Prosinec 2004

Zamyšlení k 28. říjnu aneb Jaká pravda vítězí

Luděk Frýbort

Za svých posledních dnů v žaláři kostnickém mistr Jan Hus často a hluboce přemýšlel o pravdě. Esenci jeho úvah shrnul první kališnický biskup Jan Rokycana v latinské větě Veritas Dei Vincit (Pravda Páně vítězí), již dal umístit v podobě zlatého nápisu nad průčelí Týnského chrámu. Vydržel tam dvě stě let, než jej strhli zfanatizovaní jezuitští studenti, aby se o další tři století později vynořil v nové inkarnaci jako heslo v znaku Československé, ještě později České republiky. Tím byl ovšem do jejího základu zazděn drobný švindlík.

Neboť ti, kdož stáli u zrodu obnoveného českého státu, to s pravdou, zejména historickou, nebrali právě přesně. Dle jejich intencí to měl být stát pokrokový v tehdejším slova smyslu, krom jiných představ o pokrokovosti i protináboženský nebo přinejmenším proticírkevní. Nějaký Pán se jim pochopitelně do hesla nikterak nehodil; i byl prostě vypuštěn. Pravda vítězí, tak.

Jenže jaká pravda, holenkové? Husova a Rokycanova? Byli to při všem novotářství, ba buřičství, mužové Boží, jejich pravda byla pravda náboženská, nikoli sociální, politická či nacionalistická, ke kterýmžto podobám byla později ráda přitesávána. Možná si měli otcové zakladatelé vymyslet jiné heslo, poctivější, upřímněji odpovídající jejich pokrokářsko-nacionalistickému času. Neměli svému státu zabudovávat do základů švindlík v podobě korouhvičkovitých pravd, měnících se při každém otočení světonázorového větru. Byli to vzdělanci a znalci historie, mohli vědět, že jednoúčelové pravdy, vyráběné pro potřeby právě převládajících politických či jiných nálad, vznikají a zase zanikají, ale je pravda, která přetrvává. Neměla by se brát do úst lehkomyslně.

Republika československá, ustavená na troskách rakouského mocnářství dnem 28. října 1918, je dodnes slavena jako nedostižný vzor demokracie a stability, ale buďme upřímní: může se tak jevit pouze ve vztahu k svému tehdejšímu okolí, sestávajícímu z autoritativních režimů různého stupně nedůvěryhodnosti. Trvanlivý stát to také zvlášť nebyl; dožil se věku v historickém srovnání vpravdě jepičího, v prvním mocnějším náporu dějinného vichru se zhroutil.

Vím, co mi bude namítnuto: že Masarykovo a Benešovo Československo nebylo natolik vojensky silné, aby mohlo odolat převaze hitlerovského Německa i domácí zradě; rovněž že je v rozhodné chvíli opustili jeho západní spojenci. Můžeme si dnes, po šestaosmdesáti letech od jeho založení, dovolit trochu skepse: nebyl příčinou kolapsu spíš jistý nerozmysl, s nímž byl vpuštěn na pole mezinárodní mocenské konkurence útvar tak nejistě sešitý? Útvar, schopný přetrvávat jen pod ochranou velmocí a za předpokladu, že potrvá status quo, jak jej vytvořil konec první světové války? Nevymstilo se mu chytráctví, tak příznačné pro českou politiku, pouštějící se do velice nejistých kalkulací v přesvědčení, že my, mistři dovedných kliček, už ze všeho nějak vyklouzneme, aby namydlený zůstal někdo jiný? Pohleďme na meziválečný vývoj z této nezvyklé a pro mnohého jistě pobuřující stránky.

