Prosinec 2004

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část 3)

CS-magazín otiskuje tuto knížku, kterou vydala ANNONCE, k. s. v roce 2000, ISBN 80-900125, s laskavým svolením autora i vydavatele na pokračování.

IV. Hlasy exilu aneb Hrachem na zeď

Hlas vyobcovaných

Rozhodl jsem se, že nebudu vůči České republice vznášet žádné restituční nároky. Mnoho jsem toho beztak během svého života v socialismu zahospodařit nestačil, když jsem s rodinou odcházel do emigrace, mohli jsme se vzít za ruce a zpívat - já nemám nic, ty nemáš taky víc ... Ale prrr! Teď si vzpomínám. Nechal jsem stát v práci skoro nové gumovky i s fuseklemi. Byly moje, nikde jsem je nevyfasoval, nýbrž za vlastní groše koupil. Mohl bych teď přijít a říkat - kde jsou moje holínky? A slyšel bych ovšem, že nemám na své gumáky nárok, jelikož nemám stálé bydliště v zemi české ... ale vidíte, já je nebudu vyžadovat. Tímto prohlašuji, že se jich vzdávám. Jaký já už nejsem. Jestli v mých holínkách chodí soudruh Fojtík, ať si je spánembohem nechá.

Já vás chápu, čeští státníci. Dovedu si představit, kde je začátek vaší sametovosti, pokud jde o soudruhy Fojtíky, a proč naopak jste tak velmi nesametoví k nám emigrantům. Ostatně nejen k nám; lze pozorovat, že ani jiné odrůdy bývalých třídních nepřátel nezasypáváte přízní, například rozkulačené sedláky. Jako bych vás viděl, když jste tehdy koncem roku devětaosmdesátého zasedli s poslední gardou trouchnivého režimu za stůl a dohodli se na výměně rolí. »My vám tadyhle všechno předáváme, jak to stojí a leží, a vy nás za to necháte na pokoji a nesáhnete nám na majeteček,« tak asi formulovali poslední rudí mohykáni svůj návrh, než jim provázky moci vypadly z boubelatých papalášských ruček. A vy jste s tím rádi souhlasili. Bylo to víc, než jste si celá ta desítiletí odvážili představit. Víc se v tu chvíli získat asi nedalo, spíš tak dostat pendrekem, těch bylo kolem ještě dost. Lze to uznat. Bylo to mrňavé a rozpačité sice, nicméně však vítězství.

Je ovšem dost záhadné, proč se ještě po tolika letech cítíte být vázáni pendrekovým slibem. Že by snad vyhovoval i vám? Že bychom vám my, emigrantští nedovtipové, začali kazit hru, když se ptáme, kde jsou naše domy, pole a kdovíco ještě? To by pak nebylo divu, že jste se jali proti nám stavět hráze zákonů i nerudného »veřejného« mínění. Natož když ještě začali chodit z ciziny všelijací lidé a chtěli se vám do vašeho náhle nabytého vládnutí plést. Když se domnívali, že oni, světa zkušení, s rozhledem, styky a znalostmi všeho možného by mohli posloužit své nově otevřené vlasti. Že by snad mohli tuhle a tamhle trochu poradit i vám, kteří jste byli plni svatého nadšení a ušlechtilých zásad, ale v tom nově otevřeném svobodném světě jste se pohybovali jak třídenní tele. Když jsme chtěli pomoci, aby cesta do toho světa svobody nebyla klikatá omyly a ostudami. Mohli jsme si to nechat, viďte. Mohli jsme tušit, že sazenička demokratického myšlení bude jen zvolna prorůstat sametem socialistické hrabivosti a proletářského křupanství; že demokratické instituce i jakés takés tržní vztahy se dají obnovit poměrně rychle, ale demokratické vědomí společné zodpovědnosti a dobrá vůle jen velmi zvolna, pakli vůbec. Nevím, jak nás to mohlo nenapadnout. Nu dobře. Poučili jsme se.

Nevím, jestli se ostatní členové emigrační obce tak velkomyslně vzdají svých zabavených statků jako já svých gumovek, ale na jednom bychom se dohodnout mohli. Pojďme, čeští lidé, co nás je roztroušeno od Norska po Tasmánii, a učiňme prohlášení: Že se nehodláme vracet do staré vlasti, abychom se v ní pokoušeli vstupovat do vysoké politiky. Že se snadno můžeme vzdát onoho dílu občanského práva, o němž se praví - být volen. Že netoužíme být poslanci, ministry, předsedy zahraničních výborů, starosty a konšely ani dvořany a panskými kočími. Že se prostě nedereme o žádná teplá a výhodná místečka; nikdo před námi nemusí mít z toho důvodu strach. Že nám dokonce ani nestojí za to konkurovat někomu v lítém boji o prebendy a privatizační projekty. Že ještě chováme starobylou představu o účelu státních funkcí: pokládáme je za zodpovědnou službu společnosti a ne za odrazový můstek k osobním výhodám a ukojení ješitnosti.

Jen jedno že nechceme: být devizovými cizinci. Nechat se vyobcovat ze svého národa a ze své země, k níž máme pravděpodobně hlubší vztah než mnozí z těch, kteří proti nám v obavě před konkurencí staví své hráze. Už je to tak: my emigranti máme dvojí domov a nevzdáme se práva mluvit do záležitostí ani jednoho z nich. Neklesneme v pokoře ani před těmi, kteří nás na jedné straně chtějí ukřičet proto, že jsme odněkud přišli; a nedáme se ani ukřičet na druhé straně hranic proto, že bydlíme za nimi. Z obojího křiku lze slyšet stejnou tupost mysli, jíž se nemíníme podřídit.

Po celá ta minulá desítiletí jsme byli občany své vlasti. Nikdo nám občanství nebral, ani ti komunisté ne, třebaže by nás byli s radostí zavřeli, kdyby na nás dosáhli. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že většina z nás přijala občanství jiné země. To teprve dnes si leckdo vymýšlí důvody, proč nás jej zbavit. Nu, nic; přežili jsme ty soudruhy s jejich vykupováním a vyhrožováním, přežijeme i různé chytré pány s jejich nepřátelstvím k českému exilu. Čechy proto být nepřestaneme, i bez občanství můžeme mít svůj vztah k české zemi i k české řeči, třebaže už méně k českým závistníkům a proletářům ducha. Je to vztah ideální, nehledající prospěch. Možná že to někomu zní nesrozumitelně, ale vztahy vyplývající z nezištné lásky dosud na světě existují.Nechte své nevůle k české menšině, zvané emigrace, volení zástupci českého lidu. Nebojte se té hrůzy, která má jméno dvojí občanství. Není pravda, že něco takového jiné státy nepřipouštějí; velká část z nás dosud dvojí občanství měla a na západ od Šumavy to nikomu nevadilo. Spěch, s kterým chvátáte nám přibouchnout vrátka do vlasti, je podezřelý a smrdí postkomunismem. Nechcete, aby vás svět nazýval tímhle nevzhledným slůvkem; pak tedy nečiňte nic, čím byste si je zasloužili. Volebního hlasu nás zbavit můžete, ale toho obyčejného, lidského nikoli; i nadále budeme mluvit do věcí českých a pochopitelně nebudeme nakloněni těm, kteří hlásají naše vyobcování z národa. Je nás pár set tisíc a nebudeme k přeslechnutí.

(Hannover, 23. 2. 1994), (Český deník, 11. 6. 1994), (Zpravodaj 1994, č. 4)

O tvářích a zrcadle

Býval jsem za oněch časů rozkladný element. Zaprodanec mezinárodní buržoazie a ideo- logický diverzant, ne-li přímo třídní nepřítel; a jakožto takového mě dělnická třída potírala, až mě málem celého dočista potřela. Kvůli spravedlnosti ale musím povědět, že když pak nadešlo léto lidských tváří, vzala to dělnická třída všechno zase zpátky. Jednoho dne jsem našel v kastlíku obálku s lejstrem o své rehabilitaci. Černé na bílém v něm stálo, že to byl všechno omyl a že se nyní tedy smím opět považovat za řádného občana. Lejstro jsem přečetl, pak jsem je složil a zasunul do šuplete mezi takové ty věci, o nichž člověk už předem jaksi ví, že je stěží někdy vezme do ruky.

Možná že kdybych se trochu pohrabal ve starých krámech, ještě bych je někde našel; ale nevím, proč bych to dělal. Ze všech lejster, sdělení a zvěstování, co se mi jich kdy dostalo, bylo tohle nejzbytečnější. Nikterak nepotřebuji úředního dokladu se štemplem na to, že nejsem lotr. Troufám si to o sobě vědět sám. Obráceně řečeno: komu je třeba lejster a štemplů, aby uznal, že nejsem lotr, může mi být ukraden. Ostatně, lidské tváře zakrátko kamsi zmizely, platnost lejstra s nimi a já sám nejsa zvědav na další proměny nejpokrokovějšího zřízení jsem za nějaký čas nato zmizel taky. Jakživ bych neřekl, že se tahle hloupá historie jednou začne opakovat. Ne ovšem tak zcela; nejsem nyní v Čechách třídním nepřítelem, nýbrž devizovým cizincem. Bůh suď, nakolik jsem si polepšil. Také zatím ještě nepřišly žádné lidské tváře a neposlaly mi lejstro s úředním sdělením, že to s tím devizovým cizinectvím byl omyl; ale co není, může snadno být. Tváře se měnívají na tom politickém divadle, jednou jsou lidské, jindy zas nelidské, pak zas tržně pragmatické a ani ony jistě nejsou ty poslední. Nechám se překvapit; třeba jednou otevřu úřední obálku a v ní bude stát černé na bílém, že nějaké nové tváře berou všechno zpátky a že se nyní smím opět považovat za Čecha. A já to lejstro přečtu, složím a zašoupnu do zásuvky mezi věci... Ale dobře. Nechci si příliš stěžovat. Jezdím do Prahy, veselím se s přáteli, do telefonu mohu mluvit bez tajenek a podobenství, dopisy mi nikdo neotvírá. Ještě pořád jsem rád, že to tak přišlo. Kdyby mi stačilo, že mám v Čechách pivo za půl marky a guláš za dvě, mohl bych být spokojen.

Jenže my jsme potvory, my lidé emigrantští. Nestačí nám guláš za dvě marky. Vidíme a cítíme, v čem se potácí naše česká země, z čeho vybříst nemůže a co se jí na kramfleky lepí, a není nám to jedno. Cítíme s ní a chtěli bychom jí pomoci. Od samého začátku jsme chtěli. Jenže nás nikdo ... ne, ne, nebudu začínat s ukřivděným nářkem. My sami jsme udělali chybu. Byli mezi námi lidé zkušení v hospodářství i v politice, lidé se znalostí světa a jeho funkcí, lidé s vysokým postavením na společenských i jiných žebříčcích. Mohli být české zemi užiteční, dokonce snad i užitečnější než ti hodní, leč zmatení a nezkušení disidenti, kteří se neobratnou rukou chápali vlády v oněch dnech před pěti lety.

Dnes už je možno takový soud vyřknout: byla chyba, že se česká emigrace nevložila energičtěji do věcí českých, mohli bychom dnes být dál. Ale ona čekala, až ji někdo zavolá. Chyba, přátelé, zlá chyba. Topí-li se někdo, musíme pro něj skočit, i když nám třeba nepodá písemné pozvání. Mohli jsme tušit, že nebudeme voláni, a mohli jsme i tušit, proč.

Čtyřicet let pozoroval český lid své politické zástupce, kterak jezdí v průvodech šestsettrojek na Hrad za doprovodu troubení a modrých světel. Pozoroval je, jak se cpali k moci, jak ji využívali k svému prospěchu, jak se zle oháněli, když se jim zdálo, že je ohrožen jejich přístup ke korýtkům různého druhu. A český lid se při všech těch vtipech na šestsettrojky utvrdil v domněnce, že to tak musí být. Že to je účel moci a celé politiky: možnost mocně hrabat na svou hromádku. Myšlenka, že by státní moc mohla být něco jiného, třeba prostě služba veřejnosti, v níž na prvním místě stojí prospěch státu a až někde vzadu ministerské platy a výhodná spojení, se propadla do hloubi nevíry a socialistického cynismu.

Když se během těch let stal z řemeslníka melouchář, z obchodníka vekslák, ze sedláka jézedák ... proč se divit, že se z politika stalo to, co se z něj stalo? Když se dnes příslušníkům obchodního či selského stavu tak těžko hledá cesta k bývalé solidnosti, proč se divit, že stejně těžko se hledá osobám stavu politického, nebo že se snad vůbec nehledá?

A tu ovšem lze pochopit, proč by nebylo vhodné, aby do české politiky přišli z exilu lidé nezasažení rozkladem. Proč a čím by vadili politickým melouchářům. Ba ne, nečekám brzy, že mi někdo pošle lejstro o zrušení mého devizového cizinectví. Zbytečně píšete, milí exiloví přátelé, své rozhořčené dopisy na česká úřední místa, darmo v nich poukazujete na protiprávnosti a protismyslnosti postavení, v němž se ocitly statisíce českých lidí v zahraničí. Ti, jimž píšete, to všechno vědí, jelikož to sami tak vědomě zařídili. Udělali to, jelikož se vás báli. Rozumíte už?

Nebylo to žádné nepochopení a omyl, jak jsme se zpočátku domnívali, ani výraz závisti, jak jsme si začali vykládat nevrlý postoj českých tváří k vlastnímu exilu o něco později. Je to strach. Obava, že by přišli lidé, kteří by v první řadě hodlali sloužit své zemi. To by se, pochopitelně, leckomu mnohem obtížněji privatizovalo a tržně hospodařilo, není-liž pravda.Takový je účel dělení českého národa na ty doma a na ty venku, na občany první a desáté kategorie, účel metamorfózy hluboce česky cítících lidí v devizové cizince. Ale když to už tak je ... víte, mé drahé tržní tváře, já ani nepotřebuji žádného lejstra na to, že jsem Čech. Směle si je nechte. Vím to o sobě a ti, na kterých mi záleží, to o mně vědí také. Komu nestačí, že mám v hubě český jazyk, v hlavě český rozum a v duši tisíc let českých kořenů, nýbrž potřebuje mít k uznání mého češství úřední lejstro, může mi být, jak již svrchu řečeno, ukraden. České občanství, které mám v sobě, mi nikdo nevezme.

