Prosinec 2004

Černý domeček (Část 7)

Stanislav Komárek

Poslední část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 29

Začínal nový školní rok a Tomáš právě referoval své vedoucí dr. Petzoldové o postupu své diplomové práce „Karyologické srovnání československých druhů rodu Agrostis“. Tu mu tato dobrá žena, tak jako mnoho jejích politicky nepohodlných kolegů držená po celou dobu v hodnosti asistenta a v ní už zešedivělá a zakyslá, oznámila, že botanický institut univerzity v Nijmegenu chce pozvat několik studentů na třínedělní exkurzi a ona, která se cesty určitě nebude moci účastnit, alespoň Tomáše navrhla. Ten nebyl mocen slova. V popisované době byla možnost podívat se na Západ něco zcela neobvyklého, pro studenty zejména. Nebylo problémem téměř zadarmo letět na Kamčatku, ale i Chabarovsk se jevil být blíže než Linec. Celá věc měla dva háčky — žádost musel podpořit vedoucí oddělení a doporučit městský výbor SSM.

Tomáš se rozhodl pro cestu do jámy lvové. Vedoucí oddělení pro výzkum jednoděložných rostlin, Rajmund Heidrich, byl osoba obávaná. Vyprávělo se o něm, že je levobočkem bývalého zastupujícího říšského protektora a mnozí tomu věřili. To, že byl evidentně starší a že se psal s měkkým i, nikoli s ypsilon, jim přitom mnoho nevadilo. Německy samozřejmě uměl, tak jako uměl všechny běžnější jazyky. Byl brilantně inteligentní a na rozdíl od jiných komunistů, kteří dělali rozmanité podrazy jen tehdy, když z toho měli nějaký prospěch, Heidrich dusil a likvidoval osoby, které u něho upadly v nemilost, i když z toho měl škodu, a jeho činy se nedaly predikovat — jeden z podstatných aspektů moci jsou právě její rozmary a nepředvídatelnosti. I Josif Vissarionovič občas telefonoval zcela náhodně podle moskevského telefonního seznamu někomu z občanů, a když se Ivan Ivanovič na druhé straně linky třásl hrůzou, popřál mu hezký den a hodně úspěchů.

Za mahagonovým prvorepublikovým stolem, symbolicky v místnosti, kde se v květnu 1945 otrávil německý botanik Lutscher, seděl přízrak v černém obleku, smuteční fialové kravatě a brýlích s černými rámky. Už věděl, proč suplikant přichází, a ani ho nepustil ke slovu. „Myslíte, že si něco takového zasloužíte…? Proč vlastně chcete do Holandska?“ Tomáš vykoktal cosi o pokročilejších metodách karyologického výzkumu v Nijmegenu, jimž by se chtěl přiučit. „Jak to, že v zanikajícím společenském systému mohou být metody pokročilejší?“ Odpověď o dočasnosti tohoto jevu jako by přeslechl a řekl: „Vidím vám až do žaludku a je mi jasné, že tam zůstanete! Ale právě proto vás doporučím, takových jako vy se musí naše společnost zbavit! Snad to pochopí i soudruzi na městském výboru. Hodil byste se spíš za koloniálního úředníka, pane Vozábale…“

Potom ornamentálně vykroužil potřebný podpis. Tomáš odcházel jako v Jiříkově vidění. Heidrich se skutečně zachoval jako obvykle, tak jak nikdo neočekával. Myšlenka v Holandsku zůstat ho dosud nenapadla, příliš mnoho vazeb ho poutalo k rodině i přátelům a na politiku nikdy nemyslel — základní devízou jemu podobných bylo, že brouci mají šest nohou za všech režimů. Ale nasazený červík začal neodbytně hlodat.

Neméně přízračná, ale veselejší byla audience na městském výboru SSM, tedy, jak se podle zkratky říkávalo, u esesmanů. Ve spleti chodeb a úřadoven náš protagonista netušil, na koho se vlastně má obrátit. Jeho zrak náhle padl na jedněch dveřích na tabulku RSDr. Vladimír Vozábal. Dodal si odvahu, zaklepal a nejistým hlasem se svého jmenovce zeptal, která složka že vlastně jeho prosbu posuzuje. Jeho protějšek, stárnoucí elegán značně posílený jugoslávským koňakem, byl Heidrichův pravý opak. Nadšeně vzal Tomáše kolem krku a opilecky mu sdělil: „Já sem Vozábal, ty seš Vozábal, co bys rád?“ Náš protagonista zopakoval žádost ještě jednou a Vozábal číslo dvě odvětil: „Maličkost, tady to máš, jen si to v tom Holandsku užij!“ Ještě otiskl kulaté razítko, byť trochu našikmo, a s pusou na tvář, snad po sovětském způsobu, a nabídkou jakýchkoli dalších doporučení v budoucnosti jej vyprovodil ze dveří. Cesta byla volná.

Za několik týdnů poté jel Tomáš z návštěvy doma výjimečně do Prahy autobusem, ne vlakem. Neviděl sice kolem cesty nic jiného než obvykle, ale zrníčko zasazené Heidrichem začalo prudce klíčit. Na téměř každém kilometru cesty byl nějaký politický poutač, nápis či jenom volná kreace z rudých kvádrů, srpů, kladiv a vlaječek. „Sovětský svaz, mírová hráz!“, „Leninskou cestou vpřed!“, „Cíle naší pětiletky splníme již za čtyři roky!“ Bílá kubistická obluda zpodobňovala jen zasvěceným holubici, původně poukaz k Duchu svatému, později k míru obecně a nakonec k pax sovietica. Artefaktů bylo zhruba sto padesát, jeden odpudivější než druhý. V cíli cesty se Tomášovi udělalo fyzicky špatně a cítil, že je na rozcestí tří pěšinek, z nichž jedna vede do kriminálu, druhá do blázince a třetí, nejširší, do emigrace. Výběr byl snadný, byť by asi holandským úředníkům těžko vysvětloval, že primární pohnutka byla estetická. Lámal si hlavu i účelem instalovaných objektů, jejichž podezdívky či jiné zbytky éru komunismu často o léta přežily. Vzhledem k tomu, že těžko mohly i největšího prosťáčka přesvědčit o věrojatnosti své proklamace, nenapadlo ho nic jiného, než že se jedná o privilegium vládnoucí moci poddaného beztrestně urážet. Ten pak, potupený a zahanbený, schlípne uši a dál táhne ve své brázdě. Kolik volů, tolik pluhů, praví staré úsloví.

Mnohem horší bylo dočkat se odjezdu, který měl nastat až za dva měsíce. Je neuvěřitelně vysilující předstírat nadšení pro aktivity, o nichž víme, že je nikdy nedokončíme. Nikomu, ani rodičům a bratrovi, neřekl o svém zámyslu ani slovo. V podstatě to ani nejde. Je těžko prohlásit: „Moji rodní, velice mě těšilo, ale už se asi neuvidíme. Sbohem.“ Je těžko se i pod rouškou noci beze slova vyplížit, ale přece jen se to dá uskutečnit. Jen představa, že babičku Marii už jistě nikdy živou neuvidí, ho drásala příliš a jednou za její přítomnosti propukl v křečovitý pláč.

Stará žena ho konejšila jako dítě, s tím nadhledem, jaký máme nad lidmi, které jsme kdysi přebalovali a chrastili jim chrastítkem, a nepoznala povahu průšvihu. Z nějakého důvodu jí Tomáš koupil mladý meruňkový stromek a zasadil jej v chráněném místě zahrady. Mínil to v zásadě jako živou památku po sobě, ale neřekl nic. Meruňky na Třeboňsku ostatně běžně nerostou a Marie ani nevěřila, že stromek už této zimy nezmrzne. Stromy mají cosi kouzelného a s lidmi jsou si také jaksi bytostně podobné, byť většinou žijí mnohem déle. Tak jako oni mají „stojatou“ postavu s vertikálním kmenem, tak jako oni mají mládí, dospělý věk a chátravé stáří — keř rybízu, ač také dřevina, tohle všechno nemá. Ty ovocné mají s lidmi i srovnatelnou dobu života. Sázení stromů je cosi symbolického, je to malý počin s velkými důsledky, jen o málo pracnější než příslovečné zplození syna. Snad proto se stromy u tolika kultur těšily posvátné úctě a křesťanští misionáři se museli ve střední Evropě hodně ohánět sekerou, aby tomu učinili konec. I tak se jim to moc nepovedlo a lidé s nimi zůstávají bytostně spjatí.

Tomáš s nostalgií pozoroval v ohradě kohoutka-liliputa, kamaráda svého dětství, teď už značně zestárlého, jak se s chlípnou úporností snaží vyškrábat na hřbet svých mnohem větších družek. Zamyšleně se díval i na Spuurovy mazanice, visící v hojném počtu po domě, a meditoval o zvláštních soubězích světa — jeho vlákénka teď vedla také do Nijmegenu.

Nemotorné napodobeniny vlámských mistrů ho jakýmsi způsobem fascinovaly — byla to většinou zátiší, styl, který byl kdysi velmi provokativní. Namalovat namísto řekněme zvěstování Panny Marie kus uzeného, dva citrony a zabitou sluku musela být neslýchaná avantgardnost. Je půvabné, že zatímco v italštině se zátiší jmenuje podle pravdy natura morta, v němčině už má eufemistický název Stillleben. Je to trochu jako Endlösung či Sonderbehandlung.

Těsně před odletem se byl podívat na výlov rybníka Bachoru. Pozoroval kapry zatahované v mělké bahnité vodě sítěmi a nemohoucí ujít osudu. Cítil, jak sudba naléhá na bytosti, zvířata i lidi, a bylo mu úzko. Uvědomil si i to, jak se Třeboňsko za poslední léta změnilo — bezhlavé odvodňování a rozorávání zlikvidovalo většinu mokrých luk a zemědělská krajina se místy jen málo lišila třeba od Polabí. Snaha po zemědělské „velkovýrobě“ absurdně hnojila polnosti i rybníky, „chemizace“ zemědělství zběsile rozprašovala i pesticidy všeho druhu. Na pozdně podzimní krajině to už nebylo tolik znát, ale náš protagonista ji cítil jako znešvařenou a posiloval se tím v kolísajícím odhodlání odejít.

Náhle uviděl na jedné z přístupových cest cosi, co s podivem považoval zprvu za hada. Ukázalo se, že je to úhoř, který s příslovečnou hladkostí komusi uklouzl a teď zoufale hledal vodu. Za jiných okolností by mu jistě trhl vazem a odnesl jej jako významné vylepšení jídelníčku domů, úhoři jsou výborní a coby venkovan vůči zabíjení předsudky neměl, ale tentokrát se mu celá věc jevila jako nějaké divné orákulum. Jako by se tím domníval ovlivnit svůj vlastní osud, úhoře chytil, donesl k nedalekému potoku a tam nechal odplavat. Celá příhoda ho tak uklidnila, že teď už nepochyboval, že se emigrace podaří a někdo pomůže i jemu.

Kapitola 30

Když se letadlo společnosti KLM odlepovalo od ruzyňské letištní plochy a mířilo na amsterdamský Schiphol, Tomáš měl pocit téměř slavnostní. Heidrichovo proroctví se vyplnilo. Už tím, že se nějaká myšlenka naléhavě vysloví, je ostatně k jejímu naplnění jen krok. Do Nijmegenu už nedorazil a jeho cesta vedla na schipholskou cizineckou policii. Jeho následný telefonát domů vzbudil zděšení — telefon stejně jako vodovod dorazily do domečku celkem nedávno a s novinkami se neblahosti pojí jaksi téměř automaticky.

Celá věc nezůstala bez odezvy. Už za týden byla Mila vyhozena ze svého místa ve spořitelně: „Ven! Ven!“ řval její šéf. „Pro ztrátu důvěry!“ Nezbývalo než se utéci do nemoci a uhrát to na invalidní penzionování. Jako ve všech zlých momentech se vystupňovala její odvaha. Při výslechu na Státní bezpečnosti odmítla nabízenou kávu se slovy: „Kdoví, co jste tam nasypali, soudruzi!“ Doba, kdy sypali skopolamin, byla ovšem už tatam. Následky jejího odvážného výroku nebyly kupodivu žádné — pokud někdo udělá něco mimořádného, bývá ostatně zvykem přejít to mlčením, tak jako řekněme prdění v katedrále.

Luďkovy naděje na to, zůstat i po promoci dále na škole a jednou tam snad učit, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Bylo by to ostatně těžké i tak, vysoké školy nepřibíraly a v neofeudálním systému každý to, co jednou popadl, držel navěky. Luděk sklesle seděl v pokoji, který kdysi s Tomášem obývali, a poslouchal ze starodávného cívkového magnetofonu písničky ve stylu country.

Toto podivné české specifikum, za pozdního komunismu velmi rozbujelé, přivádí Američany, kteří se s ním setkají, v nevěřící úžas. Už český tramping, hrající si v kaňonu Sázavy na ten coloradský, je fenomén bizarní a světově ojedinělý. Dá-li se snad pochopit na Sázavě, kde jeho protagonistům scházejí peníze či odvaha se na americký Západ podívat, je tím fantasknější, že v této tradici pokračují i někteří emigranti bez ohledu na to, že v Coloradu třeba reálně jsou. Rozpoložení nad bratrovou „zradou“ a odchodem se ostatně s českou country dobře shodovalo — tyto písně jsou vždy sebelítostivé a na hrdinu se vždy snášejí nejrůznější nezasloužené rány — parťák ho podrazil, žena utekla, kůň mu pošel, zlato ukradli. Bendžo zlověstně drnkalo.

Tomáš už po několika měsících mohl díky udělenému stipendiu pokračovat ve studiích, ovšem ne v Nijmegenu, ale v Leidenu, kde se bambusy už zdály na dosah ruky blízko. Chodil se na ně skoro denně dívat do skleníků místní botanické zahrady. Fascinoval ho ten kompromis mezi trávou a stromem, cosi jako mnohaletý rákos o velikosti borovice. Však se také jmenoval jeho nejoblíbenější rod Dendrocalamus. Bambusy jsou podivné mimo jiné i tím, jak rychle rostou — vynalézavá Čína nejen dusila bambusové výhonky v rozmanitých sečuánských omáčkách, ale také občas nechávala některým neposlušným Číňanem bambusový výhonek prorůst. Trvalo to jen několik hodin. Tomáš se otřásal, když viděl tohle kopí v rostlinné podobě rychlostí několika decimetrů denně vyrážet a představil si temné stránky asijské justice. Bambusy mají ale i laskavější tváře, od inspirace pro východní malířství přes stavební materiál až po dužnaté bobule, které mají některé rody namísto u trav očekávatelných obilek. V mírném leidenském podnebí, kde mrzne jen málo, se dala řada z nich pěstovat i pod širým nebem.

