Prosinec 2004

Zázrak s chlebem

Ruth Bondyová, Marek Švehla

Heinz Prossnitz patří ke zcela neznámým, přesto však nejvýznamnějším lidem, jejichž jméno se pojí se zdejším proslulým datem 28. října. Ale nikoli s jeho sváteční, státnickou podobou. Životní dílo tohoto osmnáctiletého mládence se dá shrnout do několika čísel: 5230 kg potravin do Terezína, 3120 kg potravin do Birkenau a ghetta v Lodži, šest metrických centů šatstva a potravin do lágrů v Sachsenhausenu a Hamburku. To vše sehnáno, zabaleno a posláno v době plné nedostatku, nebezpečí a omezení pro Židy, bez veřejných prostředků, bez veřejné podpory, pod Damoklovým mečem gestapa.

Sama ta čísla dnes neříkají téměř nic. Avšak cena bochníku chleba, který přišel v únoru 1944 do Birkenau, se nedá vyjádřit ani penězi, ani slovy. Díků za to se ale Heinz nedočkal: s poslední skupinou zaměstnanců pražské židovské obce byl právě před 60 lety 28. října 1944 deportován přímo do plynových komor v Birkenau. Dalšího dne bylo masové vraždění zastaveno. Abychom správně zhodnotili, co Heinz Prossnitz vlastně dokázal, musíme začít od začátku. Ale kde je začátek?

Zdrženlivost

Po nacistické okupaci se Heinz (ročník 1926), přáteli přezdívaný Heinzek, připojil jako mnoho jiných mladých Židů k sionistické organizaci mládeže. Vedoucím jeho desetičlenné skupiny v Makabi Hacair byl Fredy Hirsch, třiadvacetiletý učitel tělocviku, který předtím uprchl do Československa z nacistických Cách. Fredyho uctívali nejen jeho svěřenci, ale většina židovské mládeže v protektorátu. Imponoval jim vysoký, štíhlý, sebejistý muž, věrný ideálu nového Žida, jemuž se mělo dařit v Palestině, v zemi Izrael. Zrzavý, pomenší a na jazyk si šlapající Heinz se Fredymu vůbec nepodobal, nicméně i on byl jeho důrazem na zocelování těla a charakteru okouzlen.

Až do konce školního roku 1939/1940 navštěvoval Heinz Prossnitz české reálné gymnázium Společnosti pro individualizaci výchovy, která popírala mechanické, nudné, neosobní vyučování tehdejší doby. Každý týden se jezdilo na výlety do okolí Prahy, konala se pravidelná setkání s rodiči, společný letní tábor. Jak vyplývá z výroční zprávy rodičům, považovali učitelé Heinze za velice nadaného a inteligentního žáka. Chování měl „uspokojivé“, avšak rodiče byli upozorněni, že jejich syn má příliš mnoho mimoškolních činností, například skauting.

K žádné kolizi Heinzových gymnaziálních zájmů však nedošlo. Od školního roku 1940/1941 byla všem židovským žákům v protektorátu zakázána docházka do veřejných škol. Většina se od té doby učila soukromě v malých skupinách u židovských učitelů vyházených z práce. Část sionistické mládeže navštěvovala školu Jugend-Alijah v Praze, jejíž činnost byla německými úřady povolena, neboť oficiálně šlo o přípravu na vystěhování do Palestiny. Jestliže se aktivita žáka Prossnitze na reálném gymnáziu zdála příliš hektická, na škole Ju-Al, jak se ústavu běžně říkalo, ještě vzrostla. Podle jeho týdenního rozvrhu hodin se kromě dopoledního vyučování konaly dvakrát týdně odpoledne práce v dílnách. Mimo to obsahoval Heinzův rozvrh dvě soukromé hodiny angličtiny a jednu hebrejštiny, tělocvik, každodenní schůzky v rámci svazu mládeže, po večerech od 20 do 22 hodin skauting, studium dějin sionismu a četbu knih.

