Prosinec 2004

Cestou na stanici autobusu

Vladimír Cícha

V příjemném podzimním odpoledni opustili jsme s přítelem vlídný hostinec, z něhož velikým oknem nabízel se pohled na hory za úžinou. Když jsme se rozloučili, šel jsem ještě dál ke stanici svého autobusu, ale minul jsem ji a pokračoval dál, neboť tři nově voperované cévy, jež mne zbavily problémů, si vyžadují si podobné činnosti, jak sdělí každý lékař a nemusí to ani být specialista-kardiolog, a tak jsem šel a v úžasu shledával, kolik myšlenek proběhne mozkem člověka v krátké chvíli a natožpak ve chvíli delší, jakou představovala ta moje oklika, a tu, možná že impulsem způsobeným požitými nápoji a debatou s přítelem, nežli jsem se nadál, jako nějaký maelström nebo uragán hnaly se mi úvahy a myšlenky hlavou.

Příznám se, že nebyly právě dvakrát, ale ani jednou, radostné a potěšující, někdy dokonce bizarní o událostech krajně nepochopitelných, a tak jsem šel, odpoledne bylo slunečné a jako městský člověk jsem si v něm odjakživa liboval, tehdy v ulicích Prahy a teď podobně mezi mrakodrapy. A než jsem se nadál, měl jsem hlavu jako libeňský plynojem na Palmovce, nabitou přetlakem myšlenek a konstatováními, a to ještě nejsem odborníkem v podstatě na nic, ale jen pozorovatelem jevů a věcí... a tu mě napadlo, co asi se stane třeba za deset let, kam se ten náš v poslední době nějak rychle zkomplikovaný spět dopacká a jak si v něm bude počínat náš potomek, dnes ve věku, kdy jsem se jedenáctý rok snažil nalézt svoje místo v novém domově.

A tak jsem šel tím příjemným odpolednem a snažil si připomenout některé události uplynulé od výměny původního domova za ten druhý, ano, už jsme nestihli ty zajímavé časy padesátých a šedesátých let jak tady v Americe (sem náleží i Kanada) plynuly, navzdory černošským nepokojům a mordům bratří Kennedyů a Martina L. Kinga Jr., ale abych to přemítání stihnul, než oklikou dorazím ke další stanici autobusu (na setkání s přítelem básníkem nejezdím autem, neboť se většinou díváme sklenkám na dno), přesmyknul jsem se do nejbližší současnosti.

11. září 2001 způsobilo značnou změnu, která západní svět postihla, snažil jsem se také pochopit počínání palestinských teroristů v Izraeli, v pásmu Gazy a Západním břehu, a došel k názoru, že je to zcela neomluvitelné, neboť, pokud vím, tak každému setkání vrchních představitelů obou stran předcházel teroristický útok Palestinců a, jak si pamatuji, Izrael šel nejednou ve svých návrzích na řešení dost daleko, ale pan Arafat to ignoroval a tak po izraelském Barakovi přišel k moci říznější pan Šaron.

A jak řekl v interview v rozhlase jeden zasvěcenec, nejsou to jen Palestinci, kteří se mohou cítit ukřivděni historickým průběhem událostí, mohou to být i američtí nebo kanadští Indiáni, pokud začnou zpytovat události staré několik století. Stejně tak černoši, ale žádný černoch ani Indián nepřipevní si trhavinu k pasu nebo k pasu svého nezletiléto potomka a ve jménu svého práva jde zabíjet zcela nevinné oběti.

Napadla mne i záležitost mírně civilizovanější, jakou by měly být prezidentské volby v USA. Co se dosud děje, není nic víc než trapné divadlo s aktéry omílajícími do omrzení svoje argumenty, až to jednoho, který to snad i sleduje v TV, bezmála uráží. Jak to, že tak mocná a veliká země jako Spojené státy americké nemají dnes lepšího prezidenta a lepšího protikandidáta, nemluvě ani o nepochopitelném fiasku volebních nejasností a tahanic, které, jak odhadci a znalci předpovídají, možná překonají i ony v roce 2000. Tentokrát nepůjde jen o jediný stát, ale možná i o více států... a představoval jsem si, jak už se šikují právníci a odhadují svoje příjmy, a vzpomněl jsem si dávnějších amerických voleb, jež nejedny měly také těsné výsledky, ale žádné fiasko to nebylo, a říkal jsem si, proč dneska nekandidují proti sobě státníci jako Eisenhower, Kennedy nebo Reagan, jak je to možné, že o tak vysokou funkci se dnes neucházejí ti nejlepší z nejlepších...

