílu (je velmi nepravděpodobné, že by se tak nestalo) a zároveň budou zjevně přece jen o něco slabší než ČSSD, otevřou se spolupráci netušené možnosti. A tváří v tvář této spontánní, nepodepsané alianci nemohou na krajské úrovni ODS i KDU-ČSL netratit, i když třeba percentuálně budou výsledky ODS stejně dobré jako minule. Koalice se mohou vytvářet podle jiných principů, protože „dnes už jsme dále“ než v roce 2000.

Ještě poznámka k tolik zmiňované sprostotě v předvolební kampani. Není to nic nového. Zavedl ji kdysi do našeho politického života Miloš Zeman, a jak vidno inspiroval nejen své stranické stoupence, ale i své oponenty. Měl by mu být postaven pomník, ovlivnil český politický život na dlouhá léta dopředu. Když už se to jednou naučili, jen tak se to neodnaučí. Výchova ke slušnosti trvá desetiletí, do sprostoty se padá ráz dva.

Ostatně sprostota není výsadou politiky. Sdružení soukromých lékařů Skalpel vyzvalo předsedu dr. Ratha k odstoupení, protože ČLK pod jeho vedením hájí jen zájmy státních a odborově organizovaných lékařů a příliš se zapletla s ČSSD. Dr. Rath namítá, že Skalpel sdružuje pouze tři psychopaty. To je argument pevný jako skála.

A ještě dozvuk amerických voleb: Republikánský kongresman Jef Miller vykázal dohližitele z OBSE z voleb ve svém státě slovy: „Posaďte se do prvního letadla a nasměrujte ho jinam, například do Afghánistánu.“ To sedí. Jaký má smysl, aby pologramotové dohlíželi na dodržování pravopisu při maturitě?

Sobota 6. listopadu

Soudě podle předběžných výsledků skončily krajské volby triumfem ODS a dost velkým neúspěchem ČSSD (vypadá to, že se sociálním demokratům takřka nikde nepodařilo obhájit druhou pozici). Na úspěch ODS vypadá i první kolo senátních voleb, tady ovšem platí, že prvním kolem není v drtivé většině případů nic hotovo. Zdá se, že tým pana Janečka ani případ Kořistka nezabraly. Co to udělá s ČSSD a jejím dnešním vedením, je ve hvězdách. Svrhnout je by bylo snadné, zvolit nové o hodně obtížnější, navíc pokud se by se ČSSD orientovala ještě výrazněji kryptokomunisticky, musí se bát toho, že o hodně silnější KSČM ji nakonec pozře. Hlavní problém ČSSD je, že se jí nepodařilo přesvědčit veřejnost, že je něco jiného než umírněné křídlo komunistů. A proč volit kovaříčka, když je možné volit rovnou kováře.

Sněmovna včlenila do zákona o hluku paragraf, zakazující převod nemocnic na obchodní společnosti. Má jít o dočasné opatření do doby, než bude vytvořena síť neziskových zdravotnických zařízení, kterou prosazují sociální demokraté a ČLK. Přitom předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý tvrdí, že většina krajských a okresních nemocnic už jsou přeměněny na obchodní společnosti. Klub KDU-ČSL se při hlasování rozštěpil, část hlasovala s ČSSD a KSČM pro zákon, část se zdržela, část s předsedou Kalouskem byla proti z formálních důvodů (jde o legislativní zmetek). Dr. Rath straší veřejnost, že jinak budou nemocnice rozkradeny, ale neziskové nemocnice se dají rozkrádat stejně dobře, ne-li lépe než soukromé.

Autor jako laik v této věci by byl pro privatizaci všeho, co privatizovat jde, na druhé straně privatizovat tam, kde se za poskytnuté služby platí ve velmi zvláštním slova smyslu, mu nepřipadá bez problémů. Lidové noviny ovšem píší, že čtvrté největší zdravotnické zařízení v ČR, Krajská nemocnice v Českých Budějovicích, už několik let perfektně funguje jako obchodní společnost.

Vychází najevo, že asi osmnáct prověrek, provedených v minulosti Národním bezpečnostním úřadem, je velmi sporných. Jde mj. o případy expremiéra Tošovského a českého letního eurokomisaře Teličky. Náměstek policejního prezidenta Macháně vyměnil tým, který podezření prošetřuje. Sociální demokraté navrhují upravit zákony související s prověrkami, ODS žádá napřed pořádně přešetřit, co se stalo. Je otázka, jak může v této situaci ČR vůbec vypadat jako důvěryhodný partner pro západní země.

Alexander Kramer se v Právu ptá ministerského předsedy Grosse: „Myslíte, pane předsedo, že vy a ODS přispíváte ke kvalitě naší demokracie, když společně děláte z voleb souboj zpěváků popmusic s hokejistou?“ Jasná otázka, u níž netřeba čekat na odpověď.

Jiřina Šiklová vzpomíná v Mladé frontě Dnes na dobu před listopadem 1989. Vypráví o případech, kdy se v obchodech po trase nějaké zahraniční delegace objevily banány, které se nesměly prodávat. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažil a jsem přesvědčen, že by to zdaleka převyšovalo jak organizační, tak represivní možnosti a schopnosti Obchodu s ovocem a zeleninou, s. p.

Tamtéž shazuje Milan Vodička poslední rozpaky, které mu způsobil Bushův úspěch v prezidentské volbě. Bush prý vyhrál, protože u většiny Američanů hraje roli jejich náboženskost. Lépe řečeno náboženské předsudky. Vida, opět zafungovalo „opium lidu“. To my jsme dál, na předsudky nedáme, proto máme prezidenta o tolik osvícenějšího než je ten omezený americký kovboj. Bohužel teď musí náš osvícený prezident kolem Bushe skákat a vrtět ocáskem, chce se totiž konečně protlačit do Bílého domu, kam ho zatím nepřipustili.

Pondělí 8. listopadu

Přestože sociální demokracie dopadla ve volbách jako sedláci u Chlumce, nezdá se, že by pozice předsedy strany byla ohrožena. Pro sociální demokraty by asi nebylo těžké jej svrhnout, shodnout se na jeho nástupci by však pro ně bylo stejně nemožné jako pro Palestince shodnout se na nástupci Jásira Arafata. A to je pan Gross ještě zatraceně živý! Takže zůstane nejspíš ve funkci i po sjezdu v březnu příštího roku. „Nikoho vhodnějšího a lepšího nemáme“, tvrdí jeden ze Zemanových disidentů Šplíchal. Jeho souputník Kavan mluví o „nepříjemné a bolestné diskusi“ a je vidět, že do ní vkládá velké naděje (bolestná má být nepochybně pro jeho oponenty). Jiný z této party, poslanec Křeček, si stěžuje, že „ČSSD je málo přijatelná pro levicové voliče“. Rozuměj komunistické. Současná ČSSD se od KSČM liší jen větší rozplizlostí, nepodařilo se jí přesvědčit lidi, že je něco zásadně jiného než KSČM a že je jí přitom zapotřebí.