Cosi tropického bylo i v jeho novém bydlišti. Leidenští studenti většinou nebydlí na kolejích, ale v podnájmech, celé městečko je v zásadě přívěskem své slavné univerzity a pronajímání pokojů, nezřídka i s polopenzí, je zdrojem obživy řady bytných, vesměs starých dam jakoby uteklých z našich prvorepublikových filmů. Doba, kdy bydlel na koleji s pěti či jednou dokonce s deseti spolužáky, byla tatam. Měl teď pro sebe pěkný pokojík v domku se zahradou, pravda musel si některé večery přivydělávat jako pomocník ve skladu, aby to s nevelkým stipendiem utáhl.

Jeho bytná, asi pětaosmdesátiletá neobyčejně čilá babka, byla před válkou s mužem-úředníkem v Batávii. Tam je také zastihli Japonci a celou válku strávila v internačním táboře kdesi na Sumatře. Z jejích líčení, jistě ne přehnaných, vyplývalo, že nacistické i gulagovské lágry byly proti tomuhle zařízení pravou ozdravovnou. Japonci, pozoruhodně bezohlední i k sobě samým, se chovali k zajatcům ještě mnohem hůř. Zdá se, že vztah k bližnímu je vždycky v jakési korelaci s přístupem k sobě a od národa, který se pro „vlast a císaře“ masově sebeobětoval, se dalo čekat nejhorší. Manžel i všechny děti dotyčné paní tam zemřeli, ona sama, snad prošlá sítem selekce vskutku darwinovské, se jevila být zdravá a optimistická. Řada lidí, kteří přežijí velká nebezpečí, tímto dojmem působí. Jihoameričtí cestovatelé Humboldt a Wallace se oba dožili devadesátky, vídeňský psychiatr Viktor Frankl, který přežil Auschwitz, v naprosté čilosti ještě více a vypadalo to, že bude živ věčně, že si ho tehdy kmotra zubatá již odškrtla.

Tomášova bytná si zachovala z této doby jednu charakteristickou vlastnost — namísto matrací i polštáře měla pytle s rýží. Rýži, které teď samozřejmě bylo dost a za gulden celá hromada, hojně a ve velkých kvantech vařila i svému podnájemníkovi. „Jez, chlapče, ať nemáš hlad!“ V tomto množství se samozřejmě ani nuzný emigrant rýží živit nemohl, a aby neurazil, tiše ji vynášel do parku divokým kachnám a zdivočelým domácím husám, leidenským městským miláčkům, hnízdícím všude u kanálů.

Jiná koloritní stařena bydlela i ve vedlejší vilce. Byla to penzionovaná profesorka holandské literatury a s Tomášem se záhy seznámila. Neměla ostatně na práci nic jiného než monitorovat, co se v okolí děje. Nad kávou a jakýmsi štrúdlem mu vyprávěla, že jí k nerozeznání připomíná jejího vlastního syna. Z pietně zarámované fotografie se pravda dívala zcela jiná tvář a Tomáš si myslel, že syn oné dámy nějakým způsobem zahynul. Posléze se ukázalo, že se pouze uchýlil do lamaistického kláštera v jakémsi odlehlém ladáckém údolí, kam nechodí pošta a nevede telefon. Když náš protagonista paní profesorku ještě asi dvakrát navštívil, svitlo mu, že to musí být docela rozumný mladý muž, ba že se nedalo vůbec nic jiného dělat. Tajně mu přál, aby jeho poustevnu odděloval od světa alespoň pětitisícový průsmyk. Odolal i nabídce nechat se adoptovat a vilku jednou zdědit, ba by odolal, i kdyby bylo paní profesorce o čtyřicet let méně. Být vlastněn je strašné a care-appeal, jakýsi smutný mladší bratr sex-appealu, neúčinkuje vždy jen ku prospěchu svých eventuálních nositelů.

Městečko samo svou učeností a zapšklostí čímsi připomínalo Královec doby Immanuela Kanta, něčím taky ale jeho rodné maloměsto. Studovali tam ostatně i tři princové z královské rodiny, ničím neodlišní od ostatních studentů — jen tomu korunnímu nosil tašku s knihami adjutant. Kombinace „slušnosti“ a vážnosti všech konání byla v Blatnici i zde tatáž, co se lišilo, byla holandská tolerance. Zajisté to, že Holanďané mezi sebou už v minulosti trpěli kacíře i cizince, trochu pramenilo z lhostejnosti vůči bližnímu, ale kde se pohnutky berou, je celkem jedno. Bezpředsudečnost se zde vztahuje i na jídlo a platýz s cukrovou polevou nikoho nepohorší. Podstatným rozlišovacím znakem je i to, že Holanďané jsou slušní a poctiví, i když se nikdo nedívá. Na to, aby nějaký podfuk či pletichu vymysleli, jim v podstatě chybí fantazie, a pokud prokazují nějaký smysl pro humor, je to buď něco ironického, nebo něco v enšpíglovském stylu — ostatně Till Ullenspiegel byl podle některých podání Holanďan.

Neobyčejná spořádanost a disciplinovanost umožňuje nejen udržovat v chodu komplikovaný systém kanálů a čerpadel a obrovské komplexy skleníků, ale nechat lidu k dispozici i některé drogy — spořádaně si někde v koutečku halucinují, tak jako si mohl Baruch Spinoza spořádaně v koutečku sepisovat svá kacířstva. Kalvinismus a Holandsko se hledaly a našly a snad nikde nezapustil tak hluboký kořen — i holandští katolíci vzbuzují dojem čehosi velmi protestantského.

Zároveň ovšem holandská přirozená nenásilnost bránila tomu, dělat po vzoru tatíka Kalvína razie v domácnostech, zda se tam žije spořádaně a nejí se, co se nemá. Snad proto vznikla tradice velkých, široce prosklených přízemních jídelních hal bez záclon, kde je možno veřejně demonstrovat zámožnost, bezúhonnost a rodinný soulad. Ložnice přece jen záclony mají.

Za starých časů byl zájem o obrazy a květiny jedinou povolenou formou radosti z hmotného světa. Máloco vypovídá o holandské duši tak jako exkurze na větší soubor obrazů ze staré doby. Zatímco karafiáty ve váze jsou vyvedeny tak zdařile, že jsou krásnější skutečných, měl-li malíř zobrazit vášeň, třeba v anticko-mytologické scéně, je výsledek k pláči a je patrné, že slepý by barvy vyvedl lépe. Vrcholem nezbednosti bylo tehdy asi pozorovat opylování, perverti třeba nanášeli štětečkem tulipánový pyl na blizny lilií. Když byli leidenští měšťané přítomné doby unavení ctnostmi, stačilo sednout na vláček a dojet do Amsterdamu — od hašišových koláčků až po homosexuální sauny tu nechybělo nic, co by usedlým otcům rodin nedávalo zapomenout na postkalvínské strázně a nenaplňovalo jejich skryté sny.

Smysl pro náboženství, který je kupodivu v holandské duši velmi hluboký, se realizuje hlavně různými tajnými společnostmi a záhy se mělo ukázat, že skoro každý na univerzitě je rosenkrucián, zednář či hermetik. Kapucín Ruysbroek, první Evropan, který se kdysi seznámil s buddhismem a ve zdraví se i vrátil, byl ostatně Holanďan a některé z těchto societ se prý táhnou svou historií až k němu. Bůh suď.

Druhým paralelním kultem je uctívání svatého guldenu. Vzhledem k tomu, že nikdy v historii nebyl podstatně devalvován, měl některé atributy božství — všudypřítomnost, všemohoucnost, téměř věčnost, pokud ho bylo dost, i dobrotu. Po poslední válce byl zachráněn zvláštním opatřením — kolaborantům s Němci byly všechny úspory anulovány. Těžko si kromě utětí hlavy představit pro Holanďana, čtoucího si zálibně ve spořitelních knížkách, které mohou klidně dosahovat až do sedmnáctého století, vůbec horšího trestu.

Tomáš si plasticky, podle příkladů z vlastní země, představoval činnost zmíněných komisí. Němci, které kdysi mívali Holanďané v oblibě, se za poslední války stali všeobecně nenáviděnými — jednak od vyhnání Španělů nebylo Holandsko zvyklé na jakoukoli formu poroby, jednak pohrozili vyhozením hrází do povětří a zaplavením značné části země mořem. Česká praxe v úpění pod nejrůznějšími knutami a v rychlém vydávání literatury v krátkých prolukách mezi desetiletími temen by jim připadala nepochybně k nesnesení, byť jinak jsou si malé národy obecně čímsi podobné. Holandští odbojáři spolehlivě rozeznávali německé agenty podle toho, že ze tří typů hlásky „ch“ uměli napodobit v nejlepším případě dva. Celkový chrčivě zvracivý charakter holandské fonetiky uváděl Tomáše v zoufalství, byť řeč sama nebyla v podstatě těžká. Kromě ní se musel naučit i lépe anglicky a německy, což, často spolu s francouzštinou, umí v Holandsku každá trafikantka a na univerzitě se to očekávalo jako samozřejmost.

Vzhledem k tomu, že jeho nová mateřština byla mezi němčinou a angličtinou přesně napůl cesty, býval by se mohl věnovat srovnávací západogermánské lingvistice, což ho však pohříchu nezajímalo. Všemi třemi jazyky nakonec mluvil velmi slušně, ale se silným cizím přízvukem. Ten se mu postupně vloudil i do češtiny — tou teď nebylo mluvit s kým. Jediným Čechem ve městě byla jistá paní Králíková, vdova po agentu firmy Baťa, který se v roce 1948 už nevrátil domů.

Holanďané jsou asi nejzcestovalejším národem na světě a po ztrátě kolonií se rozptýlili aspoň jako turisté po celém globu. Vzhledem k tomu, že celá země připomíná mírou úpravnosti spíš zahradu a do dvou lesů, které tam zbyly, se prodávají vstupenky, není ani celkem divu. Ostatně je to spíše takové listnaté houští, byť s otvírací a zavírací dobou — v jiných evropských zemích by tam nešel nikdo ani zadarmo. Není ostatně náhodou, že les se jmenuje holandsky bosch (čte se to „bosch“, ne „boš“ a stejnojmenný Hieronymus taky) — německé Busch znamená křoví. Ještě hůře by pochodil holandský alpinistický klub, kdyby byl odkázán na domácí zdroje. Vzhledem k tomu, že Holanďané na rozdíl od Němců či Rusů nejsou mocni věcí velkolepých ani strašlivých a chovají se nevtíravě, všude je celkem rádi vidí.

Tomáše fascinovala i univerzitní knihovna — volně tam bylo v obrovských sálech přístupno všechno, co od šestnáctého století nakoupila, nikoho za tu dobu nenapadlo knihy ukradnout, ba ani si z nich vytrhat svému srdci mimořádně milé listy. Vzpomněl si na onen výrok ze soudní síně: „Musel sem ten ciment ukradnout, pač už se na něj chystal Novák!“ I v parcích si ptáčkové zpěváčkové bezstarostně hnízdili hned u pěšinek beze všech obav. To by si mohli v Blatnici zkusit! Na Tomáše se občané dívali kosými pohledy, už když sebral v leidenském parku rodinku žampionů. Což teprve si po východním způsobu odchytnout husičku!

Kapitola 31

Azylové formality se nicméně táhly dlouho a občas bylo nutno některé záležitosti vyřizovat přímo v Amsterdamu. Po vydatném celodenním úřadování se vydal Tomáš mapovat to, co se při přednáškách z marxismu označovalo termínem „prohnilost kapitalismu“. Z coffee shopů se valil namodralý, jakousi exotickou pryskyřicí vonící dým, tehdy v Čechách ještě neznámý. Náš protagonista byl šokován — konopné cigarety ve všech možných i nemožných provedeních byly rozloženy na denním světle i s cenovkami a byly namnoze levnější než talíř polévky. Odchovanec střední Evropy, přesvědčené v německé tradici o tom, že překupníky je třeba po delším mučení popravit a konzumenty odvykat nejlépe dlouhodobým pobytem v pracovních táborech, byl šokován holandskou praxí, která i u tvrdých drog terén spíše jen mapuje a raději než pouta nadělí závislým malou penzičku a denní dodávku metadonu v roztoku někde v drogistickém centru.

Holandsko se přesto nejevilo být před zánikem a to Tomáše mátlo — zdá se, že určité odpisy ve společnosti tak jako tak nastanou a méně drakonická cesta při stejném efektu nadělá menší paseku. Za dalším kanálem začínaly expozice dívek v zasklených výlohách — mulatky z nizozemských Antil tiskly ke sklu mohutná čokoládová ňadra s ještě mohutnějšími bradavkami. Odborová proorganizovanost, zdravotní péče i jiné vymoženosti držely ceny služeb vysoko, převysoko, tak, aby krom ctnosti přišla ke slovu při jejich odmítání i chamtivost. Do jednoho z grachtů (vyslov „chracht“), vnitroměstských kanálů, právě zvracel jakýsi opilec. Celá scéna se šokujícím způsobem podobala jednomu detailu z Boschova Kulhavého poutníka. Tomáš si maně představoval, jak tu městská správa ráno spláchne zvratky, použité injekční stříkačky, semeno, slzy a krev a celou plochu lehce posype tulipánovými okvětními plátky, jichž je zdarma dostatek.

Nakonec ho zlákala diskotéka jménem Exit, byť mu jméno nepříjemně připomínalo latinské exitus. Za blýskání stroboskopů vešel a posadil se k jednomu ze stolečků — po vzoru ostatních se divoce vlnit na parketu prozatím nehodlal. Dal se do řeči se sympatickou Američankou, která v Amsterdamu cosi studovala. Po chvíli anglické konverzace mu jeho nová známá nabídla bonbon. Zvláštně se při tom usmívala, ale Američanky se usmívají většinou zvláštně a na středoevropské poměry jaksi přehnaně a příliš. Bonbon byl sladký, ale těžko říci, že dobrý. Vzhledem k tomu, že leccos v Holandsku je dimenzováno na jiné chutě, nežli jsme zvyklí, ho to nijak zvlášť nepřekvapilo. Po chvíli mu začalo být jaksi divně a rozpomněl se na vyprávění děda Silvestra o „houbičkách“. Profanace někdejších iniciačních ritů na historky pro pobavení dětí by nebyla ničím novým — v rozpadajících se tradičních kulturách je tomu tak v zásadě vždy. Lévi-Strauss hezky popisuje scénu, kdy u jakéhosi trochu evropsky inkulturovaného indiánského kmene půjčovaly stařeny sošky bůžků holčičkám jako panenky na hraní.

