Prosinec 2004

Vladimír Hučín – nový fenomén české scény

Čestmír Hofhanzl

Motto: “Jednoho člověka lze klamat po veškerý čas, všechny lidi po dlouhý čas, nelze však všechny lidi klamat po všechen čas.” (Abraham Lincoln)

Převrat, revoluce, společenské hnutí vede k nastolení spravedlivějších poměrů, když jeho vůdci usilují svou vzpourou o obnovení hodnot, navazují na kořeny na nichž společnost po staletí stála a trvala. Evropská civilizace vyrostla z křesťanských kořenů, ty zajišťovaly i její trvání. Svoboda, demokratický politický systém a technologický úspěch vyrostly ze dvou ideálních tezí křesťanství. Prvá říkala, “všichni lidští tvorové jsou si před Bohem rovni”. Druhá teze, neméně významná, po staletí udržovala evropskou křesťanskou civilizaci v rovnováze, zněla “miluj bližního svého jako sebe samého”.

Tyto dvě “pravdy” křesťanského poselství garantoval Bůh, se stejnou silou ale i naděje a svědomí miliónů “bezejmenných” lidských bytostí. Vědomí, že před Bohem jsou rovni svým pánům a vládcům otevřelo cestu lidského přičinlivosti a vynalézavosti. To vědomí bylo hnacím momentem povznesení se vlastními silami na tomto světě. Druhá část poselství byla povinností “uměřenosti a pokory”, garantovala míru a způsoby konání pro každého lidského tvora. Člověk ve svém svědomí musel vážit, zda a jak překročil přikázání. Soudcem byl Bůh a s ním i milióny věřících.

Dokud křesťanství a víra v jeho kořeny a pravdy byla živá v duších miliónů, museli ctižádostivci a vládci omezovat svou zpupnost. I po velikých excesech, způsobených lidskou špatností, se evropská společnost vracela ke svým náboženským a civilizačním kořenům a tím i k míře.

Úspěchy novověké vědy a rozvoj masových technologií vychýlily rovnováhu po staletí udržovanou vyvážeností křesťanského poselství. Evropský člověk překročil hranici, sám sebe učinil středobodem lidského vesmíru. Neexistence Boha v lidské mysli nově nastolila nerovnost mezi lidmi. Výsledkem byly totalitní ideologie, násilné režimy a obě světové války.

“Listiny práv a svobod”, vymyšlené lidmi a garantované jen lidskou dobrou vůlí a státní mocí selhaly. Neomezily zpupnost mocných, diktátorů, nepozvedly morálku jednotlivce. Historie i naše současná zkušenost jsou toho svědkem. Často ti, kteří listiny vyhlašovali, je zneužili první.

Komunismus byl plodem oslabení a mizení křesťanského hodnotového poselství evropské civilizace. Od počátku byl komunismus jen mocenskou technologií. Nástrojem, jehož pomocí chtěla jedna společenská vrstva z privilegovaného postavení vytlačit druhou. Sama se chopit moci a následně i bohatství. Zrůdné na komunismu bylo a je, jak zneužil lidskou přirozenost. Neapeloval na povznesení se vlastními silami, při vědomí si uměřenosti a humanity. Aby zajistil své trvání, pokusil se lidskou bytost redukovat na pouhou součástku, nástroj monstrózního společenského stroje.

Lenin v roce 1917, pár měsíců před revolucí, napsal: “…gilotina nám nestačí, gilotina lámala pouze činný odpor, my musíme zlomit veškerý odpor…” – zničit lidskou duši. Zbavit ji svéprávnosti, schopnosti samostatného, kritického a morálního uvažování a rozhodování. Cílem bylo udělat z člověka součástku, nástroj. To byl hlavní mechanismus udržení komunistického státu a “jejich” moci.

Způsob, průběh “sametového převratu”, následná privatizace, ovládnutí médií a dnešní panoptikum fungování “demokratické” politiky jsou přirozeným následkem půlstoletí hluboké společenské a lidské destrukce, kterou komunismus způsobil.

Před listopadem 1989 neexistoval v naší zemi organizovaný politický disent. Ideová platforma lidí, kteří se systému postavili, protože byl nemorální, nespravedlivý a sloužil cizí moci. Většinu špiček oficiálního “disentu” tvořili bývalí komunisté vyřazení z jejich mocenské hry. Pak to byli lidé, kterým nechutnala omezení, která jim režim ukládal. Společenství bylo profízlováno odshora dolů a ze strany na stranu. Na všechny a na tuto skupinu stejně dolehl rozklad, který komunismus záměrně vyvolat a způsobil. Programem odpůrců režimu bylo dožadování se lidských práv, ne odstranění společenského vředu.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se sovětský mocenský systém z vnitřních lidských i technologických důvodů hroutil, byla jeho technokratická elita přinucena ke změně mocenské technologie. Zasáhlo to i jeho satelity. V Československu neexistovala společenská vrstva vyrostlá v jiných hodnotových poměrech. Lidé připravení a odhodlaní převzít zodpovědnost za společenství a stát. Rozhodnutí radikálně se oddělit od komunistické minulosti. Připravení zahájit léčbu společnosti od následků komunismu a obnovovat stát na původních evropských křesťanských kořenech.

