Prosinec 2004

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 3)

(Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

III. Z louže pod okap aneb Z komunismu do postkomunismu

O diskriminaci zlodějských kostelníků

Kdyby parlament prodloužil lustrační zákon, bylo by to nesmyslné a pravděpodobněji škodlivé... (Martin Komárek, Mladá fronta Dnes, 4. 5. 2000)

Nu, jak komu, milý pane Komárku. Škodlivé komunistům, chtivým vyšplhat se znovu k starým prebendám, to možná ano. Postkomunistickými praktikami usouženému českému občanu už tolik ne, ten by třeba i přivítal nejen prodloužení, ale znatelné zostření lustrací. Lidové noviny z desátého května se zaobírají příčinami úkazu, proč se český člověk z velké části neidentifikuje se svým státem a nevěří jeho institucím; první z uvedených důvodů zní: Mnoho komunistických prominentů a jejich bývalých spolupracovníků je stále v ekonomicky i politicky vysokých funkcích, další se díky svým kontaktům uchytili v podnikatelském sektoru... Jak vidno, lze se o návrhu na prodloužení platnosti lustračního zákona bavit z různých konců, přičemž jde o to, pro jaké ideály komu srdce bije.

Jedni, jako například pan Komárek, jsou názoru, že zákon, který neumožňuje některým kategoriím lidí, aby se ucházeli o jisté úřady, je klasickou diskriminací. Jiní zase pokládají za smutné a nebezpečné, že ti, kteří dlouhá desítiletí diskriminovali občanskou většinu, by ji rozhodnutím tolerantního parlamentu směli diskriminovat vesele a po svém dál. Takové obavy však pan Komárek nesdílí a tvrdí, že by prodloužený lustrační zákon byl deset let po převratu a v členské zemi Atlantické aliance bezcennou veteší. Co má Atlantická aliance s lustrováním bolševiků společného, pan Komárek blíže nedokládá.

Jak je to tedy? Škodí nám spíš (dosti vlažný) postih příslušníků onoho podivného spříseženectví, které si vysloužilo ohleduplný titul starých struktur, nebo skutečnost, že se jim až na nevelké přiskřípnutí prstů lustracemi nestalo tak moc, a poleví-li přiskřípnutí, můžeme se těšit na návrat leckteré známé figury na místo, z nějž ji před deseti lety vyzvonily klíče? Má nás bolet srdce účastí s těmi, kteří, ach ach, jsouce tak velice diskriminováni, se nesmí stát vysokými úředními činiteli, nebo máme spíš trnout obavami z vyhlídky, jaké psí kusy takoví navrátilci začnou vyvádět, jen co poleví i ten zbyteček bdělosti a ostražitosti a oni jimi zase budou? Poměry ve vládní straně a stoupající vliv premiérových komunistických našeptávačů nedávají tušit nic dobrého.

Co, prosím? Bezcenná veteš, nebo oprávněná obava? Snad abychom si neplnili hubu diskriminací, majíce po ruce výrazivo české a výstižnější. Není-li kdo připuštěn například do stavu učitelského, jelikož neumí číst a psát, nelze mluvit o diskriminaci, nýbrž o prostém nedostatku předpokladů. Takový může naopak s úspěchem sbírat psí trus po ulicích a nebude ničím diskriminován. Týž nedostatek předpokladů jeví ten, kdo v určité funkci byl, ale neosvědčil se v ní; ani kostelník, byv panem farářem vyhozen pro vykrádání kostelní kasičky, není zcela věrohodný, stěžuje-li si na diskriminaci. Nu a do třetice postrádá předpokladu k čemukoli víc než ke sběru psího trusu ten, kdo se kousaje, kopaje a lokty rozháněje nacpal k prebendám zločinného režimu, načež se dožil pádu spolu s ním. A pochopitelně není o nic kvalifikovanější ani pak, chce-li se k své bývalé moci a důležitosti zase vyškrábat. Je na tom stejně jako analfabetický učitel nebo kostelník načapaný při vykrádání kasiček. Neosvědčil se, neprokázal vhodné předpoklady pro výkon náročné funkce, a není k ní tudíž připuštěn. Basta.

S diskriminací to nemá nic společného, i kdyby si Atlantická aliance dala nohu za krk, jako že si ji nejspíš nedá. V české politice se udržuje feudální představa o vysoké státní či hospodářské funkci jakožto odměně věrnému dvořenínu. Stejného druhu je i představa o jeho odvolání jakožto trestu. To je nesmysl, milí Čechové. Já vím, ono to v praxi leckdy vypadá jinak, ale vysoká a zodpovědná místa veřejného života se neobsazují proto, aby se panu Tomu nebo soudruhu Onomu napomohlo k líbezné, dobrým platem vypolštářované židličce, nýbrž aby státní mašinka běžela co nejvýkonněji, ne k blahu vybraných pumprdentů, ale celé společnosti. Jakkoli vysoký pumprdent není či aspoň nemá být víc než služebníkem společnosti; a je-li služebníkem neužitečným, musí být v zájmu dobré funkce státu vyměněn.

Postkomunističtí rozhněvanci, nazývající trestem neochotu poskytnout klopýtnuvším kostelníkům nový přístup ke kasičkám, dokazují, že jim principy demokracie a účel jejích institucí nejsou ani po deseti letech přeškolování zcela jasné. Představa, že by bývalí bolševici mohli infiltrovat státní správu a zničit režim, je dětinská, praví pan Komárek. No, nevím. Spíš bych řekl, že je dětinské si představovat něco jiného. Proč by ji neměli infiltrovat, dá-li se jim k tomu příležitost? Z jakého důvodu by si měli zapovídat zničit režim, k němuž nepřirostlo jejich rudé srdce? Co opravňuje pana Komárka k tak vysokomyslné naději? Vsadil bych se spíš, že se všechny současné neplechy zrušením lustrací ještě znásobí; nevím ovšem přesně, nazval-li by pan Komárek takový stav ničením režimu. Třeba se mu to líbí. Po deseti letech je společnost natolik silná, aby vláda, která zaměstnává prominenty komunismu, byla vystavena zdrcující kritice ... jak by ji přežila?

Inu snadno, můj holoubku. Snadničko. Stejně jako už dnešní toleranční kamaráčoft přežívá jakkoli zdrcující kritiku, jíž jsou plné noviny, dokonce i ty, do nichž pan Komárek píše. Navíc by mohl některý navrátivší se nediskriminovaný demokrat zavést jistá omezení v zájmu národní bezpečnosti, klidu k práci nebo tak něčeho, což, vyloučené to není, pohlédněme jen k putinské Moskvě, není-liž pravda. Ale i když nezavede, zdrcující kritiky máme už dnes fůry a můžeme si ji více méně dát za čepici. Není vídáno, že by jakkoli zdrcující kritika v polovičaté nedopečenosti současných Čech něčeho dosáhla.

Už ti, kteří prolezli řídkým sítem lustrací, a smějí proto sedět na ministerstvech a jiných vlivných místech, si z ní nic nedělají. Až se k stranickým a posléze státním funkcím prodrápou i ostatní, kteří sítem neprolezli ... to se ví, že se nebudou vracet k zastaralým metodám svých tatíků. Oni si jen nebudou ničeho všímat, zvlášť ne kritiky. Budou říkat no comment, přenechávat vyjádření tiskovým mluvčím a ukládat si bobříky mlčení.Dětinský je i předpoklad, že by se bývalí větší i menší papaláši po odzvonění lustracím do veřejných funkcí necpali, jelikož se stačili zahnízdit v daleko výnosnějších funkcích hospodářských. Což se sice stačili, ale proto jim ještě nebude proti mysli, jak lze předvídat, přibrat si i vhodná obročí politická. Vlivná politická pozice v správné provázanosti s nitkami bankovními, průmyslovými a obchodními ... zlatý důl není výnosnější. Ale to jsou, jak již řečeno, dětinskosti, jimž je snadno odporovat.

Zůstane-li komunista či postkomunista při své mechem obrostlé argumentaci, je věrohodný tak leda mezi svými. Dobrý pozor si ale musíme dát, když se rudými sentimenty obtížená mysl začne ohánět principy, za něž se nezasloužila ani halířkem, například principem evropského souručenství. Když začne farizejsky vykřikovat - cotomuřeknezápad?! Diskriminační zákon by mohl být překážkou pro náš vstup, nahání nám hrůzu pan Komárek. Taktéž nám zvěstuje, že Evropa něco takového vůbec nechápe.

Ale chápe, soudruhu. Sakramentsky chápe. Evropu, Západ a vůbec ten systém, jemuž mnozí (nechci panu Komárkovi příliš zkoumat ledví) ještě nedávno říkávali »buržoazní demokracie«, si při vší skromnosti troufám znát o něco lépe než ledakterý demokratický obrácenec v Čechách, jelikož v tom táboře imperialismu a zahnívajícího kapitalismu už pár desítek let žiji, jeho konání pozoruji a účastním se jej. Vím dost dobře, co Evropa chápe a čeho by se naopak ani klacíkem nedotkla. U nás v Německu proběhla například před již pětapadesáti lety lustrace nacistů. Jelikož jich bylo hodně a měli všelijaké známosti a spojení, podařilo se některým zpočátku sítěmi denacifikace proklouznout a uchytit se na vlivném místě; ale ne nadlouho. Jakmile byli odhaleni, letěli. V tom byly okupační úřady a později německá spolková vláda naprosto nemilosrdné a nijak jim nevadilo, že se na nacistech dopouštějí diskriminace.

Dokonce ani po deseti letech, kdy už se v Německu dalo mluvit o demokracii o něco méně rozplizlé než v nynějších Čechách, nepřipadl nikdo na myšlenku denacifikaci odpískat a nacistické odborníky (za něž není náhrady, zajisté) si zase do kožichu nasadit. Ještě dnes, praskne-li na kohokoli nacistický hřích, musí počítat s nemilými následky, třebaže už se jedná o víc než osmdesátileté dědoušky.

A Evropa to chápe. Spíš by nechápala, kdyby tomu tak nebylo. Rakousko si dnes musí vylízávat jistou patálii, která vznikla kromě jiného tím, že na rozdíl od Německa v něm lustrace nacistů probíhaly ohleduplněji a nebyly dovedeny do konce. Můžeme si vzpomenout na Kurta Waldheima, který vystoupil až na stolec předsedy OSN, ale letěl, když na něj prasklo, že za války velel jednotce wehrmachtu v Řecku. Nic mu nepomohlo, bránil-li se celkem podle pravdy, že si svůj osud německého oficíra nevybral.

Ani později, když padly odrátované hranice a přišel čas povyházet z různých funkcí kostelníky tentokrát pro změnu komunistické, nepřipadl nikdo na ideu všechno po deseti letech zase zrušit a dovolit propuštěným enderáckým úředníkům, oficírům a policajtům, aby se vrátili na svá stará místa. Neosvědčili se ne jako odborníci, ale jako občané a lidé. To stačí a stačí to napořád. Německo si po prohrané válce, zhroucené ideologii a nevýslovných ukrutnostech vysloužilo u svých západních partnerů důvěru a dobré jméno. Vysloužilo si je ne ohleduplností k exponentům zločinných režimů, ale tím, jak důsledně a trvale se s nimi rozloučilo.

Neskáče-li dnes Západ samým nadšením nad vyhlídkou připojení Čech k svému klubu gentlemanů, není příčinou toho jevu přílišná tvrdost k zlodějským kostelníkům. Spíš jakási bezradnost se šíří - co si to vlastně chceme připojit? Jak a kterým směrem se ten kus země mezi Krkonošemi a Šumavou ještě vyvine? K plné a nesporné demokracii, k otevřené občanské společnosti, k právnímu systému, v němž nebude mezer pro kořistnické chytráky? Nebo spíš ... říká se to nerado, ale jisté náznaky by zde byly, nestydatost premiérových starobolševických poradců, prolezlost vládní strany, čím dál bezostyšnější pronikání komunistů do všech sfér veřejného života, neúčinnost kritiky ... neukazuje to všechno spíš k jakési sice ne tak razantní, ale přece jen putinizaci? Je to tvrdé nařčení, ale kdo obhajuje kostelníky starého režimu, zlehčuje jejich nebezpečnost a licoměrně předstírá, že je stav české demokracie v nejlepším pořádku a příklon k starým móresům nemožný ... netíhne srdcem spíš k putinským stepím a k hodnotám západní společnosti jen hubou, z níž je za různých okolností možno vypustit cokoliv?

(Hannover, 17. 5. 2000), (ANNONCE, 25. 5. 2000)

Zrušení lustrací je podnes v Čechách vděčným námětem nejrozličnějích úvah a návrhů, jež patrně budou vznášeny do té doby, než exponenti bývalého režimu buď přirozenou cestou vymizí, nebo se zásluhou neobyčejné taktické schopnosti českého voliče znovu dostane k moci komunistická partaj a svým věrným se o zrušení té, ouvej, ouvej, nezasloužené diskriminace postará. Jinak nevidím důvod, proč bych svůj postoj, vyjádřený uvedeným článkem, nějak měnil nebo něčím doplňoval. Rozkatil jsem se ovšem tenkrát před třemi lety, čta traktát páně Komárkův, a zle jsem se na něj osopil; ani to již dnes nepokládám za tak zcela nezbytné, jelikož jsem se od těch časů naučil znát jistý novinářský rituál: chce-li pan šéfredaktor, abys napsal něco rozšafného a ty nevíš co, je pomoc nasnadě. Vezmi názor na některé téma, na němž se shoduje veškeré občanstvo s výjimkou bláznů, komunistů a levicových intelektuálů, a napiš jeho přesný opak. Tak vzbudíš pozornost a vysloužíš si pověst autora nekonvenčního, přinášejícího provokativní podněty. Že by obsah článku musel bezpodmínečně odpovídat soukromému názoru autorovu, není nikde psáno.

Pan Komárek - jsemť pilný čtenář jeho listu - užívá této metody poměrně často, ale nezazlívám mu to. Řemeslo je řemeslo a každé řemeslo je někdy otrava. Jakožto amatérský prognostik bych se chtěl vyjádřit jen k poslednímu odstavci; projevil jsem v něm obavu, bude-li evropské společenství nadšeno připojením končiny, stojící bez znatelného pohybu na půli cesty mezi systémem západního světa a korupčně-mafiánsko-papalášským - nepravím že systémem - poduralským. Odpověď dnes zní tak, že političtí činitelé západní Evropy nadšeni jsou, kdežto lid obecný nikoliv.

Jelikož je mi známo, že instinkty obecného lidu bývají vesměs dějinami potvrzovány, zatímco předpoklady skvělých diplomatů a politiků světové pověsti málokdy, jezdí mi jisté mrazení po hřbetě. Nejde mi z mysli představa Republiky české, údu to Evropské unie, na jejíž nevelký prostor se vejdou jak ušlechtilé zásady tohoto spolku, tak i veřejného opovržení zproštěná komunistická strana, zrušené lustrace, a třeba i soudruh Exner v rouchu vysokého ústavního činitele. Bůh budiž Evropské unii milostiv.