Výsledky voleb jsou pro ČSSD obojaké: na jedné straně je pravda, co říká Gross, totiž že dosáhli v podstatě stejného výsledku jako před čtyřmi roky Zeman, na druhé straně mají pravdu Lidové noviny, když píší, že rozestup mezi ODS a ČSSD je stejný jako ve volbách do Evropského parlamentu. Žádná velká sláva, ve volbách do Senátu debakl (a zase: senát není moc významná instituce). Dost si naopak polepšili lidovci, k jejich výsledkům je třeba přičíst „Koalice pro…“, které zpravidla vytvořili s US, koalice KDU – US je dnes cosi jako koňsko-skřivánčí paštika ze známé anekdoty. KDU je státotvorná, nechce rozbít koalici na celostátní úrovni, bodejť by chtěla, sociální demokraté by se asi spojili s komunisty (i když se jich teď musejí trochu bát). V souvislosti s volební kampaní ČSSD poznamenal předseda KDU-ČSL Kalousek celkem trefně: „Velkorysé a bombastické kampani socdem. Podlehly sice agentury na výzkum veřejného mínění, nikoli však veřejné mínění.“

Kdykoli je sociálním demokratům úzko, ozve se ze Žďárských lesů řev jejich expředsedy. Tentokrát dává najevo, že je ochoten ČSSD spasit, když se k němu pokorně navrátí a exkomunikuje dvacet sedm zrádců, kteří proti němu hlasovali při volbě prezidenta. Abychom se přidrželi historické tradice, měli by být odpadlíci popraveni na Staroměstském náměstí a jejich hlavy umístěny na staroměstskou mosteckou věž, kde by je mohli obdivovat zahraniční turisté. Takhle nejapným způsobem se návrat do aktivní politiky nedělá.

V krajích se rozběhla jednání o budoucích koalicích. Absolutní většinu má ODS jen v Ústeckém kraji, a to o jeden jediný hlas, a bude očividně chtít pokračovat v koalici s ČSSD, což je politicky prozíravé: příští maléry se rozprostřou demokraticky po obou partnerech. Jinak si ODS skoro vždy může vybírat z několika potenciálních spojenců, její vítězství ji poskytuje velký manévrovací prostor. Výjimkou je snad jen Severomoravský kraj, kde se naopak spojily ČSSD a KDU-ČSL a jednají s ODS monolitně a z pozice síly. Snaha KDU-ČSL nebýt na ODS sama je pochopitelná, je přece jen o hodně slabší. Navíc má na celostátní úrovni jisté závazky vůči koaličnímu partnerovi, které nemůže úplně a všude ignorovat ani na krajské úrovni.

Prezident Klaus není jen Otcem národa, ale i Nejvyšším komentátorem politického dění v ČR. Prostřednictvím svého tiskového ředitele Hájka sdělil veřejnosti: „Výsledky voleb jsou pro mne a pro celou českou veřejnost mimořádně závažným signálem. Vítězství parlamentní opozice je nutné číst tak, že občané jsou většinově přesvědčeni, že současná vláda nevede zemi správným směrem.“ Premiér Gros se tentokrát zcela právem ohrazuje, prezidentův postup je naprosto nehorázný. Nepřísluší mu se takhle plést do politické soutěže mezi koalicí a opozicí. Klaus si zároveň pochvaloval,jak se krajská zastupitelstva osvědčila. Ovšem, osvědčila se navzdory ODS, která ještě za jeho předsednictví, dříve, než se ukázalo, že je schopna je ovládnout, byla zásadně proti: bála se tehdy, že krajská samospráva omezí centralismus a donutí ústřední vládu respektovat regionální zájmy. To se zastáncům unitárního Česka ani trochu nelíbilo.

KSČM se chlubí že vyhrála soutěž o levicové voliče. Vzhledem k tomu, že jak KSČM, tak ČSSD ve srovnání s minulými volbami do krajských samospráv tratily, je třeba zároveň dodat, že levicových voličů je čím dál tím méně. ČSSD se prý s komunisty dohodla na vzájemné podpoře v druhém kole senátních voleb. Tím možná uhraje jedno dvě křesla v poměrně bezvýznamné instituci, ale přijde o další procenta v preferencích a bude závislejší na svém divokém sourozenci. Rozdíl mezi KSČM a ČSSD je v současné době rozdíl mezi vykrmeným vlkem a třaslavým ratlíkem.

Ve stínu vnitropolitického dění neprávem zůstává patálie, na kterou si založila Francie tím, že nepochybně z politických důvodů, aby zdůraznila svou „zvláštní pozici“ na Blízkém východě a distanci od USA a Izraele, přijala umírajícího Jásira Arafata. Ten mezitím zjevně fakticky zemřel a tomu, aby se to poznalo, brání jen nasazení nejmodernějších lékařských přístrojů. Palestinci na Francouze tlačí, aby přiznání smrti co nejvíce oddálili, potřebují se dohodnout na nástupnictví, a to si vyžádá, jak je v těch končinách zvykem, nejspíš několikaměsíční ozbrojený konflikt. Francie by ráda živou mrtvolu transportovala do Káhiry, kde zjevně vybavení nemocnic není tak dokonalé a palestinský vůdce by záhy zemřel i formálně. Nepříjemná patálie, kterou panu Chirakovi ze srdce přeji, zasloužil si ji měrou vrchovatou.

Jen na okraj: pozoruhodná je sama choroba pana Arafata. Na co vlastně zemřel? A ještě pokud jde o pohřeb. On sám se kdysi vyjádřil, že chce být pochován na Chrámové hoře v Jeruzalémě, mluvčí premiéra Šarona k tomu prý řekl, že palestinský vůdce nebude pochován v Jeruzalémě stejně jako Usáma bin Ládin nebude pochován na Arlingtonském národním hřbitově.

Úterý 9. listopadu

Říkat o předvolebních aktivitách ministryně Emmerové, že jsou nešťastné, je velmi slabý výraz. Zubaře se jí například podařilo znepokojit natolik, že jejich lékařská komora hrozí vystoupením ze systému veřejného zdravotního pojištění. Pacienti by si pak všechno museli platit sami. Nejsem si sice vůbec jistý, zda by byl takový krok v souladu se zákonem, na druhé straně znepokojení zubních lékařů chápu. Bojí se, že krásná slova o veřejné kontrole a předávání informací Národnímu referenčnímu centru v praxi znamenají, že je budou špehovat a sekýrovat. Sociálním demokratům se podařilo vzbudit u spousty lidí, kteří tak či onak podnikají, obavy, že je pořádně uchopí pod krkem. A projevilo se to na volebních výsledcích.

Další nevydařená (možná nechtěná, ale nějak se mi nedaří o tom sebe sama přesvědčit) předvolební akce, Kauza Kořistka, se pro vládní ČSSD taky nevyvíjí dobře. Vrchní státní zástupce Ištvan potvrdil, že v případě Dalíka a Večerka „neexistovaly vazební důvody a nebyly splněny ani zákonné podmínky pro zadržení obviněných". Zprávu předal nejvyšší státní zástupkyni Benešové až nyní: i když je to možná souhra náhod, vypadá jako vrchol politické korektnosti, že tak učinil až po volbách. ČSSD by to rovněž nepřidalo. V kauze Kořistka vycházejí najevo další podivné okolnosti: Lidové noviny přinesly zprávu z policejních zdrojů, že prý Kořistka označil za toho, kdo mu nabídl úplatek, Večerka. To je zvláštní, nikoli člověk, který by to měl udělat logicky (Dalík), ale někdo, kdo nemá s ODS vlastně nic společného. A konečně, Večerek nemohl Kořistkovi postoupit k úhradě části dovolené bonus u cestovní kanceláře, protože žádný neměl. Kauza je zjevně dávno zralá na to, aby byla zacementována jako černobylský reaktor.

