Prosinec 2004

Dlouhý tranzit

Jiří Grosman

Jak jste si před svým příjezdem sem představovali Kanadu? Já jsem v duchu viděl zemi jezer, majestátných hor, polárních medvědů, jestřábů vysoko nad špičkami borovic, zpěněných oceánů a nedohledných jezer. O tom jak zde vypadají města jsem měl představu jen velice matnou, nejspíš, říkal jsem si, tam budou mrakodrapy jako v Americe (neboť už tenkrát Kanada nebyla ta echt Amerika, byla to jakási klidnější a méně zalidněná náhražka Ameriky) Kanada byl manšaft neoholených hokejistů, kteří na střídačce převalovali v puse žvýkačku a zubili se do kamery bělostným chrupem, ve kterém ovšem chyběl přední zub. Kanada byla vysněná země javorového listu, půlka světadílu, kde vzdálenosti byly ohromující a příroda úchvatná. Země šestiměsíčních sibiřských mrazů, kterých jsem se nebál, protože jsem byl mladej kluk, přesvědčen o tom, že krása a výhody této požehnané a bohaté země vynahradí nevýhody a dají zapomenout na třeskutou zimu.

Z Prahy jsem odjel v 15 a dalších dvanáct let jsem strávil v Tel Avivu a potom v Londýně (v tom pravém Londýně, kde je královna, teplé zvětralé pivo a mlha – nikoliv v městysu 150 km západně od Toronta). V Tel Avivu jsme po kanadských zimách toužili, v tom neutuchajícím vedru, v tom všude pronikajícím vlhku přímořského města. A nejen po kanadských zimách. Prahli jsme i po kanadském klidu v rumraji tel-avivských ulic, v babylónu a mraveništi středomořské metropole, kde si nelze upšouchnout bez toho, aby k tomu soused nebo kolemjdoucí měl nějakou poznámku, kde každý má na všechno názor, který bude hájit do poslední kapky krve, kde se zakoupení jízdenky na autobus může stát napínavou transakcí, při které vám řidič bude radit, kam byste měli jet. Jo, pane, v té atmosféře shonu, úzkosti a stresu Kanada byla epiteton ráje.

Londýn byl fajn. Obrovská metropole, celosvětové středisko kultury, honosná architektura, klidné procházky historickými zákoutími a parky, poněkud rozdrncané a ošuntělé, ale funkční metro, které vás dopraví naprosto všude, romantika dvoupatrových autobusů s průvodčím, který se prodírá mezi pasažéry se slovy „Any more fares...“ a prodává lístky, které odkrucuje z válečku pověšeného na prsou. Velké červené telefonní budky, stříbrné rolls royce, které jezdí vlevo, černošská čtvrť Brixton, kam si lze zajít na skvělou jerk chicken, solidní indické restaurace na každém rohu a všude sochy a pomníky a památníky impéria, nad slavnou Admiralitou v oblouku nápis ANNO:DECIMO:EDWARDI:SEPTIMI:REGI… člověk na každém kroku cítí hloubku a gravitas britské historie.

Pro mladého studentíka nemohlo být na světě lepší, zajímavější místo. A všude plno mladých lidí oblečených podle nejnovější módy, koncerty nejlepších jazzových, rockových a klasických hudebníků na denním pořádku. Kde jinde bych býval shlédnul geniálního jazzového basistu Jaca Pastoriuse, klasického kytaristu Narcisa Yepes a Boba Dylana prakticky během jednoho týdne?

Londýn byl pro mě ráj na zemi – i když mi bytná povolovala zapnout kamínka jen mezi 5. hodinou odpoledne a 10. večer s tím výsledkem, že jsem si hodinu nad kamínky nahříval zkřehlé prsty, abych mohl cvičit na kytaru, pak jsem chvíli hrál, při čemž jsem byl brunátný ve tváři a záda měl zmrzlá (dosah tepla z miniaturních kamínek, která jsem měl povolena, byl jen asi metr). Na noc jsem tělísko musel vypnout a nad ránem se budil do mrazu. Bytná považovala otop – o ústředním topení ani nemluvě – za buržoazní luxus a totální zbytečnost. Sprchovala se denně ve studené vodě, okna byla otevřena dokořán v zimě i v létě (v Londýně se někdy tato dvě roční období od sebe moc neliší. John McEnroe to definuje tak, že v létě je londýnský déšť o něco teplejší). Kamna měla bytná pouze v obýváku. Po práci přišla domů, uvařila večeři v plastikovém sáčku zakoupeném v obchodě Sainsbury, nalila si dva palce whisky, kterou okamžitě vyzuňkla, zasedla k televizi, zapnula si fotbal a během dvaceti minut spala. Ty večeře ze sáčku měly různé názvy, jako “Irish Stew”, “Steak and Kidney Pie” nebo dokonce “Hungarian Gulash”, ale chutnaly úplně identicky.

