Prosinec 2004

Tlusté čáry po 15 letech

András Hanko, Petr Morvay, Peter Schutz

Polsko: jako by tu nikdy nebyli

Pojem „tlustá čára“ zazněl v Polsku 24. srpna 1989 z úst Tadeusze Mazowieckého, když se po padesátileté pauze stal prvním nekomunistickým premiérem: „Budoucnost oddělujeme tlustou čarou.“ I když další věta zněla „Budeme zodpovědní pouze za to, co jsme udělali, aby se Polsko dostalo ze stavu současného úpadku“, a zmínka o tlusté čáře měla sloužit coby obhajoba nové vlády, tlustá čára se brzy stala symbolem beztrestnosti za činy spáchané před rokem 1989.

Tento význam platí dodnes. Soudní procesy s bývalými komunisty jsou výjimkou. Za vynesení 5 tisíců trestů smrti v letech 1945–56 byli dosud odsouzeni – vzhledem k věku to bylo vždy jen k symbolickým trestům – dva soudci. Za zločiny spáchané během výjimečného stavu (nepočítaje tucet vyšetřovatelů tajné policie odsouzených za činy menšího kalibru a vyjma přímé vrahy kněze Popieluszka odsouzené ještě za éry generála Jaruzelského) – nikdo.

Zákon umožňující lustrace byl schválen až v roce 1997. Týká se poměrně malého okruhu funkcí, asi 23 tisíc postů (v Maďarsku 17 tisíc). Dosud přispěl k odhalení necelé stovky osob, které se přiznaly ke spolupráci (díky tomuto přiznání mohou podle polského zákona dál svou funkci zastávat), anebo ji zatajily (tím zákon porušily, takže 10 let žádnou veřejnou funkci zastávat nesmí). V dnešním Polsku se nikdo – až na aktivisty nečetných krajně levicových organizací – nehlásí k tomu, že byl komunistou. Tento distanc je natolik silný, až vzniká dojem, že komunisté tu snad ani nikdy nebyli.

Polská společnost se po válce postupně, leč citelně od komunistické ideologie odkláněla. Nejdříve v oblasti kultury a školství (od roku 1956) a pak – po studentských nepokojích v roce 1968 a po dělnických bouřích roku 1970 – i v životě státu, což vedlo k marginalizaci strany. Nebylo náhodou, že hlavními partnery Lecha Wałęsy byli v roce 1989 u kulatého stolu armádní generál Wojciech Jaruzelski a generál rozvědky a kontrarozvědky Czesław Kiszczak.

Počet „nomenklaturních kádrů“ (tedy lidí, jejichž posty měly mít posvěcení komunistické strany) se odhaduje na 360 tisíc. Tito lidé se neztratili ani v novém Polsku. Asi čtvrtina z nich si založila vlastní firmy či zaujala vysoké posty v privatizovaných podnicích. Zhruba pětina si obsadila vedoucí pozice ve státním sektoru či místní správě. Další pětina mezitím odešla do důchodu (a každý druhý z nich bere díky dřívějším funkcím příjem vyšší než dva průměrné platy). Sečteno a podtrženo: více než polovina příslušníků bývalé nomenklatury získala v nezávislém Polsku vysoký profesní a hmotný statut.

Maďarsko: v rouše liberálů

V Maďarsku se komunisté před patnácti lety rozdělili. Takzvané reformní křídlo strany se proměnilo v Maďarskou socialistickou stranu, která je teď právě u vlády, ortodoxnější menšina z politiky odešla, nebo funguje v krajně levicové Dělnické straně (od časů rozdělení zůstává mimo parlament). Socialisté se rychle etablovali doma i v zahraničí. Doma jim pomohlo, že se hlavní dělicí linií v maďarské politice do poloviny devadesátých let stal protiklad mezi národně-konzervativní a liberální orientací politického spektra.

Proti částečně reálné, částečně zveličené hrozbě nástupu autoritářského nacionalismu se v roce 1994 liberálové ze Svazu svobodných demokratů (před rokem 1989 nejradikálnější část disentu) raději spojili ve vládní koalici s postkomunisty. Krom toho – v politice se vedle postkomunistů neuchytila žádná jiná levicová síla.

Tlustá čára za minulostí v Maďarsku nikdy nebyla příliš intenzivně vnímaným tématem i proto, že neexistoval tak ostrý historický předěl, jakým byl 17. listopad. Maďarská transformace byla pozvolná a velká část komunistů se na ní aktivně podílela. Maďarští komunisté také byli sami i mentálně mnohem lépe na demokratické podmínky připraveni než jejich kolegové z Československa. Dnes jsou postkomunisté, respektive socialisté, jednou ze dvou hlavních stran do krajnosti rozděleného politického spektra, které se pomalu mění v systém dvou stran.