Tento způsob života se rázně změnil v létě 1941, kdy nacisté zastavili veškerou palestinskou emigraci, aktivity sionistických svazů mládeže byly zakázány a škola Ju-Al uzavřena. Nadále se mohla mládež scházet jen po menších skupinách v soukromých bytech. Situace se zostřila v září 1941, kdy židé dostali příkaz nosit na šatech žlutou Davidovu hvězdu, která je od ostatních odlišovala na první pohled. A pak nastaly ještě horší časy.

Počátkem října 1941 sdělil Fredy Hirsch několika mládežnickým funkcionářům, že v nejbližších dnech odejde z Prahy transport s 1000 lidmi neznámo kam. O nacistických plánech na „evakuaci“ židovského obyvatelstva protektorátu až dosud prosakovaly jen velmi nejasné zprávy, takže pro většinu účastníků schůzky to byl blesk z čistého nebe. S vědomím osudové chvíle se přítomní rozhodli založit instituci pomocné transportní služby a vyzvat ke spolupráci pražskou židovskou mládež ve věku od 14 do 25 let. Pomocná služba se měla týkat hlavně opatrování dětí a pomoci při balení a odvozu zavazadel na shromaždiště na bývalém výstavišti v Holešovicích.

Dodatečně, se znalostí konečného osudu transportů se můžeme ptát, zda nemělo být první reakcí místo zřízení pomocné služby založení podzemního hnutí. Avšak tehdy, v nevědomosti o tom, co přijde, se to zdálo být nejpřirozenějším, nejpotřebnějším řešením. První povolaní do transportu měli na přípravu jen 24 hodin: co zabalit do dovolených 50 kg na osobu, kde najít při přísných přídělech to nejnutnější – teplý plášť (kožichy i kožešinové vložky museli Židé odevzdat už dávno předtím), pevné boty, potraviny na cestu. Bylo víc než samozřejmé, že se členové bývalé skupiny Havlagah zapojili do pomocné služby s velkou energií. Skupina založila společnou pokladnu, kam dávali část mzdy či kapesného od rodičů. Správu nad ní převzal Heinz. To byl počátek jeho životního díla.

Přátelé v Lodži

První transport mířil do ghetta v polské Lodži. Po krátké době dorazily do Prahy první dopisnice s obvyklým „máme se dobře“ a „jsme zdraví“. Pod povinnou nálepkou však zkušené oko nalezlo šifrované prosby o pomoc v nedostatku. Deportovaní se ocitli v těžké situaci. 20 000 lidí vysídlených v říjnu a počátkem listopadu z Říše, Vídně, Prahy a Lucemburska do Lodže se dostalo do ghetta, které bylo přeplněné už před jejich příchodem a nyní čítalo přes 168 000 duší. A nejen to: byli nováčky, zelenáči, bezradnými v nepředvídaných situacích mezi místními obyvateli, kteří se už od založení ghetta naučili, jak si pomoci, a vyznali se lépe na cestách černého trhu a v podplácení. Avšak všichni, noví i staří, trpěli těžkou podvýživou a mrazivým chladem.

Prvních dvacet měsíců bylo možné posílat do Lodže jen peněžní poukázky. Ze společné pokladny skupiny Zdrženlivost byly přátelům v Lodži stále poukazovány obnosy ve výši 20, 25 a 30 marek. Jak se později ukázalo, až 60 procent nacistická správa zabavila, takže z deseti marek zůstaly často jen tři, avšak i to stačilo ke koupení kilogramu chleba, a to bylo hodně. Podle přehledu, který Heinz sestavil v roce 1944 před svou vlastní deportací do plynu, došlo do Lodže 40 000 marek ze společné pokladny a dalších 15 000 marek z fondu nazývaného hebrejsky Keren Polania, peněz, které Heinz dostával patrně ilegálními cestami z ciziny, hlavně ze Švýcarska. Lenka Abelesová a její bratr Karel byli mezi posledními z 65 000 lidí, kteří zůstali v lodžském ghettu, a teprve v srpnu a září 1944 byli deportováni do Osvětimi, kde prošli selekcí, bezpochyby i díky penězům a potravinám, které dostávali z Prahy.

