Prosinec 2004

Zamyšlení před americkými volbami aneb Krůček od filozofa k bláznovi

Luděk Frýbort

Co se nedozvídám ze staré vlasti: konšelé městečka Horní Benešov (dříve Bennisch) se rozhodli zasáhnout do světové politiky tím skutkem, že nabídli čestné občanství Johnu Kerrymu, kandidátu na prezidentství v nastávajících amerických volbách. Neboť vězme, že dědeček proslulého státníka, jistý Fritz Kohn, se narodil ne jinde než právě v řečeném městečku. To se ví, hned se strhl sebeobdivný jásot. Slyšte, slyšte, prezidentem světové supervelmoci se má stát muž českého původu!

Nuže, být konšelem hornobenešovským, raději bych s tou slávou posečkal, až jak dopadnou ty volby. Ale i kdyby dopadly podle většinového vkusu evropské veřejnosti (americká může mít dost jiný), s českým původem pana Fritze Kohna a tudíž i zaoceánského státníka bych v povětří nemával. Jest téměř jisto, že kdyby se dědeček Kohn býval prozíravě nevystěhoval do USA, nýbrž se dožil těch dnů v jesenickém podhůří, skončil by jakožto Žid v Osvětimi. Kdyby se tomu osudu vyhnul a žil ještě o pár let déle, byl by hnán ze svého Bennische s dvacetikilovým uzlíkem jakožto Němec a sudeťácký zrádce, co nám rozboural republiku. Jeho vnuk by nyní nebyl kandidátem na americké prezidentství, nýbrž členem Landsmannschaftu, dožadujícím se navrácení zabraného baráku v Horním Benešově. I byl bych opatrný s hrdým bušením do vlastenecké hrudi. Možná by se měl některý zdatný spiritista zeptat ducha dědečka Kohna, co říká svému češství. Nebo se ho radši moc neptat, aby nás ještě nepřišel strašit.

Ale to jen tak na okraj, abychom zase nepropadali svému občasnému mámení, namlouvajícímu nám, že pupek světa se nalézá v Česku. Jestli se nalézá v USA, je věc jiná. Někteří myslitelé neradi připouštějí, že nejspíš ano, jiní se proti tomu zdání rozlíceně bouří, no, každému podle libostí jeho srdce. Ostatně budou v Americe zakrátko ty volby, co si od nich slibuje čest a slávu hornobenešovské konšelstvo. Ukáže se, jestli ... ale já vám teď nevím. Stalo se téměř povinností všech tón udávajících duchů v Evropě držet domodra palečky kandidátu Kerrymu a naopak je nedržet tomu kovboji Bushovi, co by pořád jen válčil a hodné diktátory z jejich trůnů shazoval. Očekávají od výměny nájemníka v Bílém domě zrovna zázrak míru a porozumění na vší planetě Zemi, ale ono to nejspíš nebude tak divoké.

Zvítězí-li o tři chlupy kovboj Bush, může se svět nadít pokračování mazců v Iráku, více či méně úspěšného honění teroristů po horách a stepích, a opatrné podpory Izraele v jeho patáliích s palestinskou odrůdou téhož teroru. Zvítězí-li o tytéž tři chlupy John Kerry, můžeme čekat honění teroristů po horách a stepích, nic nového ve vztahu k Izraeli a pokračování mazců v Iráku, ledaže snad zpočátku s jistým bolením břicha, což ale přejde. Co naopak nelze očekávat vůbec, je scénář, podle nějž by hodný pan Kerry dal zatroubit k stažení amerických jednotek z té Alláhem prokleté země, načež by zástupci supervelmoci usedli s teroristickými řezači hlav za konferenční stůl v společném hledání kompromisů, vzájemně přijatelných řešení a takových chimér.

Směl-li bych se dopustit proroctví, hádal bych spíš, že se pacifistická Evropa zle zklame ve svých nadějích. A již vidím ve svém věšteckém zraku rozkurážené davy pokrokové mládeže, kterak pálí hadrové panáky v podobě Kerryho, nazývajíce ho vrahem a lhářem, na jehož rukou lpí krev iráckých matek. Slyším mnoho sžíravého posměchu na jeho adresu a bohdá se najde i nějaký avantgardní tvůrce, který o Kerryho zločinech a hlouposti natočí film, jenž bude poté odměněn oskarem a potleskem umělecké i jiné elity.