Když jsem si v neděli odpoledne začal v kuchyni připravovat sendvič se šunkou, považovala to bytná za skandál. “Sendvič? Teď odpoledne? Tolik šunky? A pouze jeden krajíc chleba? A co je to vůbec za divný tmavý chléb? Copak teď se jí? Vždyť není supper time… Já dnes plánuji k večeři Irish Stew…” Ale pak zapila své rozhořčení dvěma palci whisky a vše bylo v pořádku.

Bytná měla jednoho bratra v Kanadě a jednoho ve Státech a tak na severoamerický kontinent jezdila dost často. To byla v tehdejší době v Británii dost neobvyklá věc. Její dojmy z Ameriky byly velice pozitivní, jen si stěžovala na obří porce v restauracích a zdůrazňovala, že není nad její “Hungarian Gulash” ze sáčku Sainsbury. Libovala si ovšem v americké ceně whisky a měla v zásobě několik flašek skotské ze svých častých cest.

Po třech letech pobytu mně britská Home Office, čili ministerstvo vnitra, odmítlo prodloužit studentské vízum. Podezírali mě, řekl bych celkem oprávněně, z nekalých úmyslů v Británii zůstat natrvalo. Kanada se naskytla jako ideální řešení. Byl jsem přijat na torontské univerzitě jako asistent na fakultě slavistiky, po zdlouhavém byrokratickém řízení mi bylo vydáno studentské vízum a v den 12. výročí okupace Československa jsem vstoupil na kanadskou půdu.

Vedro, vlhkost, předměstí

21. srpna 1980 jsem přistál na mezinárodním letišti v Torontě. Po celkem lhostejném odbavení jsme vylezli z terminálu 1 do rozžhaveného odpoledne. Slunce pálilo neúprosně, bylo kolem třiceti stupňů a s vlhkostí byl vzduch skoro nedýchatelný. Hned první dojmy se rozcházely s mou typickou představou Kanady: o mrazech jsem věděl, o tropických vedrech nikoliv.

Z letiště nás vezli známí na jejich předměstí sítí anonymních ulic a dálnic. Relativně málo zeleně, hlavním dojmem zapůsobila škaredá dálnice, kde se oběma směry hnalo několik proudů ošuntělých, často rezavých, bouráků. Vilka, ve které nás známí uvítali byla prostorná a celkem příjemná, zato celé okolí ve mně vzbudilo pocit chladného, syrového odcizení: široké silnice bez chodníků, lemované úhlednými vilami – bez duše, bez charakteru, bez osobitosti. Široko daleko nebylo živáčka, chodce, cyklisty... bylo mi vysvětleno, že i pro noviny nebo pro chleba musím autem. To mi připadlo absurdní a vyzval jsem manželku k procházce okolím. „Však my si pro ty noviny a ten chleba dojdeme pěšky“, řekl jsem strýčkovi Albertovi (nebyl mým strýčkem, ale nechal si tak říkat). Albert se nám smál, přihlouplým greenhornům, evropským naivkům.

Vyrazili jsme směrem k lokální „plaze“ – ten název jsem pochytil ještě cestou z letiště. Asi po deseti minutách chůze, zaliti potem v nedýchatelném srpnovém odpoledni, jsem toužil po návratu do Londýna. Do začouzeného Londýna, kde mrholí a slunce se schovává za bílými mraky, kde jsou zato ale normální chodníky a člověk není po minutě chůze zborcen potem a kde je na každém rohu útulný, plyšem potažený, kouřem z dýmek prosycený pub. Musím podotknout, že během těch deseti minut jsme nepotkali jiné chodce. Občas se kolem přehnal auťák s jakýmsi místním kovbojem, nebo maminka za volantem stejšnvágnu s vřeštícím miminem na zadním sedadle a – div se světe - zahlédli jsme i dva kluky na kolech. Oba měli splihlé dlouhé vlasy až na límec a i jen to samotné nám přišlo po londýnské módě punků a elegantně přistřižených šviháků velice divné.