Neříkám, že bych v čas voleb rád nezamíchal ten svůj hlas mezi ostatní české hlasy; ale když z něj ty naše současné tváře mají takovou hrůzu, spánembohem. Vždyť ty volby jednou za čas nejsou jediné polínko, které může svobodný člověk přiložit k dějinám své země. Umím se jinak vměšovat do věcí českých. Mohu to dokonce dělat tím lépe, že žiji za horami a vidím věci z jiného úhlu. Mohu hovořit s lidmi v Čechách a povídat jim, co je to a jak funguje ten Západ se svou demokracií a - skutečným - tržním hospodářstvím. Mohu též mluvit se - skutečnými - cizinci a povědět jim, co a jaké jsou Čechy, vymlouvat jim jejich zbytečné strachy a upozorňovat je na různé, rovněž zbytečné iluze. A dokud existují noviny jako tyto, mohu do nich psát, rozšiřovat své úvahy mezi tisíce lidí a přispívat k tomu, aby se moje rodná země stala jednou opravdu tím, oč se zatím jen, někdy poněkud nepřesvědčivě, pokouší. V tom mi nikdo nezabrání, ani kdyby ze mě kromě toho devizového cizinectví udělal ještě potvoru bengálskou sedminohou.

Na to nepotřebuji štemplů a certifikátů, na to mi stačí ten můj český jazyk a rozum. Dokonce, když se tak zamýšlím, snad bych ani nevyměnil své možnosti za štempl a právo jednou za čtyři roky vhodit svůj anonymní hlas. Jsem exulant a čím dál víc se mi zdá, že je to stav velmi účelný; že česká země potřebuje své exilové zrcadlo o to víc, čím víc se ty její tváře snaží otočit je k ní slepou stranou.

(Hannover, 8. 11. 1994), (Český deník, 18. 11. 1994)

PSÁNO V ROZPACÍCH

Vlastně bych měl být rád. Má autorská hruď by se měla dmout pýchou a mé emigrantské srdce by mělo radostně bušit, že se mi podařilo pro věc českého exilu dosáhnout něčeho víc než jen obvyklého házení hrachu na zeď. Napsal jsem před časem článek o nevrlém vztahu české vládní politiky k jejímu exilu, o světově unikátním vyloučení zahraničního občanstva z voleb, o problému dvojího občanství a jiných takových věcech, neslibuje si od toho víc než cvrnkání hrachových kuliček o stěnu oficiálního nezájmu. Článek vyšel v Českém týdeníku a ve švýcarském časopise Zpravodaj, což obvykle tak bývá konec všech snah; avšak ejhle.

Našel se jeden spravedlivý v té postkomunistické Sodomě. Pan poslanec Milan Loukota nejen že se za věc českého exilu zasadil, ale dokonce z mého článku celé odstavce na ctihodné půdě českého parlamentu citoval. To se věru nestává každý den a nejen já jsem panu Loukotovi vděčný. Dal bych stovku za to, kdybych mohl vidět, jak se na ta slova tvářil třeba proslulý mecenáš exilu, pan poslanec Payne, pokud ovšem neodešel na kafe. Jen jakýsi kaz se do té radosti mísí ... ano. To dobré slovo za český exil ztratil parlamentní zástupce za stranu republikánskou.

Dobře. Netrvám zběsile na jednou utvořeném názoru. Jsem ochoten se dát poučit a mylný názor změnit. Učinil jsem tak už v jiných případech, proč ne ve věci republikánské. Už teď jsem to do jisté míry udělal: nebýval bych dal krejcar za nikoho z té partaje, ale nyní uznávám, že v ní mohou být i slušní lidé. Proč v ní jsou, je mi tím záhadnější. Pan poslanec ve svém průvodním dopisu redakci Zpravodaje sice ujišťuje, že jeho strana není banda neofašistů, rasistů a extremistů, čemuž bych rád uvěřil, jenže jakáž pomoc: je tomu jako s tím gazdou, kterému se doneslo, že s jeho ženou spává soused Fero. Kouká do své chaloupky okénkem, vidí co vidí a podiví se: Naozaj, z vonkajšku to tak vyzerá.

Třeba je duchovní poklad republikánské strany zcela jiný, ale běžný pozorovatel si o ní udělá svůj obrázek podle toho, jak z vonkajšku vyzerá. Dlužno říci, že prapodivně. Nelíbí-li se republikánským představitelům tento obrázek, nebude jim jiné rady, než aby nedělali nic, co by se jej zdálo potvrzovat.Ale to je věcí pana doktora Sládka a jeho druhů, která se nás exulantů týká jen nevelmi. Týká se nás cosi jiného. Při vší vděčnosti za vlídné pohlazení se začínám domnívat, že mezi českými politickými zástupci, dokonce i mezi těmi nemnoha, kteří nehovoří o exilu záštiplně jako pan Payne, přetrvává poněkud jednostranná představa o živočichu jménem emigrant.

Možná jsme tím sami vinni; možná se české veřejnosti příliš prezentujeme jen jednou z našich tváří. Chci zdůraznit, že běžný exilový člověk se neuzavírá do svého češství, vytvářeje si neprůstřelný obranný krunýř proti cizáckému okolí. Nevzpomíná žalně své ztracené domoviny v krajanské hospůdce pod obrázkem Hradčan za zpěvu písně Chaloupky pod horama, aniž mu přitom kanou slzy do žejdlíku s importovaným prazdrojem.

Jsme zajisté Češi; nejhlubší náš kořen je a zůstává český. Ale už jsme se také pěkně ozelenili lupením způsobu a myšlení těch zemí, které se nám staly druhým domovem. Jsou jistě kouty duše, v nichž naše češství zůstává nedotčené; ale jinak jsme se s našimi novými domovy identifikovali. Nejde to jinak; nelze někde celá desítiletí žít a přitom si zachovávat k hostitelské zemi nevrlý či jen lhostejný vztah. V záhlaví jednoho exilového časopisu se lze dočíst, do jak nepravděpodobných končin je rozstrkaná česká exilová obec: Venezuela, Botswana, Filipíny, Guatemala.

Neznám toho našince, který se usídlil dejme tomu v té Guatemale, ale řekl bych, že by v jeho přítomnosti nebylo radno hovořit o té zemi povýšeně nebo snad i nepřátelsky. Mohl by říci »caramba« a něčím vás majznout. A teď mi, prosím vás, řekněte, co si mám počít se stranou, která se staví ostře nepřátelsky k Německu a Němcům. Já, který v Německu drahný čas žiji, přijal jsem jeho občanství, identifikoval jsem se s ním, obcuji německou řečí v každodenním styku a každou minutou mám na očích německého člověka takového, jaký je, a ne jak si ho vymalovala čísi nenávistná mysl. Mám Německo rád; kdybych neměl, snažil bych se z něj dostat ven, což by koneckonců bylo snadnější než se kdysi dostat ven z Československa.

Jak mám tedy hledět na partaj, jejíž předseda na půdě téhož parlamentu, z níž se nám exulantům dostalo pohlazení, doporučuje střílení Němců, jelikož jich je dost. Jak mám milovat politickou sílu, vyjadřující se vrcholně nenávistně o sudetské větvi německého národa, já, který mám nejen sudetskou manželku (z té stovky tisíc, která jakýmsi opomenutím nebyla vyvezena s dvaceti kilogramy v uzlíku), nýbrž i houf sudetských příbuzných po celém světě, samých lidí čestných, poctivých, i po všem, co se stalo, chovajících vřelý cit k české zemi. Cit jistě vřelejší než mnohý z těch, kteří si dnes z politické kazatelny mohou netýkavě vlasteneckým hřímáním hubu roztrhnout.

Českým rodičům jsme se bez přičinění narodili, do našich druhých domovů nás většinou zavál vítr náhody, ale svůj exilový osud jsme si vybrali vědomě a svobodně. Jsme Češi původem, Američany či Němci náhodou, ale vším srdcem a s celou rozhodností příslušníky západního civilizačního okruhu. Naše politická zkušenost nevyústila pouze v negaci komunismu, nýbrž v zásadní příklon ke způsobům a myšlenkám vlastním oné části světa, jíž se říkává Západ. Jsme naprosto přesvědčeni, že i jediná smysluplná budoucnost české země spočívá v takovém příklonu; že nebudou vyřešeny postkomunistické patálie, dokud nezmizí rozdíl mezi Čechy a dejme tomu Holandskem (když už nechci nikoho dráždit příměrem k Německu).

Jenže co si máme počít se stranou, která tuto náležitost ze Západu nechce a popírá? Která vyhlašuje úmysl udělat ze země české jakýsi ostrov, nenáležící nikam? Jak máme nepochybovat o poctivosti takového úmyslu a nevidět za ním snahu dostat českou zemi zase zpátky do blízkosti Uralu? Jak se máme tvářit na jejího předsedu, upírajícího ledově odmítavý zrak na Západ, zato ale pěstujícího kamaráčofty s ruským imperálním superbláznem Žirinovským?

Jak ostatně nemáme pochybovat o ryzosti i jiných republikánských projevů? Cikánská otázka v Čechách věru volá po řešení; ale naházení do Vltavy a vývoz do Španělska či jiné recepty toho druhu jsou nejen směšné a k ničemu, nýbrž vzbuzují v zahraničí onen dojem pohledu z vonkajšku. V nás pak vzbuzují dojem dodatečný, že to asi nebude jen pouhá hloupost nebo neuvážlivé roztažení sprosté huby, nýbrž vědomý pokus o opatření české země puncem rasismu. Tak, aby se ztížilo české přiblížení k Západu. Proč, lze jistě tušit.

Jsou slušní lidé mezi republikány; to je potěšitelné. Měli by tedy tvrdě zapracovat na odstranění nepěkného dojmu i četných podezření, jež jejich strana vzbuzuje. Užívat slovníku mírnějšího a domyšlenějšího, návrhy řešení podávat ne s ohledem na jejich akustickou říznost, nýbrž na proveditelnost. Doporučil bych jim, aby se především zbavili svého neslavného předsedy, který veškerým svým projevem vzbuzuje důvěru menší než sňatkový podvodník. Také bych dal k uvážení, zda by se mohutný verbální antikomunismus republikánů nedal doplnit nějakým skutkem, například nehlasovat při každé příležitosti spolu s komunisty. Ale to je věc, říkám opětně, republikánů samých.

Cosi jiného, subtilnějšího mi ještě napovídá můj cvičený nos. Je dost možné, braši exulanti, že se časem dočkáme zlomu v řeznickém jednání české politiky s námi. Jisté signály by tu byly. Možná že ten výtisk Zpravodaje, rozeslaný mezi 200 českých poslanců, vedl k většímu podpovrchovému zemětřesení, než se z vonkajšku může zdát. Koukněme, ono je těch emigrantů daleko přes milion, kdo by to byl řekl. Z toho eventuálních voličů dejme tomu 700.000, z toho by svého práva, kdyby jim bylo přiznáno, užilo tak půl milionu... Pana Klause by, hahaha, asi nevolili, ten si u nich rozlil ocet; ale co kdybychom takhle my... To by už bylo pěkné procento navíc, není-liž pravda. Místo opozičních lavic by nám umožnilo usednout do vládních křesel, a ta jsou měkoučká, rozličným způsobem žádoucí.

Není na čase změnit hlásek? Z pyšně odmítavého přejít v líbezný, vábivý, pojďte, pojďte, milé dětičky, uloupnout si perníček z mé chaloupky! Nu, nechme toho. Snad jsem zašel příliš daleko v dohadech, třebaže je obtížné nezacházet v nich daleko při poslechu rétoriky republikánského vůdce. Přes to všechno znovu a velmi opravdově vyslovuji vděk panu poslanci Loukotovi, protože ať zastupuje kohokoliv, jeho slova byla statečná.

Pokud se týče možné změny v nazírání na český exil, vítal bych ji ze srdce; zároveň bych ale upozornil předáky českých stran, aby si už předem nestrkali do kapes naše hlasy. Zasadí-li se o to, abychom jich jednou mohli užít, budeme jim opravdově vděčni. K volbě samé však užijeme své dlouhé zkušenosti s demokracií a jejími praktikami, i našeho nosu, vycvičeného přijímat signály vedlejších úmyslů politického zákulisí. A těžko u nás uspěje ten, kdo hraje se zakrytými kartami o západní orientaci české země.

(Hannover, 16. 8. 1996), (Český týdeník 1996, č. 175)

NEPONÍŽENÁ SUPLIKA

Opět proběhly v zemích českých jedny volby a jako obvykle toho nevyřešily příliš; téměř s určitostí lze čekat, že ani tentokrát nepřinesou politické strany - ať už kterákoliv - svým voličům ani očekávané modré z nebe, ani zemi stabilitu. Rovněž jako obvykle jsme se my zahraniční občané na ně směli dívat jen zpoza plotu, pročež proběhla veškerým krajanským tiskem bouře zklamání. Neboť i my bychom bývali chtěli odevzdat svůj hlas, ale nemohli jsme, nesměli. Jakýsi návrh na zavedení pravidel, běžných v demokratickém světě, v českém parlamentu sice proběhl, ale byl zamítnut svornou většinou komunistů, sládkovců, zemanovců a jiných podobných správců zemských toho času. Chování je to sice hloupé, demokratické reputaci českého státu škodící, ale jak se zdá, již setrvalé; i bylo by načase, abychom z něj vyvodili důsledek. Ponechme tentokrát stranou otázku, zda ta upachtěná zášť vůči exilu je v dnešních Čechách jen výraz závisti a zlovůle nevolnických duší, které najednou dostaly do ruky moc, komusi něčeho nedopřát - nebo jde-li o pevnou součást sametového systému, ze zřejmých důvodů od samých prognostických počátků do něj zabudovanou. Místo toho chci sám sobě a všem českým exulantům položit otázku: proč o to volební právo tak stojíme, přátelé?

Neboť možnost udělat křížek na volební listině je sice občanské právo, ale ni-kterak to není samo o sobě účel. Dokonce ani samy volby účel nejsou, nepokládáme-li za něj jásot nad vítězstvím a pocit převahy nad těmi saláty, kteří to projeli ... ale to abychom se raději šli vyřádit na fotbal. Ne. Účel veškerých voleb je velmi prostý: dát zemi rozumnou a fungující správu. Zpravidla se to děje tak, že politické strany uveřejní své programy, občan se rozhodne pro ten, který se nejvíc blíží jeho názoru, a dá mu svůj hlas. Blízká budoucnost mu už pak ukáže, byl-li to hlas rozumu, nebo dal-li se občan chytit na udičku pošetilých slibů.

Jenomže, milí exiloví přátelé, zrovna tohle v dnešních Čechách nefunguje. Již samo slovo volba ukazuje na předpoklad jakéhosi výběru. Ale jaký výběr se dnes naskýtá v české politické krajině? Kde je vidět něco jiného než samé udičky, ledaže jedna má háček holý a druhá do vnadidla ukrytý? Komu bychom chtěli dát svůj hlas, abychom nezůstali viset na udičce? Kterou z nynějších českých partají pokládáme za tak blízkou našemu názoru a naší zkušenosti, abychom jí chtěli napomoci k správě naší staré vlasti? V kterou můžeme vložit aspoň špetku naděje, že je schopná vyvést zemi ze sametového marasmu? Volby jsou nejen právo, ale i kus odpovědnosti; volíme-li špatně, uvalujeme na sebe vinu za zlé následky. Vezmeme na sebe tu odpovědnost za nynějších okolností? Jak jinak bychom mohli volit než špatně? I kdyby nám postkomunistický parlament naše občanské právo nejmilostivěji přiznati ráčil - co bychom si s ním počali? Koho volit? Představitele partaje páně Klausovy, která po jistém klopýtnutí již opět v Čechách získává na oblibě a dočkala se slušného volebního výsledku? I kdyby mezi nimi neseděl postsoudruh Payne, známý to dobroděj exilu ... co si počít se stranou, která se samolibě vítězným úsměvem řadu let českou zemi vedla, až ji dovedla k úpadku hospodářskému i morálnímu?

