Prosinec 2004

Člověk neví, jak se zachová.

Miloš Doležal

S generálporučíkem Tomášem Sedláčkem o vlastenectví, odvaze a dnešku

Jste Čech, narozený ve Vídni...

Ve Vídni proto, že můj otec byl rakouský důstojník a nějaký čas tam sloužil. Pak narukoval do první války a maminka ve Vídni zůstala. Po válce jsme se přesunuli do Čech. Otec to měl jako rakouský plukovník trochu složité, všechno ovládli legionáři, ale tenkrát mu pomohl generál Rudolf Medek.

To otec vás nasměroval na vojenskou akademii?

Ne tak docela. Mě ovlivnilo spíš sokolství. A pak, jak se to tenkrát pěstovalo, kdo měl maturitu, šel automaticky do záložní školy. Mě šoupli do Litoměřic, a odtud jsem šel na Vojenskou akademii do Hranic. Ta škola je pro každého, kdo jí prošel, důležitým mezníkem. Já jsem byl poslední ročník, osmatřicátý.

Jak jste ten rok prožíval?

Zažil jsem mobilizaci, to bylo něco úžasného. Považuji to za poslední vzepětí českého národa, kdy armáda byla ochotna bojovat a obětovat se. Ovšem nesmíme zapomínat na jednu věc – tehdy s námi žily tři miliony Němců. Byl jsem velitelem baterie, která měla sto dvacet lidí a sto čtyřicet koní. Mezi námi bylo dvacet Němců, taky dva oficíři, záložáci, které jsme už tak trošku hlídali. Jeden z nich, zřejmě antifašista, když viděl, že mu nedůvěřujeme, tak se z toho zhroutil a vozili jsme ho pak na lehkém vojenském voze jako maroda.

Ti vzadu, nenápadní

V roce 1940 jste se dostal do Francie, a pak do Anglie. Jaké to tam bylo?

Když jsme se dozvěděli, že jedeme do Anglie, říkali jsme si: Co tam proboha budeme dělat, Hitler udělá invazi a kam budeme utíkat? Proč ji neuskutečnil, je dodnes sotva vysvětlitelné. Z Francie jsem byl zklamaný, tam jako by se vůbec neválčilo, ale dojem z Anglie byl úžasný. Něco naprosto opačného oproti bordelu ve Francii, to odhodlání bojovat…

Jak vypadal výcvik v paradesantní jednotce?

Dělaly se pochody, cvičení s trhavinami, stříleli jsme od boku a takovéhle voloviny. Pak jsme šli do parakurzu. Z těch, kteří úspěšně prošli celým výcvikem, si velení vybíralo lidi do akcí v protektorátu. Vždycky někdo zmizel. Třeba můj kamarád Franta Závorka: výtečně prošel kurzem, zničehonic zmizel a už jsme se nikdy neviděli; byl vysazen ve skupině Antimony a zemřel v obklíčení v Rovensku pod Troskami. Já jsem se vrátil k dělostřelecké jednotce, připravovali jsme se na invazi přímo na pobřeží, pak se ale rozhodli nás poslat na východ, kde bylo málo důstojníků.

Jak jste se o invazi dozvěděl?

Z rozhlasu. Seděli jsme v hospodě a já měl divný pocit, že tady popíjím a kousek dál, pár kilometrů, se válčí a umírá. To jsem ovšem netušil, co mě čeká a že to všechno doženu na východní frontě. Dostal jsem se tam k naší druhé paradesantní brigádě, která byla na pochodu směr fronta. Brigáda měla jen minimum dopravních prostředků, všechno se přesunovalo pochodem dlouhým asi 90 kilometrů a rovnou se šlo do boje. Pěšáci útočili bez podpory dělostřelectva, bez týlu, brigádního obvaziště, zásobování střelivem. Bojovali dobře, dostali se někde i do zákopů, ale docházelo střelivo, vznikala panika. To trvalo pět dní, pak nás letecky přesunuli na Slovensko, kde probíhalo povstání. Nikdo ale neví, proč parabrigáda, speciálně vycvičená pro boj v týlu, tu byla vysazena jako pěší.

Co si o tom myslíte vy?

