Prosinec 2004

Libye se vrací na scénu

Marek Hudema

Evropská unie zrušila minulý týden 18 let trvající zbrojní embargo vůči Libyi. Se šéfem státu, plukovníkem Kaddáfím, se setkávají jako na běžícím pásu jednotliví západní státníci od britského premiéra Tonyho Blaira až po německého kancléře Schrödera, a dokonce i Spojené státy zrušily minulý měsíc většinu sankcí vůči Libyi. Kaddáfímu se tak dostalo na mezinárodním poli plné rehabilitace, ačkoli jeho režim ještě před několika lety podporoval teroristy, vyhazoval do povětří civilní letadla a vyráběl zbraně hromadného ničení. Tripolis ale stále zůstává na americkém seznamu států podporujících terorismus, vykonává trest smrti a nadále praktikuje v zahraniční politice poněkud vyděračský styl.

Proměny výstředního beduína

Libyjský diktátor Muamar Kaddáfí patří mezi hodně výstřední státníky. Pokládá se za beduína, své hosty často přijímá ve stanu a vymyslel „originální“ politický systém džamáhíríje (vlády mas, jakési kombinace primitivní demokracie s diktaturou), který je určen „celému světu“. Zřídil zvláštní Úřad pro vývoz revoluce a podporoval teroristy od Irské republikánské armády, přes Národní osvobozeneckou frontu Morů na Filipínách až po japonskou Rudou armádu.

Libyjská tajná služba neváhala v zahraničí zabíjet disidenty či pořádat pumové atentáty. Kaddáfí se angažoval v občanské válce v Čadu a podporoval jednoho z nejbrutálnějších afrických diktátorů, ugandského Idiho Amina. Mezitím propadl mánii arabského sjednocování a pokusil se spojit svou zemi s Egyptem, Sýrií, Alžírskem, Tuniskem i Marokem. Když se „sjednocení“ nepovedlo, metal na své nepřátele nejen urážlivé nadávky (egyptský prezident Sadat byl kvůli návštěvě Izraele nazýván „zrádcem“, jeho súdánský spojenec „ocasem“), ale často i kulky a bomby (Libye vyvolala pohraniční srážky s Egyptem a financovala útok na Tunis). Plukovníkovy překvapivé obraty se jen horko těžko snažilo vysvětlit tripolské ministerstvo zahraničí.

Nicméně Kaddáfího poslední zahraničně politický obrat opravdu překvapil. Na konci roku 2003 libyjský vůdce prohlásil, že se jeho země vzdá zbraní hromadného ničení. Libye poté umožnila mezinárodní inspekce a je velmi pravděpodobné, že informace z libyjských pramenů pomohly i k rozkrytí pašerácké sítě pákistánského jaderného vědce Abdula Kádira Chána, která sahala od Evropy přes Střední východ až do Indonésie. Libye přestala veřejně podporovat mezinárodní terorismus a oficiálně přiznala svoji odpovědnost za výbuch na berlínské diskotéce La Belle v roce 1986, za bombový útok na letadlo PanAm nad skotským Lockerbie v roce 1988 (270 mrtvých) i za útok na francouzské letadlo nad Nigerem o rok později (170 mrtvých). Souhlasila také s vyplacením odškodného obětem a pozůstalým.

Diktátorův starší syn a pravděpodobný nástupce Seif al-Islam Kaddáfí minulé úterý (12. 10. 2004 – pozn. Red. CS-magazínu) před západními obchodníky prohlásil, že se „Libye rozhodla izolovat se od toho, co se nazývá Střední východ“ a sníží výdaje na zbrojení. Muamar Kaddáfí začal také tvrdit, že je třeba rozlišovat mezi židy a sionismem, a 12. října přijal delegaci italských židů, s nimiž hovořil o možném odškodnění za jejich vyhnání ze země po šestidenní válce v roce 1967 (zhruba 6000 židů tehdy muselo v Libyi zanechat veškerý majetek), což je v jakékoli arabské zemi jev nevídaný.

Evropské zájmy

Státy Evropské unie však inspirovaly ke zrušení embarga vůči Libyi nejen změny v její politice, ale také jejich vlastní zájmy: snaha zapojit Libyi do systému euro-středomořského partnerství, získat přístup k jejímu přírodnímu bohatství a donutit Tripolis k omezení přílivu nelegálních emigrantů do Evropy. Libyjské zásoby ropy a především zemního plynu by totiž mohly napomoci zmenšit fatální závislost Evropy na energiích z oblasti Středního východu. První krok již byl učiněn. Sedmého října byl za přítomnosti italského premiéra Silvia Berlusconiho otevřen plynovod vedoucí po dně moře ze západní Libye na Sicílii. Jeho kapacita umožní pokrýt 10 % italské spotřeby energie.

Velký problém představuje nelegální migrace. V Libyi žije více než milion Afričanů z jiných zemí. Značná část těchto lidí se snaží dostat přes moře do Evropy, především do Itálie. Právě Itálie proto nejvíce lobbovala za zrušení embarga. Chce totiž dodat Tripolisu hlídkové čluny, letadla a další prostředky k posílení ostrahy hranic. Itálie také podepsala s Libyí smlouvu o spolupráci v oblasti boje proti nelegální migraci a letecky vrátila několik set utečenců ze svého území zpátky do Libye.

Takový postup ovšem vyvolal obavy ochránců lidských práv i protesty agentury OSN pro uprchlíky UNHCR. Libye je totiž schopna poslat zpátky do jejich zemí i skutečně politické uprchlíky, kterým doma reálně hrozí zatčení či smrt. V bezpečí ale nejsou cizinci ani v Libyi. Letos v květnu bylo pět bulharských zdravotních sester ve vykonstruovaném procesu odsouzeno k trestu smrti za údajné úmyslné nakažení 400 libyjských dětí virem HIV. Podle zpráv agentury ITAR-TASS prý nyní vede Brusel vyjednávání o jejich propuštění za tučnou finanční kompenzaci. Kaddáfí tedy zřejmě ještě zcela neopustil svůj „neortodoxní“ politický styl.

(Respekt, www.respekt.cz)