Prosinec 2004

Sen o Evropě, která si rozumí

Alice Horáčková

Za účasti někdejších předních politiků, například bývalého německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera či polského exprezidenta Lecha Walesy, i za účasti uznávaných spisovatelů, například Jiřího Gruši či Španěla Jorge Sempruna, začíná dnes (16. 10. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) v Praze XII. fórum Společnosti Else Laskerové-Schülerové. MF DNES je mediálním partnerem této akce.

Ve vesnici před branami Hamburku, kde je konečná stanice metra a "kam jezdí Hamburčané spát", bydlí už pětadvacet let německý publicista a historik Jürgen Serke. Romantickou vilku z počátku minulého století zaplnil čtyřiceti tisíci svazků, z nichž podstatnou část tvoří knihy českých autorů či tituly pražské německé literatury. Jsou poskládané nejen v místnostech, ale i ve sklepě, kde desky knih jsou rozděleny úzkými koridory. Serkeho posedlost tvorbou a životními příběhy autorů vzpírajících se totalitám vykrystalizovaly v mnoho literárních reportáží pro časopis Stern, a zejména v pozoruhodných titulech, z nichž jeden, Böhmische Dörfer, se stal předloni českou knihou roku. Serke v těchto dnech pobývá v Praze jako autor programu a několikrát vystupující účastník dnes začínajícího XII. fóra Společnosti Else Laskerové-Schülerové.

Po Vratislavi, Jeruzalému či Wuppertalu přichází dvanácté fórum Else Laskerové-Schülerové do Prahy. O čem se bude hovořit?

Spisovatel Robert Musil, který měl české předky a patřil k velkým brněnským postavám, jednou řekl: Praha je střed Evropy, kde se protínají osy starého světa. S ohledem na váš vstup do Evropské unie si mimo jiné musíme položit otázku, zda by metropole jedné z přistupujících zemí středovýchodní Evropy neměla získat funkci jednoho ze sídelních míst unie. Tím městem by podle mě měla být právě Praha.

Proč vznikla Společnost Else Laskerové-Schülerové?

Byla založena pod vlivem mé knihy Spálení básníci, která obsahovala portrét židovské autorky Else Laskerové-Schülerové. Společnost měla tehdy dvě stě členů a já byl přizván do Wuppertalu přednášet. Bylo to na konci roku 1993, kdy v Německu hořely azylové domy. Publikum ode mě čekalo příběh o té velké milostné básnířce Laskerové-Schülerové, ale začal jsem jinak: byla to exotická žena, výstředně se oblékala a líčila, a když přijela do Wuppertalu, svého rodiště, přecházeli lidé na druhou stranu ulice. A tuto výstřední ženu si představte dnes: jde městy, v nichž hoří azylové domy, a bude napadena. Stejně, jako byla napadena roku 1933 v Berlíně, na otevřené ulici, příslušníky jednotek SA železnou tyčí. Co uděláte? Zasáhnete, nebo uhnete pohledem stranou? Pokud uhnete pohledem, nemusíme tu o Else Laskerové-Schülerové vůbec hovořit.

Jaká byla reakce v sále?

Na konci přednášky jsme už spontánně vymýšleli, co podnikneme. Vznikl nápad na čtení básníků v azylových domech v Německu vystoupili v nich velcí němečtí autoři od Güntera Grasse až po Sarah Kirschovou. Začínalo se v listopadu, v den, kdy v Německu roku 1938 hořely synagogy. Akce měla celosvětový ohlas. Byla to velká hodina Společnosti Else Laskerové-Schülerové, která se tím rozrostla na třináct set členů. Tolik má společnost Thomase Manna. Dalších šest měsíců, víkend co víkend, jsme pokračovali. Čtení se uzavřela v Drážďanech společně s německými, českými a polskými spisovateli.

Dá se ovlivňovat kulturou politika?

Kultura nemůže tvořit denní politiku. Ale kultura může být základem, z něhož bude denní politika těžit. Na to nesmíme zapomenout: komunistický režim ve středovýchodní Evropě padl hlavně díky lidem z kultury, intelektuálům, ať už to byli lidé z polského KOR nebo skupina kolem Václava Havla a Charty 77. Tento malý okruh lidí se zasadil o změnu vztahů, většina se v určitém okamžiku přidala. Ale předtím dvacet let mlčela.