ČSSD dále úspěšně rozvíjí i záležitost s odposlechy: ministr Bublan navrhuje, aby odposlechy a přístup do bankovních, pojišťovacích a dalších databází, povolovali soudci tajným službám až dodatečně. Co je to za strašidelný nápad, jaký smysl může mít dodatečný zákaz? Tajné služby by rovněž chtěly, aby telefonní operátoři zřídili na vlastní náklady zařízení k odposlechu a záznamu zpráv, poskytovali informace o lokalizaci účastníka, uchovávali záznamy hovorů a za určitých okolností vypnuli telefonní sítě. Kdo zajistí, že takovéhle rozsáhlé možnosti nebudou zneužívány (relativně málo nebezpečná se mi zdá jenom ta poslední)? Jak zabránit tomu, abychom se zase nestali profízlovanou zemí? Malá atraktivnost ČSSD v posledních volbách může souviset s tím, že voliči mají strach i z takových postranních úmyslů, a ČSSD je v něm po volbách dále utvrzuje.

A aby nezůstal nikdo na pochybách, rozhodla se ČSSD svým voličům doporučit, aby podpořili v druhém kole senátních voleb komunisty proti ODS. Nepochybuji, že mnozí by to udělali i bez doporučení, někteří to přes doporučení neudělají. Z vyhrocené nenávisti mezi ODS a ČSSD, jejich vzájemných podrazů a urážek, tyjí komunisté, druhá nejsilnější česká strana a skutečný nepřítel obou rivalů. Demokratické strany by se od nedemokratických měly poznat taky určitou úrovní politické kultury. To u nás bohužel neplatí.

Komunisté slavnostně vztyčili na Olšanech pomník Jana Švermy. Na rozdíl od vztyčení pomníku stařičkého mocnáře ve Františkových Lázních to žádný český vlastenec neopovažuje za skandál. Bolševictví je organickou součástí našeho vlastenectví. Oslavy se nezúčastnili jen komunisté, byla tam např. i známá bojovnice za práva žen, poslankyně ČSSD Čurdová, a slovenský velvyslanec Ballek, který novinářům řekl: "Myslím si, že lidí, kteří bojovali za svobodu Československa, bychom si měli vážit bez ohledu na jejich politickou příslušnost." Jde o to, za jakou a čí svobodu pan Šverma bojoval. Za mou zjevně ne, až do listopadu 1989 jsem žádnou neměl.

V Německu vzpomínají na pád berlínské zdi. Rozdíly, které přetrvávají mezi východem a západem země, jsou jen dokladem toho, jak hluboce do tvářnosti střední Evropy zasáhla čtyřicetiletá ruská okupace. Spousty, které napáchala, jsou méně viditelné než např. zločiny nacismu, ale daleko trvalejší a následky se odstraňují velmi špatně. Připomíná to důsledky staletého tureckého panství na Balkáně: u nás to sice trvalo kratší dobu, ale zmeškali jsme asi velmi důležitou epochu vývoje západní společnosti. Miloš Zeman kdysi v jakémsi chvilkovém osvícení odpověděl na otázku „kdy doženeme Západ“ lakonickým: „nikdy“. Je to možná trochu přehnané, ale o hodně realističtější než jalový polistopadový optimismus.

Někdejší enfant terrible dederonské vládnoucí garnitury Hans Modrow se vyznává Lidovým novinám ze své zatrpklosti: jak si ten člověk může myslet, že poté, co z NDR odešli ruští vojáci, existovala nějaká možnost, aby se tento nesmyslný pastát, který tehdy drtivá většina jeho občanů chápala jako kriminál (ostalgie přišla až později), vůbec udržel.

Česká společnost je, jak plyne z průzkumu agentury SC&C, zachvácena nikoli ostalgií, ale spíš pesimismem: skoro šedesát procent lidí je přesvědčeno, že po listopadu 1989 zchudlo. Přitom ceny vzrostly od té doby čtyřikrát, mzdy pětkrát. Myslím tedy, že to nebude tak strašné. Podle tří čtvrtin proběhla privatizace nespravedlivě. Jakkoli se jejímu průběhu dá nepochybně mnohé vytknout, co to znamená spravedlivá privatizace: že si každý pro sebe zprivatizuje kousek a všechny ty kousky budou stejné? A konečně, skoro polovina lidí považuje kuponovou privatizaci za podvod, jak z lidí vytáhnout peníze. To mi připadá úplně ujeté. Kuponová privatizace nejspíš nesplnila, co si od ní její tvůrci slibovali – pak to byla sice chyba, ale proč podvod? Jen málo lidí na ní asi opravdu zbohatlo, ale troufám si tvrdit, že každému, kdo se choval minimálně rozumně, se vrátil aspoň dvojnásobek toho, co do ní investoval. Tomu se česky říká: lepší než drátem do oka.

Středa 10. listopadu

Komunisté a sociální demokraté si zjevně domluvili podporu pro druhé kolo senátních voleb. Je to dohoda poněkud nerovná (jde o devět křesel, které mohou získat komunisté, proti třem, které mohou nabýt sociální demokraté), ale sociální demokracie potřebuje aspoň nějak zmírnit velký neúspěch z prvního kola (obhajuje dva mandáty; pokud se jí to povede, může toho Gross využít ve sporu se svými případnými oponenty) a všichni se bojí, že senát ovládne ODS. Strach má velké oči – snad proto předseda ČSSD tvrdí, že chce zabránit tomu, aby ODS získala v senátu ústavní většinu. To není v tuto chvíli technicky možné, ODS má 27 mandátů, z nich devět je nyní ve hře, a i kdyby uspělo všech šestadvacet kandidátů (přesněji řečeno Šneberger a pětadvacet kandidátů), bude to znamenat, že ODS obhájí devět a získá sedmnáct nových. Měla by pak nadpoloviční většinu (44 mandátů), ale nikoli třípětinovou (49 mandátů).

Samozřejmě už nadpoloviční většina senátorů ODS by znamenala nejen totální propad původních představ Havla a spol. o roli této instituce, ale také nepříjemnou situaci pro všechny ostatní strany. ČSSD radši uvidí v senátu devět komunistů než 44 občanských demokratů. A tak podává čertu prstík – navíc čertu, s nímž by měla mít z minula ty nejhorší zkušenosti. Jenomže – nebyla to tehdy náhodou nějaká dost jiná sociální demokracie? Poslanec Laštůvka prohlásil, že nebylo porušeno bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM na celostátní úrovni, protože to se netýká voleb. Týká se vůbec něčeho? Laštůvka je ovšem skeptický k účinku doporučení voličům z centra, ti se vždy rozhodují na místě a dle situace. To je jistě pravda. Mezi voliči ČSSD jsou nepochybně tací, kteří by v této situaci volili komunisty, i kdyby jim to vedení strany zakázalo. A dále tací, kteří by je nevolili, i kdyby jim to vedení poručilo. Zajímalo by mne jen, v jakém poměru jsou namícháni.