O slušných komunistech

Bojovný, dynamický / dějepis v našich hlavách / otázky leninismu / traktorů síla dravá ...a bolševická kázeň / úvodník v Rudém právu ... to vše je pětiletka. (Ivan Skála)

V Německu se sociální demokraté mezi sebou dosud oslovují »Genosse« neboli v překladu »soudruhu«. Snad že, postrádajíce naší zkušenosti, jim to slovo nezanechalo v ústech tutéž pachuť útlaku a zvůle jako nám, takže se jim vyslovuje dobře, v nevinné nevědomosti nezkušených. To v Čechách je obtížnější být sociálním demokratem. Kolem ledačeho musí po špičkách našlapovat, ledaco pro jistotu nahlas nevyslovovat, různé náklonnosti rudého srdce skrývat. A beztak to nebývá mnoho platné, hubička ujede, rudé srdce mohutněji zaplane a malér je tady: zlá zkušenost sem, útlak a zvůle tam, přece jen se ukáže, jak je rudému srdci bližší opovržený lotr po levici než názor demokratický, ale pro zářné zítřky a ráje pracujících nehorující. Jako třeba nedávno: zbabrané senátní volby ... no, nějak by se unesly, ale ono jde o víc. Šikovně upletená opoziční smlouva asi už teď velkou roli hrát nebude, lze čekat, že její předivo se rozplete, modrý pták zatřepe křidélky a bude ten tam.

Nezbývá než se poohlédnout po někom jiném, kdo by zaručil naději na jakous takous roli na tuzemském politickém divadle. Jenže ... kde ho najít? Spojence není, leda ... ano, už to tak vypadá, všichni odstupují od zesláblých sociálů a jen jeden zbývá. Ten pohrdaný, nicméně ochotný a použitelný lotr po levici.

Kdepak, milí Čechové. To nebyl zoufalý výkřik tonoucího, který se ozval z úst sociálně demokratických vůdců, sotva byly hlasy senátních voleb sečteny. Byl to výraz politické kalkulace, pravda nepříjemné, avšak nezbytné. Ještě ovšem zbývalo učinit ji nějak stravitelnou českému voliči, který má dosud v ústech pachuť oslovení soudruhu. Na projevy ducha páně premiérovy už málokdo něco dá, takže se té nesnadné věci ujal pan ministr Kavan. Rozťal ji po gordicku. Ano, nadále rozhodně odmítám tolerovat minulost komunistické strany, prohlašuje v rozhovoru pro Lidové noviny z 18. listopadu. Jsem však ochoten přijmout podporu slušných komunistů, kteří... Nějak se pan ministr po tom slůvku kteří zadrhl v spletenci argumentace, jíž by skloubil komunistickou minulost (přítomnost mu, zdá se, nevadí) s kýženou volební podporou, ale valná většina českých lidí mu nejspíš v tomto okamžiku přestala naslouchat.

Slušný komunista. Kdo je to? Existuje takový živočich vůbec? Může, aspoň teoreticky, existovat? Není spojení komunismu a slušnosti cosi jako suchý déšť nebo studený oheň, protiklad, který se sám sebou vylučuje? A co to vůbec je, vyřkneme-li slovo slušnost? Pan ministr možná jen tak plká, co mu slina na jazyk přinese, ale my se pokusme být přesnější. Slušnost je jedno z pravidel lidských vztahů v západní společnosti, které jí umožňuje, aby navzdory nesmírné složitosti zájmů a vazeb fungovala. Vyvinulo se v ní a slouží jí k tomu, aby v ní vedle sebe mohli svobodně žít jedinci různých povah a názorů, aniž by se svou svobodou navzájem zničili. Slušnost je souhrn mnoha dílčích vlastností: úcty a respektu před osobností a zájmy druhého, ochoty nechat mu prostor pro jeho vlastní myšlenky a činy, pokud se neuplatňují na účet ostatních. Je v ní kus zodpovědnosti za sebe samého i za společnou věc, jistá porce gentlemanské smířlivosti, smyslu pro fair play, skromnosti, nezáludnosti, přejícnosti, schopnosti domluvit se na kompromisu, kousek humoru, úsměvu, zdvořilosti, pochopení, účasti a zájmu, pořádný kus dobré vůle.

Slušnost je, celkově shrnuto, nejvyšší společenská hodnota. Jsou a byly ideje, které si předsevzaly, že vtlučou lidem jejich dobro do hlav, ať se jim to líbí nebo ne. Jaké místo v nich může mít slušnost? Nu, žádné; buď se vtlouká, nebo se bere ohled na zásady respektu, gentlemanství, snášenlivosti a úcty. Obojí v jednom guláši uvařit nelze. To ovšem víme dnes. Bývaly časy, kdy se i lidé velmi inteligentní - a především oni - hlásili ke komunismu a ani cípkem myšlenky je nenapadlo, že se ocitají v rozporu se slušností. Ivan Skála, jehož dnes už dost legračně působící básničku lze číst v záhlaví tohoto článku, byl jeden z mnohatisícové armády komunistických intelektuálů, co jich urodila dvacátá až čtyřicátá léta, na tuto živočichopisnou species obzvlášť plodná.

Později ... jaksi se ze Skálovy poezie vytratily otázky leninismu i traktorů síla dravá. Zůstal uznávaným básníkem až do svého skonu, ale bolševická kázeň ani pětiletky jím už nelomcovaly. Byl to slušný člověk, a když prohlédl, jakému podvodu naletěl, vyvodil z toho důsledek a stáhl se do nepolitického soukromí. Byl z toho druhu, o jakém možná mluvil pan ministr Kavan: slušný komunista. Čímž není řečeno, že moudrý nebo prozíravý. Být slušný komunista, inu, k tomu i tehdy bylo potřeba být pořádný kus trdla.

Ale to už je dnes jedno. Slušní komunisté srovnali svou naivní víru s nepochybnými výsledky komunismu a opustili ji. Darmo je pan ministr vzývá v naději na jejich hlasy. Nedostane je, neboť živočišný druh slušných komunistů vyhynul.Další generace komunistů už byla jiná. Opatřovali se rudými legitimacemi ne proto, že by je k tomu vedla vášeň pro sociální spravedlnost nebo pohrdání vykořisťovatelskými pijavicemi, ale protože měli určité odborné kvality a chtěli je uplatnit. Byli vědci, lékaři, techniky ... jenže bez rudé knížky se tehdy dalo zůstat jen na poměrně nízkém hodnostním stupínku; a oni chtěli vyniknout. Podepsali tedy mefistovskou smlouvu, chodili do schůzí a do školení, na učení fousatých praotců sice ze srdce kašlali, ale neprotivili se mu, předstírali oddaný souhlas, byli opatrní, obratní, úslužní. Ti lepší z nich však znali svou mez: všechno u nich přestávalo ve chvíli, kdy by někomu měli začít škodit.

V tom byla jejich, i když dost ubohá, slušnost. Když pak nadešel zvrat času, věnovali se svému povolání a k věcem politickým se přestali vyjadřovat. Žijí podnes, ale neradí českému národu, jak nyní dál s tou demokracií a tržností, protože znají míru svého selhání a stydí se za ni. I je pan ministr Kavan patrně vzývá nadarmo.Ale existovaly i další odrůdy. Ti, kteří dovedně přešili bolševickou rubášku na plášť demokrata, zmocnili se politických i hospodářských hodností, přivlastnili si majetky, včas se porozhlédli, kde za těchto pozměněných časů kyne moc a zisk, z komunistů se stali postkomunisty.

Není nutno se o nich doširoka rozepisovat, protože všichni tyhle figury známe. Jestli se od nich pan ministr může nadít podpory ... od některých jistě, pokud si o něco obratněji neosedlali koníka konkurenční prognostické partaje. Ale ať tak či onak, o slušných komunistech a tím méně postkomunistech v té souvislosti nemůže být řeč. Naopak; zásadní charakterový rys úspěšného postkomunisty je naprostá absence jakékoliv slušnosti.A jsou i byli lidé prostě hloupí. Duše tupé, otrocké, nemající jiné žádosti než dřepět v hromadném výkrmu lidských hovádek a nechávat o sebe pečovat komunistické zootechniky. V živobytí prabídném, ale hlavně že prostém jakékoli vlastní myšlenky a snahy. Byli komunisty, třebaže z toho nic neměli, neboť to odpovídalo jejich touze po bezmyšlenkovité zajištěnosti na mizerné úrovni otroka.

Darmo jim je kázat o svobodě; nedovedou si nic počít s příležitostmi, jaké přináší svobodný systém, chtějí mít svou otrockou misku plnou, aťsi na účet budoucnosti, aťsi ze stále ubývající podstaty. V tom také spočívá částečný úspěch třešničkové partaje: otrocké duše od ní očekávají, že jim umožní prožírat budoucnost, jako ji tak krásně a bezmyšlenkovitě prožírali čtyřicet let. Od nich by se pan ministr zajisté podpory nadít mohl a také se jí jistě naděje.

Zbývá ještě rozhodnout, zda je možno hluboce hloupé, tupě otrocké duši přiřknout aspoň z nějakého dílu titul slušnosti. Není nevinná ve své ubohosti, nejsou dnešní vyznavači prožíracího komunismu ti bibličtí blahoslavení chudí duchem, jejichž je království nebeské? Nejsou zbaveni odpovědnosti, neboť nevědí, co činí?

Pozorně si rozlouskněme jadérko této otázky, protože v něm vězí odpověď na předmět naší úvahy: může-li ještě dnes existovat slušný komunista. Sám bych řekl, že jadérko obsahuje především stanovení míry svéprávnosti. I velmi hloupý zločinec není zbaven odpovědnosti za své skutky, nabude-li soud názoru, že věděl, co činí. Jinými slovy, hloupost neomlouvá, ledaže by už překročila míru zatmělosti ducha, pro jakou se obzvlášť dementní pachatelé nedávají do vězení, nýbrž do blázince. To ale, řekl bych, není případ našich třešničkových komunistů, protože v takovém případě by nepožívali volebního práva, a pan ministr by tudíž nemohl doufat v jejich podporu.

Oni vědí celkem dobře, co činí, a zvlášť co činili. Jsou za to zodpovědní. Útlak, nejkrvavější tyranie, jaká kdy postihla zeměkouli, domýšlivé stržení moci do vlastních rukou a následné žalostné zpackání všeho, nač sáhli, násilná likvidace celých národů a profesí, zničení selského stavu a jiných tisíce let rostlých struktur ... to všechno dodnes pokládají snad ne za zcela správné, ale vcelku nepodstatné a omluvitelné, jelikož se jim u toho dobře, bezmyšlenkovitě prožíralo. S bezelstnou upřímností primitiva se své minulosti nezřekli, takže každý může vědět, na čem s nimi je: kdyby dostali tu možnost, nepokládali by za neslušné se k takovým způsobům vrátit nebo jim aspoň nebránit. Demokratický pláštík ... beztak jim ke kůži nepřirostl a snadno by jej vyměnili ... kdyby aspoň za třicet stříbrných. Za zdání bezstarostně otrockého živobytí, za prožírání, za poloprázdný hrnek zajištěné kaše.

Pročež soudím, že se pan ministr Kavan dovolává nehmotných přízraků, když doufá v spojenectví slušných komunistů. Chodívali takoví po této zemi, třebaže i oni se před soudem času musejí zodpovídat když ne ze zločinů, tedy jistě buď z intelektuálské naivity, nebo z kariéristického zbabělství. Slitovný soud je neodsoudí, ale odkáže je do toho kouta dějin, kde shromažďuje nesvéprávná bláznovství. Komunisté současní, nepoučitelní, cyničtí, hotoví obětovat všechno představě dalšího prožírání už tak do dna vyjedené české země ... nezaslouží si blázince dějin. Roztřesená sametová revoluce je nedokázala zkrotit ani potrestat a nezdá se, že se na tom něco změní, dokud postkomunismus, poslední vývojové stadium komunismu, bude určovat politický vývoj.

Ale my, kteří nejsme komunisté ani postkomunisté, my, kteří si při všech svých chybách a poklescích činíme nárok na titul slušných lidí, bychom neměli dovolit, aby někdo snižoval hodnotu slušnosti tím, že se jí pokouší ozdobit komunisty. Nikoliv, vzácný pane ministře. Jsou komunisté a jsou lidé slušní. Dohromady to nejde a vy byste se měl rozhodnout, k čemu z obojího se hodláte hlásit.

(Hannover, 29. 11. 2000), (ANNONCE, 3. 1. 2001)

Z prognostického hlediska je tato úvaha zajímavá tím, že postihla začátek komunistického draní k nové moci. Ten proces pak pokračoval dál a zejména po posledních volbách se rozvinul do krásy a plnosti, až oči přecházejí a dech se tají. Budeme se jím zabývat ještě častěji, takže bych na tomto místě jen umístil výkřik: Běda těm, kdož jsou přítomni počátkům zla, ale nevidí je! Běda těm, kdo je vidí, ale berou je na lehkou váhu! Třikrát běda těm, kdo si představují, že si na ohýnku nastupujícího zla přihřejí svou vlastní kašičku!

Pohleďme na osudy takových přihřívačů, jakých naše novější dějiny neznají málo: Svoboda, Fierlinger, sám oslavovaný a dodatečnými metály vyznamenávaný prezident Beneš ... ti všichni si mysleli, že v kýlové brázdě komunistické bárky najdou svá malá, vydatná loviště. Našli ztroskotání, pohrdání, osamělou smrt.

Dejte mi pětikorunu

Stalo se nyní, že čeští lidé, víc než před půl stoletím odvlečení nacisty na nucené práce ve válečném průmyslu, se dočkali odškodnění a zadostiučinění. A aniž bych opomíjel okolnost, jak velice vhod asi přišly německé peníze mnohému důchodci, chci z obojího vyzvednout to druhé: zadostiučinění. Potomci těch, kteří kdysi vydali příkaz k nucené práci českých, polských i jiných lidí, uznali svůj dluh, a pokud lze přepočíst morální hodnoty na finance, vyrovnali jej. Je třeba zdůraznit, že odškodnění nepředcházely žádné výmluvy, žádné poukazy na to, že je to dávno, že když už, provinila se totalitním zavlečením generace dědečků, dnes už valnou většinou na onom světě, my že jsme se tenkrát ještě ani nenarodili, takže nám laskavě dejte s vašimi připomínkami těch starých krámů pokoj. Nikdo také nevyslovil tu věčnou výmluvu k zamazání ostud - že je nyní třeba hledět do budoucnosti, pročež co se stalo, stalo se, a my za tím uděláme co nejtlustší čáru.

Němečtí dědečkové se mnohým provinili. Jejich vnukům je nutno přičíst ke cti, že se nepokusili ze svého neblahého dědictví vykroutit, nýbrž se k němu přiznali a odčinili je. Z četby českých novin můžeme nabýt dojmu, že jde výhradně o peníze. Jenže ono jde o cosi mnohem podstatnějšího: o čest, o dobré jméno národa. Je trochu znepokojující, že si současná česká společnost s těmito pojmy jaksi nedokáže nic počít. Mohla by se nad nimi občas zamyslet; třeba by našla i u sebe doma nemálo těch, jimž ublížila.