Jaká je role kultury v česko-německých vztazích?

Kultura se již hodně vzdálila politickým debatám, v kterých stále přežívají staří bojovníci, a to na obou stranách. Kultura hledá to, co máme společné, evropské kořeny, které nás všechny pojí do jednoho biblického světa, z kterého pocházíme. Pro politiku může být jen přínosem, že se konají akce, které ukazují, jak blízko si můžeme být. Stojí samozřejmě za připomenutí, že před rokem 1933 tvořili Němci v českých zemích podstatný kulturní faktor, z něhož profitovala i česká literatura. Tito německy mluvící autoři uměli česky a byli nejlepšími zprostředkovateli české kultury do Německa, jejich překlady pomáhaly českým knihám do světové literatury. Tahle kapitola byla Němci zničena a po roce 1945 se stala pro Čechy bezvýznamnou. Což je velká potíž posledních desetiletí. Jak jen bylo těžké přeložit knihy Jiřího Gruši z češtiny do němčiny! Gruša se svým románem Dr. Kokeš Mistr Panny vystřídal půl tuctu překladatelů a i poté si řekl: Stále ještě to není můj text. Německy mluvící autoři, kteří byli obklopeni českým elementem, se českému originálu dokázali vyrovnat. To je dnes bohužel pryč.

Jiří Gruša říká, že člověk nemá žít v nacionalitě, nýbrž za ní. Je nacionalismus přežitek?

Je dobře, že existují rozdíly, a je také dobře, že jsou hranice, ale ty bez ostnatých drátů. Hranice se musí překračovat. Tato Evropa má svoji kvalitu v národnostní mnohosti a musí ji rozvíjet: dokud si Němci nebudou v České republice kupovat domy a nebudou mít chuť tu zase žít. Tak, jak to dělají desítky let v Toskánsku či v Provenci - a je to samozřejmost. Mladá generace bude Česko objevovat jiným způsobem, než jak to dělá generace, která se zločiny Německa a s reakcemi Československa měla něco společného.

Je lepší zapomenout?

Ne, to považuji za scestné. Vzpomínka má ovšem tolik rovin, že považuji za nejšťastnější, když ožívá v umění, kulturních fórech, básnictví. V poslední době vyšlo v Německu několik románů, které se zabývají vyhnáním, jež Češi vyhnáním nenazývají, ale je to tak. V umění prožíváme životní příběhy z míst, odkud byli Němci vyhnáni a Češi tam stále žijí, příběhy tak strašné, že musí zasáhnout i českou duši. Ukazují totiž, že mezi Čechy a Němci vzniklo za staletí mnohem více pout, než by si člověk chtěl v roce 1945 připustit. Věřím, že tohle vědomí bude čím dál silnější. Že se nakonec přes kulturní hodnoty Češi a Němci o sobě vzájemně dozvědí více než z politiky. Skutečná vzpomínka také potřebuje čas.

Jak tedy nahlížíte na Benešovy dekrety?

Benešovy dekrety jsou historie, kterou musí vysvětlit Češi sami. Budou muset přemýšlet, zda dekrety neznamenají také velkou ztrátu pro jejich kulturu. Dávám k úvaze, že Francouzi byli roku 1918 v podobné situaci: vrátilo se jim Alsasko-Lotrinsko obydlené ze značné části Němci, kteří předtím plédovali pro německou říši. Francouzi je mohli vyhnat přes Rýn, ale neudělali to.

Co vás vlastně láká na české kultuře, na Česku, které jste označil za zemi svého srdce?