Teď však bylo pozdě lovit v paměti — události se hrnuly příliš rychle. Začal vidět obludky a útvary, které nejen podivně vypadaly, ale i se podivně jmenovaly — jména byla bizarní, ale přiléhavá, hluboce vyjadřující jejich podstatu — ostatně kukačka se nazývá kakú i japonsky. Dávno už se přestal s dárkyní bavit a ta kamsi pobaveně odskákala. Hudba se ho začala zcela zmocňovat a překvapen pociťoval, jak se mění v hudební nástroje. Chvíli byl jakýmsi klarinetem a cítil, jak v něm zní a rezonuje vzduchový sloupec. Poté se změnil v bubínek — kůže na břiše byla najednou tenoučká a k prasknutí napjatá a černošský hudebník na něj jemňounce, bříšky citlivých prstů, vyťukával exotický rytmus — bylo to k nesnesení intenzivní, téměř se pomočil kombinací bolesti a muzikálního zážitku, prožívaného zevnitř. Tóny přecházely plynně do barev a pojednou uviděl slavnostní průvod, v němž byl nesen. S typickou snovou logikou pochopil, že z něho samého má teprve v nejbližších okamžicích vzniknout svět, a proto celá ta paráda. Absurditě toho, že nevznikl-li dosud svět, jakýpak že slavnostní průvod, se vůbec nepodivil. Končetiny se mu v pocitech různě protahovaly, proplétaly a zalamovaly a začínalo ho to děsit.

Jen s největším vypětím sil dobloudil na nádraží a dočkal prvního ranního vlaku. Když procházel dosud nepříliš oživenými ulicemi Leidenu, umiňoval si, že podobný bonbónek nikdy více neochutná a že se polepší — do smrti se už bude věnovat jen systematice bambusů. Za těchto neradostných úvah uviděl na chodníku pohozenou plechovku od piva značky Heineken, patrně ne zcela dopitou. Kolem ní se shromáždilo množství velkých, rezavě hnědých slimáků a zjevně vylizovali zbytky. Vypadali jako pomalu se vlekoucí, oživlé exkrementy s tykadélky. Tomáš si pomyslel, jak výhodná je to přetvářka proti eventuálním nepřátelům — dají si pozor, aby do nich nešlápli, neřku-li aby je ochutnali. Přitom jsou pomalí, samý protein, žádná kost, ba nejsou ani jedovatí, jen naprosto ohavně slizcí. Přesto se v ranním šeru někomu podařilo několik jich rozšlápnout. Jejich bratři se na ty méně šťastné vrhli a vyžírali je. Někteří se vytékající hemolymfou rozvášnili do té míry, že už napadali i svoje zdravé druhy, bylo vidět tragikomickou scénu v podobě pomalé štvanice, kdy útočník zoufale prchajícímu zezadu okrouhával jazýčkem konec nohy, to, co by laik nazval u plže ocáskem.

Našemu protagonistovi bylo z nechutného divadla téměř na zvracení. Vzpomněl si, jak bylo v jeho rodném kraji pomocí slimáků zvykem kurýrovat bradavice — ta se potřela jejich žlutavým slizem a plž sám se napíchl na trn trnky nebo šípkové růže. Když uschl a upadl, měla bradavice udělat totéž. Nevolnost se ještě prohloubila a toho dne už Tomáš nevyšel ze své komůrky ze strachu, co by ještě mohl potkat.

Kapitola 32

Tomášova promoce se blížila a porozhlédnuv se trochu po možnostech exulantů, předsevzal si, že na ni pozve babičku Marii. Ač odsouzen in absentia k třem letům vězení nepodmíněně — uprchlí poddaní se kdysi jen zmrskali — měl kupodivu možnost své příbuzné v přímém pokolení k sobě pozvat, pokud samozřejmě uhradí všechny náklady. Penzisty režim pouštěl obzvlášť ochotně, v naději, že by se už třeba nemuseli vrátit. Touto dobou už si psal své jméno v poholandštěné formě jako Thomas Vozaabal, ač do získání občanství bylo ještě daleko. Marie neváhala se za ním vypravit — měla to být její vůbec první cesta mimo území Čech. Vyřizování formalit, dnes už neznámých, trvalo přes půl roku. Zatím přicházely jen její dopisy, psané starodávným krasopisem. Marie se proměnila v archetypální venkovskou stařenku (jako by z oka vypadla stařenkám z Grimmových pohádek či alespoň ze spisů Boženy Němcové, snad až na plachetku a kapsář) a lidé z méně rustikálních poměrů na ní mohli oči nechat — být úhledný ve stáří je vnitřně mnohem obtížnější než zamlada.

S trémou, ale na povrch kurážně absolvovala za Chebem ve vlaku potupné pohraničně-celní formality a sama v celém vagónu, dorazila potom do Norimberku. Tam na ni měl čekat Tomáš a zde byl neuralgický bod celého podniku — co když tam nebude? Kdo zalhal jednou, může klidně zase a sama ve městě, o němž neslyšela od poválečného procesu, by se Marie bála. Vše však dobře dopadlo a nastalo bouřlivé vítání. V kavárně při kafíčku a loupáčku se pak Tomáše zeptala, proč jí o svém úmyslu utéci neřekl. „A co bys, babičko, s takovou informací počala?“ Byl by radši Marii vykal, jaksi by se to více hodilo, ale nebylo to už zvykem a požádat ji o to nechtěl. „Udala bych tě,“ prohlásila k jeho nesmírnému překvapení. Tomášovi se zatmělo před očima. Pochopitelně že by to nebylo kvůli politice, ale zůstal by jí zachován. Viděl v duchu láskyplně zabalené balíčky s čokoládou, pomeranči a vlněnými spodky, přicházející do vyšetřovací vazby či na Bory, viděl sebe sama, jak se, společensky odepsaný, vrací z kriminálu pod její ochranná křídla. Uvědomil si, že mateřství je živel slepý jako mořský příboj, a kdo se nemá na pozoru, může být na úskalích usmýkán. Ani se nepohoršil či nezlobil, jen žasl. „No, vidíš sama, proč jsem ti to neřek…“

Dál pak výlet probíhal idylicky — prohlíželi si Leiden, památeční větrné mlýny, rozkvetlé plantáže hyacintů, zalykavě vonící jako obrovská hromada toaletního mýdla, van Houtenovo kakao, bochníky sýra a herinky na trhu, dřeváčky pro turisty a jiná lákadla, která se Marii asociovala s Holandskem doby jejího mládí. Viděla i první černochy a žluté Asiaty — do Blatnice žádný z nich nikdy nezabloudil. S Tomášovými přáteli se vesele a nenuceně bavila, ač se za dlouhá desetiletí zásoba francouzských slovíček scvrkla asi jen na dvacet. Působila všeobecně okouzlivě — i se sumatránskou koloniální babkou se vždycky obřadně vítaly. Když slyšela Tomáše mluvit holandsky, říkala: „Musíš přece mluvit jako voni, ty mluvíš úplně jinak…“ Komu není hudebního sluchu dáno, v apatyce, jak známo, nekoupí. Měla radost, že poměry v Leidenu vypadají spořádaně, v podstatě tak, jak byla zvyklá. „Koukej jen, ať seš vždycky doma, než se setmí, je tady pěkně, ale jeden nikdy neví,“ kladla svému vnukovi na srdce. Ten nevýrazně přisvědčoval.

Přišel den D a slavnostní aula leidenské univerzity byla k prasknutí plná. Nebyla zdaleka tak velká jako v Karolinu, ale obřad se v zásadě podobal těm, které už Tomáš viděl v Praze. Latina vyslovovaná tamními univerzitními činovníky se mu zdála podivná, ale je dobrý důvod k domněnce, že kdyby slyšel takový Cicero (či vlastně Kikeró) tu česko-německou, udělalo by se mu nevolno taky. Zdaleka nebyl mezi absolventy jediný cizinec a na pohled se od Holanďanů sotva lišil, snad jen širšími lícními kostmi. Někteří z nich působili trochu jako belgičtí koně přetransformovaní do lidské podoby — mohutní, chladnokrevní, s plavými žíněmi.

Rozruch způsobilo, že jeden z promovaných, původem z Ghany, tvrdošíjně odmítal předpisově vložit dva prsty na univerzitní insignii, z níž na něj měla tímto přejít tajemná instituční síla. Sice se mysterióznímu předmětu ze čtyř stran až po pás ukláněl, dotknout se jej však za živý svět zdráhal. Asi měl z domova s neopatrným zacházením s fetiši zlé zkušenosti a v cizině opatrnost moudrosti máti — co nemusí uškodit bílým, může být fatální pro něho. Jako chemik a také toxikolog amatér koneckonců dobře věděl i o existenci rasově selektivních jedů. Bílí šamani se ostatně dnes ukazovali v celé jejich mnohasetleté parádě, se stylizovaným vkládáním ruky a do blahopřejných floskulí zahaleným dýcháním na zasvěcované, jež ostatně podle promoční fráze nově „tvořili“.

Odpřísáhnuv, že nepoužije získaných vědomostí pro mrzký zisk či pro marnou slávu, převzal i Tomáš desky s diplomem. Zisk a sláva skutečně nehrozily, ale kouzelný předmět, zajišťující mu ochranu celou mocí kolektivní akademické tradice, si dlouho prohlížel. Diploma Universitatis Lugduniae Batavorum… stálo tam ve zmizelém rituálním jazyce, jakož i četná jiná zaklínadla. I Marie jej se zájmem zkoumala. Svěřil se jí i s tím, že hned nastupuje do ústavu zvaného Rijksherbarium, jedné z největších sbírek sušených rostlin v Evropě, úzce spolupracujícího s místní botanickou zahradou, ač s ní tehdy ještě formálně nebyl spojen. Holandské rijk, odpovídající německému Reich, znamená stát — slovo staat naopak znamená zařízení, instituci či zemské stavy. Ve spolupráci s univerzitou tam měl vytvořit doktorskou práci na téma „Taxonomická revize vybraných sekcí rodu Dendrocalamus“, uleželých herbářových položek k tomuto počinu tam bylo víc než kde jinde na světě. Marie se za několik dní nato vrátila domů, zjevně spokojená — brzy ji ostatně čekala i promoce druhého vnuka Luďka v Brně, prováděná sice s okázalostí méně středověkou, následovaná zato velkou hostinou a rodinnými oslavami.

Kapitola 33

Po promoci nastoupil Luděk jako veterinář v blatnickém JZD. Jako druhorozený byl spíš praktičtější, bez extravagantních ambic, které na sebe strhl jeho starší bratr a svou emigrací pro něj cestu k nim prakticky zazdil. Kdyby se velmi snažil, jistě by se uchytil jinde, ale vazba na domov, a zvláště na matku Milu, byla příliš silná a o celé věci ani zvlášť nepřemýšlel. Brzo ostatně musel na vojnu a na rok zmizel za horizontem buzerací a absurdit, byť jako poddůstojník a na dobu poloviční nežli hoši „z lidu“.

Po návratu zvolna zjišťoval, jak skličující je jeho práce. Milujeme-li zvířata, je nejrychlejší cestou k frustraci si z toho udělat odbornou živnost, trochu podobně, jako milujeme-li Boha, není radou rozumu chodit na teologii. Právě vybudované velkochovy, uplatňující na domácí zvířectvo tytéž principy jako před čtyřiceti lety nacistické Německo na lidi, jej naplňovaly nechutí, ale nějak žít bylo nutno. Rozlézající se tmou se koneckonců každý nějak kontaminoval. Někdy si kladl otázku, zda tento svět, i na Západě bedlivě skrytý očím veřejnosti a jen o něco méně přízračný, najde jednou svůj norimberský tribunál. Nabalovaly se na něj stejné jazykové novotvary jako kdysi na svět lágrů — výrazy „dojnice“ či „nosnice“ nahradily dřívější pojmy slepice či kráva, jimž už se ostatně příliš nepodobaly. Nejpřízračněji na něj působilo „vyskladňování“ slepic a kuřat-brojlerů, rvaných v celých trsech dvířky klecí za všeobecného praskání kostí. Vyžadovalo to speciálně otrlý personál, ale ten se ostatně našel vždy a na všechno. Představa halových chovů, či dokonce pojízdných kurníků jeho mládí, sloužících k popásání na posečených strništích, se mu zdála jako z jiného světa.

Dalším rokem se podařilo i Luďka pozvat na návštěvu do Holandska, komunismus už ztrácel na průraznosti a zvolna se rozkládal. Oba bratři se zpočátku i několikrát pohádali, ale vše skončilo smírně. Tomáš Luďkovi nabízel, zda také nechce na Západě zůstat — měl by to už s jeho pomocí podstatně jednodušší. Ten o jeho návrhu několik dní uvažoval a zkazil si tím většinu radostí z cesty za železnou oponu. Wer hat Wahl, der hat Qual, říkají Němci. Důvodů pro bylo zhruba tolik jako těch proti a vnitřní boj byl těžký. Nakonec se rozhodl k návratu — byl citovější, usedlejší a méně ctižádostivý než jeho bratr, o němž se mu zdálo, že se za těch pár let dost změnil. Na závěr ho vzal Tomáš aspoň zpovzdálí se podívat na amsterdamská polosvětní lákadla a rovněž do rotterdamské zoologické zahrady, v Holandsku nejbohatší a nejhezčí.

Zvlášť dlouho si prohlíželi takina, podivného sudokopytníka z horských lesů čínského Jünanu, zvíře tehdy zcela raritní. V ohradě stála poměrně nízká kombinace tura, kamzíka a antilopy pakoně a působila melancholicky a smutně. Zdá se, že ani ne tak steskem po rododendronové džungli se stálým deštěm, ale spíš nudou z úplného osamění. Zvíře přišlo záhy k mříži a nechalo se hladit. Jeho srst byla dosti dlouhá a obdivuhodně mastná, jako politá petrolejem. Tahle izolace proti padající vodě zvláštním způsobem páchla, zčásti nepříjemně lanolinem, zčásti krásně voněla jako jakýsi exotický jihočínský parfém. I v odjíždějícím vlaku Luděk k takto impregnované ruce s nostalgií přičichával.