Pohled na ně se odvíjí od politických postojů tázaného. Antikomunistickou rétoriku pravidelně vytahují národně-konzervativní síly, vlastní vinou ji však z velké části znevěrohodnily: jednak značně selektivním viděním (někteří komunisté se proměnili v dobré Maďary – „ti, kteří jsou u nás“), jednak tím, že samy třídní kolektivismus často nahrazují kolektivismem nacionálním.

Socialistům to umožňuje bagatelizovat vlastní hříchy z dřívějška. Vážná debata o komunistické minulosti tak přežívá jenom v intelektuálních kruzích a části médií, většiny veřejnosti se nijak významněji nedotýká. Ta tudíž ani nemá pocit, že by bylo nutné se s něčím vyrovnávat. Většina podobných snah se utopila v aktuálním politickém boji nebo vyzněla doztracena (například pár procesů s lidmi, kteří za povstání v roce 1956 stříleli do protestujícího davu). Nikdy se nedospělo k žádnému výsledku v případu socialistického expremiéra Gyuly Horna, jenž prý sloužil v komunistických ozbrojených oddílech, které potlačovaly povstání. Podle kritiků se obvinění nepodařilo prokázat pouze proto, že příslušné dokumenty zmizely.

Je však symbolické, že socialisté si na svém posledním sjezdu v polovině října poprvé zvolili předsedu, který se narodil po přelomovém roce 1956. Komentáře k události hovořily o definitivním odchodu kádárovské a pokádárovské generace postkomunistických vůdců.

Slovensko: vždyť se osvědčili

Ačkoli je 17. listopad na Slovensku státním svátkem, odkaz a význam dne zůstává na periferii zájmu, o čemž výmluvně vypovídá srovnání médií – zatímco český tisk publikuje již dlouho rozsáhlé seriály a zvláštní přílohy, ve slovenském nic takového nenajdeme.

V Česku tolik atraktivní téma tlusté čáry nebylo na Slovensku řádně prodiskutováno, takže většinové mínění lze obtížně identifikovat. Zmínku si zaslouží, že v roce 2002 zřízený Ústav paměti národa (obdoba českého Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu), jehož ředitelem je bývalý federální ministr vnitra Ján Langoš, má slušnou podporu u veřejnosti. Postavení prominentů zločineckého režimu symbolicky zesláblo v posledních letech několika změnami: v červnu 2004 vypršelo funkční období prezidenta Rudolfa Schustera (člen ÚV KSS), v novém parlamentu i vládě je lidí s členstvím v KSS podstatně méně, k 1. lednu 2005 by měl opustit tajnou službu SIS poslední estébák a velice pozitivní roli sehrávají prověrky Národního bezpečnostního úřadu. Nicméně v různých pozicích zůstává spousta komunistů – i nový prezident Ivan Gašparovič byl členem KSČ a zcela příznačné je, že mezi čtyřmi nejvážnějšími kandidáty na nejvyšší ústavní funkci (Mečiar, Schuster, Gašparovič, Kukan) nebyl žádný bez komunistické minulosti.

Obecně se dá říci, že situace je lepší než před několika lety. Poptávka po dalším vyrovnávání s minulostí je už okrajová, panuje jakýsi nepsaný konsenzus, že kdo se „osvědčil“ v demokracii za posledních 15 let, teď již moc škodit nemůže. Morální aspekt je mimo – právě vrcholí diskuse o tzv. velké slovenské koalici na jihu země do příštích voleb (proti Straně maďarské koalice). Opoziční strany Smer a HZDS nabídly spolupráci KSS jako tu nejpřirozenější věc; to je velký rozdíl proti Česku, kde se koalice s KSČM vnímá jako tabu a nepřijatelný exces. Běžné jsou taky tzv. opoziční stoly, kde se politici s komunisty bez zábran setkávají a mluví. A proč taky ne – předsedové Róbert Fico (Smer) a Vladimír Mečiar (HZDS) v komunistické straně byli. Komunistickou minulostí se na Slovensku sice operuje v individuálních kauzách, používá se však více jako účelový nástroj v mocenských bojích, nikoli jako zásadní argument a mez, která platí všude a vždy a pro každého stejně.

(Respekt, www.respekt.cz)