Prosinec 2004

Ropná krize v pohledu z dálničního můstku

Luděk Frýbort

Díval jsem se tuhle z můstku nad dálnicí u nás v Hannoveru na provoz pod sebou: byl stejně bláznivý jako před rokem, navzdory tomu, že ceny benzinu od těch blahých dob stouply téměř na dvojnásobek. Jak pošetilé bylo domnění německé vlády, že drastickým zvyšováním daně z pohonných hmot přiměje tupohlavou veřejnost k přesedlání z auta na prostředky veřejné dopravy! Starého kozla přiměla, jednak že i veřejná doprava je v Němcích drahá jako apatyka, jednak že lidé prostě autem jezdit chtějí a potřebují, takže si na mastnou daň ušetří omezením jiné spotřeby, ošacení například nebo knížek.

Ti z nich, kteří mají to štěstí a bydlí blízko hranic, jezdí navíc tankovat například do Čech, takže se v důsledku ekologických opatření jezdí a výfukově smrdí ještě o hodný kousek víc než bez nich. Jo, milá vládo, jo, slavná partaji Zelených, tak je tomu s ideologickými návody: neběží jako na drátku rovnou k naplánovanému cíli, nýbrž se zamotávají v druhotných kličkách, až nezřídka dosáhnou pravého opaku zamýšleného dobrodiní.

A nejen popojíždění autíčkem, i veškerý ostatní hospodářský život jako by směřoval k jakési těžko předvídatelné krizi. Asi jsme byli příliš lehkomyslní, my lidé této průmyslově-obchodní civilizace, když jsme energetické zdroje, životní tepnu našeho hospodářství, přenechali v péči nestabilních, v postoji k Západu mnohdy nepřátelských režimů jednak islámského Orientu, jednak Ruska. Patrně přišlo jen to, co se chystalo už dlouho: jsme vydíratelní a snadno ohrozitelní, komu se v těch končinách uzdá, může nám přivřít ropný kohoutek a srazit nás na kolena. Třeba se ještě všechno nějak urovná a cena ropy klesne. Nebo také neurovná a neklesne, není nikterak vyloučeno, že dnešní drahota je teprve začátek zvolna se blížící katastrofy, v níž z naší blahobytné pohody nezůstane kámen na kameni. Je nejvyšší čas se začít rozhlížet po jiných zdrojích energie, což ovšem není žádná novinka; v hledání však neuspějeme a svůj problém nevyřešíme, nedokážeme-li se oprostit od některých povrchností a nenajdeme-li odvahu k prolomení ideologických tabu.

Zatím totiž hledání probíhá téměř výhradně po slepých kolejích. Halasně nabízená řešení nemohou odstranit závislost na ropě buď vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře, nadto za nákladů, na něž deficitní rozpočty zejména evropských států začínají čím dál zoufaleji nemít. Jak pohled z můstku nad dálnicí naznačuje, jsou celkem k ničemu jak vládní opatření k snížení spotřeby, tak i apely na občanské uvědomění; každý ochotně připustí, že je nutno šetřit, začít že se ovšem musí u jiných. Jiný zázračný všelék, spatřovaný v tzv. obnovitelných zdrojích, je kolej jen o málo méně slepá. I kdyby měly stát větrníky v týchž odstupech jako kukuřice na družstevním lánu, nový energetický věk tím započat a závislost na fosilních palivech vyřešena není. Jediná bez omezení využitelná forma obnovitelné energie je vodní spád, avšak její možnosti už jsou vcelku vyčerpané.

Ostatní, větrná a sluneční, obojí neskladovatelné, neregulovatelné a k tomu sakramentsky drahé (německý poplatník na ně doplácí čtyřnásobkem vyprodukované ceny), mají svůj limit použitelnosti, pohybující se zhruba kolem dvaceti procent celkové spotřeby. To je nejzazší mez, po jejímž překročení už dochází k zhroucení celého energetického systému. I kdybych se ekologickým zaujetím jen tak zelenal, musím si, jsem-li poctivý, položit otázku, čím hodlám při současném prokletí atomu z osmdesáti procent naplnit energetický pytel. Výběr je stále týž - uhlí, nafta a plyn. Zdroje fosilní, neobnovitelné, životní prostředí zatěžující, a především - dovoluji si zdůraznit tu okolnost zcela mimořádně, protože v ní bude pravděpodobně zakopán pes celé záležitosti - udržující západní svět v poslušné závislosti na arabských a jiných vydřiduších. Je nyní otázka, co s tím. Jistý velmi efektivní způsob by byl po ruce, ovšem...

