Prosinec 2004

Za vším hledej ženu

Pavel Blažek

Bezprecedentní rozhodnutí Evropského parlamentu nepodpořit Rocca Buttiglioneho kvůli jeho osobním názorům na homosexualitu a ženy na post komisaře pro záležitosti vnitra a spravedlnosti je činem, který jasně vypovídá o hodnotovém a ideovém směřování evropského soustátí, jehož jsme členy. Co vlastně pan Buttiglione tak nehorázného na adresu žen a homosexuálů řekl?

Na počátku bylo slovo

Z českých médií mohl člověk nabýt dojem, že se v osobě italského politika má stát členem Evropské komise zarytý reakcionář tálibánského ražení, který bude zavírat homosexuály do káznic a závaznou eurovyhláškou nařídí okamžité vyloučení všech žen ze zaměstnání a jejich povinné přikování řetězy k plotně.

Jeho výroky o homosexualitě však lze shrnout takto: V duchu Kantova rozlišení mezi morálkou a právem mohu osobně považovat praktikovanou homosexualitu za mravně nesprávnou (neboli v náboženské terminologii za „hříšnou“), to však nijak neimplikuje, že bych ji pokládal za trestnou. Ba naopak jsem přesvědčen, že nikdo nesmí být na základě své sexuální orientace diskriminován, a pokud by k tomu došlo, jsem připraven ho hájit. Zároveň však nejsem zastáncem zvláštních právních kategorií pro homosexuály, spíše se domnívám, že mají požívat téže právní ochrany jako všichni ostatní občané.

O ženách se vyjádřil tak stručně, že lze jeho výrok citovat v plném znění: „Slovo manželství pochází od latinského ,matrimonium‘, což znamená totéž co ochrana matky. A tak existuje rodina, aby umožnila ženě mít děti a aby se těšila z ochrany muže, který se o ni stará.“

Že by si pan Buttiglione za tyto názory skutečně zasloužil nebýt doporučen coby nebezpečný reakcionářský živel do řad evropských komisařů? Jsou to názory zajisté konzervativní, zcela určitě to však nejsou názory extrémní. Nechme nyní jeho pohled na praktikovanou homosexualitu stranou a zaměřme se na jeho názory na rodinu. Přesvědčený katolík a otec čtyř dětí Rocco Buttiglione přece jen dal najevo, že preferuje tradiční model rodiny, v níž se žena věnuje převážně dětem a úlohou muže je tuto rodinu dostatečně zabezpečit a chránit.

Matky do práce, otcové domů

Proč tedy ten rozruch? Buttiglioneho pohled na rodinu se jeví jako reakcionářský zejména z pohledu oné části liberálně-levicového spektra Evropského parlamentu, která přijala za své některé základní ideologické postuláty feministického hnutí a vidí v jejich prosazování v praxi jedno ze svých životních poslání. V českém prostředí se tyto ideje nikdy příliš neujaly, v některých starých zemích Evropské unie však značnou měrou ovlivňují tamní politiku.

Takovým základním ideologickým postulátem je přesvědčení, že tradiční rozdělení rolí muže a ženy v rodině je dnes již překonaným, čistě historicko-sociálním konstruktem. Panem Buttiglionem preferovaný model tradiční rodiny je proto vnímán jako jakýsi relikt patriarchálního ujařmení žen volající po nápravě. Jde přitom o nápravu ve smyslu feministického ideálu absolutní funkční rovnosti rodičů, tj. že se otec i matka budou naprosto stejnou měrou a hlavně stejným způsobem podílet jak na výchově dětí a chodu domácnosti, tak na finančním zabezpečování rodiny.

Že je tento feministický model snad realizovatelný u rodin s jedním dítětem, mnohem hůře však u rodin velikosti té pana Buttiglioneho, je nabíledni. Vždyť právě z existenciálních potřeb velkých rodin (po nichž přitom evropští politici vzhledem k současné demografické krizi čím dál hlasitěji volají), a ne z nějakého domnělého patriarchálního útisku žen tento „tradiční“ model rodiny vyrůstá.

Jako příklad snahy převést ideál absolutní funkční rovnosti rodičů do praxe lze uvést nedávno zveřejněné plány německé ministryně pro rodinu a dlouholeté feministické aktivistky Renaty Schmidtové, podle níž by mladí otcové měli být zákonem donuceni strávit povinně alespoň určitý čas na mateřské dovolené, má-li mít jejich rodina nárok na její proplácení. Z téhož ideologického pozadí vyvěrá také její snaha rozšířit v Německu v masivním měřítku nabídku školek a jeslí. Německé matky totiž zůstávají, podle slov ministryně, příliš dlouho s dětmi doma, což prý odporuje principu rovného postavení mužů a žen.