Stejně jako v německém případě se bezprávím většinou neprovinila generace současná, nýbrž její tatíci a dědečkové, ale německý příklad ukazuje, že to neomlouvá; i dědictví viny je nutno převzít a vyrovnat se s ním. Mohl bych se například, když si tak všechno rozmyslím a srovnám, hlásit o nějaké to odškodnění i já sám. Také běh mého života byl jednoho dne před málem už půl stoletím svévolně přerušen; i o mé pracovní síle kdesi kdosi rozhodl, že jí je třeba v rámci jakéhosi totálního nasazení pro vítězství ... nu, ne snad říšských zbraní, ale věci socialismu. A jako českých chlapců, putujících v čtyřicátých letech do německých zbrojních fabrik, ani mě se nikdo neptal, líbí-li se mi takové nasazení nebo neměl-li bych náhodou se svým životem jiné plány. Neříkalo se tomu ovšem totální nasazení, tehdy v letech padesátých; jednou to byla taková či onaká akce, prověrka, přeřazení do produkce, jindy a ostřeji zničení nepřátelských tříd.

Což je pouze hra slov; socialistické totální nasazení se od nacistického odlišovalo leda tím, že se neodehrávalo v čase válečném, nýbrž panoval přece jen jakýs takýs mír, že jím nebyly potrefeny šmahem celé ročníky, nýbrž osoby zvlášť vybrané a režimu nemilé, že příkaz k zničení lidských existencí nevyšel od cizí a nepřátelské moci, nýbrž od lidí vlastního jazyka a původu, a především že netrvalo rok nebo dva, ale postižení k němu byli odsouzeni pokud možno doživotně.

Ve věku, v němž zhruba odjížděli čeští chlapci do Říše na nucené práce, jsem se i já dozvěděl, že není záhodno a socialistickému zřízení potřebno, abych byl učencem na poli věd geologických, což byl můj životní plán, nýbrž mi bylo přisouzeno stát se pomocným dělníkem. Rovněž mi bylo sděleno, že dráha vědátorská přísluší údům dělnické třídy, nebo přinejhorším třebas i tříd horší jakosti, pokud poslouchají.

Jelikož jsem neposlouchal, ano i hubu si tu a tam neopatrně otevřel, měl jsem, oč jsem si koledoval. Ostatně by bývalo zpozdilé stěžovat si na tvrdost takového osudu, jelikož být dělníkem, třeba i pomocným, bylo povolání čestné; jeť dělnická třída, jak známo, pokrokovým předvojem lidstva. Mému vlastnímu úsudku i podivu bylo přenecháno rozluštění záhady, proč dělnická třída odsuzuje své nepřátele do vlastních čestných řad a sama naopak zuby i lokty usiluje o přestup do tříd nedělnických, ba svou povahou buržoazních. S mnohým marxistou jsem již během těch dlouhých let na to téma diskutoval, ano se i hádal, ale žádný nebyl schopen dát mi kloudnou odpověď.

Ale dobře. Opustiv dráhu vědeckého pulce jsem se nejdřív stal dělníkem na vrtech, domnívaje se pošetile, že si v blátě, zimě a dřině kolem vrtných souprav odkroutím dva nebo tři roky, čímž své třídní hříchy zahladím a půjdu, byť se zpožděním, studovat. Místo toho jsem byl podruhé předvolán před jakousi komisi a dozvěděl se, že ani osud zabláceného vrtáka není pro živla mého typu zařazení dostatečně čestné, pročež že musím nastoupit do povolání absolutně nejčestnějšího, jímž byla tou dobou horničina. Jinak to též byla dřina nelidská, špinavá, nebezpečná a proti obecné představě velmi mizerně placená. Setkával jsem se v ní s oběťmi téhož osudu nebo i osudů ještě horších, neboť do uhelných dolů jezdívali zamřížovanými autobusy i trestanci z nejrozličnějších kriminálů, aby si také užili té cti. Ale zkrátím to povídání.

V socialismu se člověk naučil vázat všelijaké kličky; a tak se mi za čas podařilo vyváznout nejdřív z čestné havířské špíny, o nějakých deset let později i ze špíny vrtácké, sny o vědecké kariéře jsem sice musel pohřbít, ale aspoň jsem se ukryl do anonymity technického pracovníka v téže geologii, jejímž učeným světlem jsem kdysi zamýšlel se stát. Hlavu jsem příliš vystrkovat nesměl a také ji nevystrkoval, netouživ zase po nějakých čestnostech.

Po jistém čase a značném konspirativním úsilí jsem posléze ze všech čestností vyvázl, uprchnuv za hranice tábora míru a socialismu. Až tehdy, v pokročilejším již věku, jsem konečně bez všeho kádrování dostal slušné místo ve svém oboru, ovšem nemaje vyššího vzdělání, opět pouze místo podřízené, technické. Lépe se mohli uplatnit jiní, kteří zanechavši svazáckého juchání, přicházeli tím časem už také do exilu: byli to ti obezřetní, kteří komunistického draka nedráždili, do budování socialismu se radostně zapojovali, do svazů všeho možného, ano i do partaje vstupovali, pročež směli vystudovat; po vjezdu jistých tanků pak prohlédli, z rodné partaje rovnýma nohama do exilu odešli, a jelikož měli vědeckou kvalifikaci, zaujali vyšší, lépe placená místa.

Tak mě mé třídní hříchy a důsledky komunistiského kádrování dostihly i na opačné straně ostnatého drátu a trvají v podobě nižšího důchodu podnes. Nu, mohlo to být i horší. Aspoň jsem nepřišel do kriminálu, i když jsem mu unikl jen se štěstím a o chlup. Nebyl jsem rozkulačen, neuhnal jsem si jáchymovskou leukémii, mé totální nasazení neskončilo žalostným osudem českého důchodce. Jiní dopadli daleko hůř. Užil jsem si vlastně pestrého, dobrodružného života, z jehož zkušeností dodnes těžím. Jiní byli zdeptáni, do dna poníženi, zlomeni zdravotně i duševně. A ač jsem měl podvakrát co dělat s estébáky a jejich výhrůžkami, nepodařilo se jim přitlačit mě k nedobrovolné spolupráci.

Jiným se to stalo, takže jejich celoživotní neštěstí bylo v čase nové svobody ještě navrch korunováno řádečkou v jakýchsi seznamech. Ale ať se komukoli z nás kádrových vyvrženců podařilo zlehčit si osud, stalo se to vždy jen proti vůli komunistických vládců, kteří byli pevně odhodláni uvrtat nás do něj natrvalo. Byl to osud, troufám si tvrdit, o něco pernější než někdejších totálních nasazenců hitlerovského režimu, neboť při srovnatelné dřině a ponížení nekončil po dvou letech odchodem domů a navázáním na přerušenou životní dráhu, nýbrž nás poznamenal nadosmrti. Bylo nás ... nevím kolik. Jistě statisíce. Zatím se nikdo nenamáhal spočíst oběti komunistického totálního nasazení, natož je nějak odškodnit. Měli prostě smůlu, ti všichni totálně nasazení, k manuální dřině odsouzení, uhelnými šachtami i kriminály prohnaní. Když se čas zlomil, už tu byli jiní, v startovních blocích lépe přichystaní, dovedně využili svých komunistickým podlézáním dosažených pozic a známostí, nabyli majetků, vysokých míst hospodářských i politických, privilegií a moci. Zákon osvobozené vlasti jim k tomu milostně přikývl, užijte si všeho, drahouškové, co jste si stačili urvat, budeme tomu říkat kontinuita.

Ti utlačení a utlučení smějí užívat kontinuity také, ovšem té svojí. Kontinuity zvůle, kontinuity ponížení, kontinuity bezmoci ... šeredné dědictví za sebou vleče osvobozená vlast česká. A nikomu nestojí za to, aby se aspoň ohlédl. Ozývám se tedy a pravím: co dokázalo Německo, mohla a měla by dokázat vlast česká také. Nejde o víc, než o zadostiučinění. Rozpomenout se na lidskou slušnost a odpovědnost. Přihlásit se k ní, neponechat oběti staré zvůle jejich osudu s pokrčením ramen - měli smůlu, dědkové - nýbrž je za utrpěné bezpráví odškodnit. Nemám ani tak na mysli nějaké tisíce marek či korun; co se mě týče, pětikoruna by mi stačila.

Německá společnost spáchala hrůznou chybu, s níž dovolila, aby se řízení státu zmocnila zločinecká chamraď. Všechno, co přišlo pak, bylo důsledkem té chyby. Také česká společnost spáchala ve své černé hodince hrůznou chybu, schválivši mocenský nástup zločinné chamradi s následky pro budoucnost ještě destruktivnějšími. Měla by z téhož pochybení vyvodit i týž důsledek: převzít za ně odpovědnost, očistit čest a dobré jméno jeho obětí i své vlastní, poskytnout jim zadostiučinění a podle možností - jistě nevalných - i odškodnění. Jak říkám, pětikoruna by mi stačila. Kdyby se to někomu zdálo mnoho, prohlašuji tímto, že bych ji hned po obdržení hodil do čepice prvnímu žebrákovi, jejž bych potkal.

(Hannover, 10. 7. 2001), (ANNONCE, 5. 9. 2001)

Nuže, svého bůra jsem se nedočkal a ani v něj nedoufám. To by mě bývali museli blátem a dřinou tahat Němci, ti tu jsou od toho, aby kdekoho nalevo napravo až do soudného dne odškodňovali; my, vší historické viny prostí Čechové, si takové svědomí neděláme. Je hodna pozoru samolibost, ať již nedím pokrytectví, s nímž je na druhém žádáno vynětí třísky z oka, avšak vlastní ohyzdné břevno nám nevadí, ba se jím mnohdy i zálibně pyšníme.

Není, vážení vlastenci, zavrženíhodná vina nacistická, avšak komunistická přijatelná a omluvitelná; nelze souhlasit s tezí, že byla zločinná hloupost, s níž Němci přijali a podporovali nástup hitlerovského režimu, avšak hloupost téhož druhu a intenzity, s níž kulturní národ český přijal a ve svobodných volbách stvrdil nástup režimu stalinského, jest pomazaná vší nedotknutelností.

Jsou oběti nacistické a jsou oběti bolševické; a mělo by jim být měřeno přinejmenším stejně. Co se mě týče, nestojím o odškodnění a na omluvy nečekám; vyklouzl jsem z komunistického chomoutu a tím i z postkomunistického, takže mi obého není třeba. Jen s tou nešťastnou zemí českou byste mohli mít slitování, vy všichni, kdo si můžete samými národními zájmy hubu roztrhnout, neboť na ní lpí prokletí.

Bezmoc, ponížení, zoufalství, bolest, beznaděj ... to jsou stavy duše, v nichž kletba splývá ze rtů samočinně; a bylo nespočetné množství těch, kteří prošli utrpením z vůle zločinné moci. Možná že většina. Můžete se ošklíbat, dědici leninského materialismu, ale prokletí existuje a působí. Pozorujte, jak se nic nedaří v této zemi, jak se všechno točí dokolečka, jak se naděje nenaplňují, jak se každý slibný začátek někam nechtěně zvrtne ... a přitom by bylo vysvobození snadné. Jen zanechat pýchy a říci těm, jejichž existenci rozdupal tupomyslný rudý Golem ... odpusťte nám, neboť nejen kdosi za hraničními horami, nýbrž i my jsme zdědili svůj díl viny. Nechceme svým mlčením s bezprávím souhlasit, ani v něm pokračovat ponecháním v platnosti zákonů tyranie; a ty, kdož se na vás provinili, postihneme aspoň veřejným opovržením, když už to s trestem za komunistické zločiny vypadá tak, jak to vypadá.

Možná by bylo zlé kouzlo zlomeno a česká země by se konečně vzpamatovala. Nevěříte, že.

O autech a odpustcích ...

i ten haléřík poslední, kterýž jest babička v šlojieřku zavázala, by ni lapka,ni zloděj noční jí ho nevzal, ludař od ní vylúdí...(Jan Hus o odpustcích)

Četl jsem tuhle v novinách znepokojivou úvahu nad tím, že prodej škodovek klesá. Autor shledával důvody toho jevu v stoupajícím kurzu české koruny i v jiných vědecko-ekonomických úkazech, ale jeden buď pominul, nebo jej nepokládal za důležitý. Přitom ... ale abych teď začal trochu odjinud. Prosím o prominutí, že tentokrát beru za námět článku svůj osobní malér, což jinak nedělávám, ale jelikož jde o úkaz typický pro život v dnešních Čechách a součást mnoha nesnází, dovoluji si tuto výjimku.

Jo, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ho někdo ukradne. Tak by muselo znít upravené přísloví v Čechách tohoto divného času. Nedbal jsem jej, jezdil se svou škodovkou do vlastí českých a zase zpátky, až ... inu, až se ucho utrhlo. Je na jednu stranu obdivuhodné, jaké zručnosti už zlodějské bandy ve svém řemesle nabyly: zabezpečovací zařízení, pojistky, zámky, řetězy, háky, zábrany, všechno není nic platné, tři minuty stojí auto před domem a v té čtvrté je pryč. Už pomalu neznám nikoho ze svých exilových přátel, aby mu v Čechách neukradli auto.

»Jó pane, Octavia turbo diesel, ty se kradou!« byl jsem poučen, stěžovav si na svou ztrátu. Nu, řekl bych soukromě, že se nekradou, nýbrž že je musí ukrást nějaký zloděj, je pozoruhodné, jakého významu může v češtině nabýt nevinné zájmeno se - navozuje zdání jakési osudové neodvratnosti, za niž vlastně nikdo nemůže. Dluhy se nesplácejí, banky se tunelují a auta se kradou. Tak už to je, inšalláh. Dost váhám, mám-li napsat následující větu, abych nebyl uvržen do žaláře, ale ať: spískal si pěknou patálii pan šéfredaktor Respektu, oznámiv, že v České republice vládne korupční prostředí. Připojuji se k němu a pravím: nejen korupční prostředí vládne v Čechách, nýbrž i pěkně zlodějské.

Trochu s obavami sleduji radostné zprávy o brzkém vstupu Česka do Evropské unie ... no, ještě že mám garáž. Ovšem: byl jsem z mnoha stran ujištěn, že auta nekradou Češi, nýbrž Ukrajinci, Rusové a jiná cizí holota, ale to, obávám se, bude jen pilulka pro útěchu vlastenecké duše. Zloděj, ať jakkoli zručný a odborně vycvičený, by nedokázal mnoho, kdyby nebyl zapojen v síti, k níž náleží třeba zaměstnanec Škodovky, který mu poskytl univerzální klíč. Jiný, který ho seznámil s kódem imobilizéru. Pánové u hraniční šraňky, ohleduplně hledící stranou, když jede ukradené auto, a mnoho jiných.

To už cizí holota nebude, právě tak, jako nejsou cizí holota úplatní úředníci, jak je o nich posledním časem čím dál častěji řeč. Korupční a zlodějské prostředí mají mnoho styčných bodů a jen okrajově je to cizinecká záležitost. Jenže, to se ví, co já s tím mohu nadělat. Oznámit krádež policii, dostat od ní kus papíru s razítkem, předložit jej pojišťovně a čekat, co mi za můj ukradený vehikl zaplatí, přičemž v ceně není započítán vztek, bezmoc, běhání po ouřadech a ostatní průvodní radůstky.

Počkat, až mi první zlost vyvane z hlavy, a uvážit, co dál. Jistě, kus nějakého rizika musí člověk přijmout všude. Jde však o jeho míru. Byl bych srozuměn s tím, že si v Čechách musím dávat na auto větší pozor než jinde. Jakž tak bych přijal, že si před cestou do staré vlasti musím včas zamluvit nějakou ohradu nebo garáž, pak přijet, ani se nezastavovat, auto tam honem zamknout a už se ho až do odjezdu nedotýkat. Budiž. Že ale nesmím svůj vehikl nechat stát čtvrt hodiny před barákem, že je riskantní si jít koupit dva rohlíky k pekaři, aby mi mezitím nezmizelo, to už mi jaksi překračuje míru snesitelnosti.