Předseda KDU-ČSL Kalousek je znechucen tím, že je ČSSD vůbec ochotna podporovat komunisty. Na druhé straně nemá jeho strana problém podporovat v druhém kole voleb sociálně demokratické kandidáty, které podporují zároveň komunisté, tj. vytvářet s komunisty jakousi nedeklarovanou volební koalici. Přitom KDU má příležitost říci, že spoluprací s komunisty ji sociálně demokratičtí partneři postavili před novou a hotovou věc a tím ji zbavili možnosti uvažovat o nějaké volební spolupráci v druhém kole. KDU-ČSL se však taky velmi bojí velké převahy ODS v druhé komoře parlamentu.

Američané dobyli s nevelkými ztrátami centrum irácké Fallúdže. Problém je, že teroristé neriskují konfrontaci v regulérní vojenské akci, nemají na to dost sil a sebevražedný atentátník se daleko lépe uplatní v přeplněné restauraci než na frontě. A není pro ně žádný problém proměnit se ve vhodné chvíli jako mávnutím kouzelného proutku v mírumilovné civilisty (a ve vhodné chvíli zase naopak v teroristy). Válka proti nim je velmi obtížná věc.

Před časem ochořelý ministr Dostál začal projevovat velmi výrazné známky života. Na Praze 6 podpořil Karla Schwarzenberga proti kandidátce ODS, zároveň po svém zvyku napadl katolickou církev a kardinála Vlka. Dostál má podle vlastního vyjádření idylické vztahy se všemi církvemi kromě katolické (smůla, že zrovna ona je asi padesátkrát větší než největší z těch ostatních) a má dokonce idylické vztahy s řadou katolických struktur, jen pár samozvanců a zaprodanců jako je pražský arcibiskup pořád kverulují. Možná, že by měl arcibiskupa svrhnout a donutit papeže, aby hlavou katolické církve v ČR byl do budoucna vždy ministr kultury. Protože, jak se zdá, pana Dostála v bezprostřední budoucnosti nečeká osud Jásira Arafata, přerušujeme jednostranně vyhlášené příměří a budeme mu nadále věnovat zaslouženou pozornost.

Naši včerejší informaci o tom, že olomoucký vrchní státní zástupce Ištvan potvrdil, že v případě Večerka a Dalíka neexistovaly vazební důvody, je třeba ještě doplnit, Ištvan potvrdil také rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání obou pánů.

S návrhem ministra Bublana na dodatečné povolování odposlechů „ve výjimečných případech“ (předpokládám, že výjimečným případem jsem např. i já coby exponent sudetoněmeckého revanšismu a tedy potenciální terorista) nesouhlasí ministr spravedlnosti Němec. Udělení souhlasu se podle něho dá urychlit např. posílením dvaceti čtyřhodinové služby na vrchních soudech. Že si nebezpečí terorismu žádá jakéhosi našeho sebeomezení, je zjevné. Zároveň je třeba dosti bedlivě sledovat, zda to náhodou vláda či některá vládní strana nevyužívá k posílení své moci.

Jakýsi český podnikatel, výrobce střel schopných údajně provrtat i neprůstřelné vesty a titanové helmy, souhlasil s tím, že je od něho odkoupí arabští teroristé. Zajímají ho hlavně peníze. Z teroristů se ovšem vyklubal jeho zhrzený někdejší společník, který ho následně prásknul. Naše nebezpečná vlastnost zjevně je, že jsme schopni všeho, ale zároveň se u nás vždycky se naštěstí najde někdo, kdo nás včas udá.

Francouzský ministr zahraničí pohotově reagoval na Bushovo volební vítězství a navrhl zlepšit dialog mezi Evropou a Amerikou. Měla by o něj pečovat skupina sestavená z nezávislých a uznávaných osobností na obou stranách Atlantiku (na americké straně navrhujeme iniciativně např. Michaela Moorea). Pan ministr se zřejmě inspiroval havlovskými představami o nepolitické politice a občanské společnosti. Poté, co Bush přesvědčivě vyhrál volby, je na podobné návrhy opravdu ta pravá chvíle.

Profesor Pafko v Právu polemizuje s plány na zavedení tržní ekonomiky ve zdravotnictví a dokládá, že to, co platí nemocnici pojišťovna např. za operační sál, jsou směšně malé sumy. Jistě, soukromé podnikání, které se realizuje ždímáním peněz ze zdravotních pojišťoven, podnikáním v pravém slova smyslu není. Pak je otázka, zda se situace má řešit státními dotacemi nebo tím, že aspoň za něco bude pacient platit. Přitom i ty dotace se nakonec musí vyždímat z občanů, stát sám o sobě žádné peníze neprodukuje, jen se tak děje, řečeno lékařsky, v jakési anestézi, nevíme o tom a bezprostředně nás to tolik nebolí. Bolet to začne vždycky, až když se probereme.

Lidové noviny uveřejnily pozoruhodný rozhovor Renaty Kalenské s Alexandrem Vondrou o listopadových událostech roku 1989.

Čtvrtek 11. listopadu

Poslanci kulturního výboru PS prý „neodmítli“, jak píše Právo, komunistický návrh, aby budova patřící kdysi ke komplexu Národního divadla, kterou v restituci získal řád Voršilek a prodal ji pak firmě Themos, stát buď odkoupil (násilím?) nebo vyvlastnil. Výborně, bude se tedy zase znárodňovat. Samozřejmě nejdřív tam, kde se to dá veřejnosti nějak zdůvodnit: jde přece o „národní“ divadlo. A kde se na základě toho dají dělat v novinách štvavé kampaně. (Ostatně, k čemu je národu divadlo? Do divadla nechodí národ. Do divadla chodí lidé.)

Miloš Zeman se pne ke své politické kariéře, v tuto chvíli už jen virtuelní, s vášnivostí hodnou sexuálního devianta. Na schůzi s věrnými v Praze 2 (neúspěch ČSSD ve volbách ho vyburcoval ze zimního spánku) volal po tom, aby ze strany odešli hlupáci a byli povoláni moudří lidé (například on). Do čela se musí dostat nové tváře (například ta jeho). Úporná snaha vrátit se do politiky a současné zaklínání, že mu o to vůbec nejde, zaklínání, kterému může věřit nad jen člověk s IQ průměrného šimpanze, možná působí depresivně i na ty, kteří se s ním teď scházejí. Ti vlivnější z nich budou spíš Grosse vydírat hrozbou Zemanova návratu, než že by si Zemanův návrat upřímně přáli: i oni by se pak museli dost uskrovnit.

Ústavněprávní výbor Senátu PČR navrhuje, aby byly soudcům ponechány čtrnácté platy. Návrh má racionální základ, nezávislá soudní moc je základem spravedlnosti ve státě a nezávislost musí být zajištěna i hmotně. Nicméně hmotné zajištění nestačí. I kdyby soudcům platili padesátkrát víc než teď, kdo z nich by si v tuto chvíli troufnul rozhodnout např. nějaký vlastnický spor Františka Oldřicha Kinského, kde jde o nezanedbatelný majetek, v jeho prospěch?