Za daného společenského stavu, kdy minulostí a jejími hodnotami byli v různé míře poznamenáni všichni, nebylo obtížné, aby kritéria směrování postkomunistické reformní peresrojky nastavovali ti samí, kteří byli příčinou úpadku a krize. Příležitost dostali bývalí straničtí oponenti, kteří před léty prohráli ve vnitřním mocenském konfliktu. Ti svůj stín překročit nemohli. Příležitost dostala, dovolím si to tak pojmenovat, morální galérka, kterou totalitní systém svým příkladem a zacházením se společností vytvořil.

Odvedení pozornosti k “ekonomické reformě, privatizaci”, bez jasných a vymahatelných pravidel, bylo záměrným a systémovým prvkem úspěšnosti “jejich způsobu revoluce”. Všechny výhody v české sametové perestrojce dostali lidé “zvláštního ražení”. Tak již před téměř stoletím své hrdlořezy v OGPU (Čeka) nazval jejich šéf Felix Edmundovič Dzeržinskij.

Všechny, kteří se v prvých dvou létech po “listopadu” dostali do politiky s dobrou vůlí po změně a neustoupili od toho, nastavená kritéria a systém v následujících létech bez milosti vymetly ze scény. Smutné je a vypovídá to o stavu společnosti, kolik z nich se nechalo “upravit” a přizpůsobili se nastaveným kritériím.

Dnešní stav české politiky, podnikání, fungování soudů, policie i mravní stav společnosti odpovídá tomu, o čem byla a jaká kritéria nastavila “sametová revoluce”.

Vladimír Hučín se tím, jak již za komunistů jednal, vymyká z obecného schématu jednání i těch, kteří komunismus a jeho hodnoty nikdy nepřijali. Aktivně se pokusil narušovat akce komunistů v Přerově a byl za to vězněn. V listopadu 1989 o své vlastní vůli udělal to, co mělo být prvým činem “revolucionářů” v celém státě - kdyby byl převrat myšlen vážně. Zabavil Státní bezpečnosti v Přerově část tajných dokumentů. Zabránil jejich odvezení a odstranění. Pracoval v Občanské komisi kontrolující činnost policie. Pak přešel do Bezpečnostní a informační služby. Stal se členem tajné služby státu, který sám sebe označoval jako protikomunistický.

Jak bylo jeho povinností, upozorňoval na to jak bývalí komunisté obsazují důležité pozice ve státní správě a na jejich propojení. Dělal to, co měl jako důstojník tajné služby dělat. Nepřijal v Čechách běžný úzus, že je placen za to, co nedělá. V roce 2001 byl uvězněn a vyhozen z BIS. Již několik let kolem něho hraje postkomunistická policie své hry a pokouší se jej kriminalizovat.

Zúčastnil jsem se několika jeho soudních stání. Záminky, kvůli kterým je žalován a souzen, jsou ubohé a ještě amatérsky sehrané. Za přerovského soudce Jelínka by se člověk, kdyby to nebyla vážná věc, někdy i styděl. Postkomunistická mocenská mašinérie si opět myslí, že mohou vše a nikdy nikdo v Čechách neponese odpovědnost. Počítají z rozšířenou mentalitou, že když nepadá strom na mne, netýká se mne to.

Dnešní mocní cíleně a úmyslně rozvracejí naši zemi a morálku jejích obyvatel. Pracují na tom, aby zde nezůstala veřejně známá věrohodná osobnost, subjekt. Všichni si máme o sobě myslet, že jsme slaboši, lidé nedůvěryhodní a šmejdi.

Musíme prokázat, že tomu tak není, je třeba trvat na tom, aby proces s Vladimírem Hučínem byl veřejný. Lidé by měli vidět, ve vlastní hlavě a se svým svědomím si srovnat, o co jde a jak se hraje. Měli by si uvědomit, že něco podobného může v budoucnu potkat i je.

Měl jsem jedinečnou možnost vidět velkou část té podivné “perestrojkové” hry zevnitř jako poslanec parlamentu v devadesátých létech. Proto tvrdím to, co tvrdím. Také mne téměř nikdo nechtěl slyšet a můj hlas se jen vzácně dostal na veřejnost.

Veřejný proces s Vladimírem Hučínem je, po patnácti létech, znovu začátkem cesty. Cesty, kterou naše společnost musí projít. Je prvým krokem k tomu, aby se v naší zemi jednou mluvila pravda. Aby se stát stal garantem spravedlivých poměrů a zárukou fair play hry. Aby zločinci byli potrestáni a nestávali se privilegovanou vrstvou a majiteli státu. Úsekem té cesty musí být, i když zpožděné, veřejné soudní posouzení a potrestání viny prominentů komunistické éry a jejích zločinců. Stejně i posouzení viny organizátorů a aktérů postkomunistické perestrojkové éry. Nevyhneme se tomu, žádný stát a společnost nemůže dlouhodobě trvat na podvodu a zločinu. Tu cestu musíme projít, bez ní naše země nemá budoucnost.

(www.konzervativnistrana.cz)