Otcům zakladatelům nebylo nápadné, z jak nepevného materiálu staví svůj stát. Či jim to nápadné bylo - jsou jisté známky takového vědomí - ale nedbali toho. Měli hlavy plné dvou pravd, o nichž se domnívali, že jim je souzeno navěky vítězit: pravdy nacionalistické a socialistické. Je obtížné určit, která z nich byla zhoubnější. Hrůzy první světové války vedly k přesvědčení, že zásady, na nichž doposud stál svět, spolehlivost, zodpovědnost, kázeň, píle, byly měšťácky zpátečnické a zavrženíhodné. Nyní však že nastává čas revoluce, jenž smete staré řády a dá vzniknout novému, samozřejmě lepšímu světu. Ani obnovitelé českého státu nebyli prosti té iluze, vidíce jeho budoucnost v socialismu, ovšem v jeho kultivovanější, nekrvavé formě.

Ale i mnohem méně kultivovaná forma si našla cestičku do mladé republiky, nebo bezohledněji řečeno, snad s výjimkou samotné Leninovy říše nebylo druhé tak zbolševizované země jako tehdejší Československo. Dokonce legionáři, jeho jediná podstatnější vojenská síla, se vraceli z Ruska ideově podlomeni, poslední transporty byly vysloveně bolševické. Domácí lid z velkého dílu plný chuti vyzkoušet to po sovětsku, ozbrojené sbory prolezlé komunistickým radikalismem (ne nadarmo Masaryk prosadil zrušení volebního práva v armádě) nadšením toho času nezasažený člověk si musí klást otázku, bylo-li vůbec rozumné za takového stavu vyhlašovat samostatnost.

A byla i druhá, možná ještě závažnější okolnost, která měla vést k úvaze o perspektivě takového kroku, ale bohužel nevedla. Čeští vlastenci toho času příkře odsuzovali habsburskou monarchii jakožto vězení národů, přičemž jim nedocházelo, že si zřizují jeho kopii, jenže v menším. Podporováni v tom především Francií neváhali pojmout do svého státu rozsáhlá území, obydlená cizími a vyhlídkou na začlenění do Masarykova Československa nikterak nadšenými národy. Čeští Němci setrvávali ve věrnosti Rakousku a slovenským Maďarům i nadále tlouklo srdce pro Budapešť, ale pochopitelně jim to nebylo nic platné.

Tehdejší doba spatřovala v cizích územích i v národech na nich žijících válečnou kořist, opět za pošetilého předpokladu, že i tento druh pravdy bude vítězit navěky. Prozíravější z budovatelů státu se sice trochu ošívali, i nějaké řeči se vedly o kantonálním zřízení podle švýcarského vzoru, které asi opravdu mohlo patálie se vzpurnými menšinami aspoň ztlumit, nic z nich ale nebylo: prosím vás, on by některý ten kanton mohl být dočista německý!

Naopak: na princip byla povýšena idea státotvorného československého národa a národů nestátotvorných, jen nepříliš vlídně trpěných. Čeští vlastenci si nedali vzít představu Němce a Maďara - odvěkých nepřátel, jež je nutno přidržovat za chřtán u země, načež se převelice divili a dodnes diví, že za chřtán přidržené nestátotvorné národy nevzplály k republice láskou a užily první příležitosti, aby z jejího objetí vyklouzly.

S komunisty, hlásajícími otevřeně, jak míní naložit s masarykovskou buržoazií, s německou, maďarskou a polskou menšinou, spatřující smysl své existence ve všem možném, jen ne v identifikaci s nemilovaným státem, a posléze i s bratrským národem slovenským, jemuž stačilo pár let, aby v sobě vzbudil ať oprávněný či neoprávněný pocit ujařmení ... není divu, že tak různorodý a vzpurný houfec se dal stěží udržet pohromadě.

Aby se to podařilo, sáhli čeští politici k prostředku, jejž lze jen s přivřením obou očí pokládat za demokratický: k vytvoření vševládné pětice předáků tzv. státotvorných stran, jimž byla existence parlamentu k ozdobě, jakož i k vyvýšení prezidenta Masaryka na podest nedotknutelného božstva s výsadou posledního slova, chráněného zvlášť k tomu účelu sestrojeným zákonem a cenzurou. Při vší povinné úctě nelze zamlčet, že to byl prezident stranický, výrazně preferující levicové partaje a v tom zájmu ochotný se uchýlit i k ne zvlášť čistým metodám: role, již sehrál při zatlačování svých pravicových odpůrců, se jen stěží vejde do vzorce ve všem všudy příkladného otce vlasti.