Ze strachu před nákazami, které by se mohly z přeplněného ghetta bez ústřední kanalizace rozšířit do árijského okolí, byly transporty ze střední Evropy do Lodže v listopadu 1941 přerušeny. Z 5002 osob deportovaných z Prahy přežilo holocaust 277 lidí, mezi nimi čtyři, o které se staral Heinz.

Síť

Po „výpadku“ Lodže se pro nacisty stalo dočasným řešením otázky protektorátních židů ghetto v Terezíně na severu Čech. První transport tam přijel z Prahy 24. listopadu 1941. Cesta do Terezína nevzbuzovala takovou hrůzu, jako deportace do neznáma v Polsku, avšak na druhé straně byl během dlouhých měsíců jakýkoli kontakt s vnějším světem zakázán a za ilegálně odeslaný dopis zaplatili lidé životem. K velké hrůze se navíc již začátkem roku 1942 ukázalo, že Terezín není konečným útočištěm až do Hitlerovy porážky, jak Židé doufali, nýbrž jen zastávkou v cestě na východ.

V průběhu roku 1942 byla většina členů mládežnických organizací, kteří byli činní v pomocné transportní službě, postupně deportována do terezínského ghetta. V červenci 1943 pak šla do transportu směr Terezín i většina zaměstnanců Židovské náboženské obce, kteří dosud zůstávali v Praze. Také Heinz předpokládal, že nadešla jeho doba, připravoval seznamy příjemců balíků a peněz v ghettech a táborech, zaznamenal desítky zpráv obyvatelům ghetta od rodin a přátel, zabalil pro ně knihy a dárky. Uprostřed příprav na transport však dostal Heinzův otec Fritz Prossnitz, vedoucí finančního oddělení Židovské náboženské obce, příkaz německých úřadů, aby se ženou a synem zůstal nadále v Praze. Patřil k těm několika židům, kteří byli nacistickým Ústředním úřadem pro uspořádání židovské otázky prozatím považováni za nepostradatelné.

Heinz počítal už zcela s Terezínem, těšil se na shledání a na společnou práci. Nyní zůstal úplně sám, bez jediného dobrého přítele, bez jakékoli společnosti, „tedy samé nevýhody, až na to, že mohu dále posílat peníze do Lodže a Vám balíčky a že mohu právě o pár týdnů déle spát v posteli a lépe jíst než v T. (…). Doufám, že budu moci dál pracovat v zahradě, venku z Prahy. Pak budu dostávat 5 K za hodinu a lístky navíc, jinak bych nemohl shánět všechno pro Lodž“. Heinz tenkrát pracoval v zelinářské zahradě někdejšího židovského blázince v Hloubětíně.

Na podzim 1943 zbyly z pomocné služby po Heinzově boku jen dvě dívky: Erika Wolfová, zvaná Eka, jejíž matka byla německá árijka, a Edith Březinová, hebrejským jménem Noemi, dcera árijského otce. Ten sice rodinu opustil, když byla Edith malá, avšak ona sama nebyla nikdy zapsána jako Židovka a nemusela nosit hvězdu. Obě byly světlovlasé a modrooké, podle tehdejších pojmů „árijské“ typy. Protože Židé v Praze směli používat jen poštovní úřad v Ostrovní ulici, a to pouze v určitou hodinu, nosila Noemi těžké balíky na poštu sama, někdy spolu s Heinzem, těsně zavěšeni tak, aby její loket zakrýval jeho hvězdu.

I matka Eriky Wolfové si toho vzala na sebe hodně, tahala potraviny do jejich bytu v tehdejší Královské ulici a pak opět těžké balíky na poštu. Většinou obsahovaly brambory a chleba, pokud to bylo možné i margarín a cukr. Noemi jela jednou do Dačic, kde byl uložen nábytek jejích prarodičů, a prodala jej, aby mohla získat potraviny, nehledíc na nebezpečí s tím spojené. Naštěstí ani ona, ani Erika nebo Heinz nebyli při černém obchodování přistiženi.