Já podezírám Sověty. Oni nikomu nevěřili. A slovenské povstání vymysleli slovenští důstojníci ve spolupráci s Londýnem. Rusové vysazovali na Slovensko partyzánské organizátory, kteří plnili specificky politické a zpravodajské úkoly zaměřené do budoucna. Odmítli pomoc Angličanů a jasně prohlásili, že Slovensko se nachází v jejich operační oblasti a že si se zásobováním povstalců poradí sami. Ale nepostarali se o ně. Vidím tu obdobu s Varšavským povstáním, kde se odehrálo totéž: Sověti stáli za Vislou a nechali Varšavu vykrvácet.

Po čtyřech letech jste se v říjnu 1944 ocitl znovu na půdě republiky. Jak jste to prožíval?

Žádné vítání v rodné zemi nebylo, přistávala další letadla, bylo to nebezpečné, museli jsme hned zmizet. V té době už bylo povstání skoro zahubené. Nápor Němců byl úděsný. Organizoval jsem dělostřelecké jednotky, kryli jsme ústup Slováků a snažili se snížit jejich ztráty. Pak byla armáda rozpuštěna, Slováci zahodili flinty a šli domů. My, čeští oficíři z Anglie, jsme to udělat nemohli. Chtěli jsme se dostat podél Nízkých Tater k frontě, jenže to bylo sto kilometrů, napadl sníh a v horách jsme byli v troubě. Partyzáni si tam už dávno zabezpečili základny, natahali jídlo na celou zimu. My měli jenom to, co jsme nesli s sebou, zbraň, nějaké patrony a něco v pinglu. Byla to nejhorší válečná zima. Hlad, mráz, omrzliny, průjmy, odřené nohy, nachlazení, špatná výstroj, neustálé útoky protipartyzánských komand. Jednou ráno nás objevili. Nastal zmatek, já zůstal mezi posledními. Vzpomínám, jak na sněhu ležel můj kamarád Martin Obdržálek, pořádný chlap, moravský Slovák, s prostřelenou nohou. Položili ho na celtu, dali mu pistoli a ten náš štrúdl mašíroval kolem něj do hor.

Tenkrát se k vám přidali tři českoslovenští poslanci – Šverma, Slánský a Laušman.

Poslali je z Moskvy do povstání a nedostali se už zpátky. Mimochodem, podívejte se na jejich osudy: Šverma v horách zůstal a stal se národním hrdinou, Slánského komunisti popravili a Laušman zemřel v jejich kriminále.

Jak umřel Šverma?

Byl tintítko, hubeňour. Prostě ten přesun přes hory nezvládl. Ale fakt je, že soudruzi se na něj vybodli a nepomohli mu. Zemřel vysílením. Pro mne ten pochod byl jednou z nejhorších zkoušek mého života: trval bez přestávky den a téměř celou noc. Byli jsme zesláblí hladem, podvyživení, navíc se strhla prudká chumelenice, mráz, museli jsme se brodit ledovými potoky, klečí… Co člověku v takových chvílích pomáhá? Mít hlad a vydat se na takovou pouť, to je sebevražda… Sebezáchovný pud: jít, nezastavovat se, neohlížet se.

V boji se musíte ve vteřině rozhodnout. Co všechno rozhoduje o tom, jak se člověk zachová?

Musí tam být určité mravní podloží, ale já tvrdím, že nikdo nedokáže předvídat, jak se kdo chová v krizové situaci. I když prošel náročnými kurzy, když jde opravdu do tuhého, je to úplně nová věc.

Jak se díváte na lidi, kteří zradili? Z parašutistů třeba Karel Čurda a Václav Kindl, které jste osobně znal?

Čurda zpanikařil a vyloženě zradil. Ale u Vaška Kindla si nejsem jistý. Když se nedokázal okamžitě otrávit, a každý z nás měl u sebe kapsli jedu, tak to s ním pak ve drápech gestapa jelo ráz na ráz. Můj kamarád Franta Závorka to zvládnul, v obklíčení se otrávil. Nebo z mého ročníku Josef Šandera, ten se v obklíčení zastřelil. To je vždycky riziko, člověk neví, jak se zachová. Je ale zajímavé, že frajeři a suveréni, jako byl právě Čurda, většinou nějak zklamou. A takoví ti vzadu, nenápadní, do kterých by to člověk nikdy neřekl, ti zkouškou projdou.

Řekl jsem jasně ne

Pokoušeli se vás po válce získat do KSČ?

Už před únorem. Řekl jsem jasně: ne.