Nebo stranu od pana Klause se odštěpivší, což, všechno nové vzbuzuje naději ... ale jakou reálnou naději lze mít v lidi, kteří se na ztroskotavší politice celou tu řadu let sami podíleli a varující hlasy povýšeně odmítali? Či snad stranu páně Zemanovu, která ve vší slávě zvítězila, nicméně však stranu nezodpovědnou, hýřící nesplnitelnými sliby, jíž nelze věřit, ani když poví, kolikátého dnes máme? Nebo konečně stranu, vepsavší si ve štít cosi křesťanského, jinak se ale vyznačující touž obojživelnou úhořovitostí, jako když jí ještě předsedal páter Plojhar? A jiného už mnoho nezbývá, odečteme-li komunistické a sládkovské zlostníky, věrné to dvojče v zášti k nám i ke všemu západnímu.

Cokoliv bychom volili, byla by volba nejmenšího zla; ale jde nám opravdu o to, aby v naší rodné zemi nadále vládlo zlo třebaže nejmenší? Nebo snad, nechtíce volit žádné zlo, bychom si dopřáli aspoň neúčinného gesta a dali hlas některým těm Nepokořeným nebo páně Hofhanzlovu - pokud by se voleb zúčastnil - Konzervativnímu klubu, aťsi bude před jeho volebním výsledkem stát nula nuloucí? Snad i takové gesto má svou cenu. Ale výsledek je to hubený, splnění našich tuh přežalostné.

Nikoli. Mohu mluvit jen za sebe - ale kdyby mi nakrásně přistál v dopisní schránce český volební lístek, patrně bych jej nepoužil. Za současných okolností ne. Neláká mě občanské právo volit nejmenší zlo. Mimoto si nemyslím, že se úloha českého exilu vyčerpává v tom, toho či onoho volit a pak už jen spínat ruce, jak to tam ti zvolení vedou.

Mějme tu odvahu, přátelé, a povězme si otevřeně, že se nám po tom bezmála už desítiletí ledaco vytrácí: důvěra, trpělivost i naděje. A zůstává-li ještě nějaká, že ji nevkládáme v to, v co se tak bezbolestně a sametově vyvinul ten starý prašivý komunismus. Nedomníváme se ani, že by dalším vývojem mohlo z téhož produktu ještě cokoliv kalého vzejít; naděje, nechceme-li ji pohřbít zcela, se musí narodit v jiných jesličkách, ne z odřeného, vším možným neřádstvem flekatého sametu postkomunistických partají. A my bychom k tomu měli ze svých nejlepších sil napomoci. Máme-li - jako velká skupina českých občanů - nějaký úkol, není jím spolupráce s postkomunismem. Byla zde taková iluze, ale už zašla. Je to dost smutné, ale příčina exilu nezmizela, jen se pozměnila. Je ještě co dělat v exilu. Ještě je se s čím střetávat. Je třeba našeho svědectví, našeho závistí a záští nezastřeného pohledu, našich znalostí, našeho slova. Ještě můžeme svůj názor a svou zkušenost vyjadřovat v časopisech, jako je tento, můžeme vysvětlovat, upozorňovat, ukazovat, co je a co není demokracie, tržnost, parlamentarismus a jiné takové jevy, jež si v Čechách ledakdo vykládá po svém...

Napadá mě však, že snad bychom mohli a měli mít sílu i k něčemu víc. Ze všeho nejdřív k překonání svého jistého omylu. Chtěli jsme své staré vlasti pomoci, viďte. Radou, znalostí západního světa a jeho pravidel, i těmi penězi. Dlouho jsme nechtěli chápat, že to nestačí: když se někdo topí, neraďme mu z břehu, jak má správně dělat tempa, ale skočme a vytáhněme ho za pačesy, i když třeba sebou bláznivě zmítá a tluče kolem sebe. Máme-li ovšem k tomu sílu, ale tu my máme; nevymlouvejme se, že na víc než na rady z břehu nám nestačí. Není osmnácté století a my nejsme sedláci u Chlumce. Jsme, jak již řečeno, velká občanská skupina. Zkušená, vlivná, politicky uvědomělá, poměrně zámožná, nad průměr vzdělaná, s celosvětovými styky. S takovým základem jsme mohli už dlouho dělat i něco jiného než čas od času podat uctivou supliku o přiznání občanského práva a pak žalně bědovat, když namyšlené zámecké panstvo supliku zamítlo.

Mohli jsme sami, jako samostatná politická síla, do českých věcí zasáhnout, se sametovým strašidlem se bezprostředně utkat. Mohlo se to stát třeba tak, že bychom přihlásili k životu a politickému klání ... řekněme Stranu českého exilu. Pochopitelně by jí byly okamžitě odevšud nastaveny nohy, byly by s nebývalou pohotovostí odhlasovány zákony, které by takový počin nedovolovaly, snad by se k tomu i poslanci sešli téměř v stejném počtu, jako když jde o zvýšení jejich diet. Ale aspoň bychom se měli oč prát. A kdo ví, možná časem i úspěšně.

Doba není nakloněna demokraciím na oko. Zákonům a zákonečkům šitým na míru osobnímu zájmu. Stát, který se prohlašuje za zralý k vstupu do spojené Evropy, by si stěží mohl natrvalo dovolit nějaké mečiarovské kousky. Náš hlas by mohl být slyšen, neboť hovoříme mnohými jazyky, a ačkoliv dlíme vzdáleni Prahy, o to blíž máme k Bruselu, Londýnu, Bonnu, Washingtonu. Hned do příštích nebo přespříštích voleb bychom asi díru neudělali, ale pak ... kdoví. Je nás nepřehlédnutelné množství. A byli by na naší straně i ti z domácích lidí, kteří také nevědí, jak si vybrat mezi čertem a belzebubem, třebaže jim volební právo upíráno není. Ani jich není právě málo, a jak čas jde a naděje zanikají, jejich počet roste. Nemalý jejich díl by se jistě rád přiklonil k síle umožňující víc než volbu menšího zla.

No ... já vím. Politická sebedůvěra není silnou stránkou českého exilu, až příliš si pamatujeme bezmoc a neslavné konce všech těch rad, výborů a jiných skupin, které se kdy pokoušely ze zahraničí dělat aktivní českou politiku. Velikými slovy hovořily o osvobození ujařmené vlasti, ale dokázaly se jen mezi sebou hádat. A my jsme si z toho vzali poučení, že se nic aktivně dělat nedá, jen z povzdálí pozorovat, vidět chyby a lumpárny, upozorňovat na ně, tonoucímu z břehu radit. Sami nějak činně zasáhnout ... čtyřicet let to nešlo. A my jsme si zvykli, že to nejde a ze zvyku tak jednáme dál.

Je to tak i pohodlnější, není-liž pravda. Nevím, je-li čas udělat něco takového ještě dnes, po devíti planě uplynuvších letech. Doba by k tomu sice byla zralá, ti z českých občanů, kteří si upřímně přejí návrat k způsobům a mravům svobodného Západu, se marně po nějaké sametem nenačpělé síle ohlížejí ... Ale když my už nejsme právě mladí, viďte. Do junáckých skutků se nám nechce, kdopak by se ještě na stará kolena pouštěl do pranic. Ano. Přesto chci upozornit na to, že taková možnost zde byla. Ne právě naděje rychlého a vůbec už ne snadného úspěchu, ale přece jen naděje. Aťsi jakkoli nejistá, přece jen nesrovnatelně větší než v posílání volebních lístků na česká vyslanectví, což se stalo asi tak vrcholem exilových požadavků. A třeba ještě ani teď není čas mluvit o možnosti i naději v minulém čase. Třeba jí ještě můžeme využít. Nebo také nemusíme. Ale pak, prosím pěkně, nechme lamentací, že milostivé panstvo zase odmítlo naši poníženou supliku. Zasloužíme si to.

(Hannover, 26. 6. 1998), (Zpravodaj 1998, č. 7 - 8)

»...jen sám spolek Bohemia nabídl někdejšímu Federálnímu shromáždění velmi konkrétní pomoc v podobě skupiny expertů z různých oborů (technika, management, urbanistika, nukleární i ostatní energetika, doprava, farmacie, zdravotnictví atd.), připravených přenést své zkušenosti se systémem svobodného světa do žalostné nezkušenosti popřevratových Čech. Výsledkem této snahy bylo razítko kanceláře Federálního shromáždění č. 3029/91 63/5-7 ze dne 22. 3. 1991. Kromě toho razítka se nestalo nic, možná že nabídka dodnes žloutne v některém pořadači řečené kanceláře. Tuto zkušenost udělal snad každý, kdo se z exilu pokusil s něčím pozitivním přijít; a ti důraznější, kteří se nenechali odradit nezájmem a nelitovali vlastních peněz v prospěch české věci, se setkávali se záští tak otevřenou, s nohama tak důsledně nastavovanýma, že nakonec své snahy zanechali. Bohorovnost českých postkomunistů se rozhodla jich nedbat. Místo toho otevřela dveře různým Koženým, jim překážky nekladla, jejich návrhy nezamítala...«

To je výňatek z odpovědi krajanského spolku Bohemia v Kolíně nad Rýnem jisté dámě, která se značně uštěpačně ptala, co dobrého či rozumného český exil nabídl nebo byl schopen nabídnout osvobozené vlasti kromě neužitečného radilství. Inu, milá paní, bylo toho hodně. Už jen pomoc expertů spolku Bohemia, byla-li by přijata, mohla hodně změnit. A bylo takových sdružení i jednotlivců po celém světě hromada. Ještě je. České hospodářství i česká politika mohly dnes jinak vypadat, kdyby jejich znalostí a styků bylo využito. Místo toho...

Koukali jsme jak v Jiříkově vidění. Srdečný zájem a nelíčené přátelství, s nímž jsme se setkávali v prvních měsících po převratu, se najednou obrátily v cosi jiného. V led a chlad, povýšený odstup, holou zášť. Přední kulturní činitelé nad námi ostentativně ohrnovali nosy a muži politiky se nepřehlédnutelně snažili odtlačit nás do pozice senilních žvástalů. Někdy v r. 1993 pronesl pan poslanec Payne svůj památný projev proti exilu. Mluvil hloupě a nenávistně, ale aspoň nám už konečně začínalo být všechno jasné. To nebyla neinformovanost ani zabedněnost. Ba ani závist ne, jak jsme si to nepochopitelné chování zprvu vysvětlovali. Byl to přesný, dobře připravený plán, mající za cíl zabránit exilu zasáhnout do domácího hospodářského a politického života. Pochopitelně. Překáželi bychom. Sedět tak finanční expert z Bohemie například v nějaké bance ... inu, asi by se o hodně hůř tunelovala. Těžko by se všelijakým figurám miliony půjček poskytovaly, které pak už nikdo zpátky neviděl.

Taktéž lehkými oleji by se tak snadno a výnosně neolejovalo. Zajisté. K tomu by asi exulanti, potvory, chtěli užitečné díry v zákonech zacpat, právníků je mezi nimi jako much, zle by bylo, zle. A kdyby ještě ke všemu mohl exil mluvit i do politiky, svůj občanský hlas odevzdat ... holá hrůza. Statisíce samostatně myslících voličů s hlubokou znalostí nefalšované demokratické praxe ... kdoví jak by to dopadalo s modrým ptactvem i jinými odnožemi Prognostického ústavu.

Za nějaký čas otevřené nenávisti ubylo, několika osobnostem exilu byl na Pražském hradě i plechový metál útěchy přivěšen, ale dál se už nestalo nic. A nestane. Obrovský rezervoár znalostí, idealismu, obětavosti zůstal nečerpán a už vysychá, stárneme, už toho moc nestihneme ani kdyby v tu ránu v Praze nový vítr zavál. Naše děti, druhá generace, už do té pranice nepůjdou. Nemají proč, neslyšely o staré vlasti nic tak zvlášť dobrého, aby se jim do těch patálií chtělo. Stalo se hodně smutného v zemích českých toho sametového času, ale promarnění pokladu, nastřádanéhoběhem čtyřiceti let exilu, je asi ze všeho to nejsmutnější.

6. března 2000

V. Zprava doleva aneb Hrst politické teorie

Potenciál slušnosti

Přečetl jsem si výsledek oné ankety a měl jsem chuť všeho nechat. Nejezdit už do Prahy, nepsat do žádných novin, zavrtat se do své emigrace teď už natrvalo a důsledně, bez naděje, ale také bez zklamání. Nač se cpát tam, kde nás nechtějí. Lid český byl v té anketě otázán, má-li se nám exulantům poskytnout volební právo; a milý lid český se vyjádřil v kladném smyslu jen asi ze čtrnácti procent. Ti ostatní se zřejmě obávají, že bychom volili soudruha Grebeníčka, kdyby nám to bylo umožněno. Nebo se ani neobávají. Prostě nám ten kousek občanského práva nepřejí.

Naštěstí jsem si zanedlouho přečetl výsledek jiné ankety a začalo mi svítat. Otázka tentokrát zněla, má-li se vrátit ukradený majetek církvím; a nastojte: lid odpověděl kladně sotva z desíti procent. Ani v této odpovědi nelze najít žádný kloudný smysl; člověk přece nemusí být žádným žhavě věřícím papežencem, aby tušil, že by církve patrně s vrácenými lesy, vodami a stráněmi hospodařily rozumněji než nějaké deficitní jézédé.

Je znát jakási souvislost mezi výsledky těch dvou anket. Nevím, má-li mi to být útěchou: že ti dotázaní nejsou tak zásadně jen proti nám, emigrantům, nýbrž i proti ... čemu vlastně? Inu, vcelku asi proti tomu, aby se někomu vyhovělo. Aby se vůči někomu projevilo porozumění, ukázala vlídná tvář, aby se někomu něčeho dopřálo. I když to nic nestojí.

Srovnávám si výsledek anket s různými jinými nevlídnostmi a nepřejícnostmi, s chováním českých řidičů, se scénami na pražských přechodech pro chodce a svítá mi čím dál víc. Je to dost smutné, ale ankety nejspíš ukazují holou pravdu: po půlstoletí soustředěného útoku na charakter českého člověka nám tu zůstal asi tak deseti- až patnáctiprocentní potenciál lidské a občanské slušnosti. Jinak se ovšem týž lid hlásí ve své většině k pravicovému názoru a volí pravicové strany.