V Mladé frontě Dnes vyšel článek o tom, jak se žilo za totality. Nepatřím k těm pěti procentům, kterým se po bolševismu stýská, ani náhodou. Nicméně řadu věcí si pamatuji jinak. Není pravda, že jižní ovoce bylo k dostání jen na vánoce a často bylo třeba podmáznout prodavače. Od šedesátých let se dostaly i kubánské pomeranče po celý rok, banány občas. Není pravda, že by nebyl k dostání toaletní papír (to se stávalo snad velmi výjimečně a krátkodobě). Nevím, co se rozumí pod vyprávěním politických anekdot na veřejnosti: v divadle a televizi to ovšem nešlo, ale když jsem např. v polovině sedmdesátých let působil v s. p. Kancelářské stroje jako „školitel programovacích jazyků pro počítače třetí generace“ vyprávěl jsem na školeních po večerech (když skončila výuka) frekventantům anekdoty tohoto typu zcela běžně – protože jsem dobře věděl, že se mi nemůže nic stát. Režim tuto formu odreagování toleroval, věděl, že pro něj není nebezpečná.

Pan Luboš Palata je publicista renesančně širokého záběru. Ve svých článcích už nesekýruje jen Němce a (občas) Maďary, ale nyní i Holanďany. Dobrovolnému poradci vlády Nizozemského království je jasné, co vláda musí: nestíhat jen islámské teroristy (na jedné straně), ale i (na straně druhé) strůjce teroristických útoků proti mešitám a islámským školám. To by skutečně nikoho nenapadlo. Doufám, že Lidové noviny článek na útraty redakce přeloží do holandštiny a pošlou do Haagu.

Pátek 12. listopadu

Zemřel Jásir Arafat. Protože o něm nedokážeme říci nic dobrého, nebudeme říkat nic. Pozoruhodná je pouze choroba, která palestinského vůdce sklátila. Špičková pařížská nemocnice ji nedokázala ani přibližně identifikovat. Palestinský ministr zahraničí Šás popírá spekulace, že by byl Arafat otráven. A i kdyby: čím kdo zachází…

Senát navrhl, aby zvýšení platů pro policisty, hasiče a další bylo odloženo k 1. 1. 2006. Námitky proti původnímu návrhu vlády byly nejspíš na místě, v souvislosti s kauzou Kořistka je těžké se ubránit dojmu, že policie měla být dopována k vděčnosti nynější vládě a exministrovi vnitra. Na druhé straně chápu, že policisty rozžhaví do běla, když jim nejprve slíbili razantní zvýšení platů a teď jim pod stromeček nadělí roční odklad. Návrh poslance Langra na postupné zvyšování jejich platů mi připadá rozumnější.

Senát rovněž postavil do otázky zákon, jímž se ruší čtrnácté platy politiků, soudců a státních zástupců: chce je soudcům a státním zástupcům ponechat. Vládní koalice je ve složité situaci, bude zřejmě v případě nutnosti muset v PS hlasovat pro senátní variantu, aby si zachovala vlídně skromnou populistickou tvář před veřejností a zrušila aspoň své čtrnácté platy. Opakuji, že tato věc se velmi přeceňuje, má populistický podtext a zejména v případě soudců není rozumná, k předpokladům soudcovské nezávislosti je zapotřebí také hmotné zajištění (i když to není předpoklad jediný a dostačující).

ČSSD již dávno není stranou chudých, založenou na nezištné a dobrovolné práci nadšenců. Je naopak stranou s nejdražším provozem. Tak například v těchto volbách ji mandát krajského zastupitele stál v nákladech na volební kampaň 380 tisíc Kč jeden voličský hlas. Ve funkci strany obětavých nadšenců ji zjevně zastoupila KSČM, která pořídila jeden mandát za pouhých 58 tisíc Kč, voličský hlas ji stál 22 Kč. (Přitom vysoké náklady se i ČSSD bohatě vrátí v podobě toho, co za mandáty straně vyplatí stát).

Podle Lidových novin si lidé stěžují, že se dnes úředníci chovají k občanům hůře než před listopadem 1989. Nemám takovou zkušenost. Občas se chovají stejně. Většinou lépe a slušněji. Pravda ovšem je, že toho od úřadů mnoho nepotřebuji.

Sobota 13. listopadu

Číslovka 13 je nešťastná zejména pro sociální demokracii. Druhé kolo senátních voleb dovršilo její debakl. Přišla o dvě další senátorská křesla, hrála o dvě a nezískala ani jedno. ODS zdvojnásobila počet senátorů, ale nedosáhla zatím ani prosté většinu. Zato byla vlastně jediná úspěšná. Lidovci obhájili tři mandáty (ale ztratili další 4, získané kdysi pod škraboškou čtyřkoalice), komunisté přišli o jeden ze dvou obhajovaných mandátů (taky nic moc), dále už postoupilo jen obvyklé senátní smetí, v němž mají převahu čtyř mandátů různí zakuklení přívrženci Pravdy a Lásky. K výsledkům se ještě vrátíme. Volební účast byla o víc než deset procent menší než v prvním kole, a účast v prvním kole nebyla valná.

Senátoři KDU-ČSL odhlasovali spolu s ODS odklad zvýšení platů pro policisty, hasiče, celníky a vězeňskou stráž o jeden rok. Zároveň odhlasovali odmrazení platů pro politiky. O obojím musí sněmovna rozhodnout najednou. V prvním případě jde o miliardové částky, v druhém nanejvýš o stamilionové, ale je to z hlediska populistů choulostivá záležitost. Předseda KDU-ČSL Kalousek je prý rozhořčen, strana se vmanévrovala do slepé uličky. Zdá se sice, že ČSSD spolu s komunisty prosadí původní vládní návrh, ale na pověsti svatoušků z KDU-ČSL už zůstane kaňka.

ČSSD hrozí, že bude v krajských samosprávách vyšachována skoro ze všech pozic. Ve hře je snad v Olomouckém kraji, v Moravskoslezském si ještě před započetím jednání slíbili KDU-ČSL a ČSSD věrnost, ale lidovci jsou teď v pokušení slib vypovědět. ČSSD hrozí, že se rozhodne ze zásadních důvodů zůstat ve všech krajích v opozici (nechce vstupovat do nedůstojných koalic; přitom každá strana může vstupovat jen do takových koalic, které jí umožňuje její voličská podpora; voličská podpora ČSSD není v tuto chvíli velká a skromnější úloha nemusí být ještě nutně nedůstojná). Nevím, jaký to má smysl: Už nyní je to tak, že vztah koalice – opozice je mezi vládou a prezidentem, nyní by tomu mělo být stejně i mezi vládou a krajskými samosprávami? Jak může takováhle demokracie fungovat?

Prezident Klaus pobývá v USA. Telefonoval prezidentu Bushovi a blahopřál mu k volebnímu vítězství. Telefonát byl předem domluven (jinak by se samozřejmě nemohl uskutečnit). Po dlouhotrvajícím úsilí byl náš pan prezident tedy připuštěn aspoň po telefonu. Gratulujeme.

Krajská státní zástupkyně Andělová prošetřuje postoj státního zástupce Fraše, který přes její závazný pokyn nezastavil trestní stíhání pánů Večerka a Dalíka. Nejvyšší státní zástupkyni Benešové se to nelíbí, domnívá se, že zástupce nemůže být stíhán za odlišný právní názor (tady ale jde spíš o překročení kompetence). Zprávu vrchního státního zástupce Ištvana o postupu nižších složek dala k posouzení trestnímu odboru nejvyššího státního zastupitelství, pak se „vyjádří a rozhodne“. Bude rozhodovat proti okresnímu, krajskému i vrchnímu státnímu zastupitelství, to je i pro nejvyšší státní zástupkyni dosti náročná věc. Uvidíme.

