Prosinec 2004

Tady mohu dýchat

Milan Daniel

Na stěhování do Čech se chystá „půl Běloruska“. Ti lidé ještě dokážou vidět svobodu čerstvýma očima – nikoli jako samozřejmost, ale jako zázrak. Přicházejí totiž z nejhoršího režimu v Evropě, kde jako by čas zamrzl nebo se přímo rozběhl zpátky. Setkání s Bělorusem proto může být pro mnohého tuzemce jako setkání se sebou samým – z doby před rokem 1989. A příležitost k těmto setkáním teď bude možná pro našince větší než kdy dřív. Na českém vyslanectví v Minsku se hlásí řady zájemců o nový život v zemi bez diktátora.

Proč ho nikdo nezavřel?

Viktorova česká sousedka nedávno vynadala starostovi, že ulice je zase rozkopaná. „Potom si šla na radnici pro příspěvek na uhlí – jak se to u vás říká: jako by se nechumelilo – a oni jí ho dali!“ žasne nadšeně dodnes. „U nás by takový člověk musel zalézt pod zem, nebo se přestěhovat. Ale na to by potřeboval povolení.“ Viktor Radchanko pracuje u soukromého podnikatele v podhůří Vysočiny, kde laminuje díly na lehká sportovní letadla. V Česku je podle oficiálních údajů dočasně usazeno zhruba 2000 Bělorusů; z toho na Pardubicku, kde Viktor už pět let žije, asi pětasedmdesát. Mezi svými krajany je však výjimkou: zatímco většina přijela jen nakrátko vydělat, Viktor se rozhodl požádat o trvalý pobyt.

„Mám tetu v Americe, mohl jsem odejít tam. Zaplatila by mi cestu. Ale já nechci být v úplné cizině,“ vysvětluje své rozhodnutí. „Vaší řeči trochu rozumím. Lidé jsou tu přátelští a cítím se tu svobodně. Ne jako doma, kde na mne padá tíseň, jen co vystoupím z vlaku.“ Viktor se s krajany v okolí příliš nestýká, nemají si prý co říct. Zato si pořídil starý rozhlasový přijímač na velmi krátké vlny – aby mohl naladit ruskojazyčnou stanici Svoboda, vysílající z pražské centrály RFE/RL zprávy o zemích bývalého Sovětského svazu („jen tam říkají pravdu“).

Vzhledem k pětiletému pobytu v zemi se Viktor už slušně orientuje ve zdejším společenském životě a jako pravoslavný křesťan kroutí hlavou nad televizními soutěžemi o peníze. Po konverzační otázce, jak vypadá televizní zábava v Bělorusku, se zachmuří: „Viděl jsem jednou doma takový pořad – skrytá kamera. V mrazu a sněhu ležel ve sněhu člověk, figurant. Kolem něj chodili lidé, nevšímali si. Až ten poslední – všiml si, že figurant má pěknou beranici. A tu mu vzal.“

Sám Viktor nedávno zkolaboval na dvorku svého pronajatého domku v Nasavrkách, doktoři pak u něj zjistili potíže s ledvinovými kameny. „Uviděl mne soused. Neznali jsme se, byl jsem pro něj cizinec. Ale on zavolal sanitku a odvezli mě do nemocnice. Kdyby se to stalo u nás, už bych asi nežil.“

Lukašenko není tak zlý

Největší běloruskou komunitou na Pardubicku je zhruba dvacet zaměstnanců v přeloučském Kovomontu. Vyrábějí se zde hlavně trezory pro bankomaty – mezi Čechy se špatně sháněli dělníci, jde o nepříliš lákavou práci v hlučném prostředí, prosycenou pachem ze sváření a plošného broušení. Bělorusové si však nestěžují. Podle oficiálních srovnání je průměrná mzda – v přepočtu na dolary – v jejich zemi zhruba pětkrát nižší než v Česku. Sami dělníci však uvádějí, že si v Kovomontu vydělají až desetinásobek toho, kolik by reálně dostali doma. V Přelouči mají firemní ubytovnu (bydlí po čtyřech), dostávají stravenky a jsou připraveni pracovat jakkoli přesčas. Opakované pokusy o delší rozhovor s nimi však končí neúspěchem. Žádný na sebe nechce citacemi v novinách přivolávat pozornost – ať už vzdálených běloruských, nebo zdejších úřadů a zaměstnavatele. Mimochodem, z dvaceti Bělorusů v Kovomontu údajně požádal o trvalý pobyt jediný.

Bělorusové, kteří si chtějí jen vydělat a brzy se vrátit za rodinou, patrně uvažují podobně jako Igor – svého času inženýr z továrny na traktory, dnes kopáč na stavbě pardubického hypermarketu. Pochází od polských hranic, kde má i rodinu. „Lukašenko není tak špatný, jak se u vás říká. Volí ho i mladí lidé, je pro ně mnohem snadnější získat byt než u vás. Prezident jim k tomu poskytuje výhodné podmínky,“ říká bez zaváhání. (Pořadníky na státní bydlení v Bělorusku jsou zhruba tak dlouhé a prolezlé korupcí jako v socialistickém Československu.) S dřinou na stavbě není Igor spokojen, ale češtinu se kvůli hledání lepší práce učit nebude. Momentálně plánuje vyrazit s partou dál na Západ, za ještě větším výdělkem do Itálie.