Za účelem diskreditace generála Gajdy (ať již smýšlíme jakkoli o tomto prostoduchém hrdinovi) bylo dokonce sáhnuto ke krajně pochybnému svědectví sovětské diplomatické mise v ČSR a jí oddaného komunistického spisovatele. Lze v tom spatřovat začátek riskantního laškování s bolševickou velmocí, majícího své pokračování v poslušné podlézavosti Benešovy poválečné vlády a truchlivý závěr v 25. únoru 1948.

Chceme-li, můžeme hledat krátkost trvání první republiky i její neslavný konec ve zradě a v nepříznivé konstelaci světové politiky. Jsme-li ducha šťouravějšího a nebojíme se hněvu vyznavačů, můžeme toho příčinu nacházet v malé předvídavosti, ve spoléhání na věčnou platnost vítězných práv a v neposlední řadě i v lecjakém švindlíku, jímž vyztužili svou pravdu ti, kteří si vepsali do znaku příhodně zkrácené heslo Rokycanovo.

Tím hůř, že některé hříchy prvorepublikové politiky proti duchu demokracie jako by měly nechtěnou - nebo možná i chtěnou, kdož ví - tendenci se stát zaběhlým způsobem až do dnů dnešních. Domluva partajních vůdců přes hlavy občanů i jejich volených zástupců, jak ji praktikovala tzv. Pětka, měla své pokračování v poválečné Národní frontě a v posledku i v neslavné klaus-zemanské opoziční smlouvě. Veliká chuť vůdců národa k vytěsnění měšťanských stran v prospěch socialistů, v kterémžto zájmu se nezdráhali užít i dost drsných triků, našla po květnu 1945 svou návaznost v zákazu pravicových stran Benešovým prosovětským režimem a posléze i v dnešní praxi, která rovněž zná způsoby a cesty, jak si držet od těla nepohodlné strany a hnutí.

Zbožněný prezident, zasahující do běhu státu silněji, než odpovídá jeho pravomocem, se už stal neodmyslitelnou součástí českého politického folkloru; a flirtování s komunisty navzdory všem zlým zkušenostem rovněž. Jenom ten Sovětský svaz už zde není, abychom s ním mohli laškovat a uzavírat chytré dohody, ale kdož ví, co ještě může přijít; jsou jisté hluboké a dosud ne zcela odkryté kořeny, z nichž vyrůstá postkomunismus, a staré lásky nerezavějí.

Kdo nachází účel státu v samotném faktu nezávislosti, v jejích vnějškových projevech, znacích, praporech a hymnách, může mít proč slavit 28. říjen. Kdo jej spíš vidí v optimální správě svěřené země, může si klást nejednu pochybující otázku, protože buď jak buď, ze slavně proklamovaných ideálů Masarykova času se osvědčilo jen máloco, a od jistého tragického bodu vůbec nic. Snad proto, byl bych nakloněn věřit, že jsme si z hesla ve státním znaku po chytrácku vypustili toho Pána. Neboť ona je opravdu jakási pravda Páně, která vítězí, i kdybychom si dávali obě nohy za krk: pravda přirozeného vývoje, v němž se osvědčuje, co leží v jeho linii, a ztroskotává, co se s pokřikem slávy rozběhlo slepou uličkou.

České země, počítané za dob císaře pána k nejvyspělejším v Evropě, se za šestaosmdesát let od vyhlášení samostatnosti dostaly, kam se dostaly, dalších dokladů netřeba. Snad abychom nechali slavení a zkusili to nějak jinak. Poctivěji, předvídavěji, v pravdě Páně, již poznáme podle toho, že se osvědčí, co jsme započali.