Prosinec 2004

Leštitelům pomníků

Luděk Frýbort

Uveřejnil jsem v 9. čísle letošního Zpravodaje úvahu „Ono to nebude tak zlé,“ jíž jsem chtěl upozornit na možnost reprízy komunistického panování v zemích českých (viz CS-magazín 11/2004 - pozn. redakce). Dostalo se mi na ni odezvy od dvou čtenářů, ne však k věci samé, nýbrž k výroku někdejšího prezidenta E. Beneše, zmíněnému při té příležitosti spíš na okraj. Obava, již jsem v článku vyjádřil, se mi tím potvrdila: jsme tak zaujati leštěním předválečných idolů, že nemáme čas vzít na vědomí hrozbu, jež nepřehlédnutelně vyvstává v naší staré vlasti.

Ale nic, byl jsem tázán, tedy odpovídám. Benešův citát, podle nějž Habsburkové představují větší nebezpečí než Hitler, jsem převzal z práce historika Jiřího Pernese, uveřejněné 28. května 2004 v Lidových novinách. Výrok má pocházet z r. 1930, tedy z doby před Hitlerovým nástupem k moci. Přesnější určení zmíněný dějepisec neuvedl. Nepravděpodobně nezní; je známo, že Edvard Beneš hrozbu hitlerismu dlouho podceňoval, pokládaje jej za přechodný výstřelek, který brzy odezní: „…dočasné oživení zvláštní směsi poválečného pseudoromantismu a pseudoreakcionalismu“ (Benešův archiv – vnitropolitické věci)

Nevyčítal bych mu to příliš. Státníci mnohem zvučnějších jmen se ve svých odhadech mýlili, mýlí a mýlit budou, jak dokládá právě přítomný čas. Rovněž jejich sklon mířit svými kanony dozadu místo dopředu je nejspíš věčný. I my se jím proviňujeme; Západ se ocitá ve velmi závažném střetnutí se silami agresivního islámu, v němž může snadno podlehnout, bude-li si počínat pošetile jako dosud, ale my - o Benešovi. o patáliích roku osmašedesátého. Ne, že by nebylo třeba mít v těch věcech jasno; ale budoucnost světa se na téhle pánvičce nepeče.

Jinak bych tomu rozuměl. V nevalném sledu českých dějin od roku 1938 až do dneška je obtížné najít chlup poctivý, na nějž bychom se mohli upnout s hrdostí; tu je pochopitelná snaha idealizovat si časy předešlé, vidět v nich Ovidiovu Aetas aurea a v jejich aktérech héroy a polobohy, prosté lidských slabostí. Ale jak tomu bylo opravdu? Jak se jeví héroové, zbavení kultické záře? Asi tak, odpověděl bych, jak se mohou jevit pan Klaus s panem Grossem za dalších sedmdesát let, kdyby se z dopuštění Božího naplnila má obava z nového nástupu komunistů.

Dnešní korupční tahanice v tom srovnání mohou nabýt podoby zlatého věku, neboť vše je relativní. Nikoliv, sejměme brýle historického mámení: ani republika Masarykova nebyla prosta nedokonalostí a její vůdcové byli pouze lidé, nikoli chodící pomníky. Smějí a musí být kritizováni, a to úměrně tomu, jaký díl osudů nešťastné země české si troufali brát do svých chybujících rukou. Edvard Beneš, postava nad jiné tragická, první mezi všemi.

Oba otcové státu, Tomáš Masaryk i Edvard Beneš, byli politickým vyznáním socialisté, což se dnes z ohleduplnosti pomíjí. Beneš, člověk chladný a nesrdečný – nemíval pro ty vlastnosti mnoho přátel - se někdy v tom ohledu vyjadřoval až se zarážející přímostí: „…společnost moderní jest hnána tendencemi kolektivistickými… princip třídního boje jest nutno zachovati…“ (v dopise ze zahraniční mise do vlasti 15. dubna 1919).