Nejenom potraviny, ale také balicí papír, krabice a provázky byly za války těžko k dostání, avšak Heinz našel dodavatele na všechno. Vznikla celá síť. Árijští přátelé, příbuzní či důvěryhodné osoby, u kterých deportovaní zanechali peníze, ačkoli platil zákaz stýkat se s Židy, přinášeli Heinzovi tajně potraviny, peníze či potravinové lístky. Balíky mu nosili také míšenci, nebo židé spříznění s árijcem, kteří se sice oficiálně stýkat s židy směli, ale báli se toho a chtěli zůstat v anonymitě.

Aby vyhověl stoupajícím požadavkům, posílal Heinz část balíků do Terezína přes Německo, hlavně na Paula Israele Rotha ve Vratislavi, žida patrně ženatého s nežidovkou, jak vyplývá z povinně přidaného druhého jména (Israel), a Hanse (bez židovského jména) Bauera v Drážďanech. Nepodařilo se mi zjistit, kdo byli tito dva. Na jedné dopisnici se Heinz ptá: „Dostal jsi už pozdrav od bratrance Rotha z Vratislavi?“ To však nic neznamená, titul strýc, teta, synovec či bratranec se používal často k oklamání cenzury. Nevíme, kdo byl Němec Hans Bauer, majitel firmy Johann Bauer, na jehož adresu Wallstrasse 19 v Drážďanech balíky docházely, a proč se vydával v nebezpečí.

V jednom ze svých stvrzujících dopisů Hans Bauer rozhodně a výslovně říká: „Nechci peníze.“ Bauer prosil Heinze, aby neposílal příliš mnoho balíků v jeden den a aby dbal na váhu jednotlivých zásilek, neboť kvůli 100 g váhy navíc vznikají na poště potíže. Napsal Heinzovi, že jeden z velkých balíků nebyl dost dobře zabalený a na poště se roztrhl. Na omluvu Heinz uvedl, že papíry, které jsou v Praze k dostání, jsou špatné kvality a lehko se trhají. Heinz balíky pro Bauera čísloval a ten potvrzoval, když došly. Touto cestou bylo posláno do terezínského ghetta víc než 800 kg potravin, ještě navíc k těm 4400 kg, které poslal Heiz a jeho rodina přímo.

V dějinách šoa se zakořenil mýtus o Terezínu jako „vzorovém ghettu“ a snadno se zapomíná, že tam zemřelo více než 34 000 vězňů, většinou na vyčerpanost, nemoci a epidemie, vyvolané či urychlené podvýživou. Ano, ve srovnání s jinými ghetty a vyhlazovacími tábory nebyl hlad tak zhoubný, nebylo vidět z hladu oteklé děti a na ulicích neležely vyhladovělé kostry. Avšak trýznil a trápil mladé i staré, oslaboval je a vedl k řetězci nemocí. Balíčky s potravinami (a jen malá část vězňů měla to štěstí, že je dostávala) posilovaly tělesně i duševně, působily šťastné chvíle, dodávaly naději.

Dopisnice posílané Heinzovi a jeho rodičům, psané povinně německy, začínaly většinou díkem za dary. Někteří odesílatelé dopisnic prosili Heinze, aby zjistil, proč jejich příbuzní či známí, kterým poslali „připouštěcí“ známku, o sobě nedávají slyšet. Jiní se na Heinze obraceli s výčitkami: „Proč nepíšeš častěji?“ Znovu a znovu se Heinz pokoušel zavést pořádek ve své rozvětvené korespondenci, zachycovat na seznamech, ve školních sešitech a poznámkových blocích, kdo, kdy a kde mu napsal, komu a kdy odpovědět, poznamenávat si data odeslaných balíků. V jeho sešitech jsou zaznamenány všechny narozeniny přátel, aby jim udělal radost v pravý čas, seznamy léků a k čemu se hodí, měl napsané adresy v cizině, adresy příbuzných a přátel vězňů v protektorátu – byly to statečné pokusy být systematickým.