Tážete se, odkud bere můj prorocký duch svou jistotu? Je to celkem jednoduchá věc, k jejímuž pochopení stačí jen otevřít oči: klíč od mírové či naopak krvavé budoucnosti nedrží v ruce Amerika, byť by se tam stal prezidentem i sám svatý Tadeáš, nýbrž řezači hlav. Na nich bude, nechají-li své zábavy nebo ne. Amerika může pouze na jejich skutky reagovat, což nelze příliš jinak, než právě předvádí kovboj Bush a bude s nevelkou obměnou předvádět i Kerry.

Ostatně budiž ponecháno vkusu každého, chce-li mít rád Ameriku nebo ne. Většinou je tomu tak, že o jejích špatnostech vědí nejvíc ti, kteří se k ní nikdy ani na tisíc námořních mil nepřiblížili, kdežto kdo ji a její lid poznal blíž, mívá příznivější úsudek. Ale ani to není pravidlem. Jsou i lidé, kteří v Americe dlouhý čas pobyli, a přesto ji ze srdce nesnášejí. Zpravidla to bývají majitelé vyšších pravd, kteří přesně vědí, jak to udělat, aby od pólu k pólu zavládl mír, spravedlnost, rovnost, blahobyt a takové věci. Nechce jim jít do hlavy, čím to, že Amerika se jejich receptů nedrží, a místo aby následkem své reakční zatmělosti tonula v bídě, má úspěch a bohatne. To jí pochopitelně nelze prominout. Zámožnost, jak známo, nevzniká vlastním prozíravým úsilím a důmyslem, nýbrž že se prostě někomu vezmou jeho groše a nasypou do vlastní kapsy.

I nemají vlastníci pravd pochyby o tom, že také Amerika dosahuje své hospodářské moci tím, že kdekoho vykořisťuje, vysává a ujařmuje. A kdo je ducha obzvlášť řízného, vyvodí z toho důsledek nejpádnější, jak jej kdysi formuloval sapér Vodička. Každý Američan může za to, že je Američan! Je zlý a zvrhlý tím prostým faktem, že jeho kolébka stála v USA a nemohlo se z ní vykulit nic než nějaký netvor. Tak vlastníci pravd ve svých nejzazších úvahách dospívají vcelku k témuž stanovisku jako arabský řezač hlav; i není se co divit jejich slitovnému pochopení pro živnostníky teroru. Lze mít dokonce za to, že by se v jejich prospěch vyjádřili určitěji, kdyby se přece jen drobátko nestyděli.

Řeknete mi patrně, že jsem to teď přehnal; že rozumný člověk přece nemůže nenávidět jiného člověka jen pro jeho původ. To jistě, ale já, prosím, nemluvím o rozumných lidech, nýbrž o vlastnících pravd. Například o takovém ... šikovný, inteligentní mládenec to byl. Seděl jsem s ním v jednom libanonském městečku u kafe a naslouchal jeho protižidovským tirádám; i pokusil jsem se mu vysvětlit, že neexistují dobré a zlé národy, pouze dobří a zlí lidé v každém národě. Nesouhlasil naprosto. Každý Žid je zlý, zlý od narození, zlý tím prostým vodičkovským faktem, že je Žid. To bylo ještě před tou iráckou patálií, i jsem si celkem jist, že jako dobrý Arab by nyní k elementárně zlému a zvrhlému Židovi přidal i stejně opovrženíhodného Američana.

Inu, takový je duch Levanty, vášnivý a jednostranný, s tím se asi nedá nic dělat. Nedivím se ani zvlášť, shledám-li touž záštiplnou jednostrannost u příslušníků západní duchovní elity, kteří jak živi nepoznali nic než blahobyt a svobodu, takže si jich nedovedou vážit. Ale štve mě značně, když se s podobným postojem setkávám v úvahách českých publicistů, filozofů a jiných rytířů ducha. Intelektuální mluvčí společnosti, která v relativně krátké době dvakrát poznala, jak chutnají plody neodporování zlu, by mohli mít ... ale já vím, králi Šalomoune. Jen bych tvé přísloví maličko upravil: K čemu jest inteligence v hlavě blázna, když k nabytí moudrosti rozumu nemá? Neboť vpravdě, intelektuální nadání bez kouska selského rozumu, jenž by korigoval úlety k rozumbradské nepoužitelnosti, není příliš vzdáleno bláznovství.