Masaryk dovedl být ještě radikálnější, ledaže rád podmalovával levicové vize husitsko-náboženským mysticismem: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou novodobí socialisté… měli jsme v Táboritech první socialisty a komunisty… to je ten náš český ideál!“ (V. Škrach: Masaryk Osvoboditel, str. 398-400). A aby toho nebylo málo, píše Jan Masaryk 6. července 1920 z USA otci: „Dlel jsem u legionářů… slyšel jsem je zpívat komunistickou hymnu Kdo jste Boží bojovníci, a řekl jsem si, že i český komunismus je lepší než kapitalistická individualita.“ (tamtéž, str. 330).

Jejej, jejej! Inu, byl to divný čas, tehdy kolem konce první světové války, a věřilo se v něm různým popletenostem. Ani naši velikáni se mu nevymykali a snad bychom je proto ani neměli měřit dneškem, dospěvším k zcela jiné zkušenosti. Zastírat si jejich nepřesný odhad však také nemusíme, když pro nic jiného, tedy abychom si připomněli, že i leckteré současně nezpochybnitelné víře je souzeno, aby nad ní za pár desítiletí lidé kroutili hlavami, říkajíce jejej, jejej.

Leccos z toho, co nám už pevně vrostlo pod kůži, byla v počátku let dvacátých ještě věc čerstvá, o níž nebylo jisto, funguje-li - tak například rovnou: demokracie. Čas byl plný revolučních řešení a tvrdých pěstí, i lze zakladatelům českého státu vyslovit uznání, že se tou cestou nevydali, třebaže určitého pokušení prosti nebyli: „…bez jistého stupně diktatury není ani demokracie… diktatury zrušily parlament, ale dovolávají se vůle lidu; tedy vlastně dovolávají se demokracie,“ sdělil Tomáš Masaryk Karlu Čapkovi v logice, která nám dnes silně vrže, zapadala však vcelku do nálad onoho revolučního času.

U Beneše nabývá poplatnost dobové zálibě v revolucích už znepokojivějších a pro budoucnost nic dobrého nevěštících forem: „Myslím, že bych mohl filosoficky a eticky dokázat, že v našich poměrech nutno státi do důsledků proti každé revoluci zprava, a že by mohla vzniknout situace, kdy by se dala hájit revoluce zleva.“ (koncept projevu k sjezdu legionářů 1923, osobní archiv). Mrazivý dech jistého únorového dne o pětadvacet let později jako by čtenáře ovanul.

Avšak to všechno není víc než pohled do zrcadla doby, v níž prakticky nebylo konkurence k téměř povinnému názoru levicovému, ledaže někteří myslitelé přijímali jeho krvavou alternativu, jiní před ní váhali. Pravicovost v dnešním pojetí neexistovala, co se tím termínem označovalo (a dodnes často z nejapnosti označuje), byl stejně nesnášenlivý kramářovský nacionalismus. Jediný politický směr, který vyčníval z těch rozbouřených vod klidnou smířlivostí, byl konzervativní katolicismus a je pozoruhodné, kolik energie vyčerpal zejména Masaryk nelítostným bojem proti tomuto „nepříteli národa a pokroku“.

Dnes se nad tím rozhorlením smutně pousmějeme. Ani strašidlo feudalismu už nás tolik neděsí; stěží by se našel ten, kdo by přizvukoval slovům (podle svědectví lidoveckého ministra M. Hrubana), jež pronesl Masaryk na výletě, spatřiv hradby Křivoklátu: „Tyhle feudální památníky by měly zmizet!“ Nechci se mu vysmívat; takový postoj nebyl v té pokrokové době nijak vzácný. Pročež vezměme na vědomí, že obnovitelé české státnosti nebyli geniové, prohlédající věčností z konce na konec, nýbrž pouze omylnými dětmi své doby.

Horší bylo, když nejasné sympatie k revolučním řešením dostaly příležitost vyjádřit se činem na poli světové politiky. Ještě jednou zdůrazněme, že odpor proti sovětské revoluci nebyl u mnoha vůdčích duchů tak zásadní, jen je odpuzovala její vražedně barbarská podoba. Když však narazil kov na kov, skrytá sympatie se ozvala.

