Prosinec 2004

ODS v ohrožení

Bohumil Doležal

Díky případu Kořistka se ODS ocitla opět v centru pozornosti. Ne že by se o to zasloužila, prostě se jí to přihodilo. Je se sedm let po Sarajevu opět v nikoli nevýhodné pozici strany, které se ubližuje. Případ Kořistka vypadá jako účelový podraz (možná v tuto chvíli víc, než tomu opravdu je). Jeho dopad na preference strany by měl být mizivý.

Nicméně preference strany klesají. Zaznamenal jej nejnověji STEM: ODS ubylo 3,5%, sociální demokracie přibrala 2%. Odstup zůstává sice pořád obrovský (10%), ale občanští demokraté mají důvod k znepokojení.

Důvodem k znepokojení přitom není nárůst preferencí ČSSD. Nejspíš ho nedosáhla na úkor ODS (spojitými nádobami, mezi nimiž se přelévají voličské hlasy, jsou ČSSD, KSČM a některé chaotické pastrany, např. Zelení) a je výrazem nadějného očekávání, které zavládlo v táboře jejích příznivců. Určitou část jejího elektorátu představují lidé, kteří si přejí komunismus bez komunistů; v krajním případě jim také dají své hlasy, ale jakmile je to jen trochu možné, vracejí se zpátky k ČSSD.

Ztráty ODS svědčí o chybné politice: že strana žije z minulosti. Václav Klaus jí kdysi dokázal dát přitažlivou ideologii. Stála na třech pilířích:

Za prvé, normalizace v dobrém slova smyslu). Totiž návrat od utopických (a v druhém plánu taky vyčuraných) představ první polistopadové garnitury k tradiční politice západního ražení.

Za druhé, vědecký světový názor: stál na několika tezích ekonomického liberalismu a na přesvědčení, že zdravé tržní hospodářství si dokáže vynutit svobodu a demokracii v politice. To je ideologie pohodlná, podobné slepé víře v pokrok a velmi příbuzná marxismu. Klaus byl jejím prorokem. Nevýhodou podobných teorií je, že i nevelké, leč vleklé potíže působí jako dynamit, který ji hrozí vyhodit do vzduchu: což se stalo v roce 1997.

A konečně nacionalismus: česká společnost má díky svým demokratickým tradicím vynikající dispozice zařídit si úspěšnou budoucnost. Té je třeba se věnovat, a pokud snad jsou v minulosti nějaké stinné stránky, stejně s nimi už nic nenaděláme. Význam této části stranické ideologie postupně rostl. Měla jakési racionální jádro: chtěla lidem, které předtím různí chytráci přesvědčovali o tom, že dvacet let jen nestydatě kolaborovali s Husákem, vdechnout sebevědomí, bez něhož normální společnost nemůže fungovat.

Václav Klaus jako velmi schopný manažer dal taky straně strukturu a ovlivnil personální složení jejího vedení. Kolem “pana profesora” (Češi nemilují jako národního vůdce generála s vytasenou šavlí, ale učence, neboť věří, že dokáže totéž co vojevůdce, jenže po dobrém, tak říkajíc hubou) se během času vytvořila garda agresivních pretoriánů, kteří sdílejí jeho aroganci a zálibu v silových řešeních, ale chybí jim jeho politický talent. Zato oplývají jakousi psovskou oddaností, s níž byli ochotni snášet ponižující zacházení (Petr Nečas a ministerstvo vnitra v roce 1997; Martin Říman v době železniční stávky).

Zároveň je ovšem přes to přese vše ODS jediná strana, která dokázala oslovit značnou část české veřejnosti: namnoze lidi, kteří k ní nejsou nekritičtí, ale široko daleko nevidí nic spolehlivého a lepšího. Její úpadek by znamenal politickou katastrofu.

Klausův odchod na Hrad zjevně provázela představa o jakémsi budoucím tandemu prezidenta a silného politického subjektu: Něco takového u nás nikdy nefungovalo (příklady: Beneš a národní socialisté, Havel a OH). Stranu, pokud se chce zachránit, čeká důkladná inovace. Protože její současné vedení na ni zjevně nemá, je otázka, zda se postupně dokáží prosadit lidé z nižších pater (tj. nižších než jsou krajské špičky). Pokud se nepovede, bude ODS do budoucna plnit v české politice tu roli, jakou hrála před válkou Kramářova Národní demokracie: totiž roli silného a zároveň ušlápnutého outsidera.

(www.bohumildolezal.cz)