Po dalších pěti minutách jsme došli na „plazu“. Vrazili jsme do samoobsluhy Dominion, kde nám krůpěje potu okamžitě zmrzly na čele. Venku tropy, v sámošce arktik. Dobře, tedy nejdřív ten chleba... Vběhli jsme do širokých uliček skoro vylidněného obchodu. Zarazila nás ani ne tak pestrost sortimentu, jako kvantita a velikost balení. Margarín? Prosím, poslužte si, zde je ho kýbl. Mleté maso? Zajisté, zde máte Mont Blanc umleté krávy. Nápoje? Jak je libo – galón koly. Brambůrky? Nic snazšího – zde jsou metrákové pytle. Konečně jsme došli k regálu s chlebem. Byly ho tři druhy: bílý, bledý a průsvitný. Všechny předem zabaleny do igelitových sáčků a nakrájeny na relativně tenké plátky. Koukli jsme se na sebe se ženou a pokrčili rameny. Bude to v pořádku, chleba si otoustujeme, teď jen přikoupit nějakou uzeninu nebo sýr. Než jsme se nadáli, byl ve vozíku průsvitný chléb, šunka – nevěděli jsme, že existuje cosi jako deli counter,kde se dají uzeniny koupit na váhu a tak jsme vzali ten nejmenší balíček, který jsme našli a šunka, leč v nadměrné kvantitě, vypadala poněkud neduživě. Vedle šunky a chleba ležel ten nejmenší kyblík margarínu a ta nejmenší láhev sodovky, jakožto i obrovská a divně oranžová krychle sýra.

Co nás nadchlo bylo ovoce a zelenina: obrovské ředkvičky, pevná, rudá rajčata, velký sortiment paprik, mezi nimi i mnou oblíbené maďarské pálivé, voňavé broskve a kvanta různých druhů pomerančů, mandarinek, clementin, grapepfruitů. Všechno naskládané v úhledných velkých haldách a kolem pár zákazníků ukázněně a klidně nakupujících. Přiložili jsme zeleninu a ovoce k oranžovému sýru, podvyživené šunce a průsvitnému chlebu a přistoupili k pokladně. Zatímco žena platila, zašel jsem si pro noviny, které ovšem vážily asi kilo a tak jsem sňal pouze vrchní část a zbytek nechal na pultě. Myslel jsem totiž, že personál opomněl noviny roztřídit a že to je několik exemplářů téhož čísla na jedné hromadě. Teprve když se na mně slečna v zelené zástěře za pultem tázavě koukla a řekla: „Don‘t you waaaaant the other sections?“, pochopil jsem, že se jedná o jedno číslo. A to ani nebylo víkendové vydání. Zaplatil jsem za noviny a přidal se k ženě.

Vkročili jsme do sauny odpoledního hicu a vydali se na cestu zpět ke známým. S kýblem margarínu a kilovými novinami se šlo ještě hůř. Kolem nás se zase hnali kovbojové v rezavých korábech a my se plahočili stínem javorových ulic s jazykem na vestě, košilí přilepenou na tělo. V duchu jsem si představoval tutéž cestu v zimě, ale jelikož jsem ještě žádnou kanadskou zimu nezažil, naivně jsem se domníval, že procházka zasněženými ulicemi bude o mnoho příjemnější než tahle anabáze rovníkovým vedrem. Chyba lávky!

První zima

Hned během první zimy v Kanadě jsem pomyslel na starý židovský fór o návštěvě pana Kohna v Londýně. Po týdenním pobytu pan Kohn letí zpět do Prahy, nastupuje do letadla po přisunutých schůdcích, před vstupem do kabiny se ještě naposledy ohlédne zpět a zabručí sám k sobě: „No, pršet, to uměj!“

Toto jsem aplikoval na můj první prosinec v Torontě, ovšem se záměnou slovesa „pršet“ za sloveso „mrznout“. „Mrznout, to teda uměj“. Když uhodily první tuhé mrazy oné sezóny, skoro se nám to nezdálo možné. Přijeli jsme z Londýna, kde pět nad nulou je považováno za krutou zimu a kde během mého tříletého pobytu sněžilo jednou. Napadly asi dva centimetry, metropole byla naprosto paralyzována, nejezdily autobusy, úřady neúřadovaly a v parku Hampstead Heath se koulovali nadšení angličtí kluci ve školní uniformě krátkých kalhot a kšand, bílých podkolenek a lehkých botek, u nosu nudli dlouhou jako tkaničku. Pravda je sice, že v Londýně i těch pět stupňů nad nulou není žádná legrace, protože Angličani věří v otužilost a ústřední topení jim připadá jako pošetilý výstřelek dekadentních Evropanů, stejně jako dvojité okenice, potažmo vychlazené pivo. Nějaký chytrý člověk kdysi řekl, že Anglii se podařilo dobýt půl světa, přestože se koupou ve studené vodě, pijí teplé pivo a princip ústředního topení jim unikl. Ale odbíhám od třeskutého Toronta...