Může někdy být poněkud nejasné, v čem ta pravicovost tkví, ale nač si lámat hlavu. Pravicový je dnes v Čechách prostě ten, kdo sám sebe za takového vyhlásí. Aspoň dokud je ta pravicovost výhodná a oportunní; kdyby snad někdy měla nebýt ... inu, uvidíme. Dlužno dodat, že Čechy jsou v Evropě snad jediným místem, kde se pravicovost nosí; všude jinde je pravičáctví jednou z nejoblíbenějších politických nadávek. Aniž by ovšem i tam někdo přesně věděl, co to vlastně je.

Je zkrátka nejasné, tohle odvěké dělení politické scény. Nebude snad lépe tu otázku obrátit a zeptat se, co pravicové není? Snad takto dostaneme aspoň půl odpovědi:- že není pravicový ten, kdo se za takového vyhlásí, protože vyhlásit se mohu i za čínského císaře; - že není pravicový, kdo pobíhá s pěnou u huby, řve blboučká hesla a vyhrožuje naházením do Vltavy; - a není dokonce automaticky pravicový a konzervativní ani ten, kdo z trpké zkušenosti minulého času odmítá všechno bolševické a marx-leninské.

Neboť konzervativismus je plný kladných hodnot a neučiníš mu zadost jen pouhým odmítáním čehosi. Náleží do něj především rozmýšlivost a prozíravost: pravicově myslící člověk dohlédne až k důsledkům krásně znějících slibů, hesel a programů a nedá se jimi zlákat, jelikož si dovede představit, k čemu povedou. Pravicovost nekráčí pod transparenty jednoduchých návodů na věčné štěstí.

Dále je pravicovost vyznáním individualistů; ne nadarmo levicoví proroci hlásají kolektivismus. Lidem, kteří jsou si vědomi vlastní jedinečnosti, nepřichází zatěžko uznat a ctít jedinečnost jiných. Kdo ví, že na světě není dvou stejných individualit, ten pochopí, že i dva naprosto shodné politické názory jsou stejně vzácné jako dva shodné otisky prstů. Člověku pravicovému proto není obtížné být tolerantní. I když ovšem tolerance ještě neznamená blahovůli k škůdcům a zločincům; ale ono obvykle bývá dobře znát, kudy vede hranice mezi snášenlivostí a bláznovstvím.

Kdo dokáže tolerovat druhého, ten dovede i ocenit výsledek jiné než vlastní snahy, nevadí mu cizí úspěch. Nezávidí. Závist, stejně jako nesnášenlivost, je vlastnost výrazně a bez pardonu levicová. Byla a dodnes je levicovým hlasatelům hlavním dodavatelem přívrženců. Kdo závidí, sám si odpírá titul pravicovosti; kdo závidí, propadl levicovému způsobu, i kdyby vstávaje lehaje proklínal komunisty. To proklínání ho možná časem přejde; závist ne. Sestrou závisti je pak nepřejícnost.

Jednomyslnosti je možno dosáhnout buď mezi čítankově dokonalými kladnými hrdiny nebo též v stádu bučícího dobytka. Nikoli však mezi lidskými individui, z nichž každé je trochu jiné a každé trochu jinak nedokonalé. Kdo se dožaduje jednomyslnosti, nebývá člověkem pravicovým. Nebývá jím ani ten, kdo nesnese kritiku své osoby. Z mnohosti lidských nedokonalostí vyplývá vzájemná kritika; kdo vidí a chápe nedokonalost druhých, měl by, je-li rozumný, přijmout i kritiku sebe samého. Je ovšem rozdíl mezi kritikou a urážkou; pravicové myšlení tento rozdíl snadno chápe, levicové se cítí dotčeno.

Tolerance, přejícnost, uznání, pochopení - to všechno, vzato dohromady, má jméno slušnost. Je to nejvyšší hodnota mezilidských vztahů. Vyšší ještě nežli všelidská láska svatých, protože pravdivější. Nestojí nic; kdo chce být slušný, nemusí se kvůli tomu obětovat ani uskrovňovat; stačí jen nebýt kazisvětem, nebýt nepřejícníkem, nebýt mstivcem, nechtít kdekoho uvrtat k vlastnímu názoru. Bylo by už jednou třeba určit, co to je, smýšlet a konat pravicově; budiž tedy řečeno, že je to totéž jako smýšlet slušně.To je ovšem koření v těchto dobách a v této zemi poněkud vzácné. Potenciál skutečné pravicovosti, i v podmínkách zaběhlé demokracie a všeobecného blahobytu zřídka přesahující polovinu populace, se nám desítiletími zášti, proletářského hulvátství, závisti a povýšenectví smrskl na nějakých deset až patnáct procent. Výsledky anket to výmluvně ukazují.

Stejné číslo vyjde, odpočítáme-li z verbálních vyznání k pravicovosti všechen konjunkturální oportunismus, všechnu povrchní zpraženost bývalým režimem i násilné hulvátství, které bývá k pravici počítáno omylem a z povrchnosti.Taková - nevelká - je v současnosti i šance skutečně pravicové politiky. Lze očekávat, že politické objekty hlásící se ke konzervativismu spíš z vypočítavosti či ze setrvalého odporu k bývalému režimu se budou časem, jak se ten režim bude ztrácet čím dál víc v minulosti, přesouvat stále více ke středu i přes ten střed; že po vyčerpání této historické munice zůstane z jejich pravicovosti jen maličko.

Ukáže se asi též, že voličské vrstvy náchylné přijímat heslovitá řešení či řešení motivovaná mstivostí a nepřejícností budou opouštět pravou část politického spektra a usídlovat se tam, kam patří, na závistné levici. Ještě nějakou dobu se bude ozývat - pravice, to jsem já, než to bude uznáno za zbytečné a opuštěno. Skutečně pravicové strany mívají málokdy šanci se stát majitelkami většin; což teprve dnes a tady.

Je to dost neradostné zjištění, ale co vlastně můžeme čekat po těch dobách morální devastace. Lze jen věřit, že se pravicový potenciál časem a samočisticím procesem po špetkách, po procentech opět přiblíží té úrovni, která odpovídá lidské přirozenosti. Můžeme tomu snad i trochu napomoci: ne taktikou, ne osočováním a jepičím politikařením, nýbrž každodenní lidskou slušností.

(Hannover, 12. 12. 1993), (Český deník, 23. 12. 1993)

ÚVAHA O JABLÍČKU

Byl jsem před časem v krajině pontské. Je známo, že řečená krajina dala světu nejen jistého pana Piláta, nýbrž i mnoho odrůd ovocného stromoví. Ukázali mi tam v lese jakési roští ... ale ono to nebylo roští, nýbrž prapředek naší jabloně. Z Pontu se jabloň rozšířila po celém světě, nebo aspoň skoro po celém světě. Všude se také nerozšířila. Jabloň potřebuje svou půdu a své klima; nelze ji sázet na grónském ledovci.

Vzpomněl jsem si na pontskou jabloň včera odpoledne, když jsem četl noviny. Souvislost s pontskou jabloní se někomu může zdát nezřetelná, ale ... Stálo v těch novinách cosi o událostech v jedné arabsko-islámské zemi. Svého času úpěl národ té země pod francouzským koloniálním jařmem, ale doba přestala být příznivá koloniálním jařmům a národ se tak říkajíc osvobodil. Z toho osvobození spadl rovnýma nohama do socialisticko-ideologické diktatury, ale jak čas kvapil dál, přestala doba být nakloněná i socialistickým diktaturám. Lid se osvobodil podruhé a slyšte, slyšte, v té zemi byly vypsány svobodné, demokratické volby. A co neučinil náš dvojitě osvobozený lid: ruče si zvolil diktaturu náboženských fanatiků, před níž, jak lze předpokládat, zblednou závistí i diktatury socialistické, natož pak nějaké koloniální jařmo. Osvobozenému lidu nijak nevadilo, že hlasuje ve volbách posledních, jelikož Prorok v koránu o nějakých volbách nic nepraví. A aby ani to nebyl všech osvobozování konec, vložila se krátce nato do věci armáda, zahnala volební vítěze ... ještě nevíme, jak to bude dopadat dál, ale nemám pochyb, že generálové teď zřídí nějakou tu Radu islámského osvobození a vesele povládnou.

Ani to ovšem nebude poslední opona veškerého dramatu, jistě přijde ještě něco pak. Jen Alláh ví, co to bude ... nebo to možná neví ani on. Jen jedno lze téměř s jistotou předpovědět: určitě to nebude žádná demokracie nebo něco, co by se jí aspoň zdálky podobalo.

Demokracie je vzácné jablíčko a neroste všude. Nelze je naroubovat na kdejaké pláně a kdejaké trnčí. Urodilo se před staletími ve švýcarských údolích, bylo obezřetně pěstováno na úživné půdě anglického parlamentu, vykvetlo v pensylvánských a vermontských lesích, plod moudrosti a vůle svobodných lidí. Není demokracie bez svobodného člověka.

A být svobodným člověkem ... to neznamená jenom řevem se domáhat takových či onakých práv. Ani svržení nějakého jařma ještě neznamená svobodu, jak lze pozorovat. Teprve když se k svobodné vůli přidruží i zodpovědnost, prozíravost, ochota vážit si svobody sousedovy, trocha skromnosti, lidská slušnost, zralá úvaha o tom, jak ze svobody mojí udělat svobodu naši ... pak, ano, pak vydá plod stromeček demokracie.

Stromeček urodil překrásné ovoce. Blahobyt, občanskou důstojnost a lidskou svéprávnost. I viděli to zahradníci, jali se ze stromečku řezat rouby a přesazovat je. Přesazeným odnožím se dobře dařilo všude tam, kde evropská kolonizace stačila zanést úrodnou zem, jablůňka se jakž takž uchytila i v poněkud kamenitější půdě dunajské monarchie a časem z ní vypučela celkem zdárná odnož demokracie československé ... nelze ovšem zapomenout na některé obdivuhodně přizpůsobivé stromečky východoasijské ... ještě víc jakž a ještě víc takž se stromeček rozplemenil na evropský jih a východ v mutacích už leckdy povážlivějších, zrovna teď probíhá roubovací pokus na suchých stepích pod Uralem, nevím, zahradníci, nevím, rád bych se odtud dočkal nějakých plodů, ale radši se moc netěším ... a pak už pomalu dost.

Kamkoliv jinam se přičinliví zahradníci pokoušejí stromeček přesadit, sklízejí jen zbabčilé, červivé a názvu jablíčka nehodné padavky.Ale abych už nechal zahradnictví a byl konkrétnější. Opravdu nevím, zda neděláme chybu, my Evropané, my demokraté a občané světa západního. Poznali jsme požehnání demokracie a pokoušíme se ji rozsadit po celém světě v blažené domněnce, že bude všude přinášet tu míru spravedlnosti, rozumu a blahobytu jako u nás. A s podivem zjišťujeme, že to ne a ne a nejde.

Všemožné národy a nejrůznější kultury se nám během toho posledního půlstoletí osvobodily, jak se říká, z různých jařem, zřídily se republiky, parlamenty ... a ono nic, jen parodie a paskvil. Občas by si člověk povzdechl (ale potichu, aby to nebylo moc slyšet) - zlaté koloniální jařmo! Nedělejme si iluze. Po deseti, po dvaceti letech to ještě mohla být náhoda a nepřipravenost; po půl století už sotva. Marná sláva, neoblékneme ten náš evropský kabát cizím kulturám, a když, nepadne jim. Snad býval lepší nahatý černý král se sborem kmenových čarodějů než tentýž král, převlečený do prezidentského smokingu.

Možná že lépe fungují nepokrytí samovládci, sultáni, emírové, pašové a bimbašové než titíž despotové tvářící se demokraticky. Zbytečně jásáme nad volbami, horko těžko provedenými v datlových oázách; demokracie z nich zase nepovstane. Nemám rád ajatolláhy a náboženské fanatiky, ale kdoví, jestli nejsou lepší než ti špatně převlečení demokraté; aspoň se nepřetvařují. V pouštních oázách prostě jablíčko nevykvete, dělej co dělej; tam je domovem datlová palma Prorokova.

A v africkém buši se rodí ovoce ještě divnější, cizejší, které snad ani jména nemá; čichejme k němu zleva nebo zprava, nepoznáme, zda je k jídlu nebo ne; ale co naplat, je v tom buši doma a nic jiného tam neroste. Marně lkáme nad tím, že v těch končinách naše jabloň plodí místo blahobytu a svobody jen korupci, bídu a útlak.

Možná že tím jsme sami vinni: neměli jsme tam nic přesazovat. Měli jsme nechat půdu, aby rodila, k čemu se hodí.A místo bezútěšného zalévání zbabčelých pláňat všude po světě se raději starat o tu naši jablůňku. Pokvete-li, vydá úrodu, která přijde k duhu i těm krajům, kde se jablíčkům nedaří. Snadno by se ale mohlo stát, že by ji přerostlo trní a padavčí. Trní roste samo; jablíčka se musejí pěstovat.

(Hannover, 14. 1. 1994), (Český deník, 25. 8. 1994)

O názoru, přesvědčení a přívrženectví

Koho tak člověk na cestách světem nepotká! Poutníky staré i mladé, jazyků nejrůznějších, lidi rozumné i rozličné podivíny. Někdy je z toho adresa v notýsku, která se nedočká dalšího setkání, někdy celoživotní přátelství a často i přátelství sice jen kratičké, od jednoho cestovního cíle k druhému, ale pěkné, srdečné. Seznámil jsem se takhle v jedné jihoasijské zemi s mladým člověkem jazyka německého a rozuměli jsme si, ačkoliv byl mezi námi značný rozdíl, a to nejen věkový.

»Ty jsi konzervativec, viď?« otázal se, poslouchaje mé politické i jiné vývody. Inu, konzervativec; na to je těžko takhle zkrátka odpovědět. Museli bychom se nejdřív dohodnout na definici, co to je, být konzervativní. Pokud mě nešálí můj jazykový cit, označuje to slovo osobu staromilskou, všeho nového se bojící, ba štítící; kdyby bylo po jejím, zůstal by stát svět takový, jaký je, nebo by se ještě spíš vrátil do dob označených v češtině unikátním slovesným tvarem bejvávalo.

Mohu-li sám sebe ohodnotit, nepatřím k tomuto druhu lidí. Nejen že o minulosti ledaco vím a nedělám si z ní růžový obrázek; bylo by mi asi zatěžko žít v době našich pradědečků, ba i v době mého vlastního mládí by se mi žilo poněkud nekomfortně, když si tak vzpomínám. Ne ne, tento druh naivity ponechávám těm, kteří o minulosti málo vědí, a mají proto sklon k růžovým obrázkům. To už v přítomnosti se víc cítím doma a snad bych byl z pohodlnosti pro to, aby se v ní čas zastavil a dál už se nic nedělo, neboť se obávám, že nám budoucnost nadělí všelijaké maléry. Jelikož mi však to přání není nic platné, přijímám nutnost přechodu v budoucnost. Dokonce v ni mám jakousi mystickou důvěru: protože už pár miliard let jde vývoj této planety vždy k vyšší dokonalosti, věřím, že ani v budoucnosti se tato zákonitost nezmění a rozličné prorokované konce světa nenastanou, i když ledajaký dinosaurus neschopný života asi ještě vymře.