Projížděl jsem nedávno krajinou severní Francie. Není zvlášť půvabná, ono se to s krásami té země silně přehání, ale zato není od obzoru k obzoru zaneřáděná ohyzdnými větrníky, jejichž lesy pokrývají už málem beze zbytku vedlejší Německo. Důvod je znám: na rozdíl od svého východního souseda si Francouzi nedali vnutit povinné opovržení energií atomovou. Pětadevadesát procent proudu získávají jadernou reakcí, zbývajících pět pochází z vodních elektráren. Můžeme si spočítat, jaká úleva z toho plyne pro poplatnické kapsy i veškeré hospodářství; oč se tím uleví životnímu prostředí (o něž jinak mají takovou péči zelení braši), snad ani vypočítat nelze.

Proč, k čertu, je tak málo chuti napodobit tento osvědčený, levný a ekologicky nezávadný vzor? Proč zůstáváme dobrovolnými nevolníky vyděračů? Nejspíš, hádal bych, že se to ledakomu hodilo a dodnes hodí; ale zde je potřeba jistého vysvětlení.

Nejvydatnější triumf v polemice o jadernou energii, jež se od svých začátků někdy v sedmdesátých letech stačila proměnit v hotový džihád, je bezpečnost jaderných zařízení. Nuže, strávil jsem prací na tomto poli posledních patnáct let své profesní dráhy, takže bych si troufal o té věci něco vědět, třebaže uznávám, že jsou i onačejší znalci. Ale pouze znalci, podotkl bych; nedomnívám se, že rozhodující slovo v kterémkoli odborném sporu by měl mít nadšený amatér, odmítající se zabývat konkrétními údaji, aby náhodou nedostala trhlinu jeho předem pojatá víra. Omlouvám se, že to téma odbydu jen zkrátka; je to látka obsáhlá, vyžadující ne jednoho článečku, nýbrž celých knih. Bylo jich, jakož i odborných posudků a dobrozdání, napsáno už tolik, že by z nich mohla být vybudována hráz proti příští povodni století. Jsou veřejně přístupné a kdo chce, může se z nich informovat a hesla za vědomosti vyměnit, ale on většinou nikdo nechce.

Sám pravím jen toto: není v dnešním světě technického problému, jenž by byl vyřešen s tak vysokou bezpečnostní rezervou jako veškeré aspekty jaderné energie. Pravděpodobnost jejího selhání a katastrofy, jak nám je malována na zeď, byla zcela konkrétně vypočítána a rovná se srážce Země s cizí planetou. Oblíbené strašidlo Černobylu už také začíná být jednak dosti vybledlé, jednak se týká předpotopní sovětské techniky, ještě v několika kusech dožívající na území někdejšího SSSR a nikde jinde.

Jiný oblíbený argument tvrdí, že moderní reaktory jsou možná bezpečné, ale není vyřešena otázka ukládání jaderného odpadu. Jelikož právě toto je chlebíček, jímž jsem se po dlouhá léta živil, osmělím se ten soud poopravit: odborně, technicky a vědecky je zmíněná otázka vyřešena už dávno v míře bezpečnosti, jejíž tisíciny kéž by bylo popřáno například silničnímu provozu. Co není a jak to zatím vypadá, ani do konce čtvrtohor vyřešeno nebude, jsou tahanice soudní a politické, s velkou profesionální vynalézavostí živené.

Jako v jiných případech byl obtížný, ale řešitelný problém zpolitizován, ověšen mnoha pentličkami eticko-filozofickými, tím imperativnějšími, z čím pochybnějších předpokladů vycházejí, až se z odborné záležitosti oklikou přes politiku stala móda, z módy pak věrouka kdeco odsuzující, ale v ničem než ve vlastních svatých písmech podpory nemající. Čímž se konečně dostávám ke kardinální otázce, do níž vyúsťuje veškeré pozorování času předsametového i posametového: byl ten vývoj náhodný? Spontánní? Z logiky věci vyplývající? Přišlo to tak prostě, že si uprostřed války, zvané studená, naráz řekly milionové šiky pokrokové mládeže a intelektuálstva - ha, ohavnost pekelná, tahle jaderná energie, proti níž nyní zahájíme smíru neznající boj?

Byl bych opatrný s předpokladem takové spontánní jednomyslnosti, jelikož je v dějinách lidstva vzácná. Nebylo jí v případě obrany Západu proti chapadlům Říše zla, a není jí ani zdaleka dnes v obraně proti chapadlům islámského teroru. Vždy někdo obratně zjistí, že chapadla vlastně nejsou chapadla a zlo není zlo, leda by ovšem sídlilo na Západě. Divné, že.

