Prosinec 2004

Čas, kdy je třeba chtít být ministrem

Bohumil Doležal

Blíží se polokulaté výročí listopadu 1989, čas na vzpomínky. Pokud možno by neměly být melancholické.

Moje vzpomínky melancholické nejsou. Angažoval jsem se tehdy v Demokratické iniciativě, a ta neměla na růžích ustláno. Naše názory se v lecčems odlišovaly od toho, co se tehdy nosilo na disidentském Olympu. Taky jsme si střežili svou nezávislost. Obojí nám pak bylo přičteno k tíži.

Hlavní neshoda se týkala toho, co se má vlastně dělat. V Sovětském svazu rozjel Gorbačov reformy, jaké v dosavadní historii rudého impéria neměly obdoby. Kromě toho bylo cítit, že Rusové mají komunismu až po krk. Dalo se uhádnout, že dřív nebo později se politická situace ve Střední Evropě promění způsobem, o němž se nám nesnilo.

Lidé kolem Havla většinou lpěli na původním konceptu Charty 77. Jsou nepolitickým uskupením a jejich úlohou je sledovat dodržování lidských práv v zemi a podávat zprávy o zjištěných nedostatcích. My jsme byli toho názoru, že nadešla chvíle dělat politiku: je třeba se připravit na to, že v nedaleké budoucnosti na český disent padne povinnost zajistit přechod od komunistické diktatury k demokracii. Proto se taky Demokratická iniciativa nakonec – týden před sedmnáctým listopadem – prohlásila za nezávislou politickou stranu a dala si za cíl vybudovat pluralitní stát s rozvinutým tržním hospodářstvím, zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami.

Lidé kolem Charty přijali tenhle náš krok s nevrlými rozpaky. Oni totiž zatím připravovali na desátého prosince, Den lidských práv, jakýsi předvánoční ideový trh na Palackého náměstí. Zde měly na základě dohody s „mocí“ (tak jinotajně nazývali komunistický establishment) jednotlivé disidentské skupiny předvádět kolemjdoucím své duchovní produkty. Na jakési pracovní schůzce, kde šlo právě o tuhle připravovanou akci, mi jeden z Havlových blízkých položil otázku: a ty bys snad chtěl být ministrem?

Otázka je sugestivní, vybízí tázaného k tomu, aby se skromností, ať už upřímnou nebo falešnou, prohlásil rezolutně: to víš, že ne! Jenže to byla právě v té době kardinální chyba. Už dávno bylo třeba chtít být ministrem! Byla to občanská povinnost. Měli to chtít i lidé, kteří pro takovou činnost mají minimální předpoklady. Jako například já. Možná, že jsem to v koutku duše i chtěl. Osud byl ke mně milostivý a ušetřil mne ostudy. Ale i ostuda by tenkrát byla funkční: našel by se lepší a poučil by se z mých chyb. Bylo třeba chtít být ministrem!

Neuplynulo ani šest neděl od zmíněné schůzky, a ti, co kladli podobné sugestivní otázky, vzali ztečí všechny ústavní instituce od pražského Hradu dolů. Trochu podobně, jako prý vyhládlí němečtí vojáci v březnu 1939 okupovali pražské cukrárny. Dnes se rozpačitě omlouvají: byli jsme zaskočeni. Většina z nás se nepřipravovala na to, že by měla nést politickou odpovědnost. Nezbylo nám, než hledat pomoc u poražených komunistů.

Nejdřív nechtěli být ministry. Pak se jimi stali poměrně rychle a rádi. Aniž tušili, co zanedbali a co za to budou muset zaplatit. A nejen oni. My všichni, co v této zemi žijeme.

(www.bohumildolezal.cz)