Ale když jsem to vypověděl, zjistil jsem, že jsem svého mladého přítele nepřesvědčil. To všechno o staromilství, o vývoji a o dinosaurech může být pravda, ale on měl na mysli něco jiného: konzervativismus jako politický názor. Předložil jsem tedy k uvážení, nejsou-li dnes v punktu politiky nejkonzervativnější takové ty směry a strany zeleně ekologické, stavějící se tak vehementně proti autům, proti jaderné energii, proti letecké dopravě, proti technickému rozvoji a vůbec proti všemu, co ještě před nemnoha tucty let bývalo označováno slavným slovem pokrok. V té mnohosti věcí a jevů, proti nimž jsou a jimž hodlají zabránit, zaniká trochu do mlhava údaj, jaký by tedy ten Boží svět chtěli mít; lze jen odhadovat, že jejich představa směřuje kamsi do prostoru, označeného slovem bejvávalo.

Leč ani to nebylo to pravé. Jest prostě jakési spektrum politických názorů, byl jsem poučen. Jedny jsou napravo, to jsou ty konzervativní. Druhé jsou umístěny na levé straně spektra a těm je dáno býti pokrokovými. Tou pokrokovostí pak už neotřese ani hluboká nedůvěra v budoucnost a touha po slovesném tvaru bejvávalo, stejně jako osoba názoru pravicového jest a zůstane konzervativcem, i kdyby se rozkrájela a ze samé důvěry v budoucnost zezelenala. Neboť nejde o názor sám, nýbrž o umístění v spektru.

Co už jsem měl odpovědět? Že tomu všemu přestávám rozumět, neboť co bylo za mých mladých let ještě jakž takž srozumitelné, je nyní zašmodrchané až k nesmyslnosti? Řekl by mi, že tomu nerozumím, jelikož už jsem na to moc starý. Jako obvykle, napadla mě vhodná odpověď až za čas, když už můj dočasný přítel byl někde za čínskou hranicí.

Názor. Názor, milý hochu, se nenalézá v žádném spektru ani v partajní příslušnosti, nýbrž v lidských mozcích. A dlužno říci, že se do nich dostává nesnadno a ne každý mozek je jím vybaven. Nevyčte se názor z příruček, aniž by komu přilétl na stranických shromážděních, ba ani v apatyce jej nekoupíš. Názor vychází jen z jednoho pramene, jímž je zkušenost. Člověk prochází různými životními situacemi, střetá se s rozličnými jevy společenskými i přírodními a ukládá si je do duše. Je-li vybaven schopností analytickou, dovede-li jednotlivé jevy spojit do souvislostí a vyvodit z nich obecně platný závěr, stává se mu ze zkušenosti názor.

Proto může stěží mít názor člověk mladý, nanejvýš, je-li obzvlášť vnímavý, jeho zárodek. Nebudiž mi toto tvrzení zazlíváno, není to podceňování mládí, nýbrž konstatování biologického faktu, podobného tomu, že mladíkům ještě nerostou vousy. Však ony jednou narostou. Jestli i názor se dostaví ... nu, to už není tak jisté. Jelikož ale získávání zkušeností pokračuje až do posledního dechu člověka, není skutečný názor nikdy ukončený a k zabalení k expedici připravený, nýbrž se mění, někdy i v pravý opak. To není jeho znehodnocení, nýbrž důkaz pravosti. Kdo své názory nikdy nemění, žádné nemívá. Ale chápu, že ještě stále mluvíme tak trochu jeden o voze a druhý o koze. Pravíš názor, a máš na mysli přesvědčení, že ano.

To ovšem jsou dva velice různé jevy. Snad se nedopustím nezdvořilosti, když povím, že přesvědčení je ve srovnání s názorem zboží podřadnější kvality. Je to věc dobrá a u mladého člověka přirozená, dokud si zkušenostmi nevytvoří názor; je to mezistupeň na cestě k jeho získání, užitečná výplň mozku na přechodný čas. Horší je, když se člověk v této vývojové fázi zastaví. Praví-li se o někom, že je přesvědčený socialista, přesvědčený vegetarián, přesvědčený baptista, zní tento údaj jaksi vznešeně, je v něm jistá neoblomná zásadovost, není-liž pravda. Ale spíš bychom měli o takovém člověku mluvit s taktní ohleduplností, neboť tímž slovem sdělujeme, že jde o osobu názoru nedostatečně vyvinutého či dokonce názoru zcela neschopnou, takže jí nezbývá nic než býti přesvědčenou.

Přesvědčení se od názoru liší i způsobem vzniku; nezískává se zkušeností, nýbrž převzetím. Nejprve, ve věku dětském, obvykle od rodičů, což je přirozené a správné. Později od kamarádů, což je aspoň nevyhnutelné. Škola, pozoruhodná věc, i když se o to snaží, schopnost vnuknout přesvědčení nemívá. V čase vyzutí z dětských střevíců už by měl být znát zárodečný klíček názoru, třebaže zatím velmi nejistého, podléhajícího přesvědčení. Nabýváním zkušeností se vážky zvolna nachylují na stranu názoru, až hodnotnější zboží zcela převáží. Nestane-li se tak, obdržíme obraz celoživotního přesvědčence; ale to, račte vědět, je osoba spíš k politování než hodná obdivu. A už vůbec nevhodná k tomu, abychom si k ní chodili pro rozumy.

Velmi mnozí k takovým ovšem pro rozumy chodí. Pak raději nemluvme o přesvědčení převzatém, nýbrž výstižněji - jaká to radost, psát česky - nabulíkovaném. Názor dává člověku vyšší kvalitu myšlení, ne však jeho jistotu, neboť je to věc měnivá, nikdy nehotová. Přesvědčení je jiné. Pevnější, nehybnější, neměnící se, jistější. Jednou provždy dané. Stojí pěkně černé na bílém v nějaké brožurce. Lze se o ně opřít. A ti, kteří jsou ducha pohodlného, se opírají, byť by i měli schopnost přeměnit zkušenosti v názor. Tím spíš, nemají-li. S názorem je člověk sám. Nejsou dva zcela shodné názory, protože neexistují dvě zcela shodné či shodně pocítěné zkušenosti. Tím se názory podobají otiskům prstů.

Přesvědčení naproti tomu shodná být mohou a také jsou. Lze se shromáždit do houfů a srocení a vykřikovat je. Skýtá to krásný pocit pospolitosti, síly a absolutní jistoty. Kdo našel zalíbení v houfu stejně přesvědčených, ten už se hřejivého pocitu stádnosti nesnadno vzdává. Je-li volů mnoho, říká se tomu stádo. Stádo vzbuzuje mezi voly pocit převahy, dokonce i převahy myšlenkové. Dojde-li to tak daleko, nemluvíme již o osobách přesvědčených, nýbrž o přívržencích. Můžeme je najít všude tam, kde se nalézají hlasitě hýkající stáda: na fotbalových utkáních, na schůzích politických radikálů, na sedáncích fanatických sekt, na nenávistných demonstracích proti tomu či onomu - všimněme si, jak velice bývá přívrženectvo proti něčemu a jak zřídkakdy snese vajíčko myšlenky kladné, tvořivé.

Netřeba už poukazovat na to, jak mizerné zboží je stádní přívrženectví a jak velmi podřadné ve srovnání s názorem. Je nedostatkem současné demokracie, že se v ní tak nesnadno dostává k slovu názor. Že mnohem spíš bývá součtem přesvědčení a - snad převážně - tupomyslného politického přívrženectví. I politickým profesionálům je mnohem snazší ovlivňovat přívrženecké stádo než dodávat materiál k vytvoření názorů, což dostává svůj výraz v plakátové heslovitosti.

Ale já jsem vlastně nechtěl mluvit o politice. Nu, šťastnou cestu, mladý příteli. Kdoví, snad se ještě někdy setkáme kdesi mezi Islandem a Ohňovou zemí, neboť vidím, že jsi ducha neposedného. Řekl bych do tebe, že až se tak stane, budeš mi klást jiné otázky, protože už budeš mít názor. Posbíráš jeho pestré kaménky v denním životě i na cestách všemi světadíly; časem pak shledáš, že jsou maličkými částečkami velké mozaiky. Třeba i neúplné, ale neustále se doplňující; nikdy jimi nedojdeš čistého a bezpochybného obrazu pravdy, ale budeš se mu stále blížit. Je to krásný pocit, věř mi, kvůli němuž jedinému stojí za to stárnout. Snad jen je trochu osamělý, ale neskonale hodnotnější než pouhé přesvědčení. Natož pak přívrženectví hýkajícího stáda.

(Hannover, 13. 1. 1999), (Zpravodaj 1999, č. 2)

Návrh společenské vize

Stěžoval si tuhle v novinách jeden filozof, že dnešnímu času chybějí vize. Co prý dělají současní spisovatelé, myslitelé a vůbec intelektuálové, že lidstvu neposkytují žádnou vizi budoucnosti?

Hleďme, řekl jsem si, tak ony nejsou vize. Znával jsem časy, kdy spíš nebývalo vepřové nebo cibule, nu, ale když to jsou dnes jen ty vize, snad bych dovedl tuhle tržní mezeru zaplnit. Kdybych se do toho dal, jistě bych dokázal popsat velký kus papíru samými výbornými věcmi, po nichž lidé odjakživa toužívají, žádal bych pro ně do nadcházejícího tisíciletí životní jistoty, jasné perspektivy, odstranění sociálních nerovností, lásku, mír a ještě všelicos jiného tomu podobného. Nesměl bych ovšem brát sám sebe příliš vážně; možná že s flaštičkou slivovice na stole by mi šlo takové skládání lépe od ruky. Filozofové by pak chodili, kývali by hlavami a říkali, ó, jaký to vizionář, tenhle Frýbort.

Pokud bych měl mluvit o něco vážněji ... nu ano, právě končící století nemívalo o vize žádnou nouzi, není-liž pravda. Krásně se poslouchaly a ledakterou hlavu vzdělaneckou naplnily svatým zápalem k předělání světa. Jenže všechny, jak známo, skončily pramizerně, místo lepších zítřků šmahem přinesly milovanému lidstvu jen bídu, svrab a neodčinitelný úpadek hmotný i morální. Blaze jest těm koutům světa, v nichž se žádné vize neuchytily. Je možné, že intelektuálstvu, pohlédnuvšímu na tu spoušť, již po sobě zanechali rozjásaní vizionáři nedávného času, jaksi přešla chuť k vyhlašování dalších vizí, takže jich je nyní ten nedostatek? Jestli ano, jaké poučení nám z toho plyne? Máme se my lidé a občané spokojit se svou zkušeností, že žádné vize, převratné nauky ani smělé programy k ničemu kloudnému nevedou, a brát napříště události prostě jen na vědomí, jak je čas přináší? Nesnažit se o jejich ovlivnění?

Ale člověk, a především člověk západní, není k takovéhle pasivitě udělán; chce se mu budoucnost tvořit, ne se jí poddávat. Zaslouží si své vize; jen by neměly opakovat věčný omyl proroků, neměly by vycházet z pochopitelných, ale s během dějin zřejmě neslučitelných lidských přání klidu, jistoty, blaženého spočinutí v konečné dokonalosti. Svět, jak by po pěti miliardách let jeho existence mělo pomalu být znát, na těchto principech založen není. Stavět na nich svou vizi budoucnosti znamená koledovat si o nové maléry. Než začneme vypouštět do povětří jakékoliv vize, položme si trojí otázku: co se děje nyní? Jakým způsobem a podle jakých zákonitostí vyplývá současný děj z dějů minulých? A jakou si můžeme na základě týchž zkušeností - neboť nelze očekávat, že by dějiny své zvyklosti změnily - představit budoucnost?

Dokážeme-li ve vší skromnosti na tyto otázky odpovědět, neuhodneme snad všechno dopředu nachlup jako Nostradamus, ale aspoň se budeme moci připravit na to, co nás asi tak čeká. Nebude to, zbytečno znovu zdůrazňovat, pokaždé cosi, co bychom si přáli. Právě končící století bylo prodchnuto myšlenkou sociální. S výjimkou nejzatvrzelejších zpátečníků nikdo nepochyboval o tom, že jest úlohou i povinností společnosti snímat z beder občana starost o jeho vlastní existenci, zabezpečovat ho v nemoci, ve stáří i v různých protivenstvích, co jich život s sebou přináší. Zdá se však, že se nyní tato myšlenka ocitá na konci svých možností; ptejme se tedy proč a co nám z toho asi vyplyne. U jejího počátku stál rozumný úmysl: nenechat na holičkách toho, kdo se nemůže vlastní sílou dostat z nezaviněných potíží.

Jenže myšlenky se brzy zmocnili radikální světa spasitelé a dle svého obyčeje ji přehnali do extrému. Jejich prvním hříchem bylo, že se rozhodli občanu svá dobrodiní vnutit vrchnostenským příkazem, ať se mu to líbí nebo ne; tím druhým bylo obrácení sociální otázky naruby. Ne občan, jaký zpravidla a v průměru je, nýbrž občanská menšina rozličně postižená - někdy tělesnou či duševní chabostí, jindy neschopností, nenadáním a netečností k vlastnímu životu, ještě jindy prostou hloupostí - se stala objektem veřejného zájmu a měřítkem všech věcí. Kdo se pohodlně opřel o štědrou náruč společnosti, byl hýčkán a rozličně zvýhodňován, kdežto vlastním úsilím se živící občan se mohl nadít pozornosti leda od berního úřadu.

K nelibosti vizionářů se však projevilo, že se všeobecná státní péče jaksi nedá pořídit zdarma. Sociální vizionáři byli zpravidla duchové vznešení, otázkami majetku a peněz hluboce pohrdající, a tak jim zprvu uniklo, že stát, sám o sobě ničeho neprodukující, musí své dobrodiní z něčeho platit. Když se však z vizionářů stali vykonavatelé politické moci, brzy tu potíž vyřešili: velmi správně přišli na to, že se finanční prostředky nenacházejí nikde jinde než v kapsách týchž občanů, jejichž blaho si troufali zajišťovat. I čerpali z tohoto zdroje hojně a bez rozpaků, až se začalo zdát, že půjde-li to takhle dál, zůstane občanu k volnému užívání jen nevelké kapesné, všechno ostatní že poplyne do věčně prázdných pokladnic sociálních dobrodějů.

