Prosinec 2004

Nemravné návrhy prezidenta Klause

Bohumil Doležal

Projev prezidenta Klause k 28. říjnu není v žádném případě tuctová slavnostní řeč, jaké obvykle vedou prezidenti při podobných příležitostech. Má zcela zásadní význam: prezident naznačil veřejnosti, jakým způsobem je třeba se vyrovnat s komunistickou minulostí a co toto vyrovnání bude znamenat pro budoucnost a pro přítomnost. Budu se v následujících řádkách věnovat jeho jednotlivým myšlenkám tak, jak jsou v projevu seřazeny (šťastnou shodou okolností dal tu nejzásadnější a zároveň nejproblematičtější na závěr, takže to bude zároveň postup od méně významného k významnějšímu, jak se na kritický rozbor sluší).

Máme za sebou už patnáct let ničím a nikým neomezované občanské svobody, široce založeného politického pluralismu a opravdové politické soutěže, tvrdí Klaus. Je to hodně optimistický popis polistopadového období, nepochybně ovlivněný tím, že hovoří jeden z protagonistů polistopadového establishmentu. Jakkoli se Klausovy, Havlovy a Zemanovy názory leckdy dramaticky lišily a nebyla nouze o ostré konflikty, nelze přehlédnout, že všichni vzešli ze společné líhně zvané Občanské fórum. Není tedy divu, že prezident hájí a oslavuje společné dílo. Dal bych přednost o hodně střízlivějšímu hodnocení.

Je nesporné, že se listopadem 1989 otevřela české společnosti cesta ke svobodě a demokracii, a že ta cesta doposud zůstává otevřenou. Bezprostředně po listopadu byly pro ni vytvořeny základní legislativní předpoklady, které zatím nikdo nezrušil. Díky tomu mohou mj. zatím nerušeně vycházet i Události (www.bohumildolezal.cz).

Je ovšem víc než nadnesené hovořit o „plnohodnotné občanské svobodě“, o „široce založeném politickém pluralismu a opravdové politické soutěži“. Politický pluralismus byl podvázán hned na začátku vytvořením monopolního „Občanského fóra“, které vší silou brzdilo vznik a existenci politických stran – samozřejmě kromě těch, které jsme zdědili z minulého režimu, zejména komunistů. S těmi se naopak paktovalo. Dnešní velké, silné politické strany – zejména ODS, ale v jistém slova smyslu i ČSSD – jsou nástupnické organizace OF a vznikly jeho buněčným dělením. Dodnes nikdo jiný na politické scéně trvale neobstál. Z toho hlediska nemůže být ani řeči o opravdové politické soutěži. To, na co jsme navázali, byla a je „řízená demokracie“ let 1945-8.

Václav Klaus si je vědom, že na to, co se stalo před patnácti lety, „nemůže existovat žádný autoritativní prezidentský názor“. A dodává: „Tolik potřebnou interpretaci těchto událostí přenechme historikům.“

Je hezké, že nám pan prezident nechce vnucovat autoritativní prezidentské názory. Na druhou stranu není vůbec důvod přenechávat věc českým historikům, z nichž většina bohužel nic jiného než vnucovat autoritativní prezidentské názory ani neumí (neměli se to kde naučit). Listopadový převrat není mrtvá materie, ale kus našeho života. Každý občan tohoto státu má právo se k němu vyjádřit a jeho hlas musí být brán s plnou vážností. Hodnocení této minulosti je záležitostí nekončící veřejné, celonárodní diskuse. A pokus zahnat ho do ústraní zaprášených univerzitních pracoven je těžké si vyložit jinak než jako pokus zamést tuto diskusi pod koberec.

