Prosinec 2004

Jací občané, takový král, jaký král, takové království

Luděk Frýbort

Mitgefangen, mitgehangen (spolu chycen, spolu pověšen), říká se v Němcích. Původ toho rčení jest třeba hledat v středověké právní praxi: koho konšelé nachytali ve společnosti nějakého lapky či uřezávače míšků, pověsili ho pro jistotu taky. Obvykle se ani nespletli, nutno objektivně dodat. I hleděli se bohabojní měšťané vystříhat známostí s podezřelými figurami, aby se s nimi neoctli na šibenici, pravidlo to trochu drsné, ale účinné. Každý tak bez velkého zkoumání věděl, s kým si může sednout v krčmě za stůl a ke komu se ani na půl vídeňské míle nepřiblížit. Dnešní čas je humánnější, jeho právo jemnocitnější, ale hranice mezi počestností a lotrovstvem mnohem méně zřetelná. Nelze říci, že k prospěchu bohabojného měšťana.

Nicméně není jisté obdoby prost ani dnešek: právě ve dnech, kdy píši tyto řádky, se otřásá království české bouří odporu proti policejním odposlechům, jichž nebyl ušetřen, považte, ani sám Jeho Majestát! I nelenil nejmilostivější vladař, uražen tou smělostí, citýrovat svého nejvyššího komořího na Hrad pražský, aby mu zle vyčinil. A hned na něj, aby vrchního hejtmana přes dráby a biřice ze služby vyhnal, co se naslouchat osměluje, jak si Veličenstvo se svými milci rozpráví ... no, ještě uvidíme, k čemu to všechno povede a čí hlavy se budou od popravčího špalku kutálet.

Poddaný lid, též jeho písaři, perořízkové a jarmareční vyvolávači, jindy Jeho Nejjasnějšímu Majestátu ne zrovna ve všem všudy naklonění, jsou s ním v tomto punktu zajedno: je to hrůza, jak už ta pakáž policajtská chce do všeho strkat čenichy; jen tak na ně!

Ale zanechám již středověkých příměrů. Věru že nenáležím mezi přívržence pana Grosse; co se pak policajtů i jejich vrchního hejtmana pana Koláře dotýče, byl bych toho domnění, že by mohli nechat horlivého vrtání v politických aférách, z nějž beztak nikdy nic rozumného nepojde, a raději lépe chránit poddané před lotrovstvem, v čemž se jim mnohdy nedostává jak potřebného umu, tak i chuti. V případě pana prezidenta bych se však k obecnému rozhorlení nepřipojoval. Že si páně Kolářovi drábové nahráli jeho soukromé rozhovory s přítelem rozmilým, jistým Rankem Pecičem, kočebrákem z krajů srbských přivandrovalým ... listuji tiskem, a co vidí oko mé: jest prý popotahován kočebrák Pecić skrze nějaké stovky milionů, co se mu mezi prsty roztratily, nebo je ve spolku s jistým Smetkou, šibeničníkem mocí práva do temnice uvrženým, kamsi zašantročil.

Též o jiných figurách nevalné pověsti je řeč ... inu, odvážil bych se té rady panu Klausovi, že darmo vylévá svůj hněv na komořího Grosse a jeho hejtmany; chce-li být ušetřen odposlouchávání, měl by raději zanechat kamaráčoftů s šibeničníky nehodnými Jeho Majestátu. Rovněž tak nepokládat za dostatečnou kvalifikaci k uzavření přátelství, že někdo taky chodí na tenis, ale podívat se mu pozorněji pod krzno, není-li umazáno něčím nevábným.

Protože je už pomalu na pováženou ten špatný odhad, s nímž si pan prezident vybírá své milce a dvořeníny. Jest v dobré paměti jméno Rebjonok, není-liž pravda, též s jistým Junkem, mistrem značně černé magie se zahodil ne právě ku cti své hodnosti a postavení, nad jinými držel svou osvícenou ruku tak dlouho, až si ji spálil, o sklonu k jisté nevybíravosti v oboru politických spolčenectví ani nemluvě. Ne že bych podezíral pana prezidenta z účasti na temných kšeftech nebo snad něco vyvozoval z jeho spolků s rudým konšelstvem, ó nikoliv. Ale divný je ten výběr určitě, divný a obavy vzbuzující. Kdoví, čím to je. Třeba mu maminka neříkávala - s tamhletím uličníkem si nehraj, Vašíčku, roste pro šibenici. Třeba mu tolik imponují mužové úspěchu, sklízející stamiliony jako švestky, že ho nenapadne se podívat na okolnosti toho sklízení. Nebo ho to napadne, ale postrádaje schopnosti rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi nedbá. Nebo mu stačí ten tenis. Nebo...

Ale dost, zanechme již hledání chlupů na vznešeném plášti velikánově. Jenom že se, jsa živ v končině, v níž se říká mitgefangen, mitgehangen, neubráním jistému podivu. Nechci se zastávat německých politiků, pošetilosti a špatného odhadu se mezi nimi najde dostatek. Přesto však pravím: komu by na západ od Šumavy policajti, jen jak by se dotkli jeho telefonu, napíchli hovor s nějakým Rebjonkem nebo Pecičem, nemohl by dělat ani dveřníka v prezidentském předpokoji, natož zastávat úřad nejvyšší. A kdyby se k němu i nějakou hrou osudu dostal, nepomohlo by mu dělat uraženého, nýbrž by jeho kariéra skončila ve chvíli, v níž by se o jeho prapodivných stycích dověděla veřejnost, bez ohledu na to, je-li osobně namočen v ošemetnostech, čili nic. V sametovém království českém však postačí obrátit hněv proti zpychlým drábům, hlavy jejich hejtmana požádat, o policejním státu zahovořit.

A lid remcá na všelicos, jen na divné spolky svých nejvyšších představitelů ne, neboť si na ně dávno zvykl a nabyl názoru, že to ani jinak nejde, taková špína už je politika. Pozor, milý lide, pozor, milí žurnalisté, pozor, ctihodná kasto politická. Ve středověku už sice nežijeme, ale pořád platí, že kdo se plichtí s podezřelými figurami, může to odskákat spolu s nimi. Ze všeho nejhůř království, z nějž léty mravního úpadku vymizela schopnost rozlišovat mezi příčinou a důsledkem, mezi šibeničníky a jakkoli skrovnou snahou je aspoň sledovat, když už to s postihem vypadá tak žalostně.