Co je to dobro

Plány německého ministerstva pro rodinu názorně ukazují, v čem tkví hlavní problém feministického pohledu na rodinu: východiskem většiny feministických úvah o rodině není otázka Co je dobré pro děti?, nýbrž otázka Jaký model rodiny nejvíce vyhovuje emancipaci žen? Perspektiva, z níž je rodina nazírána, tedy není dobro jejího nejslabšího článku, kvůli němuž navíc primárně existuje, totiž dítěte, ale určitým specifickým způsobem pojaté „dobro“ ženy. Toto „dobro“ je pak spatřováno především v jejím profesním uplatnění, viděném přitom nikoli jako služba rodině a společnosti, ale v prvé řadě jako nástroj její osobní seberealizace a emancipace. (Tento poslední problém se jiným způsobem, zato v míře o to větší, týká samozřejmě také mužů.) Kdyby totiž feministé odvíjeli své úvahy od otázky po dobru dítěte, museli by přiznat, že panem Buttiglionem preferovaná rodina, v níž se matka věnuje svému dítěti naplno, zpravidla nejlépe odpovídá jeho psychickým a pedagogickým potřebám.

Rozhodně lépe než model, v němž se matka za každou cenu snaží dostát ideálu emancipované ženy a pokouší se s malým dítětem dělat „kariéru“. Tím není řečeno, že by dravá kariéristka na straně jedné a žena celoživotně v domácnosti na straně druhé musely být jedinými dvěma alternativami. Spíše by mělo jít o to umožnit matkám, které se zodpovědně rozhodnou, nebo jsou okolnostmi donuceny, nastoupit do zaměstnání, aby se tak nemuselo dít na úkor dětí. V tomto ohledu jsou zajisté pozitivní snahy některých méně dogmatických proudů feministického hnutí, které přijímají rozdíly muže a ženy a hledají například způsoby, jak přizpůsobit pracovní trh specifické situaci a potřebám matek (rozšíření nabídky zaměstnání na snížený úvazek, možnost práce z domova atd.).

Rovní a rovnější

Kdyby se názory pana Buttiglioneho týkaly jen rozdělení úloh v rodině, snad by nad tím Evropský parlament dokázal mávnout rukou. Ony však mají vážné implikace pro oblast, která je mnoha feministicky uvažujícím ještě mnohem větším trnem v oku: je jím nerovné zastoupení mužů a žen v různých profesích, především nerovné zastoupení obou pohlaví v politických a řídících funkcích. Je přece nehorázné, že i v roce 2004 zastává stále mnohem více mužů než žen vysoké politické úřady, zatímco naopak ve školkách najdete samé vychovatelky a téměř žádného vychovatele.

V pozadí tohoto pohledu na věc stojí tatáž ideologie naprosté funkční rovnosti obou pohlaví, jež vnímá přetrvávající rozdílnosti v zastoupení mužů a žen ve společnosti jako relikt čistě historicky podmíněného „patriarchálního“ zřízení, jež je třeba nahradit modelem, v němž muži a ženy budou ve všech společenských oblastech a povoláních zastoupeni podle možnosti naprosto paritně.

Tím, že pan Buttiglione dal najevo, že poslání ženy vidí především v rodině a ve výchově dětí, implicitně totiž řekl, že právě feministickými liberály tak zdůrazňované kariérové vzestupy žen s cílem dosažení rovného zastoupení obou pohlaví v řídících a politických funkcích jsou pro něho spíše druhořadé. Také tím naznačil, že zřejmě není velkým přítelem oněch pozitivně diskriminačních opatření a kvót, jež mají za cíl stávající „patriarchální“ uspořádání společnosti odstranit.

Tím se však dotkl (jak nedávno výstižně napsal český lidovecký poslanec Evropského parlamentu Jan Březina) jádra sporu mezi evropskými konzervativci a liberály, jímž je výklad v evropské ústavě zakotveného článku zakazujícího jakoukoli diskriminaci na základě pohlaví. Pan Buttiglione svými výroky o rodině totiž dal najevo, že zákaz diskriminace nebude chápat v duchu liberálně-feministického rovnostářství. Tedy že například nebude nutně považovat za nápravyhodnou „diskriminaci“, sedí-li ve vedení některého podniku či v některé vládní komisi „nedostatečný“ počet žen.

Na celé kauze je však zajímavý ještě jiný aspekt. Případ Rocca Buttiglioneho názorně ukázal, že se z liberálně-feministického rovnostářství stává jeden z dalších prvků hodnotového kodexu evropského soustátí. Zejména nové země Evropské unie, které mají s utopickými a ideologickými sociálními teoriemi a snahami podle nich uspořádat společnost zkušeností víc než dost, by se měly proti tomuto nezdravému trendu postavit.

(Respekt, www.respekt.cz)