Nebylo to Česko, nýbrž Československo! Jako korespondent americké zpravodajské agentury UPI jsem přišel roku 1967 do Prahy, kde jsem měl referovat o vztazích československé vlády s vládou německou. Seděl jsem v krásném hotelu Jalta na Václavském náměstí a měl poslouchat politiky. Tehdy se konal kongres spisovatelů, na němž vystoupili Milan Kundera či Pavel Kohout a protestovali proti politickým poměrům v Československu. Od té doby jsem se zabýval českou literaturou. Vrátil jsem se na podzim, v čase protestů českých studentů, kdy se na Karlově univerzitě - za účasti profesora germanistiky Eduarda Goldstückera - uvažovalo o demonstraci. Goldstücker dvě hodiny varoval studenty, aby nešli na ulici, protože měl informace, že dojde ke změně. Když se tenhle příběh prostřednictvím UPI dostal do světa, nasadili na mne StB. Urychleně jsem opustil Československo, takže jsem nebyl vykázán, což se stalo dalším zahraničním novinářům, kteří se později už nemohli vrátit. Byl to začátek příběhu, od té doby mohu říkat s Franzem Kafkou "tahle matička má drápy". A pevně si mě chytila.

A vrátil jste se zakrátko, v osmašedesátém roce...

Ano, během pražského jara jsem se seznámil s jeho protagonisty, samozřejmě se spisovateli, ale také s politiky. Dělal jsem rozhovor s Dubčekem, povídal si s Husákem, který mě vynikající němčinou ubezpečil, že sovětská hvězda nad československým lvem zmizí, ale do roku 1989 ji pak ještě upevnil. Zažil jsem i volbu Ludvíka Svobody prezidentem na Hradčanech. Na oficiální státní fotografii stojím za Dubčekem. Ale pak přišli Rusové, pro něž byl Dubček nepřijatelný, a Dubčeka vyretušovali. Já na fotografii zůstal, mezi Lenártem a Svobodou. A tak se začíná i má kniha o německy napsané literatuře v Československu, těmito fotografiemi a s vysvětlením: jednou stojím v autentických dějinách země a podruhé v těch zfalšovaných.

Váš letošní návrat do Prahy je tedy symbolický.

Považuji jej za svůj životní vrchol. V této zemi jsem stále potkával lidi jedinečné ve svém oboru. Společnost Else Laskerové-Schülerové, která každý rok pořádá fóra, mě jako vždy požádala, abych jí pomohl při sestavování programu. A já jim řekl: Tento program chci udělat sám. Je to pro mě pocta Praze a Čechům. A tak se i stalo. V úvodu Böhmische Dörfer jsem napsal, že Evropa zemřela v Praze a v Praze také povstane. Což jsem v roce 1989 zažil: v Laterně magice mě přijali lidé, kteří tuto revoluci podnítili, a tak jsem mohl být při tom, ale ne jako novinář: Václav Havel mi tehdy řekl, že už má sto dvacet novinářů, ale mohu být jeho bodyguardem. Z té doby mám i následující vzpomínku. V pražském Divadle Na zábradlí Jiří Gruša vyprávěl o exilu, když se ozvala mladá paní s připomínkou: Nezapomínejme na exil německy mluvících autorů, o něm napsal knihu jeden německý autor. Gruša se ke mně otočil: Tady sedí! A vyzval mě k vyprávění. Cítil jsem pozornost, o níž víte, že ji už možná nikdy nezažijete. Na závěr jsme mluvili o Ivanu Blatném. Vlastně o něm tehdy jen málokdo věděl, komunistům se ho podařilo vymazat z povědomí Čechů. Vzpomínal jsem na Čecha píšícího v léčebně v Ipswichi básně, které přecházely z češtiny do němčiny, z němčiny do angličtiny a zpět do češtiny. Když jsem se ho ptal proč, odpověděl: Moje babička byla Němka, němčina je jazyk mého přání, Československo je mou vlastí a v Anglii jsem doma. A tak přivedl tyto tři jazyky k sobě. To je příklad, jaká by mohla být Evropa.

Jürgen Serke. Narodil se 19. dubna 1938 v Landsbergu nad Vartou. Vyhnán z Polska. V 60. letech byl zaměstnán v americké agentuře United Press International (UPI), později v týdeníku Stern, v listu Weltwoche, v deníku Die Welt. Z knih: Spálení spisovatelé (1977), Ženy píší. Nová kapitola německé literatury (1979), Doma v exilu. Spisovatelé, kteří z vlastní vůle zůstali v NDR (1992). Autorova práce o německé literatuře 20. století vzniklé na území Čech Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou vyšla v originále roku 1987; její české vydání předloni získalo titul Kniha roku v rámci soutěže Magnesia Litera.

(MFDNES)