Ačkoli hlavní obsah 580 dopisnic poslaných z Terezína Heinzovi a jeho rodičům na slavnou adresu „Praha, ulice U obecního dvora 2“ byl technického druhu: co došlo, koho pozdravovat – z toho mála, co bylo navíc, vznikal klamný obraz. Nejen kvůli cenzuře psali vězňové obvyklé „daří se mi dobře“ a „jsem zdráv“, pokoušeli se najít nějaké světlé body života v ghettu i sami pro sebe a pro své milé mimo. To vše budilo iluzi normálnosti, pokračování života, jako by neexistoval hlad, smrt a ochromující hrůza z transportů na východ. Jak dalece byly zprávy „odtamtud“ klamné, pokud jde o obsah i datum, svědčí šedesát dochovaných dopisnic poslaných rodině Prossnitzových z Birkenau.

Ing. Sladký a strýček Odkolek

Dne 6. září 1943 odjely z Terezína dva transporty, celkem 5000 lidí, s Leo Janowitzem, ústředním tajemníkem vedení ghetta, jeho ženou Trudou a Fredy Hirschem na předních místech transportní listiny, aby – jak bylo řečeno v ghettu – založili na východě nový pracovní tábor. Všichni – muži, ženy, děti, mladí i staří – přišli bez selekce do jednoho z táborů komplexu Osvětim-Birkenau, který měl označení BIIb a později byl pojmenován jako rodinný tábor.

V protikladu k ostatním táborům se tam neubíjelo k smrti a nemocní nebyli posíláni do plynových komor, avšak hlad, nekonečné stání na apelech v mrazivém chladu a podmínky byly stejně úděsné. Ihned po příjezdu do tábora „Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, Oberschlesien“ byly vězňům rodinného tábora rozdány dopisnice a bylo jim dovoleno napsat příbuzným a přátelům v terezínském ghettu i víc než třicet slov.

Dne 13. října 1943 se Heinz obrátil na Říšské sdružení židů v Německu, jehož prostřednictvím musela jít všechna pošta do rodinného tábora, a prosil o informace o předpisech pro dopisování do Birkenau. Říšské sdružení židů mu z Berlína sdělilo, že jeden odesílatel tam může měsíčně poslat tři dopisnice.

Dopisnice z Birkenau byly přísně cenzurovány, a proto vězňové ve svých prosbách používali náznaky. „Dělám si starosti o Ing. Sladkého a strýčka Odkolka, měli by psát každý týden,“ stojí například v jednom vzkazu. (Odkolek byla a je známá pražská pekárna.) Někdo pozdravoval „svého sladkého synovce“ či posílal „sladká políbení“. Tu a tam dodávali pisatelé k obvyklé závěrečné frázi „nezapomeň na mne“ či „čeká od Tebe brzkou zprávu“ jméno jiného vězně, který byl také v táboře. Kurt Cierer zmínil mne (moje sestra Dita byla Heinzovou přítelkyní), což znamenalo: „Posílej také jí.“ A Heinz posílal a posílal mnohým.

Ruth Barberová, která přišla do Birkenau zářijovým transportem, napsala Heinzovi 9. října 1943: „Vůbec Ti nemohu říci, jakou jsem měla radost z Tvých darů. Jsi jediný, kdo na mne myslí, a nikdy Ti to nezapomenu…nezapomeň na mne.“ Na druhé dopisnici děkuje Ruth za dary, které docházejí pravidelně a v pořádku: „Zejména mám radost z chleba a sladkých věcí.“ Ani zde není jasné, zda to není pokyn, co posílat, neboť v táboře nebyla absolutně žádná možnost vaření a vězni potřebovali hotové věci, které mohli ihned sníst, protože neexistovalo místo, kde by se něco dalo schovat.