Pavel Kohout píše v Právu o německém překladateli z češtiny Franzi-Peterovi Künzelovi. Ukázalo se, že ten člověk byl dlouholetým spolupracovníkem československé komunistické rozvědky. Měl jsem příležitost se s ním setkat jednou v druhé polovině šedesátých let, když jsem spolupracoval s Tváří. Přišel mne přesvědčit, že nám na Západě tleskají takoví, s nimiž bychom určitě nechtěli mít nic společného (nepochybně lidé z CDU/CSU, jak mohl přijít na to, že bychom s nimi nechtěli mít nic společného!), zároveň byl přesvědčen, že nemohu umět pořádně německy. Velmi mne popudil, myslel jsem si, že byl naveden komunisty s lidskou tváří z vedení Čs. svazu spisovatelů. Zdá se, že jsem těm lidem křivdil, jeho pověření pocházelo zjevně z kruhů daleko vyšších a mocnějších.

Taktéž v Právu se velmi mýlí (jako obvykle) Jiří Hanák, když považuje Arafata za druhého teroristu, odměněného Nobelovou cenou míru – po Menachemu Beginovi. Stavět Begina do jedné řady s Arafatem je nehorázná drzost, hodná někdejšího stalinisty s lidskou tváří. Nicméně řada teroristů – nositelů Nobelovy ceny míru se dá zformovat: stojí v ní Arafat vedle Nelsona Mandely a toho severovietnamského hrdlořeza, co ji dostal zároveň s Henry Kissingerem (jeho jméno jsem zapomněl a mám dojem, že na něm nezáleží). Ruský list Gazeta označil Arafata za otce moderního terorismu. To je pěkné, ale chtělo by to upřesnit: je jeho Janem Křtitelem. Jeho terorismus neměl ještě globální ambice.

A rovněž v Právu vyčítá Jiří Dienstbier Jaromíru Jágrovi, že podporuje ve volbách ODS a pak jede hrát hokej do Ruska. Proč nesmějí přívrženci ODS jezdit hrát hokej do Ruska? Je to snad vlastizrada? Jsou snad Rusové prašiví?

Pondělí 15. listopadu

V senátních volbách zjevně uspěla jen ODS, zato důkladně. I ona se však má čeho obávat: tam, kde proti ní stál nelevicový kandidát (především takový, který má vazby na virtuální SPL, rozuměj Stranu Pravdy a Lásky), prosazovala se s velkými obtížemi. Snad by tedy měla své momentální nadšení ze Senátu jako instituce trochu mírnit. Premiér Gross účelově navrhl, aby byl Senát zrušen, lépe řečeno, aby byl konstituován parlament o jedné komoře. Je velmi obtížné si představit, že si senátoři ústavní většinou odhlasují ortel politické smrti. Jsou však možnosti o něco malounko méně nereálné (nevím, zda je měl premiér na mysli) – např. sloučení obou komor v jednu, přičemž pro bývalý senát by byl zachován většinový způsob volby (tj. volilo by se smíšeným způsobem). Větší počet poslanců i dvojí způsob volby by asi o něco snižovaly možnost většiny jednoho jediného hlasu.

Jednou z variant, které uvažovali (teoreticky) sociální demokraté, byly prý předčasné volby. Tato možnost vzbudila u stranických papalášů málo nadšení, pochopitelně, volby by pro ČSSD nedopadly dobře. Bylo by to ale politicky korektní řešení, tahle vláda zjevně nemá žádnou podporu ve veřejnosti, v lepším případě bude ještě rok a tři čtvrtě skomírat, v horším se příští rok v předjaří chopí moci Miloš Zeman, dohodne se s komunisty a další svobodné volby už taky nemusí být.

Úterý 16. listopadu

ODS žádá předčasné volby. Při vší úctě k v podstatě nejsilnější české straně si vůbec nedovedu představit, jak je chtějí prosadit. Bylo by zapotřebí brachiálního násilí, vždyť by na tom nikdo kromě nich nevydělal. Nechápu, že nemají jiné starosti, například co udělají, až sociální demokracie začne vládnout jen s podporou komunistů. Chápu, že takové starosti nemají hrobaříci z US-DEU (podle Kühnla i Němce se jede dál, jako by se nechumelilo, mandát vlády platí do voleb roku 2006; co jim chudákům zbývá). Jan Kasal prohlásil, že vláda je rozložením sil v Senátu značně oslabena a že je třeba hledat nestandardní úřešení. Velký stratég DU-ČSL se nemýlí, jen by to bylo třeba upřesnit: vláda je oslabena a nestandardních řešení je se obávat. Samo od sebe se nabízí to nejsamozřejmější a nejnebezpečnější: latentní spoluvláda ČSSD a KSČM. ČSSM má honě poslanců, ale je zevnitř vyžraná jako larva, v níž se zahnízdili paraziti. KSČM je mimořádně vyhládlý a vypasený parazit, a rád se do téhle krusty schová, odpovídá to jeho bojovým tradicím (takhle vládli komunisté v Maďarsku v roce 1919). Úvahy o vládnutí za podpory KSČM se ozývají z vedení sociální demokracie (Škromach), z krajů (Karlovy Vary). Gross a jeho spojenec Dolejš zatím tuto možnost nepreferují, ale uvidí se, co řeknou krajské organizace strany příští jaro před sjezdem. Skrytá dohoda KSČM a ČSSD, stran, které v tuto chvíli představují jen dost velkou menšinu české společnosti a nepochybně to vědí, je jejich poslední šancí. Pokud by se dostaly k moci před volbami 2006 na základě nynější většiny v PS, může to znamenat změnu režimu. Zachová se ČSSD podle modelu 1920 nebo podle modelu 1945-48?

Na druhé straně se zdá, že striktní příkaz vedení ČSSD nespolupracovat na koalicích v krajích nepadl na úrodnou půdu, a je to asi dobře. Když se dnes ČSSD v rámci demokracie dokáže uskrovnit, dává tím najevo, že na ní přes volební neúspěch hodlá participovat. Je to státotvorný postoj (i když jeho pohnutky nejsou zcela ideální, ale kdo o sobě může říci, že má zcela ideální pohnutky!) a jednou se straně může rentovat víc než nějaká „nulová tolerance“. ČSSD je tak ve hře ve Zlíně, v Karlových Varech, v Olomouci i v Ústí nad Labem. Vypadla v Ostravě: KDU-ČSL se tam sice nejprve uvázala, že do jednání s ODS vstoupí jen v bloku se sociálními demokraty, pak si to ale honem rozmyslela. Mluvčí krajského výkonného výboru ČSSD nato prohlásil: „Pokud se křesťanští demokraté domnívají, že se ze psané dohody dokáží vypovědět tím, že se půjdou v neděli vyzpovídat do kostela, tak se hluboce mýlí.“ K tomu není co dodat.