Doma ho čekalo další překvapení. Jeho otec Štěpán již delší dobu postonával, trápila ho artróza kyčelního kloubu. Když se jeho syn vrátil, byl už v nemocnici, kde dostával jeho umělou náhradu. Po návratu bylo jasné, že předčasná penze čeká i jeho. Také se, vlastně poprvé v životě, setkal v nemocnici ve větším měřítku s bolestí, bezmocí a smrtí, s prvými dvěma i na vlastní kůži. Chodit sice trochu mohl a neživý kloub už nebolel, ale kdepak s něčím podobným běhat po stavbách — nastydnutí během cest a za pobytů v terénu celou věc ostatně přičítal. Představa penze jej děsila a začínalo mu být špatně i jinak — míval záchvaty dušnosti a každá větší námaha mu nedělala dobře. Jednou si zavolal Luďka do zadního pokoje a začal s ním mluvit, něžně, téměř škemravě, což jeho syna šokovalo. „Ludíku, já do tý penze nechci, já tu nechci bejt, je mně špatně… Nemoh bys mě léčit ty, já už do špitála podruhý nepudu, já se jich bojím, dyť moc-li se liší člověk vod zvířete… Já, já… třeba by mě chtěli někde aspoň za vrátnýho, poptám se v Třeboni…“ hledal zoufale skulinku. Luďkovi bylo do pláče. Slíbil mu, že se na jeho nemoc podívá, a půjčil si v třeboňské knihovně jakési lékařské repetitorium. Bylo mu jasné, že se jedná o něco kardiologického, ale to nebylo na jejich fakultě v centru pozornosti. Oslava Štěpánova odchodu do důchodu se zatím blížila.

Právě v této době se Tomáš chystal na velkou sběrnou výpravu do Indonésie, či lépe řečeno do bývalé holandské Indie. Celé haldy toho, co koloniální vědátoři i amatéři nasbírali, bylo právě v Rijksherbariu, ale část sbírek zůstala v Bogoru, někdejším Buitenzorgu, a samozřejmě spousta Dendrocalamů rostla ještě po celém archipelagu a zčásti valem mizela. Z grantových peněz měl vyjet na pár týdnů na Jávu a Borneo, koneckonců také udělat první zkušenost s tropy — jeho kolegové tam už vesměs byli, někteří mnohokrát, a na další cesty se ani příliš netřásli.

Jedna věc je totiž jet na tropický výlet, jiná je tam pracovat. Bambusy se vzhledem k jejich velikosti samozřejmě nedají sbírat celé, navíc jen velmi zřídka kvetou, takže je nutno se spokojit často jen kousky z vegetativních částí. Ve vlhkých tropech nasbíraný materiál plesniví, takže je nutné o něj stále pečovat a vysoušet ho. Naštěstí nemají bambusy alespoň tendenci hnít — kdo se zabývá třeba banánovníky či zázvory, aby se tam dole rovnou zbláznil. Z části svých nálezů chtěl dovézt i živé řízky — naštěstí stačí relativně malý kus a je dobrá pravděpodobnost, že ve skleníku vyroste.

Tomáš se ponořil do příprav, a když právě vrcholily, přecházel jednou kolem dveří svého šéfa dr. De Jonga. Nemohl věřit svým očím a uším — právě odtud vycházel Heidrich a pronášel německé fráze na rozloučenou. „Ale, ale…“ bylo jediné, na co se Tomáš zmohl. De Jong pak za několik dní svému svěřenci vyprávěl, jak mu Heidrich líčil, že Vozábal mu byl vnucen na jeho institut pražskými stranickými špičkami a aby si na něj i on dal pozor. Podcenil při tom, že intriky středoevropského typu nepadají v tak dalekých regionech na úrodnou půdu a De Jong se spíše bál, aby se nenachomýtl k nějakému východoevropskému vyřizování účtů. Čechy si představoval nejspíš jako nějakou jihoamerickou diktaturu — s těmi zkušenosti měl a na orchideje tam pravidelně jezdil.

Vše se brzy uklidnilo a Tomáš se chvěl nedočkavostí v „džambo džetu“ na lince Amsterdam–Džakarta. Pod vedením diktátora Suharta a jeho klanu se tehdy země prudce rozvíjela, zejména z peněz, které důvěryhodně působící generál vymámil na nejrůznějších mezinárodních institucích.

Džakarta už ze vzduchu vypadala jako veliké staveniště, byť teprve ze země a v klidu byly vidět i slamy a neuvěřitelný chaos celé výstavby. Ve městě byly právě záplavy — to tam ostatně nebylo nic neobvyklého, spíše běžný stav věcí. Na zaplavených pozemcích podél cesty z letiště byly vidět jen mangrovové stromy s chůdovitými kořeny. Nežli pojede dál, chtěl si město trochu prohlédnout, ale stará Batavia s čínskou čtvrtí byla tak zatopená vodou, že rikša odmítal jet dál i za příslib odměny. Tomáš se dověděl, že město má ještě z holandských dob jakousi hráz s vodotěsnými vraty, která chrání „lepší“ čtvrtě před zatopením. Voda se ovšem hromadila v těch chudších, což chudáky z pochopitelných příčin štvalo. Dělali-li to kolonizátoři, bylo celou věc možno chápat jako typický příznak jejich arogance, ale teď tak činili „vlastní“ lidé a na protesty odpovídali, že ve slamech voda stejně nemá co zničit, zatímco u nich ano. Tahanice o to, zda vrata otevřít či zavřít, hýbaly celým městem, ač Javánci jsou povahy v podstatě mírné a tou dobou se jich na ostrově snášelo už sto dvacet milionů. Javánská mírnost ovšem vydrží jen do doby, než se cosi přetrhne a pak vybublá v nějaký masakr. Tak tomu bylo při zúčtování s komunisty. Tomáše, jako člověka z Východu, tato událost velmi zajímala, ale posléze poznal, že tady se pod touto nálepkou myslí cosi úplně jiného. Celý stát naopak čímsi připomínal Sovětský svaz, zejména svou kombinací etatismu, byrokracie a megalomanie a nejedna z džakartských soch by mohla směle stát v Moskvě.

Tomáš svůj původ z „komunistického“ státu pochopitelně tajil a vydával se za Holanďana. I to nebylo sice nejlepší, ale úcta k bývalým koloniálním pánům ještě úplně nevyprchala, snad i proto, že běloši jsou mnohem větší, silnější a průraznější než Javánci a na Tomášovi bylo dost materiálu na domorodce dva. I tak bylo krajně obtížné dostat nejrůznější komplikovaná povolení k vývozu rostlin. Kdyby chtěl povolení k vývozu dřeva ze sta hektarů pralesa, šlo by to bez problémů, ale pár bambusů leželo úřednictvu v hlavě. Nepřišly snad bílé opice, chlupaté, ale lstivé, třeba na výrobu zlata z jejich popela? Po pár dnech se začínal zvolna rozmlouvat indonésky, onou upravenou úřední malajštinou, jazykem jednoduchým a přehledným. Tu ze školy znal aspoň trochu každý, holandsky už uměl málokdo a anglicky taky.

Své dny čekání na papíry trávil v hotýlku na ulici Džalan Džaksa a sledoval na jeho terase mezinárodní tropické povaleče, jak tady, v nejošklivějším místě celé Indonésie, utrácejí pár dolarů či liber došlých z domova a zívajíce nudou čtou si v dusném jitru noviny Jakarta Post. Kolem nich se motaly půvabné domorodé dívky se zcela zjevnými cíli, občas i nějaký chlapec. Málo se ví, že i Marinus van der Lubbe, který údajně zapálil Říšský sněm, byl po matce Javánec. Popravili ho ostatně dřív, než se mohlo seriózně vyšetřit, co měl vlastně za lubbem, pokud měl ovšem vůbec jaký.

Další den ráno se Tomáš vypravil vláčkem do Bogoru. Jeho holandské jméno Buitenzorg znamená „bez starosti“, rozumí se o malárii. Ač je jen o pár set metrů výše než Džakarta, plasmodiím se tam nějak nedařilo a guvernér i mnohé úřady sídlily tradičně tam. Právě z parku guvernérského paláce se botanická zahrada, jedna z nejlepších v tropech, postupně vyvinula. V podstatě panovala mezi „říšským herbářem“ a Buitenzorgem jakási dědičná zášť, neboť někdejší zakladatel herbářů dr. Blume býval původně i jejím ředitelem. Když pak v souvislosti s potlačením povstání prince Diponegora došly kolonii peníze a každý gulden se třikrát obracel, nezbylo pochopitelně nic na podobné rozmařilosti a Blume se vrátil do Holandska. Jeho místo pak zastával po desetiletí sotva gramotný zahradník Teijsmann, který úplně bez peněz, jen s několika místními pomocníky a obrovským entuziasmem vysázel a udržoval botanický div. Založil i čtyři další menší zahrady na svazích okolních sopek v různých klimatických pásmech a jedna z nich, v Čibodasu, přežila podnes. Blume na Teijsmanna z domoviny velmi žárlil a zcela neholandsky psal udání na rozmanitá místa. Leč Bůh vysoko, car daleko a je těžko se pomstít někomu, kdo je kdesi až za rovníkem a nechce po nikom ani cent. Vztahy mezi Rijksherbariem a Buitenzorgem zůstaly pak už napjaté, a snad i proto se tamní sbírky nikdy nedostaly do Holandska.

Ironií osudu hodlal Tomáš právě v časopise Blumea, pojmenovaném po dr. Blumem, publikovat výsledky své práce. V secesní budově sbírek prohlížel s dr. Azasem, už starším pánem a taky absolventem univerzity v Leidenu, bogorské herbáře. Dr. Azas mluvil plynně holandsky a dost si stěžoval, jak jeho mladý šéf, vystudovaný už v Džakartě, neuznává jeho práci a vůbec ho přehlíží. Herbáře byly v hrozném stavu. Vlhko a různí škůdci udělali za čtyřicet let svoje a namísto kýžených bambusových větévek nacházel často beztvarou drť či plesnivé zbytky. I položky, podle nichž byly popsány nové druhy, na tom nebyly lépe. Javánci mají tradičně jiné záliby a talenty než uchovávat sušené lupení.

I zahrada se přes pečlivou údržbu proměnila v podstatě v pěkný velký park. Tomáš si umínil, že si ji prohlédne se vší důkladností. Obřadně posnídal na terase svého hotýlku. Ač bylo časné jitro, bylo dusno jako v prádelně. Cikády cikají, rosničky rosní a gekoni na zdi volají „toké, toké“, evropský návštěvník si snaží představit, jak bylo v téhle atmosféře, bez vší změny ročních období, holandskému úředníku pracovati. I když ráno zkopal sluhu a vynadal domorodému tajemníkovi, pomohl si jen nevydatně, práce se tím neudělala a naškrobená košile se lepila na záda dál. Ne, Tomáš jim rozhodně nezáviděl a byl rád, že tu nemusí být až do penze. Není divu, že tohle nazval Kipling „břemenem bílého muže“.

Za houstnoucího vedra se procházel zahradou. Byla obrovská a s rostoucím zoufalstvím si uvědomil, že řadu tropických stromů vůbec nepozná, ba že mu ani jejich jména neříkají nic. To s bambusy to bylo přece jen veselejší. Když byl v nejlepším prohlížení, zatáhlo se a začalo trochu krápat. Zakrátko k němu přišel hezký, asi dvanáctiletý klučina a za mírnou úplatu nabídl velký barevný deštník. Tomáš odmítl a šel hrdě dál, neustálé zastavování a nabízení nejrůznějších produktů a služeb ho rozčilovalo, byť pohnutky výdělkářů chápal. Kapky houstly, až se během několika sekund strhla průtrž mračen. Nezbylo než paraple potupně přijmout, jeho cena už mezitím stoupla na dvojnásobek. Pod deštníkem se dal s klukem do řeči — uměl dost slušně anglicky a vyprávěl, že by chtěl studovat střední školu, ale rodina na to nemá peníze. Právě angličtina by ho lákala a pak by se chtěl stát průvodcem turistů. V Tomášovi se hnulo svědomí a sáhl hlouběji do peněženky — na holandské poměry to nebylo mnoho a tady to bude snad na rok školy stačit. Nadšený hošík nedal jinou, než že ho musí představit své rodině. V lijáku jej vedl k jednomu z domků — na dvorku právě stará žena, jak se ukázalo, chlapcova prababička, nabírala miskou vodu z mandi, obezděného umývacího bazénku, a rozstřikovala z výšky kolem sebe. Byla sice už holohlavá a vyhublá, ale i v mokrém sárongu vypadala dost čiperně. „She is making rain,“ prohlásil klučina. Tomáš to pokládal za jazykovou neobratnost, ale malý informátor hbitě vysvětlil, že jde o způsob čarování, který umožňuje, či alespoň zvyšuje jejímu pravnukovi výdělky. V tradiční asijské rodině je samozřejmá úzká spolupráce, aby se její členové vůbec uživili. V krajině s takovými srážkami, jako je západní Jáva, to ostatně musí být hračka. Uvítal se s lidovou kouzelnicí i se všemi dalšími příbuznými budoucího gymnazisty, a než snědl improvizované pohoštění, slunce už zase svítilo. Večer pak sledoval obrovská hejna kaloňů, přespávajících přes den v zahradě, jak vylétají plundrovat okolní sady. Vzpomněl si na zápis někdejšího Magellanova kronikáře: „Dnes přilétl netopýr veliký jako orel.

K jídlu byl dobrý.“

Dalšího dne vyrazil do Čibodasu, oné horské zahrady s víceméně snovými panoramaty a příjemným, byť taky vlhkým klimatem. Ubytován byl v koloniální stavbičce, kde před ním, ještě za starého Rakouska, bydlel pražský botanik Domin, jehož cestopisy si jako kluk rád čítával. Některé sny je dobře si i splnit. V mírném podnebí tam rostly i některé evropské stromy, třeba třešně, spletené rovnoměrným klimatem natolik, že nezřídka jedna větev opadávala, zatímco sousední právě hnala do květu.

V okolních horských lesích bylo rozmanitých bambusů velké množství, na zelených loukách se proháněli javánští koně, z nichž jeden, jemuž Tomáš říkal v duchu Zlatohřívák, působil pohádkovým dojmem. Svět se tu jevil být téměř tím nejlepším z možných.

Další cesta vedla dál na východ, na sopku Bromo. Zbytky pralesů, které ho nejvíc zajímaly, byly v polovině její výšky, ale přesto neodolal a vyjel až do samého kráteru. Nebylo to nic nesnadného — až nahoru jezdily různé mikrobusy, hora byla celá obydlená a na jejích skoro kolmých svazích rostlo ve velikých kvantech zelí, hrách, brambory a další pochoutky mírného pásma, které Javánci sice rádi, ale jinde je nemohou pěstovat. Krajina na vrcholu byla jako z jiné planety — v obrovském kráteru byla jakási step či louka, porostlá trávami a květinami, které už opět poznával — takový malý pozdrav mírného pásma. Z ní trčel malý kužel, v němž byl vlastní činný kráter, z něhož stoupala sirná pára jako z předpeklí. Vyšplhal až na okraj a podíval se do jícnu, holého, šedého, bez jediné travičky. Stačil další krok a už ho nikdo nikdy neuvidí. Kupodivu ho zdroj par jaksi přitahoval — má-li člověk někoho dojmout, musí zemřít do třiceti, pak už si všichni jen zamnou ruce. Zamlada má člověk paradoxně jaksi i k smrti blíže a jeví tendenci ji šimrat pod bradou. Jen s největším sebezapřením neskočil a disciplinovaně slezl dolů, a tak zůstal Rijksherbariu zachován.

Kapitola 34

Další cesta vedla Tomáše na Borneo — ze surabajského přístavu přejel lodí do Bandžarmasinu, poměrně velkého, ale krajně neutěšeného města, kde by si nepřál být ani pohřbený. Pochopil, proč byla Jáva celé holandské Indie centrem — tamní krajina, trochu po holandském způsobu, působila jako velká zahrada, obyvatelstvo bylo vlídné a dobře vychované. Na Borneu a v Bandžarmasinu, obývaném Malajci kmene Bandžárí, se to bralo s islámem přísně a přesně a bylo patrno, že ďaur není viděn rád.

V jediném hotýlku pro cizince spřádal plány jak se dostat do vnitrozemských hor, k bambusům blíže. Všichni ho jednoznačně posílali do městečka jménem Loksado s odůvodněním, že je tam pěkně a všichni cizinci tam jezdí. Síla tradice byla v celém archipelagu neobyčejná a na všechno byl nějaký tradiční mustr. „A dědečku, co se dělá, když přijde ďaur a říká, že má žízeň?“ „Inu, chlapče, to si nejdřív pomyslíš něco o šajtánovi a pak řekneš: Ponížený služebník, vaše blahorodí…“ I šofér autobusku, kterým Tomáš hodlal jet dál, byl neoblomný — buď do Loksada, nebo nikam. Nakonec přivolil — osada ležela při úpatí vnitrozemských hor a lepší něco nežli vůbec nic. S podivem sledoval za jízdy zplundrovanou krajinu, kde po pralese nebylo už ani stopy a po polích kupodivu taky ne, všude jen smutně vyhlížející houští a bažiny. V Loksadu silnice končila. Městečko bylo velikostí a významem srovnatelné právě s Kropáčovou Blatnicí, jen v bornejském provedení. Indonésky už tady uměl jen málokdo — obyvatelé byli Dajakové a škola fenoménem relativně novým.

Za osadou se konečně jevily hory, dosti hustě zalesněné. Za několik hodin už se znal se všemi místními veličinami, starostou, molláhem, luteránským pastorem i majitelkou kombinace obchodu s restaurací. Islám i křesťanství tu byly zaneseny nově a leckdo z oveček měl doma ještě pěknou sbírku lebek po předcích, ale už se tím nechlubil. Většina obyvatel byli samozásobitelé, a tak Tomáš sedával v místním bufetu nezřídka sám, jen se psíky vzhledu dinga a kočkami se zkomoleným ocasem. K jeho překvapení se na Borneu dosti dobře vařilo, byť k specialitám babičky Marie to mělo místy daleko. Kupodivu si lidská obraznost představuje, že sedí v jediném civilizačním centru a v Loksadu žerou živé žáby rovnou u potůčku. Také si v Indonésii uvědomil, kolik tamních jídel Holanďané přijali za svá, a vrhlo to v jeho mysli na koloniální výboj zcela jiné světlo — třeba se chtěli jednou pořádně najíst. I obrovské ostnité duriany s lahodně máslovitým, ale mršinózně páchnoucím masíčkem uvnitř byly skoro zadarmo a náš protagonista se jimi přecpával — v civilizaci, a to ani v té javánské, tak kvůli následkům činit nelze.

Při prohlídce bližšího okolí dobloudil do vsi s málo povzbudivým jménem Malaris, kde ho zaujala překrásná drobná prasátka, ne větší než řekněme pes baset. Těžko si představit něco zábavnějšího a inteligentnějšího, co by bylo potenciální okrasou každé holandské předzahrádky. Sviňky se selaty velikosti potkana se povalovaly až na cestě a na Tomáše dýchl neolit. Bylo patrné, že obyvatelé nejsou muslimové, nebyli ostatně ani křesťané — po kostele či křížcích na krku ani památky. Přátelsky na něj mávali, byť dorozumět se nebylo jak. Tomáš se rozhodl, že se do romantické vísky přestěhuje a užije si nejen pralesa, ale i animistického náboženství. Jeho známí z Loksada jej od toho se zděšením zrazovali, vyprávěli, že těmto lidem, nemajícím „žádné náboženství“, není co věřit a že za nocí volají lesní duchy, kteří jim hlasitě odpovídají. Vzhledem k tomu, že starosta mu účtoval za ubytování v jakési kůlničce tolik co v Džakartě v slušném hotelu, pomyslil si Tomáš cosi o protokapitalistických vysavačích a konkurenčním boji. Pohani budou účtovat jistě méně, pakli vůbec co. I pastor si přisadil a zval Tomáše k sobě, jen za dobrovolný poplatek. Leč ten stál na svém a za pár hodin už se stěhoval do jedné z prvobytných chaloupek, kam volně vcházelo všechno domácí zvířectvo a pobíhaly nahaté děti. V tropech se neobyčejně ušetří za dětské oblečení, plenky, a dokonce i za jídlo, protože ty větší si kolem chaloupky i leccos seženou. Je tam prostě radost se rozmnožovat. Několik nabízených rupií jeho hostitel rozpačitě přijal, ač bylo nezřetelné, co si za ně vlastně koupí. Snad si zajde do Loksada na cukroví.

Pro Tomáše nastaly zlaté časy — vyrážel na několikadenní túry do hor, do pralesů, které se nekácely a nevypalovaly, k prudkým potokům, k zoborožcům a cikádám znějícím jako motorová pila. Sběry se vršily, řadu bambusů viděl poprvé a světová učenost nejspíš taky. Po dvou týdnech se zdálo, že tváře jeho hostitelů a celé vsi vůbec vůčihledně chladnou. Zjevně je znervózňovalo to, že odchází a po několika dnech se opět vrací — snad se domnívali, že neodjede už nikdy. To už se ostatně v Indonésii s bílými jednou stalo.

Jedné noci se mu zdálo o snědém muži, jak na něj střílí z bezprostřední blízkosti šípem, ale míjí ho. Snad znepokojen snem, sešel toho dne z pěšinky, kterou obvykle chodíval, a na jedné lesní světlině uviděl, co neměl — do kmene jakéhosi stromu s hladkou kůrou, na způsob našeho buku, byla schematicky, několika tahy nožem, vyřezána lidská tvář. Na druhý pohled poznal, že řezba představuje nepochybně jeho — daly se dobře rozeznat obrysy brýlí i bradky, něco, co nikdo jiný v okolí neměl. Pod jedním z očí byl hluboko zaražen malý, starodávný, ještě ručně kovaný nožík, ve střence z rudého tropického dřeva. U paty stromu byla kaluž krve, již značně zaschlá. Tipoval na některé z prasátek, ač zvíře samo tam nebylo. Tomáše se zmocnila téměř destilovaná hrůza. Ve snaze objekt nějak zneškodnit, nožík pracně vytrhl a hodil do nedaleké říčky. Na krevní tratoliště aspoň nahrabal opadané listí. Sejdeme-li kdykoli v životě z běžných pěšinek, uvidíme věci, o nichž se nám nesní, a pocit strachu přitahuje další přízraky, které by se nám jinak snad vyhnuly. Potácel se lesem dál, ve snaze se na pěšinu vrátit. To se mu po čase podařilo, ale strnul podruhé. Na obryvu, kde se cesta zakusovala do svahu, se plazila mohutná, asi dvoumetrová kobra. Než se vzpamatoval, rozmyslel si to i had a zvolna a zdlouhavě se odplížil pryč. Stačilo dvacet centimetrů a animisté si mohli ušetřit námahu. Pokud by se kobra nějak zásadním způsobem v útoku nezmýlila, nezbylo by než intoxikovaný úd utít, ačli by mu vůbec někdo půjčil mačetu. Na sérum nebylo v tomhle zapadákově ani pomyšlení a do Bandžarmasinu by živý dojel sotva.

Kupodivu se uklidnil a meditoval o smrti a těch, kdo ji přinášejí. Dál se potuloval po stezce, až přišel na dřevěný můstek přes potok — byly to jen tři klády, svázané liánou. Tu se za ním ozvala rána — za jeho zády spadl ze stromu na most malý, ponuře černohnědý pták, trochu na způsob japonské chůvičky. Byla to Lonchura fuscans, nezraněná, ale v posledním tažení, snad umírající na nějakou nemoc. Tomáš se rychle vrátil do vsi, během hodiny zabalil zavazadla a s majitelem jediné loksadské dodávky sjednal vydřidušskou cenu. Téměř prchal, sledován posupně pobavenými pohledy Malarisanů, a nemohl se dočkat svého suchého a relativně chladného pokojíku v Leidenu.

Kapitola 35

Když se po příletu trochu vzpamatoval a dal zahradníku Grootemanovi instrukce, jak přivezené bambousky pěstit, dověděl se Tomáš, že v mezičase jeho otec Štěpán zemřel a právě byl pohřben. Na jeho pohřeb by stejně nemohl — k návštěvám Československa bylo nutné tzv. „vyrovnání vztahů“, spočívající v kajícném dopise dr. Husákovi, který po tomto aktu samohany udělil amnestii a vyinkasoval značné peníze jako kompenzaci za vzdělání a státem vložené investice. Tomáš neměl k jednomu chuť a k druhému ani možnost, u neamortizovaných vysokoškoláků byla tato suma, jakási obdoba starodávného vergeldu, téměř astronomická. Někteří východní vůdcové své poddané přímo prodávali solventním kupcům, třeba německému či izraelskému státu — touto dobou už prodal Ceau?esku Židy i Němce téměř všechny, Honeckerovy zásoby poddaných se rovněž zvolna tenčily. Čechy nikdo nechtěl a museli se zaplatit sami.

Štěpánova hodina udeřila po slavnostním večírku na rozloučenou, který mu jeho spoluzaměstnanci vystrojili. Protože všem vyhověl a sám nic nechtěl, byl velmi oblíbený. Dostal spoustu rozmanitých dárků, vesměs jeden kýč větší nežli druhý. Obrázky lidových mazalů s motivy třeboňského okolí se proplétaly s malovanými památečními talíři a láhvemi nejrůznějšího alkoholu. Pilo se, jedlo, vzpomínalo… Před půlnocí se Štěpán šel projít na chodbu. Chodba nevzhledného prefabrikovaného baráku byla prázdná a zaprášená, Štěpán se cítil k uzoufání sám a bylo mu vnitřně pusto. Dělalo se mu stále hůř, potil se, nemohl popadnout dech, za hrudní kostí ho bodalo, jako už ostatně několik dní. Když vyšel jeho spolupracovník Vichérek za ním a viděl kapky stékající z jeho čela, zeptal se: „Štěpko, co ti je?“ Ten jenom odvětil: „To nic, to je dobrý!“ Pak projevil přání jet domů, do auta nastoupil jen s vypětím všech sil. Dlouho sháněli někoho, kdo nepil a mohl by šoférovat. Po cestě mlčel, jen jednou poznamenal: „Už ho vezou domu, toho Štěpána, už brzy bude doma!“ Vichérek i šofér se podivili. Z auta už nemohl vylézt a jeho spolucestující ho museli postavit na nohy. Dál se potácel sám, ne ovšem do černého domečku, ale do rodného statku. Za několik minut nato zemřel na gauči u svého bratra Jaroslava, aniž už co promluvil. Byl to kapitální infarkt.

Pohřeb se nekonal do hrobu — neměl je už kdo kopat, ale v třeboňském krematoriu. Funebrák mluvil tak trapně, až se přítomní sami hanbili.

Za krátkou dobu nato odvezli do nemocnice i Marii — zdálo se, že ji postihne stejný konec jako její matku Annu. Prasklá žilka v mozku působila ochrnutí pravé ruky a pravé strany tváře, jen s obtížemi malovala levou rukou písmena. Sdělení, které jí leželo nejvíc na srdci, bylo pozoruhodné. „Milo, tu chalupu prodej, neumíš se o ni postarat!“ stálo na papíře kostrbatými literami. Když byla třetí den ve špitále, stala se zvláštní věc — její ošetřující lékař dr. Arnold spáchal sebevraždu — oběsil se na půdě své vilky. Šuškalo se něco o ženských a něco o dluzích, ale šušká se vždy něco. V čím životě by se na samovraždu nenašel dostatek motivů?

Doba byla ostatně nakloněná nejrůznějším fámám — vyprávělo se, že v noci jezdí krajem „černá sanitka“ s kouřovými skly, chytá mladé a zdravé lidi a uvnitř jsou rozebíráni na jednotlivé orgány, které pak komunisté s pohádkovými zisky prodávají do ciziny k transplantacím. Povaha doby ostatně byla taková, že se fantazie od reality těžko odlišovaly a například masový vývoz dříví na Západ bylo vidět na bíle dni. Proč ne kůže?

I Mila těmto pověstem věřila a zakazovala Luďkovi, aby chodil za tmy ven. Po několika dnech se, zjevně v důsledku vstřebávání hematomu, začal Mariin stav lepšit a do dvou měsíců byla zcela v pořádku. Dokonce v pokročilém věku zvládla i přeučení a začala psát a šít levou rukou — v pravé ruce přece jen neměla potřebný cit. Její dopisy Tomášovi potom byly méně úhledné, ale číst se daly — adresát pro to měl jakožto přecvičený levák pochopení.

Marie se mohla zúčastnit se vší parádou i Luďkovy svatby, která se narychlo připravovala. Luděk se ženit musel — to byl ostatně tou dobou začátek značné části manželství. Dobře by na něj přiléhal starý vtip o tom, že „zacházel se svou spolupracovnicí tak neopatrně, že přišla do jiného stavu…“ Monika Zlámalová, takto účetní v JZD, byla dokonce po vozábalovské linii jeho vzdálenou příbuznou, ale v městečku byli koneckonců nějak spřízněni všichni. Byla to dívka šikovná, podnikavá a vysoko mířící, ale z pohledu Kropáčovy Blatnice a tamní účtárny těžko očekávat filmové producenty. I veterinář je v nejhorším dobrý. Za pár měsíců po svatbě se narodila Lucinka, krásná modrooká holčička, doma nazývaná podle svých kojeneckých vokalizací Pupu. Zdálo se, že život jde jako obvykle dál a mezera zející po Štěpánovi je zaplněná. Avšak historie se jevila opakovat.

Matka Mila jen s největším sebezapřením snášela, že se má o svého jediného oblíbeného syna — Tomáš byl kdesi v dálce — s někým dělit. Časem nabyla nevývratného přesvědčení, že Lucinka není Luďkova, ale vedoucího účtárny, a že Monika jejího syna takříkajíc „uhnala“. Často to Luďkovi v soukromí říkávala a nabádala ho, aby se nenechal zneužívat. Ten marně poukazoval na to, že Lucinka je podobná nejen jemu, ale i Mile samotné, na starých zažloutlých fotografiích s beránčí kožešinou. Nedůvěra je ale cosi, co si důkazů nežádá — šíří se jako kruhy na vodě. Atmosféra v domečku opět zahoustla, snad víc než před lety.

Kapitola 36

Přišel annus mirabilis 1989. Svým způsobem jej všichni čekali a svým způsobem jej nečekal nikdo. Komunismus byl zpuchřelý už po léta, ne ale zas tak, že by třeba vypukl hladomor. Obrovské nakupení vojensko policejní síly a techniky, zaměřené v zásadě proti vlastním lidem, neměl najednou nikdo odvahu použít. Armáda se kupodivu při vší své absurdní natvrdlosti chovala nejrozumněji. Luděk si vzpomněl na jeden z výroků majora Vorla, svého někdejšího velitele, který jen ve chvílích prozření propojil podmět a přísudek správně: „Souzi… někdy se musíme zamyslet, souzi…, souzi, proti větru se chcát nedá!“ Asi se skutečně nedalo.

Všichni, kdo jen v trochu vnímajícím věku zažili rok 1968, byli přesvědčeni, že zánik komunismu může přivodit jenom válka. Ti optimisté mezi nimi věřili, že by ji Západ mohl za ohromných ztrát vyhrát a svoboda by do Prahy přijela na bílém americkém tanku s následující okupační správou a čtyřmi sty gramy chleba na hlavu a den ve zničené zemi. Výklady západních politologů o pozvolné „finlandizaci“, byť i jenom ve střední Evropě, přijímali pamětníci invaze s netajenou skepsí. Na rozdíl od padesátých let už ale aktivní americkou vojenskou pomoc nikdo nečekal. Na Západě se těšila „sovětologie“, ba i „kremlinologie“, zabývající se mocenskými rovnováhami starců v politbyru, velké pozornosti, rozkvětu a podpoře a dočkala se vlastních kateder a institutů. Její experti, pro většinu běžných smrtelníků fascinující už tím, že se naučili nějak slabikovat cyrilici a čemusi z neproniknutelné komplikovanosti slovanských gramatik, prorokovali vesměs špatně, což se ale mělo ukázat až teď.

Je zajímavé, že jak komunisté, tak jejich protivníci byli tímto systémem uhranuti a jeho zánik čekali, pokud vůbec, tak za dlouho, v horizontech staletí. Že by k tomu mohlo dojít takhle brzy, se nikdo nenadál a ani na Západě, tím méně na Rusi, na to nebyli připraveni. Bylo ovšem zřejmé, že režim je v těžké krizi a lid se těšil, kdykoliv dalšího kremelského starce spustili do hrobky. I Tomáš si schovával noviny s palcovými titulky typu Tsjernenko dood! Lidová hádanka pravila: Co je to? Má to jednu hlavu a tři sta zubů. Žralok. A má to třináct hlav a pět zubů? Politbyro KSSS. Ale politbyro se drželo zuby nehty, starší členové jen nehty. Je ovšem známo, že nejrychlejší cestou k zániku přežilých systémů je pokus o jejich reformu. Tatík Marx by měl z celé události neobyčejnou radost, protože sotva co jiného v dějinách lépe ilustrovalo jeho tezi o vzniku revolucí nesouběhem mezi výrobními silami a archaickými výrobními vztahy.

Je pozoruhodné, že paralelně probíhalo slábnutí moci církve v Irsku, kde po dlouhou dobu carovala jen o chlup lépe než strana na Východě — snad se jen moc nepletla do ekonomiky. Také v Číně docházelo k reformám, byť téhož roku studentské demonstrace na náměstí Nebeského míru skončily masakrem. Málo se ovšem ví, že právě on reformy velmi urychlil — paradoxně mají neúspěšné revoluce skoro stejné následky jako úspěšné, jen pomalejší — Bachův absolutismus neústil do nové metternichovské éry, ale pozvolna do občanské společnosti. Rok 1968 u nás byl v tomto směru výjimkou, ač už se padesátá léta také nerestituovala. Naopak po úspěšných revolucích zákonitě za pár let přichází frustrace, neboť cílů, většinou přemrštěných, nebylo dosaženo a nastává „restaurace“. Teng Siao-pching už předtím Gorbačova několikrát varoval, že začíná reformu z úplně opačného konce, z politického. Severní barbar na zkušenosti Říše středu nedbal a podle toho dopadl, na Západě vážen a ctěn, neboť nikdo v dějinách neudělal pro zkázu komunismu tolik jako právě on.

Listopad tohoto roku byl v Čechách skutečně dramatický — večer bývalo nebe nepřirozeně krvavě červené a někteří soudili, že je to polární záře. Protože však v Čechách běžně nebývá a vlastně nikdo ji nezná, Bůh suď. I hvězdopravci, mnohem četnější než v roce 1914, se dívali na noční nebe a vskutku viděli na desátém stupni Kozoroha v dojemné shodě stát Venuši, Saturn a Neptun, jen kousek od nich Uran, v přesné opozici na to všechno Jupiter. I ve Štíru byl pěkný chumel těles, dominovaný červenavým Marsem-chirurgem. Při slavnosti u příležitosti svatořečení blahoslavené Anežky hřímal prastarý a svou bojácností a myšlenkovou nepodnětností známý kardinál, jako by se otvírala nebesa. Znovu bylo možno pozorovat kolektivní jevy při velkých spontánních shromážděních, duši davu, proti které nic neobstojí — při íránské revoluci proti šáhovi nevydrželi vojáci do odhodlaných lidí, mávajících krvavými košilemi zabitých, dlouho střílet.

Dětská křížová výprava se tváří v tvář obrovskému vlivu studentů, kteří rok 1968 nezažili, už nezdála takovou středověkou zpozdilostí a její neúspěch vypadal jako drobný organizační renonc. Tomáš s podivem sledoval v holandské a německé televizi záběry na davy, oblečené se sibiřskou elegancí v umělohmotných bundách a na Západě nevídaných čepicích, i na studenty, u nichž se náhlá obrovská odvaha kombinovala s jakousi ponravitostí bytostí vyrostlých ve stínu a skrytu, a maně si vzpomínal na vlastní mládí v podivném rezervátu koleje. Náboženské cítění, odpověď na slabomyslné režimní ateizační kampaně i důsledek chápání sovětského impéria spolu s Ronaldem Reaganem jako říše ďáblovy, které rostlo řadu let a vrcholilo asi shromážděním na Letné, se udržovalo ještě několik roků, než začalo opět opadávat do tradiční lhostejnosti. Církve, jak už je to u institucionalizovaných náboženství obvyklé, tuto sílu nebyly schopné k sobě připoutat.

Nastal i veliký rozpuk východních náboženství a mystiky všeho druhu. Zájem o všechno okultní, minulým režimem drsně potlačovaný, se rozhořel naveliko, než začal pomaloučku klesat, převrstvován mystikou úspěchu a peněz. Máloco je pro povahu doby tak signifikantní jako naprostý klid, s nímž všichni přijali počin ministra vnitra, pátrajícího po atentátnících ze Staroměstského náměstí pomocí jasnovidců. Dlužno říci, že ani metody světské tehdy nevedly k cíli a s vnitrem se různá mystéria pojí odnepaměti. Zavládla naprosto neuvěřitelná euforie, asi jako kdyby se rozkřiklo, že čert pošel a všechny jeho šmejdy jsou navždy ty tam.

Zopakujeme-li si dnes několikrát hlasitě heslo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, zní to stejně nevěrohodně jako v roce 1980 Masarykův slogan „Nebát se a nekrást“. Pravdy se, jak známo, lokálně i časově velmi liší. Byť někteří jistě tušili, že tomu tak úplně nebude, neměli to srdce v prvních měsících frenetického nadšení něco ostatním říkat — je třeba se smát s těmi, kdo se smějí, a plakat s těmi, kdo pláčí, a je dost času na to, aby každý na vlastní kůži pochopil. Kazit jim radost je podobné jako někomu polít právě usmažený řízek petrolejem, či mu alespoň vykládat, které všechny tasemnice v něm tiše sedí.

Byla to už třetí velká euforie (nepočítáme-li tu malou osmašedesátnickou) ve dvacátém století, ač žádná válka právě neskončila, skončil už čtvrtý, či počítáme-li i druhou republiku a „normalizaci“ jako samostatné, šestý režim v tomto věku. V podstatě se také jednalo o náhlé střídání generací, k jakékoli odplatě na odstavených však už nedošlo, naopak, generální pardon byl mimořádně velkorysý. Snad je to i obecně klesající pomstychtivostí během dvacátého věku — po první válce ještě vítězné mocnosti vymáhaly reparace do poslední marky, po druhé nabídly raději Marshallův plán, ač byl sto a jeden důvod víc Německu nakašlat. I zde bylo zřejmě lepší nechat mrzkosti bez trestu a neprávem získaný majetek v klidu. Alespoň zpočátku to vyvolávalo pocit provinilosti, byť bývalí političtí vězňové i jiné režimní oběti byli znechucení a zahořklí. Celý problém byl podobný denacifikaci v Německu, kde ovšem nacismus trval pouhých dvanáct let.

Většina lidí byla s režimem nějak zapletená a jednou odstartované rozplétání obrovského krakena by bylo asi bez dna. Navíc je nutno dál počítat v praxi s těmi, kteří znají různé správní a výrobní dovednosti, jimž se jiní v kotelnách a nočních vrátnicích jistě nenaučili. Po počáteční konjunktuře většina členů disentu postupně z politiky odešla — establishment a jeho činy mají vždy nějaké rysy nudy a pokrytectví a pohyb od proroků k úředníkům je v praxi poměrně rychlý. Český intelektuální disent byl čímsi bizarně podivuhodným, možná spíš hodným úcty než následování. Praktická užitelnost toho, co v dobách útlaku smyslel, se dá asi charakterizovat aforismem, že při troše geniality lze v kuchyni vyrobit atomovou bombu, tržní hospodářství ale ne. Na politické aplikace Platóna už se přece jen zdálo být trošku pozdě. Celkově vzato se dostal do módy pravý opak minulorežimních zásad — právě tržní hospodářství bylo vysoko ve flóru, byť dlouho spíše v deklaracích než v činech. Mladý dynamický podnikatel, ve fialovém saku a ozbrojen faxem, se stával hrdinou dne. Kupodivu bylo tempo změn v počátcích pomalé, nezaměstnanost skoro nulová a zdálo se, že transformace proběhne idylicky. Skutečné změny, z nichž se mnohým zatočila hlava, začaly nastávat až po létech a v okamžiku, kdy se o nich nemluvilo, podobně jako se o technickém pokroku mluvilo nejvíc v devatenáctém století, kdy byl z dnešního hlediska sotva patrný.

Informační technologie se do země jen hrnuly, dílem pro její letité zmrazení, dílem pro jejich momentální rychlý růst. Byla zlatá doba k zakládání firem a v rámci privatizací se odehrálo jedno z největších přerozdělování majetku všech dob, asi nejradikálnější od Bílé hory, byť vyvlastněným tu byl stát. Nejen politická, ale i hospodářská moc ležely opět na smetišti. Po pár letech se pak těm, kdo podnikavost a během změn stále nutnou ostražitost postrádali, začalo namnoze po přehledných a zajištěných dobách komunismu stýskat, když předtím pečlivě vytěsnili fronty na pomeranče a povinné prvomájové průvody.

Nový režim se také hlásil k tomu, že duchovní hodnoty jsou nadřazeny materiálním, někdy s takovou intenzitou, že si to chudinka hmota přes všechny své chyby přece jen nezasloužila. Duchovno se skutečně zdálo v prvních letech jen valit všemi škvírami a byl po něm všeobecný hlad. Vyskytly se i rozmanité proudy, propojující duchovno s podnikáním, z nichž by měli mladí talentovaní religionisté jistě radost. Nastával také rozkvět literatury, ze šuplíků se tahal kdejaký starý rukopis, narychlo se pořizovaly rozmanité překlady, často v bídné kvalitě. Počet česky vydávaných titulů, od největších škvárů po největší perly, rok od roku rychle stoupal, až se ustálil na hladině velmi převyšující doby největšího vydavatelského rozkvětu první republiky i starého Rakouska.

Jaro národů se na evropském Východě zdálo opět běžet na plné obrátky. Během krátké doby se o několik let zvýšil průměrný věk, ne až tak zlepšením medicínské péče, ale novými nadějemi a elánem — v známém nepěkném pokusu se krysa v kýblu vody utopí zhruba za hodinu, jiná, která tam má nepatrný kousíček polystyrenu, a tudíž klamnou naději, že by se na něj dalo vylézt, jich vydrží čtyřiadvacet. Docházelo k čemusi jako kolektivní psychoterapii, po letech se znovu diskutovalo o tom, kde řeč zamrzla v roce 1968 — polistopadové noviny byly věrným obrazem těch osmašedasátnických, i strnulý úsměv některých politiků se znovu nakrátko objevil. Po relativně krátké době se však ukázalo, že další historie pokračováním tohoto ominózního roku nebude, tím spíše ne první republiky.

Většina občanů ze sebe shazovala nanucenou infantilitu, tak jak to probíhá v dospívání — poprvé cestovali do zahraničí a nestačili se opájet a žasnout, prováděli různé sexuální nezbednosti a erotické rubriky inzertních časopisů byly po dlouhou dobu mnohem objemnější nežli ty pracovní. Všichni spřádali po vzoru pubescentů víceméně nerealistické plány do budoucnosti, zdroj dalších frustrací na dlouhá léta. Rozum dal, že na to, aby se všem uskutečnily, by země musela být nafukovací. I tak zpočátku připomínala Aljašku doby zlaté horečky, vznikaly a byly tunelovány efemérní firmy, vznikaly krátkodeché intelektuální spolky. Botanik by si vzpomněl na zarůstání zplanýrované paseky, kam prvně nastoupí tzv. r-stratégové typu řekněme lebedy a rychle vyžerou, co mohou, ale dlouho se neudrží. Přes řadu mezistupňů vede cesta až k tzv. K-stratégům typu dubů, které rostou a množí se pomalu, ale vydrží dlouho.

Jako už tolikrát v tomto století se jako nejodolnější ukázalo vlastnictví k bytům a akademické tituly. Zato ostatní, posbírané na nejrůznějších VUMLech, se ukázaly spolu se starými funkcemi asi tak platné jako ty šlechtické v roce 1918. Ani jejich formální zrušení nebylo třeba. Lid už se třásl, až poslední ruský voják zmizí ve své asijské vlasti, netuše, že záhy z něj bude americký spojenec proti musulmanům.

Jakpak asi jednou pochopí pád železné opony, která sama byla odstraněna, archeologové, budou-li jací? Proč se začínají v odpadcích na bavorské straně Šumavy vyskytovat láhve od coca-coly dříve než na české, není to chyba v datování? Proč se zbytky trabantů, které na rozdíl od jiných aut nerezavějí a zajisté se skvěle uchovají, vyskytují v Magdeburgu a třeba v Kolíně nad Rýnem už ne? A proč je jich náhle na odpadištích silná vrstva a potom už žádné? To bude, pane, disertací!

Kapitola 37

Tomáš se poměrně záhy vypravil na návštěvu Čech, doprovázen svou holandskou přítelkyní Ankie, takto knihovnicí na leidenské univerzitě. K formálnímu manželství se neschylovalo, stejně jako ne k dětem a společné domácnosti — Ankie to odůvodňovala tím, že je velmi neodpovědné do takto rozbouřeného světa malé človíčky vysazovat, a také nutností vlastní seberealizace. Tomáš se tomu nikterak nebránil. Nauky se odnepaměti pěstovaly v klášterech a poustevnických slujích a ti, kdo je provozovali, se množili jen nevydatně. Asi je to tak lepší, ať už to pro ně chápeme jako odměnu nebo jako trest vyhynutím. Málo si ostatně připouštíme, že celý hospodářsko kulturní vzmach devatenáctého a dvacátého století se vlastně děje na úkor rodinných vztahů, jejichž rozrušováním se příslušná energie získává asi jako pálením dříví. Ti, kdo jsou v tradičních vazbách ponořeni, sice neudělají nic mimořádného, zato udělají věci řádné, ty, které vyžaduje tradiční řád. Ne nadarmo je celá moderní literatura o vzpírání se tradičním vazbám.

Rozdíly světů, z nichž pocházejí, si Tomáš uvědomil, už když přejížděli autobusem Šumavu na rozvadovském přechodu. Ankie byla u vytržení: „Tohle jsem naposledy viděla ve Skalistých horách! Jsou tu medvědi? Jsou tu loupežníci?“ Tomáš přisvědčil, že tu donedávna byli. Praha mu připadala šedá a ponurá, jako po chronické nemoci, kouř a pára v kalném ránu stoupaly pomalu k nebi. Rozrušené instituce, v nichž vládl porevoluční zmatek, fungovaly asi jako v Bandžarmasinu. Nastalo nekonečné vítání se spolužáky a známými, celé noci jim za bujarého dolévání různých alkoholů musel vyprávět, jak že to na tom Západě je, hojně přerušován výkřiky typu „Vždycky jsme si to mysleli!“ či „Vidíš je, svině!“

Po pár dnech se vypravil i do školy. Všude bylo pozdvižení, všichni schůzovali, zasedali, organizovali — neučil nikdo. Ke svému nemalému podivu potkal na chodbě Heidricha, trochu schlíplého, ale právě nesoucího ke zpracování haldu vylisovaných ostřic odkudsi z Turkménie. Nemířil už do šéfovské, tj. „Lutscherovy“ pracovny, ale do malého kamrlíku na samém konci koridoru. Tomáš by býval čekal, že místo něho najde ve stropě díru s očouzenými okraji, ale namísto toho na něj démonek bodře halekal: „Vozábale, vy jste byl vždycky náš nejschopnější žák, však jsem to taky De Jongovi říkal… tak, co bambusy… no, pozdravujte v Leidenu, to víte, že Blumeu odebíráme… a propos, nechtěl byste se stát členem americko-české Společnosti pro vědy a umění? Už jsem tam, já tam byl už před revolucí…“

Tomáš si s podivem uvědomil, že Heidrichova někdejší rada se ukázala jako optimální a neodpověděl mu nic. Rozhovory v kuloárech si pak ověřil, jak funguje dialektika pána a raba — to, že tam byl Heidrich ještě trpěn, nebylo dáno až tak tím, že snad na leckoho leccos věděl, ale zejména tím, že ho byli zvyklí po léta poslouchat. „Vždyť on udělal i leccos dobrého…“ řekla mu zestárlá dr. Petzoldová. Tomáš přisvědčil.

Jeho obraz světa byl poněkud otřesen ani ne měsíc starým setkáním s dr. Holzmeierem z Kielu, nejlepším kontinentálním expertem na systematiku bambusů. Na rozdíl od Heidricha se ukázalo při bližší prohlídce, že je to debil.

Není to vůbec myšleno pejorativně, jako většina oligofreniků byl i Holzmeier člověk hodný a dobromyslný, ale čímsi připomínal Maxmiliána von Trodesberga, byť ho Tomáš samozřejmě už osobně neznal. Od učebnicového schématu debility se vlastně lišil jen tím, že se naučil anglicky. Jeho svět se omezoval na dva rody bambusů a smolení stereotypních článků na tato témata, podobně jako slabomyslní pasáčkové násobili zpaměti čtyřmístná čísla. Tomáš se otřásl nad ním i společností, která takovéto výkony v obrovské kvantitě vysoko hodnotí. Otřásl se tím víc, že v tom viděl i kus vlastní karikatury. Ale doba byla obecně vymknutá z veřejí.

Od myšlenek na oba řečené pány raději odjel i s Ankie na jih. Cestou k nádraží potkali průvod dětiček ze školky, švitořících pochopitelně česky. Ankie, která sice uměla čtyři západní jazyky, se před cestou tuto podivnou řeč pokoušela učit, ale beze stopy úspěchu. Teď se vší opravdovostí žasla: „Takoví malí, a už umějí česky?“ „To víš, my už jsme takový talentovaný národ!“ odvětil Tomáš.

Když se ho pak ve vlaku pod čerstvým dojmem ze staronové synagogy zeptala, zda pražští Židé jezdili do Mekky každý rok, pomyslil si, že bude nutno se brzy vrátit, nemá-li jejich vztah utrpět trhlinu.

Blatnice ho překvapila — změnila se sice málo, ale zato k horšímu. Na rynku byl vybouraný blok maloměšťanských domků a namísto toho postaveno jedno z monster, která produkovala osmdesátá léta, údajně Dům služeb. Chápal, proč se šáhovi poddaní při výstavbě takovýchto střediskových obcí bouřili.

I rybníček Střebadlo, kdysi celkem romanticky položený uvnitř městečka, byl zavezený, zjevně samoúčelně. Zato borové a smrkové lesy ho nadchly — po návratu z javánských pralesů se jevily pohádkově, jako z druhohor. Babička Marie mu líčila, že její meruňka nejen roste, ale dává už i dost ovoce — teď sice neměla listí, ale opravdu hodně vyrostla. Živý časoměřič. I vzájemné představování obou švagrových dopadlo dobře, už proto, že se téměř nemohly domluvit.

Po všem tom vítání a jásání bylo načase se zase vrátit k říšským herbářům. Ještě si na den zajel do Třeboně, města svých gymnaziálních let. Jako všichni emigranti se podivoval, že všechno běžné jídlo je k dostání a v zemi nezuří hladomor. V restauracích konzumoval různé pochoutky, už dávno zapomenuté, a svatý gulden by mu umožnil sníst jídelní lístek odshora dolů, kdyby to bylo technicky možné.

Zašel i k holiči. Povídavá holička ho různě bavila, a když podotkl, že pozítří mu odjíždí autobus do Amsterdamu, řekla: „Umíte ale dobře česky, skoro neděláte chyby! Je samozřejmě podle řeči poznat, že jste cizinec, ale všechna čest!“ Tomáš odpověděl cosi o tradičním holandském polyglotství a uznal, že každý patří tam, kam ho posílají. Heidrichové i holiči. Ve městě už ho ostatně nikdo nepoznal.

Kapitola 38

Kropáčova Blatnice zažila převrat jen zprostředkovaně. Zdejší stranická moc zmizela jako pára nad hrncem, tajemník sem ostatně jen dojížděl. Za čas už fungovala samospráva z domácích zdrojů. Budování kapitalismu šlo jen nevýrazně, pomineme-li otevření jedné nové hospody a několika krámků s levným dováženým textilem, které brzy zkrachovaly. Vzniklo taky pár drobných lokálních firmiček, tradiční živnosti už ale ne. Ani Marie už krámek se střižním zbožím neotevřela a nechtěla ho ani pronajmout. Některé staré zkušenosti se ale ukázaly aktuálními. Když při odtrhávání Slovenska — staré cislajtánsko-translajtánské třenice zase přišly na přetřes — byly kolkovány peníze, říkala: „Jó, to bylo v devatenáctým roce zrovna tak!“ Z důvodu podobných analogií ji znepokojovaly i boje v Sarajevu.

Rozpadalo se postupně i JZD a ukazovalo se, že Luďkových služeb už není potřeba. Nejlepší medicínou na neduhy krav a vepřů, pokud se ještě vůbec chovali, byla teď nucená porážka. Bylo třeba se přespecializovat na jiné živočichy, jejichž hvězda teď stoupala — psy a kočky. Stará úsloví typu „jako pes u boudy“, „psa by nevyhnal“, „utopit jako štěně“, „utahanej jako kotě“ atd., slábnoucí na přesvědčivosti už za pozdního komunismu, přestala platit úplně. Jejich život se teď změnil oproti poměrům za c. a k. časů zcela radikálně, mnohem víc než u lidí. Lidem ostatně nehrozí, že jim jejich miláčkové přerostou přes hlavu, psi jsou navíc i poslušní a servilní. S lidmi, kteří jsou mnohem nevypočitatelnější a mazanější a v případě potřeby je obtížné se jich zbavit, se v postindustriální společnosti žít v podstatě nemusí a z toho malé domácí šelmičky úžasně profitovaly. Pomalu, ale jistě začaly zabírat značný díl potravinářských krámů konzervy a pochoutky jim určené a po celé zemi vznikala síť veterinárních ordinací věnujících se prakticky jenom jim. Bylo jen otázkou času, až se objeví i první psychologové a psychiatři a otázka Macíkových frustrací z dětství se stane látkou k rodinným hovorům.

V hlavním městě to už začínalo. Na otevření vlastní ordinace byla ale Blatnice příliš malá a názory ještě příliš konzervativní. Bylo nutno myslet na nějaké větší město, minimálně na Třeboň. Monika, která se pro podnikání nadchla, k tomu Luďka měla všemi prostředky. Záležitost ale nebyla tak jednoduchá, byly třeba především peníze. Už Napoleon říkal, že ke zdárnému vedení války jsou třeba tři věci: peníze, peníze a… zase peníze.

S ordinací tomu bylo podobně a nezbývalo nežli si půjčit. Jediným objektem, na který si jako na zástavu půjčit bylo lze, byl černý domeček, ale babička Marie, jeho jediný vlastník, řekla rozhodné ne. „Vo střechu nad hlavou se na starý kolena připravit nenechám, hlejte, abyste byli živi i bez toho — dyď ste byli i doteď!“ Roma locuta, causa finita. Nedalo se nic dělat, Luděk tedy nastoupil v Třeboni jako zaměstnanec jednoho ze svých úspěšnějších kolegů.

Matka Mila dokonce přišla s myšlenkou, že se Monika chce domečku nějak zmocnit. Jak by to konkrétně měla udělat, nespecifikovala, ale měly spolu časté spory. Marie je vždycky napomínala: „No tak, děti, pěkně spolu s úctou mluvte, ne se hádat jako cikáňata!“

Na rasově-politickou korektnost nebyla doposud doba ani místo. Právě prababičku Marii měla malá Lucinka nejraději, snad proto, že byla jediným zcela opravdově působícím člověkem v domečku a navzdory stáří z ní vyzařovala veliká síla. Napětí postupně narůstalo a jednoho dne se Monika i s dcerkou přesunula zpátky ke svým rodičům. Poměrně brzy pak odjela do Frýdku-Místku za obchodníkem s ojetými auty, s nímž se seznámila na inzerát. Začal rozvod, první v historii domečku, a proběhl poměrně hladce. Před definitivním přestěhováním nedala Lucinka jinou, než že musí prababičku Marii ještě vidět. Strávila s ní celý den jako za starých časů. Nedělo se nic mimořádného — uklízely spolu a vařily, Lucinka jako obvykle nadšeně míchala řídké lívancové těsto a koukala, jak se pak jednotlivé lívanečky smaží. Po obědě byl kupodivu na programu hřbitov, kam Marie chodila jen málo, ale dneska měla v úmyslu holčičce vyprávět o dědu Silvestrovi a „navštívit“ ho. Zatímco ometala kamenný obrubník, našla Lucinka na sousedním hrobě stříbrně lesklý svícen a přinesla si ho. „To nesmíš, dítě, to je těch dušiček…“ řekla Marie. V koruně lípy se rozskřehotala rosnička či spíše rosňák. „Žabka škrabe…“ pronesla spíše pro sebe. Bylo nesnesitelně melancholické pozdní léto. Od té doby Lucii ani Moniku už nikdy neviděli.

V Blatnici posléze zaniklo i kino. Všeho je, jak známo, do času. Tomáš do domečku zajížděl teď nejméně dvakrát do roka, to také držel v Praze několikadenní blokové přednášky. Ale bambusy zajímaly jen málokoho. Marii se zvolna blížila devadesátka. Čímsi teď připomínala stařičkého Františka Josefa, snad s tím rozdílem, že jako žena měla statisticky ještě o deset let delší životní expektanci. Všechny fascinovala svou činorodostí a výbornou pamětí — tu měla samozřejmě už zamlada, ale tomu nebývá zvykem se podivovat. Byla trochu jako z jiného světa a zdálo se, že kamenný řád, který udržovala ve svém domečku, je věčný. Postupně začala také stále více a více pečovat o svou dceru Milu, která se víc a víc vžívala do své hypertenze a dalších cévních komplikací. Velmi jí dodalo i to, že po pádu komunismu nebyla za svou, jak se domnívala příkladnou, zásadovost nějak vyznamenána či pochválena.