Vypadá to, že jsem se dosud choval lehkomyslně; napříště budu muset ze své příhody vyvodit nějaký důsledek, a ten, jak se zdá, bude takovýto: Nekupovat už škodovku, jelikož se kradou. Koupím-li ji přesto, nejezdit s ní za žádnou cenu do Čech. Nejezdit do Čech radši s vůbec žádným autem, protože nelze přesně vědět, která zrovna mají zloději v oblibě.

Je to zhruba stejné jako s pražskými taxíkáři, víte. Nemohu zařídit, aby neokrádali, a jsem bezmocný i proti netečnosti slavného magistrátu v této věci. Mohu si jen něco myslet o korupčně-zlodějském prostředí. A mohu, ovšem, vyvodit pro sebe ten důsledek, že taxíků nepoužívám. Zvykl jsem si na to, zařídil jsem se podle daných okolností, jako by předmět jménem taxík nikdy nebyl vynalezen. Jde to taky. Sláva pražských taxíkářů, jak známo, již obletěla svět. Sláva škodovek zřejmě rovněž. Jejich prodej poklesl možná vinou vysokého kurzu koruny, ale také vinou zlodějů. Vinou osudu odevzdaného zájmena se.

Kdo by se zaopatřoval strojem, který nemůže nechat stát čtyři minuty před barákem, však jsou ke koupi i jiné. Kdo by dobrovolně jezdil do země, v níž se krade jako když tiskne, však jsou k navštívení i jiné. Praha o své turisty patrně nepřijde, protože do ní vesměs jezdí autokarovými zájezdy. Krása ostatní české krajiny, mnohdy ojedinělá, nesrovnatelná, na své objevení teprve čeká. Může čekat dlouho, protože je ošemetné přijet autem, nechat je stát na parkovišti a jít si prohlížet hrady a zámky. Natož je nechat v noci před hotelem.

Statistika o této věci patrně neexistuje, je těžké stanovit, oč česká země přichází vinou zlodějského prostředí. Ale asi o hodně. O miliony z turistického ruchu. O dobré jméno. O poslední zbytky reputace solidní země západního typu.

A vida, přešel rok, a už je to tady. České noviny přinášejí varovné zprávy o poklesu příjmů z turistiky, přisuzujíce tu neblahou okolnost hospodářské stagnaci na Západě a vyššímu kurzu koruny. Omyl, pravím. Na dovolenou do cizích krajů jezdí západní člověk stále rád, a země, prosté rizika terorismu, dokonce zaznamenávají značné přírůstky. A třebaže česká koruna podražila, ještě pořád šetří kasu ten, kdo jede do Čech. Ale on nejede, jelikož se tam krade. Nebylo by pomaličku na čase něco ráznějšího proti zlodějskému prostředí podniknout, Čechové?

Jsem ve svém okolí pokládán za experta v českých věcech a často žádán o radu: chtěli bychom se podívat do Čech, má to prý být zajímavá země - jak to máme udělat? Co si s sebou vzít? Čeho dbát? Jak je mi to trapné, jak ponižující, jak se musím stydět, když odpovídám - »ano, jeďte tam. Stojí to za to. Ale hlídejte si dobře své věci. Nenoste kabelky. Mějte u sebe jen nejnutnější peníze a raději ne v peněžence. V pražském metru si dávejte pozor na shluky podezřelých postav. Nejezděte taxíkem, zvlášť ne v Praze. A jakpak je staré vaše autíčko? Dva roky, říkáte? Volkswagen, bavorák, nebo dokonce snad škodovka? Mohu-li vám radit, nechte je doma a jeďte vlakem.«

Sleduji pak, jak se obličej žadatele o radu protahuje, jak se ošívá ... »hm, hm, aha ... vlakem, říkáte ... já nevím, s třemi dětmi, to asi bude ... zeptám se manželky, děkuji za radu, na shledanou«. A za měsíc už ho vidím, jak nakládá do auta tašky, kufry, pět kartonů piva, ovšem, zase jede do Dánska, to se pozná, ono je tam pivo drahé. Nebo do Španělska, jako loni. Nebo někam do Korutan, do Rimini, kamkoliv, jen ne do Čech, třebaže by tam nemusel dovážet pivo.

Nejede tam, protože mu míra rizik překračuje hranici snesitelnosti. Jistě, pěkná, zajímavá země, tyhle Čechy. Spousta věcí k vidění. Ještě pořád je tam pro západní kapsu lacino. Ale co je to všechno platné, když se tam krade.

Je mi trapně a je mi líto, že musím dávat lidem takovéhle rady. Nechci zase mluvit o hrdosti a takových věcech, ale celý ten čas v exilu jsem se neskrýval s tím, že jsem Čech, a také jsem nepotřeboval, být Čech byla dobrá vizitka. Teď jako by přestávala být. Čím dál častěji se přistihuji, že se za zemi svého původu stydím. Někdy z důvodů politicko-historických, z jakéhosi záhadného důvodu vytáhli čeští politikové v ten nejpravější čas ze skříně kostlivce poválečného běsnění v Sudetech, a vypadá to, že neznají na světě nic důležitějšího, než obhajováním jakýchsi plesnivých dekretů tohle hovínko rozmazávat a rozmazávat. Mezi českými partajemi panuje v té věci jednosvornost, ale z opačné strany hranice vypadá všechno jinak.

Lidé - nejen Němci - chodí a táží se ... jste vy Češi opravdu taková nesmiřitelná cháska? Jde přece o maličkost, o to, ukončit platnost některých diskriminačních zákonů, je to tak těžké? Je vám jedno, jak se na vás dívá svět? Chcete vlastně, nebo nechcete do té Evropy? Co na to mám říkat? Ano, je to všechno nesmysl a bláznovství, ale mě do toho, prosím, nepleťte, já s tím nesouhlasím? Trapnost, trapnost, trapnost.

Jindy zase z důvodů ne tak světoborných, jenom že někde v Rakousích tuhle pochytali čtrnáct českých tetek, co se tam vydaly krást ve velkém, tuhletoho pána nestydatě ošidili a pomoci se nedovolal, tamta paní něco potřebovala od policie, ale ohrnuli tam nad ní nos, však jste vy Němci nám taky ubližovali ... tomu zmizela na Karlově mostě peněženka, tamtomu zas něco jiného, auta se kradou napořád... Lidé kolem mě chodí a koukají šejdrem ... a vy říkáte, že jste Čech?

Pozoruji, jak se rozplývá naše dobrá pověst, a stydím se. Za Husáka a za Jakeše jsem se stydět nemusel, svým původem se tajit nepotřeboval. Teď ... nu, ještě pořád se jím netajím. Ale čím dál častěji se musím hanbit. Co s tím? Jak obrátit ten nedobrý vývoj zpátky, aby Čechy opět byly země nejen krásná, ale i taková, za niž není třeba se stydět? Zpřísnit zákony, nesmlouvaně trestat zloděje a podvodníky, velké i malé, rozbít zločinecká spojení? Potlačit korupci, bez níž by ani zloději nemohli úspěšně provozovat své řemeslo? Uznat konečně už jednou, že poměry v Čechách jsou mimořádné a nedají se napravit standardními prostředky, takže je nutno aspoň na čas přikročit k prostředkům nestandardním?

Možná. Ale mimoto a především by bylo třeba sáhnout na samotný kořen zla. Země česká, domov můj, nebyla vždycky rejdištěm gaunerů. Někdy to začalo. Že za bolševika, říkáte? Opravdu? Vzpomínejte přesněji. Kdyže byl ten čas, v němž zmocnit se cizího majetku, vyhnat lidi ze stavení a sám se do něj nakvartýrovat, zalézt do peřin ještě teplých, bylo nejen beztrestně možné, nýbrž pokládáno za čin vlastenecký, extra prezidentskými dekrety posvěcený? Od které že to doby pak následovaly větší i menší krádeže jak na běžícím pásu, znárodňování, zabavování, vyhánění, zestátňování, nejdřív přišli na řadu Němci, po nich fabrikanti, sedláci, živnostníci, vlastníci domů, zanedlouho došlo i na ten haléřík poslední, kterýž jest babička uložila na knížku ... až bylo všechno ukradeno a rozkradeno v království českém.

Pravím, že se nezmění jeho truchlivé ovzduší, nezastaví se jeho morální propad, nepovznese se jeho pošramocená pověst, dokud jeho obyvatelé budou to všechno bez muknutí přijímat, říkat, že takové to už, jakáž pomoc, je, tak se holt u nás krade. Dokud nebude přeťat ostudný řetěz loupeží, započatý rokem pětačtyřicátým. Dokud nevymizí podvědomý názor, že za jistých okolností je lezení do cizích peřin omluvitelné a vlastně i jaksi záslužné. Dokud nebudou zbaveni důvěry ludaři, předstírající, že krádež je možno vykoupit odpustkem nacionalismu. Obávám se, že pouhé zrušení jakýchsi dekretů k tomu nepostačí.

(Hannover, 25. 4. 2002), (ANNONCE, 11. 5. 2002)

Také kus prokletí? Vypadá to tak. Přiznám se, že když po týdnu nebo dvou, strávených v Čechách, se znovu octnu v té upršené severoněmecké rovině, uleví se mi. Nemusím být jako ostříž, nemusím kvůli půlminutě všechno zamykat, desaterem důmyslných bezpečnostních zařízení opatřovat, nemusím si dnem i nocí ucpávat hlavu bádáním, jak to udělat, aby mi zase někdo něco neukradl. Přiznám se rovněž, že zejména tato okolnost mi brání, abych se do své rodné země opět natrvalo vrátil, protože se nechci na stará kolena místo odpočinku vzteknout starostmi a bezmocí.

Čeští lidé si ovšem už zvykli. Cizinci a exulanti ne, ale ti zase nemusí do Čech jezdit. Jak si ale zvyknou občané spojené Evropy, až se vrátka a otevřou a kdovíkdo se z nich vyhrne? Jsem věru napjat.

Než se usadí kal

Dostal se mi do ruky článek pana Jamese V. Jakoubka »Emigrace komunistů českých« a mohu říci, že jen málokdy se mi naskytne příležitost s někým tak do puntíku souhlasit. Ano, všechno sedí, všechno podrobně a bez zbytečně vášnivých výkřiků vystihuje skutečnost, k článku není co dodávat. Leda ... pročítám všechno ještě jednou, hledám klíč k otevření problému, až najdu fatální větu: tato podvratná organizace (míněna je strana KSČM) má dost početnou volební preferenci - dle chvástání vedení kolem dvaceti procet voličů...

Nuže, volby mezitím proběhly a ukázaly, že to nebylo chvástání; výsledek nebyl od dvaceti procent tak vzdálen. Jisté sice je, že se o komunistický úspěch zasloužila i prabídná volební účast, již bych však nevěšel jako znamení hanby na krk nevoličům, s kterýmžto křížkem se po volebním funuse přihnal český tisk. Daleko spíš z něj lze obvinit obě strany opoziční smlouvy, utvrdivší občana svým bezcharakterním jednáním v dojmu, že jeho hlas není výrazem vůle svrchovaného lidu, nýbrž přitakáním k handlu, jejž si ti mocní sjednali mezi sebou, bez něj a nezřídka na jeho úkor a účet. I rozhodl se, že jim, jak se tak pěkně česky říká, nebude dělat vola.

Naskýtá se ale otázka hlubšího významu: odkud se, i při ohledu na volební absenci, bere v české společnosti ten úděsný podíl lidí, ochotných znovu vyvolat z hrobu upíra, jenž je po čtyřicet let dávil? Jsou tak nepoučitelní? Dovedli si zapamatovat jenom to lenivé, jakžtakž zajištěné živoření v poslední fázi už dávno vyčpělého husákovského socialismu a pustit pro ně z hlavy když už ne estébácké násilí, tedy aspoň tu šeď a uplouhanost, fronty na kdeco a všeobecný rozpad? Ustrnuli v těch časech svým mentálním vývojem, takže nejsou schopni představy, ani jak a zač by bylo možno ten jim patrně příjemný stav udržet, ani v co by se ještě postupem času vyvinul? Že by za dalších dvacet let už možná spadl nejen ten jejich milovaný panelák, ale snad i Hradčany s Karlovým mostem? V té otázce je zakleto jádro pudla: co je to za lidi?

Částečné objasnění najdeme v citovaném projevu soudruha Grebeníčka: Po sovětském Rusku a Německu byla (v době svého vzniku) KSČ třetí nejsilnější komunistickou stranou světa. Ten údaj si soudruh nevymyslel, nýbrž odpovídá historické skutečnosti. Mohli bychom jeho nenápaditosti dokonce ještě napomoci přepočtem na hlavu, jímž bychom patrně došli k výsledku, že Češi byli tou dobou národ s nejsilnějším sklonem ke komunismu vůbec.

Jsou jím v určitém smyslu ještě dnes: žádná z postkomunistických partají východní Evropy není tak tvrdošíjně stalinistická, žádná tak neochotná ani náznakem odstoupit od své příšerné minulosti, žádná tak truchlivě směšná svým setrváváním na představě amerických a jiných nepřátel. Kdyby se soudruh Grebeníček dobře rozpomněl, snad by i mandelinku bramborovou znovu objevil a za důkaz imperialistických piklů označil. Přesto požívá důvěry - nemluvme hned o pětině, ale přinejmenším značné části českého obyvatelstva. Čím to?

Omlouvám se, že se s následující teorií opakuji, ale když ona se tak hodí k vysvětlení mnoha českých nesnází. Rozveďme ji tedy ještě jednou a šířeji: kořeny uvedeného jevu můžeme do značné míry hledat už v době obrozenecké. Ti, kteří si tehdy stanovili vysoký cíl obnovy skomírajícího českého etnika jako kulturně i politicky definované společnosti, neměli příliš kam sáhnout. Z vyšších a částečně i středních vrstev se český duch už vytratil, takže bylo nutno se zaměřit na vrstvy nižší a nejnižší, na chalupníky a malé sedláčky, drobné řemeslníčky, tovaryše, služky. Experiment se zdařil v míře obdivuhodné a přes všechny oslavné řeči asi nedoceněné; jen odér proletářství obrozené společnosti zůstal. Bývalo by snad možno se jej zbavit úsilím o posun do vrstev vyšších, měšťanských, ale to se nestalo; naopak se v Čechách vyvinul kult lidovosti, jejž můžeme sledovat i v nejlepších literárních dílech té doby a v nejrůznějších variacích až dodnes.

Tak bylo opatřeno gloriolou národní ryzosti právě to, oč nebylo co stát, česká malost a závistnictví, nedůvěra i zášť k čemukoli nechalupnickému, k vzdělání, k podnikavosti a úspěchu, k majetku, k prostředí městských salonů i zámeckých komnat. Když se později objevily politické teorie, vyzdvihující přesně tyto vlastnosti jako historicky kladné a k vládě nad světem předurčené, není divu, že se s nimi český proletář identifikoval. I není proč nedůvěřovat statistice soudruha Grebeníčka.

