Prosinec 2004

Osud trůnu habsburského ve světle současnosti

Luděk Frýbort

A byl. Dokonce nejen Rakouska, ale z pěkného kousku i osudem zemí českých. Není tak jisto, jestli si příliš pomohly výměnou císařského žezla za prapor republikánský, což je už dnes možné aspoň vyslovit, aniž je za to člověk vyobcován z řad národa. Ostatně je povinná víra v nezpochybnitelnost první republiky vynálezem až novější doby; jak sám ještě pamatuji, býval lid český zhusta i názorů jiných. Byl jsem ještě maličký špunt v tom čase kolem vypuknutí druhé světové války, ale nějaká stopa mi z nich v paměti zůstala: například na kvelb mého turnovského dědečka, kde se scházeli strejci od Rovenska a z Tatobit, když na trhu prodali vejce a máslo a vraceli se s prázdnými nůšemi domů.

»Tohle moc špatně dopadne, pane Kratochvíl, vzpomeňte si na mne,« zavěštil strejc číslo jedna. »A mohli jsme si celýho Hitlera i spoustu jinejch mrzutostí ušetřit, kdyby se tenkrát nebouralo Rakousko.«

»Za císaře pána bejvalo líp, copak je to všechno platný,« přitakal druhý strejc. »Byl pořádek a pivo za tři krejcary. A všechno je to pryč. Já vám říkám, pane, poslední den, kdy ještě svět běžel, jak měl, byl na svatou Annu čtrnáctýho roku. Od tý doby...«

To ovšem byli dva staromilci. Zpátečníci. Venkovští strejcové bez vyšších vznětů, jimž byl lhostejný pokrok lidstva i ušlechtilá idea samostatnosti, hlavně že měli své pivo za tři krejcary. Nicméně měli pěkný kus pravdy. Věda by měla vybádat, čím to je, že zpátečníci mívají tak často pravdu, kdežto ideje pokroku se obyčejně rozvinou v nějaký průšvih.

Ve vlivných a státotvorných kruzích však býval trůn habsburský silně v nelásce, hlavně v prvním čase po osvobození z rakouského jha. Všude po vlastech českých se kácely symboly nenáviděné monarchie spolu se symboly katolického tmářství, neboť pouze socialismu, v tom si byli zakladatelé mladého státu zajedno, bylo souzeno, aby se stal budoucností lidstva. Třebaže se na obzoru už zřetelně jevily zatraceně onačejší hrozby, zůstávali Habsburkové ještě dlouho prvními v pořadí předmětů národní zášti, jak prozíravě dokumentoval tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš svým soudem, že Habsburkové představují větší nebezpečí než Hitler. A čas šel, vršil malér za malérem, místo obávaných Habsburků si na zemi českou doskočil Hitler, po něm komunisté, až ... až...

Až nyní, šestaosmdesát let po zániku rakouské říše, jako by se cosi zlomilo. Snad že tak dlouhého času je třeba, aby dokypěly vášně a převážil klidný, rozumný, trochu nostalgický vztah. Svatý otec blahořečil císaře Karla, posledního v řadě habsburských mocnářů, nu, nejsa katolík, nechci panu papeži mluvit do řemesla; třeba nenatrefil na nikoho vhodnějšího. Ale jakýmsi svědectvím změny v chápání dějin ten počin jistě je.

A ve Františkových Lázních vztyčili sochu samotného císaře pána Františka Josefa I., považte, a svět se nezboural ani nezaplakala matička vlast, spíš jako by tichý povzdech zazněl krajinou, škoda toho rakouského jha, škoda císaře pána. Sám dědic a následník jeho důstojenství, Otto Habsburský, se k té slávě dostavil, český pan ministr zahraničí k ní pěkně zahovořil ... má to něco znamenat? Chystá se restaurace rodu habsburského na trůně českém?

Nu, nejspíš ne, těžko říci, zda bohudík nebo bohužel. Jenom že se zase vracíme ke kusu své tradice, která nebyla vůbec tak zlá, jak se bouřívalo po roce osmnáctém. Znovu, bez křečí a pěny u úst, jsme objevili část svých dějin, v nichž sice byla všelijaká nerovnost, snad i útlak, ale také dlouhá období klidného, mocenskou autoritou habsburské říše zaštítěného vývoje, díky němuž se Čechy s Moravou staly nejvyspělejšími zeměmi bývalého mocnářství a bezmála i Evropy ... kde je toho postavení konec, že ano. Byl to čas, v němž vládl řád, právo a spolehlivost v míře, jaká se neopakovala už nikdy potom až do dnů dnešních.

A byla říše rakouská i nikoli neúspěšný zárodek toho, co s velkou slávou objevujeme dnes, společenství evropských národů nejrůznějšího jazyka, ale téhož zájmu, téže jednotící myšlenky. Ledaže byla tehdejší doba ještě příliš nezralá, než aby se v ní taková idea mohla prosadit, ještě byl příliš uctíván nacionalismus, domnívající se, že štěstí národa spočívá v plné, s nikým nesdílené, do všech stran naježené suverenitě. Dnes už jsme poučenější, integrace ve vyšším celku už nám tolik nevadí, prapory a pentličky tolik neznamenají. Ještě nějakého evropského císaře pána takhle korunovat ... ale to nic, jen mě zase doběhl můj sklon k dělání si šprťouchlat, promiňte.

Přesto: rod habsburský, po sedm staletí se výrazně a nikterak špatně podílející na tvorbě evropských dějin ... ba ne, to není symbol, který bychom mohli s dobrým svědomím opomíjet.

Leda by se evropské společenství zhroutilo v důsledku svých nedomyšleností stejně jako před časem trůn habsburský. Že by se znovu prosadili ti, kteří si žádají co nejtěsnějšího obehnání hraničními šraňkami, kejklíři, nazývající uzavření do nacionalistické klece svobodou. Snad způsobí blahoslavený císař Karel, který prý teď má u Pána v takových záležitostech poradní hlas, aby nás ten osud minul. Jedněch šestaosmdesáti let sestupu by mohlo být dost.