Prosinec 2004

Jak “hospodařily” Lesy ČR? Postkomunistická, či postmoderní realita české demokratury

Čestmír Hofhanzl

Nejsem moderní člověk, narodil jsem se a vyrostl v prostředí, které ještě ctilo zásady Desatera a rámec života našeho rodinného společenství měl jasný řád. Když komunisté udělali z táty vesnického boháče a pro zastrašení ostatních ho poslali do pracovního tábora, naše drobná máma nám dětem při každé příležitosti opakovala “přeskoč, přelez, nepodlez”. Oba s tátou dožili život jako nádeníci, trvali na tom, že žili a jednali vždy poctivě. Neudělali nic, aby nám dětem “usnadnili” cestu do života v nových poměrech. Nedá se zapomenout na slova mé matky, kterými reagovala na slova tehdejšího zahraničního dopisovatele a komentátora Jiřího Diensbiera v rádiu: “proč tak lžeš, což nemáš ruce, aby ses živil jinak”? Dodávala, celé je to nepoctivé a vylhané.

Ten osobní úvod píši proto, že za zvrhlejší, ve svých důsledcích nebezpečnější zločin pokládám záměrné, úmyslné zneužití, navíc kryté jako “dobrými úmysly”. Jištěné mocensky, korupcí a zavřením úst těm, kteří ukazují na skutečnost a důsledky. Nemusí být ani viditelná krev. Takový zločin je mnohonásobně větší, ve svých důsledcích nebezpečnější než jedna konkrétní fyzická vražda spáchaná z hnutí mysli, chamtivosti nebo vilnosti. Ve skutečnosti krev při typu zločinu, o kterém mluvím nakonec vždy přijde a v mnohonásobně větších rozměrech.

Problém, ke kterému svá slova i úvahu vztahuji, je “takzvaná” reforma a transformace lesního hospodářství z počátku devadesátých let. Hospodářství státního podniku Lesy České republiky je jen jednou částí toho “politického”, profesního a kriminálního zločinu.

Stal jsem se v červnu 1990 poslancem prvého, v tom čase, ještě poměrně svobodně zvoleného parlamentu České republiky. Když jsem jako člen sněmovního výboru pro životní prostředí České národní rady na přelomu let 1990-1991 pochopil, oč jde a kam je směrovaná lesnická “reforma”, postavil jsem se proti její realizaci. Principem lesnické reformy bylo dostat se ke zdrojům lesa. V podstatě reformátorům a jejich ideovým otcům šlo o to: v přechodném období, kdy není stabilní právní řád a leccos jde svést na revoluční dobu, chopit se zdrojů a tím peněz, které v podobě dřeva lesů našetřily předchozí generace. Vytěžit je do svých kapes a k mocenskému zajištění politických zájmů své společenské vrstvy.

Někdy se nehlídali a leccos prořekli – Zdeněk Domes (ideový tvůrce reformy): “Lesní hospodářství je překapitalizované, část jeho zdrojů a kapitálových prostředků je třeba převést do jiných odvětví”. Jiří Oliva: “Děláme jen to, co na nás chtějí nejvyšší státní představitelé”. Ing. Škrabal (Foresta Velké Karlovice, Foresbank): “Budeme-li mít informační systém o malých lesích, budou naše”.

Proto se jako ústřední princip jejich reformy ve všech jejích částech a u všech typů vlastnictví vynořuje snaha bránit ustavení systému dlouhodobého, zodpovědného hospodaření s lesem. Jejich první návrh reformy měl vytvořit z původních státních lesních závodů lesní akciové společnosti, které by dostaly les ve svém obvodu do nájmu na třicet let. Konkrétní státní vlastník podnik Státní lesy definované tak, že skutečná kontrola chování akciových společností by fakticky nebyla možná.

Po schválení restitucí lesa v zákoně o půdě ve Federálním shromáždění prohlásil Zdeněk Domes v parlamentním výboru České národní rady, “oni nám to rádi vrátí”. Jak to jen šlo blokovali obnovení lesních společenstev a lesních družstev malých vlastníků lesa, sdružení která zde byla již za Rakouska a prvé republiky. Účelem bylo zabránit malým vlastníkům lesa spolčit se k modernímu zodpovědnému hospodaření s lesem a tím i ochránit svůj majetek před vylupováním, které následovalo. Vydávání těchto majetků bránili, jak to šlo. Vydávání probíhalo bez předem připravovaných a jasně definovaných pravidel. Les byl na vlastníky, kteří často již nežili v místě svého lesa, vržen jako břímě, nebo příležitost k vyrabování toho, k čemu již neměli vztah.