Lze ale vystopovat i jiný důvod, ne tak výhradně český. I o něm jsme se už ostatně jednou zmínili. Divíme-li se tupomyslné oddanosti nezanedbatelné části českého lidu představě husákovského prožírání podstaty, pohlédněme za hraniční hory, v tomto případě Krušné. Uzříme, že i ve východní části současného Německa probíhají volby, pravidelně končící výsledky velmi podobnými českému, ledaže tamní komunisté shledali výhodnějším se drobet mírnit a nevzývat tak hlasitě stalinské šibenice. Přinejmenším odpadá povrchní soud, že příklon značné části voličstva k partaji tak odpudlivé je následkem jeho neradostné finanční, bytové či jiné situace.

Východoněmecký komunistický volič už dávno vyměnil trabanta za mercedes, z paneláku přesídlil do pěkného, dobře vybaveného bytu, jeho okolí se z pošmourné komunistické zchátralosti (proti níž byl stav v Čechách roku 1989 ještě hotový vzor výstavnosti a pořádku) ještě výrazněji změnilo v prostředí funkční a oku libé, nezaměstnaných sice není málo, ale i oni si co do kupní síly stojí neporovnatelně lépe, než když byli zaměstnanými v odrátovaném státu dělníků a rolníků. Ze srovnání podmínek tak nesrovnatelných vyplynul výsledek pozoruhodně shodný: jak v Čechách, tak i v bývalé NDR tíhne deset až dvacet procent obyvatel ke komunismu, a to, zdůrazněme, nezávisle na tom, je-li jejich příjem lepší nebo horší, jejich životní úroveň vysoká či nízká. Dávám k uvážení, není-li vysvětlení té záhady takovéto: Na dně každé společnosti, a české zcela určitě, spočívá jistý kal. Jako každá sedlina leží bez pohybu až do chvíle, kdy jí někdo zamíchá; potom se zvíří. Tím kalem nemusí být lidé úplně nízkých nebo zvrácených kvalit; ale jsou to lidé v jádře poddanští.

Poddanství se jim zažralo do duší, takže ke své existenci potřebují pána, který by rozhodoval o jejich životech. Všimněme si, jak často z tohoto prostředí slýcháme žádost životních jistot; a skutečně, nikdo nemá jistější životní jistotu než otrok u vesla, vůl u žentouru. Vše, čeho si žádá, je o něco plnější žlab a snad o něco mírnější bič, ale jinak je se svým údělem srozuměn a děsí ho představa prostředí, v němž by si musel obstarávat své životní potřeby sám. On ví, že otrocká miska může obsahovat jen velmi bídnou kaši, ale dá jí přednost před nadějí života jakkoli plnějšího.

Pozorujme, jak nenáročný je typický český komunistický přívrženec: »Mně je jedno,« řekne nám, »že se za komunistů nemohlo za hranice, já nemusím nikam cestovat. Mně je jedno, že pěkně opravili Staré Město a Malou Stranu, já tam beztak nebydlím. Mně nevadila cenzura, já beztak nic nečtu. Mně je jedno, že starý režim zavíral lidi za názor, když jsem byl zticha, měl jsem pokoj. Že by za ještě jednou takových čtyřicet let všechno spadlo a utopilo se v troskách a bídě ... co je mi do toho, já tady pak už beztak nebudu.«

Nic nepotřebuje, bez všeho se obejde, všechno je mu jedno, jen na jeho otrockou zajištěnost mu nesahejte. A neschopnost i neochota vzít na vědomí životní podmínky budoucnosti patří k rozenému otroku jak ke psovi ocas. Země, které neprošly údobím uskutečněného marxismu, mají svůj poddanský kal také. Ale ještě v něm nikdo nezamíchal, takže se nezvířil. Ještě si potenciální přívrženci stejně bezmyšlenkovité jako bídné zajištěnosti na účet potomstva nejsou vědomi své síly, ještě jsou navyklí něco si obstarat, někam si zajít, o něco zažádat, ještě vidí jakousi souvislost mezi svým výkonem a konzumní úrovní.

Východně od Labe je poddanská duše poučenější, už ví, že není nezbytné se o sebe starat, bdí-li nad ní pán s bičem v jedné ruce a s miskou kaše v druhé. A ví také, že si svůj otrocký ráj může za použití demokratických rituálů vykřičet. Tím je zvířený kal nebezpečný.Snad až se postupem času obrousí nejostřejší hrany českého postkomunismu a politika se ustálí v přijatelně demokratických poměrech, se společenský kal zase slehne. Nebo neslehne a země se v něm utopí. Nebo to vyjde nějak napůl.

V žádném případě ale nesmíme propadat iluzi, že by intuitivní sklon myšlenkové spodiny ke komunismu pomocí jakýchkoli argumentů, ba i jakkoli vysokou životní úrovní vymizel. Nesouvisí s ní nikterak. Můžeme dle libosti vypočítávat zločiny komunistů, dokumentovat jejich nedemokratičnost, kroutit hlavou nad drzostí a nepoučitelností jejich dnešních vůdců i obhájců. Musíme ale vědět, že se tak bavíme mezi sebou, na komunistu tím nezapůsobíme. Komunista se nacpe tam, kde se mu udělá místo, využije a zneužije institucí, určených slušným a tvořivým lidem, začne prosazovat svůj otrocký ideál.

Tak si počínal Sovětský svaz vůči zhlouplému a k ústupkům ochotnému západnímu světu, tak si počíná soudruh Grebeníček a jeho souputníci, tak si budou i v budoucnosti počínat ideologové otrocké zajištěnosti, kdykoli a kdekoli nechá svobodná společnost z nepozornosti zvířit svou sedlinu. Na druhou stranu nám může být povzbuzením, že živná půda komunismu není nevyčerpatelná; plevele na ní vyrostlého může být za nejnepříznivějších okolností nejvýš k dvaceti procentům a konec, kdo není otrok ze své vlastní podstaty, nestane se jím ani jakkoli bídnými životními podmínkami. Nemusíme se proto tolik bát, že se bude komunismus šířit nad uvedenou mez, normální člověk je proti němu imunní. Co s tím můžeme dělat my svobodní, my otrockých genů postrádající ... patrně se starat o to, aby kal zůstal u dna společnosti, kam patří. Izolovat jej a obklopit stěnou pohrdání. Nepouštět se s ním do dohadů a mocenských kompromisů, v nichž mu vždy půjde jen o nacpání se tam, kde zůstala skulina v naší vůli.

Ale k čemu v Čechách dospěl obrozenecký kult chalupnické lidovosti a co bylo po dlouhá desítiletí živeno šílenou představou konečné, k vítězství předurčené pravdy, co bylo násilně spářeno s demokracií v nejnešťastnějším období českých dějin, národně-frontovní intrice poválečného času, a co až dodnes pokračuje v zásadě právní kontinuity ... to bude, obávám se, sedimentovat jen zvolna, s tím musíme ještě dlouho žít a nést následky někdejších pošetilostí.

(Hannover, 10. 7. 2002 - psáno pro Polygon)

Váhal jsem nějakou chvíli, mám-li uvedený článek zařadit do výběru této knížky. Jednak nebyl pro dostatek jiných materiálů zveřejněn, jednak jsou úvahy o kultu lidovosti, o myšlenkovém zproletarizování české společnosti, o otrockém lidském typu, jakož i srovnání se situací v bývalé NDR v knížce už na jiných místech obsaženy.

Rozhodl jsem se nakonec pro zařazení nejen proto, že článek všechny zmíněné jevy shrnuje v jeden celek, ale také že některé věci není na škodu zvýrazňovat a opakovat. Nezbavíme se pozůstatků komunismu žádnými volbami, ani kdyby dopadly kdovíjak, dokud uznávaným prototypem Čecha bude ušlápnutý chalupník, umolousaný hospodský křupan, Švejk, proletářský závistník.

Vězeň sametu

Málem mi ten článek unikl, jak byl zastrčený v koutě novin, ale slyšme: opět byl vytvořen jeden pamětihodný rekord. Z bran rýnovického kriminálu vyšel muž, odeseděvší si nejdelší trest, jaký byl zaznamenám v dějinách českého soudnictví. Dvaatřicet let musel pykat za ... vlastním očím se věřit nechce: za nedovolené opuštění republiky (článek neuvádí, jestli zdařilé) a propagaci fašismu. Vyneslo mu to sedm let, k čemuž se pak připojilo dalších pětadvacet za vraždu spoluvězně. Odseděl si bez pardonu obojí do poslední minuty.

Můj Bože! Jak snadno jsem mohl i já dosáhnout takového rekordu, nemít o něco víc štěstí! Taktéž jsem nezákonně opustil republiku, jen jsem měl tolik rozumu, že jsem se nedal zlákat k nebezpečným výletům do míst, kam se zločinci toho typu vydávali za účelem setkání s rodiči a sourozenci, přičemž to někdy dopadlo dobře, jindy ne. I mně mohla být napařena řádka let za propagaci fašismu, zvlášť v roce jedenasedmdesátém, kdy dnešní rekordman přišel k svému odsouzení; fašismem tehdy mohlo být i psaní hesel proti sovětským tankům a bratrské pomoci na zeď.

A mohl jsem jít velmi krásně bručet i za vraždu, ba při o něco větší porci třídní nesmlouvavosti jsem mohl i viset. Vzpomínám si velmi dobře na svou službu v Čepičkově armádě, kdy mě také takový jeden zlomyslný, komunistický skřet dováděl soustavným sekýrováním k zoufalství, až jsem byl blízek myšlence ho zastřelit; k jeho i mému štěstí nepřišel oné kritické noci vykonat kontrolu stráží. Kdo něco ví o poměrech ve věznicích toho času, o příšerném teroru, kdy silnější tyranizovali slabší, členové zločineckých band si ukájeli své nízké pudy ponižováním jim napospas vydaných osamělců, a kdy nade vším drželi ochrannou ruku bachaři, vždy naklonění solidarizovat se spíš se sprostým gaunerem než s čestným člověkem, ten se nepodiví, že do samého kouta dohnaná oběť tyranie mohla sáhnout k poslednímu prostředku.

Nevím, bylo-li tomu tak, jen tuším, že jsem namátkou otevřel stránky románu plného bezpráví a mstivosti, před nímž by zbledli i Hugovi Bídníci. Ostatně prohlašuji ve vší rozvaze, že Victor Hugo ještě houby věděl. Chop se toho námětu, kdo chceš zazářit na poli literárním.Devatenáct let ze svého rekordního čísla si ten člověk, jehož jméno noviny nepřinesly, odkroutil za komunistů, režimu to dle současných, jakkoli bezzubých zákonů zločinného, takže mě to nepřekvapuje. Ale třináctiletý zbytek proživořil po kriminálech státu vyhlášeně demokratického, totalitou opovrhujícího, jemnocitně sametového, v němž komu huba narostla, každý se může přetrhnout etikou a humanitou. Kdekdo byl amnestován, i velmi šeredné figury se dočkaly slitovného zásahu našeho filozofického pana prezidenta, jen ten bezejmenný člověk ne.

Nestál nikomu za to. Nevěděli o něm soudcové, pracovníci ministerstva i sám spravedlivý ombudsman? Unikl jejich pozornosti ten drastický případ? Kdo ho vlastně za to opuštění republiky soudil? Nepatřil by sám do basy? Ještě dnes? Nu, nebuďme bláhoví. Vzepřít se komunismu, to se odpouští pouze v případě, že antikomunistickému životnímu úseku předcházelo období pilné a oddané služby rudému netvoru.

Rozjuchaní svazáčci, pisatelé oslavných ód na Stalina a nadšení pěvci častušek, jež to časem přešlo, se mohli stát význačnými osobnostmi disentu a dnes třeba i kandidáty na úřad prezidentský. Ti, kteří znali zrůdnost komunismu od samého začátku a měli odvahu i čest se mu nepodřídit, se dočkali v lepším případě zapomnění a nízkých důchodů, v horším zbytkových trestů, dokroucených do poslední minuty. Nebudu se naivně ptát, proč tomu nešťastnému člověku, když už nenalezl milosti za zoufalou vraždu, nebylo odpuštěno aspoň těch sedm let za činy, které už snad, proboha, nejsou dle dnešního práva trestné. Staří sluhové zločinného režimu v rouše soudcovském, chovající v sobě nevyslovenou, leč neutuchající zášť ke každému, kdo se mu zprotivil, neodpouštějí.

Postkomunista horší komunisty, tak lze upravit staré rčení o poturčencích. A tohle chce do Evropské unie, Bože můj. Tohle si říká demokracie. Řvát se mi chce v strašném prokletí, ale nevím v jakém, aby zasáhlo jen křiváky a rudé mstivce, ne však lidi dosud čestné a neprodejné. Špína a ohavnost, děs a hnus, nevěstka babylonská, tančící na hrobě spravedlnosti ... kde ještě hledat víru? Kde naději v dobro konce, když ani po třinácti letech nedošlo k ničemu víc než k chatrnému zamaskování staré zvůle? Dá se ještě vůbec něco dělat, není nadobro ztracena tato země?

Nevím. Duše by chtěla doufat, ale rozum říká ... nedoufej, naděje byla pošetilá a každým rokem postkomunismu vyprchává, otevři oči a viz. Snad tedy aspoň vyhledat toho rekordmana Husákových i Havlových kriminálů, který se odnaučil víře v lidi a nechce prozradit své jméno. Říci mu - pohleď, jsme s tebou, ještě nás všechny nezkurvila nevěstka babylonská, nabízíme ti účast a přátelství. A kdyby se našel přebytečný groš, tedy i účinnou pomoc, protože lze předpokládat, že člověk, který se na prahu stáří octl bez prostředků v proměněném světě, už asi těžko najde obživu a výdělek, po životě zničeném komunistickou zvůlí je odsouzen k dodatkovému trestu živoření z milosti neslitovného státu. Máme dobročinné spolky a nadace, pečující o kdekoho na vzdálených koncích planety, nemohly by přibrat do své péče i člověka vlastního, zkrušeného nenávistnou důsledností mstivců? Aspoň troškou napravit, nač zapomněl hodný pan prezident? Sám bych si rád do kapsy sáhl.

(Hannover, 23. 1. 2003), (ANNONCE, 25. 1. 2003)

To se ví, že se žádná nadace neozvala, ono je snadnější vyzývat k podpoře hladovějících v Bangladéši než pomoci utrýzněnému člověku, ztracenému v anonymitě. Že se občas za zemi svého zrodu, za její představitele i uhýbavou netečnost jejích obyvatel musím stydět, tomu už jsem přivykl. Při pomyšlení na tento exces povýšenecké zvůle mě ale dodnes popadá zlost a pocit ošklivosti. Bil bych ... ale nebiji vlastně dost dlouho články, jako je tento, do zdi nezájmu a mravní malosti? Nečiní tak, každý po svém, i nesčetní jiní, jejichž hlas platí víc než můj? A neděje se nic, soudy soudí podle svého komunistického svědomí, malé rybky hynou v nelítostné síti zákona a miliardoví žraloci jí bez úrazu proplouvají.

Čeho vlastně chci dosáhnout? Proč toho nenechám? Smutek na duši padá.

Trpké plody chytráctví

Věru že nejsem obchodní génius a nadto mám v těch věcech smůlu; jen jednou jsem neodolal pokušení vložit pár tisícovek do mimořádně slibného akciového fondu a on se hned za týden sesypal. Ale nepotřeboval jsem třinácti let zkušeností s tržním hospodářstvím, abych pochopil, že kolem něj krouží větší i menší příživníci, hledajíce hlupáky, kteří by se dali snadno oškubat. Přišel jsem na Západ plný snů o lepší a svobodnější budoucnosti, v detailech však značně nevědomý; přesto netrvalo dlouho a věděl jsem, čeho je třeba dbát, abych ze sebe nenechal vyloudit peníze švindlem.