Ministryně Emmerová chce ve třech etapách postavit české zdravotnictví z hlavy na nohy (nebo naopak). Je jakási naděje, že na třetí etapu (léta 2006 – 2009) se už nedostane. Stát má být jako v minulosti regulátorem zdravotní péče. Problém jsou finance a recept je jednoduchý: situace se bude řešit úsporami. Paní ministryně bude usilovat o optimalizaci služeb a rehabilitaci pacienta. Rehabilitace pacienta v našem zdravotnictví podle mých zkušeností (staří lidé chodí často k lékaři) už proběhla a probíhá, problém je jen v tom, že probíhá na dluh. Pokud jde o řešení, paní ministryně se evidentně inspirovala evangeliem, což je u představitelky tak pokrokové strany, jakou je ČSSD, poněkud neobvyklé: chce zjevně podobně jako Ježíš, nakrmit zástupy pěti chleby a dvěma rybami. Bohužel, zázraky jsou v tomto světě vyhrazeny nemnohým. Kvalita služeb v nemocnici má být pod kontrolou pacientů (jakmile někdo v nemocnici umře, je třeba najít odpovědného lékaře a zlynčovat ho) a zdravotnických institucí (tam, kde pozůstalí nebudou mít k utracení provinilce dost odvahy). Výsledek lze očekávat buď optimistický (díky zvýšené péči zastrašených lékařů se staneme nesmrtelnými), nebo pesimistický (postupně budou všichni lékaři vybyti. Jako notorický skeptik považuji druhé vyznění za podstatně pravděpodobnější. Naše ministerstvo zdravotnictví už hostilo hodně podivínů, od politika se symbolickým jménem Rubáš po Dr. Davida, vetřelce z hájemství psychiatrie. Nicméně tohle tu ještě nebylo.

Petr Uhl vytýká v Právu demokratické pravici“, že umožnila divokou privatizaci a zpronevěřila se právu. Jenže teď už šest let, tj. stejně dlouho jako „demokratická pravice“ vládne „demokratická levice“, občas s výraznou podporou té nedemokratické (a možná bude v příštích měsících ještě hůř): a vida, svinčík je přesto čím dál tím větší.

Jakýsi zpěvák jménem Maxa má problém: zmydlil v baru jistého expolicistu, protože tam bil ženu. Pokud expolicisté bijí na veřejnosti ženy, je to sice hnusné, ale pořád ještě o fous lepší, než když mučí a vraždí lidi shodou okolností bohatší než jsou oni, aby jim brali a sobě chudým dávali. Útočník Maxu žaluje a uvádí důvody, které podle jeho názoru opravňovaly jeho zásah: dotyčná byla opilá a nechala se od Maxy osahávat na zadku a na prsou. Na rozdíl od bojovnic za rovnost žen a mužů, které chápou osahávání na zadku a na prsou jako hrdelní zločin (nejspíš proto, že s ním nemají praktické zkušenosti), se domnívám, že žena má nezadatelné právo nechat se podle vlastního uvážení a rozhodnutí svobodně osahávat na zadku a na prsou. Pokud by toto právo mělo být ženám upřeno, stal by se život ještě o něco smutnějším a bezútěšnějším.

František Oldřich Kinský prohrál další spor, tentokrát o kus lesa na Rakovnicku. Vypadá to, že česká justice sleduje v této věci jakýsi plán: Kinský vyhrává tenkrát, když jde o pozemky v rozloze do pěti čtverečních metrů. Aby bylo vidět, jak jsme nestranní. V ostatních případech má utrum.

Čeští europoslanci zvažují bojkot Evropské komise, vadí jim totiž rudá minulost maďarského kandidáta na euroministra László Kovácse. Tenhle bojkot asi Evropskou komisi nepoloží, pikantní je taky to, že ho vyhlašují naši horliví zastánci etnických čistek, totiž těch namířených proti sudetským Němcům a shodou okolností i proti Maďarům. Středoevropská postkomunistická pravice je všeobecně strašná sebranka. Maďarské levicové vládě se zase nepodařilo protlačit ani to, aby maďarští vojáci (jde o velmi malý kontingent) zůstali v Iráku do konce března příštího roku: potřebovali k tomu ústavní většinu a opozice – „pravicový“ FIDESZ a „pravicové“ MDF – jim to nedovolily : zjevně je třeba vyvažovat mezi americkými imperialisty a islámskými szabadságharcosok.

Stejně děsivá je polská pravice: usnesla se ve Varšavě na tom, že škody způsobené v městě Němci obnášejí 45 miliard dolarů (a budou je chtít zjevně vymáhat). Zajímá mne, o jakou sílu se opřou, jejich vlastní asi k vojenské porážce Německa stačit nebude. Nabízí se ČR s jejími bojovými tradicemi a třicetipětitisícovou armádou včetně civilních zaměstnanců. Českou armádu netřeba podceňovat: našim předkům stačilo, když se dali do zpěvu, a nepřítel v děsu prchal.

Listopadová revoluce začala dříve, než jsme očekávali, tvrdí bývalý disident v MfD. Oni chystali jakýsi jarmark na Den lidských práv u pomníku Palackého, a zlomyslné dějiny je zaskočily: prosincová revoluce vypukla nečekaně už v listopadu (opačný trend než u říjnové revoluce, která vypukla taky v listopadu, ale, jak z názvu vyplývá, o měsíc později, ne dříve; asi proto se Lenin mohl připravit lépe). Martin Komárek se domnívá, že revoluce přesto, přes všechny výhrady, dopadla dobře. Já bych si počkal na příští jaro. Až se definitivně sčuchne ČSSD s KSČM, může se najednou i ta minulost jevit jinak.

Americký ministr zahraničí Colin Powell rezignoval. Je to možná škoda, patřil k umírněnějším představitelům Bushovy garnitury a každá rozjetá politika potřebuje nějakou brzdu.

Radní v Antverpách zakázali muslimkám chodit se zahalenou tváří (nezakázali jim ovšem muslimské šátky). To je docela legitimní, vyžadují si to nepochybně bezpečnostní zájmy země.

V parlamentě se bude hlasovat o zákazu prodeje v noci a o svátcích (uvedli jsme tu před časem, že také v neděli, za tuto chybu se nestydíme a nebudeme se za ni omlouvat: pro křesťana je neděle taky svátek, a novináři, kteří o tom informovali, se mají vyjadřovat jasně). Jde o poslanecký návrh, rozumnější část vlády (Sobotka, Urban) se od navrhované buzerace občanů distancuje. Komunisté jsou, jak z logiky věci vyplývá, jednoznačně pro, sociální demokracie dostala volnost vyjádření. Hlasování se může stát generální zkouškou na případné březnové či dubnové hlasování o dalším přechodu k socialismu ústavní cestou (komunisté tak vždycky charakterizovali únor 1948). Totiž až se bude v parlamentě hlasovat o důvěře čistě sociálně demokratické vládě, která bude ve skutečnosti vládnout z milosti komunistů a bude muset tancovat, jak oni pískají. Hodně pak bude záležet na premiéru Grossovi: pokud by neodstoupil, ale postavil se novému politickému trendu do čela, o žádné důvěře se vlastně ani hlasovat nemusí. A záležet bude i na prezidentu Klausovi: bude se aspoň vzpouzet, až mu premiér nařídí odvolat „pravicové“ ministry? Jako velký ctitel dr. E. Beneše by se neměl stavět do cesty pokroku.