Byl to úmyslný postup. Odpověď “reformátorů” na naše požadavky urychleného předložení zákonných norem a pravidel byla: “Nemůžeme zasahovat do práv vlastníka”. Jejich komplici a firmy s nimi spojené pak vykrádali některé tyto lesy. Byl to organizovaný proces, individuální živelné vykrádačky byly v menšině.

Čtyři roky, od roku 1990 do roku 1994, blokovali a bránili novelizaci starého lesního zákona z roku 1977. Zákon ve své podstatě nebyl špatný, bylo jej jen potřebné upravit ke změnám, které nastaly ve vlastnictví lesa. V ten čas jim vyhovovalo, že v případě potřeby mohli tvrdit, že je to vinou špatného komunistického zákona. Přitom úmysly a záměry měli společné se svými komunistickými, nejen ideovými, otci. Nový lesní zákon předložili na podzim 1994 – byl ušit tak, aby prodloužil a legislativně pokryl dobu zneužití a možnosti “jejich reformy”. V roce 1995 schválený zákon v zásadě nepůjde novelizovat, po čase bude muset být vypracován a chválen zákon nový, postavený na jiné filozofii a základních principech.

Při schvalování zákona ve sněmovně byl jedinečný konflikt, který proběhl o to, aby poslanecká sněmovna mohla ze zákona vládě nařídit provedení inventarizace stavu lesa. Šlo o to, aby v určitých periodách bylo možno exaktně zjistit a doložit změny stavu lesa a zásob dřeva na velkém území. Konflikt a hlasování jsme prohráli. Šlo o neprůhlednost, aby důsledky a hospodaření bylo obtížné prokazovat.

Způsob, jak byly definovány a pak ustaveny státní lesy i jejich hospodaření, nekompromisně určil jejich čistě formální statut “státního majetku”. Podnik Lesy České republiky byl konstituován jako tuze centralizovaný podnik se sídlem v Hradci Králové tak, aby klíčové informace a rozhodování bylo jen v rukách dvou třech lidí. Generálním ředitelem podniku jmenoval Josef Lux, bez jakéhokoli výběrového řízení, Jiřího Olivu. Houslistu studentské country kapely Patrik. Její bývalý principál Jan Mičánek se v “revolučním” roce 1990 stal hlavním organizátorem a kapelníkem “famózní reformní hry” o lesní bohatství země. Dnes je velkopodnikatelem v lesním “průmyslu”, obchodu se dřevem a organizátorem lesních “podnikatelů”.

Prvým ekonomickým ředitelem Státních lesů se stal duchovní otec reformy Zdeněk Domes. Ve stejné době byl podílníkem Forestinvest, s.r.o., když přes Forest fondy zastřešené Foresbankou směřovali svůj “reformní projekt” k monopolnímu ovládnutí zdrojů lesa do svých rukou. Bývalý odbytář předreformních státních lesů Dejnožka založil soukromou firmu Hradecká dřevařská, která, aby k sobě měli blízko, sídlila ve stejné budově co státní LČR. Přes tuto firmu prvé roky, prostřednictvím různých fíglů, šla větší část obchodu státních LČR se dřevem. V roce 1998 za ministra Fencla si ten, opět použiji termín “ famózní obchodní projekt” legalizovali, tak zvaným zpětným odkupem dřeva přes Dejnožkovu firmu.

Většinu nemovitého i movitého majetku státních lesů “privatizovali” kupónovou privatizací na lesní akciové společnosti. V současné době je většina těchto společností vykradena.

Popřeli staletou lesnickou zkušenost, že lesník má mít dlouhodobou zodpovědnost za jemu svěřený a spravovaný les – od vysazení stromů, do prodeje dřeva. Záměrně rozdělili lesnický stav, aby jedna část lesníků “jako” les pěstovala a druhá kácela a prodávala dřevo. Vše ve jménu efektivity, iniciativy a podnikavosti – podnikavost a iniciativu zlodějů skutečně povzbudili nevídanou měrou. Účelem rozdělení bylo, aby každý konkrétní lesník nemusel ve svém svědomí řešit vnitřní konflikt, že jemu svěřený les se rabuje a jde se do jeho podstaty, stal se jen zaměstnancem a rezignoval.

Státní lesy se zbavily většiny provozního personálu. Dřevo z jejich lesů se prodávalo na stojato, jako kus lesa – oni tvrdí “na pařezu”. Měření a sortimentaci dřeva podle kvality si prováděl ten, kdo kácel a dřevo kupoval. Kontrolu poctivosti měření a kvality měl “namátkově” provádět lesník státních lesů. Způsob popírající staleté zkušenosti lesníků, že dřevo se má prodávat změřené a roztříděné podle kvality. Ten, kdo kupuje dřevo nesmí do lesa, natož aby si sám kácel, určoval množství i kvalitu.

Při malé výnosovosti lesa a stoletém produkčním cyklu nemusím, doufám, nikomu vysvětlovat a prokazovat, že vlastník odpovědný za les a jeho setrvalou existenci musí prodělat. Zvláště u státních lesů je to obludná koncepce, žádný soukromý vlastník by na takový způsob jistě nepřistoupil. Ze svého principu je koncepce postavena tak, že musí jít do podstaty lesa. Zrůdné na celé “koncepci” je, že její autoři i ti, kteří ji provozují to věděli a vědí. Stejně dobře vědí, že s odstupem času a když je dřevo vyvezeno z lesa, je obtížné krádež prokazovat.

Proto, že to byl úmysl, svědčí, že téměř všichni jmenovaní reformní lesní hudebníci, včetně dlouholetého lesního náměstka Pavla Rybníčka a Franty Morávka, používaného na špinavé práce všeho druhu, byli lesními taxátory. Ze své profesní praxe velmi dobře věděli, co všechno se dá s čísly kolem lesa a dřeva dělat. Když jsem v roce 1991 řekl Zdeňku Domesovi, vaše koncepce je postavena tak, aby se mohlo krást, odpověděl mi ten pán se shovívavým úsměvem: “Pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem”. Žádný z nich se nemůže vymlouvat, že nevěděl.

Všechno, co jsem napsal, bylo řečeno i napsáno v samém počátku “jejich reformy”. Kam povede a jaké budou důsledky. Bylo to řečeno opakovaně i v parlamentu. Neměli jsme šanci. Z penězovodu, který sestrojila lesní reforma a kasy, kterou se staly státní lesy LČR byla po celé roky sanována nejen politická scéna. Státní lesy pokrývající více než šestinu plochy státu nebyly majetkem všech občanů, jak mají ve svém názvu. Reforma, způsob organizace a hospodaření státních LČR, spolu s “bílými koňmi” v jejich vedení z nich udělali kasu pro úzké politicko mocenské uskupení. Z peněz získaných z tohoto velkolepého “tunelu” byly upláceny všechny politické strany, vlivní činitelé a samozřejmě média.

Roky jsem o problému psal, mluvil ve sněmovně. Při schvalování lesního zákona v roce 1995 problém popsal, interpeloval jsem ministry i předsedu vlády Václava Klause. V roce 1997 při schvalování zákona “o státním podniku” jsem se pokusil vložit do zákona určité kontrolní mechanismy a v doprovodném usnesení žádal vládu o předložení speciálního zákona “o státním lesním podniku”. Shodili mi vše. Před volbami 1996 dostala Občanská demokratická aliance dvacet sedm milionů korun na volební kampaň od lesních akciových společností s tím, že se již nesmím dostat do sněmovny. Nakonec jsem neměl již šanci dostat žádný svůj text do tisku.

Aby bylo zřejmé a snad jasné, jak funguje česká “popřevratová” demokratura a její svobodná média v případě “objektivního” informování o problému odvolání ředitele státních lesů, si dovolím uvést dva konkrétní příklady.

V říjnu 2003 po odvolání ředitele státních LČR Jiřího Olivy jsem napsal článek s názvem Lesní pych. V textu jsem popsal principy lesní reformy, její aktéry, realitu ustavení i fungování státních LČR: Text jsem doporučeně zaslal majiteli a vydavateli časopisu Týden, s prosbou o uveřejnění a zároveň požádal o potvrzení příjmu textu. Nedostal jsem žádnou odpověď. Po asi čtrnácti dnech jsem text i s komentářem zveřejnil v internetu. Za tři dny mi pošta doručila obálku s textem zpět, s poznámkou “text nebyl vyžádán”. “Svobodně” mi text nezveřejnili.

Ve stejném ctihodném časopise 24. května 2004 po zveřejnění kontrolní zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu o výsledcích šetření ve státním podniku LČR byl publikován rozhovor s odvolaným ředitelem Jiřím Olivou “Mocní myslivci”. Text článku je zcela zavádějící a pan ředitel sedící pod statným stromem má oduševnělý ukřivděný výraz.