Pětkrát si rozmyslet, než něco podepíši. Prozkoumat bedlivě zejména části textu, tištěné nenápadně droboučkým písmem. Ze zásady nedůvěřovat osobám s úsměvem od ucha k uchu, co tak občas zvonívají u dveří, nabízejíce rozličné zboží; cokoli potřebuji, snadno si koupím v krámě za rohem. Popadne-li mě záchvat dobročinnosti, užiji za tím účelem bankovní převodky, ale odmítám se bavit s pány, obcházejícími s kasičkou či subskripčním lejstrem, i kdyby byli desetkrát oděni v kroj Červeného kříže. A byť i občas upustím menší obnos do nastavené dlaně, svinským krokem od sebe zapudím každého, kdo se domáhá přístupu k mému bankovnímu kontu. Nabízí-li kdo výhodný obchod, ovšemže za předpokladu, že předem složím jistou sumu v hotovosti, jest záhodno ho hnát bejkovcem kolem tří rohů, případně na něho zavolat policajty. A samozřejmě, samozřejmě nesednu na lep nikomu, kdo nabízí zúročení vkladu vysoko nad obvyklé procento. Třeba je to alchymista, jemuž se peníze líhnou v tyglíku; ale daleko spíš obyčejný podvodník.

Je s podivem, že tak mnozí lidé čeští, dlící v podmínkách tržního systému už přes tucet let, dosud nestačili zjistit to, v čem míval obchodně nenadaný emigrant jasno po několika málo týdnech. Jacísi podvodníci nabízeli horentní úroky v zařízení, jež nestydatě nazvali kampeličkami; i hrnuly se k nim hned zástupy hamižníků, přesvědčených, že jsou chytřejší než ti ostatní, co spoří na obvyklá mizerná procenta. Rozkřičeli se pak náramně, zjistivše, že jejich úspory pohltila černá díra podvodu, s níž už mohli mít jistou zkušenost.

Jakýsi pan Smetka věšel důvěřivým lidem před nos vidinu rodinného domečku za výhodnou cenu, ovšemže vloží-li předem do jeho kapsy milion korun; divili se pak převelice, že jim s penězi utekl. Nu, a nyní zase. Opět si myslel jeden pán, že je na rozdíl od všech ostatních móc a móc chytrý; i nasypal své peníze do projektu čišícího podvodem natolik, že bych si jím ani ... raději nepovím co. Pochopitelně se opět rozevřela černá díra, načež se dotyčný chytrák ozbrojil pistolkou a šel zastřelit nigerijského diplomata, jméno jehož země posloužilo podvodu právě tak jako předtím jméno kampeliček.

Zajímalo by mě, proč je to právě země česká, jež vydala nejen takovou úrodu podvodníků, o nichž už bylo ostatně napsáno dost, ale i nemenší hojnost nepoučitelných pošetilců, nabízejících se jako kavky k oškubání, jelikož se mají za tak neobyčejně chytré. Snad že k tomu byl český člověk půl století vychováván: hledat šikovné kličky, výhodné švindlíky, vyzrát nad ty hloupější, přihrábnout si dřív, než se k tomu připlete jiný, být pyšný na zdařilé chytráctví a pohrdat těmi, kteří se ještě drží, hahaha, jakýchsi zásad slušnosti. A stávat se tak ochotnou obětí lumpů, kteří se v umění prolhané bezohlednosti vyznají ještě líp.

Můžeme pozorovat, jak se ani po tuctu let nic nezměnilo, jak chytrácké kdo s koho zůstalo nejvyšším a široce uznávaným vodítkem nejen pokoutních obchodů, nýbrž i politiky, v níž kdo není schopen slova a skutku křivého, oškubán odchází. Ale nic; napadá mě právě, že vím o jednom španělském korábu tamhle u ostrova svatého Tadeáše, je plný zlata a drahokamů, stačí se metr dva potopit a už jen nabírat do pytlů. Potřeboval bych ovšem, inu, nějaký kapitálek, abych se do toho mohl pustit, chápete; převeďte mi na konto, řekněme, sto tisíc kaček, a já vám, až ty poklady vylovím, promptně vyplatím za každou kačku milion. To už je kšeft, ne?

A kdyby se vám to nezdálo s tím španělským korábem, můžete zrovna tak vsadit na skvělé volební sliby, na životní jistoty, tu či onu bezplatnou péči, krátce na všechno to nekryté a rozumnou možností nepodložené, co vám mohu slíbit zrovna tak lehkým otevřením huby jako ti pánové, jež tak dlouho vytrvale volíte, načež se pokaždé zlobíte a upadáte do blbých nálad. Nikoli, dušičky důvěřivé, nikoli, vy všichni, kdož čekáte, že svěřivše kačku podfukáři, sklidíte majlant. Není skvělých kšeftů, ani nigerijských, ani politických, kdo jim skočí na lep, zaslouží si být ošizen.

Už by pomalu mohlo z téhle země vyprchat půlstoleté chytráctví, už by všichni mohli vědět, že poměrů, v nichž stojí za to žít, se dosahuje po krůčku, po korunce, rozmyslnou pílí, poctivým úsilím, ne lehoučkým ponořením ke zlatému korábu, který si beztoho na vás někdo vymyslel právě tak jako před chvílí já.

(Hannover, 7. 3. 2003), (ANNONCE, 14. 3. 2003)

O brouku a mušce aneb Politik horší zloděje

Právo pavučině se přirovnává, již brouk prorazí, muška v ní zůstává (nápis na renesanční radnici v Prachaticích)

Nestačil jsem zírat: celá dlouhá léta nic a najednou přinesl nejrozšířenější český list celou snůšku úvah, komentářů, zpráv a čtenářských dopisů na téma, jež doposud jako by neexistovalo: k problémům tak zvané drobné kriminality. Slov tak zvané užívám proto, že zhusta o nic drobného nejde; takové auto, například, bych mezi drobné předměty ani zvlášť nepočítal, a přesto vám zmizí skoro před nosem, než se stačíte dvakrát otočit, jak sám z vlastní zkušenosti vím. Nicméně jak česká politická místa, tak i lid obecný zatím neshledávaly za potřebné se nad tím stavem vzrušovat.

»Co vyskakuješ?« divil se pražský příbuzný, když jsem mu naštvaně líčil svou ztrátu. »Vždyť ti pojišťovna to auto zaplatí, nebo ne?« Ano. Zloději ukradli, ale pojišťovna zaplatí, tak co bychom vyskakovali. O něco větší gauneři vyplundrovali miliardy z bank a spořitelen, ale nedojímá nás to zvlášť, jelikož přece škodu zatáhne stát. Dávat do spojitosti úhradu od pojišťovny s výší pojistné prémie, dáreček od státu s daňovou zátěží, zatím málokoho napadne. A když nám zmizí před domem kolo, z kapsy mobilní telefon, z auta rádio, trochu se vztekáme, ale nakonec mávneme rukou. Tak už to chodí. Tak už se holt u nás krade. A ohrazujeme se dotčeně, když se nejapný cizinec nad tou stránkou českého svérázu pozastaví. »Zloději jsou všude,« odkázali mě do příslušných mezí ti, před nimiž jsem vyjádřil svůj podiv nad rozplemeněním tuzemského chmatáctva. Ovšem. Také černoši jsou všude. Ale v Africe jich je přece jen nejvíc.

Jenže o míře čehokoliv, gaunerstva nevyjímaje, byla zatím česká veřejnost neochotná se bavit, domnívajíc se, že uznáním znepokojivých faktů by jaksi byl setřen pel nevinnosti z líce milované vlasti. Inu, jaký div. Zlehčit, nepřiznat, zatloukat, nelze-li zatlouci, urazit se, to je vžitý způsob řešení nepříjemných skutečností, tak se to dělalo za bolševika a tak to přešlo do krve i těm, kdož se jinak mají za puncované demokraty. A najednou ... hle. Že by Čechové měli živobytí v jednom ze zlodějnou nejprolezlejších prostředí Evropy konečně už dost? Že by jim začalo vadit stejně jako mně, když čas od času zavítám do země otců svých? Ono totiž nejde jen o to, ukradl-li mi právě zloděj něco nebo neukradl. Se ztrátou se člověk nějak vyrovná. Nesnesitelnější je atmosféra neustálé obavy, nedůvěry, tekoucích nervů, bezmocného vzteku, potichu rostoucího zoufalství. Domácí ji asi už pokládá za neodmyslitelnou součást svého denního běhu, ale návštěvník zpoza hranic ji dobře vnímá.

Pozoruji své přátele, mají-li se vydat na nedělní výlet nebo dočista na dovolenou: zamkl jsem všechno ne na nějaký směšný, každému lupičskému učni snadno dobytný zámek, ale na celou soustavu tajných a důmyslných zařízení? Je v pořádku poplašný systém? Nezačne řvát, když kolem prolétne bělásek, a neselže při vloupání? Jsou mříže v přízemí dost silné a nevylomitelné? Ostatně v přízemí ... kudy všudy by se ještě mohl zloděj vlámat? Střechou? Sklepem? Přes balkon? Život v Čechách je neustálý závod mezi důmyslem řádného občana a zlodějskou vynalézavostí. Ještě tak nejlepší je pořídit si ostrého psa, jenže co zase s ním při delší nepřítomnosti, ach, k čertu s celou dovolenou, nejlepší je nikam nejezdit.

A co auto? Imobilizér - k ničemu. Háky, řetězy, tajné zámky - k ničemu. Policejní dohled - už teprve k ničemu. Ale prý vynalezli nějaké nové zabezpečovadlo, s nímž si zloděj tak rychle neporadí, hned pojedu do dílny si je dát namontovat. Jenže ... jak se má člověk dozvědět, jestli milý pan mistr za dobrý peníz nesdělil tajemství mého zabezpečovadla zlodějům? Jak mám věřit policii, soudům, politice? Je vůbec někdo, aby nebyl tak či onak spřažen se zloději? Na koho či na co se lze spolehnout?

To kdybych věděl, dobrý Bože, to kdybych věděl ... bane. Rád jezdím do Čech, pozdravit se s přáteli a obejmout zrakem líbeznou krajinu, ale ještě raději se zase vracím tam, kde stačí otočit klíčem ve dveřích. A prý se s tím nedá nic dělat. Nebo to tak aspoň tvrdí pan Martin Komárek v jednom ze zmíněných článků. I kdyby se zlodějům dalo nějak zamezit v krádežích, dovozuje, vymyslí si nějakou jinou lumpárnu. A tak nám prý nezbývá než mávnout rukou, případně věřit, že ti, kteří nás okrádají, snad také k něčemu jsou ... musím se přiznat, že moudrosti této věty nedohlédám.

Jiní autoři nepropadají tak hlubokému fatalismu, ale rady si nevědí rovněž. Jak by ostatně mohli, když sama pražská policie reaguje na stav věcí slovy ... každý den se na poradách krádežemi zabýváme a věřte, že nás to trápí. Inu, to se mi ulevilo. Trápí to chudinky policajty, trápí, zabránit krádežím sice nedovedou, kvóta vyřešených případů dosahuje tak zrovna desetiny čísel, obvyklých v městech Západu, ale snad bych se aspoň mohl některému vyplakat na rameni. Jinak, jak už jsem odvyklý obyčejům své staré vlasti, nemám daleko k tomu, abych se neudržel a nezařval: Krucihergothiml, a to vám stačí? Na víc se nezmůžete?

Ač nejsem kriminalista ani právník, sám bych znal dostatek způsobů, jak zlodějům jejich sport podstatně ztížit. Čím to, že na žádný z nich ještě nepřišli ani bezpečnostní, ani političtí orgánové republiky české? Málokdy se zloděj obejde bez pomoci překupníků; kde není překupnictví, není ani zlodějství. Z toho by se zdálo plynout celkem jednoduché řešení: stíhejme překupnictví přinejmenším stejně přísně jako krádež, a zlodějský močál z největší části vyschne. Věc je nadto ulehčena tím, že zloději se všelijak schovávají, ale překupnické salóny se nehýbou a jsou snadno k dosažení.

Ostatně o nich víceméně každý ví. Dle údaje MfD je jen v Praze na 1.800(!) bazarů a zastaváren, celonočně otevřených a ochotně odebírajících kradené zboží. A když poutník prochází českou krajinou, skoro v každé druhé vesnici najde ohradu s nápisem Prodej náhradních dílů k automobilům, jinými slovy pozůstatků ukradených aut, jež nestálo za to propašovat do Moldávie.

Nabízelo by se tedy: podrobit provozovatele bazarů povinnosti zaznamenat při každém nákupu osobní údaje prodejce. V případech, kdy někdo přiběhne pětkrát za noc do zastavárny s mobilním telefonem, pojmout podezření a přivolat policii; majitel podniku by neměl být zproštěn zodpovědnosti vyřčením věty, že to není jeho věc a že není policajt. Ostatně by noční provoz takových zařízení mohl být bez velké újmy pro obyvatelstvo zrušen zcela. A protože veškerý život otravující zlodějství se už v Čechách stačilo vymknout stavu, kdy si společnost ještě vystačí se standardními zákony a předpisy, sáhnout k opatřením nouzovým.

K nim by kromě v MfD navrhovaných vyšších trestů a nulové tolerance po newyorském vzoru měla patřit povinnost předložit při prodeji cennějšího zboží výrobní či prodejní doklad. Kolo, mobilní telefon, převodovka ke škodovce ... račte mi ukázat účtenku a záruční list, dobrý muži. Nemáte? Ztratil jste? Hned volám policii. Možná by tak zaniklo mnoho kvetoucích živností v království českém. Ale lidé by si oddychli a království by se zbavilo své ponuré, nedůvěřivé, lidské duši jedovaté atmosféry.Když ono to ale ne a nejde. Policisté na bazary coby překladiště kradených věcí upozorňují už léta, zvěstuje MfD. Ministerští experti o problému vědí ... zprávy o překupnících loni dorazily i do parlamentu ... vláda už dávno slibovala, že vyhlásí boj s drobnou kriminalitou ... magistrát podal návrh zákona, jímž chtěl omezit obchod kradeným zbožím...

Čtenář by možná rád věděl, co se s návrhem stalo ... inu, co by se mělo stát. Leží na stole hospodářského výboru sněmovny už půl roku a jak to vypadá, vydrží tam, žloutna a trouchnivěje, i přes všechny časy příští. Asi má pan přednosta řečeného výboru jiné starosti. Nebo mu zlodějské ovzduší země, k jejímuž blahu se zavázal pracovat, nevadí. Nebo ... není vůle? Není chuti? Jsou naši volení zástupcové líní? Nezajímá je trápení těch, kteří je zvolili? Nebo ... až mě pot polévá při tak hříšném pomyšlení, ale jsou snad pánové na všech úrovních státní správy tak neochotní něco podstatnějšího proti zlodějskému moru podniknout, protože by si tím odřízli jakýsi vedlejší příjem?