Dokonce jsou do volebního boje přilákány celebrity a je mi malinko líto J. Kerryho, pro jehož podporu se angažoval zpěvák a kytarista Bruce Springsteen, populární v masách, ale jeho výkon byl bídný. To už lépe je na tom prezident Bush s Arnoldem Schwarzeneggerem po boku, ač ten se vystupoval v těch děsivě pitomých Terminátorech, ale nakonec je guvernérem Kalifornie a zatím, jak se mi zdá, neudělal výraznější chybu.

Vzpomněl jsem si na svého oblíbence Henryho Millera. Kdysi napsal, že kdyby předsedkyněmi vlád a prezidentkami států byly ženy, všechno by na světě bylo jiné, mírumilovnější, ano, minulost sice nabízí hojnost poučení, ale nikdo z mocných toho moc nedbá a tak asi podle toho dopadne i budoucnost... tu nepochybně poznamenal člověk jménem Usáma a jeho soudruzi, stín toho muže jako by padal na další čtyři roky působení prezidenta dosud nejmocnější a vlastně jediné velmoci, což nebude bez vlivu na ostatní části světa.

A tu mne nepříjemně fascinuje v tom špatném smyslu slova nejen divadlo a únavná šaráda předvolebního boje v těchto mocných státech amerických, ale už proklamované a předpokládané pokračování soudních sporů, které započaly při volbách minulých, a tu si říkám, co se to s tou Amerikou děje, vždyť bude celému světu pro smích a možná, že ze všech nejvíc se už teď chechtá do dlouhého vousu právě Usáma, který, jak se zdá, dle posledního videozáznamu, se těší dobrému zdraví.

Ale čert vem koneckonců ty volby v USA, více mne znepokojuje rostoucí zločin i v blízkém mém okolí, loupežné vraždy, občas mord, ani nemluvě o zabití nevinných na silnicích i chodnících podivným potomstvem rodičů, o nichž není mnoho zpráv a mnohdy jsou i nekanadského původu, stejně jako já, jenže já se v autech nehoním a nikoho jsem neokrad, jen se mi mnohdy zdá, že mě vláda bere na hůl na daních, ale říkám si: musí udržovat silnice a zdravotnictví, donedávna jedno z nejlepších na světě, ač dnes už je to jinak... ale pak, abych náhodou nepřijel domů dočista deprimovaný, abych byl schopen vykonat ženou označené a pojednou nezbytné práce na udržbě stavení, se pojednou usmívám, jak se mnohdy usmíval ve svých spisech Bohumil Hrabal, dívám se na svoje botky, které jsem kdysi koupil v obchodě Transit za pouhých $19.95 , což je při jejich kvalitě, a jak se mi zdá, po častém nošení důkaz jejich nezničitelnosti, neuvěřitelná cena a to ještě mi na ně tehdy dali záruku na jeden rok, který uplynul, aniž to na botkách bylo znát.

Ale to je jenom jiskřička pro další plamenec mých utěšujících úvah, vloni na Štědrý den jsem dostal zřejmě veliký dárek ve formě trojitého bypassu, odborníci asi věděli, proč si mě vyžádali na operační stůl právě v tento den pro našince významnější než pro moje nové sousedy kanadské, a po pár měsících nepohodlí blahodárné výsledky se dostavily a tak si říkám, jestli vlastně stojí za to věnovat pozornost světovému dění, které našinec nemůže vůbec nijak ovlivnit navzdory všem těm krásným teoriím o demokracii, že vlastně může.

A tak jsem se zvolna blížil zastávce autobusu, který mne měl zavézt domů. Přijel jen s několikaminutovým zpožděním podle jízdního řádu, který jsem měl v batůžku s sebou, a já jsem nasedl, zaplatil snížené jízdné, neboť už jsem stařec, který na to má právo (možná, že za deset let tomu tak nebude, ale to už mi bude jedno). Když jsem dorazil domů, byl jsem rád, neboť jsou země, kde se jízda autobusem podobá hře o život jako v nějaké ruské ruletě, a žena mě přijala klidně, bez zbytečného vyčítání, že se vracím o hodinu později, než jsem slíbil, měl jsem pocit, že na světě, ve kterém žiji, není ještě všechno tak docela naruby a od deseti k pěti ba i k jedné spějící...