Tedy v létě, když jsme se s jazykem na vestě procházeli předměstím Willowdale a hledali jsme, kde vlastně to město je, zpocení a urousaní nelidským vlhkem, tak jsme se na zimu těšili. Pak to ovšem někdy v půli prosince udeřilo, jeli jsme se se ženou podívat do Vědeckého muzea (tenkrát populární novinka) a na ulici Eglinton jsme čekali na autobus v té šílené kose! Mohlo být minus 20. Já neměl pořádnou čepici, jen nějakou blbou baretku, žena měla na sobě šaty a ani jeden z nás neměl zimák. Co vám mám povídat: na zastávce autobusu jsem se po dvaceti minutách čekání podíval na hodinky – a ono uplynulo jen pět minut. Konečně dorazil vyhřátý autobus, tak nádhernou úlevu jsem dlouho nezažil. Kolem nás kašlaly a chrchlaly multikulturální davy, všichni v šálách, bagančatech, kuliších a i přes tu záplavu bacilů se mi z teploučkého autobusu nechtělo. Leč nedalo se nic dělat, dorazili jsme na naší zastávku a museli jsme vystupovat.

Ejhle, vyvstal další problém. Autobus totiž zastavil skoro uprostřed silnice a nás od chodníku dělily dvě nebezpečné překážky: nejdřív asi metr rozčvachtaného, šedivého ledu a bezprostředně za tím marastem asi metr a půl vysoká hradba zmrzlého sněhu, tuhého jako beton. Podívali jsme se na sebe (v obou mozcích asi tatáž myšlenka: ježkovy zraky, kde jsme to skončili?), seskočili jsme ze stupátka autobusu, za námi už pár nedočkavých multikulturálů a rovnou do té ledové čvachtanice, pak klusem přes Everest sněhu na úzký proužek vyčištěného chodníku.

Když jsme dorazili domů, dali jsme si čaj s rumem, pustili teplou vanu, zapli televizi, koukali se na SCTV (tomu, kdo nezná tento skvělý kanadský program z konce 70. a ze začátku 80. let, vřele doporučuji), a náhle nám bylo celkem hezky a útulně, dalo by se říci, že útulněji než v levném kvartýru v Londýně, kde jsme se nikdy nezahřáli, kde jsme za každou teplou koupel (pod slovy „teplou“ míním „vlažnou“) museli platit zvlášť a kde oči na rozkřápnuté černo-bílé telce jen občas zachytily nějaký matný, zasněžený obraz dokumentárního filmu o zebrách a slonech na stanici BBC 2.

Teď ještě krátce o již zmíněné letní procházce. Nejsem si zcela jist, kdo je původním autorem anglického bonmotu „There‘s no „there“ there“, myslím, že to byla Germaine Greere a byla to její definice Los Angeles. Prostě jela taxíkem z letiště, všude kolem samá nákupní střediska, benzínové pumpy, hotely, budovy kanceláří celosvětových společností, občasný parčík nebo alej stromů a výhled se dvacet, třicet, čtyřicet minut neměnil. Taxík dorazil do hotelu a otázka „Are we there yet?“ byla zbytečná, což autorka definovala výše uvedeným citátem. (Váženého čtenáře prosím, ať dodá jméno autora citátu, pakliže jsem s tou Germaine Greere na omylu.)

Podobně jsem se cítil po příjezdu z Londýna do Toronta. Já to Toronto několik dnů hledal a nenacházel. Sjel jsem metrem na křižovatku ulic Yonge a Bloor, bylo mi řečeno, že to je centrum, vylezl jsem z podzemí a vidím celkem nízké domky lemující Yonge Street, občas prošpikované ošklivým panelákem nebo mrakodrapem banky. Řídké davy dost ošuntěle oblečených lidí, obchůdky s plakáty a suvenýry, there‘s no there there. Tak jsem se vydal na zapád po Blooru a došel jsem na areál torontské univerzity.

Beze sporu pěkné pseudogotické budovy, parky s hezkými kaštany a javory, študentíci z celého světa, ale zase: málo lidí, v okolí univerzity architektura fádní, obchody skoro žádné až na lékárnu a malou, zato klimatizovanou restauraci, kde jsem si dal vychlazené, šumivé až přebublinkované kanadské pivo se zbytečně zjevným jménem Canadian. Takhle jsem prosmejčil několik čtvrtí a asi po třech hodinách volám ženě (na rozdíl od Londýna, telefonní budky byly čisté a telefony bezvadně fungovaly) „Hlásím, že jsem ve městě a město jsem nenašel“