V létě roku dvacátého byla Evropa uchráněna apokalypsy, jako předtím v dějinách jen dvakrát: odražením arabské invaze u Poitiers r. 732 a Turků u Vídně r. 1683. Potřetí to byli Poláci, kteří v posledním vypětí všech národních sil zabránili rozlití bolševické záplavy, jejíž armády už stály v předměstích Varšavy. Polsko zoufale potřebovalo pomoc; a tu se, řekněme to jemně, Benešova zahraniční politika právě neoděla slávou. V situaci, kdy nikdo rozumný nesměl zůstat stranou, byla vyhlášena neutralita s odůvodněním, že jinak by Sověty v případě vítězství mohly pohltit i nás.

Lze si vybrat jen z dvojího: byla to pošetilost nebo pokrytectví? I méně nadaný politik mohl přece uhodnout, že by se sovětské armády houby o to staraly, kdo je v té patálii neutrální a kdo ne, nýbrž by se v rámci proletářské revoluce přehnaly Evropou, kam by až stačily. Mohlo to být, po válečné porážce Německa a při labilitě středoevropských režimů, hodně daleko. Maďaři tehdy nabídli Polsku pomoc v podobě čtyř divizí; Československo dělalo drahoty i s průjezdem válečného materiálu po železnici. Z čehož posléze vyplynula trvalá sympatie polsko-maďarská a neméně trvalá antipatie Polska k české vychytralosti.

16. května 1935 podepsal Beneš smlouvu o vzájemné pomoci s SSSR. Je možno se přít o to, nakolik byla potřebná (ukázalo se posléze, že byla k ničemu), a když už, muselo-li zacházet podlézání Stalinovu imperiu tak daleko. 8. června při své cestě do SSSR prohlásil Beneš mimo jiné: „Přes rozdílnost vašeho režimu… náš stát… všemožně se vynasnaží… aby Sovětský Svaz… v Evropě zaujal to velké místo, které mu právem náleží. V tom naše politika vždy viděla svůj prvořadý zájem.“ Neboli, jak zazněla výtka z britských i jiných kruhů, Beneš otevřel, nebo aspoň pomohl otvírat dveře bolševismu do Evropy. (převzato z knihy A. Klimka – Boj o hrad). „Stalin… převede stát bolševiků přes ruský nacionalismus k sociálně laděné demokratičtější říši…,“ vyjádřil svou naději E.Beneš (svědecký spis red. Hromady, týž pramen). Věru hodno proroka.

Víra v Sovětský svaz Beneše neopouštěla, ani když jeho spojenectví selhalo, ba ještě jako by se v ní utvrdil. Krátce před odletem do exilu píše v posledním dopise Karlu Čapkovi: „Přijdou doby velmi zlé… ale jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v roku 1917 Sovětský svaz a který jsme i my konec konců podporovali (!) se neskončí v marasmu, nýbrž ve vítězství té světové třídy, která majíc nejvíce povinností tak jako tak pro sebe získá nejvíce práv…“ Je třeba pádnějšího vysvětlení, leštitelé pomníků?

Slovanská pohádka, antigermánství a stále se zintenzivňující přerod Benešova zaujetí pro socialismus v podbízení se Stalinově říši, nakonec vyústily v tragická rozhodnutí, pro něž stěží najde omluvu i nejoddanější leštitel jeho pomníku. Vědomé opuštění západní orientace Československa přeložením exilového sídla do Moskvy, košický vládní program, jeho okleštěnost na čtyři partaje v čele s komunistickou, zákaz opozice… to vše už lze zvát demokracií jen s nejkrajnějším sebezapřením. Jásavé prosovětské stranictví, cenzura, nepřipouštějící ani stín pochyb o velkém slovanském protektoru (i já mám své vzpomínky), až do závěrečného finále v únoru 1948… to nebylo poddání se velmocenskému tlaku, ani nezbytný výsledek druhé světové války, nýbrž ovoce, jež dlouho zrálo v Benešově uzavřeném, těžko rozluštitelném nitru, až konečně dozrálo.