Pokud jde o hodnocení posledních patnácti let, domnívá se pan prezident, že na to máme „příliš krátký časový odstup“. Existuje celá řada subjektivních pravd (subjektivní pravda, je zajímavé, jak rád používá Klaus bolševickou hantýrku), na ty má každý právo (to se nám ulevilo, máme to od prezidenta černé na bílém!), ale neměly by být založeny na frustraci, na „pocitech osobních selhání či neúspěchů těch, kterým se v těchto obdobích dařilo méně, než očekávali“, na „závisti, že někdo uspěl více než někdo jiný“. Václav Klaus se tedy, jak vidno, domnívá, že řada „subjektivních pravd“ o posledních patnácti letech (obávám se, že zejména těch, které se kriticky vztahují k nynější hlavě státu) je znehodnocena tím, že jejich „nositelé“ jsou frustrováni, že je vede nereflektovaný pocit osobního selhání a neúspěchu. Tu je třeba podotknout, že my lidé (i pan prezident, ač se to možná někomu na první pohled nezdá, je taky jenom člověk) jsme hříšné nádoby a v motivech našeho konání se mísí koukol se pšenicí. Je proto poměrně jednoduché, ale zároveň taky velmi neslušné odbýt kritický názor, který mi nejde pod fousy, tím, že jeho autor je frustrovaný závistivec. Nikdo nic nedělá výlučně z čistých důvodů, protože takové čisté důvody v tomto zkaženém světě ani neexistují. Jediná cesta k tomu, jak brát bližního vážně, je nezabývat se tím, proč říká to, co říká, ale co vlastně říká, tj. například nakolik je jeho kritika věcná a oprávněná.

A konečně přicházíme k meritu věci: Komunismus je definitivně uzavřená kapitola, soudí pan prezident, a já mu tento optimismus trochu závidím. Dosud jsme se s ním však nedokázali vyrovnat. Je třeba vyvarovat se silných slov a laciných gest vůči minulosti, jde o její „důsledné pochopení“. „Míra naší dnešní oddanosti svobodě a demokracii se nedá měřit podle síly hlasu a podle míry emocí, s jakými někteří z nás dnes, kdy už nic neriskují, umí odsoudit minulé bezpráví.“ Nebuďme fundamentalističtí, netvařme se, jakoby „člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života“. Prezident nechce vyzývat k pasivní smířlivosti, jen k tomu, abychom se smířili se svou vlastní minulostí, protože to potřebujeme kvůli vlastní přítomnosti a budoucnosti. To je jádro poselství s nímž prezident v projevu přišel: výzva k dovršení historického kompromisu, na němž už před ním pracovali Havel a Zeman.

Odsuzovat minulé bezpráví není samozřejmě přípustné jen tehdy, když je s tím spojeno nějaké riziko, nýbrž tehdy, když to bezpráví nebylo ještě správně a v úplnosti pojmenováno a zejména když je tu zjevná snaha zamést ho pod koberec. Dále: člověk samozřejmě nemusí za to, co špatného kdy provedl, nést černé znamení po celý zbytek života. Zbavit se ho lze snadno: když nahlédne své chyby a svou vinu a lituje jich: nemusí to být nijak spektakulární, ale musí to být vidět. Každému je možno všechno odpustit (jsme k tomu dokonce zavázáni), pokud o odpuštění stojí a pokud pro ně něco udělá. Ale jde o odpuštění, o žádné „usmíření s minulostí“. Předpokladem smíření je nahlédnutí viny, lítost a odpuštění. Aby se pro to vytvořily podmínky, je nutné minulost podrobit nelítostné kritice, padni komu padni. Ta kritika znamená samozřejmě taky sebekritiku, ovšem, všichni jsme obtíženi hříchem, ale je přitom velmi podstatné rozlišovat jasnou a ostrou hranici, která dělí např. pana Nováka, co chodil za starého režimu pravidelně k volbám, od třeba Otakara Vávry, který ten režim pomáhal svými výtvory udržovat a dnes dostává od pana prezidenta státní cenu.

S lítostí musím konstatovat, že Klausův koncept „smíření s minulostí“ je pravým opakem toho, co se doposud pořádně neudělalo a co by se udělat mělo. To, k čemu nás vyzývá, nesmíme připustit.

(www.bohumildolezal.cz)