Pak se začali ztrácet do kriminálů vaši kamarádi. Vás zatkli 21. února 1951 a odvezli do pověstného „domečku“ na Hradčanech.

Dodnes slyším první zabouchnutí dveří v samotce, to se nedá popsat! A pak mám ještě druhý takový zvukový vjem: když nás přivezli do vězení v Leopoldově, vjeli jsme autobusem do šancí, do toho tunelu, zabouchly za námi vrata. Jak v hrobce.

Slyšel jste z hradčanské mučírny loretánské zvonky?

Každou hodinu. My jsme viděli na Černínský palác a na 1. máje všechny ty fangle. Vymyslel jsem si tehdy heslo: Vydržet! A když jsem měl po výsleších a nechávali mě chodit ve dne v noci na ajnclíku, tak jsem si šeptal: Vydržet, vydržet, vydržet. Někteří žili od amnestie k amnestii. Já jsem na nic takového nevěřil, jen jsem byl prostě přesvědčený, že přežiju, že vydržím. I v „domečku“, kde se člověk dostal opravdu ke dnu. Měl jsem ovšem kliku, že mně vyšetřovatel nikdy nehrozil provazem, a já netušil, že to tak může dopadnout. Říkal jsem si: Co mně tak můžou dát? Když mě zavřeli, vůbec jsem netušil, o co jde.

Co jste vyšetřovatelům odpovídal?

Říkal jsem jim pravdu: nevím. Mysleli, že zapírám, a tak mě hned šoupli do želez, abych změknul. Po čase už jste tak zblblý, že nevíte, jestli jste opravdu někde byl, něco udělal, nebo ne. Oni se snažili z nás dostat ne to, co se skutečně dělo, ale co jsme v jejich představách mohli dělat. A to je šílený. Devět dní a nocí mě vyšetřovali v jednom kuse. Zkoušeli sovětskou vědeckou metodu: nenechat člověka vyspat, vymazávat mu paměť. Po několika dnech jsem jim něco řekl. Nechali mě dva dny vyspat, a já jsem to odvolal. No a začalo to znovu, ale jiným způsobem. Zahnali mě k výslechu, který trval do půlnoci, a do rána mě každou čtvrthodinu budili. To trvalo asi týden.

Když přišel soud, byl jste v šoku z rozsudku?

Měl jsem naivní představu, že se u soudu všechno vysvětlí, že to nějak vyhádám. Prdlajs. Tam už to jelo nalinýrované: dvě doživotí, jeden třiadvacet let, jeden dvacet a jeden patnáct.

Jaké to je, dostat doživotí?

Na mne to působilo, s prominutím, legračně: něco tak absurdního jsem nemohl brát vážně. Teprve dodatečně jsem zjistil, jak málo je od doživotí ke špagátu. A hrůza na mě padá dodnes. Mému kolegovi Kučerovi vyhrožovali špagátem, takže když dostal doživotí, velice si oddechl. Byli jsme pak spolu ve Valdicích na cele a byl z toho pořád vyjevený. Jenže prokurátor se odvolal a už jsem ho viděl jen ze dvora na vycházce, jak stojí za oknem a ukazuje mi, že dostal špagát. Na podzim ho popravili.

Jen opovržení

Vzpomenete si na den, kdy vás pustili z vězení?

11. května 1960. Koupil jsem si kalhoty, polobotky, fusekle, pletenou vestu a triko a s tím jsem vyrazil do svobody. Odvezli nás do Příbrami, pamatuju si na první dojem, když jsme vjeli do první ulice, že je to tam strašně špinavé, ošuntělé, odrbané. V Praze na Wilsoňáku naše parta vylezla ven a vyloženě jsme se motali. Neznali jsme peníze, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky na tramvaj. Když jsem přijel do Toušeně za maminkou, hned mě popadla, šli jsme na hřbitov a tam ohlásili tatínkovi, že jsem se vrátil.

Co vám v kriminále pomáhalo přečkat?

Já jsem stále a intuitivně předpokládal, že se vrátím do Toušeně. Fantazíroval jsem, jak to doma zařídím a já nevím co všecko. Na samotkách měl člověk hodně času. Nejtěžší bylo, když mně žena při jedné návštěvě oznámila, že se rozvádí. Je to ale složité, vydržela čekat osm let.

Jak jste se z toho dostal?