Býval jsem z titulu svého povolání přítomen masovým kraválům kolem německé lokality Gorleben, kde tou dobou vznikalo (a dodnes vzniká) úložiště jaderného odpadu. Po měsíce v okolních lesích tábořily a s policajty se rvaly desetitisíce profesionálních demonstrantů, aniž by bylo jasno, odkud a z čeho berou obživu; nestudovali, nepracovali... Inu, bylo mi soukromě sděleno, pobírají jakési peníze, prý osmdesát marek na den. Od koho? Za co? To se nevědělo a jaksi to ani nikoho nezajímalo. Dostával jsem na stůl spisy, z nichž protijaderná scéna brala své odborné argumenty, i bylo mi s podivem, že byly vesměs postaveny na údajích z odrátované NDR. Z čeho plynula tak náhlá sdílnost, když jinak nesměl hranici Míru překročit ani proužeček potištěného papíru?

Současně otřásaly německými městy statisícové demonstrace, jednou byl dokonce překročen milion... proti čemu? Že se někdo může tak ptát. To se ví, že ne například proti sovětskému vpádu do Prahy. Kdepak. Bylo to proti vyzbrojování Německa (západního, pochopitelně), proti návštěvě amerického prezidenta, proti vietnamské válce (kdežpak nějaký Afghánistán), proti jaderné energii, ale také výhradně jen proti západní, kdežpak nějaký šrot tamhle na Ukrajině. A když černobylský šrot vyletěl do povětří, i z toho byla okamžitě ukuta zbraň a obrácena proti Západu. Už tehdy jsem se ptal... a tohle že má být spontánní, z čirého idealismu vyplynuvší hnutí?

Říše zla se nakonec rozsypala a z jejích trosek se vyloupla některá zajímavá fakta: celé slavné, Picassovou holubičkou ozdobené a mnoha velikány vědy a kultury horlivě podporované mírové hnutí řídila KGB, hleďme. Na hnutí protijaderné nic podobného neprasklo, ale nedá mnoho práce se domyslet téže souvislosti. Sovětská vlast, zklamaná v chruščovské naději, že se jí podaří dohnat a předehnat Západ, se mu aspoň rozhodla nastavit stoličku, aby nebyl ve svém hospodářském rozvoji tak odporně úspěšný. Protože pokládala jadernou energii za klíč k veškerému pokroku, byla stolička nastavena zejména ji. Čekal jsem nějaký čas, že protijaderné vášně zhroucením sovětského systému povadnou, což se zpočátku i zdálo, ale hle; pomalu vzplál ten ohýnek znovu, i když ne ve statisícových kraválech na samém pokraji občanské války jako kdysi. Proč?

S nějakým spontánním odporem na mne, prosím, neračte chodit, toho se nedostává ani jevům vysloveně šeredným a žaludek obracejícím, o něž v právě přítomném čase není nouze. Spíš si položme otázku, již znali už právníci starého Říma: komu to prospívá? Už bylo řečeno, komu a proč asi prospívalo protizápadní běsnění osmdesátých let; ale kdo může mít z jeho pokračování prospěch dnes?

Inu, kdo. Vraťme se k prostinkému výpočtu, jak už byl naznačen: zbývá nějakých osmdesát procent, jimiž je nutno doplnit energetický pytel. Mohla by je bez větších potíží dodat jaderná energie, už zase od mých časů o kus hospodárnější a bezpečnější, jenže to by... jistě, jistě, to by mohli špatně skončit ti, kteří berou své znamenité, bezpracné živobytí z ropného bohatství. Věřím, že by jim bylo ouzko už jen v důsledku rozsáhlejšího využití jádra v stávajícím stupni vývoje, a co teprve dosažením stupňů vyšších, až do samotné termojaderné fúze! Západ by měl přebytek laciné energie, jíž by mohl užít k získávání vodíku ve velkém, pod dálničním můstkem by jezdila auta na tento naprosto čistý pohon, i když nepochybuji, že i proti němu by se našla záminka k protestům... co pak?

Zpátky k velbloudům a do datlových oáz? Nebo ještě hůř, zpátky k pravdám leninismu, když všechno ostatní je rozkradeno? Co z obojího bude blíž pravdě, je těžko určit; zkušenost a organizace je sídlem na Rusi, obrovské finanční prostředky v arabské poušti. Strach z konce ropného věku je ale společný. Je téměř dětinské se domnívat, že není podnikáno nic k zamezení tak hrůzného scénáře.

Měli bychom konečně už něco ve vlastním zájmu podnikat i my. Pod dojmem ropné krize a numer na benzinových pumpách se tu a tam začíná o prolomení jaderného tabu hovořit, ale zatím jen hovořit, zatím ještě skáčeme, jak pískají ropné režimy. Je třeba činu určitějšího: přestavby co nejvyššího dílu energetiky na jaderný základ a z něj pak plnou sílou invence, jíž je schopen západní člověk, spět k jejím vyšším formám. Učinit tak dřív, než stále stoupající cenová křivka přivede Západ k rozvratu a zhroucení. Budeme-li úspěšní, nemusí nám trhat srdce pomyšlení, co si teď počnou majitelé ropných pramenů; starost o cizí blaho je sice hezká vlastnost, ale nemusí se to s ní přehánět.