Přiznám se, že mě k sepsání těchto řádek podnítil článek jistého tuzemského filozofa o tom, máme-li či nemáme být vlastenci Západu. Moje celá životní zkušenost i poznatky ze všech světadílů mi napovídají, že máme; pan filozof odvozuje a mnoha učenými citáty dokládá, že nemáme, ba že je vědomé přihlášení se k vlastní civilizaci jaksi nečestné či škodlivé. Dobře, to je věc, o níž lze diskutovat, třebaže souhlasit s jeho vývody nemohu. Ale tam, kde přecházejí do všeho rozumu prosté, křečovitě třaslavé zášti, končí veškerá diskuse.

Nic, může ctný filozof sršet hněvem nad neokoloniální válkou v Iráku, pohrdat bojovníky za nadřazenost západní průmyslové civilizace, odsuzovat nacifašismus, který je jednou z podob Západu, skutečností zůstává, že je zde jakýsi civilizační okruh tohoto jména s jeho výrazným, jinde v té podobě neexistujícím způsobem myšlení a konání. Všichni v této zemi jsme jeho příslušníky, i kdybychom nechtěli, včetně zmíněného mudrce. Osud Západu je náš osud, jeho zájem náš zájem, jeho zhouba by byla naší zhoubou. Můžeme mít soucit a pochopení pro příslušníky jiných kultur (ostatně také jeden z rysů západního myšlení, který jinde nenajdeme), ale jakmile začneme stavět jejich mnohdy chaotické cíle nad vlastní, jakmile se nám z pochopení stává pohrdání sebou samým a nadržování něčím destruktivním silám, jest třeba se ptát, zda jsme již nepřekročili hranici bláznovství.

Ale vraťme se k Americe s jejími volbami. I kdyby se měli všichni filozofové světa pominout, stojí dnes Amerika v čele Západu, naší někým uznávané, někým nechtěné a nemilované širší vlasti. Stojí v jejím čele z toho prostého důvodu, že široko daleko není v dohledu nikdo jiný, kdo by měl sílu, schopnost a kuráž tu úlohu převzít. Všechno jiné je uřezávání větve pod vlastním zadečkem, jak k němu mívají sklon pošetilci, zvyklí na bezpečnou nosnost větve a nedovedoucí si představit, jak by se jim vedlo padajíce po nose z jejího pahýlu. My ostatní ... nu, nemajíce hlasu v amerických volbách, můžeme jen tisknout palečky kandidátovi dle vlastního výběru.

Ale pravím, že kromě té trošky útěchy, již pociťuje fandovská dušička, na tom dohromady houby sejde, zvítězí-li pan Bush nebo pan Kerry, jelikož je sama nutnost přiměje se v patáliích současného světa chovat stejně. Hlavně aby zvítězila Amerika a s ní západní svět. Nezvítězí-li, nechá-li se otrávit poštěkáváním těch, kdo se domnívají, že není třeba zbraní, protože máme hubu... Filozof, jemuž na peroutkách ještě tkví žloutek marxistického pukavce, by mohl mít radost, neboť by se tak přiblížil zánik této civilizace, na níž ze starého zvyku neshledává chlupu dobrého. Ale třeba by ho radost přešla, až by padal z větve.

Co se mě týče, skoro bych byl v pokušení stranit v tom utkání gigantů panu Kerrymu. Ne, že bych od něj čekal zázraky lásky a míru; ale s potěšením bych sledoval nejdřív nadšené křepčení jeho levicovo-pacifistických přívrženců, za pár měsíců pak jejich vzbouřenou zášť, rozsršené demonstrace a pálení panáků v podobě Kohnovic vnuka. Neboť blázna k nabytí moudrosti rozumu nemajícího, blázna větev pod vlastním zadkem uřezávajícího, nepoučí nic jiného než pád na nos. A někdy ani ten ne, jak mnohý příklad ukazuje.