No přetěžko. Tenkrát jsem dělal mašinkáře, vždycky jsem šel na šichtu, a když jsem nic nerozvážel, tak jsem jenom seděl, hlavu mezi kolenama. Člověk se v kriminále upne na ženu a celou dobu přemýšlí, až se dostane ven, co s ní bude dělat, jak budou žít. A teď najednou bác ho, a vůbec nevíte, co bude dál. Světýlko na konci tunelu najednou někdo sfoukl. Vydržel jsem i tohle.

Cítíte ke komunistům nenávist?

Ne, jenom opovržení, že mohli něco takového dělat.

Jinak se tím nezabýváte?

Ono je to takhle: mohl bych někoho z nich zažalovat, ale kdybychom se dostali k soudu, tak tady bude on, a na druhé straně já. Já budu tvrdit tohle, a on něco jiného, a vyšumí to do ztracena. Když nedokázali odsoudit ty největší grázly! Grebeníčka, Vaše…

Jak vidíte z toho pohledu naši současnost?

Jeví se mi to, mírně řečeno, prohandlované. Dneska, když preference komunistů stoupají, se najednou volá po jejich zrušení. Proč se to neudělalo hned v roce 1990? Když slyšíte v televizi soudruha Grebeníčka, ústa plná lidských práv a svobody a Masaryka. A pak, když mluví ke svým někde na Džbánu, tak tam stíná hlavy. Tohle zmijí chování je v nich. Já si ale po tom všem, co mám za sebou, strašně vážím toho, že je svoboda. Ať už je jakákoli, někdy mělčí a někdy hlubší, tak tu je. A doufám, že zůstane. Vždycky používám citát starého Masaryka, který říkal, že tahle země potřebuje padesát let demokracie, aby se naučila, co to demokracie je, abychom se s ní naučili zacházet.

Tenhle rozměr

Co pro vás znamená pojem „důstojnická čest“?

Už slovo důstojník naznačuje, o co by mělo jít. Čistý štít, rovná páteř a slušnost, což by se mělo jaksi snoubit. Tohle se však nedá přednášet, to se musí zažít. Když složím přísahu, měl bych ji dodržovat, držet slovo, být mu věrný. A pak je tu úzká souvislost s přátelstvím. Na frontě je to ještě znásobené. Nedávno se mě kdosi na přednášce optal: Prosím vás, ale to vlastenectví se nějak nikde nepěstuje, nikde nevyučuje… Odpověděl jsem, že se nedá vyučovat, nemůžete přinést příručku a z ní přečíst: Vlastenectví je, když… A získá se, když… Já jsem tenhle rozměr nasával podvědomě přes Sokol a rodinu.

Ale mohl byste říci, co vlastenectví pro vás znamená. Je to řekněme jasně deklarovaná příslušnost k domovskému prostoru nebo k idejím?

Je to snaha nejen brát, ale taky něco dávat a v nouzi obětovat. Mně velice vadí, že dnes si lidi vůbec neuvědomují, že svoboda není zadarmo, že něco stála, že někdo k ní přispěl svým životem. Také je scestné si myslet, že demokracie a svoboda jsou napořád a samozřejmou věcí. Musí se udržovat a obhajovat proti všemožnému prevítu a hulvátství, které je jak kyselina. A k tomu – v globálním světě se nás týká každá nespravedlnost, každý malér. Nemůžeme si dnes říci: My si tady budeme žít v pohodě, nějaký Afghánistán nás nezajímá. To je blbost. Existuje mravní odpovědnost za svět.

Ing. TOMÁŠ SEDLÁČEK se narodil roku 1918 ve Vídni. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, v dubnu 1940 emigroval do Francie, po jejím pádu byl evakuován do Anglie. Prodělal tu speciální výcvik a byl přiřazen jako důstojník k 2. paradesantní brigádě čs. armádního sboru v SSSR, která se zúčastnila počátku bojů o Dukelský průsmyk a pak byla přesunuta na pomoc SNP. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou a působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Po amnestii v r. 1960 pracoval jako skladník. Po roce 1989 byl rehabilitován, stal se předsedou Čs. obce legionářské a přednáší na Vojenské akademii v Brně. V roce 1991 mu byl udělen Řád M. R. Štefánika, letos 28. října převezme jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Žije v Lázních Toušeň.

(Respekt, www.respekt.cz)