Prosinec 2004

Bush táhl na Irák z idealismu

Tomáš Jeník

Osobně jsem si invazí do Iráku nebyla moc jistá, ale prezident opravdu věřil, že Iráčanům pomůže, když svrhne Saddáma Husajna, prohlásila Jeane Kirkpatricková, bývalá velvyslankyně Spojených států při OSN. Francouzský prezident Chirac je podle ní cynik.

LN: Co si myslíte o současné OSN? Je to z vašeho pohledu stále ještě přínosná organizace?

Je to spíš takový řečnický klub, ale neřekla bych, že není přínosná. I takové názorové fórum muže být občas cenné. I když ne zase tak příliš. To vám řeknou všichni, kdo v OSN dělali a vědí, jak funguje.

LN: Za největší problém současnosti bývá považován mezinárodní terorismus. Jakou roli by v boji s ním měla hrát OSN?

OSN by podle mne měla pomáhat stejně jako všichni ostatní. Na její půdě by se alespoň mohli scházet a diskutovat zástupci zemí, které chtějí proti terorismu bojovat.

LN: Říká se, že OSN je tak silná, jak si přejí její členové. USA v poslední době OSN spíš obcházely. Myslíte si, že je unilateralismus nejlepším řešením?

Unilateralismus je takový, jaký je. Není nejlepší, ani nejhorší. Osobně se ale domnívám, že válka v Iráku mohla už dávno skončit, kdyby se na ní podílelo víc států.

LN: Myslíte si, že se vládě prezidenta Bushe podaří koalici "ochotných" rozšířit?

Nemám nejmenší tušení. Důležité je říct, proč se to nedaří a co tomu brání. Překážky jsou tři: Francie, Německo a Rusko. Konkrétně Jacques Chirac je podle mne osobně zodpovědný za to, že se proti angažmá v Iráku postavila většina západní Evropy. Francouzi i Rusové měli v Iráku obrovské zakázky, proto byli proti intervenci. My jsme tam nešli kvůli penězům. Naopak, Irák nás stojí spoustu peněz.

LN: Ale právě to se Americe vyčítá. Říká se, že hlavním důvodem pro válku v Iráku byla ropa.

Francouzi a Rusové to tvrdí, protože jsou cyničtí. Nejvíc mi vadí chování Jacquese Chiraka. Podle mě zneužívá svého postavení, a to určitě není dobré - ani pro Francii, ani pro nikoho jiného. Chová se trochu jako Charles de Gaulle.

LN: Proč si tedy myslíte, že se Bushova vláda rozhodla pro intervenci v Iráku?

Myslím, že se prezident přihlásil k odkazu Woodrowa Wilsona a k idealismu. Bush podle mne šel za americkým idealistickým snem o svobodě, demokracii a pluralismu. Lidé jako Jacques Chirac by nikdy žádnou zem z východní Evropy neosvobodili. Východní Evropa může být ráda, že byl koncem 80. let u moci někdo s podobnými názory, jaké razí George W. Bush.

LN: Máte na mysli Ronalda Reagana...

Přesně tak. Reagan byl také wilsonián. Také snil sen o svobodě, nejen o svobodě pro vlastní zem, ale i o svobodě pro druhé. A musím dodat, že je to velmi drahý sen.

LN: S cílem se asi ztotožní každý. Problém je zřejmě v prostředcích. Bushovi se vyčítá, že se demokracii snaží prosazovat silou, že nedává tolik prostoru diplomacii.

Sen o svobodě je v naší době, bohužel, obyčejně uskutečňován silou. Vždyť ani otroci v Americe by nebyli volní nebýt vojáků, kteří za jejich svobodu riskovali životy.

LN: Řada umírněných muslimů si ale myslí, že Bushův plán šíření demokracie na Blízkém východě je kontraproduktivní.

Pro prosazení demokracie na Blízkém východě bychom měli dělat co nejvíc. A věřím, že to prezident s tou iniciativou myslí naprosto vážně a upřímně. Na rozdíl od mnoha Evropanů, kteří tvrdí, že je směšné se o to jen pokoušet.

LN: Nejvíc se poslední dobou mluví o Iráku. Myslíte si, že by Bushova vláda měla na svém přístupu k této zemi něco změnit?

Osobně jsem si invazí do Iráku nebyla moc jistá. Prezident ale opravdu věřil, že Iráčanům pomůže, když svrhne Saddáma Husajna.

LN: V poslední době se také hodně mluví o možném zániku dalšího autoritářského režimu - režimu Fidela Castra na Kubě. Vy jste tam jistou dobu působila, jaké mají podle vás Kubánci vyhlídky?

Kuba je především totalitní stát, ne klasická latinskoamerická diktatura. Fidel Castro tam vládne nepřetržitě už několik desítek let železnou rukou. A výsledkem jeho práce není jen vláda jediné strany, ale vláda jednoho muže v čele jediné strany.

LN: Udrží se tamní režim i po Castrově smrti?

Určitě dojde ke změnám. Otázkou je, co přesně se bude dít, protože to momentálně nedokáže nikdo odhadnout. Podle mne budou Kubánci po pádu režimu v podobné situaci jako Československo po roce 1989. Částečně budou navazovat na to, co bylo v zemi před Castrem, ale převážně pro ně bude všechno úplně nové.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)