Konec století, zdá se, zastihl tento způsob v hluboké krizi. Čím dál víc si i poměrně prostoduchý občan začíná uvědomovat souvislost mezi poskytovaným dobrodiním a vlastní kapsou. Občan o něco méně prostoduchý začíná též chápat, že lidský tvor, zbavený vrchností všech starostí o svou existenci, nese od pradávna název otrok. Neboť nejdokonalejší životní jistoty, nejdokonalejšího zproštění všech existenčních starostí požívá zajisté otrok u galejnického vesla, vůl u žentouru. Jemu je vše potřebné zdarma poskytováno, o nic mu není třeba se starat. Svoboda se však rovná rozhodování o sobě samém; a v něm se skrývá pořádná porce nejistoty.

Nezmýlíme se patrně příliš, předpovíme-li, že se způsob sociálního poskytovatelství dříve či později - ale zdá se, že spíš dříve - změní, zahnán do úzkých vlastní nezaplatitelností. Bude i přibývat poznání občanské většiny, že nejlépe se koneckonců postará člověk o sebe sám. Cokoliv draho a složitě poskytuje občanu stát, to že si lze levněji i účinněji obstarat u kterékoliv pojišťovny. Západní svět patrně čeká mocný zhup kyvadla dějin směrem k starým a mnohými vysmívaným občanským ctnostem, jako je zodpovědnost, spolehlivost, předvídavost, šetrnost; státní, z daní financovaná péče se vrátí k svému původnímu smyslu, jímž je nedat zahynouti těm, kteří se bez vlastního zavinění sami o sebe postarat nemohou.

Proroci revoluční pokrokovosti rádi a hojně brali nadarmo jméno práce. Vložili je do svého soudružského pozdravu a zkomponovali na ně nejednu bojovnou píseň. Přesto se i pojem práce dočkal obrácení naruby: smyslem práce dnes není vytvářet hodnoty, z nichž pak cestami produkce a obchodu vyplývá občanský blahobyt, nýbrž poskytovat možnost zaměstnání. Tak se práce stala samoúčelem, který stejně jako veřejné sociální poskytování pohlcuje nesmírné částky čerpané z občanské kapsy.

Mnohý politik a mnohá partaj se chlubí tím, kolik vytvořila či hodlá vytvořit pracovních příležitostí, zapomínaje uvést, že za vynaložený obnos by bylo možno dvojnásobnému počtu zájemců poukazovat plný plat bez práce. Také této představě je již, zdá se, namále. I mnohému duchu přiboudlému pomalu dochází, že pracovní příležitosti nevytváří ani stát, ani partaje - který politik něco takového tvrdí, lže bezostyšně - nýbrž hospodářství samo; a to ne z důvodu sociálního milosrdenství, ale prostě proto, že je potřebuje. Nepotřebuje-li, nevytváří je a ani sám politický Šalomoun je k tomu nepohne, ledaže zapálí velkolepý, leč krátkodechý ohník sociálního programu, jehož palivem jsou miliardy.

V souvislosti s tím lze předpovědět, že v západním světě dojde k posunu obecného politického nazírání směrem k pravicovosti. Neobejde se to bez nostalgického břichabolu, neboť evropské socialistické partaje jsou dobře zahnízděné ve své stoleté ctihodnosti. Již nyní však můžeme pozorovat, jak velice ustoupily ze svého revolučního radikalismu, jímž sršely za dob našich dědečků. Tehdy se ještě vyhlašovaly sociální revoluce, rudé prapory, co nad trůny vlají, znárodňování, vyvlastňování, vláda proletariátu, rozbíjení vykořisťovatelských tříd, sociální demokraté se zaklínali Marxem a od komunistů se lišili pouze tím, že zatímco ti hodlali problémy světa řešit střílením do týla, oni mínili - bláhově - dosíci téhož osvětou a přesvědčováním. Cíle však byly shodné, na což si dnešní demokratičtí sociálové jen neradi vzpomínají.

Dnes ... Blairovy a Schröderovy programy by mohl napsat kterýkoliv zastánce hospodářského liberalismu a nikdo by nic nepoznal. Půjde-li tento vývoj dál - a on těžko může nejít - budou se za pár let lišit socialisté od nesocialistů právě jen těmi červenými prapory. Netřeba dodávat, že dosáhnuvše této mety, budou na světě zbyteční.

Debakl socialistických představ samozřejmě ještě nebude zcela automaticky znamenat nástup pravicových zásad. Zatím není západnímu lidstvu ani příliš zřejmé, co to pravicovost je. V Čechách například je pokládán za pravicového ten, kdo roztáhnuv doširoka hubu se za takového vyhlásí, jelikož se mu to zrovna hodí. V Německu a jiných končinách Evropy je za pravicového obvykle pokládán ten, kdo roztáhnuv nestydatou hubu ještě víc vykřikuje nesnášenlivě nacionalistická hesla.

Jsou dnes na tom Božím světě patrně jen dvě partaje, které si titul pravicovosti jakž takž zaslouží: američtí republikáni a britští toryové. Jinak ani strany občanské a nesocialistické nebývají rády jmenovány pravicovými a praví o sobě, že jsou stranami středu; na pravém křídle politického spektra zeje rozpačité prázdno, k němuž se nikdo rád nepřiznává. Snad proto, že se pravicovost dosud obvykle nezmohla na víc než na rozpačitou opozici proti mnohem lépe formulované levicovosti. Obrat nastane, až i pravicovost najde svou formulaci, která ostatně leží na dlani.

Jest princip rozdělovací a jest princip tvůrčí; socialista je přesvědčen, že hlavní věc je zboží světa spravedlivě rozdělit a na tom, jak vzniklo, že nezáleží; mysl pravicová ví, že nejprve je nutno vytvořit hodnoty, aby je pak bylo možno spravedlivě rozdělovat, je-li toho skutečná potřeba. A jiných rozdílů není, leda různého politického folklóru.

Přesto lze předpovědět, že nástup pravicovosti bude spíš podmíněn selháním přerozdělovacích představ než vítězným pochopením tvůrčího principu. Ten zůstane, jako už vždy, přesvědčením těch, kteří jsou samostatného názoru schopni, a tudíž přesvědčením menšinovým. Recidivy socialismu se budou v osudech světa a Západu zvlášť opakovat pokaždé, jakmile občanu Čehonovi trochu otrne a bude se mu zdát, že je tu zase něco k přerozdělování.Avšak zhroucení sociálních a socialistických dogmat nebude ničím proti otřesům zemské kůry, které vypuknou, až se dobelhá svého konce současné pojetí demokracie.

Netrňme hrůzou nad tím proroctvím; zastupitelská demokracie, praktikovaná s výjimkou Švýcarska všude v západním světě (v světech jiných zpravidla nejde ani o tento druh demokracie, nýbrž o trapný paskvil na ni), směřuje k svému zániku již dlouho a všichni to víme nebo aspoň tušíme. Neboť zastupitelská, parlamentní demokracie si svého titulu dávno nezaslouží. Ani zdaleka to není vláda lidu; nezastupuje nikoho, leda sebe samu a politické partaje, které se jí zaštiťují proti skutečné občanově vůli. Ta je degradována na vmalování křížku do volebního lejstra každého čtvrtého roku; učiniv to přenechává občan rozhodování o věcech veřejných opět některé z nemnoha partají, mezi nimiž je možno si vybrat jako mezi ďáblem a belzebubem. Může je klepnout přes prsty jen tak, že příště namaluje křížek jiný, ale při vzrůstající nerozeznatelnosti jedné partaje od druhé je čím dál lhostejnější, jaký křížek byl namalován. Zvolení zástupci, ti či oni, vybaveni voličovým křížkem pak beztoho vládnou podle svého, na občana a jeho vůli se zvysoka vykašlavše.

Je mnoho oborů veřejného života, v nichž zjevná a obecně známá vůle občanské většiny neznamená prostě nic: postih zločinu, výchova v škole i rodině, úřední blahovůle vůči lajdákům a příživníkům. Kdyby byla současná demokracie vyjádřením této vůle, přestaly by být kriminály místy oddechu mezi jednotlivými zločiny, zmizely by z nich sauny a fitness centra, notorickým lotrům by nebyly poskytovány vycházky a dovolené, ba dokonce by byl možná znovu uveden do funkce mistr kat. Do ruky učitelovy by se patrně navrátila rákoska a výchovný pohlavek v kruhu rodinném by nebyl žalovatelným zločinem. Soudnictví by vážilo zájem obětí zločinu výš než zájem zločincův a překročení dovolené rychlosti o pět kilometrů by přestalo být jedinou protizákonností, která je naprosto nemilosrdně a bez omluv stíhána. Soudci, lékaři a psychologové nesprávným rozhodnutím umožnivší zločinci spáchání dalšího trestného činu by se nemohli ze své zodpovědnosti vyvléknout pokrčením ramen, nýbrž by k ní byli pohnáni. A notorickým lenochům by vyschl zlatý déšť sociálních dávek. Neboť taková je vůle většiny, což je každému známo, dokonce i politickým profesionálům.

Zatím na ni reagují pohrdáním: občanské vůli nelze tak choulostivé věci svěřit, protože jim občan nerozumí. Podobají se v tom současným umělcům, kteří vytvořivše beztvarou potvornost rovněž tvrdívají, že každý, komu se to nelíbí, nerozumí umění. Ostatně by i umělectvu asi poněkud sklaplo: občan by patrně nebyl ochoten financovat svými daněmi ty spousty rmutně chátrajících artefaktů, zaplavujících čím dál hojněji západní města, takže není pomalu kam šlápnout.

Nerespektování občanova názoru pociťuje zastupitelská demokracie již nyní: odklonem od politiky, všeobecným pohrdáním partajemi i jejich předáky, nedůvěrou v poctivost jejich slova. Občan volí tu či onu partaj, ale zamilován do ní nikterak nebývá. Nebýt jistého politického fandovství, díky němuž prostoduší volič pohlíží na volby jako na napínavý fotbalový zápas a raduje se, že to jeho zlatí hoši zase vyhráli, dosahovaly by patrně volební účasti ještě mnohem kormutlivějších procent.

Zatím se politická elita odvrací od jakéhokoliv pomyšlení na prvky demokracie přímé podle švýcarského vzoru s hrůzou a ostrým odmítnutím. Občan je podle ní pitomec, který, kdyby byl připuštěn k přímému rozhodování o věcech veřejných, odhlasoval by si pivo zdarma, volné pondělky i čtvrtky a vůbec by nadělal ve všem hroznou paseku. Politikům jde o mnoho: o jejich kariéry, platy, o lesk a moc, o jejich profesní rutinu, bez níž by se mnohý z nich stěží uživil. Pročež se budou bránit každému náznaku skutečné demokracie jako lvi. Krátkodobě se na tom asi sotva co změní. Ale poněkud dlouhodoběji ... kdož ví. Natrvalo se asi stěží udrží onen archaický způsob, v němž neměl občan možnost jinak se vyjádřit, než si obout boty a jít ten názor osobně vyslovit. Protože například obyvatelům zasněžených horských vísek by to přišlo zatěžko, byla za dob dostavníků a jízdních kurýrů vynalezena zastupitelská demokracie. Dnes ... nu, není již tak naléhavě třeba jízdních kurýrů. Ba ani volebních lejster a křížků na nich.

Byly vysloveny názory, že by si občan dokonce ani nemusel obouvat boty a chodit k volbám, jelikož by mohl pohodlněji, lépe a způsobem mnohem spíše zasluhujícím titulu demokracie vyjádřit svůj postoj; a to ne jednou za čtyři roky, nýbrž každodenně, ke každé jednotlivé otázce veřejného života: od svého domácího kanape, hlasovacím tlačítkem, jež v tomto počítačovém věku věru není těžko zkonstruovat. I vidím bitvy a klání strašlivá, západní svět se bude otřásat v základech, šik politických profesionálů nastoupí k poslední bitvě o své prebendy, padlých nelituje. Až se svět dotřese ... doufejme, že pak zde budeme mít ne snad zrovna hlasování veškerého občanstva na náměstí jako ve švýcarském kantonu Appenzell, ale cosi přece jen méně urážejícího svobodnou vůli než je stav současný.

Nadto cosi moderního, věkem jízdních kurýrů nezatouchajícího. Ne-li ... je představitelná i taková možnost. Bylo by se báti konců mnohem horších, protože nezájem občana o politiku, jeho nevalné smýšlení o jeho zvolených zástupcích a pohrdání partajemi, bezzubost práva a omluvné tanečky kolem šejdířů by otevřely dokořán dveře fanatikům a bláznům všech druhů a zbarvení, neboť oni zajisté politikou nikterak unaveni nebudou. Jejich zákonité ztroskotání by pak snadno mohlo vyústit do volání po silné ruce. Potenciálních silných rukou je po ruce vždy dostatek; a taková silná ruka, lidé milí...

Ale dost; doufejme, že naše děti a vnoučata v příštím století budou mít dost rozumu, než aby opakovaly zhoubné omyly svých dědů.Součinem všech těchto jednotlivostí bude oslabení role státu. Či lépe, jeho omezení na původní účel, jímž je ochrana občana před zvůlí a prosazování zákonů. Stát bude konečným svorníkem společenské klenby, ne celou stavbou od sklepa až po půdu; nebude na něm žádáno, aby se staral o to, co může lépe a jednodušeji vyřešit jednotlivec, rodina a obec. Ubude erární otylosti, nebude již třeba těch rojů ministrů, poslanců a státních tajemníků, lokajů a trabantů. Prostředků, plynoucích dnes do výkrmu státního otesánka, bude moci být použito na jiné, produktivní účely. Sníží se daňové zatížení občana i podniků, státní správa si vystačí se zlomkem prostředků, jež spotřebovává dnes. Což by tedy byla slíbená vize.

Připouštím, že se nemusí každému líbit, zvlášť ne osobám se sklonem ke komandování jejich bližních. Také se jí budoucnost nemusí ve všem všudy řídit. Nicméně se domnívám, že byla v těchto řádcích vyjádřena jistá pravděpodobnost, patrně vyššího řádu než v nereálných, zákonu dějin i vývoje odporujících vizích někdejších horlitelů v jejich snaze o převrácení světa naruby. Nenaplní-li se, nic hrozného se nestane. Ale hlavně se nestane nic hrozného ani když se naplní, čemuž v minulosti vždy tak nebylo. Jestli ovšem tento návrh zcela odpovídá požadavkům svrchu zmíněného filozofa na novou společenskou vizi, netroufám si soudit.

(Hannover, 27. 8. 1999), (Polygon 2000, č. 1)

Iniciativní návrh opravcům světa

Otevřel jsem noviny a hle, co vidí oko mé: fotografii jakéhosi průvodu, v němž mládenečkové růžových líček, v zraku plamen třídního hněvu, nesou nad hlavami transparent s nápisem: Svoboda a socialismus! Ach jo. To nevíte, dětičky ... ne, vzhledem k vašemu mládí nemůžete moc vědět, neužily jste si socialismu jako my starší, ale nepověděl vám aspoň někdo, že to nejde? Že tohle spojení neexistuje, nemůže existovat, že nemůžete vyžadovat svobodu se socialismem, zrovna jako nemůžete mít sněhuláky v červenci?