Kurt Löwy potvrzoval příjem šesti chlebů a dvou balíků. Petr Winternitz potvrdil příjem balíků, i těch velkých, bez udání počtu. Miriam Edelsteinová, žena prvního židovského staršího, který byl zatčen v listopadu 1943, děkuje Fritzovi Prossnitzovi za balíky i jménem svého syna a své matky, kteří přišli do rodinného tábora spolu s ní v prosinci 1943. I Truda, žena Lea Janowitze, vedoucího pisárny v rodinném táboře, potvrdila několikrát příjem balíků, aniž jmenovala počet. „Můj muž pracuje ve svém povolání,“ psala Truda. Tyto a podobné známky relativně „běžné existence“ v rodinném táboře budily v Terezíně, Praze i jinde iluzi, že to je pevný bod, pokračování života.

Mezi těmi několika, kdo se v dopisnicích Heinzovi pokoušeli naznačit pravou skutečnost Osvětimi-Birkenau, byl dvaatřicetiletý Hermann Reach, jenž děkoval za zaslaný balík a připojil „obáváme se velice o Chajima“ (chajim znamená hebrejsky život) a osmnáctiletá Soňa Hechtová, která na lístku z 20. prosince 1943 napsala: „Často na Tebe vzpomínáme spolu s paní Mandel Hauch,“ naznačujíc tak specifický zápach kyanidu po hořkých mandlích. Nikdo pravý význam slov nechápal.

Hermína Janowitzová, Leova matka, napsala 16. června 1944 z Terezína do Prahy: „Moc mě potěšila zpráva, že se Leovi vede dobře, a doufám v to nejlepší i pro budoucnost.“ Počátkem července 1944 byl rodinný tábor v Birkenau zlikvidován, asi tisíc mladých žen prošlo selekcí a bylo deportováno na práci do Německa, všichni ostatní obyvatelé tábora, na deset tisíc mužů, žen a dětí, zahynulo v plynu.

Podle přehledu, který Heinz sestavil 2. června 1944 v očekávání svého brzkého odjezdu do Terezína, poslal do Birkenau 1492 kg chleba a 293 balíčků s potravinami a vydal 56 000 korun.

Poklady Midasovy před tím blednou. Peněžní hodnotu těžko můžeme vyjádřit v dnešní měně, avšak hodnota chleba se dá ocenit lehce: dny štěstí, jiskřička naděje, víra v lidskost ve stínu komínů krematoria. Z těch asi padesáti příjemců Heinzových balíčků v rodinném táboře zůstala koncem války naživu podle mého odhadu asi pětina. „Svou obětavou pomocí mi Heinz zachránil život,“ napsal Honza Gärtner v roce 1949 a navrhl, aby byl po Heinzovi nazván nějaký les nebo ulice v Izraeli, protože „to byl skutečný hrdina“.

Shrnutí života

Židé v Praze měli již dávno zakázáno vycházet po setmění z bytu, byly jim uzavřeny všechny kulturní podniky, přátelé zmizeli. „Všechno je prázdné, všechno je pryč,“ píše Heinz 30. března 1944 v dopise ilegálně poslaném do Terezína Doris Mannheimerové. Heinz naznačuje Doris, že i on brzy přijede. Přípravy na deportaci se opakovaly v létě. „Již několikrát jsem si předsevzal během těch pěti let této války psát deník a kolikrát předtím a vždy to z nějakého důvodu ztroskotalo. A když přemýšlím nad uplynulými roky, se mi srdce sevře lítostí, že jsem nenapsal to či ono, tu událost či onu příhodu a že se mnohé, pěkné i nepěkné, ztratí mé paměti,“ poznamenal si Heinz 11. června.