Ano, ano, nelze dokázat, prosím, já vím. Stokrát jsem už četl napůl rezignovaný, napůl úlevný údaj o tom, že korupce je ze všech trestných činů nejobtížněji dokazatelná. Nicméně si dovedu docela dobře představit pány provozovatele bazarů a ohrad s ojetinami, pravidelně kladoucí úlitbičku na příslušný šrajbtyš, a ten činitel, co za ním sedává, je pak na ně za to hodný. Nedá jim zahynouti. Co? Slyším nějakou bouři hněvu, ba snad i hrozbu žalobami pro utrhání na cti? Ovšem, hned všechno beru zpět, kdepak u nás, v liliově čistém, vší korupce prostém prostředí!

Dosti však, přestanu se už posmívat věci, která věru k smíchu není. Místo toho pravím: kradlák, zloděj, obejda ploužící se noční ulicí a vylamující okénka aut, stojí ve skutečnosti až na samém konci zločinného řetězu a je nejméně hoden pozornosti. Nic by nepořídil, kdyby nemohl s pozoruhodnou, nikde na světě obdoby nemající lehkostí zpeněžovat svůj lup v husté, pohotové, vší zodpovědnosti prosté překupnické síti. Překupník horší zloděje. Jenže překupnictvo by nemohlo vést svou výnosnou živnost, kdyby nebylo kryto podmazaným úřednictvem; nechme předstírání, prosím, a nenamlouvejme si, že jde jen o nevšímavost, opomenutí, nebo dokonce o zavalení důležitějšími úkoly, jak zní obvyklá výmluva úřední neochoty. Zkorumpovaný byrokrat horší překupníka.

Jenže bezskrupulózní byrokrat by stěží mohl natahovat ručku po obálčičkách, kdyby mu k tomu nebyl vytvořen nadmíru příhodný právně-politický systém. Změnily se podmínky od těch časů, kdy neznámý mistr ryl nápis do omítky prachatické radnice: tehdy musel brouk právní pavučinu alespoň prorazit, kdežto dnes jejími doširoka zejícími mezerami snadničko proletí. A tisíce drobných zlodějských mušek za ním. Byla před jistým časem v této zemi utkána síť spravedlnosti takto velkoryse, a neříkejte mi zase, že z nezkušenosti nebo omylem; to by si po čtrnácti letech už někdo omylu všiml a propustnou právní síť vyspravil. Nikoli: od samého sametového počátku byla nastavena tak, aby se tunelářským, mafiánským, v starokomunistických strukturách dobře zahnízděným broukům snadno létalo a miliardovou kořist odnášelo.

A jelikož nebylo dobře možné stanovit jedny zákony pro brouky a jiné, přísnější, pro mušky, je dnes nešťastná země česká sužována zlodějským morem; ale nechme věci v jejich pořadí a vězme, že zlodějské mušky se sice rojí a otravují, využívají však pouze chatrnosti právní sítě, utkané pro potřeby daleko těžších, miliardy kořistících brouků. Konečně se tedy o zlodějském moru aspoň mluví a píše; snad je to signál jakéhosi velmi zpožděného začátku, i když dosyta vím, jak daleko je v utýraném království českém od tiskové kritiky k nějakému účinnějšímu skutku. Nemělo by se ale pro mušky zapomínat na brouky, protože teprve tehdy dojde tato země pokoje, až bude její právní síť nepropustná zlé vůli veškeré, drobné i nedrobné.

Zatím, jak vidno, k tomu příliš chuti není, ještě by ledaskomu bylo líto přivýdělku, ještě stále na české politice lpí hřích jejího sametového, k lotrům všeho ražení ohleduplného počátku. Jak již naznačeno, jest v této věcí jisté pořadí naléhavosti, jež si pro jistotu a názornost zopakujme: Překupník horší zloděje. Nesvědomitý, úplatný úředník horší překupníka. Všech mravních ohledů a kvalit prostý postkomunistický politik horší všech. Začněme od něj.

(Hannover, 7. 10. 2003), (ANNONCE, 8. 10. 2003)

Konečně máme stabilní poměry

Po víc než dvaceti letech jsem se zase vydal prozkoumat Řecko, abych zjistil, jaký pokrok od těch časů učinilo. Mohu nyní prohlásit, že pokroky jsou jako obvykle dvojího druhu: o jedny je co stát, o jiné není. Na kladnou stránku účtu budiž napsáno, že je dnes Řecko nepoměrně čistší, než jaké jsem je zastal před málem už čtvrt stoletím; tehdy byla každá vesnice obehnána valem odpadků jako praslovanské hradiště palisádami, a igelitové cáry povívaly krajinou. Mezitím však došlo k pokroku velmi význačnému, jenž ač nebývá tolik slaven jako například stavba přehrad a železáren, je méně vyvinuté zemi mezníkem daleko rozhodnějším: byl zřízen pravidelný odvoz odpadků. Ne že by silnice dosud nebyly lemovány závějemi plastikových lahví a jiného neřádstva; řecký řidič dopije a šup! flaška letí oknem.

Inu, přece jen je jistý rozdíl mezi civilizací severskou a tím, jaký mrav panuje v krajích středomořských. Dopravní struktury se zlepšily převelice, a třebaže jsem byl varován před divokými způsoby řeckých šoférů, nenašel jsem té pýchy a toho bezohledného frajerstva, jaké ... co bychom si povídali, že ano.

Na druhou stranu budiž přiznáno, že se z Řecka stala končina pěkně drahá, a to nejen vzhledem k cenám turistických služeb. Asi že Řecko, kraj odedávna inflační, přijalo sice euro, ale počíná si s ním, jak bylo zvyklé s drachmou; i není vyloučeno, že postupem let se stane navštívitelným pouze pro vybrané kruhy zbohatlické smetánky.

Především jsem však byl zvědav, jaký vliv má na Řecko jeho členství v Evropské unii. Zda mu tato lstivá organizace také přeměřuje úhel zakřivení okurek, nařizuje vybavení hospod a zakazuje výrobu národních pochoutek. Výsledek zkoumání byl zarážející: potměšilá unie zřejmě takovými naschvály sužuje nebohou zemi českou, avšak jiné evropské kraje jich zůstávají ušetřeny. Kdepak by návštěvník spatřil v hospodě nějaké bezdotykové baterie, kdepak superhygienické řeznické špalky, kdepak přísně oddělené zpracování masa a zelenin, kdepak tříhodinový limit ohřívání, kdepak dodržování dalších tuctů podobně nesmlouvavých příkazů! A tak vám nevím. Rád bych měl v ruce podrobný výčet všech složitostí, co jich údajně bruselské úřednictvo uvalilo na české šenkýře, řezníky a jiné živnostníky. Až bych to věděl, poohlédl bych se po ostatních zemích unie a vyptal se svých holandských, anglických, švédských i jiných známých, zda i jejich živnostnictvo bylo nataženo na tento byrokratický skřipec. Řecká pozorování mě utvrdila v podezření, že nejspíš nebylo; že utopenci i řeznické špalky jsou povýtce koníčkem, na němž rajtuje byrokracie česká. Proč, k čertu?

Ostatně jsem tušil, že ne všechno jde rovnými cestami, hned jak se zmíněné Jobovy zvěsti poprvé dostaly na stránky novin a tuzemské živnostnictvo se jalo omdlévat úlekem. Houby Evropská unie. Houby Brusel. Spíš jsem hádal na zarputilou snahu klausovských euroskeptiků (lze-li vzpěněnou zášť zvát skepsí) vyhlašováním zřejmých nesmyslů a protismyslů vylíčit málo informovanému českému občánku Evropskou unii jako nezodpovědný spolek šílenců a naschválníků, aby pak, až nadejde den rozhodnutí, hlasoval proti němu. Den hlasování však přišel, občánek vstup do EU stvrdil, na národovecké běsnění nic nedaje, ale zpráv o nesmyslných bruselských požadavcích neubylo; i musím svůj odhad poopravit. Snaha zošklivit veřejnosti spojenou Evropu tady jistě byla a ještě je, ale pravý a nejhlavnější důvod těžko splnitelných, nákladných a obecný nesouhlas vzbuzujících požadavků asi musíme hledat jinde.

Snad abychom si je dali do spojitosti s jiným úkazem: se souběžně probíhajícím lavinovitým rozplemeněním úřednictva v království českém (dosti žertovně kontrastujícím s posměšky na adresu bruselské byrokracie), jemuž navzdory nějakým těm řečem už nedovede zamezit nejen pan premiér Špidla, nýbrž ani peklo samo. Nu, a každý úředník hledí jednak posílit svou důležitost, jednak vyplnit nějakou činností jemu vyměřený čas, jelikož spát osm hodin denně za psacím stolem dokáže jen málokdo; i přemýšlí tedy, čím a jak by ještě rozhojnil stohy směrnic, nařízení, zákazů a takových věcí. Maje nyní po ruce Evropskou unii, na niž se může vymlouvat, rozdováděl se obzvlášť bujně. Avšak skeptický a své zkušenosti mající pozorovatel patrně nebude ani toto vysvětlení pokládat za vyčerpávající. Abychom se problému přiblížili v plnému rozsahu, představme si následující scénku: Osoby: ustaraný pan podnikatel, muž s aktovkou. Kulisy: malá výrobna, bilance těsně nad hranicí rentability, neplatící zákazníci, výplaty vyškrábané ze všech šuplat těsně před termínem, statisíce utopené v dluzích, jež se pan podnikatel vzhledem k známé efektivitě soudů ani nepokouší vymáhat.

Muž s aktovkou zamává lejstrem: »Jsem inspektor Nenasyta z Úřadu pro kontrolu drobného podnikání. Proveďte mě, prosím, výrobními prostorami.« Podnikatel: zkoprní, z prsou se mu vydere bolestný vzdech. Muž s aktovkou po půlhodině: »Tak, pane: zjistil jsem závažné nedostatky. Vaše místnost pro přečerpávání chemikálie H2O není klimatizovaná, chybí odsávání prašných substancí nad velikost 0,01 milimikronu, podlaha a ostění musí být z leštěného mahagonu, schodiště musí mít rozpětí dva metry šedesát. Do čtrnácti dnů hleďte zjednat nápravu, jinak budeme nuceni vám vyměřit pokutu půl milionu Kč, případně odebrat živnostenské oprávnění.«Ozve se dutá rána, pan podnikatel se zhroutí v bezvědomí. Paní účetní přiskočí s lahvičkou čpavku a podrží mu ji u nosu, čímž se poněkud vzpamatuje a vyšeptne: »Jéžišmarjá. Kde já na to vezmu ... a do čtrnácti dnů ... to mě zruinuje...« Muž s aktovkou, ještě stále přísně: »Nedá se nic dělat, takový je předpis, měl jste se včas informovat. My bychom třeba ... ale to víte, Evropská unie. Můžete si na tu pokutu vzít půjčku.« Podnikatel (dožere se): »A tak já to tady zavřu a bude to. Šest lidí bude na dlažbě ... ať se o ně stará pan Špidla. Nenechám se pořád...« Muž s aktovkou (přechází do konejšivého tónu): »Já vím, pane, já s váma cejtím. Ono je to dneska ... ale co já můžu, žejo, já jsem malej pán. To byste se musel obrátit...« (odmlčí se, tvář mu ustrne v přemýšlivém výrazu). »Zrovna mě napadlo ... třeba by se našla nějaká možnost. Kdybyste například...« Podnikatel (mající už své zkušenosti): »Kolik?« Muž s aktovkou s výrazem skromnosti na líci: »Myslím ... takovejch dvacet tisíc by to spravilo. Ne pro mne, pane, já z toho mám nejmíň, jsou tu jiný, co chtěj nakrmit...« Pan podnikatel zasmušile sáhne do pokladny, vyjme peníze určené k výplatám a podá je muži s aktovkou. Úlevou je mu vědomí, že má až do příští úřední kontroly pokoj.

Proč za takových okolností ještě svůj podnik vede, ho sice za probdělých nocí napadá, ale bude třeba mnoha dalších inspekcí, než se definitivně vzdá. Lidská podnikavost je houževnatý tvor a neutluče ji jen tak hned nic; jsou však hranice, za něž by šel jen blázen.

Myslím, že mi nikdo nepředhodí nereálnost takové scénky, leda některá z potrefených husí. Možná že je záplava složitých, nesplnitelných a zbytečných regulí přirozeným plodem byrokracie. Možná se jí vyjadřuje úřednický sklon k rozmělnění zodpovědnosti; čím víc úředníků, tím víc nařízení, čím víc nařízení, tím menší její díl připadne na každého z nich, až se v té záplavě lejster už nevyzná ani slavný úřad sám a nikdo není zodpovědný za nic. Ale především je rozbujelá změť příkazů mnohoznačně vyložitelných a navzájem si odporujících, s významem často rozplizlým, znamenitý nástroj vydírání.

Mít v kapse průkaz kontrolora je výnosnější než zlatý důl; a chybí-li politický dohled, je-li politika sama protkána přízí korupčních vztahů, tu už není platné vůbec nic. Pak všemocní byrokraté nejen že mohou zneužívat své moci k vyděračství, ale ve spolupráci s chamtivými legislativci a kdoví jakým zájmům sloužícími soudy záměrně vytvářejí neprostupnou džungli, v níž je snadné lovit. Překročí-li tento vývoj určitou mez, nepotlačí úřednickou korupci už žádné výnosy a komise, ba ani sám mistr Mydlář. Můžeme se jen ptát, co bylo dřív: zda byrokratické bujení, z nějž vyplynula vydíratelnost, nebo naopak touha vydírat, jíž k službám byla zřízena neprůhledná byrokracie.

Asi jsme byli všichni naivní. Domnívali jsme se v těch nevykvašených letech devadesátých, že bezostyšná, miliardy pohlcující zlodějna pomine, až se poměry stabilizují. A ony se opravdu stabilizovaly. Co bylo na postsocialistické korupci ještě amatérského, zdokonalilo se v profesionalitu, vytvořil se promyšlený systém, jehož jednotlivé složky se vzájemně doplňují a kryjí, jeho účastníci se už svému řemeslu dobře vyučili a vědí, že jsou nepostižitelní. Není ochota ke skutečným změnám, diví se kritický tisk.

Bodejť by byla. Nápravu by musel přivodit někdo korupcí nezasažený a proti všem jejím svodům imunní. Musel by stát na dostatečně vysokém místě, které by mu takový zákrok umožňovalo. Musel by být dokonale informován, aby korupčním labyrintem dokázal prohlédnout až na samé dno a rozbít zločinná spojení. Hledejme takové, že. Ne že by se na vlivných místech poctiví, neúplatní a stateční lidé vůbec nevyskytovali. Ale ubývá jich, ustupují, vzdávají se, zahodil už senátorský průkaz nadějný pan Václav Fischer, vhodné záminky se chopila statečná paní Marvanová a stáhla se do soukromí... A občan, volič ... čas, kdy ještě měl možnost svým hlasem něco změnit či ovlivnit, už minul, už jej chytrým lavírováním mezi prognostickými partajemi promarnil.

Také v tomto ohledu se situace dokonale stabilizovala, z voleb, lze se obávat, už nevzejde nic, leda další prohloubení popsaného stavu. Hledám, jakého stébla se zachytit ... může jím být ona vysmívaná a ze všech možných úskoků viněná EU? Bude mít sílu povědět tuzemským vychytralcům - dost, takhle se v naší evropské domácnosti nehospodaří? Budou mít bruselští komisaři kuráž ne k zdvořile obojakým diplomatickým frázím, ale k tvrdému nátlaku na příživníky všech druhů a stranické příslušnosti? Pak bychom mohli mít šanci se vyvinout aspoň jako Řecko, země trochu zmatkářská a ne ve všem všudy příkladná, ale sympatická. Ale netěším se příliš. Dějiny světa jsou plné pokusů o omezení moci byrokracie, a nezdařil se zatím žádný z nich. Že by se to mohlo povést s parazitickou byrokracií stabilizovaného postkomunismu...