Čtvrtek 18. listopadu

Václav Klaus pronesl k výročí 17. listopadu projev, který si zaslouží pozornosti. Je zajímavé, jak snadno umí český prezident dojít od správných premis ke špatným závěrům. Klaus má nepochybně pravdu (ač ho za to mnozí neprávem kritizovali) když tvrdí, že komunismus je bohužel součástí naší národní identity, že nebyl žádnou „vně nás vzniklou pohromu, kterou jsme si nezasloužili a kterou jsme nikdo z nás nezpůsobili“. Jeho výzva „Nedopusťme, abychom se rozdělili buď na jen-viníky anebo na jen-oběti této éry“ je ovšem falešná a jde mimo: při podrobnější analýze lze s jistotou rozlišit, kdo byl při všech svých možných chybách oběť a kdo byl viník, a nejen že to lze, ale musí se to dělat. Jinak se prokletí komunismu nezbavíme. A je třeba rozlišovat mezi těmi, kteří se provinili méně, a těmi, kteří se provinili více. Teze „všichni jsme v tom namočení, nemáme si navzájem co vyčítat, a tedy odpusťme si, co jsme si“, je krajně nemravná. Pan prezident si kromě svých mnoha dosavadních čestných titulů a funkcí nárokuje ještě čestné označení „strážce české historie“. Stále mu ji totiž chce někdo „přepisovat“ a on to nesmí dopustit.

Člověk by řekl, že historie vzniká střetem různých koncepcí a je vlastně jejich neustálým střetem. Pan prezident je dál než my obyčejní smrtelníci, má jasno. Zřejmě mu česká historie byla zjevena při jeho nedávné vestě na Blaník nějakým slovanským božstvem. Zcela nekorektní je odkaz na Pétera Esterházyho, Klaus cynicky kalkuluje s tím, že jeho vyjádření nikdo nezná. Události ovšem podstatné úryvky z Esterházyho projevu přinesly a z nich zcela jednoznačně plyne, co spisovatel chtěl říci: nesmíme se tvářit, že Němci jsou jediní a výluční viníci neblahých událostí z třicátých a čtyřicátých let. Nikdo nepochybuje o zločinech Hitlerova režimu, ale i některé reakce vítězů a obětí lze podrobit kritice a je třeba je kritice podrobit. Něco takového ovšem působilo na pana prezidenta a jeho vykutálenou partaj vždy jako rudý hadr na býka.

Pan prezident by se také neměl utěšovat myšlenkou, že koaliční potenciál KSČM je nula. Jistě, ale fierlingerovci mezi sociálními demokraty nechtějí s komunisty do koalice a komunisté nechtějí do koalice se sociálními demokraty. Stačí jim jakási nepsaná opozičně-koaliční smlouva, při níž zůstanou v pozadí a za různé mastné úsluhy budou vládu v důležitých věcech (ne vždy, samozřejmě) podporovat. K problému se ještě vrátíme. Jinak Klaus říká, že neví, zda by Gross přivítal nějakou formu spolupráce s KSČM. Já to také nevím: premiér se sice dušuje, že Škromachova idea menšinové vlády s podporou komunistů je pro něho nepřijatelná, ale je pro něho nepřijatelná zemanovská idea menšinové vlády, která si podle okolností hledá podporu tu i tam? A tato idea je té první podobná jako vejce vejci, je jen verbálně vychcanější.

Skandál vznikl kolem Grebeníčkova „listopadového“ projevu ve sněmovně, ačkoli Grebeníček jen trochu polopatističtěji vyložil to, co slýcháme od různých potentátů ODS, např. Jana Zahradila: „Co vlastně zůstalo z ideálů, které se vznášely nad listopadem 1989? Nevzpomínám si, že by se tehdy mluvilo o dravém kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě." Pan Zahradil jen nemluví o dravém kapitalismu a rozdávání národního bohatství zahrabničnímu kapitálu (ačkoli „rodinného stříbra“ měla kdysi ODS plnou hubu). V tom jsou komunisté dokonalejší a šikovnější populisté a nacionalisté. Grebeníčkovým slovům tleskali i poslanci fierlingrovské frakce ČSSD (Mládek, Laštůvka). Předseda KSČM dále prohlásil, že se Česká republika mění „v pilíř amerického a severoatlantického imperialismu“. To opravdu sedí od šéfa strany, která je od samého počátku jen a jen pátou kolonou ruského imperialismu a svého času spravovala ruskou kolonii jménem ČS(S)R. Exprezident Havel a představitelé nelevicových stran během Grebeníčkova vystoupení odešli. Kdyby nebyli předtím od listopadu 1989 až po chvalořečení Benešových dekretů Grebeníčka brali do party, kde to jen šlo, mohli včera zůstat sedět na tom, co mají vzadu.

ODS chce na předsedu senátu nominovat senátora Sobotku, „Klub otevřené demokracie“ postaví proti němu zástupce již dávno virtuální ODA Josefa Jařaba. Pokud Sobotka nebude zvolen předsedou senátu, bude to od rudimentů Pravdy a Lásky projev krajní nekorektnosti. Ať se to komu líbí nebo ne, ODS je v Senátu nejsilnější stranou.

Vláda nedoporučila poslanecký návrh zákona o zákazu nočního a svátečního prodeje. Je to správný krok a ODS (poslanec Nečas) má pravdu, nevím, proč by se takové věci měly reglementovat. Pavel Verner v jinak rozumném článku v Právu píše o tom, že „do supermarketů vyrážejí rodiny jako do chrámů Páně, aby se tam celý den modlili k nabídkám a slevám, aby nakupovali ne z potřeby, ale pro nákupní výhodnost, ty rodiny, pro něž jediným čtivem za chvíli budou reklamní letáky coby obžerná evangelia.“ Myslím, že tyhle věci se hrozně přhánějí, lidé u nás většinou nemají peněz nazbyt a nakupují jen to, co potřebují, protože víc si nemohou dovolit. Nakupovat v době, kdy se má světit a odpočívat je prý hloupá rozmařilost. Snad by se lidem mohlo tu a tam i trochu té hloupé rozmařilosti dopřát a odpustit.

Lidové noviny získaly novou posilu, představitele české nacionalistické levice Luboše Palatu (vytvoří nepochybně do budoucna s Martinem Hekrdlou z Práva pěkné duo). Dnes si bere na paškál novou americkou ministryni zahraničí Riceovou (proti americkému imperialismu je třeba bojovat všemi prostředky). Ta osoba nemá ráda náš statečný demokratický národ, který jinak všichni v Evropě kromě odvěkých nepřátel (Němců, Rakušanů a Maďarů) tolik obdivují, uctívají a milují. Nezodpovědně si dovolila kdysi (v roce 1984) napsat, že "Čechoslováci jsou pasivní a považují odpor proti invazním vojskům za zbytečný a nebezpečný, dávají přednost politickému řešení." Pod „Čechoslováci“ je třeba rozumět to, co se tímto slovem odjakživa myslelo, totiž překabátěné Čechy. Bohužel je mezi námi řada individuí, a pan Palata k nim patří, kteří podobná slova potřebují jako prase drbání: jinak by jejich zamindrákovaná pýcha rostla až do nebe.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky