Prosinec 2004

Normalizaci třikrát hurá

Ivan Klíma

Hned v den, kdy pan prezident uděloval řády a vyznamenání, šestý program Českého rozhlasu vysílal kulturní pořad, v němž dal kolega Rejžek hlas i posluchačům. Většina z nich kriticky reagovala na vyznamenání režiséra Otakara Vávry.

Národní umělec Vávra patří i díky svému požehnanému věku (třiadevadesát let) mezi nepominutelné osobnosti českého filmu, jeho filmařské dílo obsahuje na půl stovky titulů. Podle odborníků některé z filmů jsou dobré (Kladivo na čarodějnice), jiné průměrné, nejčastěji komunisticky angažované. Točil za všech režimů, kterých jsme zažili od dob první republiky požehnaně, a navíc v každém z nich dosáhl nějakého řádu nebo čestného titulu, tohle dokázat se nepodařilo snad vůbec nikomu.

Ale nejde mi o pana režiséra, nejsem filmový kritik, abych si dovolil hodnotit jeho dílo, ani jsem nechodil na FAMU, abych mohl mluvit o jeho pedagogické činnosti. Vím jen to: aby člověk mohl pracovat třeba v padesátých letech anebo v období normalizace, bylo třeba učinit mnoho ústupků přinejmenším tomu, co bych nazval občanskými dobrými mravy. Do období normalizace například museli straníci jako Vávra vstupovat s kladným postojem k sovětské okupaci, kdo to odmítl (což mnozí udělali), neměl naději. Režisér Vávra se tedy stal jako málokdo jiný symbolem české ohebnosti, všech těch, kdo neustále obchodovali s ďáblem. Něco dali, něco získali, něčím vykupovali fakt, že chtěli tvořit anebo aspoň vydělávat. Před ďáblem i poklekli, a on pak za odměnu přimhouřil svoje čertovské oko, ale jen přimhouřil, kdo by si dovolil dopřát si nezávislosti, zle pochodil.

Symbolů české ohebnosti je najednou všude plno, a to ne v tramvaji či v obchodech, ale ve vládě. Dělal bachaře, dělá ministra. Dáma, co se bez studu hlásí ke své komunistické minulosti a podle toho myslí a zřejmě se chystá i jednat, dělá ministryni. Příslušníci pohotovostních sil komunistické policie se ocitnou na nejvyšších místech politické správy. A bývalý komunista normalizační epochy mluví v parlamentu za vedení naší hlavní pravicové strany.

Režiséru Vávrovi dal prezident přednost před stovkami jiných umělců nejspíš právě proto, co tak výrazně symbolizuje. Vstupujeme zjevně do období, jehož heslem má být: zapomeňme, co jsme kdy tropili, uplynulo už patnáct let, je čas škrtnout staré hříchy, zvláště když občanů úplně bez hříchu se dá najít jen málo.

Snad tahle politika má jakési racionální jádro, ale jak zapůsobí na mravnost a tedy na chování naší společnosti, je lepší nedomýšlet.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)