O necelý měsíc později (9. července) oslavil osmnácté narozeniny. „Často jsem přemýšlel o svém budoucím zaměstnání,“ napsal si. „Bůh ví, co já se stanu. Přece bych chtěl jíti do Erec Izraele a pracovati na výstavbě našeho státu tělem i duchem… V komunistickém režimu bych to daleko nepřivedl. Co to vše ale pomůže, když je mi osmnáct a stále ještě nemám žádných všeobecných ani specielních znalostí ani životních zkušeností. Což, nechme toho, je to vše velmi smutné, kdyby už alespoň byl konec té války a my ji ve zdraví přežili v Praze, potom uvidíme dále.“

Na podzim 1944 se konec války zdál již blízko. Francie byla osvobozena, spojenci se blížili Německu z východu i západu. Když dostali Prossnitzovi v říjnu 1944 se skupinou osmnácti pracovníků pražské Židovské rady a jejich rodin, předvolání do transportu, předpokládali všichni, že cesta povede do terezínského ghetta. Do Terezína skutečně přijeli, ale jen proto, aby byli hned přičleněni k transportu vypravenému 28. října 1944 do Osvětimi.

Byl to poslední z jedenácti velkých transportů, které nacisté poslali z ghetta do Osvětimi mezi 28. zářím a 28. říjnem. V těchto transportech se zbavovali většiny svědků: členů židovské správy ghetta, bývalých funkcionářů židovských organizací v ČSR, Německu a Rakousku, bývalých politiků, důstojníků, vynálezců, umělců apod. (Mezi 16 828 vězni, kteří nepřežili, byl například spisovatel Karel Poláček.)

Na nádražní rampě v Birkenau byla provedena jako obvykle selekce transportu, mladí a silní byli posláni na práci do Německa. Skupina osmnácti lidí z Prahy a členové vedení ghetta a jejich rodiny, kteří byli ve zvláštním vagónu téhož vlaku, však šli přímo bez selekce do plynu.

Epilog

Vyplývá nějaké poučení z příběhu o Heinzi Prossnitzovi a jeho chlebech? Prvním závěrem je, že říše absolutního zla zvítězí i nad láskou k lidem. Avšak lze vidět i opačný závěr. Ani před nejničivější přesilou nesmíme zvednout ruce. Nikdy si nesmíme říci: Co mohu já, malý, bezmocný člověk dělat proti nim? Ano, Heinz byl poražen, většina adresátů jeho balíčků nezůstala naživu, avšak bochník chleba se vznáší nad nemilosrdným nebem Osvětimi jako symbol lidského soucitu.

V Heinzově pozůstalosti se nachází obálka s nápisem „Odešel-li bych někdy navěky, tedy otevřete!“ V obálce byl odznak hnutí Makabi Hacair Praha, pohlednice, na které je pobřeží Palestiny, loď, portrét Theodora Herzla a hebrejský citát jeho slov o budoucím židovském státě: „Chcete-li, není to pohádka.“ Na přiloženém lístku Heinz napsal: „I kdybych mrtev alijírovat měl, nechci hnít v české zemi.“ Jeho popel pohnojil polskou zemi.

Erika Wolfová a Noemi Březinová se po válce vystěhovaly do Izraele. Erika zemřela před několika lety v Beerševě, Noemi, nyní Edith Rosenová, žije v Kfar Saba a stará se o opuštěné psy a kočky, neboť lidé ji zklamali. Jen jediný příjemce balíčků, Kurt Cierer-Tsur, jí poděkoval hned po konci války. Těch málo přeživších šoa se pokoušelo ze všeho nejdřív postavit na troskách nový život a rozptýlili se po celém světě. Dluh Heinzi Prossnitzovi zůstal dosud nesplacen.

Rámeček

Nedovedu si to představit, říká historička Alena Hájková

Hlavním odborným zájmem Aleny Hájkové (1924) je historie čs. domácího odboje za protektorátu. Sama v odboji působila a v letech 1944–45 byla vězněna v Ravensbrücku aj. Je nositelkou ocenění Spravedliví mezi národy, které uděluje izraelský památník Jad vašem za pomoc židům během šoa.

Jak jste se dostala k tomu, že jste začala pomáhat židům?