Rozveď se, mrcho

Nejlepší příležitost srovnávat má z Bělorusů na Pardubicku Inge Jelínková. Provdala se totiž za Čecha, takže už získala trvalý pobyt. Pracuje u linky ve firmě Foxconn vyrábějící počítače. Paní Inge má stále běloruské občanství (o české smí požádat až po pěti letech trvalého pobytu). Když jejich rodina se dvěma dětmi vyjede kamkoli do Evropské unie, musí Inge jako jediná všude žádat o vízum.

Loni o prázdninách se Jelínkovi rozhodli zajet do Běloruska. Pan Jelínek měl oči rozšířené už od hranic, kde byla obrovská fronta. Auta ze Západu, včetně jeho, byla ve zvláštním pruhu. Celník si řekl o úplatek 150 eur za průjezd, Inge usmlouvala cenu na 80. „Kdybychom nezaplatili, poslali by nás prostě zpátky,“ říká pan Jelínek. „Volat nadřízeného nás ani nenapadlo. To bychom se mohli otočit rovnou.“

To byl ovšem jenom začátek. „Naše auto s českou značkou stavěl snad každý milicionář,“ vypráví Inge. „Protože jsme z Česka, které urazilo prezidenta Lukašenka – nepustili jste ho přece tehdy na ten summit NATO v Praze.“ Pokuta stíhala pokutu. „Zastavili mne třeba kvůli emisím,“ říká pan Jelínek. „Marně jsem jim ukazoval potvrzení z STK. Milicionář vzal dřevěný klacek, na jehož konci měl něco jako zaječí ocas, strčil to do výfuku a – pasmatri! – ručička na přístroji v dřevěné bedýnce se vychýlila trojnásobně mimo normu.“

Jelínkovi dostali v Bělorusku jako dárek psa. „Abychom ho mohli vyvézt, potřebovali jsme povolení,“ vypráví pan Jelínek. „Nakonec jsme se dozvěděli, že nám je vydá sám ministr. Jmenoval se Romašenko. U jeho sekretářky jsme čekali snad hodinu. Seděla za stolem, ruce opřené lokty o stůl, hlavu v dlaních, a pozorovala nás. Romašenko seděl za stolem a louskal v hubě ořechy. Vyptával se, co chceme, zda jde o psa nebo čubu, jak je starý… Nakonec jsem ženě řekl: Dej mu třicet dolarů. Jeho plat jsem odhadl tak na pět set dolarů, takže jsem si řekl, že tahle částka by mohla stačit. Romašenko hned vystavil potvrzení a ještě se optal, zda máme očkování. Žena řekla, že máme, stálo tři dolary. Cože? vykřikl Romašenko. Očkování je zadarmo! A hned volal veterinářovi, který si chtěl taky přilepšit, a hrozně ho sepsul.“

„Už sem nikdy nejezdi, mrcho, nebo se rozveď,“ syčel prý na Inge Jelínkovou při zpáteční cestě milicionář, když zjistil auto s českou registrační značkou. „Před manželem jsem se za svou zemi strašně styděla. Dokud tam bude u moci Lukašenko, už domů nikdy nepojedu,“ tvrdí Inge a dodává: „Tady je úplně jiná atmosféra mezi lidmi, pohoda. Tady mohu dýchat.“

Jedeme k vám

Od letošního října jsou Bělorusové – a také Moldavané – zařazeni do pilotního projektu ministerstva práce, díky němuž mohou získat povolení k trvalému pobytu ve zkrácené lhůtě (5 let místo deseti). Po říjnovém referendu, v němž si běloruský diktátor Lukašenko vyžádal souhlas s opakovaným, případně doživotním výkonem prezidentské funkce, proběhla v Minsku tisková konference Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která na českou nabídku upozornila. „Od té doby máme neustále stovky telefonátů každý den, lidé volají nonstop,“ popisuje Jekaterina Serova z běloruské pobočky IOM.

Viktor Radchanko, citovaný v úvodu, se do pilotního projektu nedostal: pracuje totiž na živnostenský list, přičemž ministerští úředníci počítali jen se zaměstnanci. Jinak však potvrzuje zprávy IOM: „Volal jsem domů, bratranci, abych se ho zeptal na referendum. Odmítl o tom mluvit. Vzrušeně mi ale vykládal, že slyšel v rádiu o českém imigračním projektu a hned se rozhodl zajít do příslušné kanceláře v Minsku. Byl tam obrovský nával. Myslím, že se k vám teď bude chtít stěhovat půl Běloruska. Kdo je proti Lukašenkovi, ten se těšil, že za dva roky mu vyprší mandát a už nemůže být zvolen. Ale teď po referendu je deziluze obrovská, lidé ji chtějí řešit odchodem.“

(Jména běloruských občanů jsou pozměněna kvůli obavám o jejich příbuzné doma.)

(Respekt, www.respekt.cz)