„A tak já jsem nekrad, jako jiní kradli. Když mě chtěli věšet, šibeničky spadly…“ zpívá se v lidové písni. S negativními ctnostmi je to vždycky takové ošemetné, byť někdy odměňovány bývají — třeba když někdo nic nezkazí. K Luďkovi Mila už po jeho rozvodu vztah znovu nenašla, neodpustila mu „zradu“. Oba synové jí připadali jako zašmodrchaný úřední případ, který by si žádal ještě nějakou definitivní koncovku, aby bylo možno tlustý šanon s nápisem „bratři Vozábalové“ po zdárném uzavření převést do archivu. To, co živel na písečné pláži nakreslil, se chystal zase spláchnout.

Luděk přinesl oběma stařenkám k rozptýlení nečistokrevné štěně yorkshira, které někdo našel a přinesl jim do ordinace. Barborka, jak roztomilé zvířátko pojmenovaly, směla náhle vše to, co v domečku tradičně psi mívali zakázáno — chodit do pokojů, ba i spát v posteli. Luděk si vzpomněl na případ, který mu vyprávěl jeden jeho kamarád, pracující v brněnské zoo. Když napomenul jednu starší dámu s pejskem, že tito do zahrady nesmějí, ohradila se: „Jakého psa tady vidíte, tohle je přece můj Otík!“

Za několik týdnů uslyšel z vedlejšího pokoje smutný tlumený zpěv, něžný a tragický zároveň. Marie, která se domnívala, že je v domě sama, psíka chovala a zpívala mu ukolébavku, zvláštní, psí, jejíž slova průběžně za zpěvu generovala, tak jak to umějí lidé s poetickým nadáním a bez většího literárního zatížení — tradiční zpěváci a přednašeči eposů pracovali vždycky takhle. Skladba měla místo rýmů většinou jen asonance a krásně ukazovala fakt, co mohou do slov dát lidé v nějaké krajní situaci — celý smutek ženství na prahu hrobu tu byl jako na dlani. Luďkovi bylo metafyzicky smutno a s potlačovanými slzami se tiše vyplížil ven, aby si ho Marie nevšimla. Kdyby byl sečtělejší, věděl by třeba, že v množství jalových a formalistních básní rakouské císařovny Alžběty jsou dvě strhující — ty, které napsala po násilných smrtích svého syna Rudolfa a milovaného bratrance Ludvíka Bavorského.

V létě 1999 přijel Tomáš jako obvykle na pár dní. Překvapilo ho, jak se kraj po opadnutí velkozemědělského šílení zase vzpamatoval, ne sice k původnímu stavu, ale motýli už zase poletovali a na jednom rybníku uviděl i skupinu černých čápů. Babička Marie jej uvítala veselou historkou o tom, jak ji potkala jedna z jejích spolustařen, byť z její věkové kohorty už byl sotvakdo naživu. Říkala jí: „Pávková, vy si myslíte, že tady budete furt, ale to se mejlíte, kdo se pak vo toho vašeho kluka, jako vo Luďka, postará? My sme daly hlavy dohromady a věděly bysme dokonce vo dvouch nevěstách…“

Bylo fascinující, jak kolektivní duch městečka a jeho strážkyň řádu stále fungoval. Luděk se jen smál a nabídky neověřoval. Umyté dítě se bojí vody. Téhož dne odpoledne Marie Tomáše zavedla s tajemnou tváří do zadního pokoje. Tam ležely na stole připravené šaty, evidentně její, parádní, tmavé. „Tydle mně dej, Tomášku, do truhly, už jsem si je připravila…“ řekla překvapenému vnukovi, kterému už ostatně šedivěla hlava. Tomáše zarazilo, že vedle leží ještě jedny, trochu větší. „A tydle jsou pro Milu, jako pro tvoji matku, kdyby s ní něco…“ „No, babičko, ty tvoje ti jistě dám, ale nepřeháníš to s matkou trošku?“ odpověděl. „Ale to já jen tak, kdyby náhodou, abyste s tím neměli práci a běhání… A tady je smutek na funus pro tebe a pro Luďu, ale před ním zatím pst!“ a ukázala na dvě krásně nažehlené bílé košile a dvě kravaty, černou a tmavě šedou — obleky ostatně oba měli. „No, bude to složený tady v almaře, tak abys věděl…“ Vedle Mariiných šatů byla přichystána i kabelka, starodávná, černě lakovaná, kterou Tomáš dosud nikdy neviděl.

Napadlo ho, že kabelka je asi nejvýmluvnějším poukazem k ženským tajemstvím a černočerná tma uvnitř ní nápadně připomíná nejhlubší sloje podvědomí. Ani manželé a milenci do ní nesmějí nahlížet a v mužském světě se vlastně neví, co kabelky obsahují. Pokud do nich snad někdo pokradmu nahlédl, nikdy se o tom neodvážil mluvit, neřku-li to někam napsat. Zjevně jsou tak důležité, že jsou součástí výbavy i na onen svět.

Té noci měl Tomáš zvláštní sen: Nacházel se v ulicích jakéhosi jižního města, slavnostně vyzdobeného. Věděl, že je to Thessaloniki, ač tam nikdy nebyl. Zabočil do jednoho z bohatě vyhlížejících domů a tam ho uvítala Marie, v černém oděvu bohatých Řekyň nedávné minulosti. Vedla ho skrz dvůr, nápadně připomínající „rajské“ zahrady starých římských klášterů s románskými křížovými chodbami. Zahrada se náhle rozšiřovala a na otevřené prostoře stál zámeček, na způsob onoho loveckého na Hluboké. I Mariiny šaty se změnily — byla teď oděná jako venkovská šlechtična z devatenáctého století. Ukazovala mu krásné kočky, které chovala, velké skoro jako obláčkovaný levhart, se zvláštním zlatozeleným odstínem srsti. Též mu předváděla neobyčejné, rousné holuby, antracitově černé, s broukově lesklým peřím. Po jednom z obou druhů zvířat si vyprosil. Když byla návštěva u konce a vyšel s nimi za bránu, všiml si, že kočka je prašivá a holub má peří odřené a olámané.

Za několik dnů Marie v zahradě padla. Tomáš, který tam za chvíli přišel, ji zvedl a podivil se, že už je lehká jako věchýtek, jako chumáček vůle. Napomínala ho, aby si jejím zdvíháním neublížil — před třiceti lety by to byla snad pravda. Uvědomil si, že Marie už je nejstarší bytostí v domečku — i stará hruška, pokřivená a vykotlaná, se sázela, když jí bylo devatenáct. Jen obvodové zdi, postavené roku 1816, byly starší, živého ale rozhodně nic. Se smutkem si pomyslel, že motýli a čmeláci jsou sice v zahradě každoročně, ale vždycky noví. Bylo opět melancholické pozdní léto.

Kapitola 39

Pár dní po jeho odjezdu se dostala matka Mila do konfliktu s Luďkem, který jí líčil nějaký spor se svým šéfem. Náhle udělala téměř prorocké gesto a vykřikla: „Když to takhle povedeš, taky dostaneš infarkt jako tvůj táta, taky tě nemine, a umřeš, umřeš!“ Luďka to velmi rozzlobilo, znal už podobné momenty, když na něho například při trhání jablek na žebříku náhle nečekaně zavolala: „Spadneš!“

Práskl dveřmi, ale té noci vůbec neusnul, zlost se proplétala se strachem a nevolí být takto slovně smýkán. Ráno nevyspalý a zoufalý nastoupil do autobusu a jel do práce. Během jízdy pocítil prudkou bolest v hrudníku, vystřelující i do páteře a přišla na něj nikdy nezažitá úzkost. Věděl už, že se černé prorokování vyplnilo, jako se proroctví obecně přičinlivě vyplňují sama. Došel ještě do ordinace, odkud jej jeho šéf, ať byl jaký byl, hned odvezl autem do nemocnice. Poležel si tam dlouho, ale doba se koneckonců hemžila ambiciózními muži ve středním věku, z nichž jistá část končila i takto. Když ho propustili, do domečku se už nevrátil. Občas tam sice zajížděl, ale našel si v Třeboni podnájem a většinu času trávil tam. Za nějakou dobu nastoupil i do práce, ale jen na poloviční úvazek, zejména operace s nutností dlouho stát ho vyčerpávaly a vyhýbal se jim.

Poté, co se odstěhoval, začala Marie pomalu, ale jistě usychat a za několik měsíců bylo patrné, že kombinace sešlosti věkem a sklerotických změn na cévách jí už nedovolí dlouho žít. Mysl ale měla jasnou jako kdykoli předtím, víc než její dcera. Luděk telefonoval bratrovi, aby za svou „matkou“ přijel, neboť se připozdívá. Tomáš si vzal volno a do Čech se vydal. Marii zastihl už zcela vyčerpanou. Po obvyklém přivítání jí na malou chvíli vypadla obvyklá kontrola a řekla mu: „Seš Vozábal, taky takový jezule falešný jako voni všichní, ne, nejseš po mně, to bys byl jinej!“

Nikdy netušil, kolik bylo v té dobré ženě po léta skrývané nenávisti proti tomu, kdo k jejím krásným vlohám přidal své temné, ošklivé chromozomy. Za moment se Marie vzpamatovala a vzchopila se k převozu do nemocnice. Umírala dlouho a s obrovským úsilím držela pohromadě to, co už mělo tendenci se rozejít. Tomáš za ní pravidelně chodil. Po dosti dlouhé době upadla do bezvědomí a zároveň dostal Tomáš angínu, nejhorší ve svém životě. Teploměr vyšplhal k číslu čtyřicet jedna a mandle se nalily do velikosti pěsti. Jen na své velké naléhání ušel hospitalizaci, byť v jiném pavilonu.

V horečce se mu objevovaly různé fantazie a s jasným vědomím to nebylo nijak valné. Mezi jinými viděl jakousi stepní krajinu, kterou jel pomalu čtyřkolový vůz podivné konstrukce, ověnčený a pomalovaný, s ozdobenými koňmi. Na něm leželo zaobalené tělo a za vozem šli služebníci a služebnice v slavnostních rouchách a vedli i několik ověnčených a purpurem natřených zvířat — tři psy na způsob chrtů, krávu, laň a nesli několik ptáků a opičku kočkodana. Za nimi se valil průvod dalších lidí a celé procesí směřovalo k jakési trámové konstrukci v širém poli. Budou pohřbívat skytskou kněžnu, řekl hlas, jakoby komentátor. Tomáš kdysi někde u Hérodota něco podobného četl, i o tom, že oblíbení lidé i zvířata následovali skytské vládce do jejich mohyl.

Náhle mu došlo, že Marie udělá jistě všechno, co je v jejích silách, aby si do svého zásvětního zavazadélka přibalila to, co měla nejraději — jeho samého. „Kdo půjde do hrobu s vévodou Mu?“ ptá se pochmurná píseň Hlas žluvy ze staročínského sborníku Š’ťing. Náhle se jakýmsi způsobem vnitřně zapřel a začal bránit. Věděl však, že osoba Mariina formátu se nespokojí pejskem Barborkou, ale košile jsou i v existenciálních věcech bližší kabátů. Za několik dnů se pak z angíny vzpamatoval. Nebyl ještě zcela zdráv, když mu z nemocnice volali, že Marie opět nabyla vědomí a ptá se po něm. Celý pobledlý a upocený se tam vypravil. Marie ho uvítala, vesele a s humorem, jako za svého nejlepšího zdraví. Žertovala i s personálem, ale bylo vidět, že důvodem veselí je to, že vzdala boj a životní lpění a nechala věci plynout. Dlouho a v dobré míře si povídali, také o tom, jak zorganizovat pohřeb, jaké písně hrát a koho pozvat. I Tomášovi radila, aby domeček prodali, ale ne naléhavě, jen tak mimochodem. Srdečně a zvesela se rozloučili, jako v podivném snu. Tomáš se rozbrečel až v parku a Marie znovu upadla do bezvědomí a večer zemřela.

Nastalo organizování pohřbu. Mila měla poněkud jiné představy a Tomáš musel prosazovat to, co s Marií dohodli. V domečku opět vznikalo napětí. V předvečer pohřbu byl doma i Luděk, byla už noc a ukládali se ke spánku. Náhle slyšeli z vedlejšího pokoje Milu vykřiknout. Padla na zem poblíž postele a Luďkovi, který první přispěchal, stačila ještě říci slabým hlasem: „Už si pro mne de…“ Velké krvácení do mozku ji zahubilo ani ne v pěti minutách, resuscitační pokusy nepomáhaly. Dr. Šajnost, už penzista, ale v městečku stále bydlící, jen podepsal úmrtní list. Mariin naplánovaný pohřeb nebylo možno odložit. Po bezesné noci se oba bratři strojili do bílých košil a vázali si na ně kravaty. Jejich matka ležela ve vedlejším pokoji, umírat doma už ale nebylo zvykem. Druhého dne se na pohřební službě nemálo podivili nové objednávce. Na koho dojde teď? Ale protentokrát bylo dost.

Tomáš se vyčerpaný vrátil do Leidenu vyprávět Ankie o přestálých věcech. Do Blatnice přijel až po dvou měsících, v červnu 2000. S podivem viděl, že Luděk si koupil kompjútr a v domečku už je zaveden internet. Večery si krátil rejděním ve virtuálních prostorech, povaha doby už pěveckým a ostrostřeleckým spolkům nepřála. Mariina meruňka stála v zahrádce uschlá — byla to apoplexie, náhlé uschnutí, v učebnicích popisované jako způsobené „úhrnem negativních faktorů prostředí“. Třeboňsko se skutečně asi pro meruňky příliš nehodí a v Holandsku už nebyly vůbec. Maně si vzpomněl na pána, který se po těžké mrtvici vzpamatoval a jehož meruňka uschla jen z půlky. Na dendromatické úvahy však nebylo pokdy.

Už druhého dne jeli Tomáš s Luďkem do Třeboně. Bylo krásné počasí, slunce svítilo téměř slavnostně. Dvacáté století se chýlilo ke konci a ti, kdo ho pamatovali větší kus, se z toho radovali. V domečku skončilo teprve devatenácté. Na třeboňském notářství oba bratři přebírali pozůstalost. Nebyli tak naivní, aby si mysleli, že teď černý domeček mají. Věděli, že černý domeček má je.

Psáno v létě 2002

Zpátky