Na začátku války, to mi bylo šestnáct, jsem se učila dámskou krejčovou. V dílně jsem se seznámila s mladou židovkou, začali jsme se přátelit, chodila jsem do rodiny. Tam se scházeli zajímaví mladí lidé, hrála se muzika, debatovalo. Byla těžká doba a někteří z nich se obávali chodit třeba do čistírny, kam měli zákaz. Tak jsem začala dělat takovéto všední služby. Dnes to nevypadá nijak hrdinsky, ale bylo to únavné, protože kamarádů v nouzi bylo hodně, a taky velmi nebezpečné, protože styk se židy byl zakázaný. Nebezpečné bylo třeba i jen jít do židovského bytu, nikdy jste nevěděli, jestli vás soused neudá… Když pak začaly transporty, úkoly přibývaly. Pomáhala jsem shánět potraviny. Pak se skupina devíti kamarádů rozhodla, že nenastoupí do transportu, a my „árijci“ jsme se seskupili kolem nich. V Čechách nebylo snadné se ukrývat, a tak se musel zvolit jiný způsob: pomohli jsme jim sehnat dokumenty, změnit identitu, takzvaně se arizovat.

Jak bylo těžké dokumenty sehnat?

Některé skupiny měly přístup k čistým blanketům, ale my ne. Tak jsme kradli občanky a vyzmizíkovali nebo upravili jméno. Nebylo to lehké. Takový člověk se musel někde nově přihlásit, kde si ověřovali jeho původní totožnost. To znamenalo, že jsme museli být dohodnuti s úředníkem z předchozího bydliště. „Arizace“ těch devíti lidí se podařila na konci roku 1942, do té doby byli zcela odkázáni na naši pomoc.

Měla jste představu o místě, kam odjížděly transporty?

Věděli jsme, že jedou do Terezína. Později i to, že na východ Polska.

Jak jste se dozvídala o tom, co je třeba vězňům poslat?

Od našich židovských přátel. Taky se mi dostal do ruky dopis, kde jedno děvče popisovalo, jak musí kopat ve spodním prádle odvodňovací kanály. Snažili se tam vězně pomalu vraždit zimou, dřinou a hlady. Žádala o jídlo. Nemohla psát přímo, protože by mě ohrozila. Ten dopis přišel k jedné známé židovce. Daly jsme tedy dohromady balík chleba, sušeného, aby nezplesnivěl. Jestli došel, nevím.

Jak bylo těžké shánět potraviny?

Za protektorátu tu byl přídělový systém. Židé dostávali speciální lístky s mnohem menšími dávkami potravin. Byli de facto odkázáni na černý trh na venkově. Sami nikam nesměli jezdit, a tak se museli spolehnout na nežidovské známé. Moje maminka třeba jezdila na venkov a měnila věci za jídlo. Já jsem sháněla lístky od známých, naši židovští kamarádi dostávali lístky nebo zbytky ulitých peněz od lidí, kteří šli do transportu. Bylo to velmi těžké. Nedovedu si představit, jak Heinz Prossnitz a jeho přátelé mohli sehnat a poslat tak velké množství jídla.

Rámeček 2

Jak se žilo v protektorátu

Židé měli jen minimální prostředky k obživě: veškerý movitý i nemovitý majetek jim byl postupně odcizen, peníze museli uložit na vázané vklady, z nichž směli vybírat jen povolené částky a jen v povolených hodinách (dvě hodiny dvakrát týdně). Museli nosit zvláštní označení na oděvu (od šesti let), označeny byly i jejich občanské průkazy. Nesměli se přátelsky stýkat s občany, kteří nepodléhali rasovým zákonům. Od 20. hodiny pro ně platil zákaz vycházení. Nesměli vlastnit telefonické přístroje a auta, nesměli do restaurací, parků, některých ulic, na nábřeží, městskou dopravu směli užívat jen někdy. Měli velmi omezenou možnost cestovat vlakem (a tedy na venkov pro proviant), nádraží byla přísně střežena. V přídělovém hospodářství nedostávali poukázky na šaty, byli vyloučeni z odběru mnoha potravin (např. kávy), tabákových výrobků apod., jejich příděly byly značně omezené. Nakupovat směli jen v přísně vymezenou dobu. Přestoupení každého z těchto a mnoha dalších zákazů nacisté stíhali drakonickými tresty.

(Respekt, www.respekt.cz)