V prosinci 2003 zveřejnil “renomovaný” ekonomický měsíčník EURO rozsáhlý článek a poté rozhovor s úspěšným velkopodnikatelem v lesní branži a obchodě se dřevem Janem Mičánkem. Bývalým principálem Patrika a “bagrem z hájenky”, jak sám v rozhovoru označil svou funkci v “lesní reformě”. Obsah a směrování obou textů jsou neuvěřitelné. Autor textů, novinář Čestmír Klos mne před napsáním a zveřejněním textů žádal o informace. Po pravdě jsem mu řekl, co jsem viděl a vím. Není možné říci, že by nevěděl a nebyl informován z druhé strany.

Když se mi dostal rozhovor s Janem Mičánkem do ruky, zavolal jsem Čestmíru Klosovi a požádal ho, aby stejný rozhovor, se stejnými otázkami udělal se mnou a zveřejnil. Odpověď zněla “to sám nemohu udělat, musím se zeptat redakční rady”. Požádal jsem, ať se zeptá. Za pár dní jsem dotaz opakoval, ještě nevěděl. Na potřetí jsem dostal odpověď: “rozhovor nejde udělat, nemám nikoho za sebou”. Byla to odpověď, kterou jsem čekal od samého počátku. Stejný Čestmír Klos pár dní na to řekl mému kamarádovi, při náhodné zmínce o mně, “ten na mne bude zlý, ale já myslel, že jim musím pomoci”. To je o morálce a profesní cti. Všichni se chceme nějak živit a tak většina z nás pomáhá tlačit vůz, na kterém jedeme do “černé společenské díry”. Proto jsem si dovolil i tuto dost osobní věc citovat.

Chtěl bych mít naději. Na to abych věřil jsem již příliš starý, že svítá na trochu lepší časy. To, že ministr zemědělství Jaroslav Palas odvolat Jiřího Olivu z funkce ředitele LČR je zajímavé. Po celou dobu, co ho pamatuji, jako kolegu v zemědělském výboru sněmovny, zastupoval a hájil zájmy skupiny, která ovládala České lesy. Věděl dobře, co se hraje a kdo má pravdu. Chtěl bych doufat, že konkrétní zodpovědnost, kterou postem ministra dostal, byla jedním z významných faktorů, které ho vedli k tomu, že odstranil jednoho člena té významné “mafie”. Následná kampaň k jeho diskreditaci ilustruje způsoby a metody české politiky. Nevyjadřuji se k obvinění z agentství KGB, původ i kariéra Jaroslava Palase jsou zajímavé. Na druhé straně ale nepochybuji, tak jak jsem je poznal, o podivných vazbách některých osob, které v uvedeném televizním pořadu vystupovali.

Nález ve zprávě NKÚ o kontrole ve státních LČR je po létech povzbuzením. Zpráva NKÚ z kontrolního šetření hospodaření státního podniku LČR v zásadě popsala způsoby hospodaření vedení podniku se svěřeným majetkem.

Zmíněná lesnická “reforma” spolu s “hospodařením” státního podniku LČR způsobila českému státu škody mírným odhadem za desítky miliard korun. Přičemž tyto škody považuji za marginální vzhledem k tomu, jak poškodila profesní i obyčejnou lidskou morálku celého lesnického stavu. Lesníci byli přinuceni dělat to, co většina z nich ví, že jde proti odpovědnému hospodaření s lesem, poškodila charakter tisíců lesníků. Zabránila vytvoření komplexního legislativního i institucionálního rámce zajišťujícího dlouhodobě odpovědné hospodaření i péči o lesy v celé zemi, u všech typů vlastnictví. České lesnictví ovládli lidé, kteří záměrně a systémově zneužili situace, kdy česká společnost byla rozvrácena čtyřiceti léty vlády totalitního komunismu.

Zpráva NKÚ oficiálně a institucionálně potvrdila to, co věděl od samého počátku každý vzdělaný a odpovědný lesník – jaké důsledky bude “reforma” mít. Jestliže ani po této zprávě nejvyšší kontrolní instituce Českého státu nevyvodí odpovědní činitelé a soud důsledky, budou konkrétní lidé vinni. Budou vinni, protože věděli, proti zločinu nezasáhli a tím spolupracovali na dalším rozkladu české společnosti, institucí a hospodářství státu. Jsem přesvědčen, že čas povolá k odpovědnosti iniciátory a aktéry toho velkolepého zločinu. Žádný civilizovaný stát nemůže dlouhodobě stát a trvat na zločinu a jeho tolerování.

(www.konzervativnistrana.cz)