(Hannover, 8. 10. 2003), (ANNONCE, 15. 10. 2003)

Stát a jeho upír

Když se místo papyru začal užívat papír, byly veškeré snahy omezit narůstání administrativy marné, protože nový materiál značně urychlil byrokratické bujení. (Bernard Lewis: Dějiny Blízkého východu)

Stát je rozporuplné zařízení. Aby mohl vykonávat své funkce, potřebuje prostředníka mezi sebou a veřejností, jiným slovem úřednictvo. Aby úřednictvo svému úkolu dostálo, musí být vybaveno určitou mírou moci. Jakmile jí ale dosáhne, stane se ze sluhy pán, byrokracie se začne osamostatňovat, zabývat se sama sebou, najde svůj vlastní zájem, ne vždy totožný se zájmem státu či veřejnosti, až nakonec může svou rozpínavostí a nenasytností vše ochromit a rozvrátit.

To není teoretický scénář, to už se v dějinách světa stalo mnohokrát a jak se zdá, zákonitě. Proto stát, který nechce být svou vlastní byrokracií vysát a zničen, se musí starat o její omezení v rozumných mezích. Vidíme, jak daleko už pokročila úřední rozpínavost v zemích českých: zdárně přiživena prostředím parazitického postkomunismu se ze služebníka společnosti stala jejím upírem, vymýšlejíc si zákazy a nařízení nejen zbytečná a nesmyslná - to se děje i jinde - ale s přímým záměrem vytvořit možnosti k vydírání úplatky.

To je ovšem svéráz, jejž v západnější Evropě do té obludné míry není, přesto se však většina evropských zemí ocitá na osudovém rozhraní. Další rozrůstání byrokracie není financovatelné, daňové zatížení je už tak neúnosné, děj se co děj, stát si musí přestat pěstovat svého Drákulu. Jenže to se snadněji vyhlásí než provede, hlavně proto, že by omezením úřednických šiků musel být pověřen zase nějaký úřad. Je myslitelné, že moderní společnost nezahubí ani atomová válka, ani ekonomická či populační krize, ani ekologická katastrofa, nýbrž nezadržitelné bujení její byrokracie. Lze mu vůbec zamezit?

Povězme si hned, že k jakýmkoli návrhům v tom ohledu je třeba přistupovat s nejhlubší skepsí. Snahy zbavit se úřednické krajty už jevili římští cézarové, mnoho dekretů za tím účelem vydali, přesto však jejich říši nezničily barbarské nájezdy, nýbrž dokonalé zotročení byrokracií. Nastává prostě okamžik, kdy občan začíná vidět ve svém státu a jeho aparátu ne ochránce, nýbrž nepřítele. Okamžik, v němž je lépe nemít nic, než se nechat z každého groše ždímat erárním upírem. Hrdému lidu římskému jednoho dne nastal, takže se rozutekl a nechal své slavné impérium v rejži. Současný lid evropský je k takovým koncům na nejlepší cestě.

Co si počít? Je-li vůbec nějaké řešení, je s ním asi nutno začít z jiných konců než všichni ti, kteří během čtyř tisíců let psaných lidských dějin za žehnávali byrokratického upíra, on jim však navzdory všemu rostl pod rukama.Má-li taková snaha aspoň náznakem k něčemu vést, je nutno úředníka, abych se tak kacířsky vyjádřil, zbavit jeho životní jistoty. Jeho výsostného privilegia, s nímž, ať je k něčemu nebo není, ať jeho práce slouží nějakému účelu nebo je naprosto nesmyslná, jakmile byl jednou do své židle vsazen, už v ní doslouží až do penze, nepropustitelný, nedotknutelný.

Pokrokové státy devatenáctého věku (k nimž navzdory různým posměškům počítejme i naši rodnou c. a k. monarchii) poznaly důležitost spolehlivé administrativy a zajišťovaly si výkonnost, píli a věrnost svých úředníků souborem výsad, shrnutým do známého termínu definitiva. Dodnes je toto slovo hotovým zaklínadlem; předpokládá se, že byrokrat, nenucený k starosti o svou budoucnost, bude pracovat lépe a svědomitěji. Což mohla být pravda za císaře pána, ale dnes jsme svědky opaku: úředníka se sklonem k aroganci a lhostejnosti nepohne k bystřejšímu cvalu nic než vidina propuštění. Definitiva není záruka dobrého chodu, nýbrž cop předminulého století, jenž by měl být ustřižen, a to definitivně. Teprve toto opatření by umožnilo operativnější přesuny, přizpůsobování novým okolnostem a v případě nepotřeby i zrušení administrativních míst i celých úřadů.

Ne že by snah o omezení úřednických armád na dnešním evropském Západě vůbec nebylo. Naopak; personální rozměr byrokracie je omezován, až to praští. Sám když občas přijdu navštívit úřad, jehož židli jsem patnáct let ošoupával (aspoň dvě třetiny toho času zbytečně, jak neváhám přiznat), připadám si jak v zakletém zámku, tak se už stačily vylidnit jeho komnaty. Přesto je to platné jen málo nebo nic. Redukce úřednictva je totiž prováděna takto: »Starý Wagner odchází do penze,« uváží pan vrchní rada (Německo si zachovalo rozkošnou úřední hierarchii s jejími barvitými tituly, jen ten dvorní rada už bohužel chybí). »Nikdo nový se pro tu funkci přijímat nebude, protože musíme šetřit. Práci si rozdělí pan Prohaska s paní Lebküchnerovou.«

Nuže, můžeme předpovědět, jak se věc vyvine: dalšími odchody do penze se postupně navalí oběma jmenovaným na stůl tolik práce (po jejím smyslu se neptejme), že ji při nejlepší vůli nestačí zvládnout. Z vyšších míst začnou pršet nedůtklivé upomínky, chtějící vědět, co je, k čertu, s tou či onou zprávou, hlášením, formulářem, grafem, statistikou, až nakonec šetrný pan vrchní rada přijme za starého Wagnera ne jednoho, nýbrž dva úředníky. Neboť čas se mezitím nezastavil a nezbytné úřední výkony se zase o něco rozmnožily, jak káže byrokratické pravidlo již od dob babylonských.

Nikoli. Nechce-li si stát dávat pít krev upírem, nesmí se soustředit na počty úředníků, ale zredukovat agendu. Prozkoumat stohy směrnic, nařízení a jiných lejster, co jich bylo vydáno od Josefa II. až po čas přítomný. Neptat se po jejich účelu těch, kteří se jimi zabývají a propadli představě nezbytnosti; kruciální otázku nutno postavit takto: co by se stalo, kdyby tohoto úředního úkonu vůbec nebylo?

V naprosté většině případů zní odpověď, že by se nestalo pranic, jen by se stoh lejster o něco slehl. Ptejme se dále: když k vyřízení žádosti bylo před padesáti lety zapotřebí dvou lejster s úředním štemplem, případně vůbec žádného, proč jich jsou dnes vyžadovány tucty? Proč (abychom uvedli příklad) bylo před sto lety k postavení krásného, dodnes funkčního měšťanského domu zapotřebí tří dokladů a jednoho podpisu pod větou »stavba jest povolena«, kdežto dnes je k zřízení šeredné barabizny nezbytno nashromáždit lejster, že by jich osel neuvezl?

Mnohé úřední úkony neslouží vůbec žádné potřebě a mohly by být beze škody zrušeny. Jiné slouží jen rozmělnění osobní zodpovědnosti, jakou na sebe za starších časů brával ten, kdo přičinil svůj podpis pod údaj stavba jest povolena. Takové by mohly a měly být zrušeny, protože jsou nejen zbytečné, nýbrž i škodlivé, vytvářející prostředí nezodpovědnosti.

Snad by bylo pomoženo, kdyby úřednictvo muselo rýt své výnosy klínovým písmem do hliněných tabulek, nebo je aspoň ručně psát husím brkem na pergamen. Neboť je jisté, že jakýkoli pokrok a vynález v ruce byrokrata úřední práci nezjednoduší, nýbrž mocně přispěje k jejímu zbytnění. Tak se stalo, když se místo papyru začal užívat papír, jak si správně všiml B. Lewis. Byrokratický Golem mnohonásobně narostl, když na místo písaře, pracně kladoucího písmenko po písmenku na papír, nastoupil tiskařský lis.

A jsme dnes svědky ještě snad obludnějšího rozbujení, když vše bylo vystřídáno počítačem a kopírkou. Výkazy, statistiky, grafy, jichž ještě před dvaceti lety k dobrému chodu úřadu nikdo nepotřeboval a nikdo nevyžadoval, jsou dnes produkovány po tisících, protože je to tak snadné: nakrmíš počítač několika údaji, klik, a už to leze z tiskárny jako z tlamy netvora. A jestli by snad ještě bylo rady s přebujelou agendou, s touto pohromou si nejspíš neporadí nikdo, jelikož, přiznejme si, návrat k hliněným tabulkám by asi narážel na překážky.

Samozřejmě vím, že všechno, co jsem předešlými odstavci navrhoval, je vrcholně obtížně prosaditelné, ne-li vůbec nemožné, nikdo mi nemusí předhazovat nereálnost. Přesto se domnívám, že by úřední upír mohl být zažehnán poměrně snadno proveditelným opatřením: odlukou státu od jeho správy.

Jsou instituce, pro jejichž setrvání v rukou státu jsou dobré důvody nebo aspoň je jiné řešení těžko představitelné: armáda, policie, možná soudy, i když... Jiné stát tak zcela nezbytně spravovat nemusí, třebaže vím, že vyslovuji holé kacířství, například školství. Ještě jiným by se v rukou soukromých firem vedlo lépe a úsporněji, jak již mnohé příklady ukazují: dráze nebo poště. Můžeme tudíž vznést tu neslýchanou otázku: zhroutila by se nebesa, kdyby rozmařilému státu, dokazatelně nejneschopnějšímu z podnikatelů, byla stejně tak odňata i správa věcí veřejných?

Na rozdíl od předešle navrhovaných opatření si můžeme takový stav představit docela snadno. Správní úkony, zadávané ve veřejné soutěži odborným firmám. Výběr nejefektivnější a nejhospodárnější z nich. Vzájemná konkurence, která jediná může udržet na uzdě přirozený sklon byrokracie ke králičímu množení. Snadnost rozloučení s osobami, institucemi a částmi agendy, jejichž potřeba už pominula. Soukromý zaměstnanec, nesrovnatelně účinněji postihnutelný pro neschopnost, lenost či nepoctivost než ouřední nadčlověk. Stát, v krátkosti řečeno, spravovaný jako soukromý podnik. V důsledku toho pak nízké daňové zatížení, místo deficitních rozpočtů přebytkové, občanova práce, jejíž výtěžek hned z poloviny nezmizí v bezedných, nikdy nenaplnitelných erárních truhlách. Myslím, že další podrobnosti takové úlevy není třeba líčit.

Nedomnívám se, že bych uvedeným scénářem právě objevil Ameriku; bezpochyby už dávno uzrál v mnohem kompetentnějších hlavách a dříve nebo později dojde naplnění. Ne z osvícené vůle, ale z holé nezbytnosti, zběsilému odporu státních otesánků navzdory. Neboť se nám už zřetelně otevřel pohled do propasti, hrozící pohltit nejen ten či onen stát, nýbrž celou naši civilizaci, a mnoho dalších kroků navyklým směrem už učinit nelze. Nedoufám ovšem nikterak, že by impuls k zapuzení byrokratického upíra mohl vyjít právě z naší milé vlasti české; a z jejích rozličných vlád, buď která buď, už teprve ne.

V příliš pevné symbióze je spářen požíračný byrokratický upír s potratem dějin, zvaným postkomunismus, příliš dokonale se navzájem doplňují a jeden druhého potřebují, než aby jim mohlo být odzvoněno domácím zvonečkem. Jako v mnoha jiných ohledech, té prognózy se odvažuji, budou muset být naši správcové zemští k takovým výsledkům přivlečeni za ucho zvenčí, vzpouzejíce se, prskajíce a o národních zájmech hubou melouce.

(Hannover, 10. 10. 2003), (ANNONCE, 22. 10. 2003)

Sedím před obrazkovkou, řádky budoucí knížky na ní vyskakují jeden za druhým, a najednou nevím. Jsem objektivní? Nevyzvedávám až příliš všechno nedobré, co se děje v zemích českých, a neopomíjím jevy kladné? Nekřivdím jejich politickým představitelům, neshledávaje na nich chlupu dobrého? Nejsou to přece všechno jen cyničtí vypočítavci a kapesní Bonapartové; jistě je mezi nimi dost mužů čestných a své službě poctivě oddaných, jenže se jim dílo příliš nedaří. Ostatně jsou okolnosti, v jejichž gordickém zauzlení aby se samotnému satanáši dílo dařilo. Mám se mírnit ve svých soudech? Psát jemněji, s ohledem na ty, jejichž citů se možná dotknu? Když o tom tak přemýšlím, ulevilo by se i mně samotnému. Ale nezpronevěřil bych se tím něčemu? Ukonejšiv jedny, nezklamal bych druhé? Vím, že jsou lidé, kteří si ostré kritiky žádají, neboť se poučili, že odpouštivé okolky nikam nevedou. Nic; ještě stále se tato země bez vyhlídky na brzkou změnu točí v ďáblově kole komunismu, který se jen vyvinul o stupeň dál a oblékl si o něco slušivější košilku postkomunismu.

Demokracie, svoboda, občanská společnost, volný trh, solidní vztahy k Západu ... ode všeho se pod ni vešlo kousek, ale právě že jen kousek. Je to přijatelné asi tak, jako přijít z deště pod okap, z nějž prší o něco míň a tepleji. Český člověk je náchylný žádat málo a s málem se spokojit. Stačilo nám trochu úlevy v roce osmašedesátém, komunisté si navlékli masku lidské tváře, a už jsme jim všechno odpustili a s důvěrou je následovali. Kam až ... slušno je raději nevypisovat. A promíjíme všelicos a kdekomu i v čase dnešním, už zase nám stačí od všeho půl, stačí nám maska demokrata a tržního hospodáře, stačí nám menší zlo, jsme skromní, nežádáme víc, nebo bychom snad i žádali, ale nevěříme, že by to mohlo být něco platné. Chci znovu a s plným důrazem vyslovit, že je to postoj, který nás nepustí dál než právě k tomu postkomunismu, ke sprše z okapu o něco teplejší. Chceme-li mít demokracii celou, právní a hospodářský řád bez mezer, solidární společnost, prostředí nekorupční a nezlodějské, musíme přestat být skromní, nesmíme se dál spokojovat s polovičatostmi. Proto píši tak, jak píši, třebaže může ráz těchto stránek někomu připadat přehnaný. Netěší mě to zvlášť, rád bych se dočkal dne, kdy budu moci přejít k měkčím tónům a radostnějším tématům, ale zatím ještě nenadešel, zatím je třeba ne shovívavosti, ale kritiky.

(pokračování)

Zpátky