Jsou jevy, které se vzájemně vylučují, a musel bych moc dlouho hledat, abych našel příklad tak parádní jako ten z vašeho transparentu. Kdepak. Buď chcete svobodu, ale ta znamená co nejvyšší míru rozhodování každého jedince o svých vlastních záležitostech; nebo jste pro sociální inženýrství a systém státně zajištěných dobrodiní, v němž lze bezmyšlenkovitě spočinout a přenechat starosti o svůj osud moudrému vedení, ale pak ovšem nemůže být ani řeči o svobodě.

Ale co. Vždyť to byl jen takový průvod zobáčků zelených, dušiček nezralých, jaké se už odjakživa daly snadno nachytat na zvuk protestních fléten, že. Jako kdysi, jestli víte, v tom městě Hameln. V Praze jich pod prapory anarchismu 1. května mašírovalo pět a půl a nikdo je nebral moc vážně, co chcete, v Čechách ještě nejsou s demonstrováním ty zkušenosti. Ať se vybouří, nezbedná mládež, zněl shovívavý tenor novinových úvah, však ona přijde k rozumu.

Chtěl bych k tomu jen z jiného úhlu pohledu podotknout, že v západnějších zemích zkušenosti jsou, třebaže nyní už jaksi povadlé, dávno jsme tu už nezažili ty statisícové rumrejchy i hotové bitvy jako ještě v letech osmdesátých. Bylo to tenkrát občas dost nahnuté, jak si vzpomínám, málo stačilo a násilné demonstrace se mohly změnit v krvavou rebelii - ba ne, tehdy nikdo neříkal, ať se jen mládež vybouří. Nu, zač se tenkrát demonstrovávalo a zápalné nálože házelo, zesměšnilo se důkladně: mírové holubičky vyhynuly, imperialističtí váleční štváči se kamsi poděli, rakety míru zrezivěly, až jsme se, my nedovtipové, začali radovat, že snad celý ten nesmysl chválabohu nadobro skončil.

Mohli jsme vědět, že dějinné principy nekončí, jen na sebe berou jinou podobu. Už je to tady, už znovu zní hamelnská flétna. Ze zámořského Seattlu, z Washingtonu. V Praze to byla jen taková zkouška, ale jistě se můžeme zakrátko těšit na vydatnější mazec, jen co přijedou profesionálně zdatní krysaři odjinud a pořádně to u nás vezmou do ruky.

Proč to? Potřebují dějiny takový princip a svět své ideologické krysaře? Netočil by se stejně dobře i bez nich? Ještě před deseti lety jsme se těšili, že už snad skončil věk ideologií. Jak to vypadá, zmýlili jsme se. Jakou jsme udělali chybu? Patrně tu, že jsme se příliš soustředili na obsah ideologických učení a nevšímali si tolik jejich nositelů. Přitom o obsah ani tak nejde. Ideologie jsou nahraditelné, vyhoďme dveřmi marxismus-leninismus, oknem k nám vleze antiglobalismus. Či něco jiného. Nezáleží na tom tolik, handrkujeme-li se s komunismem, socialismem s lidskou či nelidskou tváří, s hitlerovským socialismem nacionálním (poněkud stydlivě se zapomíná, že i toto je či byla podčeleď socialismu) nebo s odrůdami krysařství, do nichž se převlékl ideologický princip času dnešního.

Všechno jsou to jen různé následky stejné příčiny. Ta zůstává táž, už od věků biblických neměnná: obrovská touha jistého procenta lidského rodu předvádět se, poučovat, kázat, roztáčet se v roli ušlechtilého ducha, povzneseného nad materiální měšťácké hemžení, určovat, co je třeba si myslet o nesprávném běhu světa a jeho slavné nápravě, pohrdat jinak smýšlejícími, shromažďovat kolem sebe snadno ovlivnitelné dušičky s mlíčkem na bradě, nu, a když to všechno dobře vyjde, tedy přikročit od demonstrací k revolucím, chytit za chřtán ty nechápající a namlátit jim veškeré dobro a pravdu do palic násilím.

Neboť plány na spravedlivější, zdravější a vůbec ve všem všudy lepší svět nevznikají z lidských potřeb a tužeb, i v tom jsme se dosti mýlili. Kdo má skutečnou potřebu či touhu po lepším zítřku, obvykle si k tomu účelu nevymýšlí ideologie, nýbrž si plivne do dlaní a přičiní se, aby jej pro svou osobu dosáhl, v čemž někdy bývá úspěšný, jindy ne, na rozdíl od ideologů, kteří ztroskotávají pokaždé. Probereme-li se obsáhlou listinou všech opravců světa, co jich urodila dvě poslední, obzvlášť na tuto species vydatná století, najdeme recepty na spásu světa takové i onaké, jen ta nesmírná chuť k poučování a pohrdání je vždy a u všech stejná.

Ledaže můžeme v tomto čase pozorovat jistý posun: zatímco opravci světa až donedávna rozvěšovali vějičky lepší, šťastnější budoucnosti a zářných zítřků, v jejichž jménu ničili a nenáviděli, otočili ti dnešní kormidlo jinam. Slibování zářných zítřků je už dost obehrané, takže začali shánět ovečky do své ohrádky hrozbami budoucnosti strašlivé, apokalyptické, zánikem lidstva a snad i sakumprásk celého života na této planetě. Počkejte, vy nedovtipové, jak šeredně dopadnete, nebudete-li se řídit tím, co vyplodil náš osvícený mozek!

Po věku rozjásaného optimismu nadešel čas kajícnické úzkosti, čas odmítání techniky a vůbec všeho, co ještě před nedávnem neslo slavné jméno pokrok. Nu což, není to nic nového a není to ani nic tak zvlášť odlišného. Obojí, bezmezná důvěra v pokrok i chiliastická obava ze zániku světa, se střídávají a mají společný kořen ve věčné samolibosti svých hlasatelů. Jelikož se, alespoň ve vyvinutějších částech světa, lidem dnes vede vcelku dobře a stěží se jim udělá pěna u úst malováním ještě zářnějších zítřků, zadulo se pro změnu zas do apokalyptických trub zhouby. Bojte se, lidé! Bojte se zkáz a hrůz, které už brzy nadejdou, nepoběžíte-li dost ochotně za naší flétničkou!

Avšak svět je trvanlivější zařízení, než by si kdo myslel, nerozsype se tak snadno. Čas jde, proroci prorokují, ale předpovídané katastrofy nenastávají, místo nich přicházejí jiné a neplánované, na nichž nezřídka nesou vinu proroci sami. Lze předpokládat, že tomu tak bude i nadále. Vzpomínejme: před půldruha stoletím vyvstala ušlechtilá idea sociální, v níž bylo zakleto i zlaté zrnko pravdy - nenechat v bídě ty, kdo si z ní sami pomoci nemohou. Idea se přerodila v ideologii, postupně zplaněla, zhroutila se a zanechala v bezútěšné bídě ty končiny, v nichž se jí povedlo se prodrat k moci; tam však, kam ideologické komando nedosáhlo, rostlo zlaté zrnko nenápadně dál a vyzrálo v pozoruhodný stupeň lidského blahobytu, v němž sice není rovnosti, ale ani vyslovené bídy. Po čase, když již bylo zřejmo, že idea marxismu má své lepší časy za sebou, se odkudsi vynořilo zlaté zrnko myšlenky ekologické. I ono vyklíčilo ze základu velmi správného a potřebného, neničit a bezohledně nespotřebovávat naše životní prostředí; ale myšlenky se zmocnili kazatelé, takže se nejdřív stala módou, pak párou do užvaněných úst a prostředkem ke komandování, až nakonec vyčichla a ztratila podstatný díl své věrohodnosti, když se v některých zemích Západu ekologisté chtivě vedrali do vlád a dokázali konečně, co dovedou. Není toho moc, leda různé zakazování, omezování, ztěžování, zdražování, zdaňování. Nemůže se ničeho valného dobrat duch negativistický, nedovedoucí vyslovit nic jiného než věčné »ne«.

Zlaté zrnko ale potichu a mimo dosah komanda rostlo a urodilo ne sice ten šťastně bukolický život v plném souladu s přírodou, jak nám jej malovali ekologisté, ale přece jen pěkný kousek živé, zelené přírody všude tam, kde zámožnější, obchodně-industriální společnost nemusela vytěžit až na holou kost půdu a krajinu, aby se uživila. Což je výsledek dost jiný, než jaký přikukávali proroci dobrovolné chudoby a odříkání. Ba ani hlavní ekologický ďábel, jaderná energie, tak dlouho udržující v bázni obecný lid, už nechce příliš fungovat, neboť ďábel, jímž se stále jen straší, ale on nepřichází, ztrácí na věrohodnosti. Sama mládež už neběží tak ochotně za pískotem zelené flétny, co je to platné, je třeba nové ideologie a nového ďábla, chceme-li se dál sebeobdivně roztáčet, určovat módy, strhávat s sebou růžové bradičky, komandovat.

Ďábel byl zdárně nalezen a nazývá se globalismus. Je to čertisko poučené z chyb ekologismu, už ví, že se nesmí příliš konkrétně definovat, aby se nedalo tak snadno chytit za rohy smyčkou faktů a usvědčit z povrchnosti. Flétna zazněla s novou silou, antiglobalismus se stal heslem dne, mašíruje, zlostně křičí a metá kamením proti dost nejasným cílům: proti Světové bance a jakési blíže neurčené nespravedlnosti vůči chudým zemím světa. A samozřejmě nám zároveň předvádí ten strašlivý konec civilizace i vší planety, nezařadíme-li se, my tupci a měšťáci, dost rychle a poslušně do jeho průvodu. Nic, pranic nového, takhle strašit už dovedli chiliasté za Karla IV.

Začínáte být nudní, proroci. Přitom ... nu, dovolil bych si ukázat vám příklad k následování. Byl jsem před nějakým časem v zemi izraelské a seznámil jsem se tam se společenským zřízením zvaným kibuc. Ne že bych se stal jeho příznivcem; představa kolektivistické rovnosti, přidělování každému dle jeho potřeb, přičemž o té potřebě rozhoduje nějaký výbor ... inu, není to moje záliba. Ale chápu a uznávám, že jsou takoví, jimž se kibucnické živobytí líbí. Že netouží po ničem víc než si být rovni a dostávat přidělováno podle potřeb. Je to socialismus jako hrom, proti němuž bych se celou duší vzbouřil, kdyby se snažil vnucovat mně. Ale on se nevnucuje.

V kibucech se dobrovolně soustředili ti, jimž je rovnost pod komandem výboru hudbou jejich duše, a nikoho jiného do nich netahají, nikoho v nich mocí nedrží. To je postoj, jejž hluboce ctím, i když s věcí samou nesouhlasím. Zkuste to také, mládenečkové! Máte svou představu správného života, proč ne. Vyzkoušejte ji na sobě. I prášky proti kašli se nejdřív zkoušejí na myších, proč by se měly návody na opravu světa zkoušet hned na lidech, ať chtějí, nebo ne.

Kibucníci si našli svá místa na galilejských pláních, tvrdou prací je zúrodnili a žijí tam po svém. I pro vás, ekologisté, antiglobalisté a pozdní socialisté, by se jistě kus země našel! Třeba - navrhuji - v těch opuštěných, nikomu dobrých vojenských prostorech tamhle na Doupově nebo pod Ralskem. Zřiďte si tam na zkoušku tu svou společnost, která nebude sloužit k zisku bohatých a mocných, ale potřebám každého, jak to proklamoval jeden demonstrantík nedávno v Praze. Tam můžete být proti vlastnění soukromého majetku, proti ničení životního prostředí, proti technologii a ještě proti hromadě jiných věcí, jak to doporučuje v Americe jistý John Zerzan, plody jehož ducha nabízel naší pozornosti oslavný článeček paní Stuchlíkové v 18. čísle týdeníku Respekt.

Žijte si tam co hrdlo ráčí v souladu s přírodou a nastolte si harmonické vztahy člověka k člověku. Já, opatrný měšťák, vás budu při té činnosti pozorovat. Budete-li tam žít - za své, zdůrazňuji, a z plodů své práce - ještě za pět, za deset let, nepovraždíte-li se mezi sebou, nebudete-li hladoví, nemocní a zahmyzení, neobrátíte-li samým souladem svou přírodu v poušť, bude-li se vám dařit aspoň z poloviny tak jako izraelským kibucníkům (není to žádná sláva) ... ne že bych hned běžel se k vám připojit, já si své harmonické vztahy k lidem, kteří mi za to stojí, nejraději nastoluji sám. Ale uznám vaši poctivost a dobrou vůli, budu si vás vážit.

Ovšem takhle, jak tady povykujete, perete se s policajty, vyhlašujete červencové sněhuláky, strašíte svět strašlivými konci a i jinak předvádíte svou nesmírnou touhu vnucovat se lidem, kteří o to nestojí ... nu, nezlobte se, ale nemohu vás brát vážně. Leda v tom, že se vás trochu bojím. A ani trochu se vás nezastávám proti těm zlým policajtům, víte. Dlouhá zkušenost ukázala, že je to nebezpečná věc, nechávat radikální blázny se vyřádit. Oni třeba přijdou k rozumu, ale to už může být pozdě. To už zase mohou třímat kormidlo společnosti ti samolibí, ti s náramnou chutí ke komandování a pohrdání, a dokomandují ji k záhubě spolehlivěji než deset globalizací. Blázni dneška se snadno mohou stát katy zítřka.

(Hannover, 11. 5. 2000), (ANNONCE, 7. 9. 2000)

Pravidla politického jarmarku aneb O demokracii a stabilitě

Parlamentní nohsledi podle potřeby přizpůsobují volební zákony požadavkům panstva (Süddeutsche Zeitung, 25. 7. 2000)

Ale ale, milí čtenáři, copak si to hned myslíte. Vidím, že musím okamžitě vše uvést na pravou míru: zmíněné mnichovské noviny neměly na mysli pražský parlament, když psaly o těch nohsledech, nýbrž parlament bělehradský; přizpůsobováním volebních zákonů dle potřeby, přesněji řečeno vyloučením nepohodlných menšin z politického rozhodování, se neprovinilo české, nýbrž srbské panstvo; a tím panstvem - samozřejmě! - nejsou míněni proslulí demokraté, pánové Zeman s Klausem, nýbrž bídný uzurpátor Milošević. Každý musí uznat, že je v tom sakramentský rozdíl; uzurpátor Milošević trčí v Bělehradě jak ten kůl v plotě, stíhán opovržením celého kulturního světa, kdežto my ... plnou parou směřujeme do spojené Evropy. Dočkat se nás v ní nemohou. Moc se divím, milí čtenáři, jak jste mohli připadnout na jiné myšlenky!