Ferdinand Peroutka, jejž stěží bude někdo obviňovat z nenávisti vůči Benešovi, ohodnotil konečnou fázi jeho působení takto: „Jako nejzávažnější a neblahý fakt se jeví ta okolnost, že propůjčil komunistům své jméno, když toho nejvíce potřebovali.“ (Le Monde, 1948.)

Závěr stati by si pak měli zapsat za uši všichni, kdo dnes s touž lehkostí handlují s komunisty o moc a vliv: „Roku 1948 bylo dokázáno, že žádné ústupky nemohou usmířit komunismus, protože jeho skutečným cílem je světová revoluce. Komunistická strana… byla hlavní vládní stranou. Vykonávala největší vliv na vládní program, nic dobrého ani zlého se nemohlo stát bez jejího souhlasu. Byly s ní udělány všechny kompromisy, i ty, které neměly být udělány… Chtěla, jako komunisté vždycky chtějí, všechno nebo nic. Žádný kompromis s komunisty nemůže zachránit demokracii tam, kde se komunisté cítí dosti silní k útoku. Tu zbývá bojovat nebo kapitulovat.“

Bohužel neměl Beneš Peroutkovy prozíravosti, takže nás přivedl, kam nás přivedl, a nelze vyloučit, že i přivést chtěl (viz citát z dopisu Čapkovi). Závěr zhodnocení jeho osoby a díla přenechávám jeho jmenovci, spisovateli Janu Benešovi, jak je vyjádřil v Českém týdeníku z 25. srpna 1995:

„Byl Beneš sovětský agent? V podstatě je to jedno. V každém případě jako sovětský agent jednal, z jeho činů měli užitek právě jen oni. Opovrhoval jinou politikou než machiavellistickou, a právě jen takovou také prováděl, a každou politiku podřizoval zejména své ješitnosti. Tu pak dokázala Moskva uspokojit nejlépe. Vyplatilo se jí to. Všichni ostatní na to doplatili. Tak jako každý člověk nakonec vždy doplatí na lhostejnost k pravdě.“

Nu, byl bych opatrný se slůvkem „pravda“, o němž už Pilát z Pontu nevěděl, co přesně znamená. Ale řekněme, že každý nakonec doplatí na lhostejnost k zjevné skutečnosti. Na to, leští-li zaníceně líc pomníku, ostýchaje se pohlédnout na jeho všelijak skvrnitý rub. Čímž bych zakončil tuto úvahu, do níž se mi nijak zvlášť nechtělo, ale když už jsem byl vyzván…

Ještě bych si dovolil oslovit pana Olšanského, neboť už podruhé užil ve svých dopisech slova „nenávist“ ve spojení s hodnocením života a díla prezidenta Beneše. Vezměme, prosím, na vědomí jisté pravidlo demokraticé diskuse. Je kritika, je nesouhlas, je vytčení chyb. A je také nenávist. První tři projevy do demokracie patří, nemohou od ní být odfiltrovány, bez nich bychom si mohli rovnou pořídit nějaký sultanát s pozlaceným a vší nedotknutelnou svatostí ozářeným mocnářem. Ostatně jsme si nekritického oslavování užili dost a nezdá se mi, že bychom se k němu měli vracet.

Nenávistí někdy reaguje nenaplněná ješitnost, někdy se jí artikuluje prostá potřeba nenávisti, bez níž někteří lidé jednoduššího charakteru nemohou existovat; podívejme se, kdy v našich dějinách se provalil k povrchu hnis nenávisti, a spatříme primitivismus. Co se mně týče, nepředpokládal bych jej u žádného z autorů ani čtenářů tohoto časopisu, ať již mají jakékoliv výhrady k mým výtvorům. Uvítal bych na oplátku trochu téže zdrženlivosti.