Však i mluvčí české vládní strany, pan Libor Rouček, se ve svém hodnocení dvou vládních let hned pochlubil, jak nás Evropa pro tu naši opoziční smlouvu nestačí chválit a obdivovat. Opoziční smlouva (...) je velmi pozitivně hodnocena předními západními politiky včetně hlavních činitelů EU, pravil, skromně se prý zardívaje. Inu, člověk se až musí divit, že na tak výbornou věc nepřišli ti západní nedovtipové sami.

Co všechno už český duch neobjevil, že ano. Jsme prostě rození učitelé národů. Jednou to, jak si možná ještě vzpomenete, byl tenhle socialismus s lidskou tváří, pro který se celý svět mohl přetrhnout chválou a obdivem, pak všelijaké třetí cesty, teď zase nebývalá státnická moudrost opozičních smluv a tolerančních patentů... Zbývá už jen čekat, kdy i zpozdilí západní demokraté, strženi českým příkladem, začnou mezi sebou uzavírat opoziční smlouvy a vyhazovat zástupce menších stran před parlament, ať si tam sedí na chodníku. Aby se i u nich lépe vládlo, víme. Aby nehrozila politická nestabilita a na ni navazující sociální chaos, před nímž pozvedá varovný hlas pan Rouček.

Samozřejmě. Každý musí vidět, že Západ je plný nestability a sociálního chaosu, takže má takových úprav zapotřebí jako soli. Ostatně to némlich tak říkávali i soudruzi na večerních univerzitách marxismu-leninismu, není-liž pravda. Musím říci, že začínám pana Roučka pro jeho vynikající logiku obdivovat. Je totiž opravdu znepokojující, jak strašlivě nestabilní systém je tahleta demokracie. Kdekdo má do ní co žvanit; vy tadyhle něco moudře vybudujete, umožníte, jak tomu říká pan Rouček, vznik funkční a stabilní vlády, vytvoříte základní podmínky pro její činnost ... a rums, zpovykaní voliči si zamanou, zvolí někoho jiného a zase aby se začínalo od Adama!

Lze se nyní těšit, že skvělé řešení opoziční smlouvou, utvrzené navíc genialitou volebního zákona, takovémuhle zmatku zabrání. Byl kdysi dokonce jistý socialista (ovšem nacionální), jak on se jmenoval ... myslím, že Goebbels ..., který dospěl ve snaze o stabilitu ještě dál a zavrhl všechny strany a parlamenty načisto, nazvav je žvanírnami; ale vždyť my nemusíme být tak radikální. Můžeme nechat voliči jeho demokracii. Jeho dvě strany, aby si mezi nimi svobodně vybral. Jednou půjde a zvolí si nás. Podruhé, až ho omrzíme, si zvolí našeho smluvního partnera. Kdyby se splašil a zkusil volit někoho jiného, nu což, i tomu se dá předejít. Včas si sedneme a zase odhlasujeme zákon. Jako ... ale fuj, opravdu ne jako v Bělehradě, jak vás něco takového může napadnout. A budeme mít politickou stabilitu. Solidní základ vlády. Sociální chaos žádný nebude, nebo mordsec sakra... ale ne, už se mírním.

Nebude sociální chaos, jen trochu toho nadávání. I za něj pravda, se na tomto poledníku svého času zavíralo a kádrově prověřovalo, ale to byl ještě jiný socialismus, zvaný reálný. Dnes už reálně víme, že není nutno zavírat, když ono stačí ... si nevšímat. Nadávejte si, holoubkové!

Ale jak tak píši, cítím, že se mi jaksi začínají ježit chlupy na hřbetě, nuž zanechám šprťouchlat. Věc je proklatě vážná. Demokracie má mnoho chyb, jak již pravili klasikové, a já bych se navíc zmínil ještě o jedné: její pojem se dá rozličně a podle potřeby natahovat. Kdejaký ničema si jí může nabrat plnou hubu a ohánět se jí, zdá-li se mu to výhodné; když na to přijde, dovede se přídomkem »demokratický« ozdobit i Kongo a Severní Korea. Rovněž v Miloševičově ústavě by se něco takového jistě našlo, oč bych se vsadil, třebaže jsem ji nečetl. To je ovšem pro tu chudinku demokracii dost špatná společnost, z níž bychom ji měli vysvobodit.

Není to tak nesnadné. Stačí pojem demokracie vzít, rozdělit jej na dvě původní řecká slůvka a přeložit: jak je dostatečně známo, obdržíme tak dvojsloví »vláda lidu«. Vyzbrojeni tímto překladem se pak můžeme vydat kolem světa a tázat se všech, kteří si libují, jak stabilně to u nich chodí - a jakýpak lid, prosím, u vás vládne? Shledáme patrně, že pojmy demokracie a stabilita označují dva rozličné jevy, které se ne vždy navzájem kryjí. Bude se dít, co chci já, a basta fidli - tak se dá zřídit stabilita málem dokonalá.

V USA, přední to demokratické velmoci, dnes například nikdo neví, kdo bude za rok stát v jejím čele, řekněte sami, taková nestabilita. To v Bělehradě to vědí: nedostaví-li se nové vrásnění zemské nebo nespadne-li na soutok Dunaje se Sávou kometa, bude se ten muž jmenovat Milošević. V Moskvě Putin. Nu a nad Vltavou ... přece jen nejsme tak daleko ... se bude jmenovat Zeman a pan Klaus ho bude opozičně tolerovat. Nebo tomu bude právě naopak.

Stabilita to, jak každý uzná, je náramná. Demokracie... inu, jak se komu zdá. Kdepak, demokracie mnoho stability neskýtá; kdo si jí přeje mít vrchovatou míru, ať si neosedlává vrtošivou kobylku demokracie, ale zavládne pevnou rukou autokrata. Budete dělat, co chci já, a basta fidli.

Mnohem spíš než stabilitou se demokracie rýmuje s pojmem volba. Výběr. Ovšem: až na nevelké výjimky - jmenujme si Švýcarsko, ale o něm si můžeme povídat někdy jindy - ani v nejlepších demokraciích nevládne občan přímo, nýbrž prostřednictvím zástupců. Nejdokonalejší demokracie by byla taková, v níž by našel své vyjádření každý občanský názor, což by ale znamenalo, že by každý druhý občan musel být poslancem, protože názorů je tolik, kolik je myslících lidí. Jelikož by takové řešení bylo značně neskladné, je aspoň třeba, aby si občan mohl v politické nabídce co nejlépe vybrat; když už ne to, co přesně odpovídá jeho názoru, tedy co se mu pokud možno nejvíc blíží. Proto byly vynalezeny politické strany a proto jich bývá mnoho. Ne aby pohodlně a stabilně vládly, nýbrž aby skýtaly různost názorové nabídky.

Je v tom, uznejme, jistý rozpor: bude-li na demokratickém jarmarku svou nabídku vykřikovat partají sto, lze skutečně mluvit o jistém chaosu. Budou-li jen dvě (neřkuli jedna), zapláče zas demokratický výběr. Přesto se lze spíš vyslovit pro jarmark se sto partajemi, protože ty se mohou sdružovat se sobě blízkými v krátkodobé či trvalejší koalice, aniž by se vzdaly své vlastní identity. Výběr mezi dvěma stranami už občanskému názoru takovou možnost vyjádření neskýtá. A jde-li o partaje s názorovou identitou nevalnou nebo vůbec žádnou, dohodnou-li se navíc mezi sebou na účelovém spolčenectví na věčné časy, využijí-li své takto vykonstruované většiny k vystrnadění všech ostatních nabídek z politického jarmarku své země, nu ano, lze mluvit o stabilitě jistého druhu. O demokracii, prosím pěkně, nikoliv. Nebylo totiž učiněno zadost jejímu základnímu požadavku, jímž je možnost výběru.

Připadám si, jako bych předčítal ze slabikáře, ale zřejmě toho má lecčí slabá gramotnost zapotřebí: Další podmínkou demokracie, bez níž se toto slovo mění v podvod, je existence skutečné opozice. Opozice kritické, číhající, na chyby a lišácké finty ostře poukazující, jejich postih nesmlouvavě vyžadující. Jen taková totiž plní svůj účel, jímž je ucpávání mezer, jež po sobě může zanechat příliš jednostranná vládní politika. Domluví-li se závazně vládní strana s opoziční, že si navzájem nebudou lézt do zelí ani poukazovat na úmyslné i neúmyslné mezery, pojem i význam opozice se vytrácí a s ním i demokracie. Strany zavázané k spolupráci s vládní partají jsme tu měli, jak známo, čtyřicet let.

A ještě jeden rys, podle nějž lze poznat demokracii, hodnou toho jména: strany v ní soutěží o voličský hlas, vykřikují svou nabídku na politickém jarmarku, snaží se svého soupeře přetrumfnout, nikdy však není jejich cílem ho odstranit - ani zákazem, ani zákonným trikem. Kde se to děje, můžeme se oprávněně ptát, jde-li ještě o demokracii vyššího typu než konžsko-miloševičského.

Hlídacím psem a korektorem každé demokracie je svobodný, kritický tisk. V něm přichází k uplatnění to, co politické strany při svém omezeném počtu nemohou, totiž dát možnost výrazu každému jednotlivému občanskému názoru. Dá-li se tisk do služeb jedné ze stran nebo jejich účelového spolčenectví, přestává plnit tuto funkci a opouští tím terén demokracie. Stejně jej opouští výkonná moc, která po svém zvolení nutí tisk k souhlasu, nebo, nemohouc jej prozatím umlčet, aspoň jeho význam a účel snižuje. Nenávistná křečovitost, s níž čeští mocnáři mluví o nepřátelích lidstva nebo o smečce přihlouplých fracků, poukazuje na značně pokročilé stadium rozchodu se zásadami svobodného tisku a tím pádem i se zásadami demokracie.

Pan Zeman se ohání Peroutkou a Havlíčkem; lze však předpokládat, že kdyby se tito pánové dočkali dnešních dnů, zahrnul by pan premiér mezi fracky a nepřátele lidstva bezpochyby i je, neboť ani oni nemívali ve zvyku bezvýhradně chválit.

Jako vše na této planetě, i názory se vyvíjejí. Sami můžeme pozorovat, že co hýbalo světem v polovině století, je dnes už přinejmenším nedůležité; nové akcenty, nové priority vyvstávají a z nich i nové názory. Demokracie musí mít možnost na tyto změny reagovat. Pokud to neučiní žádná ze stávajících stran, je nezbytná možnost vzniku stran nových. Což se samozřejmě těm etablovaným nemusí líbit; ale zkoušejí-li zabránit nové konkurenci na míru šitými zákony, aby na politickém jarmarku rozbalila svůj stánek, je nutno říci: i tím byla překročena mez, po níž je ještě možno mluvit o demokracii.

A ještě chci předejít vytažení jistého esa, jež již vidím se třepat v lecčím rukávě: že totiž systém dvou stran víceméně existuje a dobře funguje v USA nebo Anglii, a proč by tedy měl být nedemokratický u nás. Inu proč: zadíváme-li se bystřeji do britských a především amerických způsobů, vidíme, že nositeli demokratické nabídky tam nejsou ani tak strany, jako spíš výrazné politické osobnosti. Americkému senátorovi nečiní potíží hlasovat v rozporu se svou stranou, vidí-li toho potřebu, ani není za své chování kárán, tím méně ze strany vyhazován; je odpovědný pouze svému svědomí a svému voliči. Ten také nedává svůj hlas té či oné partaji, nýbrž mnohem spíš zástupci svého státu nebo volebního obvodu, který sice bývá členem některé ze stran, ale není k ní vázán otrockou poslušností.

Je to přijatelný systém umožňující rozsáhlou pluralitu názorů. Systém bezvýhradné poslušnosti stranické linii je jakž takž přijatelný pouze v případě, kdy stran je víc. V každém případě víc než dvě, natož jsou-li provázané smlouvou vzájemného neútočení. I tak se můžeme ptát, proč si vlastně vydržujeme tolik drahých pánů, když by jich k přednesu závazných partajních usnesení stačilo tolik, kolik je stran. Místo sněmovny by se k tomu účelu mohli scházet například v čekárně nádraží Lužná-Lišany, čímž by se ušetřilo za otop.Tolik tedy k pravidlům demokratického jarmarku, milý pane Roučku. Kdo na něm příliš hlasitě křičí o stabilitách, jimž je nutno všechno ostatní podřídit, o vládě, která musí být snadná, o menšinových názorech, které jsou nedůležité, všemu jen překážejí, a je proto správné je z nabídky vyloučit, ten se vydává v podezření, že by se mu lépe líbilo na jarmarku jiném, vzorně jednotném a navěky stabilním, ve společnosti šlejfířů Miloševičova typu. Protože i on se slůvkem demokracie rád přizdobí, je-li třeba.

(Hannover, 28. 7. 2000), (ANNONCE, 10. 8. 2000)

Demokracie, pluralismus, parlamentarismus, levicovost i pravicovost, konzervativismus a pokrokovost, populismus, totalita ...

tato a ještě mnohá další slova jsou základní kameny politického slovníku, jak je denně slýcháme a čítáme. Bohužel se nedá říci, že by jich vždy bylo používáno uváženě, se snahou o analytickou přesnost. Velmi často se některými háže po politickém protivníkovi za účelem jeho zlehčení, z jiných se zas ušije ochranný pláštík pro vlastní potřebu, když skutečných argumentů není. Politický slovník tak ztrácí na hodnověrnosti, stává se z něj seznam hesel, frází, nálepek k připlácnutí. Abychom si uvedli nějaký příklad - hodláme-li nepříjemného protivníka proklát kopím fráze, není nad to ho označit za populistu.

Ovšem ... co jest populismus? Přesně? No honem, ctěný řečníku! Definujte nám ten pojem! Přece víte, o čem mluvíte. Nebo ne? Jakže? Populismus je ... ééé ... když... Inu, nevíte, že. Připlácl jste nálepku a nevíte, co označuje. Je velmi důležité zvážit význam slov, jichž v politickém klání užíváme. Definovat je, znát jejich přesný význam a neodchylovat se od něj. A vyžadovat totéž i od ostatních, zejména od partajních profesionálů, kteří se mnohdy až příliš lehkonoze roztáčejí na politických tribunách. Ne že by lhali, i když někdy také. Oni jen degradují přesně definovatelné pojmy na mlhavě rozplizlá hesla. Vyplachujíce si jimi neuváženě hubičky škodí nesmírně demokracii, pluralitě i všemu ostatnímu, neboť snižují jejich věrohodnost. Chytejme ty výmluvné pány za slovo, kdekoli se nám k tomu naskytne příležitost. Chtějme od nich vědět, co přesně míní slovy, jichž užívají. Vyžadujme od nich definice toho, o čem povídají. Aby se nám totiž věc tak skvělá jako demokracie nerozplynula v párách holého tlučhubovství.

